Otázky a odpovědi

Co může astronomům prozradit světelné echo?

Světelné echo nabízí jednu z mála možností, jak mapovat rozložení nesvítící látky v okolí jasných proměnlivých zdroj.

Princip je stejný, jako když jdeme v noci lesem: Obklopují nás stromy a jiné překážky, ale protože je tma, vidíme je přinejlepším značně nezřetelně. Pokud blikneme baterkou, světelné paprsky se od předmětů odrazí, čímž je osvětlí a my můžeme „zmapovat“ přinejmenším tu část lesa, kam kužel světla dopadl.

Ve vesmíru mohou takovou „baterku“ představovat třeba výbuchy supernov či záblesky některých proměnných hvězd. Vzniklý světelný impulz se šíří do okolí, které je však značně rozlehlé, takže v jeho postupném osvětlování hraje roli konečná rychlost světla: Ke vzdálenějším strukturám dorazí fotony se zpožděním. Okamžik spatření odlesku ovlivňuje i vzdálenost bodu odrazu do detektoru pozorovatele. Světelný impulz postupně prosvěcuje struktury v okolí zdroje, což astronomům dovolí mapovat například rozložení prachových struktur, jež by jinak zůstaly pro přímé pozorování skryté. Zaznamenaný vývoj světelného echa od proměnných zdrojů na jednom objektu pak umožňuje pohlédnout do historie zdroje.

Má kometární globule něco společného s kometou?

Kometární globule mají s vlasaticemi společný jen vzdáleně podobný vzhled. Jde o útvary s rozměry řádově ve světelných rocích a najdeme je typicky v mlhovinách, v jejichž blízkosti došlo například k výbuchu supernovy. Mlhovinu pak formuje rázová vlna šířící se od supernovy, kdy mohutný ekvivalent hvězdného větru odfukuje vše, co mu stojí v cestě (tedy téměř vše – některé hustší partie mohou být vůči erozi imunní). Protože proud horkého plynu od supernovy vane jedním směrem, vznikají z původně víceméně sférických shluků protažené útvary, na pohled připomínající komety. Jiná hypotéza vychází ze společného působení hvězdného větru a intenzivního ionizujícího záření horkých stálic typu O a B na chladný plyn. Tato společná činnost může podle počítačových modelů nejprve vést k formování bizarních útvarů známých jako „sloní choboty“, jež se mohou časem přeměnit na kometární globule.

Je asteroid totéž co planetka?

Kolem gravitačního centra našeho solárního systému krouží celé spektrum nejrůznějších těles, od obřích planet přes oběžnice zemského typu po objekty s rozměry řádově v kilometrech i menší. Velké členky naší soustavy znaly už dávné civilizace – ostatně výraz „planeta“ odkazuje k řeckému „planétés“ neboli „tulák“ – kdežto menší tělesa se podařilo objevit až poměrně nedávno. První z nich odhalil 1. ledna 1801 italský astronom Giuseppe Piazzi, přičemž dnes jeho objev nese název Ceres. O rok později pro něj William Herschel použil označení „asteroid“, což latinsky znamená „hvězdě podobný“. Snažil se tím popsat vzhled takových objektů v dalekohledu: Jevily se jen coby jasné body, ale chovaly se jako planety. Bylo zjevné, že jde zřejmě o velmi malá tělesa, a dnes jim říkáme planetky. Asteroid, někdy též asteroida, tedy představuje starší a nepřesný výraz právě pro planetky.

Známe mateřská tělesa všech meteorických rojů?

Meteory, laicky známé též jako „padající hvězdy“, vznikají při průniku malých tělísek do vysokých vrstev atmosféry: Při průletu se o vzdušný obal Země třou, utváří se ionizační brázda a představuje zdroj elektromagnetického záření. K původcům velkého zlomku zmíněných tělísek patří aktivní komety, z nichž se prachové částice uvolňují přirozeně během průletu kolem Slunce. Za vlasaticí vzniká proud meteoroidů a při střetu se Zemí se stává původcem meteorického roje.

Rojové meteory vylétají z jednoho místa na obloze, z tzv. radiantu. Úkaz tedy zjevně musí mít své mateřské těleso, ale ne vždy ho známe. Může se jednat třeba o pozůstatek komety, která již vyhasla, takže ji při průletu kolem Slunce nevidíme, nebo se i kompletně rozpadla, případně se mohla gravitačním rušením jiných těles dostat na výrazně jinou dráhu. S jistotou například neznáme mateřské těleso lednových Kvadrantid, velmi významného roje; odborné práce jen poukazují na několik kandidátů. Zcela bez kandidátů pak zůstávají často slabší roje – jako třeba α-Monocerotidy, jež bývají aktivní kolem 22. listopadu.

Kdyby se z Betelgeuze stala černá díra, mohla by nás ohrozit?

Betelgeuze, druhá nejjasnější hvězda Orionu, se řadí mezi nejbližší kandidáty na výbuch supernovy typu II. Leží ve vzdálenosti 640 světelných let a je tak obrovská, že patří k těm několika málo stálicím kromě Slunce, které dokážeme pomocí velkých dalekohledů rozlišit jako kotoučky. Kdyby se nacházela na místě naší denní hvězdy, zasahovala by její fotosféra až k Jupiteru.

V současnosti se život Betelgeuze jistě blíží závěru a je pouhou otázkou času, než exploduje jako supernova typu II. V té chvíli se stane jedním z nejjasnějších objektů noční oblohy, a bude pozorovatelná dokonce i ve dne. Jestli ke kolapsu dojde letos, nebo za tisíc let, není jasné. Blíž k realitě má však zřejmě druhá uvedená hodnota.

Zdá se, že rotační osa stálice nemíří k Zemi. Gama-záblesky, jež se s výbuchy supernov pojí, tak nebudou směřovat k nám, a neměly by tudíž mít na pozemskou ekosféru vliv. Navíc se podle současných odhadů nezdá, že by Betelgeuze oplývala dostatečně hmotným jádrem, aby zkolabovala na černou díru. Nejpravděpodobnější výsledek tudíž představuje neutronová hvězda, zhruba s 1,5násobkem hmotnosti Slunce.

Jak daleko leží nejbližší známý mikrokvazar?

Kvazary, tedy kvazi-stelární objekty, dnes patří mezi typické zástupce tzv. aktivních galaktických jader. Jde o černou veledíru v centru vzdálené galaxie obklopenou akrečním diskem, z nějž na její horizont událostí spiráluje plyn. Na cestě ke své definitivní záhubě se zmíněný materiál ohřívá, čímž vyvolává nejrůznější dynamické procesy. Kvazary představují intenzivní zdroje záření v celém elektromagnetickém spektru a rovněž je doprovázejí například polární výtrysky. Za mikrokvazar pak označujeme kvazar v menším měřítku. Jeho srdce tvoří hvězdná černá díra, tedy gravitačně zkolabovaný pozůstatek velmi hmotné stálice. Ta je také obklopena akrečním diskem a zdrojem plynu obvykle bývá druhá složka dvojhvězdy. První mikrokvazar se podařilo objevit v roce 1979 a dostal označení SS433. Jedná se zároveň o nejbližší známý objekt svého druhu: Leží ve vzdálenosti 5,5 kiloparseku, v souhvězdí Orla.