EngTest

Popis testovací publikace, která obsahuje testovací vydání... <img src="x" onerror="alert('XSS PubDesc')">

Strana 10-11

BERNARD.CZ10
ilustrace Luděk Bárta
BORIS DOČEKAL
„Strč si svý rady někam, já si Andělku
dobydu sám,“ řekl už svým obvyklým
nevýrazným hlasem Hruška azalitoval,
že své city tak nerozvážně odhalil.
Ne že by přítelovy rady nepotřeboval.
Věděl sice, že taktika astrategie jsou
vdobývání žen důležité, ale domníval
se, že to platí jen vsituacích, kdy muž
hildebrandovsky touží položit ženu rychle
nalůžko avzápětí spěchá zajinou. Pravá
láska, láska nacelý život se přece hledá
jinak. Dlouhé pohledy, jimiž se ti dva
dorozumí ibeze slov. Prostě je ksobě cosi
přitahuje (cosi osudového, nezvratného,
jako jsou ksobě přitahovány opačné
póly magnetu), něco, čemu se nedokážou
aani nechtějí ubránit. Apak mezi nimi
přeskočí jiskra absolutního porozumění
avšechno je jasné ahurá koltáři.
Jenže právě vtom byla ta potíž.
Hruška vysílal směrem kprůvodčí
Andělce signály, které velmi dobře
chápala. Odpovídala naně vlídnými,
mírně povzbuzujícími úsměvy, ale
chyběla vnich ona touha, ona vstřícnost,
které Hruška očekával. Příležitostí
kesblížení měl Hruška habaděj, neboť
naHildebrandovu kamarádskou přímluvu
chodila Anděla nasměnu sním. Ten
ovšem netušil, že jeho vyvolenou
vychovali konzervativně, vduchu
úsloví– sedávej, panenko, vkoutě,
budeš-li hodná, najdou tě. Vtloukali jí
dohlavy, že žena se nemá sama nějak
nápadně projevovat, rozhodně nemá
muže provokovat, nebo dokonce svádět.
Iproto vzájemné sbližování obou
drážních zaměstnanců probíhalo pomalu.
Alespoň naHildebrandův vkus. Bál se, že
dokud tahle kapitola nebude uzavřená,
nezbaví se pokušení nasadit naAndělku
celý arsenál svých osvědčených zbraní
avyspat se sní. Několikrát se pokoušel
svého liknavého kamaráda instruovat,
jak se kAndělce nenápadně přimáčknout
apak ji pozvat nakafe, ale Hruška
zarytě odmítal urychlit postupné,
přirozené sbližování, při němž milování
přichází až nakonci vpodobě sladké
odměny zatýdny aměsíce odříkání.
„Ty vole, musíš přitlačit. Ženská
vjejím věku to potřebuje, ještě se ti
nakonec spustí se starým Hovorkou. To
už by bylo lepší, kdybych se toho ujal,
přirozeně dočasně, sám,“ řekl Hildebrand
zapár dní vnádražním bufetu. Když
ale viděl, jak jeho příteli naběhly žíly
naspáncích, raději zmlkl anaznačil, že si
nad ním myje ruce; pokud jde oněho, je
půvabná průvodčí vnaprostém bezpečí.
Hruška se dál snažil posvém.
Několikrát vzal Andělku zaruku
apomohl jí vystoupit zvlaku. Když se
chutných hlubin humpoleckého piva
avnadýchané pěně se teď cudně ráchala
krásná Andělka vodvážných bikinách.
Amožná by ten večer ani nepromluvil,
kdyby Hildebrand neprohlásil: „Andělka
by stála zahřích. Vypadá jako tichá
voda, malá prsa, naprvní pohled žádný
velký sex appeal, ale něco mi říká, že
vposteli se změní vhotovou dračici,“
dodal, ikdyž zatím se překvapivě
držel zpátky. Spoléhal naten obehraný
příběh– jeho pověst úžasného milovníka
uosamělé anedostatkem sexu strádající
ženy apochopitelně izvědavost,
zda pověst neklame, udělají své.
PoHildebrandových slovech
Hruška nejprve zbledl. Potom
vybuchl: „SAndělkou se ožením!
Jestli mě bude chtít! Aty ji necháš
napokoji. Dotkni se jí těma svýma
špinavýma prackama azabiju tě!“
Celá hospoda ztichla, protože takhle
hlasitě arozhodně strojvůdce Hruška
naveřejnosti dosud nepromluvil.
Naokamžik zaraženě ztichl iHildebrand.
Pak se trochu křečovitě zasmál:
„Ojednu víc… nebo míň. Klidně
ti ji přenechám. Jenom, kamaráde,
doufám, že to nezvoráš. Myslím, že
doní vidím jako dokaždý ženský,
můžu ti poradit,“ chlácholil přítele.
Strojvůdci Hildebrand aHruška byli
dlouhé roky nerozlučnými kamarády.
Spojovala je láska kestaré lokální
železnici mezi třemi pohraničními
městečky, jakož isrdečný vztah
kpřírodnímu nepasterovanému pivu
Bernard aovšem iletité staromládenectví.
Příčina „nemanželského“ stavu byla
ukaždého strojvůdce jiná. Zatímco
uHildebranda spočívala vdůvěrné
znalosti ženského pokolení, vletité
skepsi ktrvanlivosti úředně posvěcených
svazků avpříliš snadno dosažitelných
milostných úspěších, Hruška byl
naopak nesmělý anedovedl navázat
žádný– tím méně trvalý– vztah se
ženou, ikdyž poněm apodětech
toužil víc, než si dokážete představit.
Samozřejmě ani Hruška nebyl vesvých
čtyřiceti letech zcela prost milostných
zkušeností. Kamarád Hildebrand mu
občas přihrál nějaké obětavé děvče či
ženu vdomácnosti, ochotné strávit noc
schlapíkem, jenž se vposteli pohyboval
ostýchavě aneobratně jako šestnáctiletý
mladík. Žádné se ale nechtělo sHruškou
zůstat navždy, ikdyž nastarého mládence
velmi dobře vařil arád uklízel. Jeho
představy ovztahu mezi mužem aženou
poznamenala četba starší romantické
literatury, atudíž kladly namoderní ženu
se sklonem kpragmatismu apohodlnému
životu jen stěží splnitelné nároky.
„Ještě jsem nepotkal tu pravou,“
opakoval vždy popátém bernardu
amlčky se díval donašlehané pěny
piva šestého, jako by se vní snažil
přečíst svou budoucnost. Nic nadějného
ale neviděl. Přál si totiž nejenom
hodnou ženu, ale idítě, kluka, kterého
by vychoval vlásce kželeznici.
Vnejhorším by tak vychoval iděvče.
„Neboj se, jednou to přijde, jednou
ji najdeš,“ kamarádsky ho chlácholil
Hildebrand, ačkoliv tomu už léta nevěřil.
Podobu Hruškovy vysněné dívky
Hildebrand dobře znal, proto ho
vůbec nepřekvapilo to, co se stalo
počátkem července, kdy nevzrušivý,
až zmrtvěle poklidný život nalokální
trati poznamenala nečekaná událost.
Nerudná anepříjemně zavánějící
průvodčí Kulhánková, nenáviděná všemi
ajznboňáky icestujícími, zejména školní
mládeží, citlivější naslova ipachy,
konečně odešla dopenze! Najejí místo
nastoupila příjemná, poalkách vonící
ausměvavá Anděla… Andělka, začali jí
říkat. Bylo jí něco málo přes třicet, jak
prozradil přednosta Hovorka, největší
drážní drbna, ale uchovávala si téměř
dívčí půvab, přestože měla devítiletou
dceru Haničku, mazlíčka celé stanice.
Nikdo nevěděl, proč se Andělka
přestěhovala dozapadlého městečka
až uhranic akde zanechala manžela,
byl-li vůbec nějaký. Vypadala křehce
azasněně asvou tichou, jemnou krásou
doslova rozzářila léta neopravené šedivé
nádraží. Ataké Hruškovu rozháranou
mysl– byla to tvář zjeho snu, pravda,
nepatrně zestárlá, ale stím se pouši
zamilovaný strojvůdce lehce smířil.
Byl totiž přesvědčený, že příliš velký
věkový rozdíl vztahu neprospívá.
Když šli pár dní poté oba kamarádi
napivo, Hruška nezvykle dlouho mlčel.
Jako by byl ponořený doneobyčejně
Změřilse– devětatřicet! Tušil, že
dorána se horečky nezbaví aže ho
doktor nejméně týden nechá doma.
Týden, celých sedm dní neuvidím svou
Andělku! Opakoval si nešťastně. Neměl
ale strach, že by mu ji někdo přebral,
vždyť mezi nimi už vzniklo jemné
pouto. Vlastně ho něco takového ani
nenapadlo, byl si vnitřně naprosto jistý,
že Andělka ho má ráda aje jen otázkou
času, kdy ho začne opravdu milovat.
Hildebrand to ovšem viděl jinak
anaobranu jeho cti asmyslu pro
kamarádství je třeba uvést, že požádal
přednostu odovolenou nazotavenou
zrodinných důvodů. Skutečností, že by
lehkovážný svůdce mohl mít nějakou
rodinu, byl Hovorka tak zmatený, že
strojvůdci dovolenku málem podepsal.
Vzápětí si však uvědomil, že vzhledem
kHruškově nemoci apravidelnému
školení třetího strojvůdce Bláhy by
slokálkou musel jezdit sám, což
už zapomněl. Atak se Hildebrand
smířil sneúprosným osudem.
První dva dny bylo Hruškovi
hodně zle, špatně spal, měl
podivné, stísňující sny, znichž si
ale poprobuzení nic nepamatoval.
Zbyla ponich jen nepříjemná
pachuť ajakási vnitřní kocovina.
Zato vnoci náhle míval živé erotické
sny avystupoval vnich mnohem
povídka
Láska nalokální železnici
při tom hřbetem ruky náhodou dotkl
jejího pravého prsu, vdokonalém
vnitřním zmatku se vzmohl naslova:
„Krásně voníte… Andělko.“
Čekala, že ji Hruška vté chvíli pozve
alespoň namizernou kávu vnádražním
bufetu. Asi by to iudělal, kdyby se
nebál poznámek kolegů ajznboňáků
apřítele Hildebranda, jenž ho zdálky
povzbuzoval divokými, obecně
srozumitelnými posunky. „Avám
to dneska opravdu sluší,“ osmělila
se vzdor své tuhé výchově, „vy byste
mohl hrát velmu,“ dodala arukou
upravila Hruškovu rozcuchanou onu.
„To asi ne, to bych nesvedl,“ zmateně
se pousmál zrudlý strojvůdce abyl
šťastný, že vše je nadobré cestě. Že
už brzy Andělku získá avyžení její
roztomilou holčičku, kterou už vzal
dostrojvůdcovské kabiny, avšichni
tři, nebo počase možná čtyři, spolu
budou šťastně žít až dokonce svých
dnů. Ajeho žena mu jistě brzy porodí
syna, ze kterého vychová strojvůdce
nebo výpravčího, možná ipřednostu
nějaké velké železniční stanice.
Netrpělivý Hildebrand se rozhodl
příliš pomalý běh událostí uspíšit,
přistrčit kamaráda kAndělce blíž, ato
nejen obrazně. Koupil nesmělé dvojici
lístky dokina vměstečku nadruhém
konci trati, kde ještě existovalo kino.
Dávali erotické melodrama Chci
tě, blázínku. Hildebrand přislíbil,
že kdyby se lm protáhl, počká
naně sodjezdem vlaku, ikdyby
ostatní cestující protestovali.
Askutečně– způsobil nalokálce
dosud nevídané pětiminutové zpoždění.
Ještě dohlédl, aby si potenciální milenci,
jak pevně doufal, sedli vkupé při zpáteční
cestě pěkně proti sobě, ananejrychlejším
úseku trati prudce zabrzdil.
Protože Andělka seděla vesměru
jízdy, doslova padla naHrušku ajejich
sblížení bylo velmi, velmi intenzivní.
Nebýt rozčileného spolucestujícího,
který nerudným výkřikem („Co tam to
prase– mínil ovšem Hildebranda– dělá?“)
zrušil udvojice ten náhlý opojný pocit
intimního sblížení, skončil Hildebrandův
chytrý manévr nejméně polibkem.
Hruška se itak cítil šťastný.
Zpocitu štěstí azněj pramenící
vnitřní bujarosti si povystoupení zvlaku
ani nezapnul kabát acestou knádražní
bytovce šel sodhaleným krkem.
Navíc si, jakmile Andělku doprovodil
kjejímu domku, hlasitě prozpěvoval
Lásku nebeskou, až téměř ochraptěl.
Vnoci ho probudila bolest
vkrku acítil, že má asi teplotu.
VLASTNÍ CESTOU 11
Test 1