Strana 12-13
VLASTNÍ CESTOU 13
„Hruško, neblbni!“ volali.
„Zabiješ sebe ije!“
Ti mladší začali rozjetý vlak
pronásledovat, ale žádný už ho nedokázal
dostihnout. Vlak vyjel znádraží.
„Ježišmarjá! To je průser!“ křičel
přednosta vobavě zvyšetřování.
Železničáři se dívali jeden nadruhého,
ale chápali, že se nedá nic dělat, že
hrozící katastrofě už nemůže nic zabránit.
Mezi oběma městečky bylo jen šest
stanic, ovšem pět bez obsluhy. Apouze
vKamenici by se proti sobě jedoucí vlaky
mohly vyhnout. Všem ale bylo jasné, že
právě vtéhle stanici se už určitě nepotkají,
jinak by Kudrna nemohl milence vidět.
Hruška jel jako pirát. On, který
vždycky úzkostlivě dodržoval všechny
předpisy, najednou překračoval nejvyšší
povolenou rychlost vzatáčkách, netroubil
nanechráněných přejezdech, jenom se
řítil (může-li se motorák řítit) dopředu.
Musí se dovědět, co se děje! Jestli
ho ti dva nezradili. Ani naokamžik
neváhal, co vtom případě udělá.
Vduchu před sebou viděl ten
neobyčejně hrůzný obraz– Hildebranda
aAndělku, jak se milují. Ne! Oni spolu
souloží! To přece nemůže být opravdové
milování, to Hildebrand neumí.
Protijedoucí vlak zahlédl nadlouhé
rovince necelý kilometr před sebou. Kdyby
Hildebrand sledoval provoz, stačil by
ještě zastavit, zachránit sebe, Andělku
inevinné cestující. Jenže on se nevěnoval
řízení. Předkloněn se zavřenýma očima
miloval krásnou průvodčí anevnímal,
co se děje nacestě. Nevnímala ji ani ona.
Shlavou nařídícím panelu se blížila
kvyvrcholení. Když už už přicházelo,
zdvihla hlavu auviděla před sebou
vlak. Azasklem kabiny strhanou tvář
bolestí šílícího Hrušky. Hlasitě vykřikla.
Nic netušící Hildebrand se domníval,
že vní vyvolal tak silný orgasmus
jako zatím užádné ženy. Dokonale se
uvolnil avduchu křičel– sakra, tahle
ženská stojí zato! Tu bych si měl vzít!
Sosudem smířená Andělka zavřela oči.
Zato Hruška měl oči otevřené. Už
zdálky viděl, co se vkabině děje. Kudrna
si nevymýšlel! Jeho láska anejlepší
kamarád si to spolu rozdávají! Azajízdy!
Vezbývajících vteřinách mu před očima
proběhla nejedna pěkná chvíle prožitá
sHildebrandem… Přesto nezpomalil.
Andělka však náhle otevřela oči
aHruška vnich neviděl strach ze smrti.
Ani touhu nějakým zázrakem přežít,
ale nekonečnou lítost azoufalý cit.
Jako by Andělka konečně pochopila,
že takhle silně ji ještě žádný muž
včetně Hildebranda nemiloval. Ajistě
odvážněji než veskutečnosti, což ho
poněkud mátlo aráno se trochu styděl.
Věděl, co brzy udělá, dá
Andělce zásnubní prsten svelkým
diamantem. Peněz má naúčtu dost.
Ovíkendu byl Hruška bez teploty
avpondělí, uznán práceschopným,
se natěšeně vydal nanádraží.
Konečně zase uvidí svou Andělku!
Vdopravní kanceláři ho přivítala
neobvyklá atmosféra nabitá směsicí
smíchu isoucitu, škodolibosti ijakési
zvláštní rozpačitosti… Hruška to
všechno ani nedovedl pojmenovat, ale
cítil, že se stalo něco vážného, něco,
co se ho bezprostředně dotýká.
„Zítra máš ranní, dneska
ještě můžeš odpočívat,“ oznámil
mu přednosta Hovorka.
„AAndělka?“ bez sebemenšího
zaváhání se zeptal Hruška. Koneckonců–
brzy ji požádá oruku avšechny bývalé
isoučasné ajznboňáky pozve nasvatbu.
Bude se rožnit prase, bernard poteče
proudem abudou se podávat iřízky
avynikající domácí klobásky veterináře
Kováře avelmi chutné svatební
koláčky upečené šikovnou nevěstou.
„Andělka? Hm… ta, Hruško,
teď jezdí sHildebrandem.“
„Jo, je to jízda…“ zasmál se kdosi.
„Takové ježdění bych si
dal říct,“ šklebil se jiný.
Hruška byl sice nesmělý romantik,
ale ne nechápavý. Tušil, co si teď všichni
myslí. Vždyť Hildebrand byl… prostě
Hildebrand. Nesmírně přitahoval
ženy, měl všechny klíče, kterými se
daly otevřít branky kjejich touhám
atajemstvím. Ale zároveň byl jeho
nejlepší kamarád, opravdový přítel!
„Volové,“ řekl sdespektem achystal
se odejít. Vtom vdopravní kanceláři
nakřáple zazvonil služební telefon.
Výpravčí Široký ho zdvihl, chvilku byl
zticha, pak se škytavě rozesmál azavěsil.
„Volal Kudrna. Prej je viděl, jak
to spolu dělají vestrojvůdcovské
kabině. Zajízdy! Málem prý vůbec
nezastavili,“ vydechl se zřetelnými
známkami obdivu izávisti.
„To je ovšem vážný přestupek, budu
ho řešit kázeňsky,“ mínil natvrdlý
Hovorka, zatímco Hruška zbledl.
Kudrnu dobře znal, věděl, že by si
nevymýšlel. Bylo nad slunce jasnější, že
Hildebrand má vkabině ženu. Snad ne
Andělku! Moji Andělku! Moji nevěstu!
Lekl se Hruška avyběhl zkanceláře.
Navedlejší koleji stál odstavený
motorák. Naskočil doprvního vozu
avzápětí se rozjel. Ostatní nádražáci
se vyhrnuli zkanceláře izbufetu.
BERNARD.CZ12
už ani nebude. Hildebrand byl sice
milovník virtuos, ale Hruška…
Hruška byl opravdový muž!
Hruška to pochopil. Zavřel oči.
Křečovitě se opřel ořídící desku
avšechnu sílu, která vněm byla,
soustředil najedinou myšlenku.
Zařval! Jím řízený vlak se náhle
vznesl. Ladným obloukem překonal
protijedoucí soupravu, aby pár desítek
metrů zaní měkce dosedl nakoleje.
Nanádraží se nemohli vzpamatovat
znepochopitelného příjezdu motoráku.
Naprosto nic nechápal ani Hildebrand.
Proboha, co namě všichni tak civí? Ptal
se vduchu ableskurychle zkontroloval
stav své uniformy. Zároveň přemýšlel,
proč naněj Andělka odtoho úžasného
zážitku nepromluvila? Proč se tak
rychle odtáhla ajenom strnule zírala
zbočního okna, zatímco jeho poprvé
vživotě napadlo, že by se mohl oženit.
„Kde… kde… se tady be…
berete, máte být mr… mrtví,“ koktal
šokovaný přednosta Hovorka.
„Jak mrtví? Nedělejte si ze mě
prdel. Normálně jsme jeli, volové.
Teda… skoro normálně,“ neubránil
se chlubivému úsměvu před
oněmělým hloučkem ajznboňáků.
Zvlaku konečně vystoupila iAndělka.
Mlčela. Dívala se nazem. Až později si
všimla Haničky, která jí přišla naproti.
Objala ji. Teprve vzrušené hlasy ji přiměly
ohlédnout se. Nadruhou kolej přijížděl
vlak! Když zastavil abledý Hruška
vystoupil zkabiny, bylo dlouho ticho.
„Zázrak, stal se zázrak,“
vydechla náboženský silně
založená uklízečka Drahošová.
Hruška šel pomalu poperonu
kHildebrandovi. Ten stál se svěšenýma
rukama anedělal aneříkal nic. Pomalu
mu začínalo docházet, co se asi stalo.
Ty vlaky se přece musely srazit! Tušil,
že kamarád ho zabije, ale bylo mu to
jedno. Hruška zastavil adíval se mu
doočí. Pak udělal dva kroky dopředu
avyčítavým pohledem zpražil svého
soka. Šel dál. Došel až kAndělce achvíli
se jí díval doočí. Nesklopila je. Atak
si potvrdil, že se vnich skrývá veliká
láska. Obrovská touha poodpuštění.
Vzal ji zaruku, druhou rukou chytil
její Haničku avydali se pokolejích
směrem odměstečka. Vté chvíli si
roztřesený Hildebrand konečně uvědomil,
co dokáže opravdová láska. Ať už si
oHruškovi myslel cokoliv, Andělku
dokonale chápal. Díval se zatrojicí,
chaplinovsky mizející nazrůžovělém
západním horizontu, azáviděl jí její štěstí.
•