Strana 28-29
Dnes jsem vstal opůl šesté, upekl jsem tu dobrotu
(šátečky plněné ovocem ačokoládou) apřipravil
ingredience naštrůdl, protože jsem byl vyzván
nazítřejší soutěž štrůdlů. Vyřídil jsem nějakou
poštu, připravil podklady pro revizi článku, nadva-
cet minut jsem se zamyslel nad kázáním, potom
jsme měli poradu azačátek štábního nácviku…
Avečtyři hodiny tady skončím. Vpět mám mši
vlibereckém kostele apoté jedu doMladé Bole
-
slavi, kam jsem pozvaný nadivadelní představení.
Vpodobných obměnách běží všechny moje dny.
Počtvrté odpoledne už jste tedy mimo
armádní záležitosti?
Ano aříkám tomu „kněžské melouchy“. Charakter
vojenské služby se mění vechvíli, kdy voják za-
čne mít rodinu, protože má zodpovědnost nejen
zavlast, ale také zasvou rodinu, aproto se zde
posvé pracovní době moc nezdržuje. Já rodinu
nemám avolný čas mohu věnovat společenství
církve. Moje služba mimo povinnosti armády je
jako použití žolíka vkartách. Žolík sám nehraje,
ale může se dát kamkoli, kde je ho potřeba. Diář
mám zaplněný bohoslužbami, přednáškami nebo
setkáními, které se většinou týkají věřících lidí.
Je vaší ambicí přivést lidi kvíře? Anejen
konkrétně kté vaší.
To sloveso není zvoleno asi správně, spíše by to
mělo znít: svědčit osvojí víře. Myslím, že to tak
dává větší smysl. Život věřícího člověka není jed
-
nodušší, ale dává mu smysl aje jednodušší vtom,
že tam, kam on volá, se něco ozývá. Víra není jen
věc nespokojených lidí, kteří kní utíkají vnaději,
že jednou bude líp. Víra je také možnost, jak se
dívat naživot zjiné perspektivy.
zkušenostní než školometské. Církev mě vyslala
doprvní lajny občanského světa. Také si uvě-
domuji, že spřibývajícím věkem začínám lenivět
vesvé akčnosti, ale to si omlouvám tím, že kvantitu
nahrazuji kvalitou.
Náleží ipro vás kvrcholům služba
namezinárodních misích?
Zahraniční vojenské operace jsou špička ledovce
celé služby vojáka. Je to vidět, je to zajímavé téma,
nasbíráte tam cenné zkušenosti. Ale mnohem více
je toho pod vodou, kde to není tolik vidět, vkaž-
dodenní službě vojáka. Vrcholem tady je, když se
namě některý zvojáků obrátí amluvíme spolu,
ať už ověcech vážných, nebo nevážných, kdy
vytváříme jakési společenství, budujeme vztah.
Dokážete definovat největší strachy
anejistoty lidí, kteří zavámi přichází? Mění
se nálada vespolečnosti?
Teď bych nerozlišoval mezi vojáky aobyčejnými
lidmi. Vmé přítomnosti je to stále totéž– vztahy,
konkrétně ty nejbližší, rodina aděti. Uvojáků je
průměrný věk tady vLiberci 36 let aspousta lidí
vtomto období řeší vyhoření, pracovní vztahy,
Umíte vlastně střílet? Jak velkým vojákem je
vojenský kaplan?
Duchovní služba včeské armádě votázce pou
-
žívání zbraní není úplně jednotná ajsem rád, že
je to stále živá otázka, protože my jsme sní jako
kaplani jednotlivci konfrontováni amusíme otom
čas odčasu přemýšlet. Jsou dva základní postoje.
Jak říká můj kolega, buďto zbraň ne– ase vším,
co to přináší. Nebo zbraň mít, ale také se vším,
co to přináší. Vpraxi to znamená, že můžu nést
zbraň jako kaplan, ale mám její omezené použití.
Kdybych ji použil proti bojovníkovi protivníka, tak
tím ztrácím svůj status adostávám se naúroveň
všech ostatních vojáků. Zbraň mohu použít proti
zloději nebo banditovi, tak to řeší mezinárodní
humanitární právo. Ale jsou kaplani, kteří zbraň
nenosí, ikdyž mohou.
Proč jste se tak rozhodl?
Protože ji mohu třeba nést kolegovi, který vystřílí
všechny vlastní náboje nebo se mu zasekne zbraň.
Zároveň tím kolegům dávám najevo, že se mohou
věnovat boji ane mně, že nemají mezi sebou neo-
zbrojeného vojáka, někoho, okoho se musí starat.
Ještě nikdy se ale nestalo, aby kaplan použil zbraň
adoufám, že to ani nenastane. Teoreticky to mám
poskládané dobře, prakticky vůbec nevím. Dělám
to iproto, aby mi zbraň říkala pane; učím se ji
ovládat, abych sní náhodou někomu neublížil.
Jiný záměr jednoho zkaplanů byl, abychom si
udělali všechny možné zdravotnické kurzy, protože
situace, kdy budeme muset pomoci odtáhnout
raněného vojáka dobezpečí, je vboji reálná.
nové začátky nebo hledání toho, jak být dobrým
tátou nebo mámou.
Mohou vám říci to, co by neřekli ani
kamarádovi?
Ano, mohou.
Je těžké zachovávat si odstup, vstřebat cizí
neštěstí apochyby?
Když mě někdo osloví azačne se mnou řešit
něco osobního, itřeba těžkého, beru to velice
pozitivně, protože vten moment stím jde onen
člověk ven, začíná ovšem přemýšlet, řešit to.
Roj much, které mu létají vhlavě, musí najednou
vtělit doslov– atím, jak si to říká, vše idefinuje
apojmenovává, mnohdy dojde iksebereflexi aon
se ocitne nazačátku dlouhé cesty, která vede
knějakému vyřešení. Často osobě slidmi víme
spoustu let, potkáme se aoni mi vypráví další část
svého příběhu. Když se to děje, je to dobrodružné
aúžasné. Radost avděčnost jsou asi dvě moje
největší emoce. Apokud se vyrovnávám sněčím
těžkým já, tak je to vědomí, že si někdo omě jen
otře nohy jako orohožku– nasype domě svůj
odpadkový koš adál už se kemně nezná.
Často při promluvách používáte podobenství
ahravost, proč?
Moje máma mi vždycky říkala: Petře, mluv srozu
-
mitelně. Což je jednoduchá itěžká věc zároveň.
Uvědomuji si, že musím být opatrný ane příliš
sebejistý. Velmi mě třeba těší, že vojáci očekávají
můj projev nanástupech, vždy je vtom nějaká
jiskra, často je hodně situační. Nechci konkrétní si-
tuace znevažovat, chci je polidšťovat. Dvakrát mě
potěšilo, že jsem dokázal rozesmát lidi napohřbu
avždy to byl smích, který uvolnil napětí. Včetně
pohřbu své babičky, která soblibou říkala, že
nasvém těhotenském břiše musela osekávat cihly.
Tomu lidé hned porozuměli. Ale dělám to iulidí,
kteří třeba nežili úplně jako vzorňáci, že to nebyla
shoda Alberta Einsteina, Mirka Dušína aFrantiška
zAssisi. Itak se dá vpravdě říci, že jeho život ne-
byl jednoduchý. Je potřeba si odpustit: zakaždou
větou děláme tečku apohřeb je tečkou zaživotem.
Oslava života vjeho dokonalosti idokonavosti.
Setkali jsme se povaší ranní poradě
svelitelem pluku adržel jste vruce šátečky,
které jste ráno upekl. Jak vypadá váš
běžnýden?
Musíte osebe fyzicky dbát?
Jsem šťastný, že mám půlmaraton zaběhnutý
pod dvě hodiny, to je moje taková osobní výzva.
Dělám všechny obvyklé vyrovnávací strategie:
chodím běhat, chodím dolesa, mám zahradu,
ovíkendu jsem vařil skamarády pivo. Úplně jako
normální člověk. Nebydlím jako jiní kněží nafaře,
ale vpaneláku, vyprat prádlo také zvládnu.
Těšíte se navaši třetí půlroční mezinárodní
misi? Vlednu míříte doLitvy.
Ano, těším se nakolektiv inakonfrontaci smojí
komfortní adiskomfortní zónou. Budu muset vyjít
ze své lenosti, budu muset oslovovat lidi apřijímat
zodpovědnost, kterou si teď třeba ani nedokážu
představit. Ale jsou ivěci, nakteré se netěším.
Naprvní misi jsem zažil ponorku doprovázenou
různými naschvály afragmentací společnosti, lidé
rezignovali najejí jednotu, naprincipy kamarádství.
Ještě horší jsou samozřejmě zranění či úmrtí–
abezmoc vojáka řešit problémy, které nastanou
uněho doma. Protože zmise nelze jen tak odjet.
Jak nato vojáky připravujete?
Vedeme takzvané etické semináře, já měl vědomě
přednášku natéma smrt. Nakonci vojenské pří-
sahy je napsáno: Pro obranu vlasti jsem připraven
nasadit isvůj život. Stát to bere vážně aje to jedno
ztémat, které cítím, že mám čas odčasu připo-
mínat. Při poslední přípravě jsem měl celkem čtyři
skupiny avšechny čtyři vjeden moment tak ztich-
ly, že by byl slyšet špendlík padající nazem. Jsou
to momenty, kdy jim dojde fakt, že smrt je reálná,
že opravdu mohou přijít oživot. Mým údělem je
rybaření– nahodím takovou udičku apak čekám,
jestli si třeba nebude chtít někdopopovídat.
BERNARD.CZ28
PETR ŠABAKA
Narodil se 1.srpna1978 vHradci
Králové. Studoval nakrálovéhradeckém
biskupském gymnáziu, potom
naTeologickém konviktu vLitoměřicích
avpražském Arcibiskupském semináři.
Základní vojenskou službu absolvoval
vŽatci. Poté odešel naPapežskou
lateránskou univerzitu doVatikánu.
Vroce 2005 byl vysvěcen nakněze.
Nyní slouží jako duchovní avojenský
kaplan u31. pluku radiační, chemické
abiologické ochrany vLiberci.
Zúčastnil se dvou zahraničních operací
(Afghánistán 2008 a2019). Je jedním
z37 kaplanů Armády České republiky.
VLASTNÍ CESTOU 29