barnard_vc_1_2023_www

• Strana 1

  1*23

  MILAN KNÍŽÁK

  GASTRO GRAND PRIX

  PETR ŠABAKA

  DAWSON CITY

• Strana 2-3

  nazačátek

  foto naobálce

  >

  Petr Hrubeš

  leden — únor — březen

  redakce

  Stanislav Bernard, Boris Dočekal,

  Zdeněk Mikulášek, Markéta Navrátilová,

  Aneta Slavíková

  design

  Štěpán Malovec

  tisk

  Indigoprint, s. r. o.

  vydavatel

  Rodinný pivovar Bernard, a. s.

  Vaše připomínky anáměty můžete zasílat nazdenek.mikulasek@bernard.cz

  Magazín Vlastní cestou je zaregistrován naMinisterstvu kultury ČR

  pod evidenčním číslem MK ČR E 14164.

  vlastní cestou 1

  23

  obsah

  Stanislav Bernard

  spolumajitel Rodinného pivovaru Bernard

  www.facebook.com/bernard.czwww.bernard.cz

  VLASTNÍ CESTOU 03

  Když je čas na

  dobrodružství,

  jsme s Vámi.

  KDYKOLI NÁS POTŘEBUJETE, JSME S VÁMI.

  OSOBNĚ I ON-LINE.

  → Více na allianz.cz

  Allianz - MujDomov - Inzerat Bernard 230x270 - 122022.indd 1Allianz - MujDomov - Inzerat Bernard 230x270 - 122022.indd 1 05.12.2022 12:4805.12.2022 12:48

  Snovým rokem bývá obvyklé dělat různé

  bilance aimy sami kolikrát hodnotíme

  vlastní život vtom minulém. Nyní mám

  pocit, že veveřejném prostoru převládají

  hlavně negativní předpovědi toho,

  jak nás čekají těžké časy, samozřejmě

  vsouvislosti sválkou, rostoucími cenami

  energií, obrovskou inací apodobně.

  Je pravdou, že kolem nás jsou

  nerovnováhy, nejspíš jich existuje víc než

  kdykoliv předtím. Nadruhé straně je důležité

  si uvědomit, že nevíme, co bude zítra, natož

  co nás čeká vroce 2023. Řadanovinářů

  vytváří jakousi mediální realitu, která ale

  veskutečnosti neodpovídá tomu, co se děje.

  Papouškují jeden oddruhého, jak bude zle,

  jak lidé nemají peníze, jak nemají nazákladní

  potraviny, nájmy, energie. Samozřejmě

  takové případy existují, ale zkrátka nejsem

  přesvědčený otom, že bychom se měli tak

  špatně, jak se nám média snaží namluvit. Náš

  pivovar vzáří minulého roku založil Nadační

  fond pomoci Bernard pro Humpolec aokolí.

  Pomáháme lidem, kteří jsou vešpatné životní

  situaci apotřebují podpořit, aby se dostali zpět

  doživota: asi zatři měsíce fungování se nám

  sešlo šest žádostí, takže zatím žádná záplava.

  Co opravdu není dobré, je to, že isoučasná

  vláda pokračuje vplošném rozdávání peněz

  namísto řešení příčin. Vnímám to tak, že jsme

  rozmazlená společnost amáme nějaký zvláštní

  pocit, že navše máme nárok. Ať to stojí, co

  to stojí. Takže státní dluh rychle narůstá.

  Dá se předpokládat, že krize přijde ajá si

  kladu otázku, jestli to třeba není vpořádku.

  Krize může pomoci pročistit pokřivené

  vztahy amorálku. Vlivem krize máme šanci

  ozdravit ekonomiku. Firmy, které dnes jen

  přežívají či až parazitují, přestanou existovat

  auvolní prostor pro nové nápady. Přestane

  se dál prohlubovat stav, kdy si myslíme, že

  dokážeme všechno ohnout, přizpůsobit si

  nebo obejít, kdy se nerovnováhy abubliny dál

  adál nafukují: ačím dříve prasknou, tím lépe.

  Já osobně odmítám nechat se strašit

  mainstreamovými novináři apolitiky nebo

  dokonce agresivními minoritními skupinami

  obyvatel, které se rozhodly, že většinová

  společnost bude tančit tak, jak ony budou

  pískat. To je skutečně nemocné. Chci dál

  dělat věci dobře, radovat se z„maličkostí“,

  ačkoliv to veskutečnosti rozhodně žádné

  maličkosti nejsou, radovat se ztoho,co mám,

  co máme, čeho jsme dosáhli. Bude rozumné

  chovat se zodpovědně vesmyslu nehýřit,

  nadruhé straně se nemá smysl bát, že když

  si přečtu vnovinách, že nebudu mít peníze,

  tak je nebudu mít, ač třeba mám našetřeno

  achodím dopráce.Prostě jsem přesvědčen,

  že ryzí radost ze života lze mít aje potřeba

  mít každý den. Už jen to, že vedle nás žije

  někdo blízký aje zdravý, je obrovský dar

  amy ho často bereme jako samozřejmost.

  Přeji nám všem krásný celý nový rok 2023.

  Držme se!

  Milan Knížák

  rozhovor

  Láska nalokální železnici

  povídka Borise Dočekala

  Norge – Sørøya

  fotoreportáž

  Gastro Grand Prix

  lahůdka ze světa fotograe

  Petr Šabaka

  rozhovor

  Zpivovaru

  novinky zpivovaru

  Svět, nebo já?

  fejeton Ondřeje Neffa

  Dawson City: Až se zima zeptá

  komiks (Jaromír 99 / J. Rudiš)

  Cuzco

  reportáž

  Zřízenina hradu Žumberk

  Vysočina aokolí

  04 —

  10 —

  14 —

  20 —

  26 —

  30 —

  31 —

  32 —

  34 —

  38 —

• Strana 4-5

  rozhovor

  VLASTNÍ CESTOU 05BERNARD.CZ04

  Milan Knížák

  říká

  snažím

  neuhnout

  Pořád se

  text Miroslav Němý

  foto Markéta Navrátilová

• Strana 6-7

  Vnímám zákon jako

  poslední možnost.

  myšlenkové ahmotné revoluce zůstávají

  téměř neměnné. Hledat cestu, která tyto věci

  nenaruší abude znamenat vývoj vjemném

  slova smyslu.

  Jaké hodnoty azásady to podle vás jsou?

  Že všichni budeme žlutí, zelení nebo

  červení, že pravou nohou budeme chodit

  delší kroky atou levou kratší– takto to říct

  nejde, to neumím. Je to opokoře kživotu,

  což neznamená žádnou srabárnu, naopak

  často iboj. Pokora je hledání smyslu života,

  který respektuje jedince, ale nepreferuje

  je. Člověk má povinnost zachovávat určité

  normy, onichž nemusí mluvit, neboť jsou

  špatně vyslovitelné, ale když je celý život

  hledá, tak se jich může dotknout. Jsme

  zavalení obrovskou agitací – všude jsou

  reklamy, návody, jak máme žít aoco se

  máme zajímat, jsme krmeni informacemi,

  vulgarita převládá. To mě děsí, je to svět,

  který se mi nelíbí. Mám rád divoký svět, ale

  také svým způsobem mravný. Myslím tím

  mravnost, která ctí to, že tu nejsme sami, že

  jsou tu hodnoty, které musíme zachovávat,

  protože ipro nás majísmysl.

  Je tento váš celoživotní přístup

  spřibývajícími roky těžší?

  Něco je snazší, něco těžší. Když jste mla-

  dý, běžíte dopředu anevnímáte, co je vlevo

  avpravo aje to bezvadné. Jak stárnete, zpo-

  malujete, vidíte víc došířky. Stačí nepatrný

  pohyb vpřed, ale uvědomujete si při něm

  šířku ahloubku problému. Vidění světa se

  mění nahorizontální. Běh mladých je velmi

  důležitý, ale stejně důležitá je ona šíře star-

  ších. Je normální, že se stáří stýká smládím,

  zurčité spolupráce by měla vzniknout podo-

  ba společnosti. Ale to se moc neděje.

  Pojďme probrat to, naco upozorňujete.

  První je hektický rozvoj komunikace.

  Dříve měli lidé také svoje problémy sláskou

  auživením se, ale nevěděli, že někde vAus-

  trálii spadl člověk ze skály nebo že jinde

  přišla velká vlna apodobně anikomu to

  nevadilo. Vtelevizi je pořad „Nalovu“, kde

  proti soutěžícím sedí lovec, který je nabitý

  informacemi aoni mají zaúkol ho porazit.

  Jsou nadšení ztoho, že lovec všechno ví.

  Pro mě je to chudák smozkem zaprášeným

  hloupostmi. Nemusíme vědět, jak hrála Spar-

  ta tehdy atehdy akdo vystupuje vnějakém

  lmu. Když vás to zajímá, budiž, ale hledat

  informace pro informace je zavádějící. Zá-

  kazy jsou blbost, proto nechci říkat, že bych

  ahledání takzvaných fakt je nectností mo-

  derní doby. Jsem poměrně obeznámen se

  současnými vědeckými trendy apostupy

  ajsem přesvědčen, že vše příliš zobecňuje-

  me, „rozagitováváme“ avnucujeme to itěm,

  kteří to kživotu nepotřebují. Největší zbraní

  anebezpečím současnosti jsou informace,

  které se nám tlačí dohlavy. Jejich množství

  narůstá každou vteřinou. Bojím se, že nás to

  zaplaví, že nenajdeme žádný společný kód,

  který život potřebuje.

  Co proti tomu lze dělat?

  Nevěřím vestátní, politické zásahy, revolu-

  ce je vždy jen přesun sil, přesun moci. To

  vím již odsvého mládí. Každý by nato měl

  přijít sám.

  Kudy ktomu dojít?

  Pomalým růstem, přeměnou vzdělávacího

  systému, respektováním věcí, které zby-

  ly zminulosti. Tomuto pomoci se dá jen

  dlouhou, pečlivou atrochu nepohodlnou

  výchovou. Zakaždou cenu inovujeme, ato

  je špatně. Když se něco jmenuje Spolek pro

  starou Prahu, měli by propagovat ježdění

  vkočárech nebo nošení halaparten abránit

  se přívalu současných věcí. Teprve zkvasu

  protichůdných názorů– některé jsou takzva-

  ně revoluční, jiné tradiční– vyrůstá barva,

  struktura společnosti.

  Věříte vkompromis, zlatou střední cestu?

  To už jsou pojmy spojené sněčím politic-

  kým, společenským. Nejde okompromis,

  ale opřiblížení se určitým tušeným hodno-

  tám, které jsou pro nás zásadní. Máme moc

  zákonů, navše je zákon. Když jsem bydlel

  vNew Yorku, nazáchodech bylo napsáno:

  Popoužití WC jste podle toho atoho zákona

  povinen umýt si ruce. Připadalo mi to směš-

  né! Vnímám zákon jako poslední možnost.

  Společnost má žít podle principů, které vy-

  růstají zjejí minulosti akteré přes všechny

  Je podle vás vroce 2022

  ohrožena svoboda?

  Pocit svobody je přímo úměrný tomu, ko-

  lik povinností si uvědomujeme akolik jich

  přijmeme jako něco samozřejmého. Pokud

  to neděláme, dáváme tím najevo, že žádnou

  svobodu nepotřebujeme.

  Zároveň tvrdíte: Iblázen avůl mají právo

  naživot. Ti přece povinnosti nepřijímají.

  Naživot má právo každý, ale jde oto, že

  nemůžeme výjimky brát jako normu. Dnešní

  menšiny, desítky různých pohlaví apodob-

  ně. Líbí se mi, když lidé vypadají různě,

  mám ztoho radost, ale nelze podle potřeb

  apřání menšin řídit většinovou společnost.

  To je emancipace naruby. Výjimky musíme

  respektovat, ale nemůžeme podle nich zaří-

  dit celý svět.

  Jak hledat normu platící pro všechny?

  Svět se vyvíjí nebo spíše mění. Tyto změny

  jsou podloženy biologií, přírodními zákony,

  civilizačním vývojem… Aztoho se tvoří

  normy. Zapět set či tisíc let budeme možná

  vypadat trochu jinak, ale zatím se člověk

  vpodstatě nemění. Když si vezmete antické

  drama adáte hercům aktuální kostýmy, je

  to hra ze současnosti. Norma by měla platit

  pro většinu společnosti anikomu zásadně

  neškodit. Jsem přesvědčen, že vedle fyzi-

  kálních zákonů máme ještě duši, že existuje

  něco, čemu můžeme říkat Bůh (nebo jinak),

  něco nepoznatelného, nedenovatelného,

  co nemusí mít logiku. Logika platí pro náš

  přízemní život naplacaté zeměkouli. Dále je

  tu obrovská oblast toho, očem ani netušíme.

  Jak to souvisí snormami?

  Snažím se vystihnout, co je pro člověka pod-

  statné. Celý život hledám důvod asmysl,

  proč žiji aco vlastně dělám. Možná, že toto

  hledání je zbytečné, že bychom otom ne-

  měli tolik přemýšlet ahledat fakta. Logika

  takový pořad zakázal, jen mi připadá zbyteč

  -

  ný. Vede nás to našpatnou cestu.

  Já mám ale volbu se natelevizi nedívat.

  To je vpořádku. Ale nejste jediný nasvětě,

  mnoho lidí se dívá anepozná, co mají zvolit.

  Dá se takový trend zvrátit, zastavit?

  Určitě to není denitivní, ale rozhodně to

  není zvládnutelné nějakým direktivním na-

  řízením, změnou, která by přišla shora. Je

  to odelším procesu, který nás může navést

  najinou cestu– ale také nemusí.

  Jaká cesta by to měla být?

  Především omezení turismu, který považu-

  ji zanemoc civilizace: lidé běhají zmísta

  namísto ajsou přitom stejně dutí jako dříve,

  když zeměkouli neobíhali. Svět bych zjedno-

  dušil auklidnil. Školní výuku bych vrátil víc

  knámaze. Upozorňuji naNietzscheho úvahy

  ovzdělání, jsou chytré anekompromisní.

  Říká, že bez namáhavosti amechanického

  VLASTNÍ CESTOU 07

  napředválečnou lmovou veselohru, není

  tam ani jedno sprosté slovo, ani jedno ob-

  nažené ňadro, přesto je tam spousta krásy,

  veselosti aerotiky. Nedávno jsem si pustil

  jeden současný oceněný český lm azadva-

  cet minut nepadlo jediné slušné slovo, jen

  vulgarity. Proč? VBergmanových lmech je

  sex vyjadřován vescénách, kde se herci sebe

  ani nedotknou. Přesto je to nabité erotikou.

  To je paradox: Vy snálepkou

  celoživotního rebela si stěžujete

  navulgarity.

  Já nejsem žádný rebel, jen člověk, který se

  snaží chovat rovně… Rebelství neznamená

  mít „hubu plnou hoven“. To je naivní ahlou-

  pá představa. Vždy jsem si dělal, co jsem

  chtěl, ale snažil jsem se, abych neubližoval

  jiným, to by mi připadalo nefér. Ale pokud

  to šlo, svoje názory jsem neměnil pod vlivem

  okolí, vždy jen podle toho, jak jsem si to

  srovnal svlastním svědomím. Snažil jsem

  se řešit věci otevřeně. Často je to velmi těžké.

  drilu vzdělání není, že právě toto člověka

  vychovává kcelistvé osobnosti. Ale já ne-

  mám žádné převratné řešení– žádné totiž

  není. Jen mi připadá, že by se některé věci

  neměly akcentovat.

  Jaké například?

  Média jsou plná reklam nanaprosto zbytečné

  věci. Všude je sex, který ztrácí své kouzlo,

  svoji magii. Sex má vsobě tajemství, něco

  neuvěřitelně přitažlivého. Když nám ho všu-

  de cpou, přitažlivý už není. Proto chápu, že

  někdo hledá tvora, co má pět prsů ačtyři

  pyje, aby to bylo něco speciálního. Ivtéto

  oblasti se inovuje!? Láska je už jen klišé.

  Zpěváci nakoncertech křičí tisícihlavému

  davu Ilove you, Ilove you, Ilove you! Abych

  řekl pravdu, je mi to líto.

  Další vaše výtka zní: Společnost je hrubší.

  Mě velmi zajímá jazyk amyslím si, že mu

  docela rozumím, pracuji sním poléta; jazyk

  hrubne azjednodušuje se. Když se podívám

  BERNARD.CZ06

  „Mám rád divoký svět, ale také svým způsobem mravný.“

• Strana 8-9

  MILAN KNÍŽÁK

  (*1940)

  —

  Narodil se 19.dubna1940 vPlzni.

  Výtvarník, hudebník aperformer,

  vletech 1990 až 1997 působil jako rektor

  Akademie výtvarných umění vPraze,

  vletech 1999 až 2011 jako ředitel Národní

  galerie vPraze. Mimo mnoha dalších

  ocenění je držitelem medaile Zazásluhy

  I. stupně, kterou dostal vroce 2010.

  Soustředíte se tedy

  nabezprostřední okolí?

  Snažím se.

  Jakými prostředky?

  Není to tak, že člověk musí každodenně udě-

  lat dobrý skutek, je to spíše ocelkovém život-

  ním trendu. Nemyslet si, že proměním svět,

  nevytvářet velké ideje, ale performovat svůj

  život tak, aby to mělo smysl. Performance

  vlastního života mi připadá velmi důležitá.

  Ale nejtěžší ze všeho, ne?

  To je možné, ale otom nepřemýšlím. Oprav-

  du ne. Můj zájem oumění se převaloval

  odhudby kmalbě, plastice, architektuře,

  designu, módě, literatuře… Ale postupem

  času mě zajímala hlavně teorie, přemýšlení

  pro mě bylo víc než tvoření.

  Vnitřní svět je pro vás ještě

  důležitější než ten vnější?

  Nevím, co je víc amíň. Vy pořád kategori-

  zujete, ale já nekonstruuji žebříčky hodnot

  ani rekordy. Vnitřní svět je důležitý– pro

  mě velmi důležitý. Bez něj to nejde, bez něj

  by zčlověka byl jen druh stroje. Spousta

  věcí, nakteré se mě ptáte, je velmi špatně

  vyjádřitelná slovy. Čím jsem starší, tím víc

  si tuto nevyřknutelnost anepojmenovatel-

  nost uvědomuji. Všechno, co člověk říká, je

  zjednodušené, slova jsou pouhá schémata

  pro myšlenky apocity, které jsou daleko

  bohatší apřesnější.

  odpoutání se odvšeho nemůže existovat, to

  by potom neexistovala ani lidská společnost.

  Vdemokratické společnosti bychom měli mít

  zaručenou svobodu myšlení, snění… To mi

  připadá hodně důležité.

  Zrovna svoboda myšlení má

  docela nakahánku, nemyslíte?

  Lidi podléhají vnějšímu tlaku, souhlasím.

  Nejsem přítel Ruska, ale považuji určité části

  ruského umění zanaprosto fascinující. Zá-

  roveň mi Sovětský svaz ublížil, kvůli němu

  jsem tady byl velmi pronásledován, nemám

  ani kdnešnímu Rusku žádný vztah, ale vím,

  že Ukrajina byla součástí celého procesu, že

  je to pitomý stát stejně jako Rusko. Nevím,

  jestli má vyhrát Ukrajina nebo Rusko, tomu

  nerozumím ahlavně vím, že každá válka je

  hrůzná anemá vítězů. Vadí mi, že se nám

  neříká všechno, že se zUkrajinců dělají

  andělé azRusů ďábli. Především bychom

  ovšech problémech měli hovořit otevřeně,

  ane zavádět úřad, který kontroluje internet,

  zato se stydím.

  Je to pro vás jakýsi Orwell vpraxi?

  Orwella mám rád, ale myslím, že jsme ho

  předběhli, že naše společnost je degenero-

  vanější aakcelerovanější než ta, kterou si

  vymyslel on. Zajímám se oumění, to je můj

  svět– najednou jako by se umění rozpustilo.

  Je všude, ale zároveň nás přestalo zajímat.

  Nezlobte se, ale to zní velmi pesimisticky.

  Nevzdávám to. Stále se snažím, bojuji, pub-

  likuji nasvých stránkách, píši knihy, stýkám

  se slidmi. Jeden korejský lozof řekl, že

  člověk odpovídá zasvé bezprostřední oko-

  lí– to mi připadá bezvadné. Nemyslím, že

  protestovat proti kácení lesů vJižní Americe

  má smysl. Užitečnější vidím pozdravit souse-

  da, nehádat se sním, zamést si před domem

  avychovávat své děti v„bázni boží“…

  Je špatně řešit pralesy, když

  nezalejeme kytky doma nabalkóně?

  Ano. Bezprostřední okolí, to je krásně řeče-

  no. Vždy mě zajímala budoucnost, ale teď

  se obávám, že žádnou dobrou budoucnost

  nevidím. Nedovedu si představit, co přijde.

  Trvale udržitelný rozvoj je nesmysl. Jsem

  pozitivně smýšlející člověk, vždycky jsem

  byl, aproto mě mrzí, že každý další krok této

  společnosti, který si dovedu představit, je

  destruktivní. Neposuzuji jednotlivé činy, ale

  trendy, ty považuji zadestruktivní. Abych se

  přiznal, docela mě to deprimuje.

  BERNARD.CZ08 VLASTNÍ CESTOU 09

  Cítíte se svobodný?

  Člověk je svobodný, ikdyž je vkriminále,

  má-li svobodnou hlavu. Vždy jsem říkal, že

  umění je svět, který existuje mimo nás ajen

  občas je nám dovoleno doněj vstoupit, na-

  hlédnout. Snaším vnitřním světem je to ještě

  daleko intenzivnější. Neumím ho nazvat ani

  pojmenovat, nechápu, proč je, přesto cítím

  jeho velkou intenzitu. Být svobodný může

  být člověk vždycky, stím žádná zřízení nebo

  vývoje nemají nic společného. Cítil jsem se

  svobodný, ikdyž jsem zažíval spousty ome-

  zení. Neměl jsem pocit, že žiji vkriminále,

  přestože jsem chvíli vkriminále skutečně žil.

  Jak si svobodu dále definujete?

  Svoboda je vtom, kolik povinností si při-

  pustíme, ale to už jsem říkal. Tak jako jsem

  kdysi přemýšlel nad rozdílem mezi kapi-

  talismem asocialismem, dnes přemýšlím

  orozdílu mezi demokracií atotalitou. De-

  mokracie je vlastně dobrovolná totalita. Mu-

  síte se křádu přiklonit sám adobrovolně,

  potom je to vpořádku. Vzpírání se všem

  řádům je anarchie. Žádná svoboda vesmyslu

  Aony vulgarity?

  Sprostá slova používám jen vlegraci. Nadá-

  vat je hnusné, ikdyž se mi to samozřejmě

  také stalo. Používat vulgarity shumorem

  je obohacující. Sprostá slova jsou vjazyce

  bezvadná, činí ho barevným aironickým, ale

  má vnich být co nejméně vzteku.

  Je pro vás tolerance vůči

  jiným čím dál náročnější?

  Není náročnější vtom smyslu, že by ten

  problém rostl, ale mně ubývá síla.

  Zároveň opakujete:

  Chci žít tak, abych nemusel před

  smrtí zděšením ze svého života

  spáchat sebevraždu.

  Ano, to jsem říkal už dávno astále to platí.

  Nejhorší je, když se podíváte nasvůj život

  avidíte kupu hnoje. Samozřejmě jsou tam

  lapsy, okterých vím, které si uvědomuji

  apronásledovaly mě celý život. Ale stím

  se nedá nic dělat, člověk hlouposti občas

  dělá. Snažil jsem se žít co nejsprávněji. Jak

  to dopadlo, to sám těžko mohu posoudit.

  „Slova jsou pouhá schémata pro myšlenky a pocity, které jsou daleko bohatší a přesnější.“

• Strana 10-11

  BERNARD.CZ10

  ilustrace Luděk Bárta

  BORIS DOČEKAL

  „Strč si svý rady někam, já si Andělku

  dobydu sám,“ řekl už svým obvyklým

  nevýrazným hlasem Hruška azalitoval,

  že své city tak nerozvážně odhalil.

  Ne že by přítelovy rady nepotřeboval.

  Věděl sice, že taktika astrategie jsou

  vdobývání žen důležité, ale domníval

  se, že to platí jen vsituacích, kdy muž

  hildebrandovsky touží položit ženu rychle

  nalůžko avzápětí spěchá zajinou. Pravá

  láska, láska nacelý život se přece hledá

  jinak. Dlouhé pohledy, jimiž se ti dva

  dorozumí ibeze slov. Prostě je ksobě cosi

  přitahuje (cosi osudového, nezvratného,

  jako jsou ksobě přitahovány opačné

  póly magnetu), něco, čemu se nedokážou

  aani nechtějí ubránit. Apak mezi nimi

  přeskočí jiskra absolutního porozumění

  avšechno je jasné ahurá koltáři.

  Jenže právě vtom byla ta potíž.

  Hruška vysílal směrem kprůvodčí

  Andělce signály, které velmi dobře

  chápala. Odpovídala naně vlídnými,

  mírně povzbuzujícími úsměvy, ale

  chyběla vnich ona touha, ona vstřícnost,

  které Hruška očekával. Příležitostí

  kesblížení měl Hruška habaděj, neboť

  naHildebrandovu kamarádskou přímluvu

  chodila Anděla nasměnu sním. Ten

  ovšem netušil, že jeho vyvolenou

  vychovali konzervativně, vduchu

  úsloví– sedávej, panenko, vkoutě,

  budeš-li hodná, najdou tě. Vtloukali jí

  dohlavy, že žena se nemá sama nějak

  nápadně projevovat, rozhodně nemá

  muže provokovat, nebo dokonce svádět.

  Iproto vzájemné sbližování obou

  drážních zaměstnanců probíhalo pomalu.

  Alespoň naHildebrandův vkus. Bál se, že

  dokud tahle kapitola nebude uzavřená,

  nezbaví se pokušení nasadit naAndělku

  celý arsenál svých osvědčených zbraní

  avyspat se sní. Několikrát se pokoušel

  svého liknavého kamaráda instruovat,

  jak se kAndělce nenápadně přimáčknout

  apak ji pozvat nakafe, ale Hruška

  zarytě odmítal urychlit postupné,

  přirozené sbližování, při němž milování

  přichází až nakonci vpodobě sladké

  odměny zatýdny aměsíce odříkání.

  „Ty vole, musíš přitlačit. Ženská

  vjejím věku to potřebuje, ještě se ti

  nakonec spustí se starým Hovorkou. To

  už by bylo lepší, kdybych se toho ujal,

  přirozeně dočasně, sám,“ řekl Hildebrand

  zapár dní vnádražním bufetu. Když

  ale viděl, jak jeho příteli naběhly žíly

  naspáncích, raději zmlkl anaznačil, že si

  nad ním myje ruce; pokud jde oněho, je

  půvabná průvodčí vnaprostém bezpečí.

  Hruška se dál snažil posvém.

  Několikrát vzal Andělku zaruku

  apomohl jí vystoupit zvlaku. Když se

  chutných hlubin humpoleckého piva

  avnadýchané pěně se teď cudně ráchala

  krásná Andělka vodvážných bikinách.

  Amožná by ten večer ani nepromluvil,

  kdyby Hildebrand neprohlásil: „Andělka

  by stála zahřích. Vypadá jako tichá

  voda, malá prsa, naprvní pohled žádný

  velký sex appeal, ale něco mi říká, že

  vposteli se změní vhotovou dračici,“

  dodal, ikdyž zatím se překvapivě

  držel zpátky. Spoléhal naten obehraný

  příběh– jeho pověst úžasného milovníka

  uosamělé anedostatkem sexu strádající

  ženy apochopitelně izvědavost,

  zda pověst neklame, udělají své.

  PoHildebrandových slovech

  Hruška nejprve zbledl. Potom

  vybuchl: „SAndělkou se ožením!

  Jestli mě bude chtít! Aty ji necháš

  napokoji. Dotkni se jí těma svýma

  špinavýma prackama azabiju tě!“

  Celá hospoda ztichla, protože takhle

  hlasitě arozhodně strojvůdce Hruška

  naveřejnosti dosud nepromluvil.

  Naokamžik zaraženě ztichl iHildebrand.

  Pak se trochu křečovitě zasmál:

  „Ojednu víc… nebo míň. Klidně

  ti ji přenechám. Jenom, kamaráde,

  doufám, že to nezvoráš. Myslím, že

  doní vidím jako dokaždý ženský,

  můžu ti poradit,“ chlácholil přítele.

  Strojvůdci Hildebrand aHruška byli

  dlouhé roky nerozlučnými kamarády.

  Spojovala je láska kestaré lokální

  železnici mezi třemi pohraničními

  městečky, jakož isrdečný vztah

  kpřírodnímu nepasterovanému pivu

  Bernard aovšem iletité staromládenectví.

  Příčina „nemanželského“ stavu byla

  ukaždého strojvůdce jiná. Zatímco

  uHildebranda spočívala vdůvěrné

  znalosti ženského pokolení, vletité

  skepsi ktrvanlivosti úředně posvěcených

  svazků avpříliš snadno dosažitelných

  milostných úspěších, Hruška byl

  naopak nesmělý anedovedl navázat

  žádný– tím méně trvalý– vztah se

  ženou, ikdyž poněm apodětech

  toužil víc, než si dokážete představit.

  Samozřejmě ani Hruška nebyl vesvých

  čtyřiceti letech zcela prost milostných

  zkušeností. Kamarád Hildebrand mu

  občas přihrál nějaké obětavé děvče či

  ženu vdomácnosti, ochotné strávit noc

  schlapíkem, jenž se vposteli pohyboval

  ostýchavě aneobratně jako šestnáctiletý

  mladík. Žádné se ale nechtělo sHruškou

  zůstat navždy, ikdyž nastarého mládence

  velmi dobře vařil arád uklízel. Jeho

  představy ovztahu mezi mužem aženou

  poznamenala četba starší romantické

  literatury, atudíž kladly namoderní ženu

  se sklonem kpragmatismu apohodlnému

  životu jen stěží splnitelné nároky.

  „Ještě jsem nepotkal tu pravou,“

  opakoval vždy popátém bernardu

  amlčky se díval donašlehané pěny

  piva šestého, jako by se vní snažil

  přečíst svou budoucnost. Nic nadějného

  ale neviděl. Přál si totiž nejenom

  hodnou ženu, ale idítě, kluka, kterého

  by vychoval vlásce kželeznici.

  Vnejhorším by tak vychoval iděvče.

  „Neboj se, jednou to přijde, jednou

  ji najdeš,“ kamarádsky ho chlácholil

  Hildebrand, ačkoliv tomu už léta nevěřil.

  Podobu Hruškovy vysněné dívky

  Hildebrand dobře znal, proto ho

  vůbec nepřekvapilo to, co se stalo

  počátkem července, kdy nevzrušivý,

  až zmrtvěle poklidný život nalokální

  trati poznamenala nečekaná událost.

  Nerudná anepříjemně zavánějící

  průvodčí Kulhánková, nenáviděná všemi

  ajznboňáky icestujícími, zejména školní

  mládeží, citlivější naslova ipachy,

  konečně odešla dopenze! Najejí místo

  nastoupila příjemná, poalkách vonící

  ausměvavá Anděla… Andělka, začali jí

  říkat. Bylo jí něco málo přes třicet, jak

  prozradil přednosta Hovorka, největší

  drážní drbna, ale uchovávala si téměř

  dívčí půvab, přestože měla devítiletou

  dceru Haničku, mazlíčka celé stanice.

  Nikdo nevěděl, proč se Andělka

  přestěhovala dozapadlého městečka

  až uhranic akde zanechala manžela,

  byl-li vůbec nějaký. Vypadala křehce

  azasněně asvou tichou, jemnou krásou

  doslova rozzářila léta neopravené šedivé

  nádraží. Ataké Hruškovu rozháranou

  mysl– byla to tvář zjeho snu, pravda,

  nepatrně zestárlá, ale stím se pouši

  zamilovaný strojvůdce lehce smířil.

  Byl totiž přesvědčený, že příliš velký

  věkový rozdíl vztahu neprospívá.

  Když šli pár dní poté oba kamarádi

  napivo, Hruška nezvykle dlouho mlčel.

  Jako by byl ponořený doneobyčejně

  Změřilse– devětatřicet! Tušil, že

  dorána se horečky nezbaví aže ho

  doktor nejméně týden nechá doma.

  Týden, celých sedm dní neuvidím svou

  Andělku! Opakoval si nešťastně. Neměl

  ale strach, že by mu ji někdo přebral,

  vždyť mezi nimi už vzniklo jemné

  pouto. Vlastně ho něco takového ani

  nenapadlo, byl si vnitřně naprosto jistý,

  že Andělka ho má ráda aje jen otázkou

  času, kdy ho začne opravdu milovat.

  Hildebrand to ovšem viděl jinak

  anaobranu jeho cti asmyslu pro

  kamarádství je třeba uvést, že požádal

  přednostu odovolenou nazotavenou

  zrodinných důvodů. Skutečností, že by

  lehkovážný svůdce mohl mít nějakou

  rodinu, byl Hovorka tak zmatený, že

  strojvůdci dovolenku málem podepsal.

  Vzápětí si však uvědomil, že vzhledem

  kHruškově nemoci apravidelnému

  školení třetího strojvůdce Bláhy by

  slokálkou musel jezdit sám, což

  už zapomněl. Atak se Hildebrand

  smířil sneúprosným osudem.

  První dva dny bylo Hruškovi

  hodně zle, špatně spal, měl

  podivné, stísňující sny, znichž si

  ale poprobuzení nic nepamatoval.

  Zbyla ponich jen nepříjemná

  pachuť ajakási vnitřní kocovina.

  Zato vnoci náhle míval živé erotické

  sny avystupoval vnich mnohem

  povídka

  Láska nalokální železnici

  při tom hřbetem ruky náhodou dotkl

  jejího pravého prsu, vdokonalém

  vnitřním zmatku se vzmohl naslova:

  „Krásně voníte… Andělko.“

  Čekala, že ji Hruška vté chvíli pozve

  alespoň namizernou kávu vnádražním

  bufetu. Asi by to iudělal, kdyby se

  nebál poznámek kolegů ajznboňáků

  apřítele Hildebranda, jenž ho zdálky

  povzbuzoval divokými, obecně

  srozumitelnými posunky. „Avám

  to dneska opravdu sluší,“ osmělila

  se vzdor své tuhé výchově, „vy byste

  mohl hrát velmu,“ dodala arukou

  upravila Hruškovu rozcuchanou onu.

  „To asi ne, to bych nesvedl,“ zmateně

  se pousmál zrudlý strojvůdce abyl

  šťastný, že vše je nadobré cestě. Že

  už brzy Andělku získá avyžení její

  roztomilou holčičku, kterou už vzal

  dostrojvůdcovské kabiny, avšichni

  tři, nebo počase možná čtyři, spolu

  budou šťastně žít až dokonce svých

  dnů. Ajeho žena mu jistě brzy porodí

  syna, ze kterého vychová strojvůdce

  nebo výpravčího, možná ipřednostu

  nějaké velké železniční stanice.

  Netrpělivý Hildebrand se rozhodl

  příliš pomalý běh událostí uspíšit,

  přistrčit kamaráda kAndělce blíž, ato

  nejen obrazně. Koupil nesmělé dvojici

  lístky dokina vměstečku nadruhém

  konci trati, kde ještě existovalo kino.

  Dávali erotické melodrama Chci

  tě, blázínku. Hildebrand přislíbil,

  že kdyby se lm protáhl, počká

  naně sodjezdem vlaku, ikdyby

  ostatní cestující protestovali.

  Askutečně– způsobil nalokálce

  dosud nevídané pětiminutové zpoždění.

  Ještě dohlédl, aby si potenciální milenci,

  jak pevně doufal, sedli vkupé při zpáteční

  cestě pěkně proti sobě, ananejrychlejším

  úseku trati prudce zabrzdil.

  Protože Andělka seděla vesměru

  jízdy, doslova padla naHrušku ajejich

  sblížení bylo velmi, velmi intenzivní.

  Nebýt rozčileného spolucestujícího,

  který nerudným výkřikem („Co tam to

  prase– mínil ovšem Hildebranda– dělá?“)

  zrušil udvojice ten náhlý opojný pocit

  intimního sblížení, skončil Hildebrandův

  chytrý manévr nejméně polibkem.

  Hruška se itak cítil šťastný.

  Zpocitu štěstí azněj pramenící

  vnitřní bujarosti si povystoupení zvlaku

  ani nezapnul kabát acestou knádražní

  bytovce šel sodhaleným krkem.

  Navíc si, jakmile Andělku doprovodil

  kjejímu domku, hlasitě prozpěvoval

  Lásku nebeskou, až téměř ochraptěl.

  Vnoci ho probudila bolest

  vkrku acítil, že má asi teplotu.

  VLASTNÍ CESTOU 11

• Strana 12-13

  VLASTNÍ CESTOU 13

  „Hruško, neblbni!“ volali.

  „Zabiješ sebe ije!“

  Ti mladší začali rozjetý vlak

  pronásledovat, ale žádný už ho nedokázal

  dostihnout. Vlak vyjel znádraží.

  „Ježišmarjá! To je průser!“ křičel

  přednosta vobavě zvyšetřování.

  Železničáři se dívali jeden nadruhého,

  ale chápali, že se nedá nic dělat, že

  hrozící katastrofě už nemůže nic zabránit.

  Mezi oběma městečky bylo jen šest

  stanic, ovšem pět bez obsluhy. Apouze

  vKamenici by se proti sobě jedoucí vlaky

  mohly vyhnout. Všem ale bylo jasné, že

  právě vtéhle stanici se už určitě nepotkají,

  jinak by Kudrna nemohl milence vidět.

  Hruška jel jako pirát. On, který

  vždycky úzkostlivě dodržoval všechny

  předpisy, najednou překračoval nejvyšší

  povolenou rychlost vzatáčkách, netroubil

  nanechráněných přejezdech, jenom se

  řítil (může-li se motorák řítit) dopředu.

  Musí se dovědět, co se děje! Jestli

  ho ti dva nezradili. Ani naokamžik

  neváhal, co vtom případě udělá.

  Vduchu před sebou viděl ten

  neobyčejně hrůzný obraz– Hildebranda

  aAndělku, jak se milují. Ne! Oni spolu

  souloží! To přece nemůže být opravdové

  milování, to Hildebrand neumí.

  Protijedoucí vlak zahlédl nadlouhé

  rovince necelý kilometr před sebou. Kdyby

  Hildebrand sledoval provoz, stačil by

  ještě zastavit, zachránit sebe, Andělku

  inevinné cestující. Jenže on se nevěnoval

  řízení. Předkloněn se zavřenýma očima

  miloval krásnou průvodčí anevnímal,

  co se děje nacestě. Nevnímala ji ani ona.

  Shlavou nařídícím panelu se blížila

  kvyvrcholení. Když už už přicházelo,

  zdvihla hlavu auviděla před sebou

  vlak. Azasklem kabiny strhanou tvář

  bolestí šílícího Hrušky. Hlasitě vykřikla.

  Nic netušící Hildebrand se domníval,

  že vní vyvolal tak silný orgasmus

  jako zatím užádné ženy. Dokonale se

  uvolnil avduchu křičel– sakra, tahle

  ženská stojí zato! Tu bych si měl vzít!

  Sosudem smířená Andělka zavřela oči.

  Zato Hruška měl oči otevřené. Už

  zdálky viděl, co se vkabině děje. Kudrna

  si nevymýšlel! Jeho láska anejlepší

  kamarád si to spolu rozdávají! Azajízdy!

  Vezbývajících vteřinách mu před očima

  proběhla nejedna pěkná chvíle prožitá

  sHildebrandem… Přesto nezpomalil.

  Andělka však náhle otevřela oči

  aHruška vnich neviděl strach ze smrti.

  Ani touhu nějakým zázrakem přežít,

  ale nekonečnou lítost azoufalý cit.

  Jako by Andělka konečně pochopila,

  že takhle silně ji ještě žádný muž

  včetně Hildebranda nemiloval. Ajistě

  odvážněji než veskutečnosti, což ho

  poněkud mátlo aráno se trochu styděl.

  Věděl, co brzy udělá, dá

  Andělce zásnubní prsten svelkým

  diamantem. Peněz má naúčtu dost.

  Ovíkendu byl Hruška bez teploty

  avpondělí, uznán práceschopným,

  se natěšeně vydal nanádraží.

  Konečně zase uvidí svou Andělku!

  Vdopravní kanceláři ho přivítala

  neobvyklá atmosféra nabitá směsicí

  smíchu isoucitu, škodolibosti ijakési

  zvláštní rozpačitosti… Hruška to

  všechno ani nedovedl pojmenovat, ale

  cítil, že se stalo něco vážného, něco,

  co se ho bezprostředně dotýká.

  „Zítra máš ranní, dneska

  ještě můžeš odpočívat,“ oznámil

  mu přednosta Hovorka.

  „AAndělka?“ bez sebemenšího

  zaváhání se zeptal Hruška. Koneckonců–

  brzy ji požádá oruku avšechny bývalé

  isoučasné ajznboňáky pozve nasvatbu.

  Bude se rožnit prase, bernard poteče

  proudem abudou se podávat iřízky

  avynikající domácí klobásky veterináře

  Kováře avelmi chutné svatební

  koláčky upečené šikovnou nevěstou.

  „Andělka? Hm… ta, Hruško,

  teď jezdí sHildebrandem.“

  „Jo, je to jízda…“ zasmál se kdosi.

  „Takové ježdění bych si

  dal říct,“ šklebil se jiný.

  Hruška byl sice nesmělý romantik,

  ale ne nechápavý. Tušil, co si teď všichni

  myslí. Vždyť Hildebrand byl… prostě

  Hildebrand. Nesmírně přitahoval

  ženy, měl všechny klíče, kterými se

  daly otevřít branky kjejich touhám

  atajemstvím. Ale zároveň byl jeho

  nejlepší kamarád, opravdový přítel!

  „Volové,“ řekl sdespektem achystal

  se odejít. Vtom vdopravní kanceláři

  nakřáple zazvonil služební telefon.

  Výpravčí Široký ho zdvihl, chvilku byl

  zticha, pak se škytavě rozesmál azavěsil.

  „Volal Kudrna. Prej je viděl, jak

  to spolu dělají vestrojvůdcovské

  kabině. Zajízdy! Málem prý vůbec

  nezastavili,“ vydechl se zřetelnými

  známkami obdivu izávisti.

  „To je ovšem vážný přestupek, budu

  ho řešit kázeňsky,“ mínil natvrdlý

  Hovorka, zatímco Hruška zbledl.

  Kudrnu dobře znal, věděl, že by si

  nevymýšlel. Bylo nad slunce jasnější, že

  Hildebrand má vkabině ženu. Snad ne

  Andělku! Moji Andělku! Moji nevěstu!

  Lekl se Hruška avyběhl zkanceláře.

  Navedlejší koleji stál odstavený

  motorák. Naskočil doprvního vozu

  avzápětí se rozjel. Ostatní nádražáci

  se vyhrnuli zkanceláře izbufetu.

  BERNARD.CZ12

  už ani nebude. Hildebrand byl sice

  milovník virtuos, ale Hruška…

  Hruška byl opravdový muž!

  Hruška to pochopil. Zavřel oči.

  Křečovitě se opřel ořídící desku

  avšechnu sílu, která vněm byla,

  soustředil najedinou myšlenku.

  Zařval! Jím řízený vlak se náhle

  vznesl. Ladným obloukem překonal

  protijedoucí soupravu, aby pár desítek

  metrů zaní měkce dosedl nakoleje.

  Nanádraží se nemohli vzpamatovat

  znepochopitelného příjezdu motoráku.

  Naprosto nic nechápal ani Hildebrand.

  Proboha, co namě všichni tak civí? Ptal

  se vduchu ableskurychle zkontroloval

  stav své uniformy. Zároveň přemýšlel,

  proč naněj Andělka odtoho úžasného

  zážitku nepromluvila? Proč se tak

  rychle odtáhla ajenom strnule zírala

  zbočního okna, zatímco jeho poprvé

  vživotě napadlo, že by se mohl oženit.

  „Kde… kde… se tady be…

  berete, máte být mr… mrtví,“ koktal

  šokovaný přednosta Hovorka.

  „Jak mrtví? Nedělejte si ze mě

  prdel. Normálně jsme jeli, volové.

  Teda… skoro normálně,“ neubránil

  se chlubivému úsměvu před

  oněmělým hloučkem ajznboňáků.

  Zvlaku konečně vystoupila iAndělka.

  Mlčela. Dívala se nazem. Až později si

  všimla Haničky, která jí přišla naproti.

  Objala ji. Teprve vzrušené hlasy ji přiměly

  ohlédnout se. Nadruhou kolej přijížděl

  vlak! Když zastavil abledý Hruška

  vystoupil zkabiny, bylo dlouho ticho.

  „Zázrak, stal se zázrak,“

  vydechla náboženský silně

  založená uklízečka Drahošová.

  Hruška šel pomalu poperonu

  kHildebrandovi. Ten stál se svěšenýma

  rukama anedělal aneříkal nic. Pomalu

  mu začínalo docházet, co se asi stalo.

  Ty vlaky se přece musely srazit! Tušil,

  že kamarád ho zabije, ale bylo mu to

  jedno. Hruška zastavil adíval se mu

  doočí. Pak udělal dva kroky dopředu

  avyčítavým pohledem zpražil svého

  soka. Šel dál. Došel až kAndělce achvíli

  se jí díval doočí. Nesklopila je. Atak

  si potvrdil, že se vnich skrývá veliká

  láska. Obrovská touha poodpuštění.

  Vzal ji zaruku, druhou rukou chytil

  její Haničku avydali se pokolejích

  směrem odměstečka. Vté chvíli si

  roztřesený Hildebrand konečně uvědomil,

  co dokáže opravdová láska. Ať už si

  oHruškovi myslel cokoliv, Andělku

  dokonale chápal. Díval se zatrojicí,

  chaplinovsky mizející nazrůžovělém

  západním horizontu, azáviděl jí její štěstí.

  •

• Strana 14-15

  foto Bohumil Pospíšil

  SØRØYANORGE

  Ano, milujeme tuto zem,

  jak se zvedá,

  vrásčitá avětrem ošlehaná nad mořem,

  stisíci domovy.

  Milujeme, milujeme ji amyslíme

  nanašeho otce amatku

  aságu noci, která posílá

  sny nanaši zem.

  Aságu noci, která posílá

  sny nanaši zem.

  Tuto zemi ochránil Harald

  se svými veslicemi,

  tuto zemi chránil Håkon,

  zatímco zpíval Øyvind.

  Namaloval natuto zemi

  kříž vlastní krví,

  zjejích výšin Sverre mluvil

  Římu navzdory.

  text Bjørnstjerne Bjørnson

  několik slok zpísně

  Ja, vi elsker dette landet

  1859 –1868

• Strana 16-17

  Tvrdé časy jsme přečkali,

  ale vnejhorší nouzi bezelstně

  svoboda byla nám zrozena.

  To dalo nám sílu otců snášet

  hlad aválky,

  to dávalo smrti samé její čest –

  apřinášelo smír.

  Jistě nás nebylo mnoho,

  ale bylo nás dost,

  když přišla výzva

  azemě byla vehře;

  raději jsme zemi nechali vzplát,

  než by padla;

  vzpomeňte si, co se stalo

  dole uFredrikshaldu!

• Strana 18-19

  Ano, milujeme tuto zem,

  jak se zvedá,

  vrásčitá avětrem ošlehaná nad mořem,

  stisíci domovy.

  Ajak boje otců ji pozvedly

  znouze kvítězství,

  tak také my, když bude třeba,

  se postavíme zajejí mír.

  Norský muži, vdomě achatrči,

  děkuj velkému Bohu!

  Ten zemi opatruje,

  ač je napohled tak temná.

  Vše, co otcové vybojovali,

  matky oplakaly,

  Pán tiše odešel,

  atak jsme právem zvítězili.

• Strana 20-21

  lahůdka text afoto Petr Hrubeš

  BERNARD.CZ20 VLASTNÍ CESTOU 21

  Když jsem se vroce 2010 zúčastnil jako kameraman

  natáčení tehdy prvního „pilotního“ dílu pořadu

  Prostřeno, netušil jsem, že mě čeká asi největší osobní

  gastro-sociologický průzkum České republiky. Tato

  spolupráce pak trvala asi deset let apravděpodobně

  bylo jen málo měst aoblastí, kde jsme se štábem zatu

  dobu nenatáčeli. Už první díl byl nezapomenutelný,

  dodnes vzpomínám napaní zFrýdku-Místku, která

  měla doma vycpané své dva psí mazlíčky. Bohužel,

  tehdy jsem foťák ssebou ještě nenosil: aten díl bude

  pravděpodobně už jen někde varchívech televize Prima.

  Nápad fotit přišel mnohem později, ale trochu jsem

  nevěděl, jak ho realizovat: nafocení nebyl během natáčení

  vůbec čas. Začínalo se v9 hodin akončilo často kolem

  půlnoci, akdyž je člověk zakamerou, nedají se dělat dvě

  věci najednou. Nicméně jsem to zkusil aprostě jsem

  občas pár fotek během večera udělal. Díky množství

  lidí amíst vznikl najednou celkem kompaktní soubor

  azároveň ideník dost kontroverzních vzpomínek.

  Kdybych si teď připomněl nejčastěji kladené otázky,

  nakteré se lidé zmého okolí ptali, bylo by to asi: 1.Adají

  vám tam najíst? 2. Bylo to tak, nebo jste to celé zrežírovali?

  3. Odkud berete ty lidi, oni se hlásí dobrovolně?

  4.Jakse dotěch malých bytů vlezete stou kamerou?

  Nevím, jestli se pouštět dovšech odpovědí,

  protože by tento text významně nabobtnal, ale

  například sjídlem to bylo tak, že nám jej občas

  nabízeli, ale nakonec to vedení zatrhlo, protože

  by mohlo jít ojakousi formu úplatku štábu, nebo

  klasika: kdybychom to jídlo pochválili asoutěžící

  ustolu by byli opačného názoru, tak by hostitel mohl

  vytasit doboje stím, že štáb si přece pochutnal…

  Taky si vzpomínám, jak nám jedna paní ostentativně

  zakazovala si něco koupit kvečeři, protože pro

  nás měla uvařený speciální „lahůdkový” guláš. Tak

  jsme si kromě tatranky nadruhou půlku dne nic

  nevzali. Jenže ten večer se paní moc nedařil, měla

  stres se zábavou, hosty asama se sebou, takže

  nanás sgulášem úplně zapomněla. No azkuste se

  vtakové atmosféře připomenout. Náš zvukař Marcel

  to tehdy zhodnotil anglickým příslovím: Snídej sám,

  obědvej spřítelem avečeři nech svému nepříteli.

  Ohledně otázky, jak jsme se tam všichni

  vlezli, doufám, že nevyzrazuji vypěstované know

  how tohoto natáčení, ale technicky: štáb tvořilo

  většinou 7 lidí asoutěžících bylo 5, což uvelmi

  častého bytu 1+kk, vlepším případě 1+1, mohl být

  celkem problém. Atak veškeré štábní kufry avěci

  šly dovany nebo sprchového kouta ačást štábu

  během večeře zůstala nachodbě zapolootevřenými

  dveřmi. Dva kameramani, režie azvukaři pak byli

  přilepeni kjedné stěně (pokud řeknu, že jsme

  často stáli najedné noze, aještě ne nasvé, nebudu

  daleko odpravdy). Ano, milovali jsme velké byty

  arodinné domky, ideálně svjezdem dodvora.

  Další kapitolou by byla určitě Kazma show

  adalší „veselé historky znatáčení”, ale to možná

  někdy příště… Toto berte jako takový průlet českou

  domácností odAše, přes Humpolec, až poJablunkov.

  🍗

  🍳

  🍷

  🎥

  🍰

  🍽

  Gastro

  GRAND PRIX

• Strana 22-23

  BERNARD.CZ22 VLASTNÍ CESTOU 23

  🍕

  🍧

  🍛

  🍹

  Gastro Grand Prix

• Strana 24-25

  BERNARD.CZ24 VLASTNÍ CESTOU 25

  🥐

  🥕

  🍲

  🍺

  🍝

  🍵

  Gastro Grand Prix

• Strana 26-27

  SPetrem Šabakou ocestě kvíře, jeho „kněžských melouších“,

  zahraničních vojenských misích či otom, proč je důležité umět

  rozesmát lidi napohřbu.

  Proč se mladý kluk přihlásí

  nateologickégymnázium?

  Jsem zHradce Králové adodeseti let jsem byl

  obyčejné panelákové dítě. Měl jsem krásné dět

  -

  ství kluka vhejnu ostatních, mimo jiné jsme si

  hráli navojáky. Spoustu času jsem trávil sdědou

  vevesnici nedaleko– poněkolika letech jsme se

  navesnici přestěhovali imy, začal jsem chodit

  dolesa, dělat skauting, hrát nakytaru. Vpatnácti

  letech jsem se dostal nabiskupské gymnázium,

  kam mě nepřivedla víra, ale pouze možnost vzdě-

  lání. Když jsem nastupoval, ani jsem nebyl věřící.

  Vprváku jsem však prožil určitý mystický zážitek

  auvěřil vBoha. Potkal jsem nejen spoustu mla

  -

  dých věřících lidí, ale také jednu paní učitelku,

  pro kterou byla víra tak silná, že mluvila osvém

  životním svědectví. To byly tři pilíře mojí konverze.

  Vedruhém ročníku jsem pochopil, že být věřící

  znamená být vespolečenství ostatních věřících

  čili vcírkvi. Věděl jsem, že se nemůžu jen vézt,

  ale že bych měl také sloužit avložit docírkve to,

  čeho jsem schopen aco umím.

  Acesta dorole kaplana?

  Vetřetím ročníku jsem se začal ptát sám sebe, zda

  vstoupit domanželství, nebo dokněžství. Rozhodl

  jsem se, že půjdu dokněžské formace, že budu

  studovat teologickou fakultu. Vše bylo vyústěním

  rozvahy, kam chci investovat svůj život. Jen abych

  vysvětlil pojmy: slovo duchovní je nejobecnější

  Radost avděčnost

  Petr Šabaka | duchovní avojenský kaplan

  text a foto Markéta Navrátilová

  rozhovor

  anadřazené všemu ostatnímu, mezi duchovní

  patří například biskup, kněz, jáhen či pastor. Já

  jsem kněz ajako kněz mohu mít různé admini-

  strativní funkce, třeba farář, vikář nebo kaplan.

  Takže jsem duchovním, knězem římskokatolické

  církve– avarmádě sloužím jako vojenský kaplan.

  Stím souvisí imožnost být povolán doválky,

  zažívat mezní situace, vidět smrt zblízka.

  Abych pravdu řekl, válku jsem vůbec neřešil.

  Ale studium nateologické fakultě asvoji cestu

  kekněžství jsem přerušil stím, že půjdu navoj-

  nu. Prostě jsem si chtěl, lidově řečeno, odkroutit

  vojnu. Dostal jsem se naútvar vŽatci, kde žádali

  vojenského kaplana, ale duchovní služba ho tehdy

  neměla. Zvelení přislíbili, že pošlou někoho, kdo

  duchovní bude. Takže jsem byl jakousi náplastí.

  Prožil jsem tam rok aživot mezi vojáky mi přišel

  jako docela zajímavý.

  Čím?

  Možná přímočarostí, řádem, který tam panoval;

  možná tím, že jsem mohl trávit čas se záklaďáky

  najednom pokoji, všichni jsme se znali, trávili jsme

  spolu čas, žili jsme doslova namáčknutí nasebe,

  anavíc mě bavilo to chlapské prostředí. Tak jsem

  se nabídl hlavnímu kaplanovi, že kdyby potřeboval,

  jsem kdispozici. On toho několik let poté využil,

  dal mi nabídku znovu ajá souhlasil. Nabídl mi práci

  navojenské střední škole vMoravské Třebové ajá

  se utoho rozhovoru skoro rozesmál. Vždy jsem

  inklinoval keškolství, byl jsem kněz adal jsem se

  kdispozici pro armádu. Tři věci, které jsem měl

  rád, se mi spojily vjednu.

  Kdo se navás varmádě obrací?

  Kdokoli– aje úplně jedno, zda věří, nebo ne. Spo-

  juje nás lidství, to, že jsme zasazeni donějakých

  vztahů avazeb, že máme všichni nějakou spiritu-

  ální aduchovní rovinu ahledáme, jak ji formulovat.

  Myslím, že je to stejné uvšech lidí, kteří chtějí

  sloužit nebo pomáhat; pokud sami neumějí po-

  moci, mohou alespoň nabídnout nějaký rozcestník

  aukázat. Přirovnám to kehře nakytaru. Občas

  se mě někdo zeptá, jestli bych ho nenaučil hrát

  nakytaru. Já ho to nenaučím, to se musí každý

  naučit sám, ale já mu ukážu, co umím ajak se to

  učit. Vztahy, kterých se týká moje služba, rovněž

  nejdou naučit, nato si každý musí přijít sám.

  Jak náročný byl vevaší profesi přechod

  odteorie kpraxi?

  Jako člověk zraji auvědomuji si, že setrvačnost

  zakademického prostředí školy jsem si dore-

  álného života nesl skoro deset let, byl jsem bez

  zkušeností apřevažovalo to akademické, co mě

  naučili veškole. Postupem času se to začalo

  vyrovnávat amyslím, že odroku 2015 nabírám

  zkušenosti, okteré se velmi rád podělím. Mění se

  také nástroje mojí služby, stále více začínají být

  VLASTNÍ CESTOU 27

• Strana 28-29

  Dnes jsem vstal opůl šesté, upekl jsem tu dobrotu

  (šátečky plněné ovocem ačokoládou) apřipravil

  ingredience naštrůdl, protože jsem byl vyzván

  nazítřejší soutěž štrůdlů. Vyřídil jsem nějakou

  poštu, připravil podklady pro revizi článku, nadva-

  cet minut jsem se zamyslel nad kázáním, potom

  jsme měli poradu azačátek štábního nácviku…

  Avečtyři hodiny tady skončím. Vpět mám mši

  vlibereckém kostele apoté jedu doMladé Bole

  -

  slavi, kam jsem pozvaný nadivadelní představení.

  Vpodobných obměnách běží všechny moje dny.

  Počtvrté odpoledne už jste tedy mimo

  armádní záležitosti?

  Ano aříkám tomu „kněžské melouchy“. Charakter

  vojenské služby se mění vechvíli, kdy voják za-

  čne mít rodinu, protože má zodpovědnost nejen

  zavlast, ale také zasvou rodinu, aproto se zde

  posvé pracovní době moc nezdržuje. Já rodinu

  nemám avolný čas mohu věnovat společenství

  církve. Moje služba mimo povinnosti armády je

  jako použití žolíka vkartách. Žolík sám nehraje,

  ale může se dát kamkoli, kde je ho potřeba. Diář

  mám zaplněný bohoslužbami, přednáškami nebo

  setkáními, které se většinou týkají věřících lidí.

  Je vaší ambicí přivést lidi kvíře? Anejen

  konkrétně kté vaší.

  To sloveso není zvoleno asi správně, spíše by to

  mělo znít: svědčit osvojí víře. Myslím, že to tak

  dává větší smysl. Život věřícího člověka není jed

  -

  nodušší, ale dává mu smysl aje jednodušší vtom,

  že tam, kam on volá, se něco ozývá. Víra není jen

  věc nespokojených lidí, kteří kní utíkají vnaději,

  že jednou bude líp. Víra je také možnost, jak se

  dívat naživot zjiné perspektivy.

  zkušenostní než školometské. Církev mě vyslala

  doprvní lajny občanského světa. Také si uvě-

  domuji, že spřibývajícím věkem začínám lenivět

  vesvé akčnosti, ale to si omlouvám tím, že kvantitu

  nahrazuji kvalitou.

  Náleží ipro vás kvrcholům služba

  namezinárodních misích?

  Zahraniční vojenské operace jsou špička ledovce

  celé služby vojáka. Je to vidět, je to zajímavé téma,

  nasbíráte tam cenné zkušenosti. Ale mnohem více

  je toho pod vodou, kde to není tolik vidět, vkaž-

  dodenní službě vojáka. Vrcholem tady je, když se

  namě některý zvojáků obrátí amluvíme spolu,

  ať už ověcech vážných, nebo nevážných, kdy

  vytváříme jakési společenství, budujeme vztah.

  Dokážete definovat největší strachy

  anejistoty lidí, kteří zavámi přichází? Mění

  se nálada vespolečnosti?

  Teď bych nerozlišoval mezi vojáky aobyčejnými

  lidmi. Vmé přítomnosti je to stále totéž– vztahy,

  konkrétně ty nejbližší, rodina aděti. Uvojáků je

  průměrný věk tady vLiberci 36 let aspousta lidí

  vtomto období řeší vyhoření, pracovní vztahy,

  Umíte vlastně střílet? Jak velkým vojákem je

  vojenský kaplan?

  Duchovní služba včeské armádě votázce pou

  -

  žívání zbraní není úplně jednotná ajsem rád, že

  je to stále živá otázka, protože my jsme sní jako

  kaplani jednotlivci konfrontováni amusíme otom

  čas odčasu přemýšlet. Jsou dva základní postoje.

  Jak říká můj kolega, buďto zbraň ne– ase vším,

  co to přináší. Nebo zbraň mít, ale také se vším,

  co to přináší. Vpraxi to znamená, že můžu nést

  zbraň jako kaplan, ale mám její omezené použití.

  Kdybych ji použil proti bojovníkovi protivníka, tak

  tím ztrácím svůj status adostávám se naúroveň

  všech ostatních vojáků. Zbraň mohu použít proti

  zloději nebo banditovi, tak to řeší mezinárodní

  humanitární právo. Ale jsou kaplani, kteří zbraň

  nenosí, ikdyž mohou.

  Proč jste se tak rozhodl?

  Protože ji mohu třeba nést kolegovi, který vystřílí

  všechny vlastní náboje nebo se mu zasekne zbraň.

  Zároveň tím kolegům dávám najevo, že se mohou

  věnovat boji ane mně, že nemají mezi sebou neo-

  zbrojeného vojáka, někoho, okoho se musí starat.

  Ještě nikdy se ale nestalo, aby kaplan použil zbraň

  adoufám, že to ani nenastane. Teoreticky to mám

  poskládané dobře, prakticky vůbec nevím. Dělám

  to iproto, aby mi zbraň říkala pane; učím se ji

  ovládat, abych sní náhodou někomu neublížil.

  Jiný záměr jednoho zkaplanů byl, abychom si

  udělali všechny možné zdravotnické kurzy, protože

  situace, kdy budeme muset pomoci odtáhnout

  raněného vojáka dobezpečí, je vboji reálná.

  nové začátky nebo hledání toho, jak být dobrým

  tátou nebo mámou.

  Mohou vám říci to, co by neřekli ani

  kamarádovi?

  Ano, mohou.

  Je těžké zachovávat si odstup, vstřebat cizí

  neštěstí apochyby?

  Když mě někdo osloví azačne se mnou řešit

  něco osobního, itřeba těžkého, beru to velice

  pozitivně, protože vten moment stím jde onen

  člověk ven, začíná ovšem přemýšlet, řešit to.

  Roj much, které mu létají vhlavě, musí najednou

  vtělit doslov– atím, jak si to říká, vše idefinuje

  apojmenovává, mnohdy dojde iksebereflexi aon

  se ocitne nazačátku dlouhé cesty, která vede

  knějakému vyřešení. Často osobě slidmi víme

  spoustu let, potkáme se aoni mi vypráví další část

  svého příběhu. Když se to děje, je to dobrodružné

  aúžasné. Radost avděčnost jsou asi dvě moje

  největší emoce. Apokud se vyrovnávám sněčím

  těžkým já, tak je to vědomí, že si někdo omě jen

  otře nohy jako orohožku– nasype domě svůj

  odpadkový koš adál už se kemně nezná.

  Často při promluvách používáte podobenství

  ahravost, proč?

  Moje máma mi vždycky říkala: Petře, mluv srozu

  -

  mitelně. Což je jednoduchá itěžká věc zároveň.

  Uvědomuji si, že musím být opatrný ane příliš

  sebejistý. Velmi mě třeba těší, že vojáci očekávají

  můj projev nanástupech, vždy je vtom nějaká

  jiskra, často je hodně situační. Nechci konkrétní si-

  tuace znevažovat, chci je polidšťovat. Dvakrát mě

  potěšilo, že jsem dokázal rozesmát lidi napohřbu

  avždy to byl smích, který uvolnil napětí. Včetně

  pohřbu své babičky, která soblibou říkala, že

  nasvém těhotenském břiše musela osekávat cihly.

  Tomu lidé hned porozuměli. Ale dělám to iulidí,

  kteří třeba nežili úplně jako vzorňáci, že to nebyla

  shoda Alberta Einsteina, Mirka Dušína aFrantiška

  zAssisi. Itak se dá vpravdě říci, že jeho život ne-

  byl jednoduchý. Je potřeba si odpustit: zakaždou

  větou děláme tečku apohřeb je tečkou zaživotem.

  Oslava života vjeho dokonalosti idokonavosti.

  Setkali jsme se povaší ranní poradě

  svelitelem pluku adržel jste vruce šátečky,

  které jste ráno upekl. Jak vypadá váš

  běžnýden?

  Musíte osebe fyzicky dbát?

  Jsem šťastný, že mám půlmaraton zaběhnutý

  pod dvě hodiny, to je moje taková osobní výzva.

  Dělám všechny obvyklé vyrovnávací strategie:

  chodím běhat, chodím dolesa, mám zahradu,

  ovíkendu jsem vařil skamarády pivo. Úplně jako

  normální člověk. Nebydlím jako jiní kněží nafaře,

  ale vpaneláku, vyprat prádlo také zvládnu.

  Těšíte se navaši třetí půlroční mezinárodní

  misi? Vlednu míříte doLitvy.

  Ano, těším se nakolektiv inakonfrontaci smojí

  komfortní adiskomfortní zónou. Budu muset vyjít

  ze své lenosti, budu muset oslovovat lidi apřijímat

  zodpovědnost, kterou si teď třeba ani nedokážu

  představit. Ale jsou ivěci, nakteré se netěším.

  Naprvní misi jsem zažil ponorku doprovázenou

  různými naschvály afragmentací společnosti, lidé

  rezignovali najejí jednotu, naprincipy kamarádství.

  Ještě horší jsou samozřejmě zranění či úmrtí–

  abezmoc vojáka řešit problémy, které nastanou

  uněho doma. Protože zmise nelze jen tak odjet.

  Jak nato vojáky připravujete?

  Vedeme takzvané etické semináře, já měl vědomě

  přednášku natéma smrt. Nakonci vojenské pří-

  sahy je napsáno: Pro obranu vlasti jsem připraven

  nasadit isvůj život. Stát to bere vážně aje to jedno

  ztémat, které cítím, že mám čas odčasu připo-

  mínat. Při poslední přípravě jsem měl celkem čtyři

  skupiny avšechny čtyři vjeden moment tak ztich-

  ly, že by byl slyšet špendlík padající nazem. Jsou

  to momenty, kdy jim dojde fakt, že smrt je reálná,

  že opravdu mohou přijít oživot. Mým údělem je

  rybaření– nahodím takovou udičku apak čekám,

  jestli si třeba nebude chtít někdopopovídat.

  BERNARD.CZ28

  PETR ŠABAKA

  Narodil se 1.srpna1978 vHradci

  Králové. Studoval nakrálovéhradeckém

  biskupském gymnáziu, potom

  naTeologickém konviktu vLitoměřicích

  avpražském Arcibiskupském semináři.

  Základní vojenskou službu absolvoval

  vŽatci. Poté odešel naPapežskou

  lateránskou univerzitu doVatikánu.

  Vroce 2005 byl vysvěcen nakněze.

  Nyní slouží jako duchovní avojenský

  kaplan u31. pluku radiační, chemické

  abiologické ochrany vLiberci.

  Zúčastnil se dvou zahraničních operací

  (Afghánistán 2008 a2019). Je jedním

  z37 kaplanů Armády České republiky.

  VLASTNÍ CESTOU 29

• Strana 30-31

  Svět se zbláznil. Je to zjištění rozhodně

  ne nové. Našílenosti světa narážím často

  auž dlouho, ano, pocelý můj život. Takže

  je načase zapřemýšlet, opravdu se zbláznil

  svět, nebo jsem blázen já? Aby to nakonec

  nebylo, jako je ten vtípek „všichni jste blázni,

  jenom já jsem letadlo“. Nu, křídla letadla

  nemám, ale to neznamená, že je se mnou

  všechnovpořádku.

  Pochybováním bychom se daleko

  nedostali, podívejme se tedy naprvní část

  teze apředpokládejme, že se svět zbláznil.

  Opravdu mám zněho ten pocit oddoby, kdy

  mi maminka nutila koprovou omáčku, třebaže

  koprovka je, jak přece každý rozumný člověk

  ví, nejhnusnější jídlo pod sluncem. Pocit šílení

  světa mě provází oddětství přes jinošství

  astřední věk až poaktuální věk seniorský.

  Nejen to. Zdá se mi, že právě teď svět blázní

  vůbec nejvíc, jak jsem kdy zažil. Nicméně si

  vybavuji, že ivpředchozích etapách jsem si

  myslel totéž, tedy že třeštění světa dosáhlo

  myslitelného maxima, atak bych mohl postu-

  povat až potu koprovku. Je to tím, že aktuální

  bláznivost nám připadá bláznivější, protože je

  teď, prožíváme ji intenzivně anevíme, jak to

  sní dopadne, kdežto minulé bláznivosti jsou

  zanámi, oběti pohřbeny aprotagonisté přišli

  krozumu nebo jsou zapomenuti.

  Hodně bláznivá doba byla normalizace.

  Tehdy vtipní lidé natiskli papírek apředávali

  si ho. Bylo naněm červené kolečko anápis:

  ANO, TENTO ČTVEREČEK JE MODRÝ.

  Možná to bylo obráceně, princip je ale snad

  jasný. Bláznivá je taková doba, která nutí lidi

  kpostojům proti jejich přirozenosti. Voskovec

  aWerich zpívali vBaladě zhadrů: Divná loď,

  když nemá vesla, divný vbouři klid. Místo

  chleba žvýkáme hesla, divný blahobyt. Psal

  se rok 1935. Jistě jim ten jejich tehdejší

  svět připadal hodně bláznivý. Uplynulo přes

  osmdesát let. Poulicích jezdí divná auta bez

  motoru, poháněná elektřinou. Proto se ruší

  elektrárny astavějí větrníky. Těm ale nefouká

  vítr, takže se otevírají elektrárny azvýtěžku

  pokut se budou stavět nové větrníky.

  Připomínám zde blázniviny našich dnů. Jedny

  zmnohých amnohých.

  Jak to zpívali ti dva dál? Možná, že to vše

  pravda není, snad je to jenom zlý sen. Čekám

  nasvoje probuzení, čekám nanový den.

  Dočkali se? Těžko říct, oba už nejsou

  mezi námi. Každopádně chleba je dost,

  ikdyž podražil, aplynová maska, oté se

  vpísni zpívá také, nám při líbání nevadí.

  Hned ze dvou důvodů: plynové masky se už

  nenosí amísto líbání si nadáváme. Bláznivosti

  daného dne nám připadají jediné vážné ato,

  co bylo, pokládáme zabezvýznamné nebo

  dokonce zafrašku.

  Pořád si ale myslím, že klíč kté záhadě,

  jak je to sbláznivostí, je vtom papírku sčer-

  veným čtverečkem. Vždycky, odúsvitu věků,

  oddob pračlověka Janečka, se vyskytne

  někdo, komu se podaří vnutit lidem šílené

  myšlenky. Těžko tomu vzdorovat, tím spíš,

  že ten někdo často podporuje svoje ideje

  klackem. Je snadné se podvolit, je snadné

  nastoupit dovagónu smuzikou. Nastoupit

  apropadnout trudnomyslnosti při pomyšlení,

  ano, nastoupil jsem dovagónu bláznů.

  Je pouze jeden účinný prostředek proti

  tomu aten funguje zase odpočátku věků.

  Jeto humor adobrá nálada. Vždyť nakonec

  iten papírek skolečkem anápisem měl

  zaúkol vyvolat úsměv. Bláznivost nás deptá,

  když ji bereme vážně. Vždyť iten Heydrich

  nám říkal, že jsme smějící se bestie. Zacho-

  vejme tedy klid ahumor azjistíme, že blázni

  nejsme my. Ale ani ne ten svět: blázni jsou

  ti, co ho dopodoby bláznovství přetvářejí.

  Vysmějme se jim. Oni toho nenechají hned.

  Ale časem ano. Vždycky to tak bylo.

  text Ondřej Neff

  ilustrace Luděk Bárta

  fejeton

  VLASTNÍ CESTOU 31

  Svět, nebo já?

  zpivovaru

  BERNARD.CZ30

  Naše humnová sladovna

  vRajhradě, největší svého druhu

  nasvětě, si letos připomíná 150. výročí

  založení. Vdlouhé historii zažila velké

  úspěchy, ale ikrušné chvíle– dvakrát

  vyhořela, před 22 lety jí hrozilo uzavření.

  Vroce 2000 ji ale koupil Rodinný pivovar

  Bernard, který je dnes jejím největším

  odběratelem. Menší množství sladu odebírají

  desítky minipivovarů, část jde inaexport.

  Výročí jsme oslavili vydáním knihy 150let

  rajhradskésladovny Bernard, kterou

  napsalhistorik pivovarnictví

  asladařství FilipVrána.

  Chilský cestovatel Abel Kike Piña

  Rodriguez projel nasvém motocyklu více

  než 40 zemí světa. Když dorazil doPrahy,

  motorku mu ukradli. Nešťastnému cizinci se

  rozhodli pomoci čeští aslovenští motorkáři.

  Martin Šilha daroval svůj motocykl, Michal

  Dřímal aVojtěch Lavický uspořádali sbírku,

  zekteré starší stroj nechali opravit, azbylo

  dokonce inanové vybavení. Rodinný pivovar

  Bernard solidaritu ocenil amotorkářům předal

  hned dvě Bernardovy ceny. Kocenění patří také

  velké zlaté srdce apivo narok zdarma.

  Předání proběhlo veskvělé atmosféře

  vMotorkářském doupěti vHumpolci,

  kde si před nedávnem Chilan

  darovaný motocykl ipřebíral.

  Speciál Bernard Bohemian Ale,

  který dokvašuje přímo vlahvi díky

  čerstvým kvasnicím, vyhrál kategorii

  svrchně kvašených světlých piv

  vsoutěži Sdružení přátel piva.

  Bernard desítka byla druhá aČerné

  pivo třetí. Anavíc: vsoutěži

  Pivovar roku skončil Bernard

  nadruhémmístě.

  Pilot Jiří Vlk bez váhání

  anavlastní náklady pomáhal vlétě

  hasit rozsáhlý požár vČeském

  Švýcarsku. Místo vděku se však

  odúřadu dočkal stotisícové pokuty

  zaadministrativní nedostatky.

  Odnás obdržel Bernardovu cenu

  apivo narokzdarma.

  Vdubových sudech

  poamerickém bourbonu zraje

  naše budoucí Whisky Bernard.

  Ale budeme si muset počkat

  nejméně tři roky. Už teď se

  však její základ, takzvaný new

  make, stal překvapením soutěže

  Pálenka roku, kde vesvé

  kategorii obsadil první místo.

  Někteří porotci si mysleli, že jde

  ovzorek ze Skotska a že je to

  vtípek pořadatelůsoutěže.

  Nový kalendář Bernard 2023

  koupíte vnašich značkových

  prodejnách anae-shopu

  www.bernard.cz.

  Naše rozhledna má

  189schodů, které súsměvem

  vyšlápl Vladimír Mrázek:

  vden vycházky mu bylo

  přesně 91 apůl roku.

  PanMrázek zHumpolce je

  tak pravděpodobně dosud

  nejstarším návštěvníkem

  našírozhledny.

  Už teď se můžete těšit

  napříští Bernard Fest.

  Odehraje se opředposledním

  červnovém víkendu, tedy

  16.a17.června2023.

• Strana 32-33

  TO JSOU TAKOVÍ PITOMCI,

  TO SVĚT NEVIDĚL. AŤ SI TAM

  KLIDNĚ ZMRZNOU.

  ASI MYŠI.

  JÁ HO ZABIJU.

  PANENKO MARIA

  ČERNOHORSKÁ!

  AŽ se zima zeptá

  KDO TO SEŽRAL?

  KDE JE KOŘALKA?

  A ŠPEK?

  KDE JE ŠPEK?

  JÁ TI DÁM MYŠI.

  TY SEM SEŽRAL.

  CO JÁ VÍM.

  DLOUHO BYLO JASNÉ, ŽE TO LETOS BUDE OPRAVDU KRUTÁ ZIMA. MRAVENCI ŠÍLELI, CHLAPŮM MÍSTO

  VOUSŮ VYRAŠIL LIŠEJNÍK, ŽÍŽALY ZALEZLY PĚT METRŮ POD ZEM A VRÁNY ZPÍVALY UŽ OD ZÁŘÍ

  TEN STRAŠLIVÝ KONCERT PLNÝ NÁŘKU, CHANDRY A MLHY.

  JEŠTĚ ŽE MÁME POŘÁDNÉ ZÁSOBY. TEDA: MĚLI JSME,

  NEŽ SE JIM BLACK PODÍVAL NA ZOUBEK.

  EMĚ ÚPLNĚ ROZUMÍM. KDYBYCH BYL ŽENSKÁ,

  TAKY BYCH NÁS OPUSTIL. A TO UŽ DÁVNO. A TAK JSME

  TEĎ NEJEN BEZ JÍDLA A KOŘALKY, ALE I BEZ EMY.

  A TAKY BEZ KOCOURA, PROTOŽE TOHO SI EMA

  VZALA S SEBOU. MĚLA STRACH, ŽE HO HLADY SNÍME.

  JÁ JSEM KLIDNÝ, VYROVNANÝ ČLOVĚK, KTERÉHO

  JEN TAK NĚCO NEVYKOLEJÍ.

  UKÁZALO SE, ŽE TO BLACK VŠECHNO

  NESEŽRAL A NEVYPIL.

  PROHRÁL TO V HOSPODĚ V KARTÁCH

  S UČITELEM A FARÁŘEM.

  ALE CO JE MOC, TO JE MOC.

  PAK JSEM SI NAŠTĚSTÍ VZPOMNĚL NA TATÍNKA. KDYŽ SE POHÁDAL S MAMINKOU, VZAL DO RUKY SEKYRU A ŠEL NA DVOREK ŠTÍPAT DŘÍVÍ,

  ABY SE UKLIDNIL. ŠTÍPAL A ŠTÍPAL A ŠTÍPAL, AŽ BYL DOCELA KLIDNÝ. DŘEVA JSME DOMA MĚLI NA DESET ZIM. NEBO SPÍŠ NA DVACET.

  TUHLE METODU OD NĚJ DOKONCE PŘEVZAL JEDEN SLAVNÝ PSYCHIATR A DODNES JI V OLOMOUCI PŘEDEPISUJE SVÝM PACIENTŮM. PROSTĚ ŠTÍPAT, ŠTÍPAT, ŠTÍPAT.

  EMA MÁ S NÁMA SVATOU TRPĚLIVOST. AŽ TAHLE KRUTÁ ZIMA JEDNOU SKONČÍ.

  BLACK EMĚ SLÍBIL, ŽE UŽ TO NIKDY NEUDĚLÁ

  A ŽE KARTY SPÁLÍ. A JÁ SI MOŽNÁ OTEVŘU

  OBCHOD SE DŘEVEM.

  KDO NA TO SÁHNE,

  TOMU USEKNU RUKU.

  Jaromír 99 & Jaroslav Rudiš

  BERNARD.CZ32 VLASTNÍ CESTOU 33

• Strana 34-35

  Vždycky jsem se chtěl podívat doJižní Ameriky asyn, který

  tam strávil několik měsíců, mně doporučil Peru, kvůli tamní

  působivé atmosféře, historii Inků a nejvýznamnější památce

  kontinentu Machu Picchu. A nedoporučil mi, abych tam jel

  sám a půjčil si auto. Podle Ministerstva zahraničí tam není

  úplně bezpečno abez španělštiny se člověk vPeru neobejde,

  angličtinou trochu vládnou jen vlepších hotelích. Takže zbývá

  cestovka. Nabídka To nejlepší zPeru zní slibně. Cena ispojiště-

  ním apříplatkem zajednolůžkový pokoj– osmdesát tisíc korun

  plus dvě stě dolarů navečeře, balené vody adárky problízké.

  Služby cestovní kanceláře nejsou špatné. Jmenovat ji nebudu,

  neměl jsem odní žádnou výhodu aani bych ji nechtěl, proto-

  že bych nemohl být objektivní. Plánovaný program cestovní

  kancelář vpodstatě dodržela, jen zprohlídky hlavního města

  Limy amuzea se sbírkou inckých zlatých předmětů zbyla sotva

  hodinová procházka pocentru. Ještě jednu věc bych cestovce

  vytkl: součástí zaplacené nabídky bylo pět obědů podávaných

  formou bufetu. Byly většinou studené, nepříliš dobré, maso tvr-

  dé ačlověk si vlastně pochutnal jen nagrilovaném pstruhovi

  uloveném vjezeru Titicaca. Zvlášť otřesný byl závěrečný balí-

  ček. Zato večeře, které jsme si platili sami, byly výtečné. Sice

  si žádný znás netrou nazdejší specialitu– pečené morče, ale

  steaky zalpaky či pokrmy zkuřat (výtečné jsou paličky vřídké

  špenátové omáčce) byly výborné.

  Ovšem tvrdé maso není zase tak důležité: otom, jestli se zájezd

  povede, rozhoduje doznačné míry průvodce. Ten náš, Štefan

  Zajac, byl perfektní. Dokonale ovládal španělštinu apřekládal

  nám výklady místních průvodců. Zvládal organizaci asnažil

  se nám co nejvíc někdy ináročné přesuny zpříjemnit. Dobrá

  byla ičtrnáctičlenná skupina účastníků, žádný šťoural, žádný

  přemoudřelý cestovatel.

  Ale pojďme k Peru. Náhradou za zkrácenou Limu byl něko-

  likadenní pobyt (avýlety) vevíce než třistatisícovém Cuzcu,

  někdejším hlavním městě incké říše. Cuzco leží vnadmořské

  výšce přesahující tři tisíce tři sta metrů aidíky živé dopravě

  se tu dýchá hůř. Doporučení– spěchat pomalu. Město pokrývá

  svahy okolních hor.

  Zobdobí kultur před Inky nezbylo veměstě nic až naarcheo-

  logické nálezy vmuzeu. PoIncích zůstala jen terasa zbalvanů

  ujednoho kostela apozůstatky zdí vněkolika uličkách, kdal-

  ším se ještě dostaneme. Zato památek natakzvané koloniální

  období zbylo víc než dost. Víc než desítka působivých koste-

  lů, ty nejvýstavnější jsou nanáměstí Plaza de Armas, kde sto-

  jí iněkolik koloniálních domů stypickými dřevěnými balko-

  ny. Pocházejí zkonce minulého století, ty starší zničilo jedno

  zvíce zemětřesení.

  Stavbu výstavní katedrály zahájili vpolovině šestnáctého sto-

  letí a práce trvaly téměř sto let. Zdobí ji díla zdejších malí-

  řů, která byla ovlivněna jednak evropským uměním, jednak

  i uměním zdejších Indiánů. Vidět je to zejména na Poslední

  večeři od Marcose Zapaty. Po obou stranách katedrály jsou

  skromnější kostely (komplex je průchozí) El Triunfo a Jesús

  Maria. Katedrála má dva hlavní oltáře. Ten zepředu viditelný

  je stříbrný azaním stojí starší dřevěný. Kostel La Compañía byl

  postavený všestnáctém století aostoletí později přestavěný.

  Svou barokní fasádou předčí ikatedrálu. Vkostele sv. Dominga

  jsou kvidění zbytky inckého paláce Koricancha, který byl kdy-

  si jako palác slunce doslova pokrytý zlatem akonaly se tu růz-

  né náboženské obřady. Zachované zdi jsou příkladem incké li-

  choběžníkové architektury, která dokonale respektovala tvary.

  VCuzcu jsou ičetná muzea, ale najejich prohlídku zbývá jen

  málo času. Zmínit je potřeba alespoň Museo Inka, které upoutá

  hlavně ty, kteří se zajímají oInky, jejichž říši rozvrátili všest-

  náctém století španělští dobyvatelé. Jsou tu kvidění zlaté před-

  měty, šperky, keramika, tkaniny…

  Cuzco pulzuje životem, naněkterých místech prodávají místní

  své textilní výrobky arůzné amulety. Kvidění jsou iskupin-

  ky pestře oděných žen, které se snaží přitáhnout pozornost tu-

  ristů přítomností roztomilých mláďat bílých alpak, snimiž se

  zadrobný peníz můžete vyfotografovat. Navštěvujeme ivelkou

  tržnici, kde ochutnáváme tropické ovoce. Co veměstě udivuje,

  je naprostá čistota, nikde nejsou nachodnících ani cigaretové

  nedopalky, ani další odpadky.

  Nejvýznamnější památka naInky stojí naplochém kopci nad

  městem. Sacsayhuamán (v kečuánštině Spokojený sokol) je

  významné archeologické naleziště. Obrovský komplex kdysi

  rozebrali Španělé azkamenů vystavěli koloniální Cuzco. Ale

  ty největší dokonale opracované adosebe zapadající kameny

  navrchu zůstaly. Součástí stavby byly itři věže. Ta největší ku-

  latá měla průměr dvaadvacet metrů. Tady se odehrála poslední

  bitva se Španěly, jejichž porážka byla už blízko, ale nakonec

  conquistadoři vyhráli.

  V programu zájezdu je ještě jedno město hodně vzdálené

  odCuzca. Arequipu navštěvujeme při cestě odjezera Titicaca.

  Pyšní se půvabným náměstím sparkovou úpravou, katedrálou

  avelkým palácem. Katedrálu dvakrát zničilo zemětřesení ajejí

  současná podoba pochází zdruhé poloviny devatenáctého sto-

  letí. Jezuitský kostel hned vedle náměstí ukazuje zajímavou

  snahu jezuitů získat si místní obyvatele. Nazdobné fasádě jsou

  imotivy připomínající zdejší historii.

  Ženský klášter Santa Catalina se vymyká běžné představě oži-

  votě řeholnic. Jde ocelý komplex sněkolika uličkami, které le-

  mují malé domky. Obývaly je jeptišky, měly vnich vždy ložnici,

  kuchyň amohly snimi žít iženy, které se oně staraly. Dneska

  už řeholnice obývají jen společný dům jako vjinýchklášterech.

  Ale Peru nejsou jen města apamátky. Leží tu nejvýše položené

  (3820 metrů nad mořem) splavné jezero nasvětě: jezero Titica-

  ca. Má 170 kilometrů nadélku a60 našířku. Nacestu pojezeře

  text afoto Boris Dočekal

  reportáž

  VLASTNÍ CESTOU 35

  Cuzco

  hlavní město Inků

• Strana 36-37

  BERNARD.CZ36 VLASTNÍ CESTOU 37

  jsme se vydali změsta Puna, které leží najeho břehu anení

  příliš zajímavé. Lákali nás obyvatelé plovoucích ostrovů Los

  Uros. Žijí naplovoucí ploše zpoložených rákosů azabývají se

  domácími řemesly, prodávají turistům textilní výrobky amají

  imalý příjem ztoho, že jim umožňují přístup dosvých rákoso-

  vých obydlí. Vládnou tu ženy. Když se snámi vydá muž navel-

  kém rákosovém člunu najezero, brzy přijede žena avezme si

  odněj peníze. Napevninu jezdí obyvatelé jen zřídka. Jen mladí

  odcházejí, atak je možné, že svérázná kultura asvérázný život

  během let skončí.

  Jedeme dál po jezeře. Motorový člun pokračuje až k ostrovu

  Taquile. Tady naopak vládnou muži, kteří nás uvítají tancem,

  zatímco ženy tráví hodiny skloněné nad pestrobarevnými

  opasky. Itady je trh abohatá nabídka. Naprvní pohled ostrov

  vypadá, jako by byl zkatalogu cestovní kanceláře. Jsou tu pí-

  sečné pláže, ale žádný hotel. Není divu, voda je hodně studená,

  deset stupňů.

• Strana 38-39

  text afoto Jana Slabá

  Vysočina aokolí

  BERNARD.CZ38

  Vevýchodních Čechách nedaleko Slatiňan

  stojí poměrně zachovalá avolně přístupná

  zřícenina hradu Žumberk. Postavili ho

  napřelomu třináctého ačtrnáctého století

  naostrohu tyčícím se nad údolím říčky

  Holetínky. Nastranách, kde není svah tak

  strmý, vyhloubili příkopy. Teď zřícenina stojí

  uprostřed vesnice blízko venkovských domů.

  Zmnoha majitelů hradu se sluší jmenovat

  alespoň Mikuláše Trčku zLípy, člena

  známého šlechtického rodu. Nazačátku

  šestnáctého století byl hrad vypálený,

  ale došlo kjeho obnově. Onecelých sto

  let později ho přestavěli vrenezančním

  slohu. Nicméně poslední majitel nechal

  vosmnáctém století hrad zpustnout

  ačást zdiva pak našla uplatnění vnových

  stavbách vokolí, takže si člověk nemůže

  udělat představu, jak vlastně hrad vypadal.

  Neohrazená zřícenina je návštěvníkům

  volněpřístupná.

  Zřícenina hradu Žumberk

• Strana 40

  Radosti-inz_Magazin_VC.indd 1Radosti-inz_Magazin_VC.indd 1 22.12.2022 9:35:3622.12.2022 9:35:36

  DALŠÍ ČÍSLO VDUBNU!