Strana 19
19
a Kollmannovy práce obohatily dosavadní poznání
událostí předcházejících „chebské akci“ o nejednu
novou informaci, avšak přesvědčivé argumenty
pro zásadní přehodnocení valdštejnské otázky
nepřinesly.
Proto sotva můžeme přijmout idealizovaný
obraz císařského generalissima jako „mírotvůrce“,
jehož úsilí o ukončení války v Evropě soustavně
podkopával vídeňský a madridský dvůr. Argumen-
tace smlouvou z Göllersdorfu totiž nemůže obstát,
uvědomíme-li si, že Valdštejn opakovaně jednal
ve zjevném rozporu se zájmy císaře. První Vald-
štejnovy rozhovory s nepřáteli Ferdinanda II. se
ostatně uskutečnily již v roce 1631, tedy ještě před
vznikem göllersdorfské smlouvy. Německý historik
Christoph Kampmann (* 1961) navíc již v devade-
sátých letech prokázal, že se císařský generalissi-
mus před svou smrtí dostal z hlediska dobového
práva do postavení „notorického říšského rebela“.
Jako velké téma s výrazným morálním rozměrem
neoslovuje valdštejnská tragédie jen historiky.
Představuje také vděčnou látku pro romanopisce
a dramatiky. K popularitě kontroverzní posta-
vy Albrechta z Valdštejna už na konci 18. století
zásadně přispěl Friedrich Schiller (viz Schillerův
Wallenstein). Ze záplavy dalších literárních děl,
v nichž náleží klíčové místo zavražděnému gene-
ralissimovi, vyčnívá expresionistický historický
román německého spisovatele Alfreda Döblina
z roku 1920. O desetiletí později spatřila světlo
světa dvojice pozoruhodných valdštejnských trilo-
gií (román Bloudění a povídkový triptych Rek-
viem) Jaroslava Durycha, představitele české
katolicky orientované literatury. Z dalších domá-
cích prací je třeba připomenout Valdštejnskou
rapsódii Radovana Šimáčka z roku 1969 či drama
Oldřicha Daňka Vévodkyně valdštejnských vojsk,
poprvé představené na prahu osmdesátých let.
Vévodova památka
Hmotné památky na Albrechta z Valdštejna lze
dodnes najít na mnoha místech. Institucí přímo
specializovanou na uchovávání a zpřístupňování
vévodova odkazu je Muzeum Cheb, založené už
v roce 1873. Nachází se v Pachelbelově domě na
chebském náměstí, kde byl sesazený generalissi-
mus zabit. Ve sbírkách tohoto muzea je v součas-
nosti soustředěno značné množství valdštejnských
památek, včetně vycpaniny koně, který pod Vald-
štejnem padl v bitvě u Lützenu, či údajné Deve-
rouxovy vražedné zbraně. Valdštejnské exponáty
z různých míst byly v letech 1934 a 2007 svezeny
k velkým pražským výstavám, z nichž
první se konala u příležitosti
300. výročí Albrechtovy smrti. Dru-
hou provázelo vydání reprezentativ-
ního katalogu, v němž je zdokumen-
tována velká část vystavených před-
mětů. Odkaz frýd lantského vévody
byl a dodnes je připomínán také
v rámci různých kulturních a jiných
akcí. Navzdory všem kontroverzím
zůstává Valdštejn velkou historickou
postavou, natrvalo zapsanou do šir-
šího historického povědomí.
Cestovní truhla Albrechta
z Valdštejna
Friedrich Schiller na obraze
Ludoviky Simanowizové
z roku 1793 nebo 1794
Socha Gottfrieda Heinricha
hraběte z Pappenheimu ve
vídeňském Vojenském
historickém muzeu
Spiklenci chtěli Valdštejnovo tělo vystavit
pro výstrahu, ale císař to nedovolil
Vroce 1799 dokončil německý básník, dramatik, filozof ahistorik Friedrich Schiller (1759 až
1805) svou dramatickou trilogii oValdštejnovi. Vtomto díle, věnovaném epilogu života
císařského generalissima, autor mistrně skloubil historické reálie sliterární fikcí. Na
pozadí událostí vPlzni aChebu na přelomu let 1633 a1634 působivě vykreslil ztros-
kotání muže, který se stal obětí vlastních nebetyčných ambicí azrady jednoho ze
svých důvěrníků, tedy Ottavia Piccolominiho.
Hlavní postava Schillerova dodnes velmi oblíbeného dramatu je vněmeckém
originále nazývána
Wallenstein
. Tato zkomolená verze Valdštejnova jména se
příležitostně objevovala již vpísemnostech ze 17.století. Friedrich Schiller si ji tedy
nevymyslel, zásadně však přispěl ktomu, že vmoderní němčině se prosadila na
úkor správné formy Waldstein. Zpravidla je ale spojována pouze sAlbrechtem zValdštejna,
nikoliv sjinými příslušníky jeho rodu.
Prostřednictvím Schillerova dramatu se rozšířila rovněž věta:
„Znám své pappen-
heimské!“
Ita je ale mnohem staršího data než dílo, které ji proslavilo. Původně
odkazovala na statečnost kyrysníků Gottfrieda Heinricha hraběte zPappenheimu
(1594–1632), polního maršála, smrtelně zraněného vbitvě uLützenu. Friedrich Schi-
ller tuto větu vložil do úst Valdštejnovi, který se tak před nastávajícím otevřeným
konfliktem scísařem marně snažil vlichotit vojákům. Dnes ji používáme většinou
jako úsloví, jímž dáváme najevo, že nás naši partneři nemohou ničím nepříjemným
překvapit. Na rozdíl od svého původního významu získala tedy negativní přídech.