Strana 56
zaznamenávat Sokratovy rozhovo-
ry, a zachycují tak jeho filozofické
myšlení. Sám Sokrates je úhelným
kamenem západní filozofie, jejím
otcem, a platónské dialogy před-
stavují nejdůležitější zdroj jeho
myšlení. Existují i další prameny,
například čtyři díla jeho žáka Xeno-
fóna, a existovalo i mnoho dalších,
které se však většinou ztratily.
Některé z těchto rozhovorů jsou
smyšlené – Platón (ani Xenofón)
u nich nemohl být přítomen. Platón
skutečně vypráví o své přítomnosti
pouze v jednom z nich (Apologie),
ale ostatní snad celkem přesně
odrážejí ráz rozhovorů, k nimž
skutečně došlo. O jejich věrnosti se
ostatně již po staletí vedou platón-
ské a sokratovské debaty (známé
jako sokratovský problém).
Existují ale i jiná díla, například
Zákony, kde Sokrates nevystupuje
a kde jsou prezentovány čistě Pla-
tónovy vlastní myšlenky. Je však
typické, že Platón sám ve svých
dílech vystupuje jen zřídka, jeho
vlastní myšlenky obvykle prezentují
ústa jiných (obvykle Sokratova). Pla-
tón však do svých děl zahrnuje i své
příbuzné. Jeho dva starší bratři,
Adeimantus a Glaukón, se objevují
v Republice, po svém strýci Charmi-
dovi pojmenoval jeden dialog a bra-
tranec jeho matky, Kritias, se obje-
vuje v několika dialozích (i když to
není Kritias z dialogu toho jména).
K dispozici máme také některé
další prameny svědčící o Platóno-
vých názorech a myšlenkách, napří-
klad jeho dopisy. Existují také starší
díla, která zachycují jeho působení,
většina se však nedochovala. Nejvý-
znamnějším klíčem k jeho filozofii
zůstává kynik Diogenés ze Sinopé.
ČÍM SE ZABÝVAL?
Diogenés tvrdí, že Platónova filo-
zofie vznikla spojením myšlenek
Hérakleita, Pythagora a Sokrata.
Kromě těchto zmíněných myslitelů
víme, že jeho filozofii ovlivnil také
Parmenidés (který měl po Sokratovi
pravděpodobně nejdůležitější vliv)
a že používal Theodorovu matema-
tiku. Málokdy se nám u antických
autorů dochovala všechna jejich díla.
Zdá se však, že Platón je v tomto
ohledu výjimkou. I ve starověku pak
existovala díla, u nichž se mělo za
to, že je nenapsal. (Diogenés uvádí
deset falešných děl).
Platónovi se celkem připisu-
je 42 dialogů a 13 dopisů, ačko-
liv o autorství několika z nich
se dodnes vedou spory. Nevíme,
kdy konkrétně které vznikly, ani
s konečnou platností nevíme,
v jakém pořadí je autor napsal.
Většinou se však dialogy kladou
do raného, středního nebo pozd-
ního období. Zákony byly posled-
ním dialogem, který podle Diogena
v době Platónovy smrti ještě nebyl
hotov. Datum vzniku Republiky se
klade kolem roku 375 př. n. l., tedy
do středního období. Ostatní jsou
řazeny do raného období (Apolo-
gie, Kritón, Laches, Lysis, Charmidés,
Euthyfrón, Hippias Malý, Hippias
Velký, Protagoras, Gorgias, Ión),
středního období (Menó, Faidón,
Republika, Symposion, Faidros, Euthy-
démos, Menexén, Kratylos) a pozdní
období (Parmenidés, Theaetétés, Sofi-
sta, Politikus, Timaios, Kritikus, Fileb,
Zákony). To je 27 děl. Zbylá díla se
56
Platón uprostřed
dialogu
s Aristotelem na
Rafaelově fresce
Athénská škola ve
Vatikánu. Na obraze
se objevuje i řada
dalších filozofů,
ale Platónovo
postavení v centru
dění ukazuje jeho
klíčový význam
Mozaika z 1. století
př. n. l. z Pompejí
zobrazuje
Platónovu
Akademii. Dnes je
k vidění v Museo
archeologico
nazionale v Neapoli