Strana 39
se toulouské hrabství vrátilo pod
akvitánskou kontrolu. Výpravu do
Toulouse zorganizoval Jindřichův
stále vlivnější kancléř Tomáš Becket.
A dařilo se mu poměrně dobře, až do
chvíle, kdy do města přitáhl fran-
couzský král Ludvík. Becket naléhal
na Jindřicha, aby pokračoval, ale
anglický král vnímal situaci v širším
měřítku. Kdyby zaútočil na Ludvíka,
jehož byl ve Francii vazalem, vytvořil
by nebezpečný precedens, jehož ter-
čem by se jednoho dne mohl stát on
sám. Raději se proto stáhl. Eleonoru
tak čekalo další zklamání.
Společná rodina se mezitím roz-
růstala, ačkoli jejich první dítě Vilém
zemřelo v roce 1156 ve věku tří let,
v září 1157 na svět přišel další syn.
Dostal jméno Richard a je často
považován za Eleonořina oblíbené-
ho syna, neboť byl počat v Akvitánii
a určen k tomu, aby jí v dospělosti
vládl. V roce 1158 se narodil další syn
Geoffrey, po něm v roce 1162 dcera
Eleonora a v roce 1165 další dcera
Johana. Potomstvo doplnil v roce
1166 ještě syn Jan.
V květnu 1165 přeplula Eleono-
ra kanál La Manche z Anglie zpět
do Francie. Její manžel Jindřich se
naopak vrátil do ostrovního krá-
lovství a své ženě přenechal správu
Anjou, svého původního domova.
Zde ji však dostihl starý skandál.
Během křížové výpravy v době, když
byla ještě vdaná za Ludvíka, ji nařkli
z milostného poměru s vlastním
strýcem Raymondem, knížetem anti-
ochijským. Na této historce téměř
jistě nebylo nic pravdy. Eleonora totiž
dala přednost politickým a vojen-
ským radám svého strýce před rada-
mi svého manžela a kronikáři se pro
to snažili najít nějaký důvod. V Anjou
se Eleonora spoléhala na pomoc
Raoula de Faye, manžela jedné ze
svých nevlastních tet. Ve svém dopi-
se arcibiskupovi Tomáši Becketo-
vi biskup z Poitiers vyslovil chabě
zastřenou domněnku, že Raoulův
vliv má původ v královnině posteli.
Ze všeho středověkého bahna, které
mohli mniši píšící své kroniky házet
na ženy, bylo obvinění z nevěry to
nejsnazší a nejúčinnější. Pro Jin-
dřicha, který si vydržoval milenky
a měl nemanželské děti (i když se
ani zdaleka nepřiblížil dědečkovu
rekordu 23 nemanželských potom-
ků), to žádný problém nebyl. Asi
nejznámější z jeho milenek je Rosa-
munda Cliffordová. Z tohoto vztahu
vzešly šťavnaté příběhy o romanci
a pomstě, které naznačovaly, že
Eleonora chtěla svou sokyni zabít.
Jindřich údajně umístil Rosamundu
do obydlí uprostřed bludiště, aby ji
chránil, zatímco Eleonora ji horečna-
tě pronásledovala. Stejně jako mnoho
dalších věcí v Eleonořině příběhu je
i toto smyšlenka.
Jindřichova vláda byla téměř
bezvýhradně úspěšná. Ačkoli mu
toulouské tažení nevyšlo a Becke-
tova vražda v roce 1170 vyvolala
nemalé problémy, Jindřich je pře-
konal, a dokonce působil dojmem,
že mu zabitý Becket zůstal věrný.
V roce 1173 se ale jeho triumf začal
hroutit. Neměl v tom prsty žádný
vnější nepřítel, ale jeho děti. Role,
kterou Eleonora sehrála v tom, co
následovalo, přitom nemusela být
taková, jak se zdálo. Počátkem roku
1168 byla Eleonora vyslána vládnout
Akvitánii, což vyvolalo spekulace,
že Jindřich královnu zavrhl, aby se
mohl věnovat svým milenkám. Zdá
se však, že tomu tak není. Jind-
řich zanechal Patrika, hraběte ze
Salisbury, aby jeho ženu chránil,
a poslal k ní jejich druhého přeži-
všího syna Richarda, aby se od ní
naučil jemnému řemeslu vládnutí
v Akvitánii. Eleonoře bylo 44 let
a dala králi čtyři syny a tři dcery.
Roli manželky splnila dokonale.
Spíše než o formu odmítnutí šlo
v roce 1168 o to, co si Eleonora
vždy přála: návrat do Akvitánie,
kde by vládla a vycvičila svého
syna, aby vévodství chránil i do
budoucna. Nebyl to žádný trest, ale
odměna; poděkování.
„ZE VšEHO
STřEDOVĚKéHO BAHNA,
KTERé MOHLI MNIšI
PíšíCí SVé KRONIKY
HÁZET NA ŽENY, BYLO
OBVINĚNí ZNEVĚRY
TO NEjSNAZší
ANEjúčINNĚjší“
39