Strana 41
Postupem času se Eleonořin odkaz stále více a více
spojoval s láskou a romantikou. Vznikly mýty,
podle nichž se jejímu dvoru ve Francii říkalo „dvůr
lásky“, protože všemožně podporovala rytířskou
kulturu. Jedna z obzvláště oblíbených částí této
legendy tvrdí, že osobně předsedala „soudům
lásky“. Jak už název napovídá, Eleonora a její dvě
dcery řešily spory týkající se srdečních záležitos-
tí. Jeden takový případ se například věnoval ženě,
která údajně odmítla obnovit poměr s rytířem.
Eleonora rozhodla ve prospěch rytíře a románek
pokračoval. Je to jistě zajímavá legenda, která
snad může zaujmout romantičtěji založené jedince,
nicméně stejně jako u mnoha jiných příběhů spo-
jených s Eleonorou se jedná o naprostou smyšlen-
ku. Zdá se, že zdrojem tohoto mýtu je řada knih
Andrease Capellana, který napsal knihu De Amore
(O lásce) na pokyn Marie, Eleonořiny dcery z man-
želství s Ludvíkem VII. Marie prý měla za úkol učit
mladé dcery z různých zámožných rodin a Cape-
llanova díla měla sloužit jako učební pomůcka, při-
čemž jako ústřední téma byla zvolena láska. Třetí
svazek Capellanových děl podrobně popisoval četné
případy dvorů lásky a uváděl jejich základní zásady.
Podle autora a historika Willowa Winshama však
neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly, že
Marie byla v této době na Eleonořině dvoře. Navíc
neexistují žádné další soudobé prameny, které by
se o údajných dvorech zmiňovaly. S největší prav-
děpodobností byly pouze Capellanovým výmyslem,
výrazně však přispěly k legendám okolo Eleonory.
SOuDY LÁSKY
Eleonořin portrét od
Fredericka Sandyse
z roku 1858
41
Královna vynáší rozsudek u „soudu lásky“. Tyto soudy však
představovaly pozdější smyšlenku