Strana 52
ostatky ponechané na lovišti by vedly
k jejich ostražitosti nebo vyhnutí se
nebezpečným místům. Je to stejné
chování, které registrujeme například
u současných sobů. Přežije-li některý
lov, příště vede stádo jinou cestou.
Jestliže tedy chcete mamuty lovit
opakovaně, musíte z krajiny odstra-
nit ostatky ulovených kusů. Pokud
máte sáně a psy nebo soby do zápřa-
hu, vaše šance to udělat je značná.
Ostatky by také lákaly mrchožrouty,
medvědy, lvy a hyeny, a to by bylo
nebezpečné. Tak možná vznikly ony
ohromné zásoby kostí u táborů.
Na moravské gravettience archeo-
logové pohlížejí minimálně jako na
komplexní lovce sběrače. Jako na
značně složitou kulturu, která doká-
zala zajistit trvalý blahobyt. Mikro-
skopická analýza jejich zubů pro-
zrazuje, že měli k dispozici hojnost
potravy a nikdy netrpěli hlady. To
naznačuje, že nebyli zcela závislí na
lovu migrujících zvířat. Určitá výpo-
moc v tomto směru by se dala očeká-
vat i od zvířecích společníků. Nedáv-
né analýzy nasvědčují tomu, že lovci
mamutů mohli spíš pro případ nouze
chovat soby, které mohli uhlídat také
pomocí psů.
Tímto, ale i dalšími rysy (vět-
ší lidnatost sídel než u běžných lo-
vecko-sběračských společností nebo
i určitá hierarchie a organizace sku-
piny) se tito stále ještě paleolitičtí
lidé podobají spíše pozdějším neoli-
tickým zemědělským populacím.
Víme, že příliš masa tělu ne-
svědčí, a tak nepřekvapilo, že při
analýze ploché kamenné třecí des-
tičky byly objeveny stopy povlaku
z rozmělněných rostlin. Možnos-
tí jistě nebylo mnoho, ale už pouhý
rákos dokáže leccos nahradit. Jeho
kořeny lze na kamenech ro-
zetřít a použít na jedlou
kaši nebo na těsto, z kte-
rého se dá upéct chleba.
Vztah lidí a rostlin byl však
v této době daleko výraz-
nější. Samozřejmě již-
něji situovaná sídliště
v tomto směru měla
výhodu. Ale o tom
více v povídání o do-
vednostech.
Pokud si teh-
dejší společnost
představujeme
jako izolované
skupiny lidí, je to
představa klam-
ná. Už déle tu fun-
govala určitá komu-
nikace a propojenost,
které mohly vést i k jisté
specializaci podle rozdíl-
ných specických podmí-
nek na daném území. Tento model
pak požaduje také výměnu produktů
i surovin. Archeologie sleduje jeden
z těchto aspektů, a tím je distribuce
silicitů – kvalitní, barevně atraktiv-
ní kamenné suroviny jako pazourek
a radiolarit z Polska a Bílých Karpat.
Ty se transportovaly na celé území
lovců mamutů, na stovky kilomet-
rů. Silicity byly ideálními kameny,
vhodnými pro nástroje, které měly
mít ostrý břit. I v daleko pozdějších
dobách, kdy se používaly kovy jako
bronz, měď nebo železo, měl ten-
to materiál stále své místo. Stov-
ky kilometrů od zdroje severského
pazourku bylo doloženo plýtvání.
Zřejmě jich byl dostatek. Přitom da-
leko bližší surovinový zdroj brněn-
ského šedého rohovce ze Strán-
ské skály byl opomíjen. Dokladem
transportu na dálku budiž i slavná
Willendorfská venuše – byla vy-
řezána, vybroušena a vyhlazena
z vápence, který pocházel právě ze
Stránské skály u Brna.
Za moravské specikum toho-
to období je možno pokládat vý-
robu kamenných nástrojů brouše-
ním – touto technikou lidé předběhli
ostatní Evropu o 20 tisíc let. Jednalo
se o broušení kamenných retušérů,
sloužících k dohotovování a při-
ostřování břitů.
K dovednostem lovců
mamutů musíme při-
počítat i tkaní jem-
ných textilií. Potvrdi-
ly to analýzy vzorků
vypálených hliněných
hrudek z jihomorav-
ských sídlišť, kde byly
objeveny otisky tex-
tilu. Vztah člověka
a rostlin tedy ne-
byl nijak okrajo-
vý a v některých
ohledech se lidé
mladého paleolitu
chovali tak, jak se to
předpokládalo až o lidu
neolitu.
Z výdobytků této
kultury stojí za zmínku
i prvenství v použití kera-
mické hmoty – ovšem jen
Přechodný letní
tábor a sešívání kůží
pomocí šídla a šlach
Věstonická venuše
je nejstarší známá
soška z keramiky. Je
stará 30 až 27 tisíc
let a zobrazuje
obézní ženu, možná
spolehlivou matku
živitelku, možná
prostředek, jak
pomocí nahoty zahnat
zlé duchy. Venuše jsou
společným článkem
evropského umění
gravettienu
Maso se tepelně upravovalo, aby bylo lépe stravitelné. Velmi
jednoduše se udilo – stačilo naporcované kusy jen zavěsit
vysoko do kouře nad ohniště obydlí. Uchovávat se mohlo
i mražením, respektive ukládáním pod zem, jak to patrně
dělali obyvatelé jižního sídliště v Pavlově. Jinde se zřej-
mě postupovalo podobně jako v severských zemích, kde se
dodnes takové uzavřené zásobárny na maso stavějí vyso-
ko nad zemí na kůlech, aby se k nim nedostala dravá zvěř.
Někdy možná stačil i prostý pytel zavěšený na strom.
Maso se mohlo jak péci, tak vařit. K vaření tehdejší lidé
užívali lehké proutěné koše, do kterých umístili kožené vaky.
Někdy je vkládali do speciálně vyhloubených dolíků, kterým
archeologové říkají varná jáma. K varu se voda přiměla opa-
kovaným vkládáním v ohništi rozpálených kamenů.
uprava masa
52