Strana 48
Me 262 a Meteor se nikdy neutkaly ve skutečném
boji a mělo uplynout šest let, než proudové stíhačky
plně dospějí a budou připraveny čelit ostré zkoušce.
Když komunistická Severní Korea v roce 1950 napad-
la Koreu Jižní, vyslali západní spojenci (pod záštitou
OSN) napadené zemi na pomoc své jednotky. To při-
mělo komunistickou Čínu a Sovětský svaz, aby pod-
pořily Sever. Poprvé se tak proudové stíhačky měly
střetnout v boji.
V široce popularizovaných představách tvořily jádro
bojů nad Koreou souboje stíhaček F-86 Sabre a MiG-15.
Oba stroje byly dosud jen krůček od Meteoru a Sho-
oting Star (které také létaly nad Koreou). Byly dosta-
tečně rychlé na to, aby již potřebovaly šípovitá křídla
a další konstrukční prvky optimalizující výkony při
vysokých rychlostech, ale stále se jednalo o letouny
první generace. Nebyly to také jediné stíhací letouny
zapojené do války. Státy OSN používaly jako stíhačky
nebo k útokům na pozemní cíle i další proudové letou-
ny první generace a zároveň obě strany stále používa-
ly i vrtulová letadla. V silách OSN dosud dominovaly
letouny jako F-51 Mustang, Hawker Sea Fury a Vought
F4U Corsair, které občas dokázaly zasáhnout a sestřelit
i MiG-15.
Byly to však střety proudových letounů s proudový-
mi letouny, které definovaly leteckou válku, i když jen
proto, že poskytly vývojářům cenné lekce, které zajis-
tily, že se tryskáče stanou rozhodující zbraní letecké
války. Obě strany vstoupily do války s leteckou techni-
kou, která se stále více plížila za hranice starých pís-
tových motorů, ale dosud se využívalo mnoho stejných
zbraní, avioniky a taktiky. Souboje mezi stíhačkami
vyzbrojenými kanony a kulomety se staly normou, ale
ukázalo se, že motor a drak nejsou vše, co je potřeba
k vytvoření účinné proudové stíhačky. Vyšší rychlost
znamenala také menší bojovou zónu a kratší možnost
skutečně zasáhnout nepřítele. Standardní zbraňové sys-
témy se snažily držet krok; MiG-15 zpočátku používal
přímou kopii zaměřovače Mk IID RAF, který se používal
během bitvy o Británii, zatímco jeho těžký kanon měl
těžkopádně pomalou rychlost střelby. Zaměřovač Sabru
s (temperamentním) radarovým systémem byl účinnější,
ale stále ještě nedostačující. Letouny mohly být jakkoli
rychlé a obratné, ale stíhačka, která nedokáže zasáh-
nout jiný letoun, je k ničemu.
Poučení z Koreje se spojilo s postupným vývojem,
který směřoval v Americe, Británii a Sovětském svazu
k rozvinutí nových technologií. Radar musel deteko-
vat letadla na mnohem větší vzdálenosti nezbytné pro
manévrování stíhaček na pozici a pomáhat při navádění
střelby. Ještě lépe se dařilo urychlit vývoj řízených střel
vzduch-vzduch (na rozdíl od neřízených raket vzduch-
-země používaných za druhé světové války) a také pod-
půrné avioniky.
Technologický „skok“, o který Němci usilovali
v roce 1944, se nakonec uskutečnil v polovině 50. let.
Do konce desetiletí se díky své rychlosti a potenciálu
stala proudová stíhací letadla jasnou samostatnou tří-
dou, protože druhá generace letadel již daleko předčila
typy s pístovými motory. Letouny jako English Electric
Lightning, Lockheed 104 Starfighter a Mikojan-Gurevič
MiG-21, navržené a postavené jako komplexní zbraňové
systémy, létaly dvojnásobnou rychlostí zvuku, zasaho-
valy vzdálené cíle řízenými střelami a řídily se zcela
novými aerodynamickými zákony. Nastal věk proudo-
vých stíhaček.
48
Zkušební pilot
Lawrence Clousing
nastupuje do
letounu Lockheed
P-80.
Američtí vojáci
v Německu
zkoumají opuštěný
Me 262,
duben 1945
North American
F-86 Sabre
představoval
vrchol první
generace
proudových
letounů. Měl
vyspělou
aerodynamiku, ale
zastaralou výzbroj
a avioniku