Strana 75
s cílem vyčistit od Němců Notre Dame de
Lorette. Z pozic, které se tam nacházely,
byl skvělý výhled na území, přes které by
musel probíhat jakýkoliv pokus o útok proti
hřebeni Vimy.
Nakonec měli Francouzi po zajištění obou
svých boků a také postupu blíže k úpatí
hřebene Vimy zaútočit na hřeben samotný
a obsadit tuto klíčovou výšinu s výhledem
na Douai. Plán byl realistický, proveditelný
a dobře promyšlený. Bohužel pro některé
členy francouzského vrchního velení prostě
nebyl dostatečně rychlý. V období mezi kon-
cem března a začátkem května se Fochem
navrhovaná třífázová operace změnila
v jedinou generální ofenzívu, jejíž všechny
fáze měly probíhat současně. Teoreticky,
pokud by celá francouzská fronta postupo-
vala společně zhruba stejným tempem, byla
by v pořádku. Byl to odvážný a zbytečně
riskantní plán, jak se pokusit získat velké
strategické vítězství jediným úderem.
Ačkoli tato změna bojových plánů
nepochybně splnění úkolu ztížila, Francou-
zi měli v rukou celou řadu triumfů. Desátá
armáda, na které ležela hlavní tíže útoku,
byla vybavena nejlepšími muži, zbraněmi
a municí, které měli Francouzi k dispozici.
K zajištění jižního křídla XXXIII. armá-
dy byl přesunut proslavený XX. armádní
„železný sbor“ složený z 11. „železné“
a 39. „ocelové“ divize.
Francouzi měli pro bitvu k dispozici
také relativně velké množství dělostřelectva.
Zatímco francouzská armáda pochodovala
o rok dříve do války s pouhými 303 těžkými
děly celkem, nyní měla mít Desátá armá-
da pro útok na Vimy k dispozici 293 děl.
Většina dělostřelectva zůstala buď polními
děly, jako byla slavná francouzská 75, nebo
zastaralými kusy De Bange vyrobenými
v 70. a 80. letech 19. století, která ležela
téměř 40 let nevyužitá jako součást nejrůz-
nějších opevnění. Šlo o pevná, robustní děla,
ale byla postavena ještě před vynálezem
hydraulických zpětných rázů, a proto měla
žalostně pomalou rychlost střelby; zpravidla
ne více než jeden mířený výstřel za minutu.
V centru útoku stál XXXIII. armádní sbor
(Corps d′armée), jemuž velel pozdější maršál
Francie (a později ještě prezident a kola-
borant s nacisty) Philippe Pétain. Pod jeho
vedením působili tři pozoruhodní divizní
velitelé: nadaný a schopný generál Ernest
Blondlat z marocké divize, stoický a oblí-
bený generál Ernest Barbot ze 77. divize
a hořce jízlivý generál Marie Emile Fayolle
ze 70. divize. (Fayolle později velel více než
50 divizím ve skupině záložních armád a po
válce se stal maršálem Francie.) Zaměříme
se především na výkony těchto divizí, které
během druhé bitvy u Artois bojovaly právě
na svazích hřebene Vimy
Francouzi měli také ještě jedno eso
v rukávu: novou útočnou doktrínu nazva-
nou „But et conditions d‘une attaque offensive
d′ensemble“ (Cíl a podmínky všeobecné
ofenzívy). Ta vyšla 16. dubna 1915 a měla
stanovit základní metodiku francouzských
útoků po zbytek války. Nový přístup roz-
děloval pěchotu na první útočnou vlnu
Vojáci
francouzského XX. sboru
v plynových maskách
vrhají granáty s jedovatým
plynem směrem
k německým pozicím
75