item1021711-svg

• Strana 1

  HIST

  O

  RIE

  LOVCI

  mamutů

  kde se vzaly legendy

  o mořských pannách

  Vychází v licenci

  Jak žili pravěcí obyvatelé

  Pavlovských vrchů?

  Francouzský útok proti

  německým pozicím utonul v krvi

  DRUHÁ BITVA U ARTOIS

  Číslo 17 Cena: 119,90 Kč

  Stály generalissima život

  jeho bezbřehé ambice?

  kdo zavraždil

  valdštejna?

  Despotický tyran, nebo

  osvícený panovník?

  BOžSký VlÁDce xeRxeS

  Ilustrovaná

  mocná říše

  karla velikého

  vyrovnala se starověkému římu?

• Strana 2

  HISTORIE, JAK JI NEZNÁTE

  V prodeji

  od 1. 6.

  V prodeji

  od 31. 8.

  V prodeji

  od 13. 7.

  ANATOMIE KATASTROFY ZÁZRAK STAROVĚKUTAJEMSTVÍ NAŠÍ MINULOSTI

  z edice

  Poznačte si

  do kalendáře

  Četl jsem v časopise

  takovou zajímavost …

  Historické bookaziny získáte od vydavatele se slevou na www.radostzpoznani.cz

  a u dobrých knihkupců. Po omezenou dobu také v trafikách!

  Rozdáváme radost ...

  RADOST ZPOZNÁNÍ!

  Dokonalé

  letní čtení!

  EP_knihy-Bookaziny+100+1_230x297.indd 1 27.04.2023 15:38:24

• Strana 3

  3

  www.epublishing.cz

  padouch nebo hrdina, toť otázka dějinná. Vnímání

  historie se v proudu času proměňuje a význam-

  né osobnosti se posouvají na pomyslné ose dobra

  a zla podle toho, kdo a kdy právě jejich příběh

  vypráví. Na příkladu Albrechta z Valdštejna to

  lze vidět od jeho samotného začátku. Tento

  aristokrat a vojevůdce královsky zbohat-

  nul díky pobělohorským konfiskacím

  a díky svým vojenským schop-

  nostem se stal rychle stoupající

  hvězdou temného nebe třicetileté

  války. Úspěch však nevydržel dlou-

  ho, už za několik let se Valdštejna

  zbavili ti, kterým sloužil a kteří

  mu v jeho cestě na výsluní tolik

  pomohli – Habsburkové. Další stale-

  tí se historici i romanopisci přeli o jeho

  dějinnou roli. Zatímco většina zdůrazňovala jeho

  ambicióznost a bezpáteřnost, našli se i tací, kteří

  jej vnímali jako úspěšného vlastence, usilujícího

  o uzavření míru. Buď jak buď, Valdštejn dodnes

  patří mezi nejoblíbenější osobnosti našich dějin

  a nepřestává fascinovat historiky i veřejnost.

  Trochu podobná situace panuje i u perského

  krále Xerxa I., jehož život známe hlavně díky

  řeckým dějepiscům. Ti jej kvůli jeho invazi

  do Atiky a vypálení Athén upřímně nenávidě-

  li a vylíčili ho v těch nejtemnějších barvách.

  V historické paměti se tak zachoval jako jakási

  karikatura zlého, neschopného, až směšného

  panovníka. Skutečnost však byla jako obvykle

  trochu jiná, více než dvacetiletá vláda Xerxa I.

  se vyznačovala neobvyklou stabilitou a rela-

  tivním rozvojem jeho obrovské říše, které

  se slavné porážky u Salamíny a Platají

  téměř nedotkly. Po králi také zůsta-

  ly nádherné architektonické stavby

  a umělecká díla.

  Ty zůstaly také po císaři Karlu

  Velikém, který pod svou vládou sjed-

  notil většinu dnešní západní a střední

  Evropy. Stal se tak jedním z idolů sjed-

  nocování evropských národů a cena Karla

  Velikého se dnes uděluje lidem, kteří k roz-

  šiřování této myšlenky zásadním způsobem při-

  spěli. Do tichého zapomnění pak upadly genocidy

  nepřátelských kmenů i násilné pokřesťanšťování.

  Padouch nebo hrdina? Posuďte sami. Především

  Vám však přeji u čtení o význačných osobnostech

  historie hodně zábavy a poučení, ať už se nako-

  nec rozhodnete jakkoliv.

  Jaromír Sobotka

  Ilustrovaná historie patří do rodiny populárně-naučných

  a historických titulů Extra Publishing

  Rozdáváme radost…

  Radost zpoznání!

  

  Perský král Xerxes I. se

  kvůli popisům řeckých

  historiků zapsal do dějin

  jako karikatura hloupého

  a neschopného vládce. Takto

  jej zachytili tvůrci filmu

  300: Bitva u Thermopyl

  a zamilovali jsme se

  do

  způsobu, jakým

  ji podáváme

  Milujeme

  historii

  

• Strana 4

  4

  OBSAH

  26

  Přehledné shrnutí dramatických akrvavých dějin našeho souseda

  28

  Sídlo panovníků tyčící se nad řekou Vislou poznamenal

  požár iroky okupace

  28 

  Ceremoniální meč Szczerbiec sloužil ke korunovačním obřadům

  od 14. století

  29 Pierogi

  Uvařte si tradiční východoevropské knedlíky podle našeho receptu

  30 

  Galerie pozoruhodných osobností, které zásadním způsobem

  ovlivnily chod dějin

  8 

  Vdůsledku vojenských neúspěchů se na podzim roku 1633

  pozice geniálního císařského generála otřásla v základech.

  Jak se ho ale zbavit?

  12 

  Kariéru iživot Albrechta zValdštejna ukončila dobře promyšlená

  akce několika profesionálních zabijáků

  17 

  Vprůběhu staletí čekal na Valdštejna bohatý druhý život

  PÁD ALBRECHTA

  Z VALDŠTEJNA

  

  8

  16

  12

  25

• Strana 5

  5

  20

  Pověsti alegendy omořských pannách, lodích duchů nebo

  Krakenovi provázejí námořníky od nepaměti. Kde mají

  svůj původ?

  34

  Po rozluce manželství s francouzským králem se Eleonora

  Akvitánská provdala za budoucího anglického monarchu

  astála u vzniku dynastie Plantagenetů

  44

  Vsamotném závěru druhé světové války

  představili Němci i Britové nový typ letadel,

  který měl změnit charakter vzdušných soubojů

  jednou provždy

  49

  Před desetitisíci lety obývali Moravu pravěcí lidé

  živící se lovem obřích chobotnatců

  54 

  Mladík zathénské dobré rodiny se původně

  chtěl stát žoldnéřem. Nakonec však zvolil dráhu

  myslitele astal se pilířem evropské filozofie

  58 

  

  Trestání odsouzenců představovalo vostrovním

  království mimo jiné výnosný byznys apodporu

  vědeckého poznání

  64

  XerxesI. proslul hlavně kvůli

  porážce, kterou utrpěl ve válce

  sŘeky. Jeho vláda však

  byla celkově úspěšná

  

  74 

  Odvážný francouzský plán na prolomení německé obrany v roce1915

  nakonec skončil fiaskem. Vbitvě se vyznamenala také česká rota Nazdar

  80

  Dívky a ženy, které stály včele křižáckého státu ve Svaté zemi

  86

  Historik Ken Delve vysvětluje, jak mohla dopadnout druhá světová válka,

  kdyby se Němcům podařilo dobýt Egypt

  90

  Vroce 1897 namaloval Joža Uprka svůj nejslavnější obraz Jízdu

  králů. Ta je dnes kvidění v brněnské Moravské Galerii

  92

  

  Francký král ovládl většinu Evropy a papež jej korunoval

  císařem. Jeho význam ale tkví iv podpoře vzdělanosti

  a kultury

  20

  64

  49

  54

  44

  34

• Strana 6

  Klíčové

  okamžiky

  6

• Strana 7

  3. listopadu 1957

  VYSLÁNÍ LAJKY

  DO VESMÍRU

  Sovětský svaz vypustil vlistopadu 1957

  do vesmíru kosmickou loď Sputnik 2,

  na jejíž palubě se nacházel ipes Lajka.

  Ta se tak stala prvním zvířetem, které

  vystoupalo na oběžnou dráhu aobletělo

  Zemi. Nikdy se ovšem nepočítalo stím,

  že by se pes po své cestě vrátil zpět.

  Předpokládá se, že Lajka zemřela

  na udušení několik hodin po startu.

  Obrázek zachycuje Lajku vkapsli

  Sputniku2.

  7

• Strana 8

  Z

  hlediska zájmů císaře Ferdinanda II. a celého kato-

  lického tábora představoval nyní klíčový problém

  postup švédského vojevůdce Bernarda Výmarského do

  Bavorska. V prvních listopadových dnech se dosta-

  lo do bezprostředního ohrožení Řezno. Když toto

  strategicky důležité říšské město 14. listopadu padlo do švéd-

  ských rukou, bylo to na císařském dvoře vnímáno jako důsledek

  Valdštejnova selhání. Generalissimus totiž do té doby tvrdil, že

  spíše než útok na Řezno hrozí spojená švédsko-saská ofenzi-

  va proti Čechám, a začal pomalu přesouvat svou armádu ze

  Slezska na české území. A mezitím se rychlým ovládnutím

  řezenské pevnosti otevřela nepřátelům cesta jak do Čech,

  tak do Horních Rakous a jižního Bavorska.

  

  Když se Valdštejn 18. listopadu 1633 dozvěděl o pádu

  Řezna, došlo mu, že jeho postavení se otřásá v zákla-

  dech. Okamžitě odeslal do Vídně psaní, v němž ujiš-

  ťoval císaře, že neprodleně vytáhne proti Švédům

  do Bavorska. Následně pověřil Matyáše Gallase vele-

  ním nad částí vojska, která měla chránit sever Čech

  proti Arnimovi, kdyby se snad odhodlal ke vpádu do

  království. Samotný generalissimus pak s většinou

  armády vyrazil k Plzni, kam přitáhl 26. listopadu.

  Čekal tam už na něj císařský zmocněnec Maxmilián

  z Trauttmansdorffu. Před ním se Valdštejn za asisten-

  ce Kristiána Ilowa snažil ospravedlnit své dosavadní

  počínání opatrností, jež prý byla v zájmu panovníka.

  Trauttmansdorffovi rovněž sdělil, že větší část vojá-

  ků bude muset opět přezimovat na české půdě, avšak

  

  8

  V NEMILOSTI

  GENERALISSIMUS

  Napsal Tomáš Sterneck

  Roku 1633 zmítal Evropou již patnáctým rokem

  vleklý konflikt mezi katolíky aprotestanty

  známý jako třicetiletá válka. Albrecht

  zValdštejna se svou armádou vytlačoval

  nepřítele ze Slezska, zpohledu Vídně však příliš

  pomalu aneefektivně. Na císařova vojevůdce

  padl stín podezření ze zrady

• Strana 9

  

  9

  

  Albrecht z Valdštejna

  na obraze Anthonise

  van Dycka z roku 1629

  

  Vogtovo kartografické

  zachycení Plzně

  z počátku 18. století

  

  Matyáš Gallas (1588–1647)

  na soudobém portrétu

  on sám v čele elitních jízdních jedno-

  tek a vybraných pěších oddílů zahájí již

  v následujících dnech výpad do Bavorska.

  Avizované tažení skutečně 28. listopa-

  du 1633 začalo a již o tři dny později sta-

  nul Valdštejn za hranicemi Čech ve městě

  Furth im Wald. Tam však vévodovi došlo,

  že na účinný zásah proti Švédům je jeho

  sbor slabý. Zároveň se ukázalo, že pobyt

  na bavorském území budou provázet velké

  potíže se zásobováním, což znemožňova-

  lo další přísun posil od Plzně, protože by

  vojáci neměli co jíst a čím střílet. Navíc se

  u Valdštejna s novou naléhavostí projevily

  zdravotní problémy. Sebemenší pohyb mu

  způsoboval trýznivé bolesti. Jak jej přestá-

  valo poslouchat tělo, tak upadal do stále

  hlubší deprese. Po několikadenním váhání

  se 3. prosince rozhodl pro návrat do Čech.

  Jakmile zpráva o tom doputovala do Vídně,

  vzbudila značný rozruch. Hned 9. prosin-

  ce byl sepsán list, v němž Ferdinand II.

  na Valdštejna důrazně apeloval, ať znovu

  vytáhne proti Bernardovi Výmarskému. Byl

  to ovšem těžko proveditelný rozkaz, což

  bylo jasné nejen frýdlantskému vévodo-

  vi, ale také císařskému dvoru. Nešlo o nic

  jiného než o jasný signál, že je generalissi-

  mus v očích Vídně odepsanou veličinou.

  Odepsaný zrádce

  Císařův list dorazil k Valdštejnovi

  do Plzně 15. prosince. Po jeho

  přečtení generalissimovi došlo,

  že pokud odmítne splnit

  panovníkův rozkaz sám,

  bude to u dvora přijato

  jako svévolné vyhlášení

  neposlušnosti. Proto

  ještě na týž den svolal

  poradu vyšších důstoj-

  níků, z níž mělo vzejít

  kolektivní stanovisko

  k aktuální situaci.

  Poradu řídil Kristián

  Ilow, který zhodnotil

  požadavek na zimní

  tažení do Bavorska

  jako neuskutečnitelný.

  Důstojníci uznali jeho

  argumenty a odsouhlasili, aby bylo jménem

  všech zúčastněných odesláno Ferdinando-

  vi II. negativní stanovisko k jeho rozkazu.

  Tento manévr sice nakrátko pozdržel ote-

  vřenou definitivní roztržku mezi Valdštej-

  nem a císařem, zabránit jí však nemohl.

  V posledních týdnech roku 1633 se

  ve Vídni o Valdštejnovi mluvilo již jako

  o zrádci. Generalissimus se mezitím sna-

  žil obnovit styky se Sasy, Branibory, Švédy

  a Francouzi. Jakkoliv tyto iniciativy masko-

  val prohlášeními, že usiluje o mír v Evro-

  pě, sotva šlo o něco jiného než o pokus

  vzkřísit konspirativní jednání, přerušená na

  podzim. Jejich rychlé oživení však nebylo

  možné, protože ve Valdštejna už ztratili

  důvěru i císařovi nepřátelé.

  Na konci prosince 1633 císař rozhodl, že

  má být Valdštejn zbaven vrchního velení.

  Dvorští hodnostáři si však uvědomovali,

  Na nabídku kompromisu reagoval

  vévoda nenávistnými výlevy na

  adresu císaře

• Strana 10

  že generalissimovo odstavení bude obtížné,

  proto uvažovali o kompromisním řešení.

  Pověřili kapucína Diega Quirogu, který se

  dříve řadil k vévodovým přátelům, aby odjel

  do Plzně. Měl zjistit, zda by byl Valdštejn

  ochoten zříci se části svých kompetencí

  dobrovolně.

  O vévodově úplném odchodu z čela

  armády nebyla v návrhu řeč. Rezignace by

  totiž postavila dvůr před nutnost vyrovnat

  generalissimovy obrovské finanční pohle-

  dávky za investice do vojska. Quiroga zasti-

  hl generalissima 5. ledna 1634 v žalostném

  stavu na lůžku, na něž ho nemoc připoutala

  krátce po Vánocích. Vyhublý, bolestmi trpící

  vévoda otevřeně promluvil o svém strádání

  a sám se zmínil o možnosti odstoupení.

  Avšak na nabídku kompromisu reagoval

  hysterickými výčitkami a nenávistnými

  výlevy na adresu císaře a dvora. Bylo jasné,

  že cesta k jakékoli dohodě

  se s konečnou platností

  uzavřela.

  Divadlo

  pro armádu

  V následujících dnech

  rozehrál chřadnoucí gene-

  ralissimus s pomocí Kris-

  tiána Ilowa a Adama Erd-

  mana Trčky partii, která

  měla odstartovat rozhodu-

  jící dějství valdštejnského

  dramatu. Věděli, že jedinou

  vévodovou oporou zůstá-

  vá armáda, avšak zároveň

  si byli jistí, že se v jejích

  řadách objeví opozice.

  Valdštejn nechal svolat

  na 11. leden 1634 generály

  a velitele pluků k pora-

  dě do Ilowova příbytku.

  Sám nebyl na schůzi pří-

  tomen, ale podle předem

  domluveného scénáře ji

  řídil Ilow. Ten promluvil

  o nerealistických poža-

  davcích dvora na válčení

  v zimě a o intrikách proti

  generalissimovi. Přitom

  jedině frýdlantský vévo-

  da prý může garantovat

  finanční a materiální

  zabezpečení vojska. Pod tlakem

  svých protivníků je nicméně

  připraven odstoupit.

  Mistrně zinscenova-

  né představení přimělo

  důstojníky k tomu, aby

  vyslali k Valdštejnovi

  své zástupce, tlumočící

  mu požadavek na jeho

  setrvání v čele armády.

  Po počátečním hraném

  odmítání se generalissimus

  „podrobil“ vůli svých pod-

  řízených, kteří mu coby císař-

  skému vrchnímu veliteli přislíbili

  podepsání závazku věrnosti.

  Když jim však byl po hostině v Ilowově

  domě předložen příslušný dokument, jeho

  text, vyvolal pozdvižení. Chyběla v něm

  slova o tom, že Valdštejn slouží císaři. Část

  důstojníků si to vyložila

  tak, že mají být vmané-

  vrováni do zrady. Začali

  protestovat, načež Trčka

  tasil zbraň s hrozivým

  křikem, že zabije každé-

  ho, kdo by chtěl jít proti

  vévodovi. Většina přítom-

  ných pak slib věrnosti

  pod nátlakem podepsala.

  Když Valdštejna informo-

  vali o bouřlivém průběhu

  podpisové akce, rozhodl

  se zapůsobit na důstojní-

  ky osobně. Na další den

  je nechal svolat do svého

  příbytku. V emotivním

  proslovu předneseném

  z postele jim sdělil, že se

  rozhodl generalát složit

  s ohledem na pochyb-

  nosti, které vůči němu

  část z nich chová. Nato

  se důstojníci odebrali k poradě

  do předpokoje. Po chvíli se

  vrátili, omluvili se za cho-

  vání u Ilowa, způsobené

  prý alkoholovým opojením,

  a složili Valdštejnovi nový

  slib věrnosti.

  Zrada

  

  oblíbence

  Mezi těmi, kdo v Plzni

  podepsali věrnost Albrech-

  tovi z Valdštejna, byl i Ottavio

  Piccolomini. Patřil sice k těm, kteří

  protestovali proti vypuštění pasáže o věr-

  nosti císaři v předloženém dokumentu, nic-

  méně stále se tvářil jako loajální podřízený

  frýdlantského vévody. Ve skutečnosti ale

  v této době nabíraly na intenzitě Piccolo-

  miniho intriky proti Valdštejnovi. Krátce

  před plzeňskou přísahou, tedy v prvních

  dnech roku 1634, uzavřel ve slezském Hlo-

  hově tajnou dohodu s Gallasem a Rudolfem

  hrabětem z Colloredo-Waldsee. Základem

  tohoto spiknutí byla myšlenka, že jme-

  novaní generálové budou v případě střetu

  mezi císařem a Valdštejnem stát na straně

  panovníka, do té doby si však ponecha-

  jí masku vévodových stoupenců. A aby

  nemohla být zpochybněna jejich procísař-

  ská orientace, poskytnou Vídni v pravý čas

  informace, na jejichž základě bude možno

  obvinit generalissima ze zrady.

  Po plzeňském shromáždění Piccolomini

  usoudil, že pravý čas nadešel. V polovině

  ledna poslal císaři udání, v němž refero-

  val o čerstvých událostech v Plzni. Navíc

  obšírně vylíčil všechny Valdštejnovy pro-

  blematické kroky, o nichž věděl či alespoň

  tušil. Vykreslil svého nadřízeného v co nej-

  temnějších barvách – jako přízrak usilující

  o vymýcení Habsburků.

  Piccolominiho udání mělo fatální

  důsledky. Ferdinand II. věc neprodleně pro-

  diskutoval s Trauttmansdorffem a dalšími

  císařskými rady. Na jejich doporučení pode-

  psal 24. ledna 1634 patent o Valdštejnově

  sesazení. Nikdo z vojáků neměl poslouchat

  rozkazy frýdlantského vévody ani generá-

  lů Ilowa a Trčky. Prozatímní vrchní velení

  císař svěřil Matyáši Gallasovi.

  

  Medaile s portrétem Ottavia

  Piccolominiho z poloviny

  17. století

  

  Panorama města Linec

  (Linz) z roku 1860. Zde dával

  Piccolomini dohromady

  vražedné komando z italských

  žoldnéřů

  

  

  CHEBSKOU

  AKCÍ

  14.listopadu 1633

  Řezno padlo do rukou Švédů

  26.listopadu 1633

  Albrecht zValdštejna dorazil do Plzně

  3.prosince 1633

  Valdštejn zastavil své poslední

  vojenské tažení

  5.ledna 1634

  Diego Quiroga se marně snažil

  přimět Valdštejna ke kompromisu

  11.ledna 1634

  první plzeňská přísaha

  věrnosti Valdštejnovi

  24.ledna 1634

  FerdinandII. podepsal patent

  oValdštejnově sesazení

  18.února 1634

  císař vydal patent prohlašující

  Valdštejna za psance

  22.února 1634

  Valdštejn uprchl zPlzně

  25.února 1634

  zavraždění Valdštejna ajeho

  spojenců vChebu

• Strana 11

  Rozsudek smrti

  Patent, který rovněž sliboval beztrestnost

  za podpisy plzeňské přísahy, byl zpočátku

  držen v tajnosti. Do přelomu ledna a února

  dorazil jen k hrstce zasvěcených. Z gene-

  rálů zapojených do komplotu se nejdříve

  dostal k Piccolominimu.

  Exemplář pro něj byl opatřen dodatkem,

  který se rovnal rozsudku smrti nad Vald-

  štejnem a jeho blízkými: „Hlavu a přední

  spoluspiklence, pokud to bude možné, zajmout

  a odvézt do Vídně, anebo je jako usvědčené

  viníky zabít!“ Týž dovětek byl adresován

  Gallasovi, Colloredovi a také Janu hrabě-

  ti z Aldringenu. Polní maršál Aldringen

  velel samostatnému sboru císařské armády

  a jeho vztahy k Valdštejnovi byly už řadu

  měsíců napjaté. Nyní se zařadil mezi ty,

  jejichž úkolem bylo generalissima odstranit.

  Matyáš Gallas se o sesazení

  Albrechta z Valdštejna a svém

  jmenování do čela armá-

  dy dozvěděl 31. ledna 1634

  v Plzni. Císařův patent mu

  poslal Piccolomini, který

  se právě zdržoval v Linci.

  Vyslal ho tam Valdštejn,

  aniž by tušil, co jeho oblí-

  benec začne podnikat.

  Ottavio v hornorakouském

  závětří sestavil z italských

  žoldnéřů vražedné komando,

  určené k provedení vévodovy

  likvidace. Aby tyto hrdlořezy

  dostal do blízkosti jejich oběti,

  vyzval Piccolomini Gallase, ať

  přiměje nic netušícího Valdštejna

  ke svolání další porady důstojníků.

  Spiklenci na Hluboké

  Do Plzně pak Ottavio vyrazil v doprovodu

  svých Italů. Cestou se 10. února zastavili

  na jihočeské Hluboké, která měla od této

  chvíle plnit důležitou úlohu v přípravách

  Valdštejnovy vraždy. Majitel hlubockého

  panství, Don Baltazar de Marradas y Vique,

  měl se sesazeným generalissimem z minu-

  losti nejeden nevyřízený účet a prahl po

  pomstě.

  Na hlubockém zámku se Piccolomini

  nesešel pouze s Marradasem, ale rovněž

  s Janem Aldringenem, který tam přijel

  z Pasova. Také Aldringen se měl zúčastnit

  plzeňského shromáždění důstojníků, ale

  cesty do západních Čech se obával. Byl si

  vědom toho, že mu Valdštejn nedůvěřu-

  je, a počítal s tím, že by se v jeho blíz-

  kosti mohl dostat do pasti. Proto zůstal

  u Marradase.

  Zatím Piccolomini s komandem mordýřů

  pokračoval na Plzeň, kam dorazil 11. února

  1634. Neprodleně se spojil s Gallasem, který

  jej ale od útoku na frýd lantského vévodu

  odradil. Valdštejnovi stoupenci v čele

  s Ilowem a Trčkou měli totiž město

  pevně v rukou, a tak se pokus

  o provedení vraždy jevil příliš ris-

  kantním. Chystaná porada důstojní-

  ků se zatím oddalovala, jelikož

  Valdštejn trval na Aldringe-

  nově účasti. Gallase sužovaly

  obavy z prozrazení a chtěl

  co nejdříve z Plzně zmizet.

  Navrhl proto vévodovi, že

  pro Aldringena sám zajede.

  Pod touto záminkou v noci

  z 12. na 13. únor elegantně unikl

  z dosahu Valdštejnova bezpro-

  středního vlivu. Po několika dnech

  se podobným způsobem vytratil

  i Piccolomini, který se s vévo-

  dovým souhlasem vydal hledat

  nevracejícího se Gallase!

  

  Matyáš Gallas již nezastihl

  Aldringena na Hluboké, ale

  v blízkosti jihočeských Nových

  Hradů. Tam se shodli na tom,

  že Valdštejnovo sesazení

  nelze dále držet v tajnosti

  a je třeba neprodleně jed-

  nat. Zatímco Aldringen odjel

  k císaři do Vídně, vydal

  Gallas 15. února v Nových

  Hradech první rozkaz

  z pozice nového vrchní-

  ho velitele císařské armády.

  Nařizoval vojákům, ať nepo-

  slouchají Albrechta z Valdštejna

  a jeho spojence.

  Pak se Gallas přesunul do Lince,

  odkud začal připravovat mocenský

  převrat ve vojsku. Jasně se uka-

  zovalo, že armáda je ve vztahu

  k Valdštejnovi názorově nejednot-

  ná. A bylo tedy třeba počítat

  s ozbrojenou konfrontací

  s jednotkami, které zůsta-

  nou věrné frýdlantskému

  vévodovi. Když za Gallasem

  do Lince dorazil Ottavio

  Piccolomini, dohodli se na

  rychlém a překvapivém útoku

  na Plzeň. Využili oddíly z Horních

  Rakous a sám Piccolomini se posta-

  vil do jejich čela. Výprava se však

  kolem 20. února zastavila v Horaž-

  ďovicích. Velitelé chtěli vyčkat,

  dokud jejich sbory nezesílí. Galla-

  sův loajální podřízený podmaršálek

  Suys mezitím ovládl Prahu.

  Jan z Aldringenu dorazil do Vídně

  18. února, kde ho okamžitě přijal císař,

  kterého Aldringen informoval o zahájení

  otevřeného boje proti frýdlantskému vévo-

  dovi a jeho spojencům. Ještě téhož dne

  vydal Ferdinand II. nový patent, v němž

  byli Valdštejn, Trčka a Ilow prohlášeni za

  psance. Vojákům se dávalo na vědomí, že

  mají poslouchat Gallase, Piccolominiho,

  Aldringena a také Marradase a Colloreda.

  11

  

  

  Bernard Výmarský

  (1604 až 1639) se za

  třicetileté války uplatnil

  jako vojevůdce ve

  švédských a později

  francouzských službách

  

  Busta Jana hraběte

  z Aldringenu (1588 až

  1634) je od 19. století

  součástí rakouského

  památníku Heldenberg

  Barokní podoba zámku

  Hluboká v jižních Čechách,

  kde se radili spiklenci

  proti Valdštejnovi

• Strana 12

  K

  omunikační centrálou, přes

  niž do Čech proudily klíčové

  informace z Vídně, se stal hlu-

  bocký zámek. Tudy také pro-

  cházela velká část zpráv, které

  si vyměňovali Gallas, Piccolomini a další

  protagonisté honu na Valdštejna. Baltazar

  Marradas se horlivě chopil úkolu, kterým

  ho 20. února pověřil prezident dvorské

  válečné rady Jindřich Šlik, a rozšiřoval ony

  důležité císařské patenty, jež vynesly roz-

  sudek nad sesazeným generalissimem.

  Frýdlantský vévoda o nich stále nevěděl,

  proto ještě 18. února 1634 podnikl zoufa-

  lý pokus o oddálení rozhodujícího střetu

  s Ferdinandem II. Chtěl získat čas, během

  nějž by mohla přijít pomoc ze zahraničí, ve

  kterou stále naivně doufal. A tak poslal do

  Vídně nabídku své rezignace za předpokla-

  du, že se on sám ani jeho blízcí nestanou

  terčem násilí či obviňování.

  Poslední porada

  Než zmíněná nabídka dorazila ke dvoru,

  kde už stejně nemohlo nic zvrátit rozhod-

  nutí o Valdštejnově likvidaci, uskutečnila

  se 19. února v Plzni porada důstojníků.

  12

  Velká protivaldštejnská akce se už rozeběhla,

  ale ti, kteří se měli stát jejími oběťmi, to aspoň

  částečně pochopili až tehdy, když zokolí Plzně

  začali Valdštejnovi vojáci přecházet do Horažďovic

  kPiccolominimu. Ale Valdštejnovi, Trčkovi aIlowovi

  dosud nedošly všechny souvislosti. Stále totiž nevěděli

  ocísařových patentech namířených proti nim

  

  posvěcená

  vražda

  

  

  Mezi vojáky, kteří se 25.února 1634 vChebu

  podíleli na násilném odstranění Albrechta

  zValdštejna ajeho spojenců, sehráli klíčovou

  úlohu irští askotští důstojníci. Vtéto skutečnosti

  se názorně zrcadlí kosmopolitní ráz armád

  vobdobí třicetileté války, kdy na bojištích

  střední Evropy našla uplatnění celá řada žoldáků

  zrůzných koutů světa.

  1. John Gordon

  ZRádNý pLUkovNík

  Kalvinistu původem ze Skotska přivábila na středoevropské válčiště

  vidina vojenské kariéry ažoldu. Začínal jako obyčejný voják, ale

  varmádě se mu dařilo abyl rychle povyšován. Vdobě, kdy se

  Albrecht zValdštejna rozhodl uprchnout zPlzně, velel Gordon vhod-

  nosti podplukovníka chebské posádce sestávající zmužů Trčkova

  pluku. Aby si vévoda ambiciózního Skota zavázal, jmenoval ho již před

  svým příchodem do Chebu plukovníkem. Ani to však Johna neodvrá-

  tilo od protivaldštejnského komplotu, který 24.února 1634 uzavřel

  sButlerem aLesliem. Oden později se právě Gordonův příbytek

  vareáluchebského hradu stal pastí pro Valdštejnovy přátele, kteří

  tam byli zákeřně zmasakrováni. Odměnou za své angažmá při vraž-

  dách dostal John statky zmajetku frýdlantského vévody. Ipoté dále

  sloužil varmádě, avšak ojeho pozdějších osudech chybějí spolehlivé

  informace. Smrt jej zastihla patrně vroce 1649, tedy krátce po skon-

  čení třicetileté války.

  Napsal Tomáš Sterneck

• Strana 13

  

  13

  Začala v příbytku sesazeného generalissi-

  ma, těžce sužovaného nemocí. Vévoda byl

  již pouhým stínem ambiciózního muže,

  jenž kdysi doslova sršel energií. S maxi-

  málním vypětím přemohl bolesti, aby

  přednesl krátký proslov. Vyzdvihl v něm

  vlastní zásluhy o habsburskou dynas-

  tii i o katolickou víru a uvedl, že za svůj

  hlavní cíl považuje dosažení míru. Součas-

  ně připomněl, jakou péči věnoval armádě.

  Vyjádřil naději, že vojáci budou stát na

  jeho straně i v situaci, kdy proti němu

  rozehráli intriky císařští dvořané.

  Po vyslechnutí vévodovy řeči důstoj-

  níci z jeho pokoje odešli. Schůze pak

  pokračovala pod vedením Kristiána Ilowa.

  Ten se spolu s Adamem Trčkou snažil

  její účastníky přimět k opětovnému slibu

  oddanosti Valdštejnovi. Důstojníci sice

  novou přísahu složili, Ilow a Trčka však

  nedokázali zabránit tomu, aby k ní většina

  z nich nepřipojila dodatek o věrnosti císaři.

  S výsledkem jednání tak Albrecht z Vald-

  štejna a jeho blízcí rozhodně nemohli být

  spokojeni. Za zády plukovníků, kteří se

  sjeli do Plzně, proto začali urychleně obe-

  sílat regimenty s tím, že se mají shromáž-

  dit v blízkosti Prahy.

  

  Plán Valdštejnových věrných spočíval

  v tom, že se na Bílé hoře uskuteční velká

  přehlídka, na níž vystoupí sám vévoda

  s apely na soudržnost vojska. To by pak

  vytáhlo směrem na sever. Valdštejn by se

  tak mohl snáze spojit se Sasy, nebo by

  

  Kresebná předloha Matthäuse Meriana pro

  rytinu znázorňující chebské vraždy. Vrchní

  část představuje krvavou hostinu, tedy

  povraždění Valdštejnových příznivců, ve

  spodní části je vražda samotného vévody

  

  Pachelbelův dům v Chebu, kde byl Albrecht

  z Valdštejna zavražděn. V objektu dnes sídlí

  Muzeum Cheb

  2. Walter Butler

  HoRLIvý kAtoLík

  HRáL dvojí HRU

  Zkušený válečník ze starého irského rodu se dostal do

  Čech svojáky, které vypravil anglický král JakubI. na

  pomoc svému zeti, českému „zimnímu králi“ Fridrichovi

  Falckému. Butler však jako horlivý katolík přešel do

  habsburských služeb. Po svém strýci převzal dragounský

  pluk, naverbovaný na britských ostrovech. Ve vojenské

  kariéře pokračoval ipoté, co roku 1631 strávil osm měsí-

  ců ve švédském zajetí. Než se 22.února 1634 uStříbra

  přidal kValdštejnově koloně prchající do Chebu, spojil

  se sOttaviem Piccolominim. Tomu přislíbil, že se pokusí

  sesazeného generalissima zlikvidovat. Až do 24.února

  však plukovník Butler hrál spíše dvojí hru avyčkával,

  včí prospěch se situace vyvine. Teprve během schůzky

  sGordonem aLesliem se definitivně rozhodl uskutečnit

  útok na frýdlantského vévodu ajeho blízké. Jako aktivní

  účastník „chebské akce“ byl kromě nemovitého majetku

  odměněn zlatým řetězem, hodností císařského komorníka

  apovýšením do hraběcího stavu. Těchto obdarování si

  ale dlouho neužil, neboť ještě roku 1634 zemřel.

  

  Vraždy na chebském

  hradě na detailu

  z barokního obrazu

  

  Walter Butler dohlíží na to, jak vojáci vlečou

  Valdštejnovu mrtvolu. Vyobrazení je součástí jedné

  z rytin zachycujících průběh chebských vražd

• Strana 14

  14

  tak alespoň posílil své pozice pro vyjed-

  návání s Vídní. Když ale 21. února vyjel

  Trčka s předstihem ku Praze, aby obhlédl

  tamní situaci, v Rokycanech se dozvěděl,

  že hlavní město je v rukou Valdštejno-

  vých protivníků. Zároveň byl informován

  o patentech Ferdinanda II., oznamujících

  změnu ve vedení armády a prohlašujících

  Valdštejna, Ilowa i Trčku za psance. Oka-

  mžitě se obrátil zpět k Plzni. A tak nave-

  čer už i samotný frýdlantský vévoda věděl,

  že nemá být pouze odstaven z vrchního

  velení, ale že ve Vídni bylo rozhodnuto

  o jeho likvidaci.

  V tomto krizovém okamžiku dokázal

  Valdštejn navzdory zhoršujícímu se zdra-

  votnímu stavu zmobilizovat síly k posled-

  nímu pokusu o záchranu: útěku do Chebu.

  Po horečných nočních přípravách se ráno

  22. února 1634 vydal na cestu s necelým

  půldruhým tisícem vojáků a částí svých

  dvořanů, mezi nimiž nechyběl ani astro-

  log Giovanni Battista Seni. Kvůli nesne-

  sitelným bolestem nemohl vévoda jet na

  koni, a proto se vezl v nosítkách. Dopro-

  vázeli ho Ilow, Trčka i Kinský, který se

  v předchozích týdnech zdržoval v Plzni.

  S ohledem na poměry ve středních a již-

  ních Čechách bylo Valdštejnovo rozhodnutí

  o přesunu na severozápad logické, zvláš-

  tě když chebskou posádku tvořili muži

  z Trčkova regimentu. Kolona postupovala

  přes Stříbro, kde se k ní připojil Walter

  Butler se svým dragounským plukem.

  V Plané jí pak přijel z Chebu naproti major

  Walter Leslie. V odpoledních hodinách

  24. února konečně dorazili do cíle. Veli-

  tel chebské posádky John Gordon nechal

  otevřít městské brány. Valdštejn se uby-

  toval v Pachelbelově domě na dolní straně

  náměstí, Trčka, Kinský a Ilow v jiných

  objektech poblíž. Mohlo se zdát, že jsou

  v dobře opevněném Chebu v bezpečí.

  Ne zatknout,

    

  Stoupenci frýdlantského vévody netušili,

  že plukovník Butler jedná podle instruk-

  cí Ottavia Piccolominiho, jemuž se krát-

  ce předtím sám nabídl jako vykonavatel

  ortelu nad bývalým generalissimem. Hned

  24. února pozval Butler do svého chebské-

  ho příbytku na večeři Gordona a Leslieho.

  Během večeře se trojlístek mužů, které

  spojoval původ z britských ostrovů, doho-

  dl na společném postupu s cílem zatknout

  Valdštejna a jeho věrné. Není zcela jasné, za

  jakých okolností spiklenci dospěli k tomuto

  rozhodnutí. Pravděpodobně k němu při-

  spěl příjezd kurýra z Plzně, který do Chebu

  přivezl císařský patent prohlašující frý-

  dlantského vévodu a jeho blízké za psance.

  3. Walter leslie

  

  IWalter Leslie pocházel ze Skotska, stejně jako Gordon,

  který byl vChebu jeho nadřízeným. Na rozdíl od velitele

  chebské posádky se však narodil vevelmi významné

  skotské šlechtické rodině avyznával katolickou víru. Snad

  právě znáboženských důvodů opustil svou vlast aodešel

  do Štýrska. Vroce 1631 zakotvil vcísařské armádě asloužil

  vTrčkově regimentu. Při služebních cestách, na něž vyjížděl

  súkolem zajišťovat přísun munice, si vybudoval užitečné

  kontakty uvídeňského dvora. Díky nim měl spředstihem

  kdispozici informace oosudové roztržce mezi vídeňským

  dvorem acísařským generalissimem.

  Frýdlantský vévoda si během svého útěku zPlzně

  vyžádal právě majora Leslieho jako doprovod doChebu

  avedl sním rozhovor, vněmž si ověřoval spolehlivost

  chebské posádky. Dobře informovaný Skot ovšem dokázal

  správně vyhodnotit Valdštejnovu situaci, atak se 24.února

  1634 neváhal spojit sButlerem aGordonem. Následujícího

  dne společně snimi připravil krvavý závěr valdštejnské

  tragédie. Tato iniciativa mu vynesla nejen nemovité jmění,

  ale také přízeň vládnoucí dynastie. Zdržoval se udvora

  apříležitostně byl pověřován vojensko-diplomatickými mise-

  mi. Roku 1650 se stal polním maršálem aviceprezidentem

  dvorské válečné rady. Když vbřeznu 1667 ve věku šedesáti

  let vydechl naposledy, patřil mezi říšská hrabata ido exklu-

  zivní společnosti nositelů Řádu zlatého rouna.

  

  Walter Leslie na dobové rytině

  

• Strana 15

  Leslie se musel od večeře vzdálit,

  aby dohlédl na otevření měst-

  ské brány, poté doprovodil

  posla z Plzně k Valdštejnovi.

  Když se vrátil k Butlerovi

  a Gordonovi, porefero-

  val jim o hysterickém

  výstupu, jehož svědkem

  se stal. Přestože vévoda

  už předem znal obsah

  patentu, tak po jeho pře-

  čtení v přítomnosti posla

  ze sebe chrlil urážky

  a hrozby na adresu císaře,

  kterého otevřeně označil za

  svého nepřítele.

  Frýdlantský vévoda a jeho

  muži ještě téže noci neprodleně

  začali svolávat potenciálně provald-

  štejnské oddíly, nacházející se mimo

  Cheb. Také vypravili posly k Sasům

  a Švédům se žádostí o pomoc. Ráno

  25. února se usnesli na tom, že je

  záhodno zajistit si oddanost Butle-

  ra, Gordona a Leslieho, jelikož tito

  důstojníci byli bezprostředními nad-

  řízenými většiny vojáků nacházejících

  se v Chebu. Ilow z nich proto před

  polednem vymámil přísahu, že budou

  poslouchat nikoliv císaře, ale vévodu.

  Jejich loajalitu si chtěl pojistit i přísli-

  bem vysokých odměn. Netušil ale, že

  vynucené prohlášení věrnosti a záplava

  slibů budou mít právě opačný efekt.

  Spiklenci pochopili, že mají osudy

  Valdštejna a jeho blízkých ve svých

  15

  

  Schematicky znázorněná

  vražda Valdštejna

  v Pachelbelově domě

  na dobovém letáku

  

  Areál chebského hradu

  s patrovou románskou

  kaplí

  

  Vraždy na chebském hradě

  na malbě z 18. století

  

  Rudolf, hrabě z Colloredo-

  -Waldsee (1585–1657), patřil

  ke spiklencům, kteří uzavřeli

  dohodu proti Valdštejnovi

  

  4. roBert Geraldin

  

  Majorovi sirskými kořeny důvěřoval jeho krajan abez-

  prostřední nadřízený Walter Butler natolik, že jej pověřil

  zahájením vražedného útoku na hradě vChebu 25.února

  1634. Zatímco Trčka, Ilow, Kinský aNiemann večeřeli,

  ukrýval se Geraldin se šesti dragouny poblíž hodovní

  místnosti. Vurčený okamžik vpadl mezi stolující asmlu-

  veným výkřikem odstartoval chebská jatka. Za to mu byl

  již jako císařskému plukovníkovi postoupen vroce 1638

  statek Mšeno. Když Robert očtyři léta později zemřel,

  zůstala po něm dcera, přes niž jeho majetek přešel do

  rukou rodu Věžníků zVěžník.

  5. dionys Macdaniel

  

  Žoldnéř skotského původu byl vdobě „chebské akce“

  kapitánem vButlerově dragounském pluku. Sdevatenácti

  vojáky střežil 25.února 1634 prostory chebského hradu,

  zatímco vhodovní světnici jedli svou poslední večeři Vald-

  štejnovi muži. Když se po vypuknutí masakru probojoval

  zraněný Adam Erdman Trčka zLípy ven zmístnosti, posta-

  vil se mu do cesty právě MacDaniel. Jeho vojáci srazili

  Trčku mušketami kzemi asám Dionys ho probodl kordem.

  Opozdějších osudech tohoto vraha je známo pouze to, že

  měl dostat podíl zodměny, kterou si za špinavou práci

  vChebu vymohl roku 1636 jeho kolega Walter Deveroux.

  

  Zbytky budovy v areálu chebského hradu, v níž byli povražděni Valdštejnovi stoupenci

• Strana 16

  16

  rukou. Navíc se nyní cítili proticísařskou

  přísahou kompromitováni. Aby se tohoto

  stigmatu zbavili, přehodnotili dosavadní

  plán. Jejich cílem už nebylo uprchlíky poza-

  týkat, ale rovnou povraždit.

   

  Během oběda 25. února 1634 dostali od

  spiklenců pozvání k večernímu masopust-

  nímu banketu Trčka, Ilow, Kinský a také

  rytmistr dr. Jindřich Niemann, právník

  vykonávající funkci Valdštejnova sekretáře.

  Z dnešního pohledu je překvapující, že toto

  pozvání přijali, aniž by si zajistili dostateč-

  ný ozbrojený doprovod. Zřejmě se naivně

  spoléhali na Butlerovu, Gordonovu a Les-

  lieho dopolední přísahu. Každopádně hrubě

  podcenili bezpečnostní opatření. Kupodivu

  ani samotný Valdštejn, s jehož účastí na

  hostině se vzhledem k jeho nemoci nepo-

  čítalo, nenechal svůj příbytek dostatečně

  střežit spolehlivými vojáky.

  Banket se měl konat v Gordonově pří-

  bytku na chebském hradě. Spiklenecký

  triumvirát tam mezitím rozmístil své lidi.

  Byla to dokonale nastražená past. V úkry-

  tech vedle hodovní světnice čekalo vražedné

  komando, složené z jedenatřiceti dragounů

  rozdělených do skupin pod velením majora

  Roberta Geraldina a kapitánů Dionysa Mac-

  Daniela a Waltera Deverouxe. Kolem šesté

  dorazili na hrad pozvaní hosté. Hodokvas

  probíhal ve zdánlivě přátelské atmosféře,

  která trvala necelé dvě hodiny. Účastníci

  banketu si připíjeli na Valdštejnovo i své

  vlastní zdraví a mluvili o posilách, s jejichž

  pomocí vévoda porazí proradné Habsburky.

  Krátce před osmou náhle do místnosti vtrhl

  Geraldin v čele šesti mužů a zakřičel: „Kdo

  je dobrý císařský?“ V tom okamžiku se od

  stolů zvedli Butler, Gordon a Leslie a jed-

  nohlasně zvolali: „Vivat Ferdinandus! Vivat

  Ferdinandus!“ Krvavé finále chebské akce

  začalo.

  Jakmile zazněly smluvené pokřiky,

  objevil se ve světnici i Deveroux s dalšími

  šesti dragouny. Vojáci se vrhli na Valdštej-

  novy věrné. Kinský se ani nezvedl ze židle

  a padl mrtev k zemi. Ilow se pokusil bránit,

  ale podlehl přesile. Trčkovi, vyhlášenému

  silákovi, a dr. Nie mannovi se sice podařilo

  uniknout z místnosti, avšak po chvíli byli

  zadrženi MacDanielovými muži a ubodáni.

  Vévodova smrt

  Úspěchem posílení vrazi pak vyrazili na

  náměstí, aby masakr završili. Po desáté

  hodině obsadili východy z Pachelbelova

  domu, kde byl ubytován Albrecht z Vald-

  štejna. Skupina dragounů v čele s Walterem

  Deverouxem vnikla dovnitř a na schodišti

  zabila páže. Konečně Deveroux, třímající

  v rukou partyzánu, rozrazil dveře Valdštej-

  novy místnosti. Nemocí oslabený frýdlant-

  ský vévoda, od nějž krátce předtím odešel

  astrolog Seni, nebyl výjimečně na lůžku.

  Stál právě v noční košili u okna. Zpočátku

  vůbec nechápal, co se děje.

  Není jisté, zda si Deveroux v klíčovém

  okamžiku dodal odvahu tím, že svou oběť

  počastoval slovy: „Ty špatná, křivopřísežná,

  stará, rebelantská šelmo!“ Spíše jde až

  o dodatečné „vylepšení“ příběhu. Jak vážná

  situace je, tak Valdštejnovi došlo patrně až

  ve chvíli, kdy se k jeho hrudi nezadržitelně

  blížil hrot mocně napřažené partyzány.

  Bezvýznamný irský kapitán ukončil život

  bývalého císařského generalissima jedinou

  ranou. Byla tak silná, že ostří vražedné

  zbraně proniklo Valdštejnovým tělem

  a trčelo z nebožtíkových zad.

  

  Astrolog Seni nad Valdštejnovou mrtvolou.

  Obraz od Karla Theodora von Piloty z roku 1855

  

  6. Walter deveroux

  

  Muž, jemuž měla připadnout smutná úloha vraha samotného Albrechta

  zValdštejna, se narodil vIrsku adostalo se mu katolické výchovy.

  Jako kapitán sloužil vdragounském regimentu Waltera Butlera. Ten

  mu 25.února 1634 přidělil šest mužů, snimiž Deveroux po Geraldino-

  vě signálu vpadl do hodovní místnosti vchebském hradě azapojil se

  do smrtonosného běsnění. Poté se přesunul kpříbytku frýdlantského

  vévody na náměstí ajako první pronikl dovnitř.

  Jenže vpředchozí potyčce si zlomil kord, aproto vytrhl

  jednomu zvojáků zrukou partyzánu (halapartnu). Tou pak napadl

  asprovodil ze světa sesazeného císařského generalissima. Po drama-

  tických událostech vChebu byl Deveroux povýšen adostal nevelkou

  finanční odměnu. Usiloval však ovíc. Vroce 1636 konečně získal

  několik statků ztrčkovských konfiskátů podpodmínkou, že vyplatí

  další účastníky chebských vražd zřad nižších důstojníků. Tyto závaz-

  ky spolu sDeverouxovými štědrými donacemi jezuitům přispívaly

  kpasivní bilanci jeho neúspěšného hospodaření. Své statky předlužil,

  atak Walterův syn musel vpolovině 17.století přihlížet jejich prodeji

  ve prospěch věřitelů. Valdštejnův vrah se stal obětí morové epidemie,

  která vypukla vPraze roku 1639.

  

  Halapartna z počátku 17. století vystavená

  v chebském muzeu bývá ztotožňována s partyzánou,

  jíž Walter Deveroux probodl Valdštejna

• Strana 17

  17

  K

  dyž se Ottavio Piccolomini

  27. února 1634 dozvěděl o zdaru

  „chebské akce“, dostal nápad,

  jak se ještě více zavděčit panov-

  níkovi. Vydal příkaz týkající

  se mrtvol, prozatím položených do rakví

  z hrubých prken v kapli chebského hradu.

  Těla Valdštejna, Trčky, Kinského, Ilowa

  a Niemanna měla být převezena do Prahy

  a potupně vystavena pro odstrašení těch,

  kteří by snad pomýšleli na zradu císaře.

  Průvod s ostatky povražděných mužů sku-

  tečně z Chebu vyrazil, avšak do hlavního

  města nikdy nedojel. Piccolominiho naříze-

  ní totiž zrušil nový vrchní velitel císařské-

  ho vojska Matyáš Gallas s tím, že o dalším

  nakládání s nebožtíky má rozhodnout sám

  Ferdinand II. A císař Ottaviův morbidní

  scénář neschválil. Naopak rodinám obětí

  chebského masakru povolil, aby své mrtvé

  v tichosti řádně pohřbily.

  

  Tělo Albrechta z Valdštejna bylo nejprve

  pochováno v minoritském kostele sv. Máří

  Magdalény ve Stříbře. Odpočívalo tam

  dva roky, dokud Ferdinand II. nedal sou-

  hlas k jeho převezení do Valdic u Jičína.

  Transport ostatků na konci května 1636

  se musel odehrát v utajení. Rychle

  Sláva amoc Albrechta zValdštejna dosáhly takové míry, že se

  zněj nutně musela stát legenda aoblíbený námět pro umělce

  ihistoriky. Krvavý konec už jen podtrhl jeho dramatické osudy

  astrmý kariérní vzestup. Ač pocházel znepříliš významné rodiny,

  nakonec soupeřil se samotným císařem. Hned po smrti začal

  druhý život kontroverzního generalissima

  nemá klid

  Ani po smrti

  Napsal Tomáš Sterneck

  

  Valdštejnův moderní náhrobek

  v Mnichově Hradišti

  

• Strana 18

  18

  a bez ceremonií proběhl i samotný druhý pohřeb.

  Novým útočištěm frýdlantského vévody se stal

  chrám Nanebevzetí Panny Marie při valdickém

  klášteře kartuziánů. Tento klášter Valdštejn v roce

  1627 založil, financoval jeho výstavbu a chtěl si

  tam vybudovat rodinnou hrobku.

  Nebylo mu ale souzeno ve Valdicích zůstat

  natrvalo. V rámci josefínských reforem koncem

  18. století došlo ke zrušení kláštera. Gene-

  ralissimův vzdálený příbuzný Vincenc hrabě

  z Valdštejna proto nechal roku 1785 převézt

  ostatky do Mnichova Hradiště. Valdštejn-

  ská kauza tehdy již dávno nebyla aktuálním

  a choulostivým politickým tématem. Vévodův

  třetí pohřeb v kapli sv. Anny u mnichovohra-

  dišťského zámku, náležejícího rodu Valdštejnů,

  se tak mohl odbýt jako důstojná smuteční slav-

  nost. Plán na zřízení reprezentativního náhrob-

  ku se však realizoval teprve počátkem třicátých

  let 20. století v souvislosti s blížícím se třístým

  výročím chebských vražd. V té době byl hrob

  opatřen mramorovým pomníkem s Albrechto-

  vým bronzovým reliéfem.

  

  Valdštejn sice leží v Mnichově Hradišti dodnes,

  avšak posmrtného klidu si ani zde zatím pří-

  liš neužil. Již v roce 1824 došlo k prvnímu

  lékařskému ohledání jeho ostatků, aby o více

  než sto let později následovalo další, podnik-

  nuté v souvislosti s instalací nového pomníku.

  Mezitím si za války roku 1866 obsah gene-

  ralissimovy rakve nepietně prohlédli pruští

  důstojníci. Dosud poslední vědecký průzkum

  kostí frýdlantského vévody se usku-

  tečnil v roce 1975. Známý antropolog

  Emanuel Vlček tehdy s ohledem

  na zjištěné kloubní a koster-

  ní změny zpochybnil starší

  tvrzení o Valdštejnově dně

  a přišel s názorem, že

  nebožtík trpěl syfilidou. Ta

  měla v posledních letech

  Albrechtova života dospět do pokročilého stadia,

  kdy se projevovala i ve výrazných změnách jeho

  psychiky. Přestože tato diagnóza není přijímána

  bez výhrad, výrazně ovlivnila nazírání na epilog

  Valdštejnova života. Nabízí totiž vysvětlení pře-

  kvapivých až nelogických zvratů v politických

  inicia tivách frýdlantského vévody na počátku

  třicátých let 17. století.

  

  Již mnoho generací českých, rakouských, němec-

  kých a dalších historiků zaměstnává otázka, zda

  Albrecht z Valdštejna na sklonku své kariéry

  skutečně záměrně zrazoval Ferdinanda II. Podle

  jiné interpretace byly totiž jeho tehdejší aktivity

  motivovány snahou o dosažení míru v Evropě

  a měly oporu v göllersdorfské smlouvě z dubna

  1632, která Valdštejna opravňovala podle vlastního

  uvážení jednat s nepřáteli císaře.

  Na tomto místě nemůžeme zrekapitulovat

  valdštejnské bádání v celém jeho nepřeberném

  rozsahu. Nicméně několik jmen se zapsalo do

  vědecké diskuse o zavražděném generalissimovi

  zvlášť výrazně. Významný český historik Josef

  Pekař (1870–1937) přišel s dílem, v němž Vald-

  štejna vykreslil jako spiklence, který se stal

  obětí vlastních intrik proti císaři. O vévodovu

  částečnou rehabilitaci s po ukazem na vyšší cíle

  jeho politických iniciativ se v biografii z roku 1971

  pokusil německý historik a publicista Golo Mann

  (1909–1994), syn spisovatele Thomase Manna.

  Jako obdivuhodnou, zároveň však extrémním

  egoismem deformovanou osobnost představil

  Valdštejna Josef Janáček (1925–1994). Ve svých klí-

  čových pracích ze sedmdesátých let dokázal oce-

  nit mimořádné schopnosti původně nezámožného

  šlechtice, nepochyboval ale o tom, že jej nekritic-

  ká ctižádost vehnala do střetu se zájmy císaře.

  Především právě vůči Janáčkovu pohledu se

  na přelomu 20. a 21. století vymezili Josef Poli-

  šenský (1915–2001) a Josef Kollmann (1920–2007).

  V jejich podání ztroskotal frýdlantský vévoda

  na důsledném prosazování ušlechtilé myšlenky

  evropského míru a do postavení zrádce byl uměle

  vmanipulován svými protivníky. Polišenského

  

  Kniha německého historika

  Golo Manna o Valdštejnovi

  získala značnou popularitu

  

  Vrahové odvážejí Valdštejnovo

  tělo z Pachelbelova domu do

  hradu, dobová rytina

  

  Svého koně, který byl zabit

  v bitvě u Lützenu, si nechal

  Valdštejn vycpat. Dnes je

  vystaven v chebském muzeu

  jako nejstarší vycpanina na

  našem území

  

  

  DRUHÝ

  

  1634–1636

  Valdštejn byl provizorně

  pochován ve Stříbře

  květen 1636

  ostatky byly převezeny do Valdic

  3.března 1785

  slavnostní třetí pohřeb

  vMnichově Hradišti

  1799

  Friedrich Schiller dokončil

  drama Wallenstein

  1824

  první lékařské ohledání

  Valdštejnových ostatků

  1873

  bylo založeno chebské muzeum

  1933–1934

  Josef Pekař vydal dvoudílnou

  práci oValdštejnovi

  1975

  antropologický průzkum

  Valdštejnových kostí

• Strana 19

  19

  a Kollmannovy práce obohatily dosavadní poznání

  událostí předcházejících „chebské akci“ o nejednu

  novou informaci, avšak přesvědčivé argumenty

  pro zásadní přehodnocení valdštejnské otázky

  nepřinesly.

  Proto sotva můžeme přijmout idealizovaný

  obraz císařského generalissima jako „mírotvůrce“,

  jehož úsilí o ukončení války v Evropě soustavně

  podkopával vídeňský a madridský dvůr. Argumen-

  tace smlouvou z Göllersdorfu totiž nemůže obstát,

  uvědomíme-li si, že Valdštejn opakovaně jednal

  ve zjevném rozporu se zájmy císaře. První Vald-

  štejnovy rozhovory s nepřáteli Ferdinanda II. se

  ostatně uskutečnily již v roce 1631, tedy ještě před

  vznikem göllersdorfské smlouvy. Německý historik

  Christoph Kampmann (* 1961) navíc již v devade-

  sátých letech prokázal, že se císařský generalissi-

  mus před svou smrtí dostal z hlediska dobového

  práva do postavení „notorického říšského rebela“.

  

  Jako velké téma s výrazným morálním rozměrem

  neoslovuje valdštejnská tragédie jen historiky.

  Představuje také vděčnou látku pro romanopisce

  a dramatiky. K popularitě kontroverzní posta-

  vy Albrechta z Valdštejna už na konci 18. století

  zásadně přispěl Friedrich Schiller (viz Schillerův

  Wallenstein). Ze záplavy dalších literárních děl,

  v nichž náleží klíčové místo zavražděnému gene-

  ralissimovi, vyčnívá expresionistický historický

  román německého spisovatele Alfreda Döblina

  z roku 1920. O desetiletí později spatřila světlo

  světa dvojice pozoruhodných valdštejnských trilo-

  gií (román Bloudění a povídkový triptych Rek-

  viem) Jaroslava Durycha, představitele české

  katolicky orientované literatury. Z dalších domá-

  cích prací je třeba připomenout Valdštejnskou

  rapsódii Radovana Šimáčka z roku 1969 či drama

  Oldřicha Daňka Vévodkyně valdštejnských vojsk,

  poprvé představené na prahu osmdesátých let.

  Vévodova památka

  Hmotné památky na Albrechta z Valdštejna lze

  dodnes najít na mnoha místech. Institucí přímo

  specializovanou na uchovávání a zpřístupňování

  vévodova odkazu je Muzeum Cheb, založené už

  v roce 1873. Nachází se v Pachelbelově domě na

  chebském náměstí, kde byl sesazený generalissi-

  mus zabit. Ve sbírkách tohoto muzea je v součas-

  nosti soustředěno značné množství valdštejnských

  památek, včetně vycpaniny koně, který pod Vald-

  štejnem padl v bitvě u Lützenu, či údajné Deve-

  rouxovy vražedné zbraně. Valdštejnské exponáty

  z různých míst byly v letech 1934 a 2007 svezeny

  k velkým pražským výstavám, z nichž

  první se konala u příležitosti

  300. výročí Albrechtovy smrti. Dru-

  hou provázelo vydání reprezentativ-

  ního katalogu, v němž je zdokumen-

  tována velká část vystavených před-

  mětů. Odkaz frýd lantského vévody

  byl a dodnes je připomínán také

  v rámci různých kulturních a jiných

  akcí. Navzdory všem kontroverzím

  zůstává Valdštejn velkou historickou

  postavou, natrvalo zapsanou do šir-

  šího historického povědomí.

  

  Cestovní truhla Albrechta

  z Valdštejna

  

  Friedrich Schiller na obraze

  Ludoviky Simanowizové

  z roku 1793 nebo 1794

  

  Socha Gottfrieda Heinricha

  hraběte z Pappenheimu ve

  vídeňském Vojenském

  historickém muzeu

  

  Spiklenci chtěli Valdštejnovo tělo vystavit

  pro výstrahu, ale císař to nedovolil

  

  Vroce 1799 dokončil německý básník, dramatik, filozof ahistorik Friedrich Schiller (1759 až

  1805) svou dramatickou trilogii oValdštejnovi. Vtomto díle, věnovaném epilogu života

  císařského generalissima, autor mistrně skloubil historické reálie sliterární fikcí. Na

  pozadí událostí vPlzni aChebu na přelomu let 1633 a1634 působivě vykreslil ztros-

  kotání muže, který se stal obětí vlastních nebetyčných ambicí azrady jednoho ze

  svých důvěrníků, tedy Ottavia Piccolominiho.

  Hlavní postava Schillerova dodnes velmi oblíbeného dramatu je vněmeckém

  originále nazývána

  Wallenstein

  . Tato zkomolená verze Valdštejnova jména se

  příležitostně objevovala již vpísemnostech ze 17.století. Friedrich Schiller si ji tedy

  nevymyslel, zásadně však přispěl ktomu, že vmoderní němčině se prosadila na

  úkor správné formy Waldstein. Zpravidla je ale spojována pouze sAlbrechtem zValdštejna,

  nikoliv sjinými příslušníky jeho rodu.

  Prostřednictvím Schillerova dramatu se rozšířila rovněž věta:

  „Znám své pappen-

  heimské!“

  Ita je ale mnohem staršího data než dílo, které ji proslavilo. Původně

  odkazovala na statečnost kyrysníků Gottfrieda Heinricha hraběte zPappenheimu

  (1594–1632), polního maršála, smrtelně zraněného vbitvě uLützenu. Friedrich Schi-

  ller tuto větu vložil do úst Valdštejnovi, který se tak před nastávajícím otevřeným

  konfliktem scísařem marně snažil vlichotit vojákům. Dnes ji používáme většinou

  jako úsloví, jímž dáváme najevo, že nás naši partneři nemohou ničím nepříjemným

  překvapit. Na rozdíl od svého původního významu získala tedy negativní přídech.

• Strana 20

  20

  

  z hlubin

  mýty

• Strana 21

  P

  o tisíce let poskytují oceány naší

  planety lidem potravu a zdroje

  obživy a umožňují cestovatelům

  a objevitelům plout do nejvzdá-

  lenějších koutů Země. Představu-

  jí však také obrovskou neznámou – podle

  organizace Oceana, která se zabývá ochranou

  světových oceánů, zůstává přibližně 80 %

  moří dodnes neprozkoumaných. Není divu,

  že si v průběhu historie mnoho lidí kladlo

  otázky, co se vlastně skrývá pod hladi-

  nou. Nepochybně to byly právě tyto prvotní

  obavy, které vedly námořníky k tomu, aby

  se navzájem bavili strašidelnými příběhy

  o mořských příšerách, lodích duchů a dalších

  tajemných věcech číhajících pod vlnami nebo

  těsně za obzorem. Ponořme se nyní společně

  do původu mýtů a legend spojených s oceá-

  ny od legendárního démona hlubin Davyho

  Jonese až po zlomyslné mořské panny.

  liDÉ POD hlADinOu

  Jedny z nejznámějších mořských bytostí,

  které dodnes neztratily své místo v populární

  kultuře, jsou mořské panny – nadpřirozené

  bytosti s horní polovinou těla dospělé lidské

  ženy a ocasem ryby. „Jejich historie sahá hlu-

  boko do minulosti,“ říká profesor arkansaské

  univerzity Vaughn Scribner. „Akkadové kolem

  roku 5000 př. n. l. uctívali v podstatě bohy, kteří

  jsou napůl lidé a napůl ryby. Podobně je zobrazo-

  vali i staří Babyloňané.“ Scribner však uvádí, že

  pro historika je někdy obtížné rozlišit, které

  starověké entity lze považovat za ty, které

  ovlivnily vývoj mýtu o mořských pannách,

  a které ne. „Řekové mají svou Skyllu, ale právě

  tady se věci stávají nejasnými,“ vysvětluje. „Byla

  popisována jako mořská příšera, ale ne tak, jak

  bychom si představovali mořskou pannu.“ Podob-

  ně i další bytosti často spojované s mořskými

  pannami zřejmě neodpovídají kritériím napůl

  ženských, napůl rybích tvorů. „V Homérově

  Odysseji jsou sirény,“ pokračuje Scribner, „ale to

  byly létající bytosti. Nežily v oceánu. Jak jsme se

  dostali k naší moderní představě mořských panen,

  je tedy velmi, velmi nejasné.“

  Odkud se tedy vzal moderní obraz mořské

  panny? Překvapivě má svůj původ v raném

  středověkém křesťanství. Mnoho náboženských

  staveb, jako jsou kostely a katedrály, obsa-

  hovalo kamenné nebo dřevěné řezby, které

  zobrazovaly mořské panny. Ačkoliv vedou-

  cí pracovníci společnosti Walt Disney dávají

  přednost zobrazování mořských panen jako

  laskavých a přátelských bytostí, ve skutečnosti

  se jich kdysi lidé velice obávali. „Jsem přesvěd-

  čen, že mořské panny se v podstatě zneužívaly

  k očerňování ženského pohlaví,“ říká Scribner.

  „Představovaly ženy jako nebezpečné stránky lid-

  skosti, které by mohly muže vlákat na smrt nebo

  do sexuálního nebezpečí.“ V 15. století se tato

  víra zřejmě stala běžnou, protože 9. ledna 1493

  Kryštof Kolumbus tvrdil, že při plavbě poblíž

  dnešní Dominikánské republiky viděl tři moř-

  ské panny – panuje všeobecné podezření, že

  to, co viděl, byli ve skutečnosti kapustňáci.

  Přesto je na celém fenoménu zajímavé to, že

  zobrazení mořských lidí se zdají být univer-

  zální a podobná na celém světě. „Našel jsem

  zobrazení mořských lidí všude od káhirské pouště,

  přes jižní Afriku, Indonésii, Čínu až po Japonsko,“

  prozrazuje Scribner. „Ale ne všechna nutně

  odpovídají našim představám o mořských pannách.

  Jakmile však evropské státy začaly tyto oblasti

  kolonizovat, přinesly si s sebou i svou mytologii.

  Otázkou tedy je, zda tyto kultury již měly předsta-

  vy mořských panen, jak je chápeme my, a nakolik

  asimilovaly představy evropských kolonistů…“

  Snad nic neilustruje Scribnerovu myš-

  lenku výrazněji, než když Evropané začali

  obchodovat s Japonci a našli podivné mumi-

  fikované postavy známé jako Ningyo, o nichž

  se domnívali, že jsou to těla skutečných

  mořských panen. Ačkoli jsou dnes Ningyo

  zcela jasně spojovány s mořskými pannami,

  Anglické vyobrazení ze 13. století

  znázorňuje mořskou pannu

  ukolébávající námořníky ke spánku

  Kde se vzaly staletí přežívající příběhy

  obytostech zhlubin apodmořských

  nočních můrách?

  Napsal Callum McKelvie

  21

• Strana 22

  tradiční japonské představy a lidové pohádky zobrazo-

  valy bytosti zcela jiné povahy. Historik Philip Hayward,

  který se zabývá výzkumem zámořských kultur,

  tvrdí, že jedno známé vyobrazení Ningyo „má

  (rohatou) lidskou hlavu na rybím těle, zatímco jiná

  raná vyobrazení mají buď opičí hlavy,

  nebo humanoidní obličeje s rybími šupi-

  nami na rybím těle“.

  Ve viktoriánském období byly

  tyto podivné mumifikované postavy,

  o nichž se věřilo, že jsou skutečný-

  mi mořskými pannami, nesmírně

  populární. Americký kapitán Samuel

  Barrett Edes utratil asi 6 000 dolarů

  za mořskou pannu údajně zabitou

  poblíž Fidži. Později byla „mořská

  panna“ prodána americkému show-

  manovi a politikovi Mosesi Kimballovi a v roce 1842

  vyvolal dobrodruh P. T. Barnum senzaci, když si od

  Kimballa postavu vypůjčil a vystavil ji veřejnosti; obluda

  byla vystavena v New Yorku, Bostonu a Londýně. Princ

  Arthur z Connaughtu daroval Britskému muzeu další

  exemplář, který je dodnes v jeho vlastnictví. V online

  katalogu muzea se uvádí, že „tyto exempláře se skládají

  z vysušených částí opic s rybími ocasy, pravděpodobně na

  dřevěných jádrech“.

  Přesto tyto bizarní figurky vyvolávají zajímavou

  otázku. „V té době vznikla teorie, že ve vzdálenějších

  končinách zeměkoule se vyskytují

  podivná stvoření, jako jsou mořské

  panny,“ uvádí Scribner. „Otázkou

  tedy je, zda je vyráběli už Japonci

  sami o sobě, nebo je začali vyrábět

  až s příchodem Evropanů. Existují mýty a představy o moř-

  ských lidech z nejrůznějších kultur, ale není jasné, nakolik

  jejich zobrazování ovlivnily evropské interakce.“ dodává.

   

  Příběhy o duších provázejí lidskou představivost po

  celou historii, a to jak na souši, tak i na moři. Zejména

  lodě duchů strašily námořníky po staletí a podobně jako

  mořské panny se objevují v různých kulturách po celém

  světě. Například v mytologii Chilotů (původní obyvatelé

  souostroví Chiloé v Chile) se vypráví o lodi Caleuche.

  Toto děsivé plavidlo přivádí k šílenství každého, kdo

  se na něj podívá, a jeho posádku prý tvoří zlí čarodě-

  jové. V Anglii 18. století se tradoval příběh Lady Lovi-

  bond, lodi, která údajně ztroskotala na Goodwin Sands

  u pobřeží Kentu kvůli svému prvnímu důstojníkovi, jenž

  byl zhrzen láskou. Její přízračný obrys se prý zjevoval

  ještě několik století poté. A jedním z nejoriginálnějších

  příběhů je Chasse-Galerie z francouzské Kanady, příběh

  dřevorubců, které ďábel proklel, aby létali na své očaro-

  vané kánoi a strašili na obloze nad řekou Gatineau.

  Snad vůbec nejznámější lodí duchů je Bludný Holan-

  ďan, plavidlo odsouzené k věčné plavbě v důsled-

  ku smlouvy s ďáblem. Nejrozšířenější verze příběhu

  říká, že při plavbě kolem mysu Dobré naděje zastihla

  kapitána a jeho posádku mimořádně silná bouře. Aby

  zachránil sobě a svým mužům život, přivolal kapitán,

  často jmenovaný jako Hendrick nebo Willem van der

  Decken, Satana. Přestože se díky jeho pomoci posádka

  zachránila před bouří, byla prokleta a už nikdy nesmě-

  la vstoupit na pevninu. Místo toho se i s lodí musela

  plavit kolem mysu na věčné časy. Mnoho námořníků

  tvrdilo, že ve vodách mysu Bludného Holanďana

  zahlédli. Anglo-irský autor Robert Montgomery

  Martin v rozšířeném vydání svých Dějin britských

  kolonií z roku 1837 uvádí: „Říká se,

  že Holanďan se obvykle zjevuje v silné

  vichřici lodím se spuštěnými plachtami.“

  Ale nejen námořníci tvrdili, že pří-

  zračné plavidlo spatřili – údajně ho

  viděli i členové královské rodiny. Dne

  11. července 1881 budoucí král Jiří V.

  a princ Albert Viktor uvedli, že byli

  svědky jedné z návštěv přízračné

  lodi, a hlásili, že: „Podivné červe-

  né světlo jako od přízračné lodi, která

  

  

  

  

   

  22

  

  Jedna

  z japonských

  postav Ningyo

  pravděpodobně

  z let 1850-1900,

  která se používala

  při různých

  rituálech

  

  Odborníci se

  domnívají, že

  mnohá pozorování

  údajných

  mořských panen

  byli ve skutečnosti

  kapustňáci

• Strana 23

  celá zářila, a uprostřed tohoto světla vynikaly stěžně, ráhna

  a plachty brigy vzdálené 200 metrů.“

  Původ příběhu o Bludném Holanďanovi je obtížné

  určit. Neexistují žádné záznamy o skutečném Van Der

  Deckenovi, ale s příběhem je někdy spojováno jméno

  Bernarda Fokkeho, nechvalně proslulého námořní-

  ho kapitána z poloviny 17. století, který byl známý

  rychlostí, s jakou podnikal své cesty. Kdysi prý urazil

  vzdálenost mezi Holandskem a ostrovem Jáva, tedy asi

  12 000 km, za pouhé tři měsíce. Kolovaly zvěsti, že

  Fokke uzavřel ďábelský pakt, protože nejenže doká-

  zal cestovat neuvěřitelnou rychlostí, ale také snadno

  proplouval pověstnými zrádnými vodami kolem mysu

  Dobré naděje. Nakolik lze Fokkeho spojovat přímo

  s Bludným Holanďanem, je předmětem sporu, i když

  některé podobnosti jsou zřejmé. Ať už je jeho původ

  jakýkoli, Bludný Holanďan zůstává pravděpodobně nej-

  vytrvalejším příběhem o lodi duchů.

  FilmOVý KAPitÁn

  Ačkoli to možná zklame čtenáře, kteří jsou fanoušky fil-

  mové série Piráti z Karibiku, k legendě o Davym Joneso-

  vi a jeho „skříňce“ se váže jen málo skutečné historie.

  Postava je zřejmě jakýmsi ztělesněním námořnických

  představ o ďáblu. Předpokládá se, že jméno Jones má

  původ v biblickém Jonášovi. Ten podle příběhu z knihy

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  23

  

  

  Vyobrazení

  Chasse-Galerie,

  francouzsko-

  -kanadské

  lidové pohádky

  o strašidelné

  létající kánoi

  

  Princové Jiří

  a Albert Viktor

  tvrdili, že se

  v roce 1881 setkali

  s přízračným

  létajícím

  Holanďanem

• Strana 24

  knih strávil tři dny v břiše velryby. Jeho jméno si pak

  námořníci často spojovali se smůlou a božím hněvem,

  neboť Jonáš způsobil, že jeho samotného a jeho druhy na

  lodi sužovala strašlivá bouře. Badatel Malcolm Archibald

  zabývající se námořnickým slangem tvrdí, že část jména

  „Davy“ by mohla pocházet z karibského výrazu Duppy,

  který označuje ďábla.

  Ačkoli je to zřejmě nejpravděpodobnější původ, exis-

  tují i další příběhy spojené s touto záhadnou postavou.

  Jeden z nich se týká námořnické písně z roku 1594

  s názvem When Jones' Ale is Newe. V písni je David Jones

  hostinský, který má soudek s obzvláště dobrým pivem,

  jež v přístavu zdarma rozdává námořníkům. Zlověstnější

  příběhy však tvrdí, že David Jones byl ve skutečnos-

  ti sériový vrah. Jakmile se námořníci opili, hodil je do

  svého sudu a pak se jejich těl zbavil v moři.

  Termín „skříňka Davyho Jonese“ poprvé použil

  Daniel Defoe ve své knize Čtyřleté cesty kapitána George

  Robertse z roku 1726 jako metaforu pro moře. V knize

  Tobiase Smolletta Dobrodružství Peregrina Pickla z roku

  1751, pitoreskním příběhu o špatných skutcích titulního

  antihrdiny, však vystupuje sám Jones. Zde je popsán

  jako ten, kdo má „talířové oči“ a také „tři řady zubů, roh

  a ocas a modrý kouř, který mu vychází z nozder“. Smollett

  vysvětluje, že podle námořníků je Davy Jones „ďábel,

  který předsedá všem zlým duchům v hlubinách a bývá

  často viděn v různých podobách, jak v předvečer hurikánů,

  ztroskotání a jiných katastrof sedí mezi lanovím“. Jones ve

  Smollettově příběhu není ničím jiným než dílem skupi-

  ny vtipálků, ale sugestivní ilustrace George Cruikshan-

  ka s touto sekvencí je patřičně děsivá a nezapomenu-

  telná. Navzdory svému záhadnému původu a absenci

  mytologie zůstává Jones dodnes oblíbenou součástí

  námořního folklóru.

   

  Obludný obří hlavonožec známý jako

  Kraken pochází ze skandinávské-

  ho folklóru, který si ve vyprávěních

  o různých příšerách přímo liboval.

  Podle Rodriga B. Salvadora a Barba-

  ry M. Tomotaniové pochází stvůra

  z příběhu norského krále Sverreho

  z roku 1180, kde se objevuje jako

  jedno z mnoha mořských monster.

  Kraken byl však nejpozoruhodnější

  z nich díky své nesmírné velikosti,

  byl velký jako ostrov, a proto dokázal snadno poto-

  pit i velké lodě. Text Sága o Örvar-Oddrovi ze 13. století

  představil Hafgufa a Lyngbakra – vodní příšery podobné

  velikosti, jejichž jednotlivé rysy se spojily s rozvíjející se

  mytologií Krakena. „Jejich rysy jen odrážely obavy prvních

  mořeplavců a Kraken se ukázal být nejsilnější postavou jejich

  folklóru, která strhla do svého stínu všechny ostatní mořské

  příšery,“ osvětlují Salvador a Tomotaniová.

  Příběhy o Krakenovi se

  šířily po celá staletí.

  V 18. a 19. století různé

  záznamy zachycují setkání

  s tímto tvorem. V roce 1861

  posádka francouzské

  válečné lodi Alecton

  uvedla, že poblíž Kanár-

  ských ostrovů

  spatřila obrov-

  ského chapadlovitého

  tvora. „Zdá se, že měří 15

  až 18 stop až k hlavě, má tvar papouščí-

  ho zobáku a je obklopen osmi rameny

  dlouhými pět až šest stop,“ zaznamenal

  kapitán. Posádka se pokusila příšeru

  chytit a svedla s ní tříhodinový boj,

  až ji nakonec chytila do provazové

  sítě a pokusila se ji vytáhnout na

  palubu. Během tohoto boje se lano

  přetrhlo a příšeře se podařilo uniknout, přičemž jediným

  důkazem setkání byla špička jejího ocasu zachycená

  v laně. Jak je však možné, že se francouzská válečná loď

  setkala s bájným tvorem? Nyní panuje všeobecné pode-

  zření, že různé zprávy o Krakenovi byly ve skutečnosti

  vzácným pozorováním záhadné obří chobotnice; Archite-

  uthis dux, největší známý druh chobotnice, je schopen

  dorůst délky kolem 14 metrů.

  

  

  

  

  

  24

  

  Dřevoryt Edgara

  Etheringtona

  s motivem

  Krakena v díle

  Johna Gibsona

  z 19. století

  Monstra moře

  

  Bájný Davy

  Jones se objevil

  ve filmové sérii

  Piráti z Karibiku

• Strana 25

  

  vše o

  Projděme spolu dějinami našeho souseda: od středověké

  velmoci přes jeho rozdělení až po střet stotalitami 20.století

  26 28 3231

  

  

  

  

  

  

  

  

• Strana 26

  1569

  

  Smlouva z Lublinu sjednotila Polsko

  a Litvu do jednoho státu v nadě-

  ji, že tak snáze odvrátí hrozby z východu

  i západu. Federativní stát byl charakteristic-

  ký svým silným šlechtickým parlamentem

  a voleným králem. Pro tento způsob vlády se

  vžil název šlechtická demokracie.

  1939

  

  Německý útok proti Polsku

  z 1. září 1939 zahájil druhou

  světovou válku. V nejtěžší chvíli se

  na stranu Berlína přidal i Sovětský

  svaz, který napadl zemi z východu.

  Po těžkém ostřelování padla Varšava

  a 6. října Polsko kapitulovalo.

  Vrámci

  šlechtické

  demokracie

  měli všichni

  šlechtici stejná práva

  apostavení bez ohledu

  na jejich majetek

  nebo etnický

  původ.

  VARŠAVSKÉ

  VÉVODSTVÍ

  1807

  Po polské pomoci ve válce proti Prusku

  vyhlásil Napoleon nové Varšavské vévodství,

  od kterého si sliboval vojenskou podporu proti

  Rusku. Po porážce jeho tažení roku 1812 však

  stát opět zanikl astal se součástí carské říše.

  OSVÍCENSKÁ POLITIKA

  1791

  Byla schválena nová ústava postavená na osvícen-

  ských zásadách rozumu apráva. Královská moc

  se zvýšila, ale došlo též kliberalizaci vzdělávacího

  aprávního systému. Už následující rok ale přišel

  útok sousedních velmocí adruhé dělení Polska.

  POLSKÉ

  KRÁLOVSTVÍ

  1025

  Kníže Boleslav Chrabrý vyhlásil pol-

  ské království, jehož se stal prvním

  králem. Jeho nový stát se brzy vyšvi-

  hl ve středoevropskou velmoc.

  LEDNOVÉ

  POVSTÁNÍ

  1863

  Mladí polští vojáci opět vyvolali

  vzpouru proti ruské nadvládě.

  Povstání trvalo až do roku 1864,

  kdy byli poslední organizátoři zajati

  apopraveni.

  ZNOVUZROZENÍ

  POLSKA

  1918

  Vrámci rozsáhlých geopolitických změn

  po první světové válce došlo ikobnově

  Polska. Hlavou státu se stal vrchní velitel

  polských legií, maršál Józef Piłsudski.

  

  

  

  Po sérii vnitřních konfliktů

  v zemi se sousední mocnosti

  Rusko, Prusko a Rakousko

  rozhodly využít příležitosti

  a vojensky si rozdělily

  rozsáhlé oblasti Polska.

  Během prvního dělení přišla

  země zhruba o polovinu

  obyvatelstva.

  

  

  

  Tadeusz Kosciuszko

  rozpoutal v roce 1794

  národní povstání

  proti okupantům.

  Rusko a Prusko však

  polské síly krva-

  vě potlačily a spolu

  s Rakouskem si

  rozdělily i zbytek

  země. Polský stát byl

  vymazán z mapy.

  Během

  123let, kdy

  Polsko zcela ztratilo

  nezávislost, vznikly po

  celé Evropě avAmerice

  početné polské

  komunity udržující

  si svou kulturní

  nezávislost.

  

  1569  

  LISTOPADOVÉ

  POVSTÁNÍ

  1830

  Polská šlechta vyvolala povstání proti ruské

  nadvládě, při němž se pokusila iovraždu

  carova bratra, velkoknížete Konstantina.

  Povstání trvalo až do října následujícího

  roku, kdy bylo nakonec poraženo.

  26

• Strana 27

  VARŠAVSKÉ

  POVSTÁNÍ

  1944

  Polská odbojová organizace Armija Krajowa

  se pokusila osvobodit Varšavu od německé

  nadvlády. Zpočátku si vedla dobře,

  ale sohledem na nedostatek podpory

  zvnějšku byla nakonec zcela rozdrcena.

  VYHNÁNÍ NĚMCŮ

  1945

  Rudá armáda se vlednu zmocňuje zde-

  cimované Varšavy ado března vytlačuje

  Němce zPolska. Postupimská konference

  vytyčuje nové hranice země, východ při-

  padl SSSR aPolsko získalo kompenzace na

  úkor Německa. Miliony lidí musely opustit

  své domovy.

  SOVĚTSKÁ

  KONTROLA

  1947

  Polsko se pod dohledem

  Sovětského svazu stalo

  komunistickou lidovou republikou.

  Prezidentem sovětského satelitu se

  stal stalinista Bolesław Bierut.

  POLSKO VSTOUPILO

  DO NATO

  1999

  Polsko, které bylo vpolovině 90.let vyzváno

  ke vstupu do Organizace Severoatlantické

  smlouvy, ji vbřeznu 1999 podepsalo

  apřipojilo se tak kzápadoevropskému

  systému kolektivní bezpečnosti.

  VARŠAVSKÝ PAKT

  1955

  Sovětský svaz, Polsko, Albánie,

  Bulharsko, Československo, Východní

  Německo, Maďarsko aRumunsko

  podepsaly smlouvu okolektivní obraně,

  přátelství, spolupráci avzájemné pomoci.

  MASAKR

  VKATYNI

  1940

  20000 polských důstojníků avojenských

  úředníků bylo shromážděno Rudou armádou

  apopraveno uměsta Katyň vRusku.

  Vroce1992 je konečně potvrzeno, že to

  bylo na příkaz politbyra aNKVD.

  1943

  

  

  Asi 700 mladých židovských odbojářů se poku-

  silo zastavit deportace posledních obyvatel

  židovského ghetta do koncentračních táborů.

  K jejich povstání se přidalo i civilní obyva-

  telstvo a v krvavých bojích nakonec padlo

  nejméně 7 000 lidí. Jednou tolik bylo zajato

  a posláno do koncentračního tábora Treblinka.

  1989

  

  

  Po svržení komunistické

  totality se konaly nezávislé

  volby, v nichž s přehledem

  zvítězila odborová organizace

  Solidarita. Premiérem země

  se stal Tadeusz Mazowiecki,

  v prezidentských volbách

  následujícího roku byl hlavou

  státu zvolen zakladatel

  Solidarity Lech Wałesa.

  2004

  

  Po celostátním

  referendu a podpisu

  přístupové smlouvy v Athé-

  nách se Polsko oficiálně

  stalo spolu s Českou repub-

  likou a Slovenskem novým

  členským státem Evropské

  unie. Jednalo se o význam-

  ný milník v odklonu od

  minulosti východního bloku

  a posílení vazeb se západní

  Evropou.

  Po povstání ve

  varšavském ghettu

  nahnali Němci do

  koncentračních táborů

  asi 42000 Židů, znichž

  většinu vnásledujících

  měsících povraždili.

  1939 1943 1989 2004

  

  TÉMA

  27

• Strana 28

  

  V Zikmundově věži se nachází největší z pěti zvonů,

  původně známý jako Magna campana regia (Velký

  královský zvon) a nyní jako zvon Zikmund. Byl odlit

  v Krakově v roce 1520 Hansem Behemem. Poprvé

  se rozezněl 13. července 1521 a dodnes zvoní při

  příležitosti významných státních událostí. V letech,

  kdy bylo Polsko okupováno nebo vymazáno z mapy

  Evropy, fungoval zvon jako národní symbol, k němuž

  se lidé upínali. Zikmund váží téměř 13 tun a k jeho

  rozhoupání je zapotřebí 12 zvoníků.

  

  Legenda vypráví, že v jeskyni pod

  Wawelem kdysi žil velký drak, kterého

  zabil mazaný švec jménem Krak.

  Za tento husarský kousek se stal

  knížetem a později králem, který

  založil město Krakov. Ačkoli je tato

  historka zcela smyšlená, pod kopcem

  se nachází jeskyně, která vznikla

  asi před 12 miliony let, je přístupná

  pro prohlídky a v roce 1972 přibyla

  u východu socha draka chrlícího oheň.

  

  Tato budova měla od své výstavby v druhé polovině 19. století mnohostranné využití. Navrhl

  ji Feliks Ksiezarski, který v tomto období stál za řadou významných staveb v Polsku. Dříve

  se v této části nacházela vysoká obranná zeď chránící sídla na kopci. Po druhé světové válce

  zde byly byty pro Úřad vlády a poté pro polského prezidenta. Dnes slouží jako konferenční

  centrum a pokladna pro prodej vstupenek.

  

  

  Historie kostela na Wawelu je stará téměř

  1 000 let, ale současná katedrála začala být

  budována v gotickém stylu od roku 1320.

  Kostel byl vysvěcen 28. března 1364.

  V průběhu 14. a 15. století byly přistavěny

  další kaple a interiér byl několikrát

  obnovován renesančními úpravami,

  barokní úpravou a další přestavbou

  v 18. století. Renovace v letech 1895 až

  1910 dala vzniknout interiéru, který mohou

  návštěvníci vidět dodnes.

  

  

  

  HRAD WAWEL

  H

  istorie vrchu Wawel

  a hradu, který se na něm

  nachází, je stejně spletitá

  a pohnutá jako historie

  samotného Polska. V průběhu sta-

  letí zde sídlili králové, vlády i cizí

  okupanti. Dnes jde o hlavní turi-

  stickou atrakci města, která před-

  stavuje umělecký a architektonický

  mix několika významných období

  polské historie.

  Kopec je sám o sobě zajíma-

  vou dominantou, tyčí se ve výšce

  228 metrů nad mořem vedle řeky

  Visly, která protéká také Varšavou

  a vlévá se vlévá do Baltského moře.

  Archeologické nálezy ukazují, že

  vrch představoval důležité útočiš-

  tě pro místní obyvatele už dlouho

  před tím, než na něm vznikly první

  významné kamenné stavby. Stará

  pověst také vypráví, že pod kopcem

  žil drak, který se později dostal i do

  znaku Krakova.

  Od 9. století obýval kopec kmen

  Vislanů, později se slovanské kmeny

  v okolí sjednotily a položily základy

  nového polského státu. Jeho první

  doložený panovník, kníže Měšek I.,

  učinil z vrchu Wawel jedno ze

  svých sídel, které pak předal svým

  nástupcům. Díky tomu začaly na

  kopci vznikat první románské cír-

  kevní stavby, po nichž následovaly

  politické budovy z doby vlády Kazi-

  míra Obnovitele.

  Hrad Wawel v dnešní podobě

  začal vznikat za vlády králů Ale-

  xandra a Zikmunda I. Starého, kteří

  zahájili stavbu nového paláce, jenž

  nahradil předchozí gotickou budovu

  renesančními obytnými prostory,

  které vidíme dnes. Oba byli velmi

  ovlivněni uměleckými směry, které

  přicházely z Itálie. Hlavní palác byl

  dokončen v roce 1540. Protože bylo

  v průběhu let mnoho částí zničeno,

  zbořeno a následně přestavěno, na

  kopci se dodnes nachází smíše-

  ný výběr prvků od každého z jeho

  majitelů a vládců.

  28

• Strana 29

  

  Před katedrálou se nacházejí

  pozůstatky několika dalších budov

  z doby, kdy byl kopec mnohem hustěji

  osídlen. Lze si zde prohlédnout

  obrysy zdí z kaplí svatého Jiří

  a svatého Michala a mezi nimi zbytky

  domu Stanislava Borka, kanovníka

  a diplomata krále Zikmunda I. Starého.

  

  Jedna ze dvou dělostřeleckých věží

  postavených v roce 1460 za vlády

  Kazimíra IV. Jagellonského měla sloužit

  k obraně kopce před útokem z jihu.

  V dobách míru sloužilo třetí patro věže

  jako vězení pro prominentní šlechtice

  (prostí lidé byli drženi v žaláři).

  

  

  Mezi mnoha exponáty se

  v hlavním paláci nachází Korunní

  pokladnice a zbrojnice, které

  obsahují některé z velkých pokladů

  polských dějin. Expozice těchto

  předmětů je umístěna v gotických

  a renesančních místnostech,

  v nichž byly kdysi uloženy polské

  korunovační insignie a klenoty

  královské rodiny. Mezi předměty je

  i korunovační meč Szczerbiec, který

  se používal ke korunovaci polských

  panovníků po více než 400 let.

  

  Jedním z nejpůsobivějších prvků

  renesančního paláce je nádvoří,

  lemované atikami okolních křídel.

  Nádvoří bylo multifunkční, fungovalo

  jako náměstí pro oslavy a amfiteátr

  pro představení. Na jeho výstavbu

  dohlíželi Italové Francesco Fiorentino

  a Bartolommeo Berrecci a později

  Benedikt ze Sandoměře.

  

  

  Po požáru na konci roku 1400

  nechal král Alexandr a jeho

  bratr a nástupce Zikmund I.

  Starý postavit na Wawelu nový

  královský palác inspirovaný

  renesanční architekturou

  vznikající ve Florencii. Nová

  budova s arkádovými ochozy

  byla dokončena v roce 1540.

  Zikmund II. August pokračoval

  v díle svého otce a strýce, věnoval

  se renesančnímu umění a mnohá

  z děl, která nashromáždil, jsou

  dnes součástí výstav, které si lze

  prohlédnout v paláci.

  29

  

  TÉMA

• Strana 30

  

  „Zubatý meč“ sloužil více než

  čtyři století ke korunovacím

  polských králů

  POLSKÝ EXCALIBUR

  P

  ozoruhodný středověký meč patří

  k největším polským národním

  pokladům, ačkoli se v minulosti

  několikrát ztratil a jednu dobu se pochy-

  bovalo o jeho původu. Szczerbiec, což

  v překladu znamená něco jako zubatý

  meč, sloužil při korunovačních ceremo-

  niích polských králů od Vladislava I. Łoki-

  etka v roce 1320 až po Stanisława Augusta

  Poniatowského roku 1764.

  Podle legendy patřila zbraň prvnímu

  polskému králi Boleslavu Chrabrému, který

  ji poškodil ranou do kyjevské zlaté brány,

  čímž si vysloužila svůj název – zubatý

  meč. O jeho skutečném původu se vedou

  odborné debaty, ale s největší pravdě-

  podobností byl jeho prvním vlastníkem

  velkopolský kníže Boleslav Pobožný, který

  jej daroval svému zeti, knížeti Władysła-

  wu Łokietkovi. Ten jej použil jako součást

  svého korunovačního obřadu, když se

  v roce 1320 stal králem.

  Po pádu Polska v roce 1795 bylo

  mnoho historických pokladů Rusy

  a Prusy odvezeno a roztaveno. Meč však

  tomuto osudu unikl a dlouhá léta zůstá-

  val v držení soukromých sběratelů, než

  se znovu objevil v petrohradském muzeu

  Ermitáž. V roce 1928 SSSR polské poklady

  vrátil do vlasti a ty se tak staly součástí

  sbírek Wawelského muzea. V roce 1939

  byly meč a další artefakty národního

  významu opět odvezeny ze země, aby se

  zabránilo jejich krádeži Němci. Meč byl

  až do roku 1961 v Kanadě, odkud se poz-

  ději vrátil do Polska.

  Dnes je Szczerbiec opět ve svém původ-

  ním domově na hradě Wawel v Krakově,

  v gotické komnatě postavené ve 14. století

  nazvané Pokoj Jadwigy a Jagiella. Vzhledem

  ke spletité historii meče panovaly obavy, že

  se jedná o repliku z 19. století, ale nedávné

  zkoumání, včetně použití rentgenu, potvr-

  dilo jeho pravost a pomohlo jej datovat do

  doby kolem roku 1250, což odpovídá datu

  narození knížete Boleslava, který zemřel

  v roce 1279.

  

  Legenda tvrdí, že meč patřil

  králi Boleslavu Chrabrému

  

  Na rukojeti, hlavici a jílci meče

  se nacházejí náboženské motivy

  a nápisy latinským a hebrejským

  písmem. Ikony zahrnují Beránka

  Božího a čtyři evangelisty Matouše,

  Marka, Lukáše a Jana. To vše je

  vyvedeno na zlatých destičkách na

  stříbrném podkladu.

  

  Tvar rukojeti připomíná

  spíše styl z pyrenejského

  poloostrova, než jaký

  bychom v této době

  očekávali od zbraní

  ze střední a východní

  Evropy. Také technika

  niello, použitá pro výrobu

  ozdobných vzorů, ukazuje

  na jihoevropskou inspiraci

  

  Polský erb je umístěn

  v zářezu ve forte (silnější

  části) meče, ve fulleru

  (žlábku). Tato bílá orlice

  na červeném pozadí byla

  původně součástí pochvy

  meče, která však podle

  záznamů z roku 1739

  zrezivěla.

  

  

  Zkoumání meče ukázalo,

  že byl vyroben technikou

  kalení a popouštění.

  Známky pozdějších

  výrobních procesů,

  jako je svařování podle

  vzoru nebo kompozitní

  struktury, se prokázat

  nepodařilo – to

  nasvědčuje tomu, že

  vznikl nejpozději ve

  13. století.

  30

• Strana 31

  PIEROGI

  

  

  

  l 250g hladké mouky

  l 1 lžička kuchyňské soli

  l 1 velké rozšlehané vejce

  l 1 lžíce rostlinného oleje

  

  l 250g brambor

  l 150g nastrouhaného čedaru

  l 3 lžíce másla

  

  l 2 velké šalotky nebo jedna střední

  cibule nakrájená na kostičky

  l zakysaná smetana

  P

  olský národní pokrm má dlou-

  hou, ale také poněkud nejas-

  nou historii. Pierogi jsou plně-

  né knedlíky, které mají prav-

  děpodobně původ v italských

  raviolách a japonské gyoze. Půlkruhové

  plněné pirohy, které se obvykle vyrábějí

  z těsta na těstoviny nebo na pečivo, se

  do regionu dostaly pravděpodobně někdy

  ve 13. století. Podle některých příběhů

  do Evropy přišly po Hedvábné stezce

  spolu s Marcem Polem, podle jiných se

  připisují svatému Hyacintu, patronovi

  pierogů, který je údajně přivezl z Kyjev-

  ské Rusi. První písemný recept pochází

  z roku 1682 z knihy Compendium Ferculo-

  rum od Stanisława Czernieckého. Původ-

  ně byly pierogi považovány za selské

  jídlo a tradičně se plnily jednoduchými

  sezónními surovinami, i když dnes jsou

  oblíbené i dobrodružnější chutě. Zde

  máme klasiku z brambor a sýra, známou

  jako pierogi ruskie – ruské – ale existu-

  je spousta dalších variant, které můžete

  také vyzkoušet.

  01 Do velké mísy nasypte mouku se solí

  apromíchejte je.

  02 Přimíchejte rostlinný olej. Mělo by se začít tvořit

  drobivé těsto.

  03 Vmíchejte vejce, dokud se těsto nespojí, apoté ho

  přeneste na dobře pomoučněnou plochu.

  04 Těsto hněťte nejméně 5–7 minut nebo dokud nebude

  hladké. Vpřípadě potřeby můžete přidat trochu

  vody.

  05 Přikryjte těsto navlhčenou utěrkou anechte ho

  30minut odpočívat při pokojové teplotě.

  06 Vhrnci sosolenou vodou uvařte brambory

  doměkka, dobře je slijte anechte vychladnout.

  07 Po vychladnutí přendejte brambory do velké mísy

  apřidejte nastrouhaný sýr amáslo. Rozmačkejte

  je dohromady, dokud se nespojí (můžete zde přidat

  další přísady, jako je libeček nebo zelenina).

  08 Těsto rozkrojte na dva kusy, přičemž jeden nechte

  pod utěrkou. Připravte si malou misku smoukou

  adruhou svodou. Pracovní plochu aplech na

  pečení poprašte moukou.

  09 Těsto rozválejte na tloušťku asi 3mm apomocí

  7,5cm vykrajovátka na sušenky, nebo okraje

  sklenice zněj vykrájejte 12 až 15 koleček.

  10 Do středu každého kousku naneste lžičkou oněco

  méně než lžíci náplně.

  11 Těsto přeložte tak, aby se náplň přikryla,

  apřitiskněte strany ksobě. Ujistěte se, že náplň

  nevytéká ven.

  12 Postup opakujte se zbytkem koleček těsta

  apřenášejte je na plech tak rychle, jak to jen jde.

  Pokud nebudete pierogi péct ihned, můžete je vtéto

  fázi zmrazit.

  13 Chcete-li je uvařit, vložte je do vroucí vody (ale

  nepřeplňte hrnec) avařte čtyři až pět minut, dokud

  nebudou nadýchané.

  14 Případně lze pierogi smažit na pánvi na másle

  po dobu 2 minut (opět dbejte na to, abyste pánev

  nepřeplnili).

  15 Podávejte horké svařenou šalotkou/luštěnkou

  azakysanou smetanou.

  

  31

  Recept

• Strana 32

  

  

  

  

  

  

  

  Marie Skłodowska-Curie, známá svým

  výzkumem radioaktivity, byla polská

  vědkyně, která jako první a jediná

  žena získala dvě Nobelovy ceny. Spolu

  se svým manželem Pierrem, s nímž

  se seznámila v Paříži během studií

  na Sorbonně, objevili prvky radium

  a polonium (pojmenované podle její

  rodné země). Díky jejímu výzkumu bylo

  možné pořizovat

  přesnější snímky

  pomocí rentge-

  nových paprsků

  a stála také za

  vznikem mobil-

  ních rentgenových

  jednotek, které se

  používaly na boji-

  štích během první

  světové války.

  

  

  Emilia Platerová pocházela z polsko-

  -litevské vlastenecké šlechtické rodiny,

  což se projevilo i na její výchově.

  Když v roce 1830 vypuklo listopadové

  povstání, Platerová si ostříhala vlasy,

  oblékla uniformu a shromáždila kolem

  sebe armádu, která se v jejím kraji

  postavila vládě ruského cara. Byla

  jmenována

  kapitánkou

  polsko-

  -litevských

  vojsk, ale ještě

  před koncem

  povstání

  podlehla

  zákeřné

  chorobě. Dnes

  je Platerová

  národní

  hrdinkou jak

  v Polsku,

  tak v Litvě.

  

  

  Irena Sendlerová byla sociální pracovnice,

  která vyrůstala a pracovala ve Varšavě.

  Když Německo v roce 1939 obsadilo

  Polsko, byli varšavští Židé segregováni

  v ghettu. Sendlerová využila svého

  postavení k tomu, aby pašovala židovské

  děti z ghetta do bezpečí. Později se

  stala vedoucí dětské sekce Żegoty,

  podzemní Rady pro pomoc Židům.

  V roce 1943 byla Sendlerová zatčena

  gestapem, krutě mučena a odsouzena

  k trestu smrti, ale před popravou se jí

  podařilo uprchnout. Poté nadále působila

  v odboji a zachraňovala děti před jistou

  smrtí. V roce 1965 ji izraelský památník

  obětí holokaustu Jad Vašem udělil titul

  „Spravedlivá mezi národy“.

  Dnes se

  odhaduje,

  že Sendlerová

  během holokaustu

  snasazením vlastního

  života zachránila až

  2500 židovských

  dětí

  

  

  Lech Wałesa, dělník v gdaňských loděnicích

  a protikomunistický aktivista, sehrál důležitou

  roli při organizování stávek proti totalitě v celém

  Polsku. V roce 1976 byl za své aktivity poprvé

  zatčen, ale po propuštění v organizování protestů

  pokračoval a stal se vůdcem odborového svazu

  Solidarita. Stávka v loděnicích v roce 1980 vyvolala

  nepokoje po celé zemi a Wałesa byl opět zatčen

  a na čas uvězněn. Hnutí Solidarita, podporované

  papežem Janem Pavlem II., pokračovalo ve svých

  aktivitách a v roce 1989 donutilo komunistický

  režim uspořádat demokratické volby. Ty

  s přehledem vyhrálo a Wałesa se následně stal

  polským prezidentem.

  Wałesa získal

  vroce 1983

  Nobelovu cenu za

  mír „za nenásilný boj

  za svobodné odbory

  alidská práva

  vPolsku“.

  32

• Strana 33

  

  TÉMA

  

  

  Polský král Kazimír III., známý také jako Kazi-

  mír Veliký, proslul svými diplomatickými doved-

  nostmi. Během své úspěšné vlády rozšířil Polsko

  o rozsáhlé oblasti v dnešním

  Rusku a Německu a navá-

  zal politická přátelství

  s mnoha významnými

  evropskými dynas-

  tiemi, včetně Lucem-

  burků, a dokonce si

  měl vzít dceru Jana

  Lucemburského Markétu

  (svatbě zabránil nevěstin

  předčasný skon). Kazimír

  zakládal nová města, pod-

  poroval výstavbu kostelů

  a v roce 1364 zalo-

  žil v Krakově

  první polskou

  univerzitu

  po vzoru té

  pražské.

  

  

  Wisława Szymborska získala v roce 1996 Nobelovu

  cenu za literaturu „za poezii, která s ironickou

  přesností nechává vyniknout historické a biologické

  souvislosti ve fragmentech

  lidské reality“. Většinu

  života strávila v Krakově

  a prostřednictvím své

  poezie se zabývala

  politickými i osobními

  tématy. V dřívějším období

  svého života vyznávala

  socialistickou ideologii

  tehdejšího Polska, později

  se však podpory socialismu

  zřekla a stala se zastánkyní

  svobody slova.

  

  

  

  

  Karol Józef Wojtyła

  se narodil ve

  Wadowicích, stal se

  knězem a v roce 1978

  dokonce papežem

  známým pod jménem

  Jan Pavel II. V této

  funkci působil konzervativně, byl rozhodným

  odpůrcem komunismu, trestu smrti a války.

  Jménem katolické církve se omluvil za její

  historické zločiny a omyly, přežil dva pokusy

  o atentát, přičemž při prvním pokusu utrpěl

  střelné zranění.

  

  

  Fryderyk Chopin, kterého k hudbě přivedla matka,

  začal skládal vlastní díla už v šesti letech. Jeho rodiče

  synův talent všemožně podporovali a v roce 1818

  už Chopin měl první koncert, na němž hrál svou

  hudbu. Studoval na varšavské hudební konzervatoři

  a začal vystupovat po celé Evropě, kde se

  stýkal s tehdejšími skladateli, jako byli

  Felix Mendelssohn a Franz Liszt. Na

  většinu života se nakonec usadil v Paříži

  a v době své smrti byl již proslulým

  a světově uznávaným klavíristou.

  Dnes je považován za jednoho

  z nejvýznamnějších skladatelů všech dob.

  

  

  Astronom a matematik Mikuláš Koperník se

  narodil v polské Toruni. Studoval na univerzitách

  v Krakově, Boloni, Padově a Ferraře a stal se

  kanovníkem katolické církve. Nikdy však nepřijal

  kněžské svěcení a věnoval se raději astronomii.

  Přišel s heliocentrickou teorií, která tvrdila,

  že centrem vesmíru není Země, ale Slunce. Za

  svého života byli on a jeho dílo téměř neznámí

  a jeho heliocentrická teorie byla zveřejněna

  až posmrtně, a to za velké kritiky ze strany

  náboženských představitelů, kteří ji označovali za

  kacířskou. Galileo a Johannes Kepler tuto teorii

  zpopularizovali až v 17. století.

  Chopin

  měl několik

  let milostný

  vztah se slavnou

  francouzskou

  spisovatelkou

  George

  Sandovou.

  

  

  

  Helena Rubinsteinová se narodila

  v Krakově židovským rodičům a krátce

  studovala lékařské vědy na univerzitě

  ve Švýcarsku. V 90. letech 19. století se

  přestěhovala do Austrálie, kde využila své

  vědecké znalosti k výrobě pleťových krémů

  a kosmetických přípravků, které začala

  prodávat. Později se vrátila do Evropy,

  aby se vzdělávala v oboru dermatologie,

  a v roce 1908 si v Londýně otevřela svůj

  první salon. Další salony Rubinsteinová

  otevřela v Paříži a v Americe a stala se

  jednou z nejznámějších podnikatelek na

  světě. Je považována za první samostatně

  vydělávající milionářku.

  33

• Strana 34

  Akvitánská

  ElEonorA

  LVICE S KORUNOU

  Jak křižácká královna unikla únoscům iatentátníkům,

  aby položila základy anglické dynastie Plantagenetů

  V

  évoda Vilém X. Akvitánský zemřel

  v dubnu 1137 ve věku nedožitých tři-

  ceti let, aniž přivedl na svět syna.

  Jeho dědičkou se proto stala teprve

  třináctiletá dcera Eleonora, která

  byla svěřena do péče francouzského krále

  Ludvíka VI. Ten ji rychle provdal za svého

  stejnojmenného syna, aby získal pod kontrolu

  rozlehlé akvitánské vévodství. Dne 25. čer-

  vence se tak třináctiletá Eleonora a sedmnác-

  tiletý následník francouzského trůnu vzali.

  O pouhý týden později, 1. srpna, král Lud-

  vík VI. zemřel. Když tedy Eleonora a její man-

  žel vstoupili do Paříže, učinili tak už jako král

  Ludvík VII. a královna Eleonora Francouzská.

  Manželství však skončilo katastrofou. Lud-

  vík nejprve vedl neúspěšné vojenské tažení do

  Toulouse v rámci pokračujícího sporu s Eleo-

  nořinou rodinou o vlastnictví hrabství. Nezvlá-

  dl tak válku proti vlastním vazalům a příbuz-

  ným v jednom. Královský pár se poté společně

  vydal na křížovou výpravu do Svaté

  země, která se však strašlivě zvrtla.

  Ludvík se obrovsky zadlužil, aniž dosáhl

  jakéhokoliv úspěchu, a na zpáteční cestě

  navíc královna padla do byzantského

  zajetí. Klášterní kronikáři zvedali obočí, hle-

  dali příčinu všech těch pohrom a nakonec svůj

  hněv namířili proti královně. Musela to být její

  vina, aby to nebyla vina krále. Eleonora sama

  se zase nijak netajila zklamáním ze svého

  manžela.

  CESTA KE SVOBODĚ

  V březnu 1152 se v Blois na břehu řeky Loiry

  sešli vysocí církevní hodnostáři a zástupci

  francouzské aristokracie. Dostavil se i krá-

  lovský pár. Jestliže jaro bylo toho roku teplé,

  tak přivítání královny

  Eleonory bylo po všech

  34

  Napsal Matthew Lewis

• Strana 35

  Akvitánská

  35

• Strana 36

  stránkách chladné. Ve věku 28 let

  bylo její patnáctileté manželství

  s francouzským králem Ludví-

  kem VII. zrušeno z důvodu příliš

  blízkého příbuzenského vztahu, na

  který si všichni najednou příhodně

  vzpomněli. Skutečný důvod předsta-

  vovalo přesvědčení kléru a šlechty,

  že Eleonora má na svého manžela

  až moc velký vliv. Kronikáři dokonce

  Ludvíka líčili jako zamilované štěně

  svedené na scestí ženou, která hro-

  zila být zkázou pro jeho vládu i celé

  království.

  Ve svých 28 letech byla Eleonora

  poprvé v dospělém životě svobod-

  ná a vydala se na cestu domů, do

  Akvitánie. Tíha nově nabyté svobody

  byla tvrdá. Součástí znepokojení nad

  manželstvím krále a královny byla

  absence syna a dědice trůnu. Měli

  pouze dvě dcery, Marii a Alix, kte-

  rým bylo v roce 1152 sedm a jeden

  rok. Ludvík trval na tom, aby zůstaly

  s ním v Paříži. Později se poku-

  sil jejich jménem uplatnit nárok na

  Eleonořino vévodství – k tomu ale

  neměl dostatečný právní základ.

  Někdejší královna však musela

  čelit ještě další tíživé skutečnos-

  ti: svobodný život bohaté majitelky

  rozsáhlého území znamenal velký

  a lákavý terč na jejích zádech. Oka-

  mžitě se vyrojili nápadníci ze všech

  koutů země a řada z nich si se slo-

  žitými námluvami příliš nelámala

  hlavu. Jen po cestě domů musela

  uniknout hned několika pokusům

  o únos – například ze strany Theo-

  balda V. hraběte z Blois nebo mladé-

  ho ambiciózního šlechtice Geoffreyho

  z Anjou.

  ANGLICKÁ KORUNA

  Vládkyně Akvitánie samo-

  zřejmě nechtěla čekat na

  další pokus o únos a pří-

  padný nucený sňatek.

  Proto se raději sama roz-

  hlížela po vhodném man-

  želovi, který by ochránil

  ji a hlavně její panství.

  Její volba nakonec padla na Jindřicha,

  vévodu normandského. Ti dva se už

  jednou setkali, a to předešlého léta.

  Tento osmnáctiletý bouřlivák s nevy-

  čerpatelnou energií se tehdy vydal

  do Paříže, aby Ludvíkovi vzdal hold

  za svou nejnovější akvizici. Jindři-

  chův otec dobyl Normandii a předal

  ji svému dospívajícímu synovi. Mladý

  vévoda navíc už pošilhával přes kanál

  La Manche na Anglii, v níž dříve

  vládnul jeho dědeček Jindřich I. a kde

  hodlal brzy uplatnit svůj nárok na

  korunu. Na pozadí ponuré Paříže Jin-

  dřich zářil. Byl jasnou hvězdou, která

  vycházela na temném francouzském

  nebi. Díky své kuráži a energii před-

  stavoval vše, co Ludvík nebyl. Po

  několika měsících od jejich prvního

  36

  

  Eleonora

  Akvitánská

  (uprostřed)

  na projížďce

  s několika dalšími

  dvorními dámami

  

  Vyobrazení

  Eleonory s jejím

  prvním manželem,

  francouzským

  králem

  Ludvíkem VII.

  

  Krále Ludvíka VII.

  popisovali

  francouzští

  kronikáři ve

  vztahu k jeho ženě

  jako „zamilované

  štěně“

• Strana 37

  CO JE AKVITÁNIE?

  

  

  Akvitánie je bývalý správní region Francie, který

  zahrnuje dnešní departementy Dordogne, Gironde,

  Lot-et-Garonne, Landes a Pyrénées-Atlantiques.

  Název oblasti dal údajně sám Julius Caesar, a to

  kvůli hojnosti přírodních vod v regionu, včetně

  četných pramenů, jezer a řek (Aqua znamená

  latinsky voda). Brzy se ukázalo, že oblast je

  ideální pro pěstování vinné révy. V době, kdy

  se Akvitánie nacházela v anglických rukou,

  se mnoho proslulých a místně vyráběných vín

  pravidelně vyváželo zpět za kanál. Oblast zůstala

  anglickým vévodstvím až do roku 1453, kdy

  skončila stoletá válka. Region je dodnes proslulý

  svými víny a zahrnuje slavnou vinařskou

  oblast Bordeaux, která je zároveň hlavním

  městem regionu Nouvelle-

  -Aquitaine, kde se také nachází

  85 % akvitánských vinic.

  Romantizující

  zobrazení

  královny

  Eleonory

  Akvitánské

  setkání nečekaně zemřel Jindřichův

  otec. K normandskému vévodství tak

  mladý aristokrat přidal ještě tituly

  hraběte z Anjou, Maine a Touraine.

  V době, kdy shromažďoval vojsko pro

  invazi do Anglie, napsala mu Eleo-

  nora dopis, v němž nabízela sňatek.

  Když psaní 6. dubna 1152 dorazilo,

  Jindřich všeho nechal a vyrazil na

  jih. Osmadvacetiletá vévodkyně se

  tak 18. května, necelé dva měsíce po

  ukončení manželství s Ludvíkem,

  provdala za devatenáctiletého vévodu.

  Král Ludvík zuřil. Oba byli for-

  málně jeho vazaly a ani jeden z nich

  si nevyžádal jeho souhlas ke vstupu

  do sňatku. Společně jim patřil sever,

  západ a jihozápad území, které dnes

  označujeme jako Francii, od nor-

  manského pobřeží až po Pyreneje.

  Kontrolovali větší část Francie než

  Ludvík. Pocit, že představují hroz-

  bu pro kapetovskou korunu,

  určoval politický vývoj

  po celá další desetile-

  tí. Krátce po svatbě

  odplul Jindřich do

  Anglie a zajistil

  si pozici dědice

  krále Štěpána

  z Blois. Dne

  17. srpna

  1153 se Ele-

  onoře naro-

  dil syn. To

  ještě více prohloubilo Ludvíkův hněv,

  protože jedním z důvodů ukonče-

  ní manželství byl právě chybějící

  následník. Eleonora už z toho proto

  nemohla být nadále obviňována.

  V Jindřichově nepřítomnosti dosta-

  lo dítě jméno Vilém, tradiční jméno

  akvitánských vévodů.

  O více než rok později, 25. října

  1154, zemřel anglický král Štěpán.

  V prosinci téhož roku byli Jindřich

  a Eleonora korunováni při společném

  obřadu ve Westminsterském opatství.

  V té době byla Eleonora opět těhotná;

  v únoru 1155 se měl narodit další syn,

  tentokrát pojmenovaný po otci. Když

  se Jindřich musel v lednu 1156 vrátit

  za kanál La Manche, zanechal v Ang-

  lii Eleonoru jako svou regentku. Ta

  čekala další dítě a v červnu porodila

  první dceru pojmenovanou Matylda.

  MANŽELSKÁ

  KONTROVERZE

  V roce 1159 postavi-

  la Eleonora svého

  nového – podle

  ní pravděpodobně

  mnohem vyspě-

  lejšího – manžela

  před stejnou výzvu

  jako toho prvního.

  Stále chtěla, aby

  37

  

• Strana 38

  KRÁSNÁ ROSAMUNDA

  APOMSTYCHTIVÁ KRÁLOVNA

  

  

  

  Příběh Eleonory a Rosamundy se velmi rychle

  stal předmětem středověkých pověstí a legend.

  Řada z nich se točí kolem Jindřicha, který se sna-

  žil Rosamundu uchránit před Eleonořinou pomstou

  tím, že ji umístil do domu chráněného rozsáhlým

  labyrintem. Příběh vypráví, že Eleonora nebyla

  schopna Rosamundu ukrytou uprostřed objevit, a to

  díky důmyslnosti labyrintu. Jednoho dne se však

  Rosamunda při cestě labyrintem náhodou zachy-

  tila šaty o větev jednoho z keřů. Bohužel hedváb-

  né vlákno, které se jí při chůzi rozmotalo, nyní

  vedlo Eleonoru přímo k ní. Když královna objevila

  Rosamundu ukrytou v bludišti, donutila ji, aby si

  vybrala způsob své smrti: jed, nebo dýku. „Krás-

  ná Rosamunda“, třesoucí se strachy, si vybrala jed.

  Tato lidová pověst a její pozdější umělecké ztvárně-

  ní byly důležité pro upevnění obrazu Eleonory jako

  zlovolné postavy. Rosamunda byla naopak často

  zobrazována jako mladá, krásná a nevinná. Podle

  jiných verzí Rosamunda nakonec unikla a stala se

  jeptiškou v klášteře Godstow nedaleko Oxfordu,

  v jehož opatství prý její duch straší dodnes.

  38

  Eleonora špehuje

  „Krásnou

  Rosamundu“ na

  stejnojmenném

  obraze Williama

  Waterhouse

  z roku 1916

  

  Karikatura

  lidového příběhu

  o „Krásné

  Rosamundě“, ve

  které si králova

  milenka musela

  zvolit smrt

  jedem, nebo

  dýkou

  

  Král Jindřich II.

  a jeho milenka

  v okně nad ním

  na vyobrazení

  ze 12. století

• Strana 39

  se toulouské hrabství vrátilo pod

  akvitánskou kontrolu. Výpravu do

  Toulouse zorganizoval Jindřichův

  stále vlivnější kancléř Tomáš Becket.

  A dařilo se mu poměrně dobře, až do

  chvíle, kdy do města přitáhl fran-

  couzský král Ludvík. Becket naléhal

  na Jindřicha, aby pokračoval, ale

  anglický král vnímal situaci v širším

  měřítku. Kdyby zaútočil na Ludvíka,

  jehož byl ve Francii vazalem, vytvořil

  by nebezpečný precedens, jehož ter-

  čem by se jednoho dne mohl stát on

  sám. Raději se proto stáhl. Eleonoru

  tak čekalo další zklamání.

  Společná rodina se mezitím roz-

  růstala, ačkoli jejich první dítě Vilém

  zemřelo v roce 1156 ve věku tří let,

  v září 1157 na svět přišel další syn.

  Dostal jméno Richard a je často

  považován za Eleonořina oblíbené-

  ho syna, neboť byl počat v Akvitánii

  a určen k tomu, aby jí v dospělosti

  vládl. V roce 1158 se narodil další syn

  Geoffrey, po něm v roce 1162 dcera

  Eleonora a v roce 1165 další dcera

  Johana. Potomstvo doplnil v roce

  1166 ještě syn Jan.

  V květnu 1165 přeplula Eleono-

  ra kanál La Manche z Anglie zpět

  do Francie. Její manžel Jindřich se

  naopak vrátil do ostrovního krá-

  lovství a své ženě přenechal správu

  Anjou, svého původního domova.

  Zde ji však dostihl starý skandál.

  Během křížové výpravy v době, když

  byla ještě vdaná za Ludvíka, ji nařkli

  z milostného poměru s vlastním

  strýcem Raymondem, knížetem anti-

  ochijským. Na této historce téměř

  jistě nebylo nic pravdy. Eleonora totiž

  dala přednost politickým a vojen-

  ským radám svého strýce před rada-

  mi svého manžela a kronikáři se pro

  to snažili najít nějaký důvod. V Anjou

  se Eleonora spoléhala na pomoc

  Raoula de Faye, manžela jedné ze

  svých nevlastních tet. Ve svém dopi-

  se arcibiskupovi Tomáši Becketo-

  vi biskup z Poitiers vyslovil chabě

  zastřenou domněnku, že Raoulův

  vliv má původ v královnině posteli.

  Ze všeho středověkého bahna, které

  mohli mniši píšící své kroniky házet

  na ženy, bylo obvinění z nevěry to

  nejsnazší a nejúčinnější. Pro Jin-

  dřicha, který si vydržoval milenky

  a měl nemanželské děti (i když se

  ani zdaleka nepřiblížil dědečkovu

  rekordu 23 nemanželských potom-

  ků), to žádný problém nebyl. Asi

  nejznámější z jeho milenek je Rosa-

  munda Cliffordová. Z tohoto vztahu

  vzešly šťavnaté příběhy o romanci

  a pomstě, které naznačovaly, že

  Eleonora chtěla svou sokyni zabít.

  Jindřich údajně umístil Rosamundu

  do obydlí uprostřed bludiště, aby ji

  chránil, zatímco Eleonora ji horečna-

  tě pronásledovala. Stejně jako mnoho

  dalších věcí v Eleonořině příběhu je

  i toto smyšlenka.

  Jindřichova vláda byla téměř

  bezvýhradně úspěšná. Ačkoli mu

  toulouské tažení nevyšlo a Becke-

  tova vražda v roce 1170 vyvolala

  nemalé problémy, Jindřich je pře-

  konal, a dokonce působil dojmem,

  že mu zabitý Becket zůstal věrný.

  V roce 1173 se ale jeho triumf začal

  hroutit. Neměl v tom prsty žádný

  vnější nepřítel, ale jeho děti. Role,

  kterou Eleonora sehrála v tom, co

  následovalo, přitom nemusela být

  taková, jak se zdálo. Počátkem roku

  1168 byla Eleonora vyslána vládnout

  Akvitánii, což vyvolalo spekulace,

  že Jindřich královnu zavrhl, aby se

  mohl věnovat svým milenkám. Zdá

  se však, že tomu tak není. Jind-

  řich zanechal Patrika, hraběte ze

  Salisbury, aby jeho ženu chránil,

  a poslal k ní jejich druhého přeži-

  všího syna Richarda, aby se od ní

  naučil jemnému řemeslu vládnutí

  v Akvitánii. Eleonoře bylo 44 let

  a dala králi čtyři syny a tři dcery.

  Roli manželky splnila dokonale.

  Spíše než o formu odmítnutí šlo

  v roce 1168 o to, co si Eleonora

  vždy přála: návrat do Akvitánie,

  kde by vládla a vycvičila svého

  syna, aby vévodství chránil i do

  budoucna. Nebyl to žádný trest, ale

  odměna; poděkování.

  „ZE VšEHO

  STřEDOVĚKéHO BAHNA,

  KTERé MOHLI MNIšI

  PíšíCí SVé KRONIKY

  HÁZET NA ŽENY, BYLO

  OBVINĚNí ZNEVĚRY

  TO NEjSNAZší

  ANEjúčINNĚjší“

  39

  

• Strana 40

  SYNOVé PROTI OTCI

  Návrat domů však nedopadl dobře.

  Kolem Velikonoc 1168 byla Eleonora

  napadena svým vazalem Guyem de

  Lusignan. Hrabě Patrik padl v boji

  a královna unikla jen díky tomu, že

  mladý rytíř jménem William Mar-

  shal bránil její ústup, dokud nepadl

  do zajetí. Eleonora za něj z vděčnosti

  zaplatila výkupné a zbytek jeho pří-

  běhu zůstává opředen legendami.

  Na pozadí těchto událostí vypuk-

  ly rodinné problémy. Nejstarší syn

  manželů byl nyní znám jako Jindřich

  Mladý král. Ještě za svého života

  jej otec nechal korunovat mladším

  panovníkem podle francouzské kape-

  tovské tradice. Byla to pojistka, která

  měla zajistit hladké nástupnictví.

  Mladý Jindřich byl jedinou osobou,

  která se kdy v anglických nebo brit-

  ských dějinách ocitla v této pozici,

  a to asi proto, že se to tak kata-

  strofálně zvrtlo. Dne 31. května 1170

  byl dvanáctiletý Richard uveden do

  úřadu akvitánského vévody. Geoffrey

  byl ženatý s dědičkou bretaňského

  vévodství a měl dědit, jakmile bude

  dostatečně starý. Pro malého Jana

  se připravovaly plány, které poz-

  ději vyvolaly konflikt. Jindřichovo

  nástupnické plánování bylo vyřeše-

  no, doloženo a dohodnuto s fran-

  couzským králem Ludvíkem VII. ve

  vztahu k těm územím, která Jindřich

  držel jako Ludvíkův vazal. Geoffrey

  měl mladému Jindřichovi vzdát hold

  a potvrdit postavení Bretaně jako

  podřízené Normandii. Mladý Jindřich

  by Ludvíkovi složil hold za Norman-

  dii, Anjou, Maine a Touraine. Richard

  by Ludvíkovi vzdával hold přímo za

  Akvitánii, odděleně od ostatní rodové

  držby. Počátkem roku 1173 byl sjed-

  nán sňatek mezi Janem a dcerou hra-

  běte Humberta z Maurienne. Humbert

  se ptal na Janovy nejbližší vyhlídky

  a král hraběte ujistil, že Jan dostane

  tradiční úděl mladšího syna z Anjou:

  hrady Chinon, Loudun a Mirebeau.

  Mladý Jindřich se však rozzuřil

  a odmítl dohodu přijmout. V jed-

  nadvaceti letech se domníval, že

  nedisponuje žádnou skutečnou mocí,

  a netoužil po tom, aby se k nějaké

  dostal jeho šestiletý bratr. Následo-

  vala série nespokojených povstání

  Jindřichových synů proti jejich otci.

  Ta v pozadí ještě rozdmýchával

  bývalý Eleonořin manžel Ludvík VII.

  a poté i jeho syn Filip, kteří považo-

  vali vytváření rozbrojů v konkurenč-

  ním rodu za způsob, jak snížit ohro-

  žení svých vlastních panství. A to se

  jim podařilo.

  Mladý Jindřich zahájil vzpouru

  proti svému otci, během které v roce

  1183 také zemřel. Jeho bratr Geoffrey

  zesnul při nehodě na turnaji v Paříži

  v roce 1186 ve věku 27 let. Richard

  vedl boje se svým nemocným otcem

  na francouzském venkově. Když se

  Jindřich dozvěděl, že se ke vzpouře

  „KRÁLOVNA uNIKLA jEN DíKY

  HRDINSTVí RYTířE WILLIAMA MARSHALA

  ZjEjí OSOBNí gARDY“

  40

  

  Eleonořin druhý

  manžel, anglický

  král Jindřich II.

  

  Královna a král

  přijíždějí do

  Winchesteru, aby

  se zde nechali

  korunovat

  

  Richard I., třetí

  syn Eleonory

  a Jindřicha, měl

  podle plánů rodičů

  zdědit matčinu

  rodnou Akvitánii

  

  Nejmladší syn Jan

  se nakonec stal

  anglickým králem

• Strana 41

  Postupem času se Eleonořin odkaz stále více a více

  spojoval s láskou a romantikou. Vznikly mýty,

  podle nichž se jejímu dvoru ve Francii říkalo „dvůr

  lásky“, protože všemožně podporovala rytířskou

  kulturu. Jedna z obzvláště oblíbených částí této

  legendy tvrdí, že osobně předsedala „soudům

  lásky“. Jak už název napovídá, Eleonora a její dvě

  dcery řešily spory týkající se srdečních záležitos-

  tí. Jeden takový případ se například věnoval ženě,

  která údajně odmítla obnovit poměr s rytířem.

  Eleonora rozhodla ve prospěch rytíře a románek

  pokračoval. Je to jistě zajímavá legenda, která

  snad může zaujmout romantičtěji založené jedince,

  nicméně stejně jako u mnoha jiných příběhů spo-

  jených s Eleonorou se jedná o naprostou smyšlen-

  ku. Zdá se, že zdrojem tohoto mýtu je řada knih

  Andrease Capellana, který napsal knihu De Amore

  (O lásce) na pokyn Marie, Eleonořiny dcery z man-

  želství s Ludvíkem VII. Marie prý měla za úkol učit

  mladé dcery z různých zámožných rodin a Cape-

  llanova díla měla sloužit jako učební pomůcka, při-

  čemž jako ústřední téma byla zvolena láska. Třetí

  svazek Capellanových děl podrobně popisoval četné

  případy dvorů lásky a uváděl jejich základní zásady.

  Podle autora a historika Willowa Winshama však

  neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly, že

  Marie byla v této době na Eleonořině dvoře. Navíc

  neexistují žádné další soudobé prameny, které by

  se o údajných dvorech zmiňovaly. S největší prav-

  děpodobností byly pouze Capellanovým výmyslem,

  výrazně však přispěly k legendám okolo Eleonory.

  SOuDY LÁSKY

  

  

  Eleonořin portrét od

  Fredericka Sandyse

  z roku 1858

  41

  

  Královna vynáší rozsudek u „soudu lásky“. Tyto soudy však

  představovaly pozdější smyšlenku

• Strana 42

  připojil i nejmladší syn Jan, zcela ho

  to zlomilo. Gerald z Walesu zazna-

  menal králova poslední slova: „Běda,

  jaká hanba pro krále, když je takto pře-

  možen!“ Všichni jeho synové se od

  něj odvrátili a on zemřel jako opuš-

  těný a poražený muž.

  Eleonora se politice nevěnova-

  la dobrých 16 let. Na podzim roku

  1173, kdy se její synové zmanipulo-

  vaní jejím prvním manželem pustili

  do vzpoury proti tomu současné-

  mu, opustila Poitou a zamířila do

  Paříže. Na cestě ji zajali Jindřichovi

  muži, Gervase z Canterbury tvrdil,

  že byla převlečena za muže, „pře-

  vlékla se z ženských šatů“. Tím

  mohl Eleonořin příběh skončit.

  Zbytek života svého manžela měla

  strávit v tom, co je popisováno jako

  jeho opatrovnictví.

  ZAjATKYNĚ VLASTNíHO MANŽELA

  Královna byla umístěna na hrad

  Old Sarum ve Wiltshire. Šlo o jedno

  z jejích nejoblíbenějších sídel v Ang-

  lii, kde pobývala již jako regentka.

  Během prvního roku jejího zaje-

  tí poskytl Jindřich jejímu vězniteli

  Robertu Mauduitovi 161 liber na krá-

  lovniny výdaje. V roce 1176 pak král

  zaplatil 3 libry na pokrytí nákladů

  spojených s královninou účastí na

  vůči ní neexistovalo žádné trvalé

  podezření. Po smrti Mladého krále

  Jindřicha odcestovala do Normandie,

  kde zemřel a kde také v katedrále

  v Rouenu navštívila jeho hrob. Ve

  chvílích silného zármutku se Jindřich

  obracel právě k Eleonoře a zdaleka

  se k ní nechoval krutě. V roce 1185

  Gervase z Canterbury zaznamenal, že

  Eleonora byla „na žádost arcibiskupa

  Baldwina z Canterbury na krátkou dobu

  propuštěna na svobodu“. Když v roce

  1189 přispěchal William Marshal,

  aby Eleonoře oznámil, že její manžel

  je mrtev, našel ji na svobodě a ona

  rytíře ujistila, že už to ví.

  Vyvstává tak otázka, zda Eleonora

  vůbec někdy byla skutečně vězněna.

  Po vzpouře svých synů potřeboval

  Jindřich umět odpustit, aby udržel

  rodinu pohromadě a rozvrátil plány

  francouzské koruny. Eleonořin pobyt

  v Akvitánii na odpočinku neprobíhal

  podle plánu. Je tedy možné, že vzala

  na sebe část viny za činy svých synů

  a důchod v Akvitánii vyměnila za

  pohodlné „vězení“ v Anglii. Bylo o ni

  dobře postaráno a měla více svobody,

  než by se u skutečného zajatce před-

  pokládalo

  Ať už byla pravda jakákoli, léta

  politické nečinnosti nijak neotupila

  Eleonořinu bystrou mysl. Po man-

  želově smrti se pustila do akce ve

  velikonočních slavnostech ve Win-

  chesteru. V září téhož roku navští-

  vila Winchester znovu, když se její

  dcera Johanka chystala odjet za svým

  nastávajícím, sicilským králem. Eleo-

  nora se v následujících letech obje-

  vila také na několika dalších shro-

  mážděních a příležitostně se připojila

  ke svým synům, což naznačuje, že

  42

  

  Eleonora byla

  jedinou ženou,

  která se stala

  královnou Francie

  i Anglie

  

  Old Sarum Castle

  představoval

  Eleonořinu

  oblíbenou

  rezidenci. Od

  roku 1173 ji na ní

  Jindřich II. věznil

  

  Korunovace krále

  Richarda I.

• Strana 43

  prospěch svého syna, nového krále

  Richarda I. Ve svých sedmdesáti

  letech se zasadila o získání výkupné-

  ho potřebného k jeho osvobození ze

  zajetí, do kterého upadl, když se vra-

  cel z křížové výpravy. Když Richard

  v roce 1199 zemřel, stála v pozadí

  vlády nejmladšího syna Jana.

  Eleonora Akvitánská zemře-

  la v roce 1204, zhruba v 80 letech,

  v opatství Fontevrault, kde nejednou

  v minulosti vyhledávala odpočinek.

  Zde si nechala připravit vlastní hrob,

  ve kterém měla navždy ulehnout

  po boku svého manžela. Kronikář

  Richard z Devizes popsal Eleonoru

  jako ženu, „nad jejímiž schopnostmi

  lidé jejího věku žasnuli“. A nejenom

  jejího věku – Eleonora Akvitánská

  okouzlovala a fascinovala lidi ještě

  celá staletí po své smrti. Do svých 80

  let vlastně vtěsnala několik středově-

  kých životů. Stala se jedinou ženou,

  která kdy byla královnou Francie

  i Anglie. Účastnila se křížové výpra-

  vy, vládla rozsáhlým državám a vedla

  armády do boje. Nikdy také neměla

  daleko ke kontroverzím. Než aby byla

  vězněm svého manžela, sehrála chyt-

  rou roli prostřednice, díky níž se její

  rodina nerozpadla. Alespoň na chvíli.

  Tragicky dopadl její vztah ke dvěma

  dcerám z prvního manželství. Po

  odchodu od Ludvíka se s nimi Eleo-

  nora už nikdy nesetkala.

  Eleonora patřila mezi nejvý-

  znamnější ženy středověku. Byla

  jasnou hvězdou v pochmurné noci

  špatně zaznamenaných příslušnic

  něžného pohlaví, která zářila o to

  jasněji, že její současnice zahalovala

  temnota. Její světlo fascinuje i více

  než 800 let po její smrti.

  „VE SVýCH SEDMDESÁTI

  LETECH SE ZASADILA

  OZíSKÁNí VýKuPNéHO

  POTřEBNéHO KjEHO

  OSVOBOZENí ZE ZAjETí,

  DO KTERéHO uPADL,

  KDYŽ SE VRACEL

  ZKříŽOVé VýPRAVY“

  43

  

  

  Vyobrazení

  Richarda I., který

  na žádost Eleonory

  Akvitánské

  omilostnil svého

  bratra Jana

  poté, co tento

  zorganizoval

  vzpouru

  

  Fontevraultské

  opatství, kde

  Eleonora roku 1204

  zesnula

  

  Náhrobky Eleonory

  Akvitánské

  a jejího manžela

  Jindřicha II.

  v katakombách

  opatství

• Strana 44

  ZROD

  PROUDOVÉ

  STÍHAČKY

  ZROD

  PROUDOVÉ

  STÍHAČKY

  Proudová letadla vládnou současné vzdušné válce,

  nebylo tomu tak ale vždy…

  Napsal Stuart Hadaway

  V

  červenci 1944 zahájily operační provoz první

  dva proudové stíhací letouny na světě. Němec-

  ké Messerschmitty Me 262 dosud procházely

  testováním, což je ale s ohledem na akti-

  vitu spojeneckých letadel nad územím Říše

  nemohlo uchránit ostrých střetů. Dne 26. července

  1944 se zkušební pilot Alfred Schreiber utkal v souboji

  s průzkumným letounem de Havilland Mosquito Krá-

  lovského letectva (RAF). V následujících týdnech se pak

  podobné incidenty opakovaly, i když byl Messerschmitt

  stále ve vývoji. Až v říjnu 1944 se zformovala první

  frontová jednotka, Kommando Nowotny.

  V červenci 1944 RAF přezbrojilo 616. peruť na

  proudové letouny Gloster Meteor. Tento typ, zpočátku

  omezený pouze na obranu nebe nad Velkou Británií,

  se začal používat proti německým raketám V-1 nad

  jižní Anglií. Teprve v lednu 1945 byly první kusy před-

  běžně odeslány na kontinent, ale až do dubna téhož

  roku nesměly překročit frontové linie. Do konce druhé

  světové války si Meteory připsaly téměř 50 zničených

  nepřátelských letadel, všechna však při obraně vlastních

  letišť. Konkurenční Me 262 se mezitím mohly pochlubit

  více než desetinásobkem vzdušných vítězství.

  PŮVOD PROUDOVÉHO MOTORU

  Obě strany používaly turbodmychadlové motory,

  u nichž byl vzduch nasáván kompresory, ohříván ve

  spalovací komoře, kde se do něj přidávalo palivo,

  a poté expandoval přes turbínu a vycházel ze zadní

  části motoru. S nápady na různé typy proudových

  motorů se experimentovalo po celá desetiletí, ale

  byl to důstojník RAF Frank Whittle, kdo jako první

  vyrobil funkční verzi. Whittle vypracoval první plány

  v roce 1928 a v roce 1930 si je nechal patentovat. Své

  návrhy předložil RAF, ale ta o ně neprojevila velký

  zájem. Koneckonců v roce 1930 používalo RAF dvou-

  plošníky vyrobené ze dřeva a látky a letouny, které

  by vydržely zátěž proudového motoru, byly dosud jen

  44

• Strana 45

  45

  vzdáleným snem. Whittleovi však bylo

  dovoleno pokračovat ve výzkumu a v roce

  1937 postavil svůj první funkční model. Poté vznik-

  la specifikace na proudový stíhací letoun a prototyp

  Gloster E.28/39 poprvé vzlétl v roce 1941.

  V té době už ale Whittla předstihl Němec Hans

  von Ohain, který v roce 1933 vytvořil vlastní plány

  proudového letounu (s využitím Whittleova paten-

  tu). Jeho první funkční prototyp vznikl v roce 1937,

  pět měsíců po Whittleově modelu, ale oficiální zájem

  o projekt urychlil jeho vývoj. V srpnu 1939 vzlétnul

  Heinkel He 178, který se stal prvním letadlem na

  světě, jež létalo pouze s proudovým motorem. Obě

  země nyní pracovaly na výrobě praktického proudo-

  vého válečného letounu.

  Přestože oba letouny, Meteor

  i Me 262, byly navrženy ve stejné době jako

  dvoumotorové proudové stíhačky, určené k použití pro

  boj ve vzduchu i pro útoky na pozemní cíle, před-

  stavovaly velmi odlišné koncepce. Rozdíly v mnoha

  ohledech charakterizovaly zásadně rozdílné přístu-

  py Britů (a potažmo i ostatních spojenců) a Němců

  k vývoji tohoto typu letadel.

• Strana 46

  GLOSTER METEOR FR.9

  DETAIL

  ROZHODUJÍCÍ ZBRAŇ…

  V době, kdy byl Me 262 uveden do provozu, prohrávali

  Němci druhou světovou válku na všech frontách. Zou-

  fale proto hledali tajnou zbraň, která by jim umožnila

  „skok“ („Der Brocksprung“), díky němuž by se dostali

  tak daleko před Spojence, že by se průběh konfliktu

  nezvratně obrátil v jejich prospěch. Vedení posedlé exo-

  tickými technologiemi vrhlo již tak omezené zdroje do

  raket, stíhaček s raketovými motory a proudových leta-

  del. Němci z konce války jsou proslulí širokou škálou

  futuristických návrhů letadel, i když většina z nich byla

  za hranicí tehdejších technických možností. Jejich pří-

  stup byl vysoce akademický, matematický a založený na

  rozsáhlých výpočtech a aplikacích teoretických poznat-

  ků, ale zemi chyběly suroviny, výrobní kapacity i čas na

  výrobu takových letounů. Me 262 se přitom nacházel na

  tom praktičtějším konci spektra návrhů. Typ vypadal

  futuristicky, s obloukovým trupem a dozadu zalomený-

  mi křídly (kvůli problémům s vyvážením; nebyl zdaleka

  tak rychlý, aby je aerodynamika vyžadovala), ale přes-

  to měl nedostatky. Špatná kvalita materiálů použitých

  v motorech Jumo 004 vedla k tomu, že praktická život-

  nost činila pouhých deset hodin letu.

  … NEBO KONCEPT PRO BUDOUCNOST?

  Na druhou stranu byla konstrukce Meteoru mnohem

  více tradicionalistická. Trup měl velmi konvenční tvar

  a rovná křídla. Dosahoval rychlosti o 190 km/h nižší

  než Me 262, ale jeho motory byly mnohem spolehlivější.

  A co je podstatné, Spojenci nehledali zázračnou, vítěz-

  nou zbraň. Věděli, že úspěch závisí na výrobě velkého

  množství osvědčených existujících typů (s pístovými

  motory), v případě potřeby s postupným vylepšováním.

  Také proto byla pro vývoj prvních proudových stíhaček

  vybrána společnost Gloster Aircraft Company, která v té

  době nevyvíjela žádný frontový letoun a nedošlo tak

  v jejím případě k omezení výroby pro RAF.

  Američané zvolili podobný přístup, když vývoj prou-

  dových stíhaček svěřili společnosti Bell Aircraft Corpo-

  ration, a šli ještě o krok dál, když stejný princip uplat-

  nili i při konstrukci motorů. Zatímco Britové využili

  svého nejzkušenějšího výrobce motorů Rolls-Royce

  (i když na základě návrhů Franka Whittlea), Američané

  zadali návrhy motorů poskytnuté britskou vládou

  v roce 1941 společnosti, která neměla

  s leteckými motory žádné zkušenosti (General Electric),

  aby nedošlo k narušení hlavní zbrojní výroby.

  Spojenci se na věc mohli dívat z dlouhodobějšího

  hlediska a také tak činili. Proudové stíhačky pro vítěz-

  ství ve druhé světové válce nepotřebovali a mohli se

  věnovat vývoji spolehlivých a efektivních letadel. Hle-

  děli do budoucnosti a zejména v případě Velké Británie

  na možnost poválečného prodeje, který by pomohl

  oživit rozvrácenou ekonomiku. V měsících

  a letech následujících po válce prošel

  Meteor řadou modernizací a vylepšení,

  rychle zvyšoval rychlost a výkony,

  vytvořil několik rychlostních

  a výškových rekordů a sloužil

  v letectvu po celém světě

  až do 60. let. Me 262

  se ještě krátce vyrá-

  běl v Československu,

  kde jich ale nakonec

  vzniklo jen dvanáct.

  Pro poválečné trhy

  byl příliš primitivní

  a nespolehlivý.

  Na konci druhé

  světové války

  dominovala

  „NĚMCI VYNAKLÁDALI SVÉ UŽ

  TAK NEDOSTATEČNÉ ZDROJE

  DO VÝVOJE RAKETOVÝCH

  A TRYSKOVÝCH MOTORŮ“

  „NĚMCI VYNAKLÁDALI SVÉ UŽ

  TAK NEDOSTATEČNÉ ZDROJE

  DO VÝVOJE RAKETOVÝCH

  A TRYSKOVÝCH MOTORŮ“

  ČUMÁKOVÁ ČÁST

  

  

  

  STÍSNĚNÝ KOKPIT

  

  

  

  

  

  Komodor

  letectva sir

  Frank Whittle,

  vynálezce

  proudového

  motoru

  46

  

  Whittleův motor

  Power Jets W.1,

  použitý v letounu

  Gloster E.28/39

  a později jako

  základ motorů

  Rolls-Royce

  Welland v letounu

  Meteor a motorů

  General Electric

  řady J v USA

• Strana 47

  světové výrobě proudových stíhaček Velká Británie.

  Mnohé poválečné projekty – „první generace“ prou-

  dových stíhaček – byly již v létě 1945 ve vývoji značně

  pokročilé. Dvoutrupý letoun de Havilland Vampire se

  začal vyrábět v roce 1944 a v letech 1945 a 1946 násle-

  dovalo mnoho dalších stíhaček a bitevníků různých typů.

  První americký proudový stíhací letoun Lockheed P-80

  Shooting Star dorazil do Francie již počátkem roku 1945,

  ale v té době se v podstatě spoléhal na britské motory.

  Sověti mezitím pracovali na vlastních plánech.

  V roce 1944 začaly práce na letounu Suchoj Su-9,

  který poprvé vzlétl v roce 1946. V podstatě se jednalo

  o napodobeninu Me 262, která využívala kopie motorů

  Jumo 004. Ty se – stejně jako originály – ukázaly jako

  problematické, a teprve když Britové v roce 1946 pro-

  dali Sovětům několik motorů Rolls-Royce Nene, sovět-

  ský program proudových stíhaček se skutečně rozběhl.

  Navzdory slibu, že je nebudou používat pro vojenské

  účely, byly motory okamžitě zpětně upraveny právě pro

  tuto funkci a vyráběny jako Klimov RD-45.

  PRVNÍ VÁLKA TRYSKÁČŮ

  Design letadel postupně začínal odrážet nové možnosti

  a změnu aerodynamiky, které s sebou tryskové moto-

  ry přinášely. Vše šlo ale pomalu až do vypuknutí další

  války, která jasně ukázala, že je skutečně

  zapotřebí „velký skok“ v přemýšlení

  o leteckých zbraních.

  gLOSTER METEOR fR.9

  VE SLUŽBĚ 1950–1961

  PŮVOD VELKÁ BRITÁNIE

  DÉLKA 13.6 m

  DOLET 1 110 km

  MOTOR 2 × 1,587 kg

  TAHOVÉ VÁLCE

  ROYCE DERWENT 8

  POSÁDKA JEDNOČLENNÁ

  ZBRANĚ 4 × KANÓN HISPANO

  MK V 20 mm

  STAROMÓDNÍ DESIgN

  

  

  

  

  JEDNODUCHÝ,

  ALE EfEKTIVNÍ DRAK

  

  

  

  47

  

  První americká

  proudová stíhačka

  Lockheed P-80

  Shooting Star měla

  motor v trupu, ale

  jinak byla zcela

  konvenční

  

  Výrobní linka

  Lockheed P-80

  Shooting Star ve

  Spojených státech

• Strana 48

  Me 262 a Meteor se nikdy neutkaly ve skutečném

  boji a mělo uplynout šest let, než proudové stíhačky

  plně dospějí a budou připraveny čelit ostré zkoušce.

  Když komunistická Severní Korea v roce 1950 napad-

  la Koreu Jižní, vyslali západní spojenci (pod záštitou

  OSN) napadené zemi na pomoc své jednotky. To při-

  mělo komunistickou Čínu a Sovětský svaz, aby pod-

  pořily Sever. Poprvé se tak proudové stíhačky měly

  střetnout v boji.

  V široce popularizovaných představách tvořily jádro

  bojů nad Koreou souboje stíhaček F-86 Sabre a MiG-15.

  Oba stroje byly dosud jen krůček od Meteoru a Sho-

  oting Star (které také létaly nad Koreou). Byly dosta-

  tečně rychlé na to, aby již potřebovaly šípovitá křídla

  a další konstrukční prvky optimalizující výkony při

  vysokých rychlostech, ale stále se jednalo o letouny

  první generace. Nebyly to také jediné stíhací letouny

  zapojené do války. Státy OSN používaly jako stíhačky

  nebo k útokům na pozemní cíle i další proudové letou-

  ny první generace a zároveň obě strany stále používa-

  ly i vrtulová letadla. V silách OSN dosud dominovaly

  letouny jako F-51 Mustang, Hawker Sea Fury a Vought

  F4U Corsair, které občas dokázaly zasáhnout a sestřelit

  i MiG-15.

  Byly to však střety proudových letounů s proudový-

  mi letouny, které definovaly leteckou válku, i když jen

  proto, že poskytly vývojářům cenné lekce, které zajis-

  tily, že se tryskáče stanou rozhodující zbraní letecké

  války. Obě strany vstoupily do války s leteckou techni-

  kou, která se stále více plížila za hranice starých pís-

  tových motorů, ale dosud se využívalo mnoho stejných

  zbraní, avioniky a taktiky. Souboje mezi stíhačkami

  vyzbrojenými kanony a kulomety se staly normou, ale

  ukázalo se, že motor a drak nejsou vše, co je potřeba

  k vytvoření účinné proudové stíhačky. Vyšší rychlost

  znamenala také menší bojovou zónu a kratší možnost

  skutečně zasáhnout nepřítele. Standardní zbraňové sys-

  témy se snažily držet krok; MiG-15 zpočátku používal

  přímou kopii zaměřovače Mk IID RAF, který se používal

  během bitvy o Británii, zatímco jeho těžký kanon měl

  těžkopádně pomalou rychlost střelby. Zaměřovač Sabru

  s (temperamentním) radarovým systémem byl účinnější,

  ale stále ještě nedostačující. Letouny mohly být jakkoli

  rychlé a obratné, ale stíhačka, která nedokáže zasáh-

  nout jiný letoun, je k ničemu.

  Poučení z Koreje se spojilo s postupným vývojem,

  který směřoval v Americe, Británii a Sovětském svazu

  k rozvinutí nových technologií. Radar musel deteko-

  vat letadla na mnohem větší vzdálenosti nezbytné pro

  manévrování stíhaček na pozici a pomáhat při navádění

  střelby. Ještě lépe se dařilo urychlit vývoj řízených střel

  vzduch-vzduch (na rozdíl od neřízených raket vzduch-

  -země používaných za druhé světové války) a také pod-

  půrné avioniky.

  Technologický „skok“, o který Němci usilovali

  v roce 1944, se nakonec uskutečnil v polovině 50. let.

  Do konce desetiletí se díky své rychlosti a potenciálu

  stala proudová stíhací letadla jasnou samostatnou tří-

  dou, protože druhá generace letadel již daleko předčila

  typy s pístovými motory. Letouny jako English Electric

  Lightning, Lockheed 104 Starfighter a Mikojan-Gurevič

  MiG-21, navržené a postavené jako komplexní zbraňové

  systémy, létaly dvojnásobnou rychlostí zvuku, zasaho-

  valy vzdálené cíle řízenými střelami a řídily se zcela

  novými aerodynamickými zákony. Nastal věk proudo-

  vých stíhaček.

  48

  

  Zkušební pilot

  Lawrence Clousing

  nastupuje do

  letounu Lockheed

  P-80.

  

  Američtí vojáci

  v Německu

  zkoumají opuštěný

  Me 262,

  duben 1945

  

  

  North American

  F-86 Sabre

  představoval

  vrchol první

  generace

  proudových

  letounů. Měl

  vyspělou

  aerodynamiku, ale

  zastaralou výzbroj

  a avioniku

• Strana 49

  D

  ávná země lovců mamutů ležela mezi Dunajem a severským ledovcem.

  Klíčovou roli zde hrál systém přirozených geomorfologických bran, jimiž

  sezonně procházela stáda býložravců, mezi nimiž dominoval mamut. Byla to

  nejen dnešní Morava, ale i severní Rakousko, Krakovsko a západní Slovensko.

  Pro zdejší gravettience (viz box Gravettien), jak se správně podle tehdejší kultury tito

  lidé nazývají, měl mamut mimořádný význam. Byl zvířetem nejen loveným, ale patrně

  i uctívaným a stal se součástí umění. Suroviny, které vedle masa poskytoval, se využívaly jak

  k předmětům denní potřeby, tak k účelům obřadním, spjatým s tehdejší mytologií. Mamutí

  kosti, lebky i kly lidé v mimořádných kvantech shromažďovali na určitých místech ve svých

  tábořištích. V této době se jinde v Evropě ani jinde ve světě nic podobného nedělo.

  lovcu mamutu

  V zemi

  Před zhruba 33 až 22 tisíci lety obývali krajinu Moravy lidé, které

  první archeologové nazvali „lovci mamutů“. Vedly je ktomu

  ohromné skrumáže mamutích ostatků upravěkých sídlišť. Přestože

  by se podle skladby jídelníčku mělo mluvit spíš olovcích zajíců,

  ukazuje se, že nikde jinde nebyli lidé se srstnatými obry tak spjati

  Napsal Libor Balák

  

  Trvalé zimní sídliště

  lovců mamutů

  v Předmostí u Přerova

• Strana 50

  

  Přibližnou představu o životě člověka si lze

  udělat na základě podmínek, ve kterých je-

  dinec přežil a prosperoval. Vydejme se tedy

  do země někdejších lovců mamutů, ať nám

  pohled na krajinu a klimatické podmínky

  napoví. Naše pouť začíná u zátočin a slepých

  ramen Dunaje, lemovaného rákosinami, smí-

  šenými lesíky a lesostepí. Z ptačí perspekti-

  vy jinak rovinatou krajinu oživují vápencové

  pálavské kopce. Pod nimi se klikatí Dyje, kte-

  rá se místy rozlévá do okolí. Cestou na sever

  vegetace chudne. Stromů ubývá, zmenšují se

  a zem pokrývá nízký porost. Pohybujeme se

  proti proudu řeky Moravy a Bečvy a poté

  sledujeme tok Odry. V krajině přibýva-

  jí hory. V této době vypadají obzvláště

  nevlídně. Když se vymaníme z jejich

  chladného a suchého dechu, otevřou

  se před námi znovu nížiny, kde jsou

  podmínky přece jen lepší.

  Po celou cestu se pod námi po-

  hybují stáda sobů, divokých, vůči zimě

  odolných koní a rohatých pižmoňů. Ko-

  lorit dotvoří skupinky srstnatých ma-

  mutů. Z osamělejších zvířat tu žijí noso-

  rožci, medvědi, rosomáci. Nechybějí ani

  smečky vlků, lvů a hyen. Z menší fauny

  můžeme spatřit polárního zajíce, bělo-

  kura nebo lišku.

  Klima je v této době sušší než

  dnes, ale citelně chladnější. To zname-

  ná, že v zimě je průměrná teplota ko-

  lem -1°, v létě +3 až 5. Epochu kultury

  gravettienu ukončí velmi dramatické ochla-

  zení a lidé se budou stěhovat jižněji. Po-

  dle klimatu je osídlována krajina. Zatímco

  v teplejších dobách lidé sídlí na kopci a po-

  zorují, co se kde děje, v chladnějších schá-

  zejí do údolí a jsou rádi, že tu tolik nefouká

  a že nemrznou. Lovci mamutů žijí v pod-

  mínkách určitého středu. A tak jsou jejich

  celoročně obyvatelná sídliště objevována od

  konce 19. století na stráních kopců, ani moc

  nízko, ani příliš vysoko, a poblíž příhodné-

  ho říčního toku.

  

  Na sídliště upozornily první průkopníky

  archeologie právě skrumáže mamu-

  tích ostatků, které pro svou hojnost

  neušly pozornosti místních obyva-

  tel. Někde se obnažené kosti mamu-

  tů zvolna rozpadaly, jako v Dolních

  Věstonicích, jinde, jako v Předmostí

  u Přerova, se těžily a využívaly jako

  hnojivo. Poznatky o podobě příbytků

  přinesly zvláště poválečné vykopáv-

  ky. Do základů obydlí byly totiž po-

  užity kameny nebo masivní mamutí

  kosti, které tak odhalily alespoň je-

  jich půdorys.

  Proslulé sídliště Dolní Věstonice

  tvořilo několik obydlí, kde podle

  archeologa Bohuslava Klímy mohlo

  žít i kolem stovky obyvatel. Bohu-

  žel Předmostí, přestože mamutími

  ostatky doslova oplývalo, bylo z nej-

  větší části odkryto již v 19. století, a teh-

  dejší skrovné metody výzkumu neumožnily

  tamní objekty zachytit. Sprašová hlína os-

  travského sídliště na Landeku zase nedo-

  kázala řádně uchovávat kostěný materiál,

  takže odtud známe především pozůstatek po

  dílně, kde se drtilo červené barvivo, a něko-

  lik ohnišť. Lokality kolem Dunaje ani z Kra-

  kovska nepřinesly přes množství kostí jasné

  stopy po obydlí.

  Milovice na jihu Moravy vydaly zatím je-

  diný objekt, který ukázal, že mamutí ploché

  kosti tady sloužily jako opory pro tyče, jež

  by se samy v bahnitém terénu propadaly do

  země. Vedle velkých sídlišť existovaly i menší

  sezonní lovecké tábory, například u Jarošova.

  Mimo to archeologové našli typické nástro-

  je gravettienské provenience izolovaně nebo

  v menších kolekcích i na řadě dalších míst

  Moravy. Kdybychom však výraznější stopy po

  této kultuře hledali v intencích Štorchových

  Lovců mamutů v jeskyních, neuspěli bychom.

  Těmto prostorám se gravettienci vyhýbali.

  Lov mamutů s použitím oštěpu

  s dlouhými hroty z narovnávané

  mamutoviny. Mamuti nebyli jen

  zrzaví, z analýzy DNA vyplynulo,

  že byli různobarevní – od světlých

  po černosrsté. Do zrzava se barva

  posunuje po rozložení barviva

  Gravettien

  Jde o kulturu střední fáze mladého paleolitu,

  která se před 33–22 tisíci lety rozprostírala

  od Španělska po Rusko. Moravský gravettien

  v sobě slučuje subkulturu staršího pavlovienu

  (podle naleziště Pavlov) a po ní následující

  mladší subkulturu willendorf-kostěnkienu

  (podle stejnojmenných nalezišť).

  50

• Strana 51

  

  Sídliště lovců mamutů si můžeme

  představit jako několik větších pro-

  storných obydlí se stěnami dobře

  izolovanými proti mrazu a chladu.

  Jako konstrukční materiál sloužilo

  dřevo i mamutí kosti. Stěny nejspíš

  vyplňoval nejdostupnější staveb-

  ně-izolační materiál – drny a snad

  i rákos, který mohl být na některých

  lokalitách snadno dostupný.

  Letní, mobilní stany v pře-

  chodných táborech byly

  potaženy kůžemi nebo leh-

  kou březovou kůrou. Obydlí

  uvnitř prohřívala ohniště.

  Prostor mezi přístřeší-

  mi vyplňovaly vysoko umístě-

  né zimní zásobárny s masem,

  konstrukce na sušení kůží,

  prostory na jejich zpraco-

  vání a další místa pro čin-

  nosti, které se odehráva-

  ly venku. Alespoň některá

  tábořiště uzavírala ohrada.

  Někde ležela i skládka ma-

  mutích kostí, lebek a klů,

  jakož i zásoby dříví na otop.

  Ostatně i velké mamutí kos-

  ti poskytovaly dost tuku,

  aby živily ohně sever-

  něji položených síd-

  lišť. Směrem na jih

  v popelu zase převa-

  žují uhlíky ze stromů,

  a proto si zde může-

  me představit zásoby topného dříví.

  Zvláště když lidé sídliště obývali delší

  čas a místní zásoby dřevin se vyčer-

  paly, mohli si například přitáhnout

  kmeny stromů, které přinášely řeky.

  Ty pak dlouhodobě sušili. Na ostrav-

  ském kopci Landek, jak odhalila ana-

  lýza popele, se však topilo i černým

  uhlím z nedaleké povrchové sloje. Jde

  o jeho nejstarší archeologicky dolo-

  žené užití na světě.

  

  Z potravy končící na pomyslném ta-

  líři lovců mamutů zbyly zvířecí kosti.

  Nejčastěji na něm byli zajíci. Archeo-

  log Karel Valoch také nejednou

  mluvil o lovcích mamutů jako

  o lovcích zajíců. Právě zajíce,

  kury a lišky stačilo jen sbírat,

  protože se chytali pomo-

  cí pastí. Jiná, větší zvířata se

  skutečně musela ulovit. Na

  lov mamutů se lidé vydá-

  vali snad jednou dvakrát

  do roka. Byla to pres-

  tižní záležitost – dů-

  vod k chloubě, ale

  zároveň bylo právě

  mamutí maso velmi

  významnou potra-

  vinou. Podle nedávné

  analýzy ostatků před-

  mostských gravettienců měli

  zkoumaní jedinci konzumovat

  převážně mamutí maso.

  Existuje více teorií o tom,

  jak se tito obři lovili, ale kaž-

  dopádně zapomeňme na lov

  starých, ohromných zví-

  řat jako z Hollywoodu a na

  jámy – a) jak byste tak velké

  zvíře z jámy dostali, b) jak byste tak

  velkou jámu ve zmrzlé půdě vykopa-

  li? Lovci si spíše vybírali mladší kusy

  s měkčím masem. K zabití mamuta

  pak stačilo použití velkého a těžké-

  ho oštěpu, k jehož vymrštění mohli

  muži používat dvouruční vrhač. Sa-

  mozřejmě v archeologii doklady sa-

  motného vrhače nenajdete, tato věda

  žije jen z dochovatelných zbytků. Ale

  paleontoložka Miriam Nývltová Fišá-

  ková rozpoznala na rukou těchto lidí

  určité deformity, které může způso-

  bovat právě užívání vrhače.

  U lovu mamuta jde také o to,

  lovit jej opakovaně. Má oči umístě-

  né velmi vysoko, má dobrý rozhled,

  dostatek pachových i hmatových dat.

  Díky dlouhému životu může snadno

  uplatnit své zkušenosti a chápat sou-

  vislosti mezi lidmi i úmrtím svých

  druhů v daném prostoru. Mamutí

  Mělké hrobové lůžko obklopené kusy spáleného dřeva ukrývalo

  ostatky tří společně pohřbených asi dvacetiletých jedinců. Dříve

  udávané stopy záměrného usmrcení nejsou průkazné. Jedinec

  uprostřed trojhrobu měl nejspíš zvláštní postavení. Jestliže

  muži na okraji byli zdraví a silní, prostřední byl od dětství

  poznamenaný nemocemi a jeho pohlaví zůstává po desetiletích

  stále neidentifikované. Příčinou „scénického“ uložení mohl

  být vztah mužů k prostřednímu jedinci. Hlavy zesnulých byly

  pokryty prohnětenou červenou hlínou a podobně byla ošetřena

  pánev prostředního jedince, případně ruka vedlejšího muže,

  to dnes již nerozlišíme. Vedle oděvu barevná hlinka snižovala

  riziko přenosu mikroorganismů z hrobů na povrch.

  

  Prořezávací hroty

  či pilečky zhotovené

  z miniaturních

  kousků silicitu

  byly velmi účinnou

  zbraní, která

  dokázala zvířeti

  přivodit rozsáhlé

  vnitřní zranění

  

  Mapa

  gravettienského

  osídlení Moravy

  

  Vícedílná řezba

  muže a terčíky

  z brněnského

  hrobu šamana

  Rekonstrukce

  pohřbu

  

  vestonicky trojhrob

  

  

  Brno

  

  51

• Strana 52

  ostatky ponechané na lovišti by vedly

  k jejich ostražitosti nebo vyhnutí se

  nebezpečným místům. Je to stejné

  chování, které registrujeme například

  u současných sobů. Přežije-li některý

  lov, příště vede stádo jinou cestou.

  Jestliže tedy chcete mamuty lovit

  opakovaně, musíte z krajiny odstra-

  nit ostatky ulovených kusů. Pokud

  máte sáně a psy nebo soby do zápřa-

  hu, vaše šance to udělat je značná.

  Ostatky by také lákaly mrchožrouty,

  medvědy, lvy a hyeny, a to by bylo

  nebezpečné. Tak možná vznikly ony

  ohromné zásoby kostí u táborů.

  

  Na moravské gravettience archeo-

  logové pohlížejí minimálně jako na

  komplexní lovce sběrače. Jako na

  značně složitou kulturu, která doká-

  zala zajistit trvalý blahobyt. Mikro-

  skopická analýza jejich zubů pro-

  zrazuje, že měli k dispozici hojnost

  potravy a nikdy netrpěli hlady. To

  naznačuje, že nebyli zcela závislí na

  lovu migrujících zvířat. Určitá výpo-

  moc v tomto směru by se dala očeká-

  vat i od zvířecích společníků. Nedáv-

  né analýzy nasvědčují tomu, že lovci

  mamutů mohli spíš pro případ nouze

  chovat soby, které mohli uhlídat také

  pomocí psů.

  Tímto, ale i dalšími rysy (vět-

  ší lidnatost sídel než u běžných lo-

  vecko-sběračských společností nebo

  i určitá hierarchie a organizace sku-

  piny) se tito stále ještě paleolitičtí

  lidé podobají spíše pozdějším neoli-

  tickým zemědělským populacím.

  Víme, že příliš masa tělu ne-

  svědčí, a tak nepřekvapilo, že při

  analýze ploché kamenné třecí des-

  tičky byly objeveny stopy povlaku

  z rozmělněných rostlin. Možnos-

  tí jistě nebylo mnoho, ale už pouhý

  rákos dokáže leccos nahradit. Jeho

  kořeny lze na kamenech ro-

  zetřít a použít na jedlou

  kaši nebo na těsto, z kte-

  rého se dá upéct chleba.

  Vztah lidí a rostlin byl však

  v této době daleko výraz-

  nější. Samozřejmě již-

  něji situovaná sídliště

  v tomto směru měla

  výhodu. Ale o tom

  více v povídání o do-

  vednostech.

  

  

  Pokud si teh-

  dejší společnost

  představujeme

  jako izolované

  skupiny lidí, je to

  představa klam-

  ná. Už déle tu fun-

  govala určitá komu-

  nikace a propojenost,

  které mohly vést i k jisté

  specializaci podle rozdíl-

  ných specických podmí-

  nek na daném území. Tento model

  pak požaduje také výměnu produktů

  i surovin. Archeologie sleduje jeden

  z těchto aspektů, a tím je distribuce

  silicitů – kvalitní, barevně atraktiv-

  ní kamenné suroviny jako pazourek

  a radiolarit z Polska a Bílých Karpat.

  Ty se transportovaly na celé území

  lovců mamutů, na stovky kilomet-

  rů. Silicity byly ideálními kameny,

  vhodnými pro nástroje, které měly

  mít ostrý břit. I v daleko pozdějších

  dobách, kdy se používaly kovy jako

  bronz, měď nebo železo, měl ten-

  to materiál stále své místo. Stov-

  ky kilometrů od zdroje severského

  pazourku bylo doloženo plýtvání.

  Zřejmě jich byl dostatek. Přitom da-

  leko bližší surovinový zdroj brněn-

  ského šedého rohovce ze Strán-

  ské skály byl opomíjen. Dokladem

  transportu na dálku budiž i slavná

  Willendorfská venuše – byla vy-

  řezána, vybroušena a vyhlazena

  z vápence, který pocházel právě ze

  Stránské skály u Brna.

  Za moravské specikum toho-

  to období je možno pokládat vý-

  robu kamenných nástrojů brouše-

  ním – touto technikou lidé předběhli

  ostatní Evropu o 20 tisíc let. Jednalo

  se o broušení kamenných retušérů,

  sloužících k dohotovování a při-

  ostřování břitů.

  

  

  K dovednostem lovců

  mamutů musíme při-

  počítat i tkaní jem-

  ných textilií. Potvrdi-

  ly to analýzy vzorků

  vypálených hliněných

  hrudek z jihomorav-

  ských sídlišť, kde byly

  objeveny otisky tex-

  tilu. Vztah člověka

  a rostlin tedy ne-

  byl nijak okrajo-

  vý a v některých

  ohledech se lidé

  mladého paleolitu

  chovali tak, jak se to

  předpokládalo až o lidu

  neolitu.

  Z výdobytků této

  kultury stojí za zmínku

  i prvenství v použití kera-

  mické hmoty – ovšem jen

  

  Přechodný letní

  tábor a sešívání kůží

  pomocí šídla a šlach

  

  Věstonická venuše

  je nejstarší známá

  soška z keramiky. Je

  stará 30 až 27 tisíc

  let a zobrazuje

  obézní ženu, možná

  spolehlivou matku

  živitelku, možná

  prostředek, jak

  pomocí nahoty zahnat

  zlé duchy. Venuše jsou

  společným článkem

  evropského umění

  gravettienu

  Maso se tepelně upravovalo, aby bylo lépe stravitelné. Velmi

  jednoduše se udilo – stačilo naporcované kusy jen zavěsit

  vysoko do kouře nad ohniště obydlí. Uchovávat se mohlo

  i mražením, respektive ukládáním pod zem, jak to patrně

  dělali obyvatelé jižního sídliště v Pavlově. Jinde se zřej-

  mě postupovalo podobně jako v severských zemích, kde se

  dodnes takové uzavřené zásobárny na maso stavějí vyso-

  ko nad zemí na kůlech, aby se k nim nedostala dravá zvěř.

  Někdy možná stačil i prostý pytel zavěšený na strom.

  Maso se mohlo jak péci, tak vařit. K vaření tehdejší lidé

  užívali lehké proutěné koše, do kterých umístili kožené vaky.

  Někdy je vkládali do speciálně vyhloubených dolíků, kterým

  archeologové říkají varná jáma. K varu se voda přiměla opa-

  kovaným vkládáním v ohništi rozpálených kamenů.

  uprava masa

  52

• Strana 53

  

  k výrobě gurek. Na jihomoravských sídli-

  štích ve Věstonicích a v Pavlově byly obje-

  veny sošky zvířat či lidí z hlíny, která byla

  stabilizována výpalem, jindy však byla tělíč-

  ka zvířat vypalována tak, aby se roztrhla

  vlivem zbývající vlhkosti. U nás velmi

  populární Věstonická venuše je zho-

  tovena z keramiky, což bylo v této

  době ojedinělé. Ostatní venuše byly

  vyřezány z mamutoviny, kostí, měkkého ka-

  mene nebo paroží.

  Je známo, že i lovci mamutů používa-

  li červené barvivo, které bylo rozšířené po

  celé Evropě. Barviva archeologové nalézají ve

  formě ještě nerozetřených hrudek nebo jako

  vrstvu prosycenou barevným rozmělněným

  práškem. Červené barvivo se nachází také

  v hrobech, kde bývají zbarveny lidské ostatky

  nebo předměty. Jindy je přímo ze samotného

  surového přírodního barviva vyřezána žen-

  ská postava, jako v případě petřkovické sošky

  u ostravského Landeku.

  

  Neznáme žádné skutečné paleolitické po-

  hřebiště, převládal tedy nejspíše pohřeb, kdy

  bylo tělo navráceno přírodě, tak jak to zná-

  me u některých nedávných obyvatel Sibiře.

  Existují však výjimky, kdy jsou někteří lidé,

  z nám neznámých (možná mytologických)

  důvodů pohřbíváni do velmi mělkých jam.

  Ale počet těchto výjimečných pohřbů prá-

  vě na území Moravy a rakouského Poduna-

  jí předčí ostatní hroby celé Evropy. Vysvětlit

  abnormální pohřební ritus může pomoci bio-

  logie. V případě, že by tělo mrtvé-

  ho mohlo být zdrojem kontami-

  nace nebezpečnou chorobou, je

  lepší je honem uložit pod zem.

  To, co dnes vnímáme jako kulturní a etické

  chování, tak může mít prosté biologické pří-

  činy. Týká se to i použití barviva (viz Věsto-

  nický trojhrob).

  Vůbec největší hrob této doby, respek-

  tive pohřební areál (4 × 2,5 m) objevil v létě

  1894 v Předmostí profesor Karel Maška. Ob-

  sahoval kosti dvaceti jedinců, z toho 12 dětí,

  kteří nejspíš podlehli epidemii, nejstaršímu

  muži bylo 40 let. Naleziště v Dolních Věsto-

  nicích – Pavlově vydala šest téměř komplet-

  ních koster.

  Zcela výjimečný byl objev hrobu

  (roku 1891) v Brně na křižovatce Francouzské

  a Přadlácké ulice, který postrádal jakékoli

  sídelní zázemí, ležel osamoceně nedaleko

  říčního břehu. Vzhledem k mimořádné výbavě

  byl pochovaný muž označen za významnou

  osobnost – šamana. Žil před asi 24 tisíci lety.

  Byl pohřben s bohatě zdobenou pokrývkou

  hlavy pošitou několika sty ulit mořských

  kelnatek a s řadou předmětů, jež neměly

  praktickou ani ozdobnou funkci. Doprovázela

  ho unikátní skládaná mamutovinová, neoby-

  čejně velká gura muže, kamenné pektorály

  a kolekce disků z nejrozmanitějších dochova-

  telných materiálů. V hrobě původně ležela

  mimo jiné i lebka nosorožce, mamutí lopatka

  a kly. Připomeňme, že šamanismus spolu

  s celou řadou rituálů byl tehdy velmi rozvinu-

  tý a byl nedílnou součástí nejen mytologie, ale

  i praktického způsobu tehdejšího života.

  Všechny obrazy jsou rekonstrukce

  Libora Baláka a jsou součástí jeho projektu

  internetového muzea Anthropark,

  ostatní předměty pocházejí z Pavilonu

  Anthropos MZM v Brně

  

  Uvnitř obydlí bylo příjemné teplo, topilo se

  i mamutími kostmi a tukem. Tak jako Eskymáci

  mohli pavlovienci chodit doma téměř nazí. Měli

  vysoké, štíhlé a přitom robustní tělo, které si

  zdobili – barvou nebo snad i tetováním. K jejich

  schopnostem patřilo i to, že uměli vyjádřit

  počet, jak dokládají početní hůlky z Dolních

  Věstonic, a uvědomovali si čas a jeho periodicitu.

  Na dolnověstonické hůlce bylo zaznamenáno

  29 a půl zářezu – měsíční cyklus

  

  Lžíce z mamutoviny z Dolních Věstonic.

  Geometricky zdobená čelenka z mamutoviny

  (Pavlov). Zatímco v jihozápadní Evropě dominuje

  malba v jeskyních, ve střední a východní Evropě

  jsou typické geometrické abstraktní rytiny

  53

• Strana 54

  platóN

  pIlÍr západNÍ FIlOzOFIE

  54

• Strana 55

  Napsal Murray Nahm

  U

  vádí se, že Platón

  byl synem Aristóna

  a občanem Athén.

  Jeho otec měl předky

  z řad legendárních

  athénských králů a jeho matka

  Periké svůj rodokmen odvozovala

  od Solóna, významné postavy stojící

  za rozkvětem athénské demokracie.

  Tyto informace pocházejí z filozo-

  fova životopisu od Diogena Laercia,

  který vznikl ve 3. století našeho

  letopočtu. Tento autor napsal živo-

  topisy významných myslitelů a má

  tak zásadní význam pro naše zna-

  losti antické filozofie. O Platónově

  významu svědčí, že je mu věnována

  celá jedna kniha. Nicméně je třeba

  dodat, že Laertius psal více než

  500 let poté, co Platón žil a působil,

  a přestože se Laertius odvolává na

  nesčetné zdroje, mnohé se ztratilo

  a mnohé zůstává zahaleno mlhou.

  ŽÁK SOKRATŮV

  Platónovo původní jméno (podle

  Laercia) bylo Aristoklés, ale od svého

  zápasnického trenéra přijal nové

  jméno Platón, což znamená „široký“.

  To mělo odkazovat k jeho mohut-

  né, svalnaté postavě. Filozof byl

  totiž zápasník (je možné, že soutě-

  žil na olympijských hrách), a stejně

  jako všichni athénští občané sloužil

  i jako hoplít v armádě. Údajně bojo-

  val u Korintu a Tangary (v letech

  395/4 př. n. l.) a u Délia (kde získal

  cenu za statečnost) – to druhé však

  zní vysoce nepravděpodobně, pro-

  tože tato bitva se odehrála v roce

  424 př. n. l., kdy mu bylo nanejvýš

  pět let. U Délia však bojoval Sokra-

  tes, který zde také získal ocenění,

  je tak pravděpodobné, že se údaje

  o jejich životech později promí-

  chaly. Víme, že Platón měl dlouhý

  život; jeho narození se klade do doby

  kolem roku 429–7 př. n. l. a žil až do

  roku 348–7 př. n. l. Ani antičtí autoři

  si ale nebyli jisti – podle některých

  mu bylo 80 let, když zemřel, podle

  jiných dokonce 84. Sokratovým žákem

  se stal jako mladík, asi okolo dva-

  cítky. Je více než pravděpodobné, že

  svého učitele slyšel mluvit už dříve,

  protože Sokrates byl v Athénách

  známý už v době Platónova naroze-

  ní. Zachovala se nám anekdota (další

  bohatý zdroj informací o Platónovi,

  který pochází z Aelianovy sbírky Varia

  historia ze 3. století n. l.), podle níž se

  Sokrates setkal s Platónem při náku-

  pu zbraní. Zápasník se zřejmě chtěl

  stát žoldnéřem, Sokrates jej však pře-

  svědčil, aby se stal raději filozofem.

  Po popravě svého učitele v roce

  399 př. n. l. Platón, pravděpodobně

  zklamaný Athénami, cestoval a dále

  studoval u filozofů Kratyla a Her-

  mogena, později se připojil k dalším

  Sokratovým žákům. Poté cestoval do

  Kyrény, Itálie a Egypta, kde se věno-

  val dalšímu studiu, například u mate-

  matika Theodora v Kyréně a u pytha-

  gorejců v Itálii. Na některých z těchto

  cest ho údajně doprovázel také dra-

  matik Eurípidés. Do Athén se vrátil

  kolem roku 387 př. n. l. a založil

  vlastní filozofickou školu, Akademii,

  jen něco málo přes 1 km za hradbami

  města v Hekademově háji (škola se

  možná původně jmenovala Hekade-

  mie). Jeho nejvýznamnějším žákem se

  stal Aristoteles: studoval na Akademii

  v letech 367–347 př. n. l., poté založil

  vlastní školu (lyceum) a stal se učite-

  lem Alexandra Velikého.

  KLÍČOVÉ SPISY

  Platónův hlavní význam stojí na

  jeho dialozích – dílech, která

  psal od počátku 4. století př. n. l.

  a která zaznamenávají nebo mají

  Byl jedním znejznámějších filozofů dějin.

  Co oněm ale opravdu víme?

  

  55

  

  Obraz Platónovo

  symposion z roku

  1648 ukazuje

  Sokrata a jeho

  společníky

  sedící u stolu

  a diskutující

  o ideální lásce

• Strana 56

  zaznamenávat Sokratovy rozhovo-

  ry, a zachycují tak jeho filozofické

  myšlení. Sám Sokrates je úhelným

  kamenem západní filozofie, jejím

  otcem, a platónské dialogy před-

  stavují nejdůležitější zdroj jeho

  myšlení. Existují i další prameny,

  například čtyři díla jeho žáka Xeno-

  fóna, a existovalo i mnoho dalších,

  které se však většinou ztratily.

  Některé z těchto rozhovorů jsou

  smyšlené – Platón (ani Xenofón)

  u nich nemohl být přítomen. Platón

  skutečně vypráví o své přítomnosti

  pouze v jednom z nich (Apologie),

  ale ostatní snad celkem přesně

  odrážejí ráz rozhovorů, k nimž

  skutečně došlo. O jejich věrnosti se

  ostatně již po staletí vedou platón-

  ské a sokratovské debaty (známé

  jako sokratovský problém).

  Existují ale i jiná díla, například

  Zákony, kde Sokrates nevystupuje

  a kde jsou prezentovány čistě Pla-

  tónovy vlastní myšlenky. Je však

  typické, že Platón sám ve svých

  dílech vystupuje jen zřídka, jeho

  vlastní myšlenky obvykle prezentují

  ústa jiných (obvykle Sokratova). Pla-

  tón však do svých děl zahrnuje i své

  příbuzné. Jeho dva starší bratři,

  Adeimantus a Glaukón, se objevují

  v Republice, po svém strýci Charmi-

  dovi pojmenoval jeden dialog a bra-

  tranec jeho matky, Kritias, se obje-

  vuje v několika dialozích (i když to

  není Kritias z dialogu toho jména).

  K dispozici máme také některé

  další prameny svědčící o Platóno-

  vých názorech a myšlenkách, napří-

  klad jeho dopisy. Existují také starší

  díla, která zachycují jeho působení,

  většina se však nedochovala. Nejvý-

  znamnějším klíčem k jeho filozofii

  zůstává kynik Diogenés ze Sinopé.

  ČÍM SE ZABÝVAL?

  Diogenés tvrdí, že Platónova filo-

  zofie vznikla spojením myšlenek

  Hérakleita, Pythagora a Sokrata.

  Kromě těchto zmíněných myslitelů

  víme, že jeho filozofii ovlivnil také

  Parmenidés (který měl po Sokratovi

  pravděpodobně nejdůležitější vliv)

  a že používal Theodorovu matema-

  tiku. Málokdy se nám u antických

  autorů dochovala všechna jejich díla.

  Zdá se však, že Platón je v tomto

  ohledu výjimkou. I ve starověku pak

  existovala díla, u nichž se mělo za

  to, že je nenapsal. (Diogenés uvádí

  deset falešných děl).

  Platónovi se celkem připisu-

  je 42 dialogů a 13 dopisů, ačko-

  liv o autorství několika z nich

  se dodnes vedou spory. Nevíme,

  kdy konkrétně které vznikly, ani

  s konečnou platností nevíme,

  v jakém pořadí je autor napsal.

  Většinou se však dialogy kladou

  do raného, středního nebo pozd-

  ního období. Zákony byly posled-

  ním dialogem, který podle Diogena

  v době Platónovy smrti ještě nebyl

  hotov. Datum vzniku Republiky se

  klade kolem roku 375 př. n. l., tedy

  do středního období. Ostatní jsou

  řazeny do raného období (Apolo-

  gie, Kritón, Laches, Lysis, Charmidés,

  Euthyfrón, Hippias Malý, Hippias

  Velký, Protagoras, Gorgias, Ión),

  středního období (Menó, Faidón,

  Republika, Symposion, Faidros, Euthy-

  démos, Menexén, Kratylos) a pozdní

  období (Parmenidés, Theaetétés, Sofi-

  sta, Politikus, Timaios, Kritikus, Fileb,

  Zákony). To je 27 děl. Zbylá díla se

  56

  

  Platón uprostřed

  dialogu

  s Aristotelem na

  Rafaelově fresce

  Athénská škola ve

  Vatikánu. Na obraze

  se objevuje i řada

  dalších filozofů,

  ale Platónovo

  postavení v centru

  dění ukazuje jeho

  klíčový význam

  

  

  Mozaika z 1. století

  př. n. l. z Pompejí

  zobrazuje

  Platónovu

  Akademii. Dnes je

  k vidění v Museo

  archeologico

  nazionale v Neapoli

• Strana 57

  obvykle nepovažují za Platónova,

  přestože se k nám dostala pod jeho

  jménem: Alkibiadés Větší, Epinomis,

  Alkibiadés Menší, Hipparchos, Rivalo-

  vé, Mínos, Theages, Klytofon. Posled-

  ní skupina je všeobecně považována

  za falešnou (Axiochos, Démodók,

  Eryxias, Halkión, O spravedlnosti,

  O ctnosti, Sisyfos). Část těchto knih

  je i v dnešní době dobře známa,

  některé znají jen odborníci a o řadě

  z nich většina lidí nikdy neslyše-

  la. To však neznamená, že neby-

  ly populární v dřívějších dobách.

  Některé daly vzniknout pozdějším

  antickým filozofickým směrům,

  jako je například novoplatonismus

  od poloviny 3. století n. l.

  Ačkoli Platón na východě pře-

  žil a nejstarší dochovaný rukopis

  pochází z konce 9. století n. l., na

  západě byl znovuobjeven až během

  renesance v 15. století. Tehdy se

  spolu se svým žákem Aristotelem

  stal opět prvořadým zdrojem filozo-

  fické inspirace.

  Ve svých raných dialozích se

  zabýval důležitými otázkami morál-

  ních či náboženských pojmů: odva-

  hou v Lachovi, střídmostí v Charmi-

  dách, zbožností v Euthyfrovi, sprave-

  dlností v první knize Republiky. Ty

  zahrnovaly čtyři z pěti kardinálních

  ctností starověkého Řecka. Pátou,

  moudrost neboli vědění, považoval

  Sokrates za důležitou součást všech

  ostatních. Je možné, že rané dialo-

  gy byly nejblíže Sokratovo vlastní-

  mu přístupu k filozofii; v každém

  dialogu se zkoumá řada definic

  určitého pojmu, které jsou nakonec

  odmítnuty, a rozhovor je bezvý-

  sledný. Čtenář je tak veden na cestu

  vlastního zamyšlení a vytváření

  poznání. Prostřední dialogy jsou

  obvykle delší a představují Plató-

  novy vlastní metafyzické a epis-

  temologické postoje. Každý z nich

  zkoumá nějakou otázku, například

  „lze naučit ctnosti?“, kterou vidíme

  v Protagorovi a Menóo-

  vi, nebo nějaký pojem, jako je

  nesmrtelnost duše. Nejvlivnější

  úvahy přicházejí v Republice, která

  pojednává o vládě ideálního

  města a ideálním vládci.

  V teorii forem, obje-

  vující se napříč něko-

  lika dialogy, se hovoří

  o podstatě ideje nebo

  formy, jako je krása,

  vědění nebo zbož-

  nost, která je neměnná

  a nadčasová ve srov-

  nání s věcí nebo jejím

  vzhledem, jako je strom,

  stůl nebo krásná dívka.

  Věci se v čase mění, ale

  forma nebo idea nikoli.

  V pozdních dialozích je

  Sokrates stále pou-

  žíván jako partner

  k rozhovoru, názo-

  ry jsou však téměř

  výhradně Platónovy

  vlastní (obvykle se

  točí kolem teorie

  forem).

  IDEÁLNÍ VLÁDCE-FILOZOF

  Jedním z nejvýznamnějších filozo-

  fických experimentů, které Platón

  podnikl, byl pokus o výchovu sku-

  tečného krále-filozofa (ideálního

  panovníka, kterého prosazoval ve

  své Republice). Jeden z Platónových

  žáků, Dion, tchán syrakuského tyra-

  na Dionýsia I., pozval Platóna do

  Syrakus. Návštěva skončila kata-

  strofou. Platón místního vládce ostře

  zkritizoval a jen o vlásek se vyhnul

  popravě. Místo toho byl prodán do

  otroctví, ze kterého jej vykoupil jistý

  filozof z Kyrény. Navzdory tomuto

  fiasku Platón souhlasil, že se v roce

  367 př. n. l. vrátí do Syrakus jako

  vychovatel Dionýsia II., syna před-

  chozího tyrana a Dionova synovce.

  V té době mu už bylo přes šede-

  sát, možná dokonce sedmdesát, ale

  praktický pokus ve filozofii byl pro

  něj důležitý. Bohužel i tento pokus

  skončil neúspěchem (máme o tom

  vlastní Platónovu zprávu a vyprá-

  ví o něm několik historiků). Vrátil

  se do Athén, ale v roce 361 př. n. l.

  byl vylákán zpět ke třetímu pokusu.

  Dionýsios se však jednoduše nechtěl

  nechat ve svém jednání omezovat

  filozofií a na Platónovy rady nedbal.

  Namísto toho jej držel pod dohle-

  dem – Platón sám sebe popisuje

  jako ptáka v kleci. Nakonec utekl

  a vrátil se do Athén; o vytvoře-

  ní skutečného krále-filozofa se už

  nepokusil. V Syrakusách později Dion

  svrhl svého synovce, ale ani jemu se

  nepodařilo stát se králem-filozofem.

  Podobný pokus učinil i Plató-

  nův žák Aristoteles, který přijal

  myšlenku vládce-filozofa za svou

  a pokusil se ji vštípit vlastnímu

  žáku – Alexandru Makedonské-

  mu. Ostatně od časů Platóna se

  filozofové pokoušeli své teorie

  uvést do praxe, od Seneky Star-

  šího až po Reného Descarta.

  Platónova díla obsahují filo-

  zofické otázky, o nichž se

  dodnes diskutuje, a stále existují

  stoupenci jeho filozofie: tzv. pla-

  tonisté. Povaha idejí, jako je

  zbožnost, dobro, krása, pravda,

  odvaha a přátelství, teorie

  forem nebo spory o ideální

  formě vlády či jestli máte na

  mysli „o formě vládce“, ok

  jinak: o vládci, zůstávají

  základními kameny západního

  myšlení.

  

  57

  „platóN BYl Na západE zNOVUOBJEVEN

  V 15. StOlEtÍ V OBdOBÍ rENESaNCE“

  

  Areál Akademie

  v Athénách, hned

  za hradbami

  starověkého města

  v Hekademově háji

  

  Římská

  mramorová

  busta Platóna

  okopírovaná

  podle řeckého

  originálu, kterou

  pro Akademii

  v Athénách

  zhotovil sochař

  Silanion ve

  4. století př. n. l.

• Strana 58

  A TREST

  V BRITSKÉ

  ZLOČIN

  HISTORIIHIS

  Depozitáře Londýnského

  muzea v docích odhalují

  hrůzná fakta akrvavé

  detaily zdějin britských

  veřejných trestů

  Napsal Callum McKelvie

  58

• Strana 59

  D

  rakonické tresty k brit-

  ské minulosti neodmys-

  litelně patří. Trest smrti

  tvoří její součást zřejmě

  od nepaměti a prameny

  je prokázán již u prvních Anglosasů

  v 5. století. Poslední popravenou oso-

  bou ve Spojeném království se stal

  vrah Peter Allen v roce 1964, o rok

  později byl zákonem o vraždách trest

  smrti na pět let pozastaven. V roce

  1969 došlo k prodloužení tohoto poza-

  stavení na neurčito a definitivně byl

  nejvyšší trest za velezradu a pirátství

  zrušen teprve roku 1998.

  Během dlouhých století se Londýn

  stal svědkem nesčetného množství

  exekucí a na jeho území se nacházela

  řada veřejných popravišť. Svými šibe-

  nicemi neblaze proslula třeba vesnice

  a pozdější část města Tyburn, stejně

  jako Newgate nebo třeba Tower Hill.

  Historii trestů a poprav v Británii však

  nelze omezit na pouhé zmapování

  různých způsobů, jakými se (skuteční

  či domnělí) zločinci popravovali. Zlo-

  čin a trest měly na ostrovní kulturu

  mnohem větší vliv, než si možná dneš-

  ní Britové připouštějí. Existuje řada

  příkladů poprav, jejichž příběhy byly

  senzacechtivě zveřejňovány za účelem

  zisku, mrtvoly popravených se zase

  staly vyhledávaným obchodním zbožím

  mezi mediky a lékaři, kteří je potře-

  bovali kvůli pitvám. A řada význam-

  ných poprav, jako například poprava

  krále Karla I. v roce 1649, změnila běh

  britských dějin. Londýnské muzeum

  v docích přineslo výstavu zaměřenou

  tento fenomén a ve spolupráci s ním

  představujeme několik nejzajímavěj-

  ších příběhů – od hrůzné posmrtné

  „popravy“ Olivera Cromwella v roce

  1661 (tři roky po jeho smrti) až po

  kočku převlečenou za kněze, která byla

  v roce 1554 záhadně nalezena oběšená

  na šibenici v londýnském Cheapside.

  Jeden znejznámějších případů posmrtné popravy se

  odehrál vroce 1661 po obnovení monarchie. Nový král

  Karel II. vydal nařízení, že těla diktátora Olivera

  Cromwella, generála Henryho Iretona apředsedy

  Nejvyššího soudního dvora Johna Bradshawa mají

  být vyzvednuta zhrobů, vřetězech pověšena na

  šibenici vTyburnu apoté setnuta. Po tomto morbidním

  představení byly ostatky králových nepřátel naházeny

  do společného hrobu, zatímco hlavy byly nabodány na

  hroty ve Westminster Hall. Když je bouře vyvrátila, ukradl

  Cromwellovu hlavu jeden voják, který ji prodal do obludária.

  Teprve vroce1960 byla hlava pohřbena vareálu Sidney Sussex

  College vCambridgeshire.

  Králova pomsta

  Jeden poněkud za vlasy

  přitažený mýtus tvrdí, že

  tento chrlič v Guildhall ve

  Worcesteru je ve skutečnosti

  Cromwellova hlava

• Strana 60

  Popravy zločinců se staly výnosným byznysem pro mnoho

  podnikavých pouličních prodejců. Ti nabízeli zvědavcům levně

  tištěné listy, známé jako „pouliční literatura“, které informovaly

  opopravách. Jednalo se ojednolistové zprávy onásilné smrti

  konkrétního odsouzeného a ojeho zločinu. Tvůrci často používali

  nepoctivé obchodní metody, jako například stále stejné obrázky

  šibenic nebo přes kopírák psané příběhy, ve kterých měnili

  jen dílčí detaily. Někdy tito pouliční prodejci přinášeli iúdajná

  poslední slova

  odsouzeného nebo

  jeho přiznání ke

  krvavým zločinům–

  ity se ale často

  vpodstatě

  opakovaly.

  Ve 40. letech

  19.století působilo

  vLondýně

  údajně přes

  100 takovýchto

  pouličních

  prodavačů.

  Příležitost

  Pro Podnikavce

  Veřejné popravy

  oběšením patřily

  k nejstarším

  a nejrozšířenějším

  formám poprav

  60

• Strana 61

  Tuto hedvábnou košili měl údajně na

  sobě král Karel I. při své popravě. Lidová

  legenda praví, že král požádal ododání

  teplého spodního prádla, aby si dav nespletl

  jeho chvění vchladném zimním vzduchu

  se strachem zkatovy sekery. Předmět

  se poprvé dostal do Londýnského muzea

  vroce 1924 nebo 1925 spolu spoznámkou,

  která vysvětluje, že košile byla po popravě

  předána lékaři, jenž Karla vjeho

  posledních hodinách ošetřoval.

  Jde ojeden zřady předmětů

  zpopravy, které muzeum vlastní,

  včetně páru rukavic, šerpy,

  kapesníku afragmentů pláště.

  Záhadné skvrny na spodním

  prádle byly často označovány

  za královu krev, nicméně

  chemické testy tuto teorii

  nepotvrdily.

  králův

  Poslední šat

  Klece s vězni

  převáženými

  do Austrálie

  Od roku 1788 se stala běžným trestem nucená

  deportace do Austrálie. Již vletech 1718 až

  1775, vysílali Britové odsouzence do Ameriky,

  kam jich vtěchto letech doputovalo na 52 000.

  Americká válka za nezávislost však brzy této praxi

  učinila přítrž avletech 1775-1788 tak kžádným

  transportům nedošlo. Teprve později, když byla

  jako vhodná lokalita pro kolonii vybrána Botany Bay

  vAustrálii, zrodila se myšlenka posílat tam ivězně.

  Mnozí odsouzení nešťastníci před svým transportem

  obdarovali své přátele ablízké žetony. Obvykle

  na ně byl napsán rozsudek aosobní vzkaz nebo

  říkanka. Dnes tyto žetony poskytují cenný pramen

  ojménech vězňů ajednotlivých

  trestech – důkazy, díky

  kterým jejich příběhy

  žijí dodnes. Ačkoli

  se do vyhnanství

  vAustrálii obvykle

  odsuzovalo na

  určitou dobu, ve

  skutečnosti tam

  většina zvězňů

  nalezla smrt.

  žetony

  se vzkazy

  Zločin atrest vBritánii

  61

• Strana 62

  zločin

  Proti měně

  Ve středověké Anglii hrozil trest

  smrti za poměrně širokou škálu

  zločinů. Mezi ně patřilo itakzvané

  ořezávání mincí – tato praktika

  spočívala vtom, že se ze stříbrných

  mincí odřezávaly malé kousky kovu,

  které se posléze roztavily abuď

  prodaly zlatníkům, nebo se znich

  razily falešné mince. Ačkoli to může

  znít jako relativně neškodná trestná

  činnost, měla takový dopad na

  ekonomiku, že se skutečně trestala

  smrtí. Podle tehdejších představ šlo

  ozločin,

  který praktikovali

  především londýnští Židé, ačkoliv

  dnes již víme, že ve stejné,

  ne-li větší míře se objevoval

  iukřesťanské společnosti. Vletech

  1278–1279 bylo za tento trestný čin

  odsouzeno ausmrceno vTower Hill

  přibližně 269 Židů, zatímco křesťanů

  pouze 29. Jde ojeden zmnoha

  příkladů, jak židovské obyvatelstvo

  středověké Anglie čelilo diskriminaci

  apronásledování.

  Poněkud hrůzostrašný obrázek zachycuje skutečnou událost,

  která se odehrála 8. dubna 1554. Mrtvá kočka, oblečená jako

  katolický kněz sloužící mši, shlavou oholenou jako mnich,

  byla nalezena visící na šibenici vlondýnské čtvrti Cheapside.

  Úřady vypsaly na pachatele „svatokrádežného zločinu“

  odměnu 20marek, nikoho se ale dopadnout nepodařilo.

  Stalo se tak necelý rok po nástupu katolické královny

  Marie I. na trůn včervenci 1553 ajen několik měsíců po

  potlačení protestantského povstání Thomase Wyatta. Snad

  nejpozoruhodnější je, že vúnoru téhož roku byla na popraviště

  poslána protestantská lady Jane Greyová. Existuje tak důvodné

  podezření, že ponuré divadlo plné krutosti na zvířatech bylo

  demonstrací rozzlobených protestantů proti katolicismu.

  poprava

  „

  kněžské“ kočky

  Na obrázku je londýnský starosta John Thomas Thorpe, který drží

  vruce petici za osvobození 17 odsouzenců na šibenici. Tyto petice

  často představovaly pro mnoho lidí jedinou naději na záchranu před

  oprátkou. Často vznikaly vmimořádném spěchu, protože popravy se

  obvykle konaly jen několik dní po soudním procesu. Jejich úspěch

  nejčastěji závisel na tom, jak dobré měl daný jedinec konexe, ataké

  na náladě acharakteru osoby, které byly adresovány. Právě podpis

  osob, jakou byl třeba Thorpe, ssebou nesl větší šanci na záchranu

  života. Jeden obzvlášť tragický příběh se týkal matky, která žádala

  omilost pro svého osmnáctiletého syna odsouzeného ksmrti. Její

  negramotná žádost se skládala zjednoduchého křížku načmáraného

  na kusu papíru. Netřeba dodávat, že její syn milost nedostal.

  Petice

  za život

  62

• Strana 63

  Podle zákona ovraždách zroku 1752 byly

  mrtvoly popravených vrahů předávány

  Společnosti chirurgů vLondýně ke studiu

  avýuce. Tato praxe měla význam pro rozvoj

  vědy apochopení lidského těla, ale zákon

  měl také působit jako odstrašující prostředek

  aforma jakéhosi posmrtného trestu. Tato

  těla byla převážena do Surgeons’ Hall poblíž

  Old Bailey kveřejné pitvě. Kostry některých

  vrahů byly po poté vystaveny vsále. Tato

  praxe skončila vroce 1832, kdy zákon

  oanatomii reguloval dodávky mrtvol kpitvám

  ve snaze zastavit výnosný, ale nelegální

  obchod smrtvolami.

  Posmrtný trest Pro zločince

  Zločin atrest vBritánii

  63

• Strana 64

  

  Starověký íránský král překonal porážky,

  povstání iintriky avybudoval mohutnou říši

  Napsal Murray Dahm

  64

• Strana 65

  rál Xerxes (řecký přepis jeho jména)

  vládnul perské říši v letech 486 až

  465 před naším letopočtem. V západ-

  ní literatuře se připomíná hlavně jeho

  porážka spojenými řeckými silami při

  invazi do Řecka v letech 480 a 479 př. n. l.

  Letmý pohled na jeho dvacetileté panování však

  napoví, že jeho vláda přinesla mnohem více než

  jen to. Bohužel nejlepším dochovaným prame-

  nem k jeho osobě zůstává Hérodotos, řecký his-

  torik z Halikarnasu, který sepsal dějiny perských

  válek z řeckého pohledu. Xerxes tudíž vystupuje

  v celém příběhu jako padouch plný pýchy, zba-

  bělosti a zloby redukovaný téměř na karikatu-

  ru špatného vládce. Tento obraz pak doplňují

  další doboví, téměř doboví i pozdější řečtí autoři

  (například dramatik Aischylos ve své hře Peršané

  a filozof Platón).

  Po porážce v Řecku však Xerxes vládl nepře-

  rušeně ještě 15 let, takže jeho prohra, ačkoli byla

  pro Řeky významná, v kontextu obrovské perské

  říše nehrála významnější roli. Xerxes stále vládl

  rozsáhlé říši, rozkládající se od Indie na výcho-

  dě po Evropu na západě, od Egypta na jihu po

  Ázerbájdžán na severu. Navzdory porážce v Řecku

  se jednalo o silného panovníka, který potla-

  čil povstání v Egyptě a Babylonu, jež začala již

  v době jeho nástupu na trůn v roce 486 př. n. l.

  Mamutí říše se za jeho vlády těšila relativní sta-

  bilitě a rozkvětu. Král se mimo jiné zasloužil také

  o výstavbu (nebo alespoň dokončení) obrovských

  stavebních komplexů v Súsech i Persepoli.

  ZROZEN KVLÁDNUTÍ

  Xerxes se stal čtvrtým králem z dynastie Achai-

  menovců. Byl synem Dareia I. Velikého a Atossy,

  dcery Kýra Velikého, zakladatele královské

  dynastie. Dareios svrhl v roce 522 př. n. l. Bar-

  dije, druhého Kýrova syna (Dareios ve svých

  

  

  

  65

• Strana 66

  nápisech označil Bardije za uzur-

  pátora, a tedy ne za legitimního

  nástupce) a prohlásil za vládce sám

  sebe. Jeho syn Xerxes se narodil

  kolem roku 518 př. n. l. a od mala

  byl předurčen vládnout. V perštině

  znamenalo jeho jméno „vládce hrdi-

  nů“ nebo „vládnoucí nad hrdiny“

  (Xšayarša). Ačkoli se ujal vlády po

  smrti svého otce v roce 486 př. n. l.,

  ve funkci korunního prince půso-

  bil již třináct let, tedy asi od svých

  osmnácti. Předtím (a opět přede-

  vším podle řeckých pramenů) se měl

  vzdělávat v jízdě na koni a lovu. To

  byly nejen aristokratické dovednos-

  ti, ale i schopnosti přímo přenosné

  do válečnictví, zahrnující jak luko-

  střelbu, tak používání kopí. Perští

  chlapci, a není důvod předpokládat,

  že Xerxes byl jiný, byli také vycho-

  váváni v zoroastrickém náboženství

  a učeni moudrosti, spravedlnosti,

  rozvážnosti, statečnosti a pravdo-

  mluvnosti.

  Dareiovým nejstarším synem

  však Xerxes nebyl. Tím byl Artoba-

  zanes, kterého měl spolu s prostou

  ženou, jejíž jméno nám historie

  nezachovala, a která mu dala ještě

  další dva syny: Ariabigna a Arsa-

  mena. Jako král měl ale Dareios

  dalších pět manželek a mnohem

  více synů. A tím prvním, který se

  mu narodil poté, co se stal králem,

  byl Xerxes, jehož zplodil s Ato-

  sse (Dareios si vzal i další Kýrovu

  dceru, Artystonu). Podle našich

  (řeckých) pramenů se argumento-

  valo tím, že jako první syn naro-

  zený poté, co se stal králem, a jako

  Kýrův vnuk měl Xerxes legitimnější

  nárok, zejména proto, že Dareios

  sám nebyl královské krve. Pokud

  existovaly nějaké spory o to,

  zda má Xerxes nastoupit na

  trůn, nebo ne, vliv jeho matky

  Atossy jako dcery Kýra všechny

  odpůrce umlčel. Na trůn nastou-

  pil ve věku 32 let.

  POTLAČENÍ REBELIÍ

  Jako první úkol stálo před novým

  králem potlačení vzpoury v Egyp-

  tě. Přípravy na vojenskou výpravu

  byly s největší pravděpodobností

  téměř dokončeny už v době Dareiovy

  smrti. A syn měl nyní převzít otco-

  vu štafetu. Xerxes měl tažení vést

  osobně. Tím chtěl pravděpodobně

  potvrdit svou vlastní autoritu nad

  říší i armádou, ale také to souvise-

  lo s dokončením otcových projektů,

  což bylo klíčové a stále se opakující

  téma jeho vlády.

  66

  

  Král Dareios I.

  zemřel v roce

  486 př. n. l. Poté

  se vlády ujal jeho

  syn Xerxes

  

  Dřevoryt

  z 19. století, na

  kterém se Xerxes

  žení s Ester

  

  Xerxes předsedá

  soudu na reliéfu

  v Persepoli,

  vystavěné jako

  slavnostní hlavní

  město říše.

• Strana 67

  Na počátku roku 484 př. n. l.

  vtáhl do Egypta a povstání porazil.

  Svého bratra Achaemena (rovněž

  syna Atossy) jmenoval egyptským

  satrapou a tato provincie (satrapie)

  už mu během zbytku vlády nezpůso-

  bovala žádné další problémy. Ačkoli

  povstání v Egyptě začalo ještě před

  Dareiovou smrtí, Babylon se vzbou-

  řil až v létě roku 484 př. n. l. Je

  možné, že poměry, které k povstá-

  ní vedly (mohly být náboženské

  nebo daňové), dosáhly bodu varu

  již na konci Dareiovy vlády, ale od

  nového krále se očekávalo, že situ-

  aci napraví. To se mu nepodařilo

  (byl ostatně rozptýlen potlačením

  povstání v Egyptě), a protože pod-

  mínky pravděpodobně zůstaly stejné,

  rozhodli se Babyloňané pro vzpouru,

  zabili svého místodržícího a vyhlá-

  sili nového krále. Vzpoura probí-

  hala v letech 484 až 482 př. n. l.,

  i když je možné, že se jednalo o dvě

  vzpoury – jednu, která trvala jen

  krátce v roce 484 př. n. l., a dru-

  hou v roce 482 př. n. l. Vůdci,

  Bel-Šimanni a Šamaš-eriba, byli

  jmenováni králi v různých měs-

  tech na sever a na jih od Baby-

  lonu. První z nich velmi rychle

  zmizel – buď byl poražen, nebo

  se přidal k Šamaš-eribovi. Povstá-

  ní se rozšířilo do dalších měst

  (Sippar, Borsippa, Dilbat a Kiš)

  a nakonec bylo po dobytí Baby-

  lonu potlačeno. Není jasné, jaká

  odplata Babylóňany za jejich

  vzpouru čekala. Ačkoli se kdysi

  tvrdilo, že Xerxes s Babylonem

  naložil tvrdě, nezdá se, že by

  došlo k jeho zničení. Je možné,

  že jeho dříve tolerovaná nábo-

  ženská autonomie, zejména

  pokud jde o Marduka, patrona

  města, byla zrušena nebo něja-

  EsterEzdrášDanielTóbit

  

  

  „vládl 127 provinciím od Indie po Núbii”

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  67

  

• Strana 68

  kým způsobem podkopána. Zdá se,

  že Xerxes přestal v roce 482 př. n. l.

  používat titul „babylonský král“,

  snad jako další trest pro vzpur-

  né město. Jiná místní konkurenční

  města, jako například Uruk, byla

  nyní zvýhodňována, což mohlo

  Babylón ještě více potrestat. Jednalo

  se o nenápadné a rafinované tresty

  a rozhodně ne o takové chování, jaké

  bychom mohli očekávat od Héro-

  dotova zloducha, který, když bývalý

  lýdský král Pythius požádal, aby byl

  jeho nejstarší syn zproštěn vojenské

  služby (sloužili i další čtyři synové),

  rozťal jeho syna na polovinu, aby

  mezi nimi mohlo pochodovat jeho

  vojsko. Nebo od muže, který nařídil

  zbičovat, spoutat a ocejchovat průliv

  Hellespont (Dardanely), když jej chtěl

  se svým vojskem překročit a průliv

  se odvážil vyvolat bouři.

  INVAZE DO ŘECKA

  Po vítězství nad povstalci ležel před

  králem tvrdší oříšek. Již jeho otec

  Dareios podnikl tažení do Řecka

  s cílem potrestat zdejší městské

  státy za zničení perských chrá-

  mů v malé Asii. Jeho generálové

  Datis a Artaphernes však utrpěli

  u Marathónu zdrcující porážku. Král

  tedy naplánoval novou výpravu,

  kterou měl tentokrát vést sám. Jeho

  chatrné zdraví však způsobilo, že

  výpravu navzdory tříletému plá-

  nování nedotáhl do konce. Xerxes

  tedy zdědil myšlenku, plány i moti-

  vaci pro tuto invazi a poté, co měl

  zajištěný trůn a povstání v Egyptě

  a Babylonu byla potlačena, začal

  otcovy plány uskutečňovat (možná

  zdědil i některé logistické prvky,

  které již zavedl jeho otec). I to bylo

  v souladu s Xerxovou politikou

  dokončit otcovo dílo – a možná ho

  i překonat. Nicméně všechno voj-

  sko, které Dareios shromáždil pro

  invazi do Řecka, již bylo použito

  k potlačení povstání v Egyptě; jeho

  případný zbytek pak při obléhání

  Babylonu. To znamenalo, že Xerxes

  musel začít chystat invazi do Řecka

  znovu, což si vyžádalo čtyři roky

  trvající přípravy. Jejich rozsah, který

  nám podrobně popisuje Hérodotos,

  nasvědčuje tomu, že Xerxes hodlal

  LEgENDA

  LOďsTVO

  ARmÁDA

  68

  

  

• Strana 69

  překonat všechny plány, které měl

  Dareios. Zároveň jsou však Héro-

  dotovy podrobné údaje o těchto

  plánech jistě vymyšlené – nebo při-

  nejmenším značně přehnané. Podle

  Hérodota Xerxes na jaře 480 př. n. l.

  vpochodoval do Řecka s více než

  pěti miliony mužů (2 641 610 vojáků

  a stejný počet podpůrných oddílů).

  K tomu se přidávalo loďstvo čítající

  1 207 trirem (s 3 000 padesátistěž-

  ňovými loděmi, lehkými galérami

  a koňskými transporty). Tehdejší

  logistika nemohla ani zdaleka uživit

  takové množství mužů nebo tako-

  vé loďstvo (tak obrovská armáda

  se neměla kde každou noc vylodit).

  A archeologické nálezy svědčí o tom,

  že ani přípravy nebyly tak dlouhé,

  jak řecký historik tvrdil.

  Přesto Xerxes vtrhl do Řecka

  s armádou a loďstvem, které mno-

  honásobně převyšovaly početní stavy

  jeho protivníků. Jak postupoval,

  požadoval od měst, kmenů, králov-

  ství a obcí, na které narazil, záso-

  by a vodu. Naprostá většina z nich

  mu vyhověla, a když později Řecko

  nečekaně zvítězilo, snažily se svou

  roli v podpoře perského tažení zapřít

  nebo alespoň bagatelizovat. Pouze

  jednomu městu, řeckým Thébám,

  nakonec nebyla kolaborace odpuště-

  na; mnoho dalších městských států

  se schovalo v jejich stínu. Řekové

  zorganizovali obranu v Thermopyl-

  ském průsmyku a zároveň námořní

  zdržovací akci u Artemisia. Navzdo-

  ry Hérodotovu líčení a populární

  kultuře byly Thermopyly pro Řeky

  porážkou, navíc zbytečnou – nebylo

  nutné, aby spartský král Leonidas

  a jeho nedostatečně malé síly zůstá-

  valy u Thermopyl, když věděl, že je

  jejich pozice ohrožena. Stejně tak je

  velmi nepravděpodobné, že by Řeko-

  vé způsobili Peršanům 6 400 ztrát

  na úkor několika stovek vlastních.

  Takový je však příběh, který nám

  vyprávějí naše prameny, a jak už to

  tak bývá, žádná perská verze udá-

  lostí se nedochovala.

  

  

  

  

  69

  

  

  Hérodotos tvrdí,

  že Xerxes nařídil

  bičovat vody

  Hellespontu jako

  trest za bouřlivé

  počasí

  

  Glazurovaný

  rohatý a okřídlený

  býk z paláce

  Dareia I. v Súsách,

  snad dokončený za

  Xerxovy vlády

  

  Glazované cihlové

  obrazy perských

  vojáků z paláce

  Dareia I. Vzhled

  ozbrojenců

  zůstal po dalších

  150 let v podstatě

  nezměněn

• Strana 70

  OsUDOVÁ sALAmÍNA

  Jakmile Xerxes dobyl průsmyk

  u Thermopyl, vytáhl na Athény

  a dal je zapálit. To byl hlavní smysl

  invaze – potrestat obyvatelstvo

  Athén. Podobným způsobem byl

  v roce 490 př. n. l. potrestán i druhý

  pachatel vypálení chrámů v Sardách,

  Eretrie (město na ostrově Euboia).

  Naprostá většina obyvatel řecké-

  ho města se však včas evakuovala

  na ostrov Salamína, ležící nedaleko

  atického pobřeží. Ve zdejších vodách

  se shromáždilo řecké loďstvo, aby se

  postavilo na odpor. Xerxes měl nad

  Řeky převahu nejméně dva ku jedné

  (400 jeho lodí bylo ztraceno v bouři)

  a jeho vítězství by ukončilo řecký

  odpor. Pokud bylo jeho plánem dobýt

  Řecko, znamenalo by to, že se mu

  jeho cíl splní.

  Popis bitvy známe jako obvykle

  z řecké perspektivy a je zmatený,

  víme však, že Řekové z ní vyšli

  vítězně, protože nalákali perskou

  flotilu do úžiny, kde jí její početní

  převaha nebyla nic platná. Podle

  Hérodota nechal Xerxes postavit

  plošinu, aby mohl lépe sledovat

  výkon svého loďstva (totéž udě-

  lal u Hellespontu, aby mohl sle-

  dovat přechod vojska do Evropy,

  a u Thermopyl, aby mohl sledovat

  boj své armády). O ztrátách per-

  ské flotily nic konkrétního nevíme,

  ale následujícího roku se dozvídá-

  me, že Peršané měli jen 300 tri-

  rem – ztráta 500 lodí (nemluvě

  o 400 v bouři) jasně ukazuje Héro-

  dotovo přehánění. Hérodotos

  vykresluje Xerxa jako člo-

  věka, který se obával, že

  bude po Salamíně v Řecku

  odříznut, a chtěl se proto

  co nejdříve stáhnout zpět

  do Persie. To zapadá do

  zbytku jeho popisu: král

  při porážkách zba-

  bělý, v očekávání (snadných) vítěz-

  ství krutý a zpupný.

  Ačkoli se někdy spojuje s per-

  skou porážkou u Platají v roce

  479 př. n. l., ve skutečnosti Xerxes

  odešel z Řecka již v předchozím roce

  (na tažení tedy strávil necelý rok).

  Strategii v této bitvě přenechal svým

  podřízeným, zejména svému brat-

  ranci Mardoniovi. A přestože invaze

  byla nakonec neúspěšná, podařilo

  se Xerxovi zvítězit při svém tažení

  u Thermopyl, Artemisia a při vypá-

  lení Athén. To byl také zdánlivý

  účel invaze – potrestat Athény za

  vypálení chrámů v Sardách v roce

  490 př. n. l. Z propagandistického

  hlediska tak svého cíle skutečně

  dosáhl. Nápisy v Persepoli a Súsách

  líčí krále jako završitele díla jeho

  otce Dareia. A ten se přece poku-

  sil vytrestat Athény za vypálení

  perských chrámů v Sardách, jeho

  70

  

  Řecká porážka

  u Thermopyl

  získala téměř

  mytický rozměr

  

  

  U Thermopyl se

  ale řeckým silám

  Peršany zastavit

  nepodařilo. Ti

  pak pronikli až

  k Athénám

  

  Xerxes chtěl

  Athéňany vytrestat

  za vypálení

  chrámů v Sardách

  

  Obrovské perské

  loďstvo utrpělo

  porážku poté,

  co se nechalo

  vlákat do úžin

  u Salamíny

• Strana 71

  pokus však skončil roku 490 př. n. l.

  překvapivou porážkou v bitvě

  u Marathónu. Oproti tomu Xerxes

  zpupné řecké město dobyl a vypálil,

  což nápisy věnované jeho životu líčí

  jako zbožný čin.

  Řečtí historikové naproti tomu

  tvrdí, že Xerxes měl ve skutečnosti

  v úmyslu anektovat Řecko jako sou-

  část perské říše. To se mu nepoved-

  lo, a proto odešel ze země poražen.

  Skutečný záměr jeho tažení se však

  již zřejmě nikdy nedozvíme.

  Faktem zůstává, že Persie před-

  stavovala i nadále významnou vel-

  moc a také důležitého hráče v řecké

  politice – což ovšem řečtí historici

  připomínají jen neradi. Říše sehrála

  důležitou roli v peloponéské válce

  (431–404 př. n. l.) a královská míro-

  vá dohoda z roku 386 př. n. l. určo-

  vala řeckou politiku po několik let.

  Xerxova dlouhá ruka, kterou tahal

  za nitky života na Peloponésu tak

  často měla mnohem větší vliv, než

  se dnes připouští.

  Zároveň vítězství u Salamíny

  a Platají dodala Řekům obrovskou

  dávku sebevědomí a umožnila jim

  prosadit své zájmy v Egejském

  a Černém moři a na pobřeží Anato-

  lie – což časem podlomilo Xerxovu

  autoritu. I po prohraných bitvách

  se však král v západní Anatolii

  těšil stále velké moci; města jako

  Halikarnas zůstávala stále loa-

  jální, stejně jako ostatní městské

  státy v oblasti. Xerxovo jmenová-

  ní nových satrapů a další reformy

  správy regionu zajistily pokračování

  perské nadvlády. Bezprostředně po

  vojenské porážce v roce 478 př. n. l.

  se o palácový převrat pokusil Xer-

  xův bratr Masistés, ale byl dopaden

  a popraven dříve, než vůbec začal.

  71

  

  

  V bitvě u Salamíny

  padl i králův

  nevlastní bratr

  Ariabignes

  

  Salamínská úžina,

  kde byla poražena

  Xerxova flotila

• Strana 72

  mEgALOmANsKÉ

  PROJEKTY

  Kromě válečných tažení stál král také

  za ambiciózními a dlouhodobými

  stavebními projekty. Persepolis byla

  postavena jako reprezentativní hlavní

  město Peršanů; její název zname-

  ná „město Peršanů“ – i to je řecké

  slovo -, zatímco perské bylo Parsa-

  -karta, což znamenalo prostě Persie.

  Stavba započala v roce 515 př. n. l.

  za Dareia a Xerxes ji poté dokon-

  čil. Celé město bylo postaveno na

  uměle vyvýšené plošině o rozloze

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  

  125 000 metrů čtverečních, která byla

  na jedné straně vysekána do hory

  a na zbylých třech stranách využí-

  vala opěrné zdi. Komplex staveb má

  pět různě velkých paláců s velkole-

  pými vchody a schodišti. Je možné,

  že město vzniklo jako čistě obřadní

  centrum; identifikace obytných budov

  a staveb se ukázala jako nesmírně

  problematická. Všechny reliéfy, které

  Persepolis zdobí, zobrazují obřady

  zahrnující předávání darů králi a pře-

  hlídky vojáků, které mohou předsta-

  vovat oslavy nového roku. Město se

  také nacházelo na poměrně odlehlém

  72

  

  

  

  

  

  Xerxův vrah

  Artabanus

  v představách

  autora Norimberské

  kroniky z 15. století

• Strana 73

  místě, takže je nepravděpodobné, že

  by šlo o skutečné nebo správní hlav-

  ní město – to se nacházelo v Súse,

  jednom z nejstarších měst říše. Také

  tam zahájil Dareios ve stejné době

  jako v Persepolis mohutnou novou

  výstavbu (a dokončil ji také Xerxes).

  Dalšími významnými městy říše byly

  Babylon a Ekbatana, ačkoli první

  z nich si zachovávalo silný smysl pro

  vlastní nezávislost (jak je vidět na

  jeho vzpourách – v roce 539 př. n. l.

  byl dobyt Peršany, jen o 50 a více

  let dříve se vzbouřil). Ecbatana byla

  od 8. století hlavním městem Médů

  a těšila se výhodné poloze na křižo-

  vatce několika důležitých cest napříč

  říší. Ve využití těchto měst (a obec-

  něji v období Xerxovy vlády) je cítit

  stejná kontinuita s minulostí jako

  v případě nových stavebních prací.

  Stejně jako jeho otec si Xerxes

  postavil hrobku v Naqsh-e Rostam,

  na skalním útesu 12 km severozápad-

  ně od Persepole, který byl využíván

  již od roku 1000 př. n. l. a kde sídlili

  čtyři achaimenovští králové. Průčelí

  jeho hrobky, která je věrnou kopií

  hrobky jeho otce, zobrazuje Xerxa

  podporovaného vojáky z celé jeho

  říše – patří sem i Makedonci a/nebo

  iónští Řekové. O většině zbývajícího

  období Xerxovy vlády naše řecké pra-

  meny mlčí, jediným dokladem jsou

  dokončené stavby v Súse a Persepoli

  a jeho hrobka v Naqsh-e Rostam. Říše

  zůstala po zbytek jeho vlády neporu-

  šená a do značné míry stabilní.

  VRAŽDA

  V roce 465 př. n. l. byl Xerxes

  zavražděn Artabanem, velitelem

  královské tělesné stráže, a jeho spo-

  luspiklencem, dvorním eunuchem

  Aspamitrem. Jeho vražda vede mnohé

  k domněnce, že Xerxes byl špat-

  ný a neúspěšný vládce, jak nám jej

  představují řecké prameny. K vraždě

  však vedlo několik krizí. Hladomor

  v roce 467 př. n. l. způsobil sedmi-

  násobné zdražení obilí a vojenská

  porážka od Řeků, tentokrát v bitvě

  u Eurymedonu, která se pravděpo-

  

  

   

  dobně odehrála v roce 466 př. n. l.,

  znamenala další oslabení perského

  vlivu na západě (i když nijak dras-

  tické). Přesto však atentát nemusel

  pramenit z krajního neúspěchu. Řada

  faktorů však ukazuje, že v Persii

  vládla spíše stabilita než úpadek.

  Říše, kterou po sobě Xerxes zane-

  chal, byla silnější, než když ji zdědil

  (navzdory porážkám od Řeků). Je tedy

  možné, že Artabanus (který dosadil

  svých sedm synů do mocenských

  pozic) plánoval převzetí trůnu; podle

  jedné verze (známé od Aristotela)

  spiklenci zabili jak korunního prince

  Dareia, tak Xerxa. Je ale také možné,

  že za spiknutím stál právě Dareios,

  který Artabana pouze využil.

  Nástupnickou krizi vyřešil Xer-

  xův třetí syn Artaxerxes, který

  usmrtil atentátníky a jejich rodiny

  a ujal se trůnu – i ve zmatku způ-

  sobeném atentátem bylo Xerxovo

  nástupnictví relativně stabilní.

  Artaxerxes I. vládl 40 let až do

  roku 424 př. n. l. Persie zůstala

  dominantní mocností ve východním

  Středomoří až do dobytí Alexandrem

  Velikým v roce 330 př. n. l. – o více

  než 130 let později.

  73

  

  

  Rytina střetnutí

  býka a lva

  z Xerxova paláce,

  klasické antické

  mytické zobrazení

  boje na život a na

  smrt

  

  Xerxes byl v roce

  465 př. n. l.

  vystřídán svým

  třetím synem

  Artexerxem I.

  

  Naqsh-e Rostam

  nedaleko

  Persepole obsahuje

  hrobky čtyř

  achaimenovských

  králů, včetně

  Dareia I. a jeho

  syna Xerxa I.

• Strana 74

  V

  druhém roce první světové války se francouzská armáda

  urputně pokoušela vytlačit německé útočníky ze svého

  území. Hned dvakrát směřoval její hlavní útok proti

  hřebenu Vimy: dnes se v této souvislosti mluví o druhé

  (9. května–18. června) a třetí (25. září–14. října) bitvě

  u Artois. Z obou bitev byla větší první zmíněná, která měla také

  lepší šance na úspěch. V obou případech kompenzovali Francou-

  zi nedostatek dělostřelectva a minometů nasazením obrovského

  množství pěchoty. Navzdory tomu, jak nepřipravení a špatně

  vybavení do boje vstupovali, dosáhli málem v květnu 1915 his-

  torického vítězství díky dobře koordinovanému útoku na Notre

  Dame de Lorette a právě hřeben Vimy.

  

  První plán bitvy se zrodil 24. března 1915. Vrchnímu veliteli

  francouzské armády Josephu Joffremu jej předložil Ferdinand

  Foch, tehdejší velitel Prozatímní skupiny armád Sever. Fochův

  plán předpokládal, že se bitva bude odvíjet v několika eta-

  pách, z nichž každá bude malou, pečlivě organizovanou operací

  k dobytí určitého kusu terénu, než proběhne závěrečný útok na

  hřeben Vimy.

  Nejprve zaútočí jižní sektor, který bude postupovat na linii

  od Carency k Roclincourtu a zajistí jižní křídlo bojiště. Po skon-

  čení této bitvy by byla zahájena druhá část ofenzívy na severu

  

  

  

  Napsal Jonathan Krause

  

   18.ČERVNA 1915

  74

• Strana 75

  s cílem vyčistit od Němců Notre Dame de

  Lorette. Z pozic, které se tam nacházely,

  byl skvělý výhled na území, přes které by

  musel probíhat jakýkoliv pokus o útok proti

  hřebeni Vimy.

  Nakonec měli Francouzi po zajištění obou

  svých boků a také postupu blíže k úpatí

  hřebene Vimy zaútočit na hřeben samotný

  a obsadit tuto klíčovou výšinu s výhledem

  na Douai. Plán byl realistický, proveditelný

  a dobře promyšlený. Bohužel pro některé

  členy francouzského vrchního velení prostě

  nebyl dostatečně rychlý. V období mezi kon-

  cem března a začátkem května se Fochem

  navrhovaná třífázová operace změnila

  v jedinou generální ofenzívu, jejíž všechny

  fáze měly probíhat současně. Teoreticky,

  pokud by celá francouzská fronta postupo-

  vala společně zhruba stejným tempem, byla

  by v pořádku. Byl to odvážný a zbytečně

  riskantní plán, jak se pokusit získat velké

  strategické vítězství jediným úderem.

  Ačkoli tato změna bojových plánů

  nepochybně splnění úkolu ztížila, Francou-

  zi měli v rukou celou řadu triumfů. Desátá

  armáda, na které ležela hlavní tíže útoku,

  byla vybavena nejlepšími muži, zbraněmi

  a municí, které měli Francouzi k dispozici.

  K zajištění jižního křídla XXXIII. armá-

  dy byl přesunut proslavený XX. armádní

  „železný sbor“ složený z 11. „železné“

  a 39. „ocelové“ divize.

  Francouzi měli pro bitvu k dispozici

  také relativně velké množství dělostřelectva.

  Zatímco francouzská armáda pochodovala

  o rok dříve do války s pouhými 303 těžkými

  děly celkem, nyní měla mít Desátá armá-

  da pro útok na Vimy k dispozici 293 děl.

  Většina dělostřelectva zůstala buď polními

  děly, jako byla slavná francouzská 75, nebo

  zastaralými kusy De Bange vyrobenými

  v 70. a 80. letech 19. století, která ležela

  téměř 40 let nevyužitá jako součást nejrůz-

  nějších opevnění. Šlo o pevná, robustní děla,

  ale byla postavena ještě před vynálezem

  hydraulických zpětných rázů, a proto měla

  žalostně pomalou rychlost střelby; zpravidla

  ne více než jeden mířený výstřel za minutu.

  

  V centru útoku stál XXXIII. armádní sbor

  (Corps d′armée), jemuž velel pozdější maršál

  Francie (a později ještě prezident a kola-

  borant s nacisty) Philippe Pétain. Pod jeho

  vedením působili tři pozoruhodní divizní

  velitelé: nadaný a schopný generál Ernest

  Blondlat z marocké divize, stoický a oblí-

  bený generál Ernest Barbot ze 77. divize

  a hořce jízlivý generál Marie Emile Fayolle

  ze 70. divize. (Fayolle později velel více než

  50 divizím ve skupině záložních armád a po

  válce se stal maršálem Francie.) Zaměříme

  se především na výkony těchto divizí, které

  během druhé bitvy u Artois bojovaly právě

  na svazích hřebene Vimy

  Francouzi měli také ještě jedno eso

  v rukávu: novou útočnou doktrínu nazva-

  nou „But et conditions d‘une attaque offensive

  d′ensemble“ (Cíl a podmínky všeobecné

  ofenzívy). Ta vyšla 16. dubna 1915 a měla

  stanovit základní metodiku francouzských

  útoků po zbytek války. Nový přístup roz-

  děloval pěchotu na první útočnou vlnu

  Vojáci

  francouzského XX. sboru

  v plynových maskách

  vrhají granáty s jedovatým

  plynem směrem

  k německým pozicím

  75

• Strana 76

  Francouzští

  a němečtí vojáci

  se během druhé

  bitvy u Artois

  utkali v kruté bitvě

  na kopci Notre

  Dame de Lorette

  severozápadně od

  Arrasu.

  Němečtí vojáci zajatí

  během bitvy u Artois

  Francouzi se připravují na na

  útok proti hřebenu Vimy. Za

  pouhých 90 minut postoupí

  o více než čtyři kilometry.

  

  76

  a sekundární „čističe zákopů“. Útočné vlny

  postupovaly co nejrychleji a co nejdále,

  obcházely nepřátelské opěrné body a pone-

  chávaly je sekundárním jednotkách (základ

  „infiltrační taktiky“, teoretického základu

  bleskové války). Ty byly vyzbrojeny granáty,

  revolvery a zákopovými noži a měly spe-

  ciální výcvik pro boj zblízka. Jejich úkolem

  bylo vyčistit pevnosti, které útočná vlna

  obešla. Nová doktrína také kodifikovala

  používání přehradné palby, pomalu postu-

  pující stěny dělostřeleckých granátů. Ta

  kryla postup pěchoty a držela obránce při

  zemi až do poslední chvíle, kdy by je útoč-

  né síly mohly přemoci dříve, než se zmoh-

  ly na organizovaný odpor. Obě taktiky se

  v různých podobách staly rozhodující sou-

  částí každého většího úspěšného útoku – ať

  už francouzského, britského, nebo němec-

  kého – po většinu války.

  Bitva vypukla 9. května 1915 za hřmění

  stovek těžkých i polních děl, která zaháji-

  la palbu na nic netušící německé obránce.

  Přestože útoku předcházelo téměř tříměsíč-

  ní přípravné dělostřelecké bombardování,

  shromažďování jednotek a přípravné práce,

  podařilo se nepřítele zaskočit. Toto pře-

  kvapení v kombinaci se slabostí německé

  obrany a s houževnatostí útočníků vedlo

  k netušenému úspěchu prvního dne bitvy.

  Střed německých pozic sestával z pou-

  hých dvou mělkých obranných linií, které

  kryly přístup k Vimy. Jejich primárním

  účelem nebyla ani tak obrana hřebene, ale

  pouze spojení důležitějších obranných pozic

  u Neuville na jihu a Souchez na severu.

  Podle plánu měl XXXIII. sbor tyto slabé

  pozice 9. května rychle překonat.

  

  Ve 4:30 ráno 9. května se útočné jednotky

  10. armády přesunuly do výchozích pozic.

  V 6 hodin ráno začala závěrečná dělostře-

  lecká příprava. Po hodině pečlivé, metodické

  přípravy zahájilo dělostřelectvo v 7 hodin

  ráno palbu plnou silou a střílelo až do

  10 hodin, kdy pěchota vyrazila přes vrchol

  směrem k německé linii. Postup byl tak

  rychlý, že po pouhých deseti minutách útoku

  dostaly dělostřelecké baterie pověřené pod-

  porou hlavního útoku 77. a marocké divize

  pokyn, aby se co nejdříve přemístily vpřed,

  aby pěchota nepřekročila dostřel jejich děl.

  První dvě vlny, později ve zprávách

  označované jako „úderné jednotky“, bez-

  chybně plnily novou doktrínu, pronikly

  kolem opěrných bodů a do 11:30 se vrhly na

  svahy hřebene Vimy: za 90 minut postou-

  pily o více než čtyři kilometry. V poledne

  začaly k mužům na frontě, kteří se zoufa-

  le snažili vytlačit Němce z hřebene Vimy,

  dorážet sekundární vlny, včetně těžkých

  kulometů. Pozorovatelé poznamenali, že

  to bylo jako sledovat manévrování vojska

  v otevřeném terénu. Někteří muži marocké

  divize postoupili tak daleko a tak rychle, že

  hřeben Vimy zcela obešli a skončili v Given-

  chy-en-Gohelle za severním ramenem Vimy

  a dostali se pod palbu vlastních jednotek.

  Velitel marocké divize Ernest Blond-

  lat vydal v 10:30 rozkaz k nasazení záloh.

  Ve 13:30 se generál Victor d′Urbal, velitel

  10. armády, dozvěděl o úspěchu maroc-

  ké divize a nařídil, aby ji posílily části

  18. divize. Ty ale dorazily na frontovou linii

  až v 17:15, navíc značně vyčerpané, pro-

  tože musely pěšky urazit osm kilometrů

  pod nepřátelskou dělostřeleckou palbou.

  V důsledku té také utrpěly citelné ztráty.

  Toto oslabení při postupu se jim mělo stát

  osudným. Útoku chyběla dostatečná razan-

  ce a rychlost, takže se Němce z hřebene

  vytlačit nepodařilo. Francouzské jednotky

  se začaly zakopávat na úpatí hřebene Vimy

  a zoufale se snažily udržet své opěrné body.

  Podobně si vedla i 77. divize. V 11:30 se

  její přední jednotky vmísily mezi marockou

  divizi v Givenchy a na Vimy. Část divize se

  přesunula na sever, aby obsadila Souchez,

  ale dostala se do prudkých bojů o zdejší

  silně bráněný hřbitov. Potíže s průzkumem

  a ztrátou spojení s Barbotem a většinou

  štábu znamenaly, že 77. divize nedokázala

  včas nasadit vlastní zálohy. Útok se zasta-

  vil a divize se nakonec musela stáhnout ze

  Souchez na linii vedoucí rovnoběžně se sil-

  nicí Neuville-Souchez.

  

  Bohužel v žádném jiném sektoru se nepo-

  dařilo dosáhnout obdobného úspěchu jako

  marocké nebo 77. divizi. Na jihu se XX. sbor

  po krátkém postupu do Neville zastavil

  v důsledku silných obranných pozic na pří-

  stupu do města. Následující měsíc měli jeho

  muži strávit vyčerpávajícím bojem na blíz-

  ko, doslova dům od domu, než se městečko

  konečně podařilo dobýt.

  Na severu byl postup stejně pomalý.

  Fayollova 70. divize ve svém sektoru, který

  byl posetý silně opevněnými vesnicemi,

  sice postupovala, ale neuvěřitelně pomalu.

  V Notre Dame de Lorette postoupil XXI. sbor

  za první den o pouhých 200 metrů. Nedo-

  statek rychlosti a důrazu způsobil kata-

  strofu. V jeho důsledku se Němci dokázali

  zkonsolidovat a 77. a marocká divize musely

  čelit nepřátelské palbě ze všech stran. Byly

  také odříznuty od jakékoliv větší pomoci;

  případné posily, které by se k nim chtěly

  dostat, musely projít nepřátelskou palbou.

  V těchto pozicích zůstaly obě divize tři dny

  a 11. května se podruhé pokusily zatlačit

  Němce z hřebene Vimy, ale bez úspěchu. Po

  pouhých 72 hodinách byla 77. divize vyčer-

  pána a Maročané prakticky zničeni.

• Strana 77

  

  Joffre působil jako vrchní velitel

  francouzské armády na západní frontě

  první světové války od začátku války

  až do roku 1916. Do Artois přišel po

  velkém vítězství vprvní bitvě na Marně

  vzáří 1914. Neúspěch při dobývání

  hřebene Vimy aobrovské ztráty na

  životech však poškodily jeho reputaci.

  

  

  Poslední následník bavorského trůnu velel 6.armádě

  vpočátečních fázích první světové války aod roku 1916 vedl

  armádní skupinu nazvanou Rupprecht Bavorský. UArtois

  naplánoval několik protiútoků, aby získal zpět ztracené

  pozice, ale nakonec většího úspěchu nedosáhl. Žádost

  oposily byla zamítnuta, protože se obrátili svou pozornost

  na východní frontu.

  

  Situace na východní frontě vedla náčelníka německého

  generálního štábu ktomu, aby odklonil posily ze západu

  asnažil se zde spíše udržet pozice než získat nová území.

  Vaz mu nakonec zlomily německé neúspěchy uVerdunu

  ana Sommě, po nichž byl nahrazen maršálem Paulem

  von Hindenburg.

  

  Generál d‘Urbal byl velitelem

  10.armády, která bojovala na tomto

  bojišti, byl vcentru dění aúčastnil se

  také třetí bitvy uArtois vroce 1915.

  Spolu sdalšími veliteli byl d‘Urbal

  zastáncem „nepřetržité bitvy“, což byla

  strategie, kterou pozdější pozorovatelé

  kritizovali jako nerealistická očekávání.

  

  Polní maršál Haig velel Britskému

  expedičnímu sboru na západní frontě

  od roku 1915 až do konce války, včetně

  krvavých bitev na Sommě auYpres.

  UArtois bojovala pod jeho velením

  1.britská armáda. Po skončení války

  byl jmenován hrabětem Haigem.

  

  77

  Pod rouškou noci z 11. na 12. května

  byla marocká divize vystřídána a poslána

  do týlu, aby si odpočinula a zotavila se.

  Dalších šest týdnů se již žádné akce nedo-

  čkala. Na památku jejich úsilí a obětí dnes

  na vrcholu hřebene Vimy stojí malý, špatně

  udržovaný památník, který označuje místo

  jejich nejvzdálenějšího postupu.

  

  Po nadějném útoku z 9. května se Francou-

  zi pokusili dobýt Vimy ještě dvakrát. Dne

  16. června zahájili proti hřebeni další nápor.

  Tentokrát měl XXXIII. sbor hrát spíše pod-

  půrnou roli a hlavní tíže celé operace ležela

  na čerstvém IX. sboru. Útok sice probíhal

  teoreticky správně, ale přesto selhal. Na

  vině bylo špatné plánování i nižší úroveň

  morálky a slabší taktické vedení IX. sboru.

  Nejvíce se nakonec dařilo opět maroc-

  ké divizi, která postoupila o 1 000 metrů

  a dobyla kopec 119 (který Kanaďané později

  překřtili na „pupínek“). Její vojáci se však

  opět ocitli v izolaci a dostali se pod palbu

  ze všech stran. Po těžkých ztrátách se tak

  museli opět stáhnout.

  V polovině června 1915 došlo před Vimy

  také k prvnímu nasazení jedovatých plynů

  prostřednictvím dělostřeleckých graná-

  tů. Poté, co Němci jako první vypustili

  22. dubna proti nepřátelským liniím mraky

  s chlorem, pokročily mocnosti Dohody

  rychle s vlastním programem toxických

  plynů. Britové zahájili analogický útok

  chlorem 25. září. Francouzi však nemě-

  li dostatek tohoto prvku na to, aby mohli

  provést totéž. Protože chlór byl rozhodu-

  jící pro výrobu vysoce účinných výbušnin,

  DOHODOVÍ SPOJENCI

  NĚMCI

• Strana 78

  

  Kóta 119, později

  překřtěná na

  „pupínek“. Toto místo

  označuje nejzazší bod

  postupu marocké divize

  16. června

  05

  Notre Dame de

  Lorette byl tenký

  výběžek, který vyčníval

  rovnoběžně s postupem

  77. a marocké divize.

  Po 9. květnu zůstal

  v německých rukou

  a způsoboval francouzským

  jednotkám v údolí pod ním

  značné obtíže

  07

  Hřbitov

  v Souchez se

  v roce 1915 změnil

  v jednu z klíčových

  německých obranných

  pozic. Právě zde se

  podařilo 9. května

  1915 zastavit postup

  francouzské 77. divize

  

  78

  Francouzi místo toho vytvořili zcela

  unikátní jedovatý plyn z disulfidu

  uhlíku a fosforu, který by po výbuchu

  vytvořil dohromady dusivý a zápalný

  plyn. U Vimy měli Francouzi k dispozi-

  ci 10 000 nových dělostřeleckých gra-

  nátů s tímto plynem, kterými podpořili

  útoky 16. června. Střely vypálené na

  Souchez měly jen malý účinek; město

  bylo v té době již v troskách a nebylo

  co zapalovat. Střely vypálené hloubě-

  ji do německého týlu byly úspěšnější.

  Odpoledne bylo Angres v německých

  rukou v plamenech.

  Mohlo by být lákavé považo-

  vat druhou bitvu u Artois za pouhý

  neúspěšný pokus o obsazení strate-

  gického území. Ve skutečnosti však

  byla bitva důležitá hned v několika

  různých ohledech. Její základní dok-

  trína a koncepce měly později změ-

  nit způsob vedení války na západní

  frontě. Používání primitivní infiltrační

  taktiky, diverzifikace pěších vojáků

  a využívání sofistikovaných dělostře-

  leckých technik, jako je přehradná

  palba, byly zásadními kroky vpřed pro

  boj v zákopové válce. Zarážející je, že

  všechny přišly ve válce tak brzy.

  Francouzské bitvy o hřeben Vimy,

  jak druhá, tak třetí, také podstatně

  posunuly linii vpřed. Dobytí hřebene

  Vimy v dubnu 1917 Kanaďany by prostě

  nebylo možné, kdyby jejich síly vychá-

  zely ze stejných pozic jako 77. a maroc-

  ká divize o dva roky dříve. Kanadská

  výchozí linie nakonec skončila o tři

  kilometry vpředu oproti místu, kde

  byla 9. května 1915. Francouzské útoky

  nepochybně připravily půdu pro pozdější

  úspěchy jak u Vimy, tak i jinde.

  

  Druhé bitvy uArtois se vrámci marocké divize zúčastnili

  ičeští dobrovolníci zRoty Nazdar. Právě oni šli včele

  prvního útoku, při kterém se podařilo prolomit německé

  linie. Za svůj statečný výkon ale zaplatili vysokou

  cenu–z250 vojáků, kteří vyrazili do útoku, zůstala jen

  stovka bojeschopných. Rota přestala existovat azbylí muži

  byli přiřazeni kdalším jednotkám vrámci divize.

• Strana 79

  

  Labyrint. Tato

  hustá síť zákopů se

  ukázala jako tvrdý oříšek

  a výrazně zpomalila útok

  v jižním sektoru

  

  Kóta 140

  neboli hřeben

  Vimy – jeho dlouhý úzký

  tvar z něj dělal vynikající

  pozorovatelské stanoviště

  

  Obranné pozice mezi Neuville

  a Souchez byly slabší než sítě

  chránící Souchez, Carency a Neuville-

  Saint-Waast. To Francouzům umožnilo

  provést 9. května úspěšný průlom

  

  La Folie – na této farmě

  se soustředilo německé

  dělostřelectvo. Mohlo pálit přes

  většinu fronty a zasáhnout

  jednotky postupující na Vimy

  nebo Souchez

  08

  Ve vesnici Neuville

  Saint Waast

  vybudovali Němci silná

  opevnění včetně betonových

  bunkrů a podzemních

  tunelů. Během bitvy odtud

  vedli boční palbu proti

  francouzským jednotkám

  postupujícím na hřeben Vimy

  

  79

• Strana 80

  80

  Vydejme se do minulosti za ženami, které vládly

  středověkému Blízkému východu

  Napsala Katharine Marhová

  JERUZALÉMSKÉ

  KRÁLOVNY

• Strana 81

  Jeruzalém představuje jedno z nej-

  starších měst na světě – jeho historie

  sahá až do 4. století př. n. l. a je velice pestrá a pohnutá.

  V průběhu staletí mu vládli císaři, králové a chalífové,

  kteří v regionu zanechali nesmazatelnou stopu. Na jednu

  kategorii panovníků se však v souvislosti s Jeruzalémem

  často zapomíná: na jeho královny.

  Když se v době křížových výprav zrodilo Jeruzalémské

  království, vládli světu téměř výhradně muži a ženy stály

  až na druhé koleji. Přesto vedle téměř každého panovníka

  stála i jeho manželka a v několika případech se i přísluš-

  nice něžného pohlaví ujaly vlády. Podívejme se nyní na

  jedenáct středověkých žen, kterým se podařilo ovlivnit

  dějiny křižáckých států.

  81

  

  Vitráž

  v pařížské

  Sainte-Chapelle

  zobrazuje

  jednu z mnoha

  jeruzalémských

  královen

• Strana 82

  Isabelina dcera Alice se provdala za antiochijského

  knížete Bohemunda, snímž se však vroce 1227

  rozvedla kvůli blízkému příbuzenskému vztahu. Právě

  tato lapálie znemožnila její první pokus onástup

  na jeruzalémský trůn. Na další šanci musela čekat

  čtrnáct let.

  Mezi tím se znovu provdala–šlo už ojejí třetí

  manželství–za Ralfa, hraběte ze Soissons. Viděla

  také, jak byl její pravnuk Konrád vroce 1228 prohlášen

  jeruzalémským králem, ale nikdy se nevydal na

  východ, aby své království navštívil; měl plné ruce

  práce vNěmecku (kde se nakonec vroce 1237 stal

  králem). Trvalo to roky bojů astrastí, ale nakonec

  byli Alice ajejí manžel vroce 1243 uznáni za regenty

  Jeruzaléma. Alice ve svých

  50letech konečně vládla

  atěšila se některým

  královským výsadám.

  Její regentství

  však trvalo jen

  tři roky, protože

  vroce 1246

  zemřela akoruna

  přešla na jejího

  syna JindřichaI.

  Kyperského.

  Marie, dcera IsabelyI. aKonráda zMontferratu,

  nikdy nepoznala svého otce–ten zemřel ještě

  před jejím narozením vroce 1192. Vroce 1205,

  když jí bylo pouhých 13 let, jí zemřela imatka

  aMarie se stala královnou. Vdobě její nezletilosti

  byl regentem její strýc Jan zIbelinu, ale roku 1209

  převzala Marie vládu do svých rukou. Vdala se za

  Jana zBrienne, kterého jí dohodil francouzský král

  FilipII., aspolečně byli 3.října 1210 vkatedrále

  vTure korunováni králem akrálovnou. Bohužel Marie

  zemřela opouhé dva roky později ve věku asi 20 let

  azanechala po sobě manžela amalou dceru, nyní

  označovanou jako IsabeluII.

   

  Vyobrazení dobytí Jeruzaléma

  během první křížové výpravy

  OArdě se toho ví jen málo–neznáme ani její

  skutečné jméno–ale dodnes se připomíná

  jako první královna Jeruzaléma vůbec. Šlo

  oarménskou princeznu, jejímž manželem se stal

  Balduin zBoulogne, jeden zvůdců první křížové

  výpravy. Díky Ardinu otci se Balduin stal prvním

  hrabětem Edessy, křižáckého státu, který vznikl

  na arménském území vMezopotámii. Poté získal

  jeruzalémskou korunu aArda mu vtéto době

  stála po boku. Zůstala bezdětná apo pouhých pěti

  letech kralování ji manžel zapudil spochybným

  zdůvodněním: tvrdil, že Arda byla před několika

  lety na cestě zEdessy do Jeruzaléma znásilněna,

  anavzdory jejím protestům ji přinutil vstoupit

  do kláštera. Nyní, když byla oddána Bohu, mohl

  prohlásit jejich manželství za oficiálně ukončené

  avydal se hledat druhou manželku.

  

  Když roku 1185 zemřel malomocný král

  BalduinIV. (vládl 1174–1185), přicházeli vpotaz

  dva možní následníci trůnu, jeho sestry Sibyla

  aIsabela. Isabelin manžel Humphrey však po

  jeruzalémském trůnu netoužil, aten tak připadl

  Sibyle. Po její smrti očtyři roky později však

  přišla opět řada na Isabelu. Ta se zbavila svého

  manžela–který se beztak mezi vazaly netěšil valné

  pověsti – aznovu se vdala za Konráda zMontferratu. Ten tak

  díky ní usedl na jeruzalémský trůn, ale skutečnou moc držela jeho

  manželka. Vládli spolu však jen necelý rok, protože Konrád byl záhy zavražděn. Isabela,

  těhotná sjeho dítětem, se znovu provdala za JindřichaII. ze Champagne, slavného

  synovce francouzských aanglických králů. Ten zemřel roku 1197 akrálovna Isabela se

  musela poohlédnout po novém choti. Tím se nakonec stal kyperský panovník Amaury

  zLusignanu, který se však po osmi letech otrávil jídlem. Isabela tak přežila čtyři

  manžele–ztoho tři jeruzalémské krále. Sama skonala vpouhých 34 letech.

  

  82

  ISABELAI.

  ALICE ZE

  CHAMPAGNE

  MARIE

  ZMONTFERRATU

  ARDA

  ARMÉNSKÁ

• Strana 83

  Sibylin život provázely vážné rodinné ipolitické otřesy. Když byla

  malá, její rodiče se museli odloučit aSibyla ajejí bratr Balduin

  zůstali pod otcovou kontrolou. Zatímco se chlapec učil vnitřnímu

  chodu panovnického dvora, dívka byla izolována vnedalekém

  klášteře. Když však její bratr onemocněl leprou, měla se stát

  následnicí trůnu právě ona.

  Po šesti letech hledání se našel manžel, který však zemřel pouhých

  osm měsíců po svatbě. Na scénu přišel její druhý muž, Guy de Lusignan,

  do kterého se Sibyla zamilovala… ale nikdo jiný ho rád neměl. Odmítla

  se sním rozvést, místo toho navrhla „kompromis“: opustí ho, jen když si

  bude moci vybrat dalšího manžela. Když soud souhlasil, vybrala si Guye.

  Když Sibyla aGuy vroce 1186 usedli na trůn, následovala

  katastrofa. Nový král během roku utrpěl zdrcující porážku uHattínu,

  kde přišel o 17000 vojáků asám byl zajat. Sybila požádala vítězného

  sultána Saladina, aby směla být uvězněna spolu smanželem–po

  Guyově propuštění sním pak sdílela další osudy, zemřela během třetí

  křížové výpravy při obléhání přístavu Akkon.

  

  Balian z Ibelinu předává Saladinovi

  klíče od Davidovy věže během dobytí

  Jeruzaléma muslimy v roce 1187, které

  později vedlo ke třetí křížové výpravě

  

  83

  SIBYLA

• Strana 84

  Melisenda se narodila jako nejstarší ze čtyř

  dcer BalduinaII. aarménské princezny Morfie.

  Po smrti své matky vříjnu 1126 se stala první

  dámou adědičkou království. Zjejího manželství

  sFulkemV., hrabětem zAnjou aMaine, se

  vroce1129 narodil syn anástupce trůnu. Když

  však její otec vroce 1131 zemřel, zanechal po sobě

  zvláštní nástupnické pravidlo–Melisenda, Fulk

  ajejich syn měli trůn zdědit společně.

  Zpočátku byla Melisenda upozaděna, ale když

  se Fulk ukázal jako neschopný vládce, začala

  koncentrovat stále více moci ve svých rukou.

  VJeruzalémě byl zahájen velkorysý stavební

  program, včetně prací na chrámu Božího hrobu.

  Vroce 1143 došlo knečekané události: Fulk zemřel

  azanechal Melisendu ajejich syna Balduina III.,

  kterému bylo pouhých 13 let. Královna vládla sama

  jako regentka adle hodnocení historiků si vedla

  velmi dobře. Problémy nastaly až počátkem roku

  1150, kdy Balduin dosáhl plnoletosti anechtěl, aby

  mu vládla matka. Poté, co si získal válečné zásluhy,

  se stal jediným vládcem Jeruzaléma. Melisenda

  nicméně stále zastávala oficiální funkce udvora,

  ato až do své smrti vroce 1161.

  Hrob Melisendy

  Jeruzalémské v kostele

  Panny Marie v Jeruzalémě

  84

  

  MELISENDA

  

  ADÉLA

  DEL VASTO

  Po rozvodu sArdou Arménskou se

  druhou manželkou BalduinaI. stala

  Adéla del Vasto. Jak se ukázalo, jejich

  manželství bylo uzavřeno kvůli jediné

  věci: penězům. Jeruzalémská pokladnice

  byla prázdná aAdéla byla ovdovělá

  matka tří dětí… aregentka Sicílie. Když

  její syn Roger dosáhl plnoletosti, byla

  Adéla ise svými penězi poslána do

  Jeruzaléma, aby se stala královnou.

  Při vyjednávání osňatku si vedla také

  prozíravě–Balduin tak zoufale toužil po

  penězích, že nechal Adélu, aby si určila

  podmínky, ají se podařilo přesvědčit

  ho, že Roger bude jeho dědicem, pokud

  nebude mít dalšího syna.

  Její štěstí–amajetek–ale

  nevydržely dlouho. Balduinova první žena

  byla stále naživu avšeobecný odpor

  proti tomuto novému manželství byl silný.

  Nakonec, když došly Adéliny peníze, se

  Balduin přiznal ke své bigamii anechal

  své druhé manželství anulovat. Adéla

  byla odvezena zpět na Sicílii, kde odva

  roky později zemřela, ale její syn nikdy

  nezapomněl na to, jak se Jeruzalém

  choval kjeho matce. Po zbytek své

  vlády na Sicílii odmítal jakoukoliv pomoc

  Jeruzalémskému království, přestože ho

  oni nejednou velmi prosili.

• Strana 85

  Když se Isabela vroce 1212 stala

  jeruzalémskou královnou, bylo jí pouhých

  několik dní. Její matka Marie zMontferratu

  zemřela, pravděpodobně na horečku

  krátce po porodu, azanechala malou

  královnu vrukou svého otce aregenta

  Jana zBrienne. Vroce 1223, kdy jí bylo

  pouhých 13 let, už byl na stole sňatek.

  Jejím nápadníkem měl být FridrichII.,

  římský císař a sicilský král, 29letý vdovec,

  který souhlasil skřížovou výpravou, ale

  pouze jako král jeruzalémský. Vzali se

  vitalském Brindisi vroce 1225 aJan

  zBrienne byl okamžitě zbaven regentství.

  Vládl Fridrich amladá královna se

  do Jeruzaléma už nikdy nepodívala.

  SFridrichem to nevypadalo dobře. Zatímco

  odkládal křížovou výpravu, držel Isabelu

  ve svém harému anakonec byl papežem

  exkomunikován. Její první dítě, dcera,

  zemřelo dříve, než mohlo oslavit narozeniny.

  Její druhé dítě, syn, bylo tím, které ji zabilo.

  Stejně jako její matka iIsabela zemřela jen

  několik dní po porodu vroce 1228. Fridrich

  zůstal králem azároveň regentem svého

  novorozeného syna.

  Plaisance byla královnou na Kypru,

  který byl se Svatou zemí úzce

  spojen. SJindřichem „Tlustým“

  zKypru měla Plaisance syna

  HughaII., který se po smrti svého

  otce stal nezletilým králem Kypru

  iJeruzaléma. Královna se tak

  stala regentkou Jeruzalémského

  království a těšila se značné oblibě

  apodpoře křižácké šlechty. Tuto

  funkci úspěšně zastávala až do své

  smrti vroce 1261.

  Dcera arménského knížete, Morfie, se provdala za

  křižáckého rytíře Balduina, druhého hraběte zEdessy

  (neplést sBalduinemI.). Tam žili až do roku 1118, kdy byl

  Balduin zvolen novým jeruzalémským králem; přestěhovali

  se ise svými čtyřmi dcerami, Melisendou, Alicí, Hodiernou

  aIovetou. Nový král dokonce odložil svou korunovaci, aby

  mohla být Morfie korunována po jeho boku.

  Jak se vté době od ženy očekávalo, Morfie se do

  každodenního chodu království nezapojovala. Přesto byla

  jistě schopná–když byl její manžel vroce 1123 zajat,

  najala arménské žoldnéře, aby zjistili, kde je držen. Poté se

  ujala vyjednávání, které vedlo kjeho záchraně. Když vroce

  1126/27 zemřela, její muž jí velmi postrádal.

  Theodora Komnenovna měla ten nejlepší

  rodokmen. Byla neteří byzantského císaře

  ManuelaI. Komnena, vnučkou císaře JanaII.

  Komnena ašvagrovou uherského krále

  ŠtěpánaIV. Právě její příbuzenský vztah

  sbyzantským císařem zní činil žádoucí partii

  pro BalduinaIII. zJeruzaléma. Jejich manželství

  ispolečná vláda však trvaly pouze tři roky, poté

  král zemřel. Teodora se stala bezdětnou vdovou

  ave věku pouhých 17 let ustoupila do pozadí.

  Melisendský žaltář, který

  si pravděpodobně objednala

  jedna z Morfiiných dcer,

  ukazuje spojení východní

  a západní kultury

  85

  

  ISABELAII.

  

  

  MORFIE

  ARMÉNSKÁ

  PLAISANCE

  ZANTIOCHIE

  

  

  TEODORA

  KOMNENOVNA

• Strana 86

  V

  roce1941převzalErwin

  Rommel (přezdívaný „Poušt-

  ní liška“)velení nad němec-

  kýmsborem v severníAfrice.

  Vkrátkédobě dokázalnad nepříte-

  lemdosáhnout ohromujícíchvítěz-

  ství.Severoafrickáfronta byla alepro

  německé vrchní velení ve srovnání

  sbrutálními boji na východní frontě

  vždydruhořadá,protosemuzvyš-

  ších místnedostalo všípodpory,

  kterou potřeboval. Kritickýproblém

  se zásobováním vyústil v řadu pro-

  blémů,které se nakonecukázaly

  jakoRommelovazkáza.Historik Ken

  Delve však tvrdí,že kdyby Rommel

  dosáhl vítězství a proniklnaBlízký

  východ,mohla druhásvětováválka

  dopadnoutúplně jinak…

  Jaká byla situace vseverní

  Africe vroce 1942?

  Vroce 1941 došlok selhání spoje-

  necké operace Crusader.Ta začala

  vlistopadutéhožroku, a přestože se

  zpočátkuvyvíjelaslibně,užzáhyse

  zadrhla.Na jaře1942setak bojiště

  přeměnilo vezměťšarvátek, které

  se pro válku v poušti staly příznač-

  nými. Pokud jste během ofenzívy

  předběhli své zásobovacílinie, byli

  jsteohroženi,protoženepřítel pak

  dokázal rychle získatpřevahu.Poté

  mohl přejítdo ofenzivy a zatlačitvás

  ostovky kilometrů nazpět. Romme-

  lova ofenziva začala velmi dobře,

  dokázal udržet zásobovací linie

  adonutil Spojenceustoupitzpět do

  Egypta.V létě 1942užjasněhrozilo,

  žeNěmci aItalové Egypt obsadí.

  Jak blízko měl Rommel vtomto

  okamžiku kvítězství?

  Toje zajímavá otázka,protože

  nelze jednoznačněříci, zda byli

  spojenečtívelitelé opravdutak

  špatní,jak je někteří historici líčí.

  Nabojišti se pohybovalo několik

  skutečně dobrých spojeneckých

  pozemníchjednotek.Drtivávět-

  šina formací nasazených ve válce

  [v severní Africe] ale veskutečnosti

  nebyla britskýmijednotkami,ale

  jednalo se o různékoloniální oddí-

  ly. A přestožeseRommel ocitl tak-

  řkanadosahsvýchcílů,bylyjeho

  jednotkyzcela vyčerpané.Šance,že

  byse muskutečněpodařilo prorazit

  adobýt Káhirua Suezský průplav,

  bylykvůli integraci jeho zásobova-

  cíchlinekdostmalé.

  Co nakonec způsobilo Romme-

  lovu porážku vseverní Africe?

  To,coskutečnězpůsobilo Rommelo-

  vuporážku,byl problém se zásobo-

  váním,protože sespoléhal nato,že

  vše přivezepřesStředozemní moře.

  Nepříteliseale dařilotyto zásobo-

  vací linie narušovat,takžeRommel

  neměl dostatek tanků,posil ani pali-

  va.Neschopnost přepravovat zásoby,

  ato zejména palivo,představovala

  projeho tažení skutečně smrtící

  ránu. Velkou zásluhu na tom mělo

  spojenecké letectvo,hlavně 39. letka,

  známá jako„ShipBusters“– lovci

  lodí.Rommel se je snažilneutrali-

  zovatze severní Afriky, aleklíčový

  problémvtomtoohledu představo-

  vala Malta, kterázůstávalavrukou

  Britů. Spojencivynakládali při

  NěmeckémuveliteliseSpojencenačernémkontinentěnakonec

  porazitnepodařilo.MohloalevítězstvíOsynatomtobojišti

  změnitprůběhválky?

  ROMMEL VSEVERNÍ

  AFRICE ZVÍTĚZIL?

  Interview vedl Callum McKelvie

  Co

  kdyby…

  ROZHOVOR S

  KENEM DELVEM

  Ken Delve je vojenský

  historik abývalý

  navigátor RAF.

  Je autorem knihy

  Katastrofa vpoušti,

  která zkoumá, co by se

  stalo, kdyby Rommel

  zvítězil vseverní Africe

  avtrhl do Egypta.

  86

  VPRAVO

  Německétankyse

  valíseveroafrickou

  pouští

• Strana 87

  87

• Strana 88

  vyplutí každého nového německého

  nebo italského tankeruz Evropy do

  Afriky ohromnéleteckéúsilíavelkou

  část z nich se jim i dařilo zlikvido-

  vat.

  Jak blízko bylo možné vítězství

  Osy vseverní Africe?

  Předevšímby Němcia Italovémuseli

  dobýtMaltu.PokudbyMaltapadla,

  bylobyprosílyOsysnazšípřesu-

  novat Středozemním mořem zásoby.

  Italové siza války získališpatnou

  pověst, veskutečnosti aleměli hlav-

  ní podíl na úspěšnýchpřepravách

  materiálui osobz kontinentu na

  kontinent. Britové alepostupemčasu

  dokázali jejich transportní liniestále

  efektivnějinarušovat.

  Existovaly plány naútok na

  Maltu, ale z nějakého důvodu

  nikdy nebyly realizovány.Zřejmě

  zde hráladůležitou roli zkuše-

  nost snákladnouinvazí naKrétu

  vkvětnu1941.Mocnosti Osy také

  musely přesouvat leteckésíly

  zbojištěnabojiště.Pokudbytedy

  chtěly dosáhnoutúspěchuv sever-

  ní Africe, musely by stáhnoutsvé

  leteckékapacityzvýchodnífronty.

  Vtomtoohledu šloo určenípriorit.

  Jaký by měl dopad neúspěch

  operace Torch (anglo-americká

  invaze do severozápadní

  Afriky)?

  Opět zajímaváotázka. Kdyžse

  zamyslímenadalternativní historií,

  napadnenás,žeoperacemělavelký

  význam,protože přinutila Němce

  bojovatv Africe na dvoufrontách.

  Přestosi nějakou dobu vedlipozoru-

  hodně dobře.Ale [Bernard]Montgo-

  mery svou ofenzivouuElAlameinu

  zatlačil Rommela dostatečně daleko,

  než aby ten mohlpomýšlet na nový

  útokproti Egyptu. Montgomery se

  pohyboval neuvěřitelně pomalua byl

  velmi opatrný, cožzároveň Romme-

  lovi nachvíliumožnilo hrát na dvou

  frontách.

  Bez ohledu na výsledech

  operaceTorchbyvšakSpojenci

  pravděpodobně stejně vyhráli.

  Jejíhlavní význam byl ten, že

  Američané ikombinovanávelitelská

  strukturanasbírali množství

  cennýchzkušenostíazískali patřičné

  88

  Co kdyby…

  

  Erwin Rommel se narodil 15.listopadu 1891. Do

  armády vstoupil vroce 1910 asvými schopnost-

  mi na sebe upozornil už vprvní světové válce.

  Na začátku té druhé velel jednotkám,

  které měly chránit Hitlera. Vúnoru

  1940 převzal Rommel velení

  7.obrněné tankové divize apro-

  kázal své schopnosti během

  blitzkriegu ve Francii. Poté

  se přesunul do Afriky, kde si

  díky odvážným amazaným

  manévrům vysloužil přezdív-

  ku „Liška pouště“.

  

  1891

  

  

  Německo podniklo

  ambiciózní letecký

  aobojživelný útok na

  strategicky důležitý

  ostrov ve Středozemním

  moři. Operace znamena-

  la pro Brity katastrofu,

  ale také si vyžádala přes

  3000 obětí na německé

  straně. Navzdory úspě-

  chu měl počet obětí

  za následek Hitlerovu

  neochotu pokračovat

  vinvazi na Maltu.

  

  Po porážce vseverní Africe se Rommel pře-

  sunul do severní Francie, aby tu vedl obranu

  proti invazi Spojenců. Velitel postupně začal

  ztrácet důvěru vHitlera ive vedení války

  apochyboval ošancích Německa na vítěz-

  ství. Zde se na něj také obrátila skupina

  spiklenců, kteří sním diskutovali omož-

  nosti vytvoření nové německé vlády

  sním včele. Spiklenci však

  Rommelovi neprozradili, že

  plánují Hitlera odstavit od

  moci za pomoci atentátu.

  Když Hitler zjistil Romme-

  lovy vazby na neúspěšné

  červencové spiknutí zroku

  1944, jehož cílem bylo jeho

  zabití, nabídl veliteli možnost

  volby: soud, nebo sebevražda.

  Rommel si zvolil to druhé aspoly-

  kal kyanidové kapsle.

  KVĚTEN–ČERVEN 1941

  ŘÍJEN 1944

  nahoře

  Němečtí vojácise

  vzdávajíběhem

  bitvy

  uEl Alameinu

• Strana 89

  jeneckých útoků na nalezištěropy

  arafinerievEvropě byla taková, že

  efektivitajejichprodukce byla mini-

  mální.KdybyseNěmcůmpodařilo

  dobýt ropnázařízení na Blízkém

  východěapak takév sovětských

  oblastech, znamenaloby to obrov-

  ský zlom. Kolaps Spojencůvsever-

  ní Africe by vedl ke zhroucení celé

  oblasti Blízkého východuiKavkazu.

  Spojenci by užnebylischopnituto

  oblastudržet.

  Mohlo to změnit průběh války?

  Určitě.Ropa byla tak důležitým

  aspektem,protože mocnosti Osyby

  pak mohly spojitsvé sílynaBlízkém

  východěse silamivRusku, což by

  mohlo vést kekolapsu Sovětského

  svazu.PoztrátěseverníAfrikybyji

  Spojenci jen velmitěžko získalizpět.

  Pokudby ztratiliEgypt a Suezský

  průplav, je otázkou,zda by vůbec

  pokračovaliv útoku v severníAfrice

  apokusili se rozdělit sílyOsy.Poku-

  sili by se zaútočitnaEgypt ze svých

  základen v Indii a Africe?Ztráta

  Blízkéhovýchodu by navíc zname-

  nalaobrovskouztrátu britské pres-

  tiže. Winston Churchill zdůraznil, že

  jedním z důvodů,proč Spojencitak

  tvrděbojovalizato,abytyto oblasti

  neztratili, bylo to,že kdyby někte-

  rézdejšínárodyviděly,žeSpojenci

  nejsou schopni je ochránit,mohly by

  změnit stranu.

  Dá se říci, že kdyby Rommel

  zvítězil vseverní Africe, mohli

  Němci vyhrát druhou světovou

  válku?

  Myslím, že ano.Musíme v této

  souvislosti zmínit i roli strategic-

  kého bombardování. Nezapomeň-

  me,že díkyspojeneckémuvítězství

  vseverní Africe a postupu v Itálii,

  mohlyjejichbombardéryútočitna

  jih Německa a Rakousko.To vedlo

  kvýraznémuzesílení letecké kam-

  paně.PokudbyOsaudrželaAfriku,

  Italové by nevystoupili z války

  aintegrální strategické bombar-

  dování by bylominimalizováno.

  Možná bychom se dokonce dočkali

  toho,že by se Američané v bombar-

  dování tolik neangažovali. Protosi

  myslím,žeChurchill udělal dobře,

  kdyžprosadil středomořské tažení

  proti svým spojencům,kteří chtě-

  li soustředit pozornost na západní

  Evropu.Jsempřesvědčen, že válka

  vseverní Africe mělanakonec pro

  konečnévítězství Spojencůzcela

  klíčový význam.

  sebevědomí. Mnoho

  politických,osobnostních

  itaktických nedostatkůse

  vseverní Africe podařilo

  vypilovat a zefektivnitpro

  skutečně důležitévylodění

  vEvropě.V tomto ohledu

  jetenvýznam skutečně

  nedocenitelný.Když se podíváte

  na strukturu veleníprodenD,

  byla to strukturavelení zeseverní

  Afriky.DwightD.Eisenhower,

  Montgomery, ti všichni sepřesunuli

  na evropské válčiště poté,co se

  poučilizeseverní Afriky.

  Jaké by byly bezprostřední

  následky Rommelova vítězství

  vseverní Africe?

  Kdyby Rommel obsadil Maltu, zís-

  kal potřebnézásoby a vtáhl do

  Egypta, k Torchu by nedošlo.Kdyby

  padlSuezský průplav, Rommelovy

  tankybysepřehnalypřesropná

  polevIrákuaSpojencibyvpod-

  statě přišli o hlavní zdroj ropy.To

  byovšem znamenalo,že by Němci

  ovládli klíčovánaleziště této komo-

  dity.A kdyby je obsadili,mohlise

  přesunout do Íránuado„měkkého

  podbřišku“Ruska,kdebysemohli

  spojits dalšími silami Osypostupu-

  jícími z Ukrajiny.

  Nedostatek ropy představoval

  jeden z důvodů selháníněmeckých

  útočných plánů.Třetíříše odvedla

  úžasnědobrou prácipřiprodukci

  syntetických ropných produktů, ale

  tonení totéž.Navíc intenzita spo-

  Rommel vseverní Africe zvítězil?

  

  Rašíd Gajlání převzal vroce 1941 spomocí

  Německa aItálie kontrolu nad Iráckým králov-

  stvím. Kvůli obavám spojenců, že by klíčová

  ropná pole vzemi mohla padnout do rukou

  mocností Osy, vedla Británie

  30denní válku asvrhla jeho

  režim. To nicméně pouká-

  zalo na význam ropy. Kdyby

  se Rommelovi podařilo pro-

  niknout do Iráku azmocnit

  se jeho ropných polí, výsle-

  dek druhé světové války by

  mohl být zcela jiný.

  

  SRommelem se často

  pojí představa, že šlo

  oušlechtilého vůdce

  avojenského génia,

  který však nebyl oddán

  nacistické ideologii.

  Tato myšlenka se roz-

  šířila prostřednictvím

  řady popularizačních

  knih afilmů. Do jaké

  míry věřil nacistické

  ideologii, se už

  nedozvíme, ale

  včele různých jed-

  notek bez námitek

  sloužil Hitlerovi

  až do svého pádu

  roku 1944.

  

  Operace Herkules byla plánovaná invaze na

  ostrovy Malta aGozo, která měla zajistit

  zásobovací linie Osy do severní Afriky. Ale

  nacistické ztráty utrpěné během bitvy oKrétu

  vedly Hitlera vlistopadu 1942 ke

  zrušení tohoto plánu. Mužstvo

  bylo místo toho na Rommelovu

  žádost vysláno do severní

  Afriky na pomoc jeho silám.

  Kdyby se však podařilo ost-

  rovy obsadit, je možné, že

  by Rommel měl kdispozici

  zásoby potřebné kporážce

  Spojenců vseverní Africe ake

  změně průběhu války.

  

  

  1941

  1942

  DODNES

  UPRoSTřeD

  Polní maršál

  BernardLaw

  Montgomery,

  který dovedl

  Spojence

  vseverní Africe

  kvítězství

  DoLe

  Německé

  bombardéry

  útočína maltský

  přístavValletta.

  Spojenci ostrov

  využívali

  kútokům na

  zásobovacílodě

  Osy

• Strana 90

  V

  devadesátých letech 19. století se začal psát příběh malíře a grafika Joži

  Uprky, který svým uměním okouzlil i Augusta Rodina. Uprkovy obrazy

  z jeho rodného moravského Slovácka bývají často označovány za etnogra-

  fické studie plné nejpodrobnějších detailů. Maloval lidové slavnosti, kroje

  a vesnický život tak, jak se s ním každý den setkával. Jedním z nejvýznamnějších

  Uprkových děl je Jízda králů z roku 1897. Na plátně zachytil lidovou slavnost, která se

  praktikuje od nepaměti a v níž se snoubí oslava letnic, svatodušních svátků i kato-

  lických procesí. Ve Vlčnově, kam je obraz situován, se konala o svatodušním pondělí

  90

  Ikona

  moravského Slovácka

  Napsala Ilona Šťastná

• Strana 91

  (padesátý den po Velikonocích), dnes je tomu vždy poslední

  neděli v květnu.

  Během přípravných prací Uprka vytvořil množství skic a studií,

  hlavně detailů krojů, postav, ale i koní a okolního prostředí. Hlav-

  ní ulice plná krojovaných přihlížejících, malebné domky s doško-

  vými střechami, zelené stromy i májka v dálce jen dokreslují

  krásu moravského venkova a podtrhují dojem svátečního dne.

  Průvod, procházející celou vesnicí, vedou jezdci na koních, zvaní

  „legrúti“ (chlapci odvedení na vojnu), kteří tvoří doprovod „krále“.

  Ten jede za nimi na bílém koni, je oblečen v ženském kroji

  a v ústech má růži jako symbol mlčenlivosti. Po celou dobu nesmí

  promluvit, a stejně jako legrúti se smí jízdy zúčastnit jen jednou

  v životě. Krále doprovázejí dva pobočníci také v ženských krojích

  a s tasenými šavlemi na jeho ochranu. Kromě bohatých a zdob-

  ných krojů vlevo můžeme vidět i bosé a hrající si děti v jednodu-

  chých chudých krojích. Jedinečnost obrazu je vidět nejen v jeho

  monumentalitě (172 krát 312 centimetrů), ale hlavně ve zpracování.

  Barevnost a světlo dodávají dílu lehkost a nádech průzračnosti.

  91

  JíZdA

  KR ÁLů

  NA VLASTNí OčI

  Uprkův obraz Jízda králů byl v prosinci 2013 po

  několika letech restaurování navrácen do stálé

  expozice Moravské galerie v Brně. K její návštěvě

  vás může zlákat i fakt, že Moravská galerie nedávno

  zavedla do svých stálých expozic volné vstupy. Více

  informací najdete na www.moravska-galerie.cz.

• Strana 92

  KAREL VELIKÝ

  REVOLUČNÍ

  STŘEDOVĚKÝ

  PANOVNÍK

  N

  a sklonku svého života byl Karel Veliký mocným

  panovníkem, který vládl rozsáhlé karolinské říši, jež

  se rozkládala od Atlantiku až po Balkán. Roku 768 se

  stal franckým králem a během 46 let dlouhé vlády se

  mu podařilo ovládnout velkou část

  Evropy. Za svého života položil základy monu-

  mentální říše, která přetrvala téměř tisíciletí,

  a zavedl také nový typ vládnutí, jenž inspiro-

  val novou generaci evropských králů a změnil

  podobu panovnické vlády na celém kontinentu.

  Ve staletích před narozením Karla Velikého

  dominovala politické a geogracké krajině západní

  Evropy Římská říše. Ve 4. století našeho letopočtu

  však římský vliv v Evropě prudce poklesl, protože

  germánské kmeny vytrvale a úspěšně nadvládu

  „věčného Říma“ narušovaly. Jeden z těchto

  národů – Frankové, kteří se po porážce různých

  povstání proti Římanům usadili v Galii (dnešní

  Francie a části Belgie, západního Německa a severní Itálie) –

  upevnil svou moc pod vládou řady mocných králů – Merovejců.

  Tato dynastie vpadla na sousední území, aby rozšířila své rostoucí

  impérium a porazila kmeny na jihu, jako byli Burgunďané a Vizigóti.

  Koncem 7. století však merovejští králové měli nad svými zeměmi

  již jen malou moc a autoritu. Francká území byla jen velmi

  zřídka sjednocena pod jedním vládcem a tvrdé vnitřní boje mezi

  jednotlivými vládci vytvořily krajinu plnou nestability a neshod.

  Namísto krále drželi skutečnou moc majordomové, kteří plnili

  podobnou roli jako ministerský předseda.

  Tento úřad zastával také Karel Martel, dědeček

  Karla Velikého. Karlův otec Pipin pak Merovejce

  denitivně sesadil – on sám tvrdil, že tak učinil

  s papežským svolením – a ujal se vlády. V roce

  753 n. l. francké i papežské prameny zaznamenávají,

  že papež poprvé odcestoval do Frank a došlo

  k uzavření spojenectví mezi novou dynastií

  a Petrovým stolcem. Papež prohlásil, že frančtí

  králové by od té chvíle měli být vybíráni pouze

  z karolinské linie (nazvané podle Karla Martela),

  a Frankové měli na oplátku proti Langobardům

  podporovat papežské zájmy v Itálii.

  CESTA DO ČELA

  Budoucí císař Karel se narodil Pipinovi a Bertradě z Laonu někdy

  kolem roku 749, přesné datum jeho narození bohužel neznáme.

  O tom, jak vypadal jeho raný život, se můžeme jen dohadovat.

  Francký učenec Einhard, který byl Karlovým současníkem a sloužil

  92

  „KAREL VELIKÝ

  VYUŽIL NÁSILÍ

  K PROSAZENÍ

  SVÉ MOCI

  NAD SVÝMI

  PODDANÝMI“

  Jak si francký vládce podmanil většinu

  Evropy astal se římským císařem

  Napsala Emily Staniforthová

• Strana 93

  93

• Strana 94

  na jeho dvoře, ve svém životopise velkého krále napsal:

  „Myslím, že by bylo pošetilé psát cokoliv o Karlově narození

  a dětství, nebo dokonce o jeho chlapeckém věku, protože o tom

  dosud nebylo nic napsáno a v současnosti nežije nikdo, kdo

  by nám o něm mohl podat informace.“ Einhard napsal svůj

  životopis Karla Velikého, Vita Karoli Magni, až po císařově

  smrti v roce 814, ačkoli historici se nemohou shodnout na

  konkrétním datu. Přesto je z něj patrné, že dětství Karla

  Velikého bylo záhadou nejen pro moderní badatele ale také

  pro Karlovy současníky. „Nemáme dost zdrojů,“ říká doktor

  Albrecht Classen, profesor germanistiky na Arizonské

  univerzitě. „Byl zkrátka vychován jako mladý šlechtic a osvojil

  si nejrůznější pro tu dobu potřebné dovednosti, především

  vojenského a sportovního charakteru. Nikdy se ale nenaučil psát,

  takže se sotva dokázal podepsat na listiny, a to jen kostrbatým

  písmem.“ Předpokládá se, že vzdělání mladého Karla

  Velikého mohlo zahrnovat i mnoho náboženských prvků,

  které se později ukázaly jako obzvláště důležité pro jeho

  snahy o náboženskou reformu. Byl vychováván ke službě

  Bohu a věřil, že svou světskou moc získal z Boží milosti.

  Karel zdědil po smrti svého otce v roce 768 polovinu

  říše. Einhard napsal, že na sněmu lidu se dohodlo, že

  francké království bude rozděleno rovným dílem mezi oba

  Pipinovy syny. Karlův bratr, Karloman, zdědil východní

  polovinu, zatímco on sám dostal tu západní. Vztahy mezi

  oběma franckými králi se velmi rychle vyhrotily. „Mnozí

  z Karlomanovy strany se neustále snažili narušit jejich vzájemné

  porozumění, a dokonce se našli i tací, kteří spřádali plány, jak

  je zatáhnout do občanské války,“ napsal Einhard. Karel na

  začátku své vlády nejevil žádné známky, že by se z něj

  měl stát nějak mimořádný panovník. Vše se ale změnilo

  v roce 771, kdy Karlomanova předčasná smrt zachránila

  království před občanským koniktem a jeho bratr byl

  prohlášen jediným vládcem všech franckých území.

  94

  

  Karlův otec,

  francký král

  Pipin III. řečený

  Krátký vládl

  v letech 751–768

  

  Rytina

  z 19. století

  zachycuje

  Karla Velikého

  na trůnu,

  obklopeného

  svým dvorem

  

  Hromadné křtění

  do té doby

  pohanských

  Sasů poražených

  králem Karlem

• Strana 95

  EXPANZE FRANCKÉHO KRÁLOVSTVÍ

  Téměř ihned po svém nástupu na trůn se Karel Veliký

  jako jediný francký král rozhodl zabezpečit své země

  proti sousedním národům, které je neustále ohrožovaly.

  Tažení začalo dlouhou a krvavou válkou proti Sasům,

  kteří dlouhá léta působili problémy už Karlovu otci.

  V roce 772 francká vojska poprvé vtrhla do Saska. Série

  útoků vyústila k dobytí jejich území

  a jeho trvalému přičlenění k říši.

  Vojenská výprava Karlovi také poskytla

  příležitost šířit křesťanství v tradičně

  pohanských oblastech Evropy. Již

  před jeho nástupem na trůn došlo

  k několika předchozím pokusům

  o christianizaci Saska, ale teprve

  on a jeho vojska dokázali na tomto

  rozsáhlém území úspěšně rozšířit

  křesťanství. Christianizace Sasů

  byla pro císaře také velkým osobním

  úspěchem. Neutralizoval tak hrozbu,

  kterou představovali pro jeho území,

  a rovnou je obrátil na křesťanskou víru.

  Během desetiletí trvající války

  probíhala vojenská expanze také do

  dalších částí Evropy. V roce 774 dobyl Karel Lombardii

  v severní Itálii, kde se nechal korunovat králem. V roce 778

  si podmanil Bavorsko a začlenil jej do svého rychle

  expandujícího impéria. Právě proti těmto novým částem

  říše prováděli pravidelné nájezdy Avaři, kočovný národ,

  který se usadil ve východní Evropě na Dunaji a bývá někdy

  označován za nástupce Hunů. Proto aby zajistil svá nově

  nabytá území v Itálii a Německu a upevnil svou moc nad

  novými poddanými, zahájil válečné tažení také proti

  nim. Sasové a další porobené kmeny vyslali do této války

  své oddíly, čímž se lid Karla Velikého spojil pod jedním

  vedením proti společnému nepříteli. Tažení proti Avarům

  bylo úspěšné a kolem roku 796 se i oni stali součástí

  Karlovy rozsáhlé říše.

  NOVÉ METODY KONTROLY

  Udržet pořádek na tak obrovském území představovalo

  pro každého panovníka monumentální úkol. Karel proto

  musel vypracovat důmyslnou administrativní organizaci,

  která mu umožňovala udržet si autoritu a potlačit odpor

  v různých državách po celé Evropě. „Byla to společnost,

  kde se jednalo osobně, takže strávil strašně moc času v sedle,“

  říká doktor Marios Costambeys, historik

  středověku z Liverpoolské univerzity.

  „První dvě desetiletí své vlády se neustále

  stěhoval, protože kontakt tváří v tvář byl

  velmi důležitý a šlechtici za ním určitě chodili,

  ale zároveň si dával pozor, aby věděli, že

  se může kdykoliv objevit i on. V praxi to

  znamenalo obrovské logistické úsilí, protože

  královský dvůr cestoval po většině severní

  Evropy jako roj kobylek. Usadil se na jednom

  místě, to místo doslova vyžral a pak se

  přesunul dál.“ Panovník si ale také velmi

  dobře uvědomoval klíčovou roli církve

  při upevňování moci své rostoucí říše.

  Využíval církevní struktury ke správě

  a udržování kontroly nad svými zeměmi.

  „Uvědomoval si velmi dobře, že církev mu

  může pomoci, protože biskupové, kněží nebo jáhni nemuseli

  mít nutně zájem o světskou moc, ale byli vzdělaní a s královou

  podporou fungovali jako prvotřídní správci.“ říká Classen.

  Kromě administrativních schopností využíval Karel

  Veliký k prosazení své moci nad poddanými i násilí. Ve

  válce se Sasy se dopouštěl řady krutostí, například při

  masakru ve Verdenu v roce 782 nechal údajně zabít asi

  4 500 nepřátel. Einhard se o tomto masakru ve svém

  životopise nezmiňuje, ale opakovaně na krutost Karla

  Velikého naráží. Na druhou stranu král do značné míry

  umožnil obyvatelstvu, které si podmanil, aby fungovalo

  stejně jako dříve. Měl tendenci zasahovat pouze v případě,

  že se jeho noví poddaní vzbouřili, pokud však zůstali

  mírumilovní, nechal je na pokoji.

  Město Cáchy, které si Karel

  Veliký zvolil za své hlavní

  královské sídlo, prošlo

  v karolinském období velkou

  proměnou. Toto město, jež

  Římané původně nazývali

  Aquisgranum a které sloužilo

  jako lázeňské město, se

  dnes nachází v západním

  Německu na pomezí Belgie

  a Nizozemska. Za vlády Karla

  Velikého se Cáchy staly centrem

  vzdělanosti a kultury. Právě

  v zde byl vybudován velkolepý

  císařský palác, jenž se stal

  ústředním centrem Karlovy

  moci. Palácový komplex,

  mistrovské dílo karolinské

  architektury, se skládal

  z mnoha různých budov.

  Právě v něm byla založena

  škola, v jejímž čele stál přítel

  a rádce Karla Velikého Alkuin

  z Yorku. Dnes již velká část

  císařského paláce neexistuje,

  avšak působivá palatinská kaple

  Karla Velikého se dochovala

  jako součást cášské katedrály

  a představuje dnes vzorový

  příklad karolinského umění.

  Kamenný stolec, známý jako

  trůn Karla Velikého, který se

  dodnes nachází v srdci kaple,

  sloužil od středověku až do

  16. století ke korunovacím

  císařů Svaté říše římské.

  

  KARLOVA METROPOLE

  „NENÍ

  VYLOUČENO,

  ŽE KAREL

  VELIKÝ MĚL

  AMBICI STÁT SE

  CÍSAŘEM JIŽ

  DLOUHO“

  95

  

• Strana 96

  CÍSAŘEM ŘÍMSKÝM

  Vztahy Karla Velikého s církví se během jeho vlády

  stále prohlubovaly. Díky působení křesťanství jako

  sjednocujícího nástroje na celém svém panství se stal

  oblíbeným u papežů, kteří ho na oplátku podporovali

  v jeho územní expanzi. Hadrián I., který byl papežem

  po většinu doby jeho vlády, měl k němu zvláště kladný

  vztah. Karel Veliký zakládal na svém území kláštery

  a katedrály a stejně jako jeho otec před ním nabízel papeži

  ochranu výměnou za jeho trvalou záštitu. Tato patronace

  vyvrcholila tím, že byl Karel Veliký

  prohlášen římským císařem, prvním od

  pádu Římské říše.

  Běžně se uvádí, že korunovace byla

  výsledkem Karlova zásahu ve prospěch

  papeže Lva III., s nímž měl o něco méně

  blízký vztah než s Hadriánem. V roce

  799 Svatý otec uprchl na dvůr Karla

  Velikého poté, co se ho jeho nepřátelé

  pokusili oslepit přímo na ulici v Římě.

  Král zařídil, aby se papež mohl bezpečně

  vrátit do Věčného města. Poté se

  pustil do řešení problému a v roce 800

  přicestoval do Říma a zprostředkoval papežovu veřejnou

  přísahu, že vyvrátí nařčení z nesprávného chování, která

  proti němu byla vznesena. „Mezi papežem a místními

  rody docházelo k častým koniktům. [Karel] to všechno

  svým způsobem brilantně protnul, protože byl nezúčastněný

  a nezajímal se o místní hádky. Místo toho postupoval vpřed

  a nastolil svou nadvládu,“ vysvětluje Classen. Na Štědrý

  den roku 800 se papež Lev odvděčil Karlu Velikému tím,

  že ho pomazal na císaře při jakémsi obřadu, jehož přesná

  povaha dosud není zcela jasná. Soudobé zprávy o této

  události jsou rozporuplné a kořen korunovace Karla

  Velikého spočívající v jeho zásahu do papežových sporů

  rovněž vyvolává pochybnosti. Vzhledem k povaze vztahů

  mezi Karlem Velikým a papežstvím je možné, že měl

  dlouhodobé ambice stát se císařem. „Téměř nikdo nevěří

  tomu, co říká jeho životopisec, tedy že jej korunovace překvapila

  a že nic takového nečekal. Existuje spousta náznaků, že ve

  skutečnosti všechno bylo připravováno už několik let předem.

  Takže myšlenka na nějaký císařský obřad se objevuje už před

  papežovými bezprostřednějšími potížemi,“ říká Costambeys.

  Titul, který Karel Veliký při tomto obřadu získal, nebyl

  titul „císař Svaté říše římské“, ačkoli právě ten se v této

  souvislosti připomíná. Udělený titul císaře se nakonec

  v průběhu staletí vyvinul v titul vládce Svaté říše římské,

  která ale za Karla Velikého ještě neexistovala.

  Přesto šlo pro Karla o významný moment,

  neboť byl prvním neitalským, neřímským

  císařem v Evropě, korunovaným samotným

  papežem, a tedy Bohem. To pomohlo upevnit

  jeho autoritu v celé říši.

  VZOROVÝ PANOVNÍK

  Jeden z aspektů vlády Karla Velikého, který

  vědci a historici vyzdvihují jako významný

  úspěch, představuje takzvaná „karolinská

  renesance“. Císař kladl velký důraz na

  vzdělání a po celé Evropě zakládal pro své

  poddané, zejména pro příslušníky církve, kteří by se

  stali politicky užitečnými služebníky v jeho křesťanské

  správní síti, školy a vzdělávací instituce. „Povolal prvního

  významného učitele, Alkuina z Yorku,“ říká Classen „Alkuin

  v podstatě založil první školu, a jakmile z ní vyšlo několik

  studentů, stali se z nich opati. Ti zakládali vlastní kláštery

  a každý klášter měl svou vlastní školu. Z nich vzešli noví opati

  pro další kláštery a tak dále. A tak se to rozšířilo po celé zemi.“

  Částečně v inspiraci kulturou Římské říše ve 4. století,

  došlo v celé karolinské říši k rozkvětu

  umění, architektury a literatury,

  přestože sám císař byl negramotný.

  „Sám se příliš neučil, ale podporoval

  umění, architekturu a sochařství.

  „KAREL VELIKÝ

  SE STAL

  VzOREM PRO

  EVROPSKÉ

  PANOVNÍKY“

  Město Cáchy založilo v roce 1950 cenu Karla Velikého,

  kterou uděluje těm, kdo významným způsobem

  přispěli k podpoře evropské jednoty. Cena vyzdvihuje

  odkaz dávného panovníka jako pozitivní sjednocující

  síly napříč kontinentem a v průběhu let byla udělena

  řadě politických osobností. Přestože cena oslavuje

  evropskou jednotu, je důležité si uvědomit, že Karel

  Veliký dosáhl svého impéria díky síle a násilí a také

  prostřednictvím vnucování křesťanství společnostem,

  které měly jen velmi malou možnost volby. Metody,

  jimiž sjednotil Evropu, nejsou nejlepším vzorem pro

  dnešní rozmanitou a demokratickou Evropu, nicméně

  osobnost císaře je pro tuto cenu vhodná, protože

  jeho říše geograficky tvořila dnešní Evropskou unii.

  Mezi osobnosti, které byly vyznamenány cenou Karla

  Velikého, patří například Winston Churchill (v roce

  1956), bývalý ministr zahraničí USA Henry Kissinger

  (v roce 1987), bývalý polský premiér Donald Tusk

  (v roce 2010) a papež František (v roce 2016).

  CENA KARLA VELIKÉHO

  96

  

• Strana 97

  To vše sloužilo jeho vlastní

  proslulosti. Podporoval školy

  a šíření vzdělanosti, ale sám

  si tyto základní dovednosti

  neosvojil.“ říká Classen.

  Tato renesance neboli

  „correctio“, jak ji nazývali

  sami Karolinci, pomohla Karlu

  Velikému podpořit také křesťanskou

  vzdělanost v náboženské a kulturní

  oblasti. Jeho investice do klášterních škol a produkce

  rukopisů a dokumentů umožnily širší přístup k biblickým

  a liturgickým znalostem. Když dědictví Karel Veliký v roce

  814 zemřel, přenechal trůn svému synovi Ludvíkovi

  Pobožnému, který již několik let působil jako spoluvladař,

  protože otcovo zdraví se v posledních letech jeho života

  zhoršovalo.

  Karel Veliký vytvořil říši, kterou mu záviděl celý

  středověký svět, a sjednotil pod svou vládou většinu

  Evropy. Po své smrti se stal prubířským kamenem pro

  evropské panovníky a inspiroval budoucí vůdce, jako byl

  Napoleon Bonaparte, který považoval jeho vládu za

  ideální příklad imperialismu. Karel byl povýšen na

  legendu a mytologizován jako dokonalý příklad

  královské moci, podobně jako mytický král Artuš

  v Anglii. „Velmi rychle se stal vzorem. Je referenčním bodem

  pro vládnutí v Evropě, rozhodně v latinské křesťanské Evropě,

  na více než tisíc let poté. Neustále se na něj odvolávali

  pozdější středověcí králové a císaři, ale také ti v raném

  novověku a novověku, až po diktátory poloviny 20. století,“

  říká Costambeys. Svatá říše římská, která se vyvinula ze

  založení karolinské říše Karlem Velikým, pokračovala

  pod vládou řady císařů až do roku 1806, tedy téměř

  1 000 let po smrti Karla Velikého.

  97

  

  

  Papež Lev III. korunuje

  v Římě Karla Velikého

  císařem

  

  Karolinská osmiboká kaple

  v cášské katedrále, kde je

  Karel Veliký i pohřben

  

  Miniatura ze 14. století

  zachycuje císařův

  pohřeb

• Strana 98

  98

  

   číslo 17 vychází 15.června 2023

  (E-mailové adresy zaměstnanců vydavatelství jsou tvořeny podle vzoru

  prmeni@epublishing.cz)

  Pavel Nygrýn

  Jaromír Sobotka

  Ilustrace afotograe Alarmy, Getty Images, Wikimedia Commons,

  Soukromý archiv Gavina Mortimera, Art-catalog.ru, amp.plzen.eu

   Lenka Borková

   Pavel Junk, Jiří Studený

   Ivan Pospíšil

  Iva Procházková, Jana Ambrozková

  

  Anděl Park Smíchov

  Karla Engliše 3201/6, 15000 Praha 5

  

  Plynárenská 1, 60200 Brno

  Tel.: 546606008, Fax: 549210724

  na adrese redakce:

  Extra Publishing, s. r. o.,

  předplatné časopisů,

  Plynárenská 1, 60200 Brno,

  telefon: 545211880

  (prac. dny po–čt, 8–16 hod.)

  web: www.epublishing.cz

  e-mail: predplatne@epublishing.cz

   na e-mailu:

  reklamace@epublishing.cz

   Marcela Rešková

   VČeské republice rozšiřuje společnost PNS a. s.

   Triangl, a. s., Praha

  Vychází čtyřikrát ročně vBrně,

  ISSN 2571-4309, MK ČR E 23704

  Tento magazín vychází vlicenci časopisu All About History vydavatelství

  Future Publishing Limited. Všechna práva na licencované materiály

  patří výhradně Future Publishing Limited ažádná jejich část nemůže

  být reprodukována ať vcelku, či včásti bez předchozího písemného

  souhlasu Future Publishing Limited.

  © 2023 Future Publishing Limited

  www.futureplc.com

  

  Extra Publishing, s. r. o.

  Plynárenská 1, 60200 Brno

  IČ 27689247, DIČ CZ 27689247

  www.epublishing.cz

   Petr Broža

  Pavel Pospíšil

   Ivan Pospíšil

  Autorská práva kčeským překladům apůvodním materiálům českého

  vydání vykonává vydavatel Extra Publishing, s. r. o. Jakékoliv užití části

  nebo celku, zejména přetisk ašíření jakýmkoliv způsobem, včetně

  elektronického, je bez předchozího souhlasu vydavatele zakázáno.

  © 2023, Extra Publishing, s. r. o.

  MnichovsKÁ

  dohoda

  Démoni a ďáblové

  Kde se vzaly představy o temných

  silách ohrožujících svět?

  Mladou republiku před 85 lety zradili její spojenci

  nĚmEČTÍ RYTÍŘi

  Křižáci válčící ve Svaté zemi

  i východní Evropě

  

  

  2023

  anaTomiE Rocku

  Hudba se jim stala životním

  stylem a změnila dějiny

• Strana 99

  7–8/2016 99

  V trafi ce za rok 480 Kč

  v předplatném jen

  za 395 Kč SLEVA

  PŘEDPLATNÉ JE VÝHODNÉ:

  Nehradíte poštovné – pošleme

  vám na naše náklady

  Ve fólii zabalený výtisk dostanete

  vždy až do schránky

  Časopis získáte včas,

  nejpozději v den vydání

  PŘEDPLATIT JE SNADNÉ:

  Zatelefonujte nám: 545 211 880 (po–čt 8–16 hod.)

  Pošlete email: predplatne@epublishing.cz

  Objednejte přímo na internetu na stránkách: www.epublishing.cz

  Starší vydání časopisu můžete nyní objednat

  na www.radostzpoznani.cz v sekci „Historické“

  POHODLNĚ AŽ DO SCHRÁNKY

  V trafi ce za rok 480 Kč

  v předplatném jen

  POHODLNĚ AŽ DO SCHRÁNKY

  Předplaťte si

  magazín

  Vy chází

  4

  ×

  ročně

  395 Kč

  vč. DPH, zahrnuje:

  4× Ilustrovaná historie

  Předplatné na rok

  099_predplatne.indd 99 06.06.2023 20:10:33

• Strana 100

  Britská legenda konečně u nás!

  Předplatné na

  www

  .classicrock.cz

  A tady je

  TEN časopis.

  Legendy přímo

  od zdroje!

  Hledejte

  v trafikách!

  Rockové bookaziny

  (Def Leppard

  právě v prodeji)

  jsou výběrem

  „best of“

  z časopisu

  Classic Rock

  EP_Classic-Rock-230x297_-2023-06.indd 1 07.06.2023 17:26:05