Strana 13
13PUBLICISTIKA
olog Daniel Štrobl
ti letech
14. duben 2022
ný a nerozlišující mezi
vojáky a civilisty.
Skinhead, když zestár-
nul?
Ano,
ale jen ten skinhead,
který nebude úplný zbabě-
lec. Vagnerovci mají alespoň
odvahu
– ač je nechci glo-
rifikovat – do toho konik-
tu jít. Skinheadi jsou čas-
to zbabělí, vagnerovci ne.
Opravdoví náckové také
nebyli. Byly to pokřivené
charaktery, ale většinou to
nebyli zbabělci. Vagnerov
-
ci jsou zjednodušeně řečeno
esesáci po osmdesáti letech.
Velitelem v Buči byl
Azatbek Asanbekovič
Omurbekov. Fotky uka-
zují také burjatské odve-
dence. V
Rusku panuje sil-
ný rasismus proti východ-
ním Asijcům. Ti kluci byli
celý život diskriminová-
ni bílými Rusy a
Ukrajin-
ci jsou také bílí. Může to
hrát roli?
Ano.
Aby voják páchal zvěr-
stva, musejí se stát tři věci.
Musejí protivníka dehumani-
zovat, přestat v
protivnících
vidět lidi. Musejí mít mož-
nost odpovědnost za své činy
na někoho přesunout
– veli-
tele, který řekne, palte. A
za
třetí – k těm východním Asij-
cům: Voják v
takovém přípa-
dě bude páchat zvěrstva o
to
pravděpodobněji, pokud je to
člověk sám vnitřně traumati-
zovaný, zraněný a
v minulos-
ti ponižovaný. A
je skoro jed-
no, odkud to ponížení pra-
menilo – od rodiny přes školu
až po armádu.
Je to poníže-
ný, zmrzačený člověk, kte-
rý má najednou tu intu, má
ten nůž,
uniformu a mož-
ná poprvé v
životě není oběť.
Naopak, může tu oběť udě-
lat z
někoho jiného. A mož-
nost satisfakce, možnost mu
vrátit všechno to příkoří,
co
se mu stalo? Notabene na
někom, kdo pro mě není člo
-
věk, a
když jsem se mohl zba-
vit zodpovědnosti? Kdo by
tomu odolal! Samozřejmě,
může to být jen jedno z mož-
ných vysvětlení, proč se zvěr-
stev dopustila skupina Asijců.
ho jedenáctiletého syna.
Sexuální zločiny na okupo-
vaných územích již dosáhly
takových rozměrů, že se jim
dostává zvláštní pozornos-
ti v OSN. Barbarství okupan-
tů se neomezuje pouze na
sexuální zločiny. V městeč-
ku Makariv u Kyjeva Rusové
mučili osmdesátiletého star-
ce a před zraky jeho dcery
mu uřízli ruce. Takové přípa-
dy rovněž nejsou ojedinělé.
Pračka jako symbol
luxusu
Rabování nabylo masové-
ho charakteru a občas se
může zdát, že se jedná snad
o hlavní motiv aktivit rus-
kých vojáků na Ukrajině. Po
rabování se ruští vojáci vra-
cejí nejčastěji do Běloruska,
odkud posílají ukradené věci
domů. Podle sortimentu lze
usoudit, že okupanti rabu-
jí cokoli – od šperků a peněz
až po mikrovlnky, prač-
ky, a dokonce spodní prád-
lo. Podle toho, jak populár-
ní se mezi Rusy staly kráde-
že domácích spotřebičů, lze
soudit, že myčka nádobí je
pro řadového ruského vojáka
symbolem luxusu.
Pokud se člověk aspoň na
chvíli dokáže soustředit kro-
mě masových hrobů a bru-
tálních vražd, které pácha-
jí ruští vojáci, také na dal-
ší témata spojená s válkou,
všimne si i zásadního civili-
začního rozdílu mezi Ukra-
jinou a Ruskem. Válka pro-
bíhá mezi zemí, kde za hod-
noty svobody jsou ochot-
ny bojovat stovky tisíc lidí,
a státem, pro jehož obča-
ny se pračka stává symbo-
lem válečných trofejí. Zázna-
my rozhovorů ruských vojá-
ků s jejich matkami a ženami
jsou pozoruhodnou ilustra-
cí nejen způsobu vulgární
komunikace v ruských rodi-
nách, ale poukazují na cyni-
smus samotných Rusů. Mat-
ky se totiž často ptají, „co
jim syn z Ukrajiny doveze“.
Někdy si přímo objednáva-
jí rabování, protože „takový
nový notebook by byl pros-
tě úžasný“.
Zatímco se rodiny rus-
kých vojáků těší na nové
mikrovlnky, samotní oku-
panti často žasnou nad
úrovní blahobytu Ukrajin-
ců. V prvních dnech vál-
ky se zachycené telefoná-
ty Rusů válčících na Ukrajině
setkávaly spíše s nepochope-
ním. Ukrajina samotná totiž
zrovna nepatří mezi boha-
té země, a úžas ruských oku-
pantů nad tím, že „mají tady
na vesnicích asfaltové ces-
ty“, se zdál být špatným vti-
pem. Jak se ale takové zázna-
my množily, ukázalo se, že se
nejedná o výjimky. Blahobyt
Ukrajinců je pro Rusy iritu-
jícím faktorem. A jelikož na
rozdíl od civilního obyvatel-
stva ukrajinských městeček
okupant má v rukou zbraň,
tak se rozhodl tuto „nespra-
vedlnost“ napravit.
Mikrovlnka, nebo
lidský život?
Všichni ruští okupanti z Buče
byli identifikováni ukra-
jinskou rozvědkou. Přes-
tože většina ruských vojá-
ků přišla do Buče z vojenské
základny v ruské Chabarov-
ské oblasti, obecně pochá-
zejí z malých vesniček z tak-
řka celého Ruska. Názvy jako
Iljinka, Chorinsk nebo Čadan
často nic neřeknou ani zkuše-
nému rusistovi. To je totiž to
opravdové Rusko, kde končí
lesk Moskvy a začíná skuteč-
ný ruský život. Právě z tako-
vých vesniček pocházejí ruští
vrahové a právě to jsou cílo-
vé stanice uloupených pra-
ček z Ukrajiny. Pro ruské vojá-
ky je „návštěva“ Ukrajiny čas-
to prvním výjezdem za hrani-
ce své oblasti a způsobuje jim
kulturní šok.
Na pozadí tragédie odehrá-
vající se na Ukrajině jsme tak
svědky až groteskních příbě-
hů, které ještě výrazněji uka-
zují kulturní hranice mezi
Ukrajinou a Ruskem. Ukra-
jinský zpěvák Oleh Skryp-
ka se nedávno vrátil do své
vyrabované chaty nedaleko
Kyjeva – byla plná odpadků
a jinak skoro prázdná, Ruso-
vé odnesli všechno i s matra-
cemi. Nechali tam však obra-
zy, které měl v obýváku, při-
čemž jeden takový obraz od
malíře Anatolije Kryvolapa
stojí více než sto tisíc dola-
rů. Podobně ukrajinský malíř
a dnes voják Ivan Pišta nale-
zl svůj byt v Hostomyle také
kompletně vyrabovaný. Ruští
vojáci navíc spálili celou jeho
rozsáhlou knihovnu.
Nejednou bylo v médiích
zmíněno, že trvající konikt
není pouze válkou mezi dvě-
ma státy, ale především kon-
frontací dvou hodnotových
systémů. Ukrajinci poslali na
FOTO: ARCHIV
FOTO: ANDRYI DUBCHAK
A to aniž bych chtěl předpo-
kládat, že se podobných věcí
nedopustily jinde na Ukrajině
skupiny etnických Rusů.
Může vůbec dvacetile-
tý chlapec z
Burjatska,
žijící v paneláku v rodině
provozující šamanismus,
navíc gramotný teprve
v první generaci, pocho
-
pit, že něco nemá dělat,
i když ostatní to dělají?
Moc ne. To je do extrému
vyhnaný obrázek Výcho
-
du – včetně třeba Sever-
ní Koreje a v jistém smys-
lu i
Číny. Pohled na jedince
je tam jiný. My máme před-
stavu, že Rusové jsou vnitř-
ně svobodní tak, jako jsme
svobodní my
. Ale jejich kul-
tura to nepěstuje. Jsou sku-
pinou, která snáze přenáší
odpovědnost na druhé.
Mají,
řečeno terminologií Julia-
na Rottera, vnější „locus of
control“
. Tedy pocit, že jejich
život je výsledkem vnějších
vlivů, nikoli jich samých.
Čím dále na Východ, tím více
lidé činí za svůj život odpo
-
vědné druhé – stát, cizince,
osud,
karmu a tak dále. Vývoj
Ruska se odehrával jinak než
vývoj Evropy, včetně Ukraji
-
ny. Rusové nezažili renesan-
ci, humanismus, osvícenství,
baroko. Dodnes tam ve sty-
lu vlády přetrvávají rysy cha-
nátu, později samoděržaví.
Vládne jeden.
Proto je nám
Rusko mnohem vzdálenější
než třeba Ukrajina, která se
spíše blíží Polsku a Litvě.
Objevilo se video, na
kterém ukrajinský voják
dorazil raněného ruské-
ho vojáka. Dá se po Buči
podobné mstě zabránit?
Nedá se tomu zabránit, nelze
to schvalovat. A je v zájmu
Ukrajiny, aby tyto věci vyšet
-
řovala, trestala a jednoznač-
ně odsuzovala, tak jako to
dělají armády NA
TO. Nesmí
to zapírat jako Rusko. Ale
kdybych byl soudce – voják
zabil vojáka. Měl s ním
zacházet jako se zajatcem,
ale pořád to byl voják. Je to
nesrovnatelné se znásilňo
-
váním batolat v
Buči.
podporu své armády miliar-
dy hřiven a celá země se pro-
měnila ve velký dobrovolnic-
ký tábor, kde každý plní svůj
úkol. Symbolem ruské oku-
pace se naopak stal řetězec
praček a ledniček, které dnes
proudí z Ukrajiny přes Bělo-
rusko do Ruska.
Mýtus o jednotném velko-
ruském národě, který byl po
staletí pečlivě pěstován v Rus-
ku a k němuž prý patří i Ukra-
jinci, nyní boří samotní Ruso-
vé, když dávají přednost mik-
rovlnce před lidským životem.
V nedávném rozhovoru pro
ukrajinská média tento rozdíl
zdůraznila i ombundsmanka
Ljudmyla Denisova, když
popisovala, jak se snaží komu-
nikovat s Výborem matek rus-
kých vojáků a dotlačit je
k akci. Jenže je to podle její
zkušenosti beznadějné:
„Nabízela jsem jim možnosti,
jak se spojit s naším výborem,
aby vycházely do ulic, tlačily
na Putina, aby zastavil válku.
Ale ony nejsou jako my, chá-
pete? Ony nebudou bojovat za
to, co jim patří, ani pro své
lidi, tak jako kdysi my na
Majdanu. Tak jako my bojuje-
me dnes.“.
FOTO: ANDRYI DUBCHAK
Obraz zkázy, kterou po sobě zanechává ruská armáda.
Zavraždění civilisté - v armádě běžně šikanovaní ruští vojáci se mají na kom mstít.
V bojových jednotkách je zařazeno
mnoho východoasijských obyvatel
Ruska, kteří jsou v běžném životě
v Rusku citelně diskriminováni
bílými Rusy. Teď je pustili na bílé
Ukrajince a řekli jim „můžeš“.