EngTest

Popis testovací publikace, která obsahuje testovací vydání... <img src="x" onerror="alert('XSS PubDesc')">

Strana 19

19ROZHOVOR
Ukrajinci zachraňují české gastro
mu a může to třeba i ublížit.
Proto mi to norské omeze-
ní přijde správné. Ale v Čes-
ku je tohle velmi ožehavé
téma, jakmile se začne mlu-
vit o regulaci a omezeních,
lidi se bouří.
To je pravda, ale s ohle-
dem na to, jakou moc
socl ní sítě mají, je zvlášt-
, že je to do znné míry
stále hra bez pravidel.
Je a ten vliv stále roste.
Spousta lidí už vůbec nesle-
duje běžné zpravodajství, ale
jen vysosává zprávy z Twit-
teru. Což média velmi dob-
ře vědí a často se zařují na
to, co se hodně řeší na Twi-
tteru, protože je jasné, že je
to žhavé téma, které udělá
čtenost. Je to paradox, ale
jeden inuencer může mít
tší vliv než celý medl-
ní dům.
Čím to?
Autenticita. To je podle mě
klíčové slovo dneška. A lidi
se spíš ztotožní s konkrét-
m člověkem, který jim dal
nahlédnout do svého živo-
ta, díky čemuž mají pocit,
že ho znají, než s vícemé
anonymními novinami nebo
webem.
Sociální sítě sehrály
v gastronomii dost zásad-
ní roli během covidového
období…
… samozřejmě, vyhli ti,
kteří dokázali komuniko-
vat se zákazníky na denní
zi přes soclní sítě, vytvá-
řet si komunitu. Jednoznačně
mnohem víc fungovaly tyhle
těsné vazby než anonymita
a sázka pouze na nízkou cenu
nebo velkou porci. A bude to
platit i dál. Dlouhodobě se
budou podniky dělit na ty,
které vsadí výhradně na eko-
nomiku, a pak na ty, kte
nabízejí kompletní balíček:
Dobré a kvalitní jídlo, atmo-
sféru, v níž se člok cítí dob-
ře, a cenu, která dává oběma
stram smysl. Každopád-
ně zdražování teď bude vel
téma. Ačkoli včera jsem byl
v hospodě, která má dra
pivo, a bylo tam úplně narvá-
no. Podniky musejí být oso-
bité, jasně čitelné, a ne jeden
jako dru. Platí to jak pro
pražské restaurace, tak bis-
tra na malém městě. Proto
tam chodíme, nejde jen o jíd-
lo, ale o to, že máme příjem-
ný zážitek. A čím víc budeme
řešit, za co svoje peníze utra-
me, tím víc budeme chtít,
aby ta návštěva restaurace
stála za to. A nemusí to být
nic velkého, i oběd ve všední
den by měl být fajn.
Dá už se říct, jaké kon-
ktní změny se v gastro-
Museli bychom se naučit žít
úplně jinak. Spousta lidí má
byznys založený výhrad-
ně na soclních sítích, pro
mě to je spíš komunikač-
ní nástroj, i když samozřej-
mě inuencerské spoluprá-
ce jsou pro mě hodně důleži-
té, ne že ne. Soclní sítě jsou
velké téma, hodně teď řeším,
jak být v komunikacích na
sockách slušný a zdvoři-
. Tak obden mám diskus-
ní kauzičku s nějakým rejpa-
lem, často dost nepříjem-
m, odpovídám důsled
vždycky velmi slušně a sna-
žím se ten problém vystlit.
Je to nejlepší řešení a leckdy
i odzbrojující. Mně to fungu-
je výbor. Tak si tak říkám,
že když jsme už nějaký čas
v dezinformační válce a jsou
aktivní trollové na vytvá-
ření dezinformací, jestli by
vláda neměla platit pozitiv-
ní trolly, kteří povedou argu-
mentní bitvy, budou vlíd-
ně vystlovat a uvádět věci
na pravou míru. Samozřej-
mě vznikají weby, které dez-
informace vyvracejí, ale
tam většinou lidi, kteří fake
news podléhají, sami ne-
jdou. Kdyby někdo rovnou
vlídně a trlivě reagoval na
jejich komentáře, třeba by to
zabralo. Dělat bych to teda
nechtěl, osm let odpovídám
na Facebooku na úpl každý
komentář a moc doe vím,
co je to za dřinu.
Inuenci dnes mají
obrovský vliv, má už tahle
hra nějaká jasná pravidla?
Dohží na to někdo?
Pořád je to hlavně o zod-
povědnosti každého jed-
noho inuencera, který si
musí zvážit, v čem se může
angažovat, a kde už je to
es čáru. Já taky vlastně
nemám kompetenci hodno-
tit restaurace. Každou chví-
li mi napíše nějaký dotče-
ný kuchař, kolik jsem toho
navařil, abych mohl kriti-
zovat jeho práci. Necpu se
do kuchyně, nikomu nera-
m, jak má vařit, ale navští-
vil jsem asi 1 500 podniků
po celé republice, mám mož-
nost srovní, vidím, jak to
dělají tam a jak jinde. Trou-
m si tvrdit, že jsem v téhle
problematice už dost zorien-
tova. Každopádně v přípa-
dě restaurací nejde o životy,
byť se třeba někdo může cítit
poškozený tím, že jsem ho na
svou Gastromapu nezařadil.
Jsou ale mnohem tenčí ledy.
V Norsku například nesmí na
soclních sítích udílet rady
ohledně výživy nikdo, kdo
ten obor nevystudoval. U nás
radí, jak zhubnout kdeja-
ká modelka, která má něja-
kou osobní zkušenost, ale to,
co funguje jí, vůbec nemu-
sí fungovat někomu ji-
14. duben 2022
nomii odehrály po covido-
vé zkušenosti?
Myslel jsem si, že se třeba
systém „order and pay“ ujme
víc. Tedy objednám si a hned
platím, nebo jdu zaplatit rov-
nou ke kase, protože je zjev-
né, že na place není tolik
lidí, kolik by jich tam být
mělo, a tím pádem perso-
lu usnadňuju práci. Teď
tady spolu sedíme v přepl-
něné kavárně, na place kmi-
tají tři lidi, ktí se nezasta-
ví, takže když jim zaplatíme
i odchodu, bude to snaí
pro všechny. Mně tohle nijak
nepohoršuje, nicméně chápu
čí pocit, že takhle nedo-
stal za své peníze dostateč-
nou péči. Ale pojďme k sobě
t vstřícní a trochu si
pomáhat.
A dál?
l covid přinesl zjedno-
dušení, škrtá se v meníč-
kách, což je dobře. A stahu-
jí se náklady. Taky si pád
objednáváme jídlo domů,
vnitřně za to nejsem rád,
ale děje se to. Leckde vidím
v neděli večer prázdné pod-
niky a mrtvé město křižu-
jí poslíčci s jídlem. Takže
do budoucna tu určitě bude
sto pro cloudové kuchyně,
tedy prostory, které vůbec
nemají lokál, kde by si člověk
sedl, jen vaří jídlo na roz-
žky. Viděl bych to ale i na
bufety s hotovkami, kde se
rychle a solidně najíte, klid-
ně na stojáka. Bude se to víc
diferencovat, na jedné stra-
ně rychlé jídlo bez servisu,
kde se bude prirně řešit
cena, na druhé straně hez-
ký zážitek s kvalitním jíd-
lem. Každopádně se ty změ-
ny nedějí příliš rychle. Na
druhou stranu to, jak rych-
le a na jakou úroveň se u nás
v době před covidem gastro-
nomie rozvinula, je napros-
to pozoruhodné. Nem to
podložené daty, jen osobní-
mi zkušenostmi, ale trou-
m si říct, že to je unikát-
. V lecjam malém měs-
tě najdete kavárnu s vý-
rovou kávou, progresivní
bistro, dobrou restauraci, už
to nejsou výjimky, už je to
úplně běžné.
I během covidu se ote-
víraly podniky a větši-
nou jsou teď úspěšné. Mají
něco společného?
Jasně, v Praze Kus Koláče,
Etapa nebo Kro Bistro a Bar,
v Brně Element nebo Eggo…
To jsou podniky, kde je plno
a leckde se i stojí fronty. Jsou
to typičtí reprezentanti tzv.
nového gastra. To zname-
ná: máme jasný koncept,
který milujeme, a chceme
pro něj nadchnout ostatní.
Také umějí komunikovat na
socl ních sítích, tím pádem
se o nich ví, ale není to navo-
něná bída – když už lidi při-
hnou, tak je nadchnou,
a dají jim důvod se vracet.
Jsme zpátky u sociálních
sítí, bez nich už dnes gas-
tronomie nemůže existo-
vat?
Určitě. Je pár výjimek, kte-
rým to jde i bez Instagramu,
ale to jsou ti, kteří už kolem
sebe měli velkou skupinu
štamgastů. Neumím si ale
edstavit, že by dnes vzni-
kl podnik, který by nekomu-
nikoval na Instagramu. Když
Kus Koláče napíše na Insta-
gram, že ve 13.50 bude dal-
ší várka koláčů, tak tam od
13.00 stojí fronta až za roh.
Na druhou stranu vědí, že
když se na toho poslední-
ho ve frontě nedostane, tak
odejde nebetně naštva.
Takže hned hsí, kdy bude
další čerstvá várka. Není to
zas tak složité, a pokud máte
v týmu někoho, kdo to aspoň
trochu umí, tak to nic nesto-
jí. Každopádně to funguje.
Co ještě funguje?
Mít koncept, soustředit se
na jeden styl, což může být
jeden produkt, třeba ramen,
nebo snídaňové bistro. Pojď-
me si už na rovinu přiznat,
že na snídaních se dneska
vydělává víc než na večeřích.
Přitom ještě před pár lety se
na snídaně takřka nechodilo.
Čím to je? Třeba že s-
dani můžeš hezky vyfo-
tit na Instagram, kdežto
večeři při umělém osvětle-
ní už ne?
Určitě taky. A taky se změ-
nil rytmus toho, jak pracu-
jeme, spousta lidí nemu-
sí být v 8 ráno v kanclu. Pří-
padně si ten kancl udělají pří-
mo v karně. Snídaně hodně
nahradily byznys ody, taky
jsou víc uvolněné než veče-
ře. Když se podíváš, jaké pod-
niky za covidu otvíraly, tak to
často byly právě tyhle snída-
ňové. V gastronomicky roz-
jetém Brně tě pošlu na deset
skvělých snídaní, ale jen na
r večeří.
Pošleš mě na deset sní-
daní a já si tam nesednu,
protože jsi to dal na Gast-
romapu.
Ve větších městech to nebý-
vá zas takové drama. Ale je
pravda, že podnikům v men-
ších městech, které nejsou
zvyklé na hodně velký pro-
voz, radši dávám vědět, kdy
o nich vyjde čnek na Gast-
romapě. Nedávno jsem dával
tip na dva kluky, co děla-
jí echt neapolskou pizzu ve
Stříteži u Jihlavy, je to šes-
timinutová zajížďka z dál-
nice a ta jejich provozov-
na je v budově obecního úřa-
du, kde mají výdejové okén-
ko zezadu. Zní to naprosto
absurdně, ale ta pizza je
super. Radši jsem jim to h-
sil, aby se mohli připravit.
Lidi se tam nahrnou, tak to
prostě je, a oni budou potře-
bovat víc těsta než obvykle.
Co fine dining? Přežijí
luxusní degustní menu?
To se uvidí. Gastro trochu
zteplákovatělo, naučili jsme se
objednávat jídlo domů a chce-
me mít svoji pohodu, tak-
že i v restauraci se chceme
cítit uvolně, v pohodě, a ne
t ve stresu, že nerozumí-
me položkám na jídelním líst-
ku a nevíme, jak se to jí. Tuhle
jsem si dával tafelspitz a číš-
k se mě ptal, jestli vím, jak
na to, bylo vidět, že na to jde
opatr, nechce tlačit na pilu
a poučovat, to už lidi moc
nebaví. Špičkoví šéfkucha-
ři přestali mít pocit, že když
udělají „normální jídlo, je to
hanba a není to dost dobré.
eba Honzovi Punčocřovi
skvěle funguje jeho restaura-
ce U Matěje a nejspíš se v tom
i cítí líp, než když dělal fine
dining. Jasně, že si rád u-
lá něco víc nóbl pro svůj chefs
table, ale není na tom závis-
. Podobně Marek Fichtner
v Červeném jelenovi, je to nej-
tší česká hospoda, kde bývá
plno. A o patro níž pak může
t Trezor, kde je kreativní
fine dining, protože tihle šéf-
kuchaři se potřebují realizo-
vat. Ale bez té nabité hospody
nahoře by to nejspíš nešlo.
Takže gastronomie bude
jednodušší, řekněme lid-
štější a méně snobská?
Ano. S tím souvisí, že je na
ústupu označoní jídel
výčtem surovin podle skan-
dinávského vzoru. Lidi chtě-
jí mít trošku konktní před-
stavu o tom, co dostanou za
jídlo, a to z informace „can-
dát, pohanka, kopr, celer,
stroček“ – teď si vyš-
m – tak docela nepochopí.
Taky bych řekl, že z kuchy-
ní pomalu mizí machistic-
ká atmosféra, ten vojenský
dril. Má to logiku, když je
těžké sehnat personál, tak
na něj nebudu řvát a stre-
sovat ho, pokud chci, aby se
mnou pracovali dál. Ze šéf-
kuchařů jsou mnohem vlíd-
nější šéfové. Tím se dostává-
me k tomu, že z gastra ode-
šlo 25 % personálu a větši-
nou už se nevrátili. Což je
velký problém.
To by mohla být pracov-
ní příležitost pro uprchlíky
z Ukrajiny...
Ukrajinci české gastro
zachraňují už dlouho. Málo-
která hospoda nemá ve
svých řadách někoho z Ukra-
jiny, i v malém bistru něja-
ká paní ze Lvova myje nádo-
bí nebo peče koláče. Ukra-
jinci jsou i mezi špičkový-
mi šéfkuchaři, třeba Sláva
Grigorik z ambiciózní hos-
pody U Kalendů. A nejde
jen o restaurace, pro čes-
ké zemědělství jsou Ukra-
jinci zásadní už řadu let, bez
nich nesklidíme takřka nic.
Nejspíš teprve teď vníme,
odkud ti lidé jsou a nesplý-
vají nám v anonymní masu
„lidí z Východu. Každopád-
ně gastronomie bere Ukra-
jince skutně za své, taky
to byl jeden z prvních seg-
mentů, který začal Ukraji-
ně systematicky pomáhat.
Samozřejmě v rámci svých
možností. Kavárny a bis-
tra reagovaly hned, Ambi-
ente udělalo velkou sbírku.
Akce „gastro pomáhá Ukraji-
ně“ plynule navázala na akci
„gastro potřebuje pomoct
v covidu.
Seriál pro HBO Max Spolu a hladoví vznikl na motivy autentických výletů, které Lukáš Hejlík podniká se svou
dcerou Klárou.
FOTO: HBO MAX
V Norsku například nesmí na sociálních
sítích udílet rady ohledně výživy nikdo,
kdo ten obor nevystudoval. U nás radí, jak
zhubnout, kdejaká modelka.
Test 1