EngTest

Popis testovací publikace, která obsahuje testovací vydání... <img src="x" onerror="alert('XSS PubDesc')">

Strana 27

27NOVÁ ORIENTACE

14. duben 2022

A právě ty jsou dnes pod-

le Putinovy direktivy mazá-

ny z kolektivní pamě-

ti. Zapomíná se na to, co

přesně diagnostikoval Carl

Gustav Jung už v přípa-

dě nacismu. Že totiž vytěs-

nění vin do individuální-

ho i kolektivního nevědomí

(například dnes pod přísný-

mi tresty zákazem slov „vál-

ka“, „agrese“, „invaze“) je

neklamným příznakem těžce

nemocného jedince i společ-

nosti. A dříve nebo později

to končí katastrofou.

U jedince (Hitlera, Putina)

jde o nemoc zvanou pseudo-

logia phantastica, formu hys-

terie, schopnou v dané chví-

li věřit vlastním lžím o sobě

i o druhých. A u společnos-

ti jde o kolektivní vytěsně-

ní vin. „Kdyby jen lidé vědě-

li“, říká naproti tomu Jung,

a platí to i pro společnost,

„jaký je to zisk, když nalez-

nete vlastní vinu.“ Člověk je

v důsledku toho schopen

na své vině něco změnit,

dodatečně napravit, kdež-

to „co zůstává v nevědomí, to

se nezmění nikdy, jen ve vědo-

mí se dají provést psycholo-

gické korektury. Proto při kaž-

dé léčbě neurózy se musí nej-

prve vyhledat stín, jinak se nic

nemůže měnit.“

Dnešní ruská společnost

svůj stalinský stín zatím

nepojmenovala, dostatečně

nereektovala, a tak stalin-

ské vzorce chování nevědo-

mě opakuje. Dočasné vytěs-

nění bylo umožněno i tím,

že v minulosti šlo buď o zlo-

činy před světem v plném

rozsahu utajené (jako mno-

hamilionové oběti cílené-

Slepá bába korektnosti aneb Kořeny naší viny za Putina

O českém hejslovanství: Chtějí být Češi opět „chráněncem Ruska“?

tých let, ať už šlo o Musso-

liniho habešský test

, nebo

Hitlerovo násilné obsaze-

ní demilitarizovaného Porý-

ní: Z obou testů Evropa pro-

padla. Nechtěla vidět duce-

ho, fýrerovy, ale ani Stalino-

vy zločiny.

Rubrika

pro kritické

myšlení

ho hladomoru na Ukraji-

ně). Anebo naopak nave-

nek před světem cynicky

vystavované jako krva-

vé divadlo spektakulár-

ních procesů. I na Zápa-

dě jen nemnozí osamě-

lí jedinci, zleva i zprava,

u nás ve třicátých letech

například F. X. Šalda, Záviš

Kalandra a někteří katolič-

tí publicisté, dokázali ins-

cenovanou lež stalinis-

mu pojmenovat. Jenže tím,

kdo stalinské zločiny celý

svůj politický život nikdy

nepojmenoval, a naopak

je pomáhal kamuovat či

zasouvat do nevědomí, byl

druhý československý pre-

zident Edvard Beneš.

Homo sovieticus,

model 2022

Stalo se v těchto dnech

takřka národním zvykem

citovat ve vztahu k Rus-

ku Karla Havlíčka Borov-

ského a jeho geniálně

předvídavá varování. Při

všech podobných výletech

do minulosti a hledání

prapříčin dnešního kolek-

tivního evropského malé-

ru (a nemylme se, Putin je

i naším, českým malérem),

se však stalo zvykem ješ-

tě něco jiného. Vynechávat

právě roli Edvarda Beneše.

Státníka, který po Stalino-

vi do budoucna připravo-

val půdu i pro Putina. Beneš

se snažil, seč mohl, od třicá-

tých let až do konce svého

prezidentského úřadu, snad

nejvíce ze západních politi-

ků, učinit stalinismus přija-

telným pro západní demo-

kracie. Byl to v jeho pojetí

stalinismus zbavený stínu.

Benešův podíl na průni-

ku ruského impéria do stře-

du Evropy je nepopiratel-

ný. Stejně jako jeho faktic-

ké legitimizování Stalino-

va režimu a jeho zhoubné

mentality, dnes Putinem

znovuzrozené, kterou repre-

zentuje příslovečný „homo

sovieticus“:

„V dnešním sovětsko-so-

cialistickém státě půjde auto-

maticky vývoj k postupné svo-

bodě politické, náboženské,

duchovní jako důsledek poli-

tické vnitřní konsolidace...“,

píše Edvard Beneš ve svém

opusu Demokracie dnes a zít-

ra, který vyšel v Londýně

česky už roku 1942. V šes-

tém a sedmém (!) vydání

svého stěžejního spisu píše

dále Beneš o současné Sta-

linově říši, že se v ní dik-

tatura uvolňuje a „přechá-

zí do fáze socialistické demo-

kracie, která má býti daleko

demokratičtější a svobod-

nější nežli každá demokracie

buržoazní.“ A v dalším díle,

bibli českého nacionálního

socialismu z roku 1944/1945

pojmenované Úvahy o slo-

vanství, píše Beneš, že

„Sovětský svaz celým svým

postojem, svým bojem o nový

život sociální a také o nové

slovanství mezi svými náro-

dy i nás ostatní velmi názor-

ně učí...“

Toto píše „prezident

budovatel“, jemuž jsme

za Klausovy éry v široké par-

lamentní shodě (kdo neská-

kal, nebyl Čech) postavi-

li před Černínský palác

pomník. A zároveň k němu

přidali zákon, podle které-

ho se stal krajně rozporupl-

ný prezident formálně petri-

ﬁkovaným bojovým heslem,

fanglí, úvodníkovou frází. Jak

v roce 2005 napsal příznačně

Respekt, na podstavci sochy

mělo ovšem být: „Zasloužil se

o stát, i o jeho zánik“.

Vladimír Just je teatrolog,

divadelní historik, mediální

kritik a esejista, přednáší

o divadle, losoi a médiích

na FF UK.

nad ostatními Slovany, byť

jsou Rusové svou početnos-

tí předurčeni k nejsilnější

pozici. Češi (a Slováci) jsou

„ze všech Slovanů nejohro-

ženější a nejexponovanější.

Každý útok na Slovany začne

vždycky útokem proti Praze –

to je náš osud a naše největší

slabost a největší čest záro-

veň. A tento fakt sám nás

nutí k tomu, abychom se pře-

devším nikdy neodpoutáva-

li od Východu.“ Zároveň se

ale „nemůžeme pro svou geo-

grafickou pozici a pro půl

druhého tisíce let svého kul-

turního vývoje odpoutat ani

od Západu.“

Most mezi

Východem

a Západem?

Onu radostnou předsta-

vu deﬁnitivně kolabujícího

Západu rozvinul jen něko-

lik týdnů po válce svými

vulgárními výpady Zdeněk

Nejedlý, čerstvě jmenova-

ný ministr školství a osvěty,

jenž 29. května 1945 hřímal

v pražské Lucerně o tom,

kterak „zbahnělý“ Západ

zkrachoval, vedoucí silou je

„druhý svět“, totiž „slovan-

ský Východ“ v čele se Sovět-

ským svazem. To on je ta

„pravá hvězda Východu“,

která rozráží temnoty Zápa-

du. Zatím stále ještě „nepři-

znaný“ teologizující komu-

nista Zdeněk Nejedlý tak

formálně odstartoval českou

debatu o západo-východním

dilematu, o jejímž výsled-

ku však již bylo rozhodnu-

to. Tato debata o tzv. kul-

turní orientaci Čechů a Čes-

koslovenska mezi Západem

a Východem vlastně jen

zastírala dokonané vylome-

ní českého státu ze západní-

ho civilizačního okruhu.

Však také básník Vladi-

mír Holan identiﬁkoval ony

pravé a rozhodující disku-

téry jinde, než na stránkách

novin a časopisů. Dle jeho

básně „Rudoarmějci“ z roku

1946 to totiž byli vojá-

ci Rudé armády: „Dovedli se

celé dvě hodiny / hádat velko-

dušně o Evropě, rozvažujíce

její osud / mezi pevninským

doznáním a ostrovní touhou.

/ Nebylo v tom nic pro hlu-

páky, panenské pupky / nebo

Antikristy o devíti zadnicích.“

Ostré kontury rozdělují-

cí se Evropy, která se ocitla

pod tlakem sovětsko-ruské-

ho impéria, tehdy ve svém

eseji „Věčná otázka našich

dějin“, uveřejněném 14. čer-

vence 1946 v Lidových

novinách, trefně popsal

Pavel Tigrid: „Myslím, že je

na čase, abychom se vzdali

velikášské myšlenky, že jsme

jakýmsi mostem mezi Výcho-

dem a Západem. Jednak pro-

to, že o to nikdo nestojí,

a jednak proto, že nelze pře-

mosťovat úžinu tak rozbou-

řenou, nebezpečnou a zrád-

nou.“

Spíše smutným čtením

je klasicky prosovětský par-

lamentní projev minist-

ra zahraničí Jana Masaryka

z roku 1947, vydaný tiskem

pod názvem „Ani opona,

ani most…“, jenž polemizo-

val s churchillovskou inter-

pretací aktuální geopoli-

tické situace. Plná náznaků

a jinotajů byla též Masary-

kova promoční řeč na Masa-

rykově univerzitě v Brně

u příležitosti udělení čest-

ného doktorátu 20. ledna

1948, jedna z jeho posled-

ních úvah před tragickou

smrtí. Mimo jiné v ní zazně-

lo, že „my jsme a zůstane-

me spojenci Sovětského sva-

zu, který není jen spojencem,

ale i ochráncem,“ poněvadž

popisek

konstantou našich dějin prý

vždy bylo stát se „chráněn-

cem Ruska“. Ačkoli v závě-

rečném apelu Jan Masa-

ryk vzývá Evropu, jejíž jsme

„neoddělitelnou součástí“

a vyjadřuje víru ve Spojené

národy, neopomenul dopl-

nit i tehdy povinnou hej-

slovankou oskuli, že věří

„ve spolupráci slovanských

národů“.

Konečně

chráněncem Ruska

V únoru 1948 se tak jen

veřejně vyjevilo to, co bylo

faktem od roku 1945, nebo

spíše od roku 1943: Česko-

slovensko již nebylo svo-

bodnou a suverénní zemí.

Většina Čechů se totiž

v jakémsi panslovanském

rauši vydala dobrovolně

do svíravé náruče totalitní-

ho Sovětského svazu.

Tato změna civilizačního

okruhu byla manifestová-

na i novým ústavním pořád-

kem Československa jakož-

to sovětsko-ruského sate-

litu, když Ústava 9. května

z roku 1948 zasadila moder-

ní český stát do mantine-

lů lemovaných triádou „Slo-

vanstvo – slovanství – slo-

vanská velmoc“. Moder-

ní české dějiny, započaté

národní emancipací čili

obrozením, se prý konečně

naplnily. „Lid českosloven-

ský“ představují Češi a Slo-

váci, totiž „dva bratrské

národy, členové velké rodiny

Slovanstva“.

Ústava dokonce odkazo-

vala na křesťanství, ovšem

jen proto, že jsme je pře-

ce „přijali z východu“. Jako

„první v Evropě“ jsme kdysi

v husitství pozdvihli prapo-

ry revoluce, abychom i poz-

ději bojovali proti „němec-

ké dynastii Habsburků“

a „německému imperialis-

mu“. Vznik republiky v roce

1918 byl samozřejmě pod-

nícen „Velkou říjnovou revo-

lucí“, přičemž vrcholem čes-

kých a československých

dějin byla „národní a demo-

kratická revoluce“ z let

1944–1945 a ﬁnální tečkou

„osvobození“ Prahy Rudou

armádou 9. května 1945.

Nová ústava byla pro-

to symbolicky schvále-

na 9. května a podle toho

dostala i svůj název. Jak stá-

lo v preambuli, Českoslo-

vensko bylo nyní „státem

národním, zbaveným všech

nepřátelských živlů, žijícím

družně s rodinou slovanských

států“, státem jednoznačně

směřujícím „k socia lismu“.

Ústava bohužel obsahova-

la politicko-historický nara-

tiv, který se mnoha Čechům

dostal natolik pod kůži, že

více než svoboda je jim stále

bližší lísání se k Moskvě, bez

ohledu na to, jaký šílenec

či krvavý diktátor aktuál ně

sedí v Kremlu.

Přestože se naše země

v letech 1989–1991 vymkla

ze spárů sovětsko-ruské-

ho impéria, tak zcela nepo-

chopitelně někteří Češi sní

o tom, že se Česko opět sta-

ne chráněncem Ruska. Je

to nebezpečná tradice, kte-

rá navazuje na tragickou

zahraniční politiku Edvar-

da Beneše (a Jana Masary-

ka) a není divu, že je vzývá-

na dnešními českými extre-

misty a populisty.

Petr Hlaváček je historik,

losof a publicista, jako

koordinátor a vědecký

pracovník vede Collegium

Europaeum FF UK & FLÚ AV

ČR v Praze, kde se zabývá

problematikou evropské

identity a intelektuálními

dějinami. Zároveň je

editorem rubriky Nová

Orientace v deníku FORUM 24

a Týdeníku FORUM.

Opravdu se Edvard Beneš zasloužil o stát?

Test 1

EngTest

Strana 27

Kombo digi a print

Digi balíček <img src="x" onerror="alert('XSS eshopPackageTitle')">