item262649

Referenční vydání s responzivními layouty a pokud možno se všemi vlastnostmi, které nové Triobo umí.

• Strana 1

  Cena: 39Kč | 1,50 €

  Čtvrtek | 14. 4. 2022 | číslo 15

  NOVINY

  PRO OBRANU

  DEMOKRACIE

  A PŘÍSLUŠNOSTI ČR

  K ZÁPADU

  Bruce Willis

  (Ne)dobrovolný pád frajera

  v tílku

  Str. 24–25

  Ostrov škaredých

  štětek

  O novém románu Bianky

  Bellové

  Str. 20–21

  Macron vs. Le Penová

  Kdo se stane francouzským

  prezidentem?

  Strany 8–9

  Situace státu je roz-

  počtově neudržitelná

  Rozhovor se šéfem NKÚ

  Miloslavem Kalou

  Str. 6–7

  Zkáza v místech,

  odkud odešli Rusové

  Reportéři Týdeníku FORUM

  v okolí Kyjeva

  Str. 4–5

  Zájmy Kremlu kolem

  prezidenta Zemana

  Kdo tahal a tahá na Hradě

  za nitky?

  Str. 2–3

  str. 18–19

  Ukrajinci zachraňují

  české gastro

  Rozhovor

  s hercem

  a food

  bloggerem

  Lukášem

  Hejlíkem

  ZÁKLADNÁM!

  … A KDO JIM ŘÍKÁ NE

  ANO

  „Obránci míru“ se obávají,

  že prý bychom na sebe při-

  tahovali pozornost. Rádo-

  byvlastenci v čele s rusofil-

  ním hnutím Trikolóra svo-

  lávají demonstraci. Prý se

  nemáme nikomu klanět

  (ozývá se nejčastěji z před-

  klonu před Ruskem).

  A svoji polohu už našel

  i předseda hnutí ANO

  Andrej Babiš, který ve svém

  Čau lidi sdělil, že základ-

  nu nepotřebujeme, a i kdy-

  by, mělo by se o ní udělat

  referendum. „Za sebe říkám,

  že to nepodporujeme, pro-

  tože mi to připadá zbyteč-

  JOHANA HOVORKOVÁ

  hlavní editorka Týdeníku FORUM

  V

  e veřejném prosto-

  ru se objevily úvahy

  o možném vybudo-

  vání americké základny na

  českém území. A najednou

  jako bychom se vrátili zpět

  v čase, do roku 2008, kdy

  se nám tu ruská propagan-

  da postarala o to, že v Čes-

  ku nevznikl radar v Brdech.

  né. Předpokládám, že je to

  velice citlivé téma. Nejlep-

  ší by bylo udělat na to refe-

  rendum,“ uvedl doslova.

  To je skvělý nápad, proto-

  že jak známo, všechny prvky

  přímé demokracie v České

  republice dopadají přesně

  podle not ruské propagan-

  dy. Ostatně – podívejme se

  na přímou volbu hlavy stá-

  tu, kvůli které máme vrchní-

  ho zástupce Ruska v nejvyš-

  ší ústavní funkci. Ano, je to

  tak, Babiš a jeho tým samo-

  zřejmě vědí, o co tady půjde.

  I při příští volbě preziden-

  ta se totiž bude angažovat

  Rusko a hnutí ANO o ruskou

  podporu stojí, ať je válka,

  či ne. Babiš se zařadil ved-

  le ruské páté kolony u nás

  a rozhodl se usilovat o voli-

  če Svobody a přímé demo-

  kracie Tomia Okamury.

  Ostatně Babiše už

  pochválila a citovala ofi-

  ciální ruská média – tedy ta

  média, která tvrdí, že ukra-

  jinské civilisty zabíjejí sami

  Ukrajinci a že je potřeba je

  denacifikovat. Do jaké party

  se tedy Babiš rozhodl patřit,

  to už víme.

  Samozřejmě, že momen-

  tálně jde zejména o úvahu,

  což potvrdil i premiér Petr

  Fiala. Ale o úvahu, které je

  jeho kabinet nakloněn, což

  je důležité. Jsme na začátku

  volebního období a bohu-

  žel také pravděpodobně na

  začátku války Ruska proti

  Ukrajině. Proto je potřeba

  takovéto úvahy podporovat

  a postarat se o naši bezpeč-

  nost, která bude ohrože-

  na nejen Vladimirem Puti-

  nem, ale každým dalším

  autoritářem. Rozhodně teď

  není čas dávat prostor panu

  Zaorálkovi a dalším, kteří

  by rádi zůstali neutrální. Ti,

  kterým opravdu záleží na

  jejich vlasti, chtějí, aby byla

  bezpečná. A tím největším

  nebezpečím je Ruská fede-

  race, která vraždí civilisty

  a okupuje cizí území. Kro-

  mě energetické nezávislos-

  ti je také čas ukázat Puti-

  novi sílu. A k tomu nám

  pomohou jedině naši spo-

  jenci, protože osamocení

  nebudeme žádným mostem

  mezi Východem a Zápa-

  dem, ale pouze snadným

  soustem predátora, kte-

  rý sní o obnově své impe-

  riální říše. Nebo spíše kon-

  centračního tábora jménem

  Sovětský svaz.

  Exkluzivní anketa k tématu: co na to členové vlády (str. 2–3)

  Petice ANO ZÁKLADNÁM na str. 31

• Strana 2

  2 AKTUÁLNĚ

  roval na sankčním sezna-

  mu USA, Zemanovi nijak

  nevadilo. „Já si myslím, že je

  to zcela standardní záleži-

  tost. Ostatně jezdit jenom na

  nekontroverzní konference

  nepřináší žádné výsledky,“

  komentoval to tehdy mluvčí

  Jiří Ovčáček.

  Se Zemanem, který byl

  řečníkem konference celkem

  devětkrát, tehdy na konfe-

  renci letěl i exprezident Vác-

  lav Klaus. Byl to údajně prá-

  vě Jakunin, jehož Zemanův

  budoucí potenciál zaujal,

  a politika na penzi začal pře-

  svědčovat – spolu s dalšími

  českými přáteli – aby se vrá-

  til do nejvyšší české politiky.

  Příslib, že do toho půjde, měl

  dát Zeman právě na Rhodu

  v roce 2007. Rok poté vznikl

  spolek Přátelé Miloše Zema-

  na; právě s cílem dostat

  Miloše na Hrad.

  Angažovali se jeho sta-

  ří známí: Miroslav Grégr,

  Karel Srp a Miroslav Šlouf.

  První dva jmenovaní se také

  dočkali od Zemana stát-

  ního vyznamenání – hned

  v roce jeho prvního zvole-

  ní. Jen Šlouf upadl v nemi-

  lost; nahradilo jej duo Mynář

  – Nejedlý.

  Na návštěvách

  v Bubenči

  Přímou linku na Jakunina

  měl původně zejména pod-

  nikatel Zdeněk Zbytek. Ten-

  to bývalý důstojník sociali-

  stické armády se svými vaz-

  bami na postsovětský pro-

  stor, na ruské podnikatele,

  politiky i lidi z ruské amba-

  sády v Praze nikdy netajil.

  Založil také Klub Rusko, kte-

  rý byl propagátorem ruských

  investic v Česku. Na klubo-

  vá setkání pravidelně dochá-

  zel i Miloš Zeman, zde se mu

  také dostalo prvního pozvá-

  ní na Dialog civilizací. Napří-

  klad v roce 2014 tam, krát-

  ce po ruské anexi Krymu, ve

  svém projevu přirovnal vál-

  ku na Ukrajině ke chřipce

  a odsoudil protiruské sankce.

  Zdeněk Zbytek byl kole-

  ga a přítel Zemanova dlou-

  holetého poradce a souput-

  níka Miroslava Šloufa. Ten

  Zemana brával za Zbytkem

  do jeho kanceláře ve vile

  Bubenči – pronajaté přímo

  od ruské ambasády.

  „Ano, byl jsem za ním,

  protože je předseda Klu-

  bu, který se zabývá téma-

  tem, o kterém jsem předná-

  šel ve Vídni. Mluvil jsem na

  téma Rusko a Evropa. To je

  moje oblíbené téma,“ sdě-

  lil v roce 2008 Zeman repor-

  térům Aktuálně.cz, kte-

  ří se tehdy jeho pravidel-

  ným návštěvám v ruské rezi-

  denční čtvrti věnovali. A byl

  to právě Šlouf, kdo k Zema-

  novi postupem času přivedl

  i Martina Nejedlého a Vrati-

  slava Mynáře.

  I když je pro veřejnost

  Mynář mnohem viditelněj-

  ší postavou, podstatnější

  je Nejedlý a jeho ruská sto-

  pa. Nikdy nevyjasněná díra

  v jeho životopise je spojena

  právě s působením v Rusku.

  Sám Nejedlý říká, že „začal

  pracovat pro německou spo-

  lečnost, která mě vyslala do

  Ruska“. Koncem 90. let podle

  dostupných informací praco-

  val pro Plynostav Pardubice,

  firmu, která budovala ropnou

  infrastrukturu mimo jiné pro

  Gazprom. Díky znalosti jazy-

  ka i sociální zdatnosti prý

  snadno navazoval známosti

  a získával informace. Z Ply-

  nostavu údajně odešel někdy

  v letech 2002 až 2003. Co

  dělal pak, se neví.

  Ještě donedávna si

  český prezident Miloš

  Zeman zakládal na

  tom, že dokáže mluvit

  spatra prakticky na

  jakékoli téma. A to

  dokonce i v ruštině.

  Znalost tohoto jazyka

  i spojení s lidmi, kteří

  mají k Rusku blízko,

  se mu opakovaně

  vyplatilo. Dvakrát jej

  dostalo na Pražský

  hrad.

  ROBERT BŘEŠŤAN

  HlídacíPes.org

  Svou ruštinu si Miloš Zeman

  pravidelně procvičoval na

  diskusních akcích Dialog

  civilizací na ostrově Rhodos.

  Akci si zamiloval natolik, že

  třeba v září 2016 dal výle-

  tu do Řecka přednost před

  účastí na státním pohřbu

  izraelského premiéra Šimona

  Perese – navzdory své celo-

  životní podpoře Izraele. Dia-

  log civilizací, kde měl teh-

  dy Zeman hlavní projev, už

  od roku 2003 spolupořádal

  kontroverzní ruský podnika-

  tel Vladimir Jakunin. To, že

  tento blízký přítel ruského

  prezidenta Vladimira Puti-

  na a dlouholetý šéf ruských

  drah, po anexi Krymu figu-

  PAVEL ŠMEJKAL

  redaktor Týdeníku FORUM

  Ministryně obrany bude při

  své cestě do USA dojednávat

  obrannou smlouvu se Spo-

  jenými státy. Takovou, jako

  má většina evropských zemí.

  „Debata o americké základně

  nemá smysl, protože ji Čes-

  ku nikdo nenabízí,“ řekl pre-

  miér Petr Fiala (ODS), který

  podle svých slov vítá všech-

  ny kroky, které v současné

  době vedou k posílení obra-

  nyschopnosti České republi-

  ky, ale o konkrétním zřízení

  základny se mezi USA a ČR

  nejedná. Téma podle pre-

  miéra vyplavalo na povrch

  shodou náhod, když se na

  Rusové a zájmy Kremlu kolem prezidenta Zemana

  Budou v naší republice američtí vojáci?

  FOTO: PROFIMEDIA

  Oamerické základně se ještě ani nejedná, ale už budí vášně

  V České republice stačí k velkému pozdvižení

  i malá poznámka. Ministryně obrany Jana

  Černochová (ODS) totiž na kongresu své strany

  odpověděla na dotaz Deníku N, zda může být

  tématem jejího jednání s ministrem obrany USA

  Lloydem Austinem i vznik americké vojenské

  základny u nás, že „nechce hovořit o detailech,

  ale nějaká dohoda se bude chystat“.

  kongresu ODS europoslanec

  a exministr obrany Alexan-

  dr Vondra zmínil, že v Česku

  stále chybí americká vojen-

  ská základna, a v následném

  rozhovoru pro média o tom-

  to nápadu mluvila i minist-

  ryně Černochová.

  Podle vyjádření minist-

  ryně by USA mohly podob-

  ně jako v případu Sloven-

  ska využívat dvě základny.

  Slovenský parlament letos

  v únoru schválil smlouvu,

  která americkým vojákům

  umožní využívat infrastruk-

  turu dvou vojenských letišť

  na Slovensku. Ovšem projed-

  návání dokumentu prováze-

  ly protesty a obstrukce opo-

  zičních stran.

  V tuto chvíli se podle

  ministerstva obrany nejed-

  ná o žádných konkrétních

  lokalitách, ale v televiz-

  ním pořadu Partie CNN Pri-

  ma News z úst ministra prá-

  ce a sociál ních věcí Mariana

  Jurečky (KDU-ČSL) zaznělo,

  že by mohly připadat v úva-

  hu základny v Mošnově či

  v Přerově.

  Jména odpůrců

  nepřekvapí

  O potenciální přítomnosti

  amerických vojáků u nás se

  však již diskutuje a k nejváš-

  nivějším odpůrcům samo-

  zřejmě patří proruské síly,

  které zhatily možnost umís-

  tění amerického radaru

  v Brdech již v roce 2009. Jako

  jeden z prvních tak přispě-

  chal bývalý předseda komu-

  nistů Vojtěch Filip: „Kdo

  říkal, že hnutí Ne základ-

  nám nemá co na práci, je

  na velkém omylu. Naše vlá-

  da se předhání v tom, kdo

  se víc zaslouží o to, aby čes-

  ký občan měl méně bezpečí,

  musel více platit a ještě být

  pod cizím vojenským dohle-

  dem. Asi nám v USA nevě-

  ří, že tady musí mít vlastní

  vojáky.“

  Také Andrej Babiš, před-

  seda a majitel opoziční-

  ho hnutí ANO, hraje prorus-

  kou notu a považuje zřízení

  jakékoli americké základny

  na našem území za zbyteč-

  né a mělo by tomu před-

  cházet referendum. Před-

  seda sněmovního zahranič-

  ního výboru Marek Ženíšek

  (TOP 09) na Babišova slo-

  va reagoval, že o bezpeč-

  nosti státu se nerozhoduje

  v referendech. „To chtějí jen

  ti, co mají zájem na tom, aby

  tu bezpečno nebylo,“ uve-

  dl na svém Twitteru. Nepře-

  kvapivě do této skupiny pat-

  ří i Okamurovo SPD. „Měli

  bychom spíš posilovat svou

  armádu, než abychom tu

  nechali operovat cizí,“ řek-

  la poslankyně za tuto stranu

  Karla Maříková.

  Úkol pro koalici

  i vládu

  Česká vláda jako celek o tom-

  to bodě ještě nejednala, ale

  na dotaz Týdeníku FORUM

  FOTO: ARCHIV

  Český prezident s ruským

  podnikatelem Vladimirem

  Jakuninem, důvěrníkem Vladimira

  Putina a spolupořadatelem

  konference Dialog civilizací, které

  se Miloš Zeman zúčastnil celkem

  devětkrát. To, že se Jakunin po

  okupaci Krymu ocitl na sankčním

  seznamu USA, Zemana nijak

  nerozhodilo.

  Podle ministryně obrany Jany

  Černochové by mohli Američané

  v Česku využívat dvě vojenské

  základny. V současné chvíli je to ale

  podle ní jen „otevřená otázka do

  budoucnosti“.

• Strana 3

  3AKTUÁLNĚ

  m prezidenta Zemana

  . duben 

  FOTO: ARCHIV

  FOTO: ARCHIV

  Už v době svého půso-

  bení v Rusku, kde se i ože-

  nil, se Nejedlý seznámil se

  Šloufem. Padli si do noty, po

  definitivním návratu do Pra-

  hy Nejedlému Šlouf u sebe

  ve Školské ulici poskytl kan-

  celář, zázemí a hlavně svou

  síť kontaktů a know-how.

  Dohodil mu i zásadní zakáz-

  ky pro firmu Lukoil Aviation

  Czech, v níž Nejedlý držel

  40procentní podíl. Druhým

  jednatelem byl v Česku žijí-

  cí ruský podnikatel Dmi-

  trij Romaněnko, který šel

  Nejedlému na svatbě i za

  svědka.

  Jejich společná firma

  vznikla v roce 2007, krát-

  ce poté bez soutěže získa-

  la zakázku na sedm let na

  dodávku leteckého paliva

  pro ČSA. Jiná velká zakázka

  – na obměnu leteckého pali-

  va u Státní správy hmotných

  rezerv v hodnotě 270 milio-

  nů korun – později ale ved-

  la ke krachu firmy. Ta dosta-

  la pokutu za nedodané suro-

  viny, jež se i s úroky vyšpl-

  hala na 32,6 milionu korun

  a Nejedlý „zavřel krám“.

  Pokutu za něj ale zaplatil

  mateřský Lukoil.

  Spolu s Nejedlým podni-

  kal i další ze Zemanových

  oficiálních poradců, uhersko-

  hradišťský manažer Pavel

  Galuška, v minulosti finanční

  ředitel výše zmíněné Lukoil

  Aviation Czech a také štědrý

  sponzor SPOZ. V roce 2013

  byl účetním volební kampa-

  ně, k jejímž detailům se ještě

  dostaneme níže.

  Dokonalá vlivová

  operace

  Nijak překvapivě se spe-

  kuluje i o možném napoje-

  ní Nejedlého na ruské taj-

  né služby. „Jestli se Nejed-

  lý seznámil s Lukoilem

  skrze své kontakty na ply-

  novodech, tak to bylo přes

  Transněfť, ve kterém to ke

  spolupracovníkům služeb

  neměl daleko,“ řekl v roz-

  hovoru pro server Voxpot

  v Praze žijící ruský analytik,

  publicista a bývalý politický

  marketér Ivan Preobražen-

  ský. Transněfť vede oligar-

  cha Nikolaj Tokarev, bývalý

  nadřízený Vladimira Putina

  z rezidentury KGB v Dráž-

  ďanech, kde Putin praco-

  val až do roku 1990. Preob-

  raženský také naznačil, že

  přinejmenším v první pre-

  zidentské volbě se na stra-

  ně Zemana angažovali ruští

  političtí marketéři.

  Faktem je, že napří-

  Jana Černochová

  (ODS)

  Ministryně obrany

  Jako občanka Jana

  Černochová nemám

  problém s americkou základnou na

  našem území a hlasovala bych pro,

  obzvlášť v současné bezpečnostní

  situaci. V tuto chvíli je to však ote-

  vřená otázka do budoucnosti. Jako

  ministryně obrany respektuji názo-

  ry i potřeby spojenců a průběžně

  s nimi jednám. Zatím není na stole

  žádost ze strany Spojených stá-

  tů, a proto se v tuto chvíli nejedná

  o žádných lokalitách.

  Vlastimil Válek

  (TOP 09)

  Ministr zdravotnictví

  Zřízení vojenské

  základny v ČR, ať už

  výhradně americké či

  společné alianční, rozhodně pod-

  poruji, byť v současné chvíli jde

  o teoretickou úvahu. Česko se stej-

  ně jako ostatní členové NATO musí

  aktivně podílet na obraně člen-

  ských států a nést náklady na mír,

  který Aliance ve svých hranicích

  garantuje. Není to jen o výdajích na

  obranu ve výši dvou procent HDP

  či vysílání jednotek do jiného alian-

  čního státu, ale také v poskytnu-

  tí svého území k pobytu jednotek

  NATO. Útok Ruska na Ukrajinu je

  posledním z dlouhé řady důkazů,

  které potvrzují, čeho je ruský diktá-

  tor Putin, lačnící po obnově rozpad-

  lého sovětského impéria, schopen.

  Neváhejme proto, a pokud bude

  zájem u nás základnu vybudovat,

  buďme připraveni pro ni vytvo-

  řit podmínky. Ti, kteří si z odmítání

  základen NATO u nás dělají politic-

  ký program, neslouží ničemu jiné-

  mu než ruským zájmům. Lhostej-

  no, jestli vědomě, či nevědomě. To

  ostatně platilo i v debatě o umístění

  radarové základy v Brdech. Tehdy si

  na nás Rusko vyzkoušelo hybridní

  dezinformační válku.

  Michal Šalomoun

  (Piráti)

  Ministr pro legislativu

  Americká základna

  na území ČR je ote-

  vřená otázka do budouc-

  nosti i vzhledem k bezpečnostní

  situaci v Evropě. Zatím však není na

  stole konkrétní plán nebo žádost ze

  strany Spojených států. O základ-

  nách jsem ale připravený disku-

  tovat, podstatné budou konkrétní

  podmínky. Střední a středovýchod-

  ní část republiky by si něco takové-

  ho zasloužila. Musí to být však na

  základě široké diskuse a konsenzu.

  Další kroky jsou na ministryni obra-

  ny Janě Černochové.

  Marian Jurečka

  (KDU-ČSL)

  Ministr práce a sociál-

  ních věcí

  Jsme a musíme být

  pevnou součástí NATO

  a posilovat naše vztahy s partne-

  ry. Ohledně základny to je ale spíš

  otázka do budoucna v návaznosti na

  vývoj bezpečností situace v Evropě.

  Zatím není na stole konkrétní plán

  nebo žádost ze strany Spojených

  států, jak uvedlo i ministerstvo obra-

  ny. Stejně tak nebyla věc diskutová-

  na ani na vládě či v koalici. Je trochu

  nešťastné téma otevírat tímto způso-

  bem skrz výroky do médií. Je důleži-

  té se na postupu domluvit s experty

  a ostatními evropskými státy, kde

  by měla být jasná společná obranná

  koncepce, která zajistí co nejefektiv-

  nější ochranu občanů, jejichž bez-

  pečí je naprostou prioritou. Případný

  návrh by pak musel projít parlamen-

  tem a souběžně s tím běžet celospo-

  lečenská diskuse, kde by se o tématu

  srozumitelně a jasně komunikovalo,

  aby se nedával prostor dezinforma-

  cím a prokremelským trollům.

  Pavel Blažek (ODS)

  Ministr spravedlnosti

  Úvodem je nutné

  konstatovat, že svět

  tak, jak jsme ho zna-

  li, se dne 24. 2. 2022 zcela změnil.

  Došlo k bezprecedentnímu aktu

  agrese na suverénní a svrchovaný

  stát. Za takovéto situace je pod-

  le mého názoru zcela nezbytné

  posílit vojenskou přítomnost na

  východě Evropy. NATO je zárukou

  bezpečnosti a jako jediné dokáže

  čelit agresivní politice Ruské fede-

  race. Otázka vojenské základny

  na našem území je zcela na mís-

  tě a je třeba se jí zabývat. Osob-

  ně se k umístění základny stavím

  pozitivně, nicméně pro konečné

  rozhodnutí budu ještě určitě chtít

  znát stanoviska armádních činitelů,

  abych rozhodl odpovědně na zákla-

  dě přesných dat a mohl vyhodnotit

  i případná rizika.

  Jozef Síkela (STAN)

  Ministr průmyslu

  a obchodu

  Veškeré aktivity

  směřující k posílení

  východního křídla NATO

  vítám.

  Jaký je váš postoj kpřípadnému zřízení americké základny unás?

  Zeptali jsme se členů kabinetu Petra Fialy

  PŘIPRAVILA KATEŘINA HERODESOVÁ

  klad právník Vladimír Zava-

  dil, před rokem 1989 důstoj-

  ník StB, předvedl v zájmu

  Zemana dokonalou vlivo-

  vou operaci: Zadal si těs-

  ně před druhým kolem pre-

  zidentských voleb v dení-

  ku Blesk celostránkový inze-

  rát s titulkem Nevolte Karla

  Schwarzenberga se sérií lži-

  vých informací, které mohly

  mít vliv na finální rozhodnu-

  tí řady lidí, koho volit.

  Během voleb v roce 2013

  i 2018 byl hlavním hybate-

  lem financování Zemano-

  vy kampaně výše zmíněný

  Spolek přátel Miloše Zema-

  na a také Zemanova Strana

  práv občanů. Na účty kampa-

  ně připluly mnohamilionové

  sumy od firem buď na Rus-

  ko přímo napojených, nebo

  odpověděl ministr školství,

  mládeže a tělovýchovy Petr

  Gazdík (STAN): „Jsme čle-

  nem NATO, na přítomnos-

  ti spojeneckých jednotek

  s naším souhlasem nevidím

  vůbec nic divného. Naši stí-

  hací letci také byli a jsou pří-

  tomni v pobaltských zemích.

  Současná válka na Ukraji-

  ně ukazuje, jak důležitá je

  a v budoucnu nadále bude

  společná obrana. A chceme-

  -li společnou obranu, musí-

  me k ní také přispět.“ Ve stej-

  ném duchu hovoří i minis-

  tr zemědělství Zdeněk Neku-

  la (KDU-ČSL): „Odmalička

  jsem raději poslouchal stani-

  ci Hlas Ameriky, než Govoriť

  Maskvá.“

  Jeho stranická kolegyně,

  ministryně životního pro-

  středí Anna Hubáčková, však

  zdůrazňuje, že jde o zcela

  předčasný dotaz. „Americká

  základna na našem území je

  věcí budoucnosti. Zatím

  jsme o ní ani nehovořili na

  vládě,“ konstatovala minist-

  ryně. Vicepremiér Ivan Bar-

  toš (Piráti) navíc zdůraznil,

  že o návrhu nediskutovala

  ani koalice. „Stejně tak není

  v programovém prohlášení

  vlády. Považuji za velmi

  nešťastné téma otevírat tím-

  to způsobem skrz výroky do

  médií,“ prohlásil Bartoš.

  s nimi čile obchodujících,

  případně od firem z daňo-

  vých rájů s nedohledatel-

  nými vlastníky a původem

  peněz.

  Například – jak tehdy

  popsala MF Dnes – od firem

  spojených s ruským podnika-

  telem Sergejem Rolduginem

  (údajně je to kmotr dcery

  Vladimira Putina). Sponzo-

  rem byla i firma Adast Sys-

  tems, která po Nejedlém pře-

  vzala zastupování ruského

  Lukoilu v České republice.

  Prezidentovi a straně daro-

  vala za šest let přes 12 mi-

  lionů korun; majetková

  struktura končí u neznámých

  vlastníků ve Švýcarsku. Dva

  miliony věnovala například

  i společnost Dako-CZ spo-

  jená i s se slovenským pod-

  nikatelem ruského původu

  Alexejem Beljajevem, kte-

  rý též disponuje prověře-

  nými vztahy na Kreml. Vel-

  kým sponzorem byl i miliar-

  dář a obchodník se zbraněmi

  Jaroslav Strnad, respektive

  firmy s ním spojené. Zeman

  na oplátku propagoval už

  v roli prezidenta Strnado-

  vy obchodní zájmy a hned

  v roce 2013 jej ocenil Medailí

  Za zásluhy.

  K okolnostem, za jakých

  byl Zeman na Hrad zvolen, ani

  k původu peněz na kampaň se

  nikdo z okolí prezidenta, ani

  prezident sám nevyjadřuje.

  Jen drobným detailem je pak

  fakt, že Úřad pro dohled nad

  hospodařením politických

  stran a politických hnutí našel

  zpětně v prezidentské kampa-

  ni Miloše Zemana před volba-

  mi v roce 2018 hned několik

  porušení zákona. Pokutu ale

  nakonec úřad neudělil. Bylo

  by to zbytečné: prezident má

  širokou imunitu a ze svých

  činů se nikomu zodpovídat

  nemusí. A také to nedělá.

  FOTO: ARCHIV

  Martin Nejedlý a Vratislav Mynář – nejviditelnější členové současné

  hradní partičky.

  Bez Miroslava

  Šloufa by

  se Zeman

  prezidentem

  zřejmě nestal.

  Další muž v pozadí – bývalý důstojník

  československé socialistické armády,

  podnikatel a spoluzakladatel Strany práv

  občanů ZEMANOVCI Zdeněk Zbytek.

• Strana 4

  4 REPORTÁŽ

  V lese před Bučou sto-

  jí lidé, telefony u ucha. Ve

  městě není signál. Ti, co pře-

  žili, se nyní snaží spojit se

  svými blízkými.

  Nádražní ulice je pose-

  ta ohořelými tanky. „Přišli

  mě nejprve požádat o vodu,“

  vypráví Konstantin Momo-

  tov (69), který má v uli-

  ci domek se zahrádkou. Byli

  dezorientovaní, měli strach

  a jediné, co je zajímalo, jak

  se rychle dostat na Kyjev.

  „Měli seznamy, chodi-

  li po konkrétních adresách

  a hledali vojáky, kteří v roce

  2014 bojovali na Donbase.

  Koho našli, toho zabili,“ říká

  důchodkyně Tatiana Zabrod-

  ská, která se od 24. února

  schovávala ve sklepě tamní

  nemocnice. „Přesunuli jsme

  se sem, když začali pobíhat

  po ulici, s automaty v rukou.

  Stříleli,“ vypráví.

  Bombardování. Zasáhlo to

  i lékárnu, tlaková vlna rozbi-

  la okna sousední nemocnice.

  Střelba. Po několik dní. Pak

  nakonec ticho. 10. března se

  Andreji Zabrodskému, dva-

  ačtyřicetiletému synovi paní

  Tatiany podařilo z města

  utéct. Cestou ale v Jablunské

  ulici viděl těla lidí, civilistů.

  Dostal se do Lvova, s rodiči

  od té doby neměl po dlouhé

  dny spojení.

  „Zas bude dobře,“

  line se z autorádia

  ukrajinská píseň. Ulice

  Kyjeva se opatrně

  plní lidmi. Dívka

  jede na koloběžce,

  babičky kráčejí podél

  domů, jakýsi muž

  běží parkem. Hudbu

  na chvilku přeruší

  mužský hlas: „Pozor,

  pozor, jděte do krytu.“

  Pak rádio pokračuje

  jakoby nic: „zas

  bude dobře“, řidiči

  nerušeně pokračují

  v jízdě. „Do vítězství!“

  hlásí moderátor. Do

  osvobozených oblastí

  Ukrajiny se vracejí

  obyvatelé.

  MAGDALENA SODOMKOVÁ

  spolupracovnice Týdeníku FORUM

  Cestu lemují rozstřílená

  auta, na některých jsou ještě

  bílé prapory či nápisy „děti“.

  Uber. Těla už jsou větši-

  nou pryč. Díry ze všech stran

  však prozrazují, že tohle byla

  poslední jízda. Lidí, kteří se

  pokoušeli utéct z Buče poté,

  co ji obsadili ruští vojáci.

  jednotky zničily v Nádraž-

  ní ulici kolonu jejich tanků.

  Bylo to počátkem března.

  „Černý dým. Přišla tlako-

  vá vlna, domy se otřásly. Já

  mám jen rozbitá okna a dve-

  ře,“ krčí rameny Konstan-

  tin Momotov (69) uprostřed

  své zahrady. Ostatní domy

  dopadly hůř.

  Po útoku tu viděl v tanku

  těla dvou Rusů. „Byli takoví

  snědší, řekl bych lidi z Kav-

  kazu, Čečenci,“ říká. V zahra-

  dách po nich zbyly ušanky,

  roztrhané uniformy, boty.

  „Když jsem vyšel ven na

  zahradu, uviděl jsem své-

  11. března nemocnici

  v Buči opustili všichni léka-

  ři. Zůstala jen budova, bez

  elektřiny, bez tekoucí vody.

  A vystrašení starousedlíci.

  I za nimi přišli Ruso-

  vé. Báli se, že lidé mapu-

  jí jejich pohyb, chytré tele-

  fony ukládají fotky a videa

  s geolokací. „Nejprve lidem

  sebrali smartphony, mobi-

  ly, na které by se cokoli dalo

  vyfotit. Nebo je rozšlápli.

  Ukázala jsem jim, jak sta-

  rý telefon mám, a oni mi ho

  nechali. Ale volat se neda-

  lo. V horním patře byl sice

  občas signál, ale když vojá-

  ci viděli, že se tam někdo

  snaží dostat, začali střílet

  pro výstrahu,“ říká Tatiana

  Zabrodská. Na čtyřicet lidí,

  kteří se ve sklepě nemocni-

  ce skrývali, rozdělili na tři

  skupiny: lidé nad 60, ženy

  a muži. „Nevím, co měli za

  záměr,“ říká žena.

  Obyvatelé Buče poma-

  lu vycházejí se svých úkry-

  tů a ohmatávají rány těž-

  ce zraněného města. Rozbité

  domy, munice. Těla. Na čtyři

  sta těl. Masový hrob za kos-

  telem. Ruce, nohy.

  Masakr kvůli

  porážce?

  Rusové začali masakrovat

  civilisty poté, co ukrajinské

  ho souseda Andryje. Bylo mu

  jen kolem čtyřiceti. Odve-

  zl ženu a děti na hrani-

  ce. Nevím, proč se sem vra-

  cel. Asi zkontrolovat dům,

  postavil ho vlastníma ruka-

  ma. Jeho auto mělo prostře-

  lené čelní sklo a on ležel na

  zemi.“ Tělo později někdo

  odvezl, na zemi zůstal jen

  zakrvácený svetr.

  Jako lidi

  „Nedaleko našeho domu

  zastavili vnuka mé sousedky.

  16 let. Něco se jim nelíbilo,

  dotáhli ho do sklepa, muči-

  li, zabili. Chodila se jich kaž-

  Zkáza v místech,

  odkud odešli Rusové

  Buča, Borodianka, Hostomel:

  Co viděli reportéři Týdeníku FORUM vokolí Kyjeva

  dý den ptát, kde je. Neřekli

  jí, že jeho tělo leží ve sklepě.

  Našla ho až po osvobození,“

  říká Neonila Olexandrov-

  na Romanovová, dvaaosm-

  desátiletá žena v květova-

  ném šátku.

  „Zabíjeli bez důvodu.

  Zabili, a ještě ta těla pálili.

  Celý svět se musí dozvědět,

  co jsou zač. Zvířata,“ říká

  žena. Stojí přitom jen kousek

  od masového hrobu u koste-

  la v Buči. Proč tady?

  „Víte, já jsem dosta-

  la od Boha dar. Mám pěk-

  ný soprán a odjakživa zpí-

  vám na pohřbech. Teď jsme

  Hostomel

  Chlouba ukrajinských kontruktérů

  Antonov An-225 Mrija v troskách.

  Nádražní ulice v Buči

  Ukrajinské jednotky zde zneškodnily kolonu tanků. Po invazi na místě našly přes čtyři sta mrtvých, většinou civilistů.

  FOTO: LÂM DUC HIÊN/ AGENCE VU

  FOTO: LÂM DUC HIÊN/ AGENCE VU

• Strana 5

  5REPORTÁŽ

  14. duben 

  měsíc žádný pohřeb nemě-

  li. Ale dnes už budou, někte-

  ré oběti už identifikova-

  li a první jáma už je vyko-

  paná. Chtěla bych, aby měli

  důstojný pohřeb, aby byli

  pochovaní jako lidé. Ne

  takhle,“ říká a ukazuje smě-

  rem k díře v zemi, kde přes

  sebe leží těla.

  O den později, 8. dubna,

  je 21 těl v černých pytlech

  vyrovnáno na zemi. Maso-

  vý hrob za kostelem v Buči je

  překryt igelitem. Lije. Posta-

  vy v černých pláštěnkách.

  Havrani.

  Do Buče dorazila šéfka

  evropské komise Ursula von

  den Leyenová. Na místě jsou

  státní zástupci, kteří mapují

  válečné zločiny.

  V ulici Nádražní, v apoka-

  lyptických kulisách, si Ukra-

  jinci fotí selfie. Zničená rus-

  ká kolona se stala symbolem

  vítězství.

  Na vratech přilehlých

  domů je nastříkáno: „Zami-

  nováno.“

  Ukrajinská vlajka nad

  Borodiankou

  „Galina mi volala, že se

  potřebují dostat pryč. Skrý-

  vají se ve sklepě, jejich pane-

  lák dostal zásah,“ říká Nata-

  lia Buraková (60) z Borodian-

  ky. To bylo 27. března. Pak

  nebyl signál.

  Je 10. dubna a záchranáři

  stále odklízejí trosky budov.

  Střely byty doslova

  rozkrojily, v některých jsou

  vidět stůl a židle, dětské

  pokojíky, spíže s policemi

  plnými sklenic zavařených

  rajčat. Vnitřnosti předcho-

  zích životů. Obývák, kde ješ-

  tě stojí lahev Martini a leží

  album ze svatby.

  „Schytal to i vedlej-

  ší panelák. Jako zázrakem

  z něj asi dva dny po úto-

  ku ještě vyšli lidé. Živí,“

  říká žena. Galina, Maxim

  Bobrov ští a jejich syn

  Maxim (26) však ještě leží

  pod troskami. Natalia Bura-

  ková, Maximova spolužač-

  ka ze školy ví, že šance je

  malá. Přinesla vojákům

  aspoň kořist, kterou našla

  v kapse jedné roztrhané

  uniformy: doklady ruského

  vojáka Vladislava Ivanoviče

  Verdernikova, číslo vojen-

  ské základny 51460.

  Hasiči pracují od rána do

  večera už sedm dní. V noci

  spí ve stanu mezi troska-

  mi. Zatím našli 16 lidí, živý

  z nich však nebyl nikdo.

  V Borodiance pohřešují stov-

  ky lidí.

  „11. září 2001, když šla

  k zemi Dvojčata, jsem byl

  pomáhat v USA. I během

  hurikánu Katrina… Teď

  se mi ozvali záchraná-

  ři z Ameriky, že tentokrát

  přijedou oni pomoci nám.

  Zoufale potřebujeme lepší

  techniku na lámání betonu,

  takhle to jde příliš pomalu,“

  říká šéf hasičů Petro Kisi-

  low, odpovědný za celou

  oblast Irpiň, Hostomel,

  Borodianka.

  Kouř z polní kuchyně

  stoupá. Ti, co ruskou oku-

  paci přežili, většinou to jsou

  staří lidé, chodí pro chle-

  ba a horký boršč. Těm, kte-

  rým se podařilo utéct, úřa-

  dy návrat ještě nedoporučují.

  Není tu stále elektřina, voda,

  ani signál.

  Petro Kysilow svolává

  k jídlu i své muže. Vzápětí je

  nechá nastoupit do řady.

  „Dnes nad Borodiankou

  opět zavlaje ukrajinská vlaj-

  ka,“ ohlašuje. Zatímco vlajka

  stoupá na stožár, hasiči zpí-

  vají ukrajinskou hymnu.

  Petro Kisilow zvolá: „Slá-

  va Ukrajině.“

  Hasiči jako jeden muž

  odpovídají: „Hrdinům sláva.“

  Petro Kisilow: „Putine!“

  Umazaní muži: „Jdi do

  pr….!“

  Malá radost, v době vel-

  ké bolesti.

  Hostomel pohřešuje

  stovky lidí

  Letiště v Hostomelu je pose-

  to tisíci kusy šrapnelů, vra-

  ků letadel. Jsou tu zničené

  helikoptéry, díry od explo-

  zí a stromy spálené na uhel.

  Tady to všechno začalo.

  Invaze. Odtud chtěli Rusové

  ovládnout Kyjev.

  V polorozpadlém hangá-

  ru leží ohořelá chlouba ukra-

  jinských konstruktérů Anto-

  nov An-225 Mrija. Jediný

  exemplář svého druhu, nej-

  těžší letadlo, jaké kdy bylo

  vyrobeno. Chlouba Ukrajin-

  ců, která v překladu zname-

  ná „sen“.

  Rusové sen zničili.

  „Je to pro mě emoč-

  ně náročné, protože jen dva

  dny před válkou jsem tu byl.

  A jsem zřejmě poslední, kdo

  natočil Mriju vcelku,“ říká

  ministr vnitra Ukrajiny Denis

  Monastyrsky.

  24. února začali na Hosto-

  mel nalétávat desítky heli-

  koptér. Letěly nízko. „Šest

  z nich naši hned zničili.

  V jedné z nich byla skupi-

  na Čečenců. Byly to poslední

  chvíle jejich generála Maho-

  meta Tušajeva,“ vypráví na

  ranveji ministr.

  „Když se nám podaři-

  lo Hostomel osvobodit, byl

  to pro mě velký den, i když

  víme, že to bude trvat dlou-

  ho, než budeme moci slavit

  vítězství,“ říká.

  Nejen proto, že se teď

  intenzivně bojuje na východ-

  ní frontě. Rusové oblast

  kolem Kyjeva zaminovali, jen

  v posledním měsíci tu došlo

  ke čtyřem tisícům výbuchů,

  pět set jich způsobily bom-

  by. Města jsou plná takzva-

  ných „zbraní zbabělců“ –

  min. Ruští vojáci necha-

  li výbušniny a miny lidem

  na prahu domů, ve sklepích,

  kam se chodí ukrývat před

  nálety, a experti varovali, že

  zaminovaná mohou být i lid-

  ská těla.

  Na tragickou bilanci je

  ještě čas. Není jasné, kolik

  lidí je stále v závalech, koli-

  ka se podařilo utéct a kdo

  zítra šlápne na minu. Pohře-

  šovaných jsou podle úřadů

  stovky.

  Kyjev zůstal

  nezávislý

  9. dubna je bulvár Kresčatyk

  liduprázdný. Jen dva američ-

  tí vojáci tu čekají na noviná-

  ře. Říkají, že se chystají do

  boje v Mariupolu.

  „Je najednou klid, ale

  Rusové každoročně v květ-

  nu chystají velkou vojenskou

  přehlídku. Určitě budou chtít

  předložit nějaké vítězství.

  Očekávají se tvrdé boje na

  Donbase,“ říkají. Mluví o tom,

  že klid je jen zdánlivý. V Kyje-

  vě prý operují ruští nájem-

  ní vrazi, kteří mohou chtít

  páchat atentáty. Americký

  voják může být dobrý terč. Ne

  však lepší než prezident.

  Jen o hodinu později na

  opuštěném bulváru zavlád-

  ne ruch. Kolona černých

  aut, vojáci, a uprostřed dva

  muži v civilu, bez neprů-

  střelných vest, bez helem.

  Volodymyr Zelenskyj pro-

  vází Borise Johnsona na

  Majdan – náměstí Nezávis-

  losti.“

  Fotograf sprintuje, před-

  běhne ochranku a volá:

  „Mohu, pane prezidente?

  Jedno foto?“ Ochranka ve

  střehu. Prsty na spoušti.

  Zelenskyj se usměje.

  Cvak.

  Ticho před bouří

  „Show must go on!“ line se

  z autorádia hit Freddieho Mer-

  curyho. Kyjev nepadl. Okna tu

  v noci ale ještě zatemňují.

  Rusové, trollové, straší:

  „Muzika hrát dlouho nebu-

  de.“

  Nádražní ulice v Buči

  Konstantin Mamotov (69)

  před svým domem.

  Borodianka

  Obyvatelé vycházejí z domů a zjišťují rozsah zkázy.

  Borodianka

  V troskách jsou ještě lidé.

  Za zemřelé

  Andrej Zabrodskyi zapaluje

  svíčku ve Lvově za mrtvé

  v Buči. Sám masakr přežil.

  FOTO: LÂM DUC HIÊN/ AGENCE VU

  FOTO: LÂM DUC HIÊN/ AGENCE VU

• Strana 6

  6 ROZHOVOR

  jsou zásadní otázky. A to by

  pak měl dělat na sto pro-

  cent. A to ostatní? Tam, kde

  nejsou peníze, není mož-

  né slibovat. Dále se musíme

  zabývat procesy uvnitř stá-

  tu. Můžeme slibovat, kolik

  každý rok postavíme dálnic,

  ale když příprava dle staveb-

  ního zákona trvá třináct let,

  nemůže to fungovat. Jsou tu

  i další oblasti. Stát se vždyc-

  ky k něčemu zaváže, ale pak

  se výsledky úplně míjejí

  s realitou.

  Můžete dát nějaký pří-

  klad?

  Dobrým příkladem je sna-

  ha snižovat nezaměstna-

  nost. My jsme se pořád chlu-

  bili tím, jak ji máme nízkou,

  ale pořád se vynakládaly mi -

  liardy korun na její snižo-

  vání. Nebo sociální oblast.

  Je tu přes devadesát tisíc

  žádostí o umístění do něja-

  kého typu pobytových, lůž-

  kových zařízení. Stát se

  zavázal, že vybuduje 650

  lůžek, vynaložil na to pení-

  ze, ale my jsme zjistili, že

  jich vzniklo jen 250. A tak je

  to skutečně v mnoha a mno-

  ha případech. Myslím si, že

  nás čeká určitý náraz do zdi

  kvůli inaci. Nespokojenost

  lidí s tím, kolik všechno sto-

  jí, přinese změnu chová-

  ní politiků. Bude muset dojít

  k brutálnímu zjednodušová-

  ní: Nepůjde o žádnou kos-

  Staronový šéf NKÚ se jako Don Quijote necítí a chce měnit fungování státu

  Prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslav Kala:

  Miloslav Kala

  i po devíti letech

  dál povede Nejvyšší

  kontrolní úřad. Za ty

  roky se mu podle

  jeho slov podařilo

  dosáhnout řady změn,

  aktuální zpráva NKÚ

  je ale velmi kritická

  k postupům vlády

  Andreje Babiše

  v roce 2021. Pokud

  by se pokračovalo

  v podobném duchu

  i dál, rozpočtová

  situace by byla

  neudržitelná.

  Stal jste se znovu prezi-

  dentem NKÚ, byl jste jedi-

  ný kandidát. Jak probíhalo

  jednání s politickými stra-

  nami?

  Nevím, jak moc bylo typic-

  ké či netypické. Jednal jsem

  se všemi předsedy buď klu-

  bů, nebo stran, to bylo růz-

  né. Uvedl jsem důvody, proč

  si myslím, že by bylo dob-

  ře, aby na úřadu byla kon-

  tinuita. Byly tři. Prvním je

  předsednictví EUROSAI

  (Evropská asociace nejvyš-

  ších kontrolních institu-

  cí), což je úspěch, o kterém

  se moc nemluví, a také vel-

  ký závazek a velká povin-

  nost. Druhým je rozestavě-

  ný dům pro nás a pro Posla-

  neckou sněmovnu, a tím

  třetím je mé přesvědče-

  ní, že jsem tady něco doká-

  zal, a tak bych v tom chtěl

  pokračovat. Všichni mi řek-

  li, že je to zajímavé a že mi

  dají vědět, pak se dlouho nic

  nedělo, až mě oslovila pěti-

  koalice, pozvala mě na jed-

  nání a poté mi sdělila, že

  budu nominován. Z tohoto

  pohledu to bylo jednoduché.

  O tom, co se dělo v zákulisí,

  moc informací nemám.

  NKÚ je tady od toho,

  aby politikům říkal čas-

  to nepříjemné věci. Jak se

  s nimi pak jedná o pokra-

  čování ve funkci?

  Bylo to v zásadě příjemné.

  Vedli jsme diskusi i o urči-

  tých výhradách, ale šlo

  o velmi korektní jednání.

  Poslední zpráva NKÚ

  konstatuje, že meziroč-

  ní nárůst výdajů v rozpoč-

  Situace státu je rozpočtově

  neudržitelná

  tu v minulém roce byl jen

  v poměrně malé míře způ-

  soben výdaji souvisejícími

  s covidem. Co to znamená,

  jak si to má laik přeložit?

  Toto je jen velmi úzký vý-

  sek naší zprávy. Konstato-

  vali jsme, že ve druhém roce

  covidové krize růst výda-

  jů veřejného sektoru neměl

  s pandemií příliš společné-

  ho. Pod tuto hrozbu se scho-

  vala celá řada výdajů, kte-

  ré s ní přímo nesouvise-

  ly. Prudce rostly tzv. běž-

  né výdaje státu. Stát dobře

  platil své zaměstnance, což

  může být pozitivní, ale ved-

  le toho nebyl vyvinut žád-

  ný tlak na zefektivnění jeho

  činnosti. Když se dříve při-

  dávalo úředníkům, bylo to

  podmíněno škrty na dru-

  hé straně, například ohled-

  ně jejich počtu. Myslím si,

  že šlo o velmi expanzivní

  rozpočtovou politiku, kte-

  rá se podepsala na přechodu

  do krize druhé, tedy do vážné

  inační krize. S tím souvise-

  jí ceny energií. A do toho nás

  zastihla další krize, kterou

  je válka na Ukrajině a exo-

  dus lidí, kteří k nám přichá-

  zejí hledat záchranu vlastní-

  ho života.

  Očekáváte, že na vaše

  závěry bude nějak reago-

  vat nová vláda? Mluvil jste

  o tom například s minist-

  rem financí?

  vaných celkových příjmů.“

  To je situace, která odpoví-

  dá tomu, co vy jste řekla – je

  to rozpočtově neudržitelné.

  Takto to nemůže zůstat.

  V médiích se také hodně

  mluví o Lesní správě Lány,

  zejména po milosti panu

  Balákovi od prezidenta

  Zemana. Vy jste řekl, že

  pokud někdo dá podnět,

  budete se touto záležitostí

  zabývat. Dal někdo nějaký

  takový podnět?

  Jsou tzv. kvalifikované pod-

  něty, které může dát vláda či

  parlament, a potom samo-

  zřejmě přijímáme podně-

  ty od veřejnosti, což se stalo

  i v tomto případě od nevlád-

  ní organizace. Je to úplně

  běžná věc. My zahájíme kon-

  trolu, probíhá tzv. přípra-

  va, při níž zjišťujeme, jaký

  je stav a jaká jsou rizika.

  Paní viceprezidentka poda-

  la podání, záměrně neříkám

  podnět. Doporučila, aby pří-

  slušný člen, který řídí kon-

  trolu, zvážil možnost její-

  ho rozšíření na Lesní sprá-

  vu Lány. My s tím nemá-

  me problém, potřebujeme

  jen zjistit, jestli jsou na mís-

  tě doklady. Musíme pracovat

  s originály.

  Myslíte, jestli je někdo

  neskartoval?

  (smích) To jsem nemyslel,

  ale někdy bývají například

  u soudu. Nám nestačí kopie.

  To je jedno úskalí. Druhým

  je časová a kapacitní otázka,

  tu jsme ale schopni vyřešit.

  Takže teď čekáme na návrh

  příslušného člena.

  Když jsme spolu hovoři-

  li v loňském roce, mluvili

  jsme například o vaší kri-

  tice nákupů během covi-

  dové pandemie. Některými

  věcmi se zabývala i poli-

  cie. Spolupracujete nadále

  s orgány činnými v trest-

  ním řízení?

  Spolupracujeme. Během

  mého dosavadního působení

  v roli prezidenta NKÚ podal

  úřad padesát trestních ozná-

  mení. Vedle toho jsme ve sto

  čtyřiceti případech spolu-

  pracovali s orgány činný-

  mi v trestním řízení. Větši-

  nou na základě jejich žádos-

  ti, kdy požadovaly součin-

  nost, podklady či vysvětlení.

  Co se týče covidových náku-

  pů, trestní oznámení, kte-

  rá byla podána, byla pod-

  le mých informací formálně

  ukončena.

  Co považujete za nejdů-

  ležitější z aktuální zprá-

  vy NKÚ?

  Jak už jsem řekl, příjmy

  neodpovídají tomu, jak je

  stát a veřejný sektor širo-

  ký a všeobjímající. Nejzá-

  sadnější je, aby stát řekl,

  čemu se musí věnovat a jaké

  Že bychom tuto věc rozebí-

  rali, to ne. Vláda už ale rea-

  govala. Varování nešla jen

  od nás, Národní rozpočto-

  vá rada vyjadřuje podob-

  né myšlenky. Guvernér Čes-

  ké národní banky se nedáv-

  no ve stejném smyslu velmi

  explicitně vyjadřoval v Čes-

  ké televizi. Navržený rozpo-

  čet a jeho schodek byl výraz-

  ně snížen. Předpokládám, že

  vláda si je vědoma vážnosti

  situace a bude příští rozpo-

  čet připravovat jiným způ-

  sobem.

  Můžeme říci, že pokud

  by se pokračovalo v tren-

  du nastaveném v minu-

  lých letech, situace by se

  stala rozpočtově neudrži-

  telnou?

  Dá se říct, že už teď je v roz-

  počtové politice státu velký

  problém. Navýšili jsme stát-

  ní dluh z 1,6 bilionu na 2,5

  bilionu během dvou let a ten

  nárůst pokračuje. Je zřej-

  mé, že na velikost existu-

  jícího veřejného sektoru,

  čímž nemyslím jen stát, ale

  i samosprávy, kraje a dal-

  ší instituce, příjmy stá-

  tu nestačí. Ve výroční zprá-

  vě říkáme tuto větu: „(…)

  pokračoval enormní nárůst

  běžných výdajů dle schvále-

  ného rozpočtu na rok 2021.

  Mandatorní a kvaziman-

  datorní část měla dosáh-

  nout 99 procent rozpočto-

  FOTO: PAVEL HOFMAN

  JOHANA HOVORKOVÁ

  hlavní editorka Týdeníku FORUM

• Strana 7

  7EKONOMIKA

  14. duben 

  Nejvyšší kontrolní úřad ve své výroční zprávě za loňský rok upozornil na hrozbu

  neudržitelnosti veřejných financí

  metickou změnu, ale o sku-

  tečný zásah do systému, aby

  začal fungovat.

  Často používám příklad

  vdovského důchodu. Sprá-

  va sociálního zabezpečení ví,

  že člověk zemřel. Zná výši

  důchodu vdovy či vdovce, ví,

  kdo byl jeho životní partner

  a zná i výši jeho penze. Jde

  tedy pouze o nějaký algo-

  ritmus, který automaticky

  vyměří výši vdovské penze.

  Jenže místo toho musí pozů-

  stalý či pozůstalá ve složité

  situaci jít na úřad o důchod

  zažádat. Proč? Takové pří-

  klady máme na každém

  rohu. A jestli se tím politi-

  ci zabývají? Tak například

  jsme velmi výrazně kriti-

  zovali systém silniční daně

  a tato vláda ji pro část vozi-

  del zrušila. Tak daleko jsme

  ve svých úvahách ani nešli!

  Ale proč ne? Pokud výnos

  nepokrývá náklady, nemá to

  smysl.

  Nemáte u takových-

  to témat někdy pocit boje

  s větrnými mlýny?

  Jednou o mně jedna novi-

  nářka napsala, že jsem Don

  Quijote státní správy. Ale

  nemám. Spousta věcí se

  změnila. Když jsme spolu

  dělali první rozhovor, kriti-

  zoval jsem ceny dálnic, dnes

  jsou jinde. Jak dříve vypadal

  zákon o zadávání veřejných

  zakázek? Také je jiný. Má

  smysl to popisovat, ale také

  to prosadit. My se soustředí-

  me na to, aby naše kontro-

  ly měly dopad. A v poslední

  době se to daří.

  Je tedy zásadní závěry

  medializovat?

  Podle minulé vlády jsme

  medializovali až příliš. My

  se ale snažíme být naprosto

  korektní, našli jsme meto-

  du, jak to dělat, aby závě-

  ry politiky trošku štíply, ale

  zároveň abychom nesklouz-

  li do bulváru. Máme skvě-

  lý tým. Chceme být vyváže-

  ní, profesionální a nestran-

  ní. Nehodnotíme, kdo je pre-

  miérem či ministrem. Tato

  země prožila dobré časy, ale

  nevyužili jsme je k tomu,

  abychom se zamysleli nad

  tím, zda systém nemůže být

  lepší a schopnější pružně

  reagovat. Teď jsme v období

  těžkém, ale já věřím tomu,

  že jsme schopni se s tím

  vypořádat, České republi-

  ce nehrozí nějaký okamžitý

  bankrot. Musíme situaci vní-

  mat jako příležitost. Máme

  tu tři sta tisíc Ukrajinců,

  něco nás to stojí, mohou nás

  však přece obohatit.

  Co vidíte jako své nej-

  větší úkoly ve své funkci

  v novém období?

  Chci dotáhnout rozděla-

  né úkoly. A zároveň bych byl

  rád, abychom dál promě-

  ňovali výstupy kontrol, aby

  byly zaměřeny na ty nejpal-

  čivější problémy a měly kon-

  krétní dopad.

  NKÚ se ve své výroční zprávě

  velmi kriticky vyjádřil k hos-

  podaření se státními pro-

  středky. Deficit státního roz-

  počtu se v roce 2021 meziroč-

  ně zvýšil o 52 miliard na bez-

  mála 420 miliard, i přestože

  koronavirové restrikce neby-

  ly pro ekonomické fungová-

  ní tak rozhodující, jako tomu

  bylo v roce 2020. Není proto

  divu, že podle dat tohoto úřa-

  du 90 % meziročního nárůstu

  celkových výdajů nesouviselo

  s výdaji vynaloženými v sou-

  vislosti s covidem.

  Na rekordním schod-

  ku se tedy podílel zejmé-

  na významný nárůst běž-

  ných výdajů, které meziroč-

  ně vzrostly o více než 59 mi-

  liard korun (o 3,6 %). Oproti

  tomu kapitálové výdaje mezi-

  ročně vzrostly o 4,5 miliar-

  dy korun (o 2,6 %). Státní

  dluh tak vzrostl od roku 2019

  o 12,5 procentních bodů vůči

  HDP.

  NKÚ také poukazu-

  je na špatné zadávání veřej-

  ných zakázek a nehospodárné

  nákupy, které zatěžují stát-

  ní rozpočet. Podle úřadu by

  se Česko mělo zlepšit v digi-

  talizaci, jelikož podle inde-

  xu DESI tuzemsko pravidelně

  zaostává za průměrem stá-

  tů Evropské unie. V minulém

  roce Česká republika skonči-

  la na 18. místě, přičemž jsme

  se meziročně propadli o jed-

  nu příčku. Podle Nejvyšší-

  ho kontrolního úřadu se rov-

  něž nedařilo dosahovat vyty-

  zhruba o 100–120 miliard

  korun. Bývalý guvernér

  ČNB Zdeněk Tůma hovoří

  o 90 miliardách. Je tedy jas-

  né, že investice za schodek

  nemohou.

  Musíme si však připome-

  nout, že ODS, jejíž ministr

  financí Zbyněk Stanjura dnes

  mluví o rozpočtové odpověd-

  nosti, se spolu s hnutím ANO

  podílela na zrušení superhru-

  bé mzdy a zrušení daně

  z nabytí nemovitosti. Podtrh-

  nout si příjmy během covi-

  dového šoku bylo nanejvýš

  netaktické. Je sice zřejmé, že

  pravicově konzervativní stra-

  na chce svým voličům přinést

  nižší daně, avšak význam-

  nější váhu by pro ni měla mít

  rozpočtová odpovědnost.

  Uhašení požáru

  Z důvodu uhašení kritické-

  ho požáru vláda do 1. dub-

  na hospodařila v rozpočto-

  vém provizoriu. Dnes vidí-

  me, že to výrazné negativní

  důsledky na fungování stá-

  tu nemělo. Schválený roz-

  počet by tak měl v letoš-

  ním roce dosáhnout defici-

  tu 280 miliard oproti minu-

  lému návrhu 376,6 miliardy.

  Dodatečné příjmy činily dle

  lednové makroekonomické

  predikce ministerstva finan-

  cí 62,1 miliardy korun. Díky

  více sahat do struktury roz-

  počtu, ale nalijme si čistého

  vína: Vláda na přepracová-

  ní rozpočtu neměla moc času,

  a tak uhasila nejvíce hořící

  problémy. Snižovat struktu-

  rální deficit (deficit očištěný

  o vliv hospodářského cyklu)

  bude muset v příštích letech.

  Pravděpodobně však není

  reálné, aby se to neobešlo bez

  zvyšování daní.

  Sněhová koule

  Trend vývoje veřejných

  financí pod vládou hnu-

  tí ANO a ČSSD podporova-

  nou komunisty nebyl pro

  tuzemsko příznivý. I přes-

  to, že jsme nadále zůsta-

  li zemí s jedním z nejnižších

  zadlužení vůči HDP v rámci

  Evropské unie, vždy je důle-

  žitý onen trend. Proč? Kvů-

  li finančnímu trhu. Jestli-

  že investoři vyhodnotí, že

  nejste bonitním dlužní-

  kem, propíše se to do výno-

  sů z vašich dluhopisů. Pokud

  rostou výnosy z vámi vyda-

  ných dluhopisů, znamená

  to, že budete muset vydávat

  více peněz na obsluhu stát-

  ního dluhu.

  Celé je to jako sněho-

  vá koule, na kterou se naba-

  lují další vrstvy pomyslného

  sněhu (dluhu). Přesně z toho

  důvodu je důležitá konsolida-

  ce veřejných financí. A nyní

  již vidíme, že trend se začí-

  ná obracet, podíváme-li se

  na březnový schodek státní-

  ho rozpočtu a srovnáme ho

  s roky minulými. Avšak měj-

  me na paměti, že v minulých

  letech byla ekonomika zasa-

  žena bezprecedentním pan-

  demickým šokem. Kruciál-

  ní tak budou strukturální fis-

  kální opatření, která jsou

  nanejvýš potřebná, i přestože

  budou politicky velmi nepo-

  pulární.

  NKÚ vyslal důrazné varování

  Udržitelnost

  veřejných financí

  byla jedním z velkých

  předvolebních

  témat, ne-li tím

  nejvýraznějším.

  Není se čemu divit,

  jelikož koaliční

  vláda ANO a ČSSD

  hospodařila z velké

  části se schodkem

  a neobvyklou

  přebytkovost

  zajišťovaly obce

  a kraje, nikoli

  centrální vláda.

  Srovnáme-li průměr

  deficitů za roky 2020

  a 2021, propadli jsme

  se do poslední čtyřky

  zemí v EU. Z pozice

  premianta v oblasti

  veřejných financí se

  tak Česko dostalo

  na úplný chvost.

  Hůře na tom byla jen

  Litva, Malta nebo

  Rumunsko.

  MARTIN KYLAR

  spolupracovník Týdeníku FORUM

  čených cílů v sociální a envi-

  ronmentální oblasti.

  Fakta o růstu

  zadlužení

  Výdaje státního rozpočtu

  narostly o 830 mi liard za dva

  roky, přičemž 350 miliard

  šlo na covidovou pomoc.

  Z toho však můžeme ode-

  číst ještě staré dluhy nemoc-

  nic (-6,6 mld.), rouškov-

  né (-15 mld.), potravino-

  vou soběstačnost (-1 mld.) či

  OKD (-1, mld.). Zbytek těch-

  to výdajů nám jednoznačně

  pomohl roztočit inační spi-

  rálu, jelikož se do ekonomi-

  ky dostalo více peněz, a jak

  již popisoval Milton Fried-

  man: „Inace je vždy peněž-

  ním jevem.“ Na tuto ina-

  ci tak musí centrální banka

  reagovat formou svého kon-

  venčního nástroje měno-

  vé politiky – úrokovými saz-

  bami.

  Zrušení daně z naby-

  tí nemovitosti nás stá-

  lo 25 miliard, rouškov-

  né 15 miliard, neinvestiční

  transfery firmám 19 miliard.

  Na schodku se jednoznač-

  ně podílelo také zrušení

  superhrubé mzdy. Odhady

  jeho dopadu na rozpočet se

  liší, ale předsedkyně Národní

  rozpočtové rady, Eva Zamra-

  zilová uvedla, že se jedná

  těmto příjmům lze financovat

  mimořádnou valorizaci penzí

  za 21 miliard. Zbylé extra pří-

  jmy by měly být přerozděleny

  mezi podnikatele, ale napří-

  klad i matky samoživitelky.

  Zatímco podnikatelé dosta-

  nou další covidové kompenza-

  ce, ohroženým skupinám oby-

  vatel by měl být zvýšený pří-

  spěvek na bydlení, tento krok

  se váže k neustále rostoucím

  cenám energií. Musíme také

  počítat s vojenskou a huma-

  nitární pomocí Ukrajině. Škr-

  tá se na ministerstvu dopra-

  vy, kde se 1,8 miliardy ušet-

  ří na slevách na jízdném a pře-

  vedením 4 miliard korun,

  které na resortu zůstaly z doby

  Karla Havlíčka. Minister stvo

  školství bude mít o 5,1 miliar-

  dy korun méně než v původ-

  ním návrhu, i přesto však

  budou valorizovány platy uči-

  telů. Nerealizovaná zakáz-

  ka bojových vozidel pěchoty

  (BVP) ve výši 4,8 miliardy má

  za následek snížení rozpoč-

  tu ministerstva o 5,4 miliar dy.

  Náklady na provoz státu jsou

  nižší o 13 miliard a náklady

  na zaměstnance o 8,8 miliar-

  dy korun.

  Obecně lze říci, že vlá-

  da udělala první krok na ces-

  tě ke konsolidaci veřejných

  financí. Kritici mohou namít-

  nout, že měl ministr Stanjura

  FOTO: ARCHIV

  VÝVOJ STÁTNÍHO DLUHU MEZI ROKY 2015–2021

  ZDROJ: NKÚ

  Nejvyšší

  kontrolní

  úřad

  ve své

  výroč-

  ní zprávě

  za loňský

  rok rovněž

  upozorňu-

  je na špat-

  né zadává-

  ní veřejných

  zakázek

  a nehospo-

  dárné

  nákupy,

  které zatě-

  žují státní

  rozpočet.

  FOTO: ARCHIV

• Strana 8

  8 SVĚT

  První kolo prezidentských voleb veFrancii potvrdilo vzestup politických e

  Macron vs. Le Penová: Vyrovnan

  Politické extrémy

  jsou na vzestupu.

  Takový je hlavní

  závěr nedělního

  prvního kola

  francouzských

  prezidentských

  voleb, ve kterém sice

  o několik procentních

  bodů znovu zvítězil

  stávající prezident

  Emmanuel Macron,

  kandidátům

  extrémní pravice

  a radikální levice

  se ale dohromady

  podařilo získat více

  než 58 procent všech

  odevzdaných hlasů.

  To je o deset procent vyš-

  ší zisk než ve volbách před

  pěti lety a zdaleka největ-

  ší úspěch v dějinách fran-

  couzské páté republiky,

  které tradičně dominova-

  li pravicoví gaullisté a levi-

  coví socialisté. Kandidá-

  ti těchto dvou ještě do roku

  2017 určujících politic-

  kých směrů letos dohroma-

  dy dosáhli na pouhých 6,5

  procenta hlasů, což defi-

  nitivně potvrzuje jejich

  odchod do bezvýznam-

  nosti.

  Tak zásadní posilová-

  ní politických extrémů

  může mít na zemi galského

  kohouta závažné dopady.

  Do druhého kola se v těch-

  to volbách už podruhé pro-

  bojovala Marine Le Penová,

  šéfka krajně pravicového

  Národního shromáždění,

  která chce vrátit evrop-

  skou integraci o desítky let

  nazpět a vést „autonomní“

  zahraniční politiku. V pře-

  kladu to znamená odklon

  od NATO, z jehož integro-

  vaného velení plánuje Le

  Penová vystoupit, a naopak

  příklon k putinovskému

  Rusku.

  Právě s Vladimirem

  Putinem budovala Le Peno-

  vá dlouhá léta úzké vzta-

  hy, když v minulosti pod-

  pořila třeba okupaci Krymu

  nebo si nechávala sponzo-

  rovat volební kampaň ban-

  kou navázanou na ruský

  režim. Blízké vazby má Le

  Penová také s Putinovým

  hlavním spojencem v Evro-

  pě, maďarským autokra-

  tem Viktorem Orbánem, se

  JIŘÍ PONDĚLÍČEK

  spolupracovník Týdeníku FORUM

  FRANTIŠEK KALENDA

  spolupracovník Týdeníku FORUM

  kterým v Evropském par-

  lamentu plánuje založit

  společnou euroskeptickou

  frakci.

  Změna image

  Scénář, ve kterém se Mari-

  ne Le Penová skutečně sta-

  ne prezidentkou druhé největ-

  ší ekonomiky v Evropské unii,

  může na první pohled působit

  nepravděpodobně. Macron už

  se ostatně s Le Penovou stře-

  tl před pěti lety – a drtivě ji

  s více než třicetiprocentním

  rozdílem porazil. Tentokrát ho

  ale čeká mnohem vyrovnaněj-

  ší souboj, jak naznačují prů-

  zkumy i napjatá atmosféra

  ve společnosti.

  Průměrný rozdíl mezi

  oběma kandidáty se sní-

  žil na méně než čtyři procen-

  ta a už se objevilo několik prů-

  zkumů respektovaných spo-

  lečností, které ukazují Macro-

  nův náskok ve výši pouhých

  dvou procentních bodů, což je

  pod hranicí statistické chyby.

  Snad ještě důležitější je, že Le

  Penová alespoň do této chvíle

  vedla podstatně přesvědčivější

  kampaň těžící z prudce se zvy-

  šujících cen potravin, pohon-

  ných hmot a energií, zatím-

  co Macron se v ulicích ani

  na televizních obrazovkách

  takřka neukázal.

  Při porovnání dosavad-

  ních výkonů obou kandidá-

  tů je patrné, že modernizač-

  ní a reformní étos současné-

  ho prezidenta se do značné

  míry vyčerpal a jeho návr-

  hy buď nedokážou zau-

  jmout, nebo jako v pří-

  padě důchodové reformy

  vyloženě odpuzují zásad-

  ní část veřejnosti. Le Penová

  naopak přicházela s nepo-

  krytě populistickými návrhy

  včetně snížení věku odcho-

  du do důchodu, které sice

  francouzská zadlužená stát-

  ní pokladna nebude mít jak

  zaplatit, ale v době ekono-

  mické nejistoty stále větší-

  ho množství Francouzů se

  poslouchají lépe než „uta-

  hování opasků“.

  Le Penové se navíc poda-

  řila pozoruhodná trans-

  formace veřejného obra-

  zu, když se alespoň naoko

  vzdala nepopulárních poža-

  davků na opuštění eurozó-

  ny a potažmo celé Evrop-

  ské unie a začala se styli-

  zovat do role ochránkyně

  sociálního smíru ve společ-

  nosti. Této proměně odpo-

  vídala nejen změna témat,

  ale i tónu a vůbec způsobu

  vystupování, které se stalo

  méně konfrontačním, smíř-

  livějším a opatrnějším.

  ská strategie stále s pomo-

  cí Aliance v případě napa-

  dení nepočítá, a dosavad-

  ní odmítání bylo navíc zále-

  žitostí navýsost politickou.

  Neochota stát se součás-

  tí NATO byla výrazem byť

  jen elementární důvěry v ra-

  cionální chování Ruska. Ta

  teď zjevně definitivně vypr-

  chala.

  FOTO: ČTK

  Těsně předtím, než začalo svou agresivní

  válku proti Ukrajině, vydalo Rusko seznam

  požadavků, které měly být základem

  pro jednání, již by „zohlednilo legitimní

  bezpečnostní zájmy Ruska.“ Součástí seznamu

  bylo nerozšiřování NATO, a dokonce stažení

  vojenské infrastruktury do hranic před prvním

  rozšířením po rozpadu Varšavské smlouvy

  v roce 1997. Hlavním bezprostředním cílem

  ruského zájmu byla a zůstává střední a východní

  Evropa, ale už dlouhou dobu slýchají výhr§ůžky

  před pokusem vstoupit do Severoatlantické

  aliance i Švédsko a Finsko.

  Může se tedy zdát, že

  se toho moc nezměnilo.

  Koneckonců Finsko i Švéd-

  sko se cvičení NATO v oblas-

  ti účastní už od roku 1997.

  Pokud by tedy vyvstala nut-

  nost, bylo pro ně poměr-

  ně snadné operovat v sou-

  činnosti s jednotkami stá-

  tů Severoatlantické aliance.

  Přesto ale jejich vojen-

  Přijetí dvou severských států doSeveroatlantické aliance by bylo naprostým debaklem ruské diplom

  Švédsko a Finsko jsou jednou nohou v NATO

  Nálada veřejnosti v těchto

  zemích byla přitom k člen-

  ství v Alianci dlouhodo-

  bě mírně řečeno rezervova-

  ná. Rusko samo to ale svou

  agresí změnilo a obě skan-

  dinávské země by mohly

  do NATO vstoupit ještě ten-

  to rok.

  Důvod, proč by vše mohlo

  proběhnout tak rychle, spo-

  čívá především v tom, že

  armády obou zemí splňu-

  jí standardy NATO, byť oba

  severské státy mají vlast-

  ní strategické plány, které

  vždy počítaly s obranou bez

  pomoci. Švédsko a Finsko se

  v roce 1994 připojily k Part-

  nerství pro mír. Od roku 2014

  dochází v rámci iniciativy

  pro interoperabilitu s partne-

  ry k významnému slaďová-

  ní mezi armádami obou zemí

  a armádami států NATO.

  Cílem bylo a je usnadnění

  společných operací. Jak Fin-

  sko, tak Švédsko také vysla-

  ly své vojáky do mise NATO

  v Afghánistánu. Z vojenského

  hlediska tak lze říct, že obě

  země vlastně na prahu člen-

  ství přešlapovaly už roky.

  „Nová“ Le Penová pózu-

  je na sociálních sítích s kočka-

  mi, rozdává opatrné úsmě-

  vy a mluví o „tiché, klidné

  a mírumilovné Francii“, čeka-

  jící její voliče po zvolení prezi-

  dentkou. Macronovi se opro-

  ti tomu od posledních voleb

  rozpadla široká koalice umír-

  něných a skandály, jako napří-

  Nálady veřejnosti

  Změna přitom není patrná

  jen mezi politiky. Dlouhodo-

  bým zastáncem členství byli

  ve Finsku pouze konzerva-

  tivci a postoj všech ostatních

  stran byl buď rezervovaný

  jako v případě Finského stře-

  du, odmítavý jako v případě

  sociální demokracie, nebo až

  nepřátelský – u Pravých Finů,

  FOTO: ARCHIV

  Levice a Zelených. Podpo-

  ra členství byla po desetiletí

  setrvale jen okolo 20 % a tři-

  krát tolik lidí naopak vstup

  do NATO odmítalo. Během

  pár měsíců se situace zrca-

  dlově obrátila. Tři pětiny

  Finů by teď podle průzkumů

  vstup do NATO přivítaly

  a jen pětina je proti. Pětina

  zůstává nerozhodnutá.

  Podobně ve Švédsku je

  dlouhodobě překážkou člen-

  ství odpor většiny obyvatel

  a také největší a momentál-

  ně vládnoucí sociální demo-

  kracie. I tady se ale situace

  rychle mění. Sociální demo-

  kraté, kteří se ještě v listo-

  padu otevřeně hlásili k tra-

  diční politice nepřipojovat

  se k vojenským aliancím,

  najednou téma intenzivně

  řeší a vstup do NATO nevy-

  lučují. I nálady voličů se

  pohnuly. Průzkumy veřej-

  ného mínění poprvé potvr-

  dily, že pro je mírná vět-

  šina Švédů. Podle jednoho

  průzkumu z konce března

  by počet zastánců členství

  stoupl až na tři pětiny, kdy-

  by se k Alianci rozhodlo

  přidat Finsko.

  Macron

  Le Penová

  27,8 %

  23,2 %

  7,1 %Zemmour

  22 %

  Mélenchon

  Mélenchon Zemmour Pécressová

  4,8 %

  Pécressová

  VÝSLEDKY . KOLA

  PREZIDENTSKÝCH

  VOLEB

  ZDROJ: POLITICO

  To, že se do druhého kola prezidentských

  voleb ve Francii dostane Emmanuel Macron

  a Marine Le Penová se čekalo, jistým

  překvapením je vysoký zisk třetího v pořadí,

  kandidáta radikálně levicového hnutí

  Nepoddajná Francie Jean-Luca Mélenchona

  a naopak pouhých 7 procent pro krajně

  pravicového Érica Zemmoura. Zatímco většina

  neúspěšných kandidátů podpořila pro druhé

  kolo přímo nebo nepřímo Macrona, Zemmour

  doporučil svým voličům dát hlas Le Penové.

  Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg

  k případnému členství Finska a Švédska

  v Alianci: „Samozřejmě je na nich, aby se

  rozhodli. Pokud ale o členství požádají,

  očekávám, že je přivítá všech třicet

  spojenců.“

• Strana 9

  9SVĚT

  ch extrémů

  aný souboj?

  DENÍK

  EVROPUNKY

  IVA ROZE

  Iluze

  informovanosti

  Ten internet je tak skvělý

  vynález! Ano, k tomuto pře-

  vratnému názoru jsem došla

  v roce 1997, když jsem sedě-

  la v internetové kavárně

  a můj tehdejší přítel mě učil

  používat Netscape. (Inter-

  netové kavárny byly kavár-

  ny, kam lidi, většinou úchy-

  lové a já, chodili používat

  internet za zhruba šedesát

  korun na hodinu.)

  Tenkrát jsem praco-

  vala v reklamní agentu-

  ře a tam jsme internet ještě

  neměli. Když jsem tenkrát

  o tom kouzelném vynále-

  zu zvaném World Wide Web

  vyprávěla svému holand-

  skému šéfovi a naznačila

  jsem, že bychom si to mo -

  hli pořídit do kanclu, proto-

  že by nám to dost urychli-

  lo práci, pronesl památnou

  větu: „Nemyslím si, že by

  nám to přineslo něco dob-

  rého.“ A odešel poslat fax

  klientovi.

  Já jsem naopak byla

  přesvědčená, že všech-

  no, co dělilo naši civiliza-

  ci od toho, abychom dosáhli

  svého nejvyššího potenciá-

  lu, byl přístup k informacím.

  Bylo přece jasné, že veške-

  ré zlo pochází z neznalos-

  ti a že když budou všichni

  výborně informovaní a pro-

  pojení, už nikdy se nebude

  ve světě řešit bezpráví, nási-

  lí a genocida.

  To byl taky nakonec

  jeden z často opakovaných

  argumentů v devadesát-

  kách. „Holocaust by se nikdy

  nestal, kdyby tenkrát exis-

  toval internet. Kdyby se vše-

  obecně vědělo o tom, že se

  něco tak strašného děje, tak

  bychom to hned zastavili.“

  O čtvrtstoletí později,

  kdy máme internet v každé

  domácnosti a na každém

  telefonu, víme, jak naivní

  představa tohle byla. Pří-

  stup k informacím nám sice

  umožňuje rychle sdílet fot-

  ky a videa z Ukrajiny, ale už

  teď je zřejmé, že samotná

  fakta zlo nezastaví. Naopak.

  Ukazuje se, že kdyby existo-

  val internet v době

  holocaustu, velká část

  populace by z toho vyšla

  „informovaná“ tak, že by

  zpochybňovala, jestli se to

  opravdu děje, a trvala

  na tom, že všechno je jinak,

  než vám „oni“ říkají. Ti

  ostatní by si dali solidárně

  do profilové fotky Davidovu

  hvězdu. A Hitler by řádil

  dál.

  14. duben 2022

  ké diplomacie

  u v NATO

  klad vyplácení obrovských čás-

  tek americkým poradenským

  společnostem, u velké části

  společnosti jen umocnily jeho

  pověst „prezidenta bohatých“.

  Republikánská fronta

  Přes silnější pozici Le Peno-

  vé je před druhým kolem

  Macron stále mírným favo-

  ritem. Nahrává mu rozsáh-

  Zkrácený proces

  Klíčovou otázkou teď je,

  jak rychle může celý pro-

  ces proběhnout. Pro obě

  země je důležité, kolik času

  uplyne od oficiálního podá-

  ní přihlášky, po okamžik, kdy

  pro ně začne platit záruka

  kolektivní bezpečnosti. Rus-

  ko totiž oběma zemím opět

  vyhrožuje. Oficiální mluv-

  čí se omezují na to, že Rus-

  ko podnikne neurčité „tech-

  nologicko-vojenské kro-

  ky k dosažení rovnováhy

  v oblasti“, ale od některých

  ruských politiků zaznívají

  slova o zničení těchto zemí.

  V Rusku přitom v médiích

  neexistují politici, kteří by

  říkali něco, co neschvá-

  lil Kreml. Brutální napade-

  ní Ukrajiny je tím, co Finsko

  i Švédsko ke členství moti-

  vuje. Rusko se ale snaží prá-

  vě obavy ze svého brutálního

  postupu využít k odstraše-

  ní od jejich vstupu do NATO

  s tím, že by mohlo k akci při-

  stoupit v době, kdy země

  podají – žádost o přijetí, ale

  ještě nebudou členy.

  I přes de facto plnou

  připravenost obou zemí

  do Alian ce vstoupit, může

  proces trvat měsíce až rok.

  Finský ministr zahrani-

  čí Pekka Haavisto prohlá-

  sil, že mu bylo naznačeno,

  že se všechny země poku-

  sí proces co nejvíce urychlit.

  Jens Stoltenberg, generál-

  ní tajemník NATO, pak řekl,

  že hledá způsoby, jak vyřešit

  bezpečností obavy v obdo-

  bí od podání přihlášky

  po schválení členství. Fin-

  sko i Švédsko požívají bez-

  pečnostní záruky vyplývající

  členství v EU. Nicméně Spo-

  jené státy by nebyly nijak

  vázány jim jakkoli pomo-

  ci. Bude tedy hodně záležet

  na tom, zda bude Washing-

  ton ochoten dát Helsin-

  kám a Stockholmu nějaké

  dvoustranné záruky pro pře-

  chodné období.

  Strategická

  ruská prohra

  Pokud se vše podaří vyřešit

  a obě země do NATO nako-

  nec vstoupí, což je napros-

  to v našem zájmu, bude se

  jednat o totální debakl rus-

  ké diplomacie, který může

  Kreml přičítat jen a jen sobě

  a své agresivitě. Zmizí také

  argument některých evrop-

  ských zastánců tzv. neutra-

  lity a tzv. finlandizace. Ukra-

  jina by s největší pravděpo-

  dobností napadena nebyla,

  kdyby byla v NATO. Její při-

  jetí přitom rozhodně nebylo

  na stole. Německo, Velká Bri-

  tánie a Francie byly poměr-

  ně silně proti. Kdyby Moskva

  zůstala partnerem s alespoň

  základní důvěrou evropských

  zemí, lze si těžko představit,

  že by se na tom někdy něco

  změnilo.

  Stejně tak by se nejspíš

  nikdy nezměnil rezervovaný

  postoj finské a švédské spo-

  lečnosti. Obě země mají,

  na rozdíl od Ukrajiny, v pří-

  padě zájmu členství otevře-

  né, takže právě nálada veřej-

  nosti byla tím jediným, co

  Rusové měli na své straně.

  Rusko a před ním Sovětský

  svaz ale na nálady na Zápa-

  dě nikdy příliš ohledy nebra-

  ly. Považovaly je za nestálé

  a vrtkavé a vývoj jim často

  dal za pravdu. Západ věřil

  ve spolupráci s Ruskem ještě

  po útoku na Gruzii v roce

  2008. Obama dokonce věřil

  v restart vztahů. Po okupaci

  Krymu a Donbasu se sice

  Evropa otřásla, ale ne nato-

  lik, aby snižovala svou závis-

  lost na ruských energetic-

  kých surovinách. Ani pohled

  na členství v NATO ve Skan-

  dinávii se nezměnil. Musela

  přijít až děsivá a tragická

  agresivní válka, bombardo-

  vání měst a popravy civilis-

  tů, aby se Evropa probudila.

  Důležité je teď znovu neza-

  spat.

  FOTO: ARCHIV

  lá zkušenost se zvládáním

  globálních krizí od pande-

  mie koronaviru až po Ukra-

  jinu i zmíněné ruské vaz-

  by jeho konkurentky. Obo-

  jí bude moci patřičně zdůraz-

  nit v předvolebních debatách,

  jichž se hodlá na rozdíl

  od situace před prvním kolem

  zúčastnit a ve kterých ales-

  poň před pěti lety Le Peno-

  vou na hlavu porazil. Debaty

  budou kromě toho ideální pří-

  ležitostí, aby Macron po ukázal

  na nerealistické hospodářské

  plány svojí soupeřky.

  Ve prospěch současné-

  ho prezidenta hraje i podpo-

  ra většiny neúspěšných kan-

  didátů z prvního kola. K vol-

  bě Macrona otevřeně vyzval

  kandidát Zelených Yannick

  Jadot, socialistka Anna Hidal-

  gová, nebo dokonce komuni-

  sta Fabien Roussel. Sedmde-

  sátiletý Jean-Luc Mélenchon

  z radikálně levicového hnu-

  tí Nepoddajná Francie, který

  skončil se ziskem 22 procent

  na třetím místě, pak alespoň

  opakovaně apeloval na svo-

  je příznivce, aby krajní pra-

  vici nedali „ani jediný hlas“.

  Vzhledem k tomu, že volbu

  Le Penové podle průzkumů

  zvažuje asi čtvrtina Mélen-

  chonových příznivců, je to

  pro Macrona vítaná posila.

  Osobní podporu Macro-

  novi vyjádřila i kandidátka

  Republikánů, Valérie Pécres-

  sová. Tady je ale situace

  o něco složitější. Nemalá část

  vysoce postavených straníků

  v čele s jejím protikandidátem

  z primárek, poslancem Éricem

  Ciottim, má totiž k Le Peno-

  vé dlouhodobě blízko a dá

  se očekávat, že se po voleb-

  ním neúspěchu dříve či poz-

  ději integrují do její strany.

  Ciotti už se nechal slyšet, že

  v žádném případě nehodí svůj

  hlas Macronovi, a další vlivný

  republikánský poslanec Julien

  Aubert rovnou prozradil, že se

  chystá hlasovat proti němu.

  Le Penovou také okamžitě

  podpořili dva další neúspěš-

  ní prezidentští kandidáti z řad

  krajní pravice, Éric Zemmour

  a Nicolas Dupont-Aignan.

  Pro Macrona bude v příš-

  tích dvou týdnech klíčo-

  vé, aby znovu konsolidoval

  takzvanou „republikánskou

  frontu“ – tedy širokou koa-

  lici v podstatě všech ostat-

  ních politických směrů pro-

  ti krajní pravici, o kterou se

  mohl opřít v posledních vol-

  bách. Především musí znovu

  přilákat sympatizanty umír-

  něné levice, které na začát-

  ku svého prezidentství vyt-

  lačil do pozadí a nyní hrozí,

  že ve druhém kole zůstanou

  hromadně doma.

  Pomoci jejich mobilizaci by

  mohly třeba široce diskutova-

  né obměny ve vládě. Macron

  má příležitost nabídnout

  významné posty oblíbeným

  levicovým osobnostem nebo

  naopak dát najevo ochotu

  vyměnit nejkontroverznější

  členy kabinetu, jako je napří-

  klad ministr vnitra Gérald

  Darmanin. Spekuluje se rov-

  něž o tom, že by mohl po vol-

  bách na pozici předsedkyně

  vlády jmenovat současnou

  prezidentku Evropské centrál-

  ní banky Christine Lagardo-

  vou, která by pro změnu nalo-

  mila nerozhodnuté sympati-

  zanty Republikánů.

  ROZŠIŘOVÁNÍ NATO

  V EVROPĚ

  FOTO: ARCHIV

  RUS

  SWE

  NOR

  DEU

  HUN

  HRV

  SVN

  ITA

  FRA

  BEL

  DEUDEUDEU

  NLD

  ESPESP

  PRT

  GRL

  ISL

  GBR

  SVK

  DEU

  CZE

  POL

  LT U

  LVA

  EST

  ROU

  BGR

  MKD

  ALB

• Strana 10

  10 KOMENTÁŘE

  Z TWITTERU:

  Novaja Gazeta.

  Evropa

  Obyvatel

  Petrohradu

  Andrej

  Makedonov

  byl obviněn

  z „diskreditace“

  ruské armády

  za to, že

  nahradil

  cenovky

  v obchodě

  Lenta lístečky

  s nápisem

  „Ne válce“.

  Sergej Sumlenny

  Zajímalo by mě,

  jestli si politi-

  ci v Němec-

  ku uvědomují,

  jak katastrofál-

  ním důsledkům

  bude Němec-

  ko v příštích

  letech čelit kvůli

  svému faktic-

  ky proputinov-

  skému posto-

  ji uprostřed této

  války. Němec-

  ko ztratí jakou-

  koli důvěryhod-

  nost. My bude-

  me – opět! – ve

  východní Evro-

  pě považová-

  ni za spoluviní-

  ky zla. Na desít-

  ky let.

  JAROSLAV

  BICAN

  redaktor

  Týdeníku FORUM

  MIKROGLOSA

  Petr Schönfeld

  Včera před

  30 roky

  se na naší

  mediální scéně

  objevil deník

  Blesk. Pamatuji

  si to dobře. Byl

  jsem u toho.

  Byl to pátek

  13. Nepřinesl

  smůlu. Bulváru

  je třeba stejně

  jako deníku

  Forum. Oslovují

  každý svou

  skupinu.

  Zajímavé

  však je, že

  čtenáři Blesku

  nevědí, co se

  píše ve Fóru,

  zatímco čtenáři

  tohoto deníku

  Blesk nečtou,

  ale vědí, co se

  v něm píše.

  (PeS)

  Andrej Babiš (poslanec ANO)

  „Za sebe říkám, že to nepodporujeme, protože mi to

  připadá zbytečné. Předpokládám, že je to velice citlivé

  téma a nejlepší by bylo udělat na to referendum.“

  Andrej Babiš se vyděsil, že zrovna v době, kdy se

  pokouší nejpokleslejší rétorikou přetahovat voliče od

  Tomia Okamury, by se měl kladně vyslovit k případné

  americké základně na našem území.

  SRAB TÝDNE

  VOJTĚCH FILIP (komunista)

  „Kdo říkal, že hnutí Ne základnám

  nemá co na práci, je na velkém omylu.

  Naše vláda se předhání v tom, kdo se

  víc zaslouží o to, aby český občan měl

  méně bezpečí, musel více platit a ještě

  být pod cizím vojenským dohledem.

  Asi nám v USA nevěří, že tady musí mít

  vlastní vojáky.“

  Soudruh ani číst neumí. USA nám nevnucují

  základnu. Tu chceme my, protože nedůvěřujeme

  Rusku.

  MLČETI ZLATO

  FOTO: ARCHIV

  Prodá Andrej Babiš Mafru?

  N

  ovela zákona o stře-

  tu zájmů bude mít

  kromě jiných dopa-

  dů i jeden mediálně-po-

  litický. Zavede pro politi-

  ky – mimo jiné poslance či

  členy vlády – zákaz vlast-

  nit média. Současná podo-

  ba zákona byla podle vlád-

  ní koalice „v praxi nevyma-

  hatelná“, nová by kumula-

  ci politické a mediální moci

  měla prý účinně zabránit.

  Zatím ale změně brání hlav-

  ně poslanci hnutí ANO.

  Podle novely by už

  k naplnění požadavků záko-

  na o střetu zájmů nestačilo

  „zaparkovat“ firmy formál-

  ně ve svěřenských fondech.

  Změnu měla původně minu-

  lý týden v pátek na pořa-

  du svého jednání Poslanec-

  ká sněmovna, ale obstrukce

  poslanců a poslankyň hnutí

  ANO tomu nakonec zabrá-

  nily.

  Podle nyní platné verze

  zákona nesmějí být politici

  v pozici „ovládající osoby“,

  což svěřenské fondy napl-

  ňují. Novela ale do budouc-

  Petr Fiala a ODS nejsou na ručník

  P

  remiér Petr Fiala byl

  na dubnovém kongre-

  su ODS už popáté zvo-

  len předsedou občanských

  demokratů. Následující

  den byl zveřejněný březno-

  vý volební model agentury

  Kantar CZ pro Českou televi-

  zi, podle kterého by koalice

  SPOLU se 31,5 procenta opět

  vyhrála volby do sněmov-

  ny. Co se týče jednotlivých

  stran, Občanská demokra-

  tická strana by se umístila

  v pořadí druhá se 22,5 pro-

  centa (předchozí měsíc to

  bylo 21 procent) za prvním

  ANO se 27,5 procenta. Lepší

  doklad svého úspěchu v čele

  partaje si Fiala nemohl přát.

  Nevyplnila se tím pádem

  slova šéfredaktora Mla-

  dé fronty Dnes Jarosla-

  va Plesla, který 11. břez-

  na na svém facebookovém

  profilu napsal, že po břez-

  nových preferencích bude

  Fiala na ručník. Nestalo se

  tak. Petr Fiala i jeho stra-

  na si v tuhle chvíli vedou

  velmi dobře, byť samozřej-

  mě vždycky záleží na tom,

  co s čím srovnáváme a pod-

  le čeho daný úspěch posu-

  zujeme.

  Zmíněných 22,5 procen-

  ta je jistě málo ve srovnání

  s volebním výsledkem Mir-

  ka Topolánka ze sněmov-

  ních voleb v roce 2006, kdy

  občanští demokraté pod jeho

  vedením obdrželi 35,38 pro-

  centa hlasů. Pak tady ale

  máme výrazně nižší skóre

  ve volbách do dolní komo-

  ry parlamentu v roce 2013,

  kdy strana získala pouhých

  7,72 procenta.

  Klíčový je ovšem výsled-

  ný stav. Jedna věc jsou pre-

  ference samotné ODS, kte-

  ré v současné době rostou,

  a v žádném případě nelze

  tvrdit, že by Petr Fiala, který

  za ně primárně zodpovídá,

  byl v tomto ohledu na ruč-

  ník. Druhá věc je pak to, že

  kdyby se dnes konaly volby,

  předseda občanských demo-

  kratů by se znovu přesvěd-

  čivě stal premiérem, proto-

  že voličská podpora koalice

  SPOLU ve srovnání s loňský-

  mi volbami (27,79 procen-

  ta) dokonce vzrostla a Pirá-

  ti se Starosty si stojí při-

  bližně stejně. A vládní koa-

  lice bez problému funguje,

  žádné spory či konikty v ní

  nepozorujeme a nezdá se,

  že by byl jakýkoli důvod, aby

  nepokračovala.

  Nejdůležitější ze všeho je

  samozřejmě to, že Petr Fiala

  znovu po letech přivedl ODS

  zpátky do vlády a dosáhl

  toho, že strana má opět pre-

  miérský post. Přesto se nelze

  vyhnout úvahám o tom,

  v jakém stavu se Občan-

  ská demokratická strana

  aktuálně nachází, jaké jsou

  její limity a zda nehrozí, že

  na ně během tohoto voleb-

  ního období nějakým způso-

  bem narazí a tím se její sou-

  časný vzestup zastaví.

  Premiér Fiala ve svém

  úvodním projevu na kon-

  gresu občanských demo-

  kratů mimo jiné prohlásil:

  „ODS si už nemůže dovolit

  svoje voliče zklamat. Musí-

  me si přiznat, že mnozí nás

  volili nikoli proto, že by

  nás milovali a bezezbytku

  nám věřili. Volili nás proto,

  že jsme jim přišli jako v tu

  chvíli nejmenší zlo. Nej-

  menší zlo z těch, kterým

  Česká republika v posled-

  ních letech čelí. Prostě si

  řekli, že zavřou oči, a ješ-

  tě jednou to s námi zkusí.

  To musíme mít na paměti.

  Každý z nás. A podle toho

  se musíme chovat. Ve vlá-

  dě, v krajích, v parlamentu,

  ale i v místních zastupitel-

  stvech.“

  Petr Fiala to popsal vel-

  mi přesně. To, co ODS

  v minulosti nejvíce oslabi-

  lo a poškodilo, byla ztrá-

  ta důvěryhodnosti. Nyní je

  na tom sice už o dost lépe,

  ale pořád je to z velké části

  tak, jak upozorňuje předse-

  da vlády Fiala. Důvěra voli-

  čů v občanské demokraty je

  stále křehká a částečně jde

  o volbu menšího zla.

  Strana si proto nemů-

  že dovolit uhnout z toho, co

  její představitelé dlouhodo-

  bě říkají a co před volbami

  slibovali. A pokud by se tak

  stalo pod tíhou mimořád-

  ných okolností nebo napří-

  klad jako ústupek koaličním

  partnerům, je potřeba o tom

  otevřeně mluvit a podrobně

  to vysvětlovat.

  Občanští demokraté

  v dřívějších dobách narazili

  na to, že velmi důrazně

  a ostentativně zastávali

  hodnoty, ze kterých však

  v určité situaci dokázali

  pragmaticky uhnout (nejvi-

  ditelnějším příkladem byla

  tzv. opoziční smlouva). Ten-

  to přístup má u nich jistou

  tradici, na kterou si musejí

  dávat pozor i teď.

  na počítá s pojmem „skuteč-

  ný majitel“ právnické oso-

  by provozující rozhlaso-

  vé a televizní vysílání nebo

  vydávající periodický tisk.

  Definice skutečného

  majitele je vyřešena jed-

  noduše: Je to osoba zapsa-

  ná do evidence skutečných

  majitelů. Andrej Babiš je

  – poté, co vloni začal pla-

  tit zákon o evidenci skuteč-

  ných majitelů – veden jako

  koncový vlastník Agrofertu,

  a tedy i Mafry.

  Vládní koalice zdůraz-

  ňuje, že nejde o zákon kvů-

  li Babišovi; vztahuje se také

  obecně na poslance, senáto-

  ry, členy vlády a členy kraj-

  ských, městských a obec-

  ních rad.

  Současný striktní výklad

  znemožňuje například

  i komunálním politikům

  vlastnit menší vydavatel-

  ství, která vydávají například

  místní noviny. Novela zákaz

  změkčuje: Umožňuje jim

  vlastnit média ve vydava-

  telstvích zhruba do čistého

  obratu přes 80 milionů nebo

  do 50 zaměstnanců. Povole-

  na jsou i stranická periodika.

  Médií nad tento rámec by

  se ale dle požadavků zákona

  museli do 60 dní od platnos-

  ti novely vzdát (na interne-

  tová média se ovšem ome-

  zení nevztahuje): například

  je prodat, nikoli však „oso-

  bě blízké“, případně – napří-

  klad u Babiše – složit posla-

  necký mandát.

  Pokud by to neudělali,

  sankce počítají se zabave-

  ním výnosu z činnosti me-

  diálního domu či s pokutou

  ve výši tří procent aktiv fir-

  my. I s ohledem na někte-

  ré vládní připomínky je však

  pravděpodobné, že se zně-

  ní zákona ještě v průbě-

  hu legislativního procesu

  změní.

  „V demokratické zemi

  jsou svobodná média

  a občané hlídacími psy

  mocných. Ničení svobo-

  dy tisku vede ke korup-

  ci a úpadku životní úrovně.

  Na základě zákona, který

  jsme připravili už v minu-

  lém období, ale tehdej-

  ší vláda jej odmítala pro-

  jednat, nebudou vrcho-

  loví politici moct vlastnit

  mediální domy a zneuží-

  vat je v politické soutěži,”

  říká pirátský poslanec Jakub

  Michálek, který na přípravě

  novely pracoval.

  Andrej Babiš o Agro-

  fertu, kam v rámci holdin-

  gu spadá i Mafra, sice mlu-

  ví jako o „své bývalé firmě“,

  stanovisko Agrofertu ke kri-

  tickému článku na webu

  Seznam Zprávy ale ochotně

  pomáhal dále šířit na svém

  Twitteru, kde má bezmála

  půl milionu followerů.

  Babiš si již v roce 2013

  pořídil vydavatelství Mafra

  či rozhlasovou stanici

  Impuls. Vlastní média prý

  chtěl, „aby konečně psa-

  la pravdu“. MF Dnes opa-

  kovaně tiskne Babišovy

  autorské komentáře, coby

  majitele jej neuvádí. Jako

  u jeho nedávného komen-

  táře Macešská vláda. Prvních

  100 dní Fialovy chudoby.

  Jak se k novele zákona

  o střetu zájmů Babiš a práv-

  ní tým Agrofertu postaví,

  ukáže budoucí vývoj – nej-

  později 60 dní poté, co

  vládní koalice novelu záko-

  na o střetu zájmů přes

  odpor a obstrukce ANO

  prosadí a zákon v nové

  podobě vstoupí v účinnost.

  ROBERT

  BŘEŠŤAN

  HlídacíPes.org

  IN MEDIAS RES

• Strana 11

  11KOMENTÁŘE

  14. duben 2022

  JUSTIČNÍ ZÁPISNÍK

  Bývalá šéfka ERÚ

  Alena Vitásková se

  po čase na dva dny

  vrátila do médií. Nej-

  prve jsme si přečet-

  li zprávu, že nedostane

  od státu požadovaných

  183 milionů korun jako

  náhradu za ušlý zisk,

  druhý den pak výsle-

  dek jiného soudu, pod-

  le něhož dostane jako

  náhradu za neúspěšné

  trestní stíhání v kau-

  ze solárních elektráren

  „jen“ 600 tisíc korun

  místo požadovaných

  48 milionů. O Ale-

  ně Vitáskové si může-

  me myslet cokoli; její

  politické angažmá se

  v posledních letech

  dostalo někam k hrani-

  cím absurdna, její poli-

  tický institut posky-

  toval základnu hod-

  ně extrémním polo-

  hám naší krásné doby,

  když zmíníme třeba

  samozvanou konzulku

  doněckých separatis-

  tů Nelu Liskovou. Sou-

  dy rozhodovaly podle

  práva, jak jinak. Vitás-

  ková podle nich nedo-

  statečně doložila vztah

  mezi svým stíháním

  a ne úspěšnou kandi-

  daturou na senátor-

  ku, stát prý také nemů-

  že za to, že si soukro-

  má společnost roz-

  myslela Vitáskovou

  v době jejího stíhá-

  ní zaměstnat jako top-

  -manažerku. Přesto

  nám v obou zprávách

  něco podvědomě schá-

  zí. Dobře, jde nakonec

  „jen“ o 600 tisíc korun

  a několikaleté vláčení

  před soudem. Už se ví,

  který z policistů nebo

  státních zástupců je

  zaplatí?

  Robert Malecký,

  HlídacíPes.org

  KRESBA: PAVEL BENEŠ

  Rusko vystupňuje brutalitu:

  Budeme se dál jen dívat?

  DAVID STULÍK

  bezpečnostní analytik abývalý diplomat

  B

  líží se pro Puti-

  nův režim doslo-

  va magické datum

  9. května, což je pod-

  le sovětské i ruské myto-

  logie Den vítězství nad

  fašismem. Tou dobou chtěl

  Putin již oslavovat posvát-

  né datum vojenskou pře-

  hlídkou ruské armády

  na kyjevském Chreščaty-

  ku. Měla to být obnove-

  ná oslava dalšího vítězství

  ruského lidu nad fašismem,

  tentokrát nad domnělým

  ukrajinským fašismem či

  nacismem.

  Denacifikace se

  zadrhla

  Jenže, jak mesiášské taže-

  ní ruských „antifašistů“ pro-

  ti Ukrajině vypadá, víme

  všichni. Putinova „denaci-

  fikace“ Ukrajiny se zadrhla,

  ale zfanatizovaný dav oče-

  kává od vůdce „výsledky“.

  Někteří v Rusku si již zača-

  li uvědomovat, že něco není

  v pořádku a snaží se zachrá-

  nit aspoň sebe sama. Napří-

  klad řada putinovských pro-

  pagandistů v čele s populár-

  ní tváří vlajkové lodě ruské

  propagandy Ivanem Urgan-

  tem odjela do zahraničí, pře-

  devším do Izraele. Urgan-

  ta následovaly další hvězdy

  ruských státních nebo státu

  loajálních TV stanic.

  Bouří se také někte-

  ří kněží pravo-

  slavné církve,

  jež doposud

  patřila k oporám Putino-

  va režimu a jejíž patriar-

  cha Kyrill neustále pod-

  poruje a schvaluje válečné

  běsnění ruských jednotek

  na Ukrajině. Někteří pravo-

  slavní kněží z Ukrajiny, kte-

  ří jsou podřízení Moskvě,

  dokonce napsali žádost, aby

  byl patriarcha Kyrill posta-

  ven před církevní tribu-

  nál a potrestán za své činy

  a projevy, které nemají nic

  společného s péčí o duše

  věřících.

  Putin ví, co se děje

  Putin samozřejmě vidí

  a ví, co se děje. Podle úda-

  jů investigativního webo-

  vého portálu Bellingcat byli

  příslušníci a důstojníci rus-

  ké tajné služby FSB, kte-

  ří zodpovídali za Ukrajinu,

  buď suspendováni, anebo

  zatčeni. Šéf tohoto odděle-

  ní, generál Sergej Beseda, je

  údajně držen ve vězení.

  Putinova zlost a frustra-

  ce postihla i armádní vele-

  ní. Ruský vůdce o víken-

  du vyměnil velitele rus-

  ké operace proti Ukrajině

  a do čela „denacifikačního

  tažení“ jmenoval nechvalně

  známého generála Alexan-

  dra Dvornikova. Ten pro-

  slul pod přezdívkou „řez-

  ník z Alleppa“, protože jako

  velitel ruských sil v Sýrii

  nařídil záměrné bombar-

  dování civilních cílů, a to

  včetně škol a nemocnic, což

  vedlo v roce 2015 k obrov-

  ské migrační vlně ze Sýrie.

  Je jasné, kterým smě-

  rem se budou ubírat dal-

  ší vojenské kroky Rus-

  ka. K 9. květnu musí rus-

  ká armáda svému vrchní-

  mu veliteli dát na stůl ono

  další sakrální vítězství nad

  „fašisty“. Hlavní směr bude

  Donbas, který Rusko dopo-

  sud vojensky nepokořilo,

  a kde se i nadále ukrajinská

  armáda hrdinsky brání.

  Jde především

  o Mariupol, který ruské

  letectvo a dělostřelectvo

  systematicky srovnává se

  zemí. Mariupol totiž brání

  pluk Národní gardy ukra-

  jinského ministerstva vnit-

  ra Azov. Ten byl a je v rus-

  ké propagandě označován

  za „fašistický“ a „naciona-

  listický“. Bohužel, tyto rus-

  ké nálepky a klišé převza-

  la do značné míry i západní

  média, která o Azovu refe-

  rují v podobném duchu.

  Rusové se snaží

  uklízet

  Zničení Azovu a násled-

  ná krutá a krvavá exemplár-

  ní „denacifikace“ Mariupolu

  je teď jedním z hlavních cílů

  Rusů, kterého chtějí dosáh-

  nout do 9. května. Parado-

  xem zůstává, že Mariupol je

  (nebo spíše bylo) ruskoja-

  zyčné město, obývané pře-

  vážně etnickými Rusy. Podle

  zpráv, které s sebou přines-

  li uprchlíci z Mariupolu, je

  rozsah zvěrstev a válečných

  zločinů spáchaných ruskými

  jednotkami o několik řádů

  větší než v Buči u Kyjeva.

  Jenže v Mariupolu už začaly

  ruské síly po sobě „uklízet“

  a podle informací legitim-

  ního vedení města tu zača-

  la fungovat mobilní kre-

  matoria.

  Mariupol ruskému vůd-

  ci, schovaném kdesi v bun-

  kru, nebude stačit. Proto se

  nyní očekává masivní ofen-

  ziva ruských sil na Donba-

  se. Podle informací západ-

  ních rozvědek i ukrajin-

  ské armády dojde v násle-

  dujících dnech k ofenzivě

  ruské armády, která bude

  ničit a pálit všechno, co jí

  bude stát v cestě. Očeká-

  vá se velké nasazení letec-

  tva a dělostřelectva včet-

  ně raketových úderů, kte-

  ré nebudou zaměřeny jen

  na vojenské cíle. Příkla-

  dem toho může být nedáv-

  ný zbabělý útok na krama-

  torské nádraží, kde rus-

  ké rakety zabily pět desítek

  civilistů včetně dětí čekají-

  cích na evakuaci.

  Bude hůř

  Opět zde vidíme osvědčený

  ruský scénář ze Sýrie a jme-

  nování generála Dvornikova

  nenechává nikoho na pochy-

  bách, čeho budeme svědky

  v následujících dnech. Musí-

  me se totiž připravit na ješ-

  tě horší obrázky a televiz-

  ní záběry, než jsme viděli

  doposud.

  Ukrajinská armáda je ale

  na tento scénář připrave-

  na a zcela jistě bude rus-

  ké brutální síle i nadále sta-

  tečně čelit. Proti letectvu

  a dělostřelectvu potřebu-

  je posílit především těžkou

  obrněnou technikou, proti-

  leteckou a protiraketovou

  obranou. Proto ono volá-

  ní ukrajinského prezidenta

  směrem na Západ s prosbou

  o pomoc s dodávkami zbra-

  ní. Tyto výzvy byly částečně

  vyslyšeny, i když dodávky

  začaly pozdě, a nikoli v tom

  obsahu, jaký ukrajinské jed-

  notky potřebují.

  Vůdce se bude

  hněvat

  V případě, že ukrajinské

  síly neumožní Rusům

  ovládnout zbylé území

  Donbasu, a takové šan-

  ce ukrajinská armáda roz-

  hodně má, pak se musí-

  me připravit na další porci

  hněvu ruského vůdce. Osla-

  vy 9. května by tím byly dost

  pokaženy. Pokud se pokusí-

  me vcítit do jeho mesiášské-

  ho uvažování, nezbude mu

  než sáhnout po ještě těžších

  kalibrech a pákách.

  Posvátné datum

  vítězství

  S tím, jak se bude blížit ono

  pro Rusy posvátné datum

  9. května, a pokud se nebu-

  de „řezníkovi z Alleppa“

  dařit uspokojit svého vůd-

  ce, bude narůstat pravděpo-

  dobnost, že Putin opravdu

  sáhne po zbraních hromad-

  ného ničení, ať už to budou

  chemické zbraně (nebo

  Rusy způsobená katastro-

  fa na ukrajinských chemič-

  kách, kterých je na Donbase

  dost), nebo omezené nasa-

  zení menší taktické jaderné

  zbraně.

  Pokud by došlo k podob-

  nému scénáři, na Zápa-

  dě by toto nasazení zbra-

  ní hromadného ničení mělo

  devastující vliv na nála-

  du a morálku společnosti.

  Na rozdíl od Ukrajiny, kde

  lidé a společnost už nema-

  jí žádné iluze o Putino-

  vých ambicích a jeho stra-

  tegii, která spočívá v plné

  likvidaci ukrajinského státu

  a jeho občanů.

  Temný stín

  jaderné hrozby

  Co můžeme čekat od nás,

  západních zemí? V přípa-

  dě další eskalace a možné-

  ho použití zbraní hromad-

  ného ničení budou západní

  společnosti ještě více šoko-

  vány a – podle ruského oče-

  kávání – budou lidé více tla-

  čit na své vlády, aby je neza-

  tahovaly do potenciální

  války a uchránily od váleč-

  ného běsnění, které rozpou-

  talo Rusko. Ruští plánova-

  či a propagandisté budou

  chtít vy užít podobné nálady

  i k tomu, aby veřejné mínění

  na Západě tlačilo na omeze-

  ní vojenské podpory Ukraji-

  ně. Další posílení ekonomic-

  kých sankcí ze strany Zápa-

  du totiž Rusku příliš neva-

  dí, Rusové si již zvykli, že

  na oltář vlastního „vítězství“

  musejí, na rozdíl od západ-

  ních společností, přinést

  i omezení blahobytu a život-

  ní úrovně.

  Pravděpodobnost, že

  budeme i nadále jen

  „pobouřenými“ svědky zlo-

  činného ruského vraždění

  a ničení, je bohužel velká.

  A přitom dnešní stav připo-

  míná situaci s pyromanem,

  který má sirky v rukou

  a chystá se podpálit dům,

  ve kterém bydlíte a spíte.

  Pořád máme čas, abychom

  mu sirky sebrali z ruky.

  Včas bychom měli odhodit

  naše obavy a zábrany, pou-

  žití vojenské síly proti rus-

  ké armádě je vhodné právě

  nyní, než ruský vůdce

  opravdu sáhne po daleko

  více zničujících zbraních.

• Strana 12

  12 PUBLICISTIKA

  Proč se Rusové opakovaně dopouštějí válečných zločinů? Odpovídá vojenský psycholo

  Jsou jako esesáci po osmdesáti l

  Daniel Štrobl

  je psycholog,

  který se věnuje

  problematice armády

  i psychologii násilí.

  Opakovaně pobýval

  u našich vojáků na

  zahraničních misích.

  Je také autorem

  první české odborné

  knihy o psychologii

  zabíjení.

  JIŘÍ X DOLEŽAL

  reportér Týdeníku FORUM

  Proč se Rusové opako-

  vaně dopouštějí válečných

  zločinů? Groznyj, Aleppo,

  Buča…

  Mimo jiné i proto, že jim

  to opakovaně prochází.

  Jim se za zvěrstva de fac-

  to nikdy nic nestalo. Rus-

  ká společnost není otevře-

  ná. Když se v rámci ame-

  rické či britské armády sta-

  ne, že dojde k omylu nebo

  zločinu, například se omy-

  lem vybombarduje nemoc-

  nice, tak to vzbudí obrov-

  ský ohlas v médiích a veřej-

  ném mínění té dané země.

  Sami občané se bouří – a to

  se v Rusku neděje. Pro-

  to to prochází, společnost

  to toleruje, racionalizuje

  a bagatelizuje. Že byla vál-

  ka, že to bylo nutné, pří-

  padně že se to nestalo. Pro-

  to nemají vojáci seberefle-

  xi. Druhý důvod je kultur-

  ně-historický, ruská kultura

  je jinak nastavená než kul-

  tura naše. Úcta k životu

  člověka má jinou váhu než

  v pojetí Západu, katolic-

  ko-evangelicko-židovské-

  ho světa. A konečně, ruská

  média Ukrajince dlouhodo-

  bě dehumanizují.

  Na Západě, když spá-

  chají vojáci zločin, skon-

  čí před soudem. Sám říká-

  te, že z Ruska takové pří-

  pady neznáme. Hraje roli,

  že válečné zločiny toleru-

  je přímo systém?

  Ano, ti lidé – od politických

  špiček až po konkrétní vojá-

  ky na bojišti – nemají oba-

  vu, že by jim jejich jednání

  neprošlo. Že by z něj mohli

  mít později problémy. Pro-

  to tyto, jak to nazval Albert

  Bandura, „rozvolněné mra-

  vy“. Jednoduše nemají oba-

  vy z postihu. Abú Grajb i My

  Lai, zločiny americké armá-

  dy v Iráku a Vietnamu, se

  také odehrály, ale měly pro

  pachatele zásadní důsled-

  ky. A to dnes každý voják –

  americký, český, francouz-

  ský – ví, má to vzadu v hla-

  vě. Ruský stát takové kauzy

  neřeší a vojáci pak mají ony

  „rozvolněné mravy“.

  Část zvěrstev spácha-

  li zřejmě kadyrovci. Proč

  jsou Čečenci i v měřít-

  cích islámského světa tak

  krutí?

  Já na to nemám data a argu-

  menty. Čečenci měli velmi

  neblahou pověst i v Afghá-

  nistánu. I tam u majorit-

  ní populace – Paštunů –

  vyvolávali podobné, řekně-

  me, rozpaky. Jsou to neříze-

  né střely, vojáci bez kázně,

  zaměření na vizuální efekt.

  Chtějí udělat něco bom-

  bastického – což může být

  i zvěrstvo – ale zároveň jsou

  jako vojáci pro opravdový

  boj nepoužitelní. Ale proč se

  tak chovají, nevím.

  Na ruské straně válčí

  žoldnéři, vagnerovci. Jaký

  je psychotyp člověka, kte-

  rý se takto živí? Co je to

  za lidi?

  Rusové – neustále, a teď

  zvlášť intenzivně – použí-

  vají nálepku „nacismus“.

  Ve skutečnosti jsme zde

  svědky takzvané identifi-

  kace s agresorem. Rusové

  jsou nacisty vlastně velmi

  fascinovaní. V jistém smys-

  lu nacisty obdivují a nevě-

  domě se s nimi identifi-

  kují. Používají nálepky, že

  někdo je nacista – ale sou-

  lik případů sexuálního nási-

  lí, které Rusové spácha-

  li v Kyjev ské oblasti. V Buči

  FOTO: ČTK

  Už 1222! Takový je počet obětí ruské invaze

  mezi civilním obyvatelstvem jen v Kyjevské

  oblasti podle oficiálních údajů ze sobotního

  rána. Je celkem zřejmé, že se nejedná

  o definitivní číslo, jelikož se v městečkách

  u Kyjeva stále odhalují masové hroby. Ruská

  armáda po sobě na Ukrajině zanechává

  barbarské příběhy vražd, znásilnění

  a rabování. Počínání okupantů symbolizuje

  i kulturní propast mezi Ukrajinou a Ruskem.

  Minulý týden ukrajin-

  ská ombudsmanka Ljudmy-

  la Denisova zveřejnila něko-

  Jak válka ukazuje kulturní propast mezi Ukrajinou aRuskem

  Lednička versus svoboda

  Masakr ve městě Buča, kde

  po ústupu ruské armády bylo

  objeveno již více než čty-

  ři sta těl zavražděných civi-

  listů, otřásl veřejností nejen

  na Ukrajině, ale i na Zápa-

  dě. Další masové hroby byly

  odhaleny ve vesnici Buzo-

  va a v nedaleké Boroďance.

  Hromadné popravy Ukrajin-

  ců byly doprovázeny rabo-

  váním a sexuálním nási-

  lím. V posledních dnech se

  v médiích šíří příběh ruského

  vojáka Alexeje Byčkova, kte-

  rý na sociálních sítích zve-

  řejnil video, na němž znásil-

  ňuje batole. Jeho jednotka se

  podle různých údajů rovněž

  zapojovala do bojů na Ukra-

  jině, a je tedy navýsost prav-

  děpodobné, že video pochází

  právě z Ukrajiny.

  časně u nich mnohdy vidí-

  me něco, co se nacismu

  nápadně podobá. Včet-

  ně symboliky, kdy mají

  na rukou červené pás-

  ky, a místo háknkrajcu na

  nich mají Z, nebo děla-

  jí gesta podobná hajlová-

  ní a podobně. Vagnerov-

  ci jsou lidé, kteří se – mini-

  málně nevědomě – styli-

  zují do Einsatz Gruppen

  SS. Prototypem vagnerov-

  ce je člověk, který dekla-

  rativně odmítá nacismus,

  ale vnitřně nácky obdivu-

  je. Proto si pozmění pouze

  kostým, ale chová se jako

  nacista. Vagnerovci jsou

  nacisti, extremně naciona-

  lističtí, agresivní a xeno-

  fobní vojáci bez jakýchkoli

  zábran. Prototyp vagnerov-

  ce bude blízký prototypu

  příslušníka Einsatz Grup-

  pen SS – agresivní, posluš-

  byla pěticí ruských vojá-

  ků znásilněna čtrnáctiletá

  holčička, která je teď těhot-

  FOTO: ARCHIV

  ná. Před zraky matky, kte-

  rou Rusové přivázali k žid-

  li, vojáci znásilňovali její-

  RADOMYR MOKRYK

  ukrajinský historik akulturolog

  (nyní ve Lvově)

  FOTO: ARCHIV

  Doktor Daniel Štrobl,

  jeden z mála českých

  psychologů, který se

  věnuje psychologii

  války.

  Základem anonymity je uniforma - a anonymní dav je bestie.

  Rodiče budou mít ze svého syna radost. Pokud přežije. Ruský voják s válečnou trofejí.

• Strana 13

  13PUBLICISTIKA

  olog Daniel Štrobl

  ti letech

  14. duben 2022

  ný a nerozlišující mezi

  vojáky a civilisty.

  Skinhead, když zestár-

  nul?

  Ano,

  ale jen ten skinhead,

  který nebude úplný zbabě-

  lec. Vagnerovci mají alespoň

  odvahu

  – ač je nechci glo-

  rifikovat – do toho konik-

  tu jít. Skinheadi jsou čas-

  to zbabělí, vagnerovci ne.

  Opravdoví náckové také

  nebyli. Byly to pokřivené

  charaktery, ale většinou to

  nebyli zbabělci. Vagnerov

  -

  ci jsou zjednodušeně řečeno

  esesáci po osmdesáti letech.

  Velitelem v Buči byl

  Azatbek Asanbekovič

  Omurbekov. Fotky uka-

  zují také burjatské odve-

  dence. V

  Rusku panuje sil-

  ný rasismus proti východ-

  ním Asijcům. Ti kluci byli

  celý život diskriminová-

  ni bílými Rusy a

  Ukrajin-

  ci jsou také bílí. Může to

  hrát roli?

  Ano.

  Aby voják páchal zvěr-

  stva, musejí se stát tři věci.

  Musejí protivníka dehumani-

  zovat, přestat v

  protivnících

  vidět lidi. Musejí mít mož-

  nost odpovědnost za své činy

  na někoho přesunout

  – veli-

  tele, který řekne, palte. A

  za

  třetí – k těm východním Asij-

  cům: Voják v

  takovém přípa-

  dě bude páchat zvěrstva o

  to

  pravděpodobněji, pokud je to

  člověk sám vnitřně traumati-

  zovaný, zraněný a

  v minulos-

  ti ponižovaný. A

  je skoro jed-

  no, odkud to ponížení pra-

  menilo – od rodiny přes školu

  až po armádu.

  Je to poníže-

  ný, zmrzačený člověk, kte-

  rý má najednou tu intu, má

  ten nůž,

  uniformu a mož-

  ná poprvé v

  životě není oběť.

  Naopak, může tu oběť udě-

  lat z

  někoho jiného. A mož-

  nost satisfakce, možnost mu

  vrátit všechno to příkoří,

  co

  se mu stalo? Notabene na

  někom, kdo pro mě není člo

  -

  věk, a

  když jsem se mohl zba-

  vit zodpovědnosti? Kdo by

  tomu odolal! Samozřejmě,

  může to být jen jedno z mož-

  ných vysvětlení, proč se zvěr-

  stev dopustila skupina Asijců.

  ho jedenáctiletého syna.

  Sexuální zločiny na okupo-

  vaných územích již dosáhly

  takových rozměrů, že se jim

  dostává zvláštní pozornos-

  ti v OSN. Barbarství okupan-

  tů se neomezuje pouze na

  sexuální zločiny. V městeč-

  ku Makariv u Kyjeva Rusové

  mučili osmdesátiletého star-

  ce a před zraky jeho dcery

  mu uřízli ruce. Takové přípa-

  dy rovněž nejsou ojedinělé.

  Pračka jako symbol

  luxusu

  Rabování nabylo masové-

  ho charakteru a občas se

  může zdát, že se jedná snad

  o hlavní motiv aktivit rus-

  kých vojáků na Ukrajině. Po

  rabování se ruští vojáci vra-

  cejí nejčastěji do Běloruska,

  odkud posílají ukradené věci

  domů. Podle sortimentu lze

  usoudit, že okupanti rabu-

  jí cokoli – od šperků a peněz

  až po mikrovlnky, prač-

  ky, a dokonce spodní prád-

  lo. Podle toho, jak populár-

  ní se mezi Rusy staly kráde-

  že domácích spotřebičů, lze

  soudit, že myčka nádobí je

  pro řadového ruského vojáka

  symbolem luxusu.

  Pokud se člověk aspoň na

  chvíli dokáže soustředit kro-

  mě masových hrobů a bru-

  tálních vražd, které pácha-

  jí ruští vojáci, také na dal-

  ší témata spojená s válkou,

  všimne si i zásadního civili-

  začního rozdílu mezi Ukra-

  jinou a Ruskem. Válka pro-

  bíhá mezi zemí, kde za hod-

  noty svobody jsou ochot-

  ny bojovat stovky tisíc lidí,

  a státem, pro jehož obča-

  ny se pračka stává symbo-

  lem válečných trofejí. Zázna-

  my rozhovorů ruských vojá-

  ků s jejich matkami a ženami

  jsou pozoruhodnou ilustra-

  cí nejen způsobu vulgární

  komunikace v ruských rodi-

  nách, ale poukazují na cyni-

  smus samotných Rusů. Mat-

  ky se totiž často ptají, „co

  jim syn z Ukrajiny doveze“.

  Někdy si přímo objednáva-

  jí rabování, protože „takový

  nový notebook by byl pros-

  tě úžasný“.

  Zatímco se rodiny rus-

  kých vojáků těší na nové

  mikrovlnky, samotní oku-

  panti často žasnou nad

  úrovní blahobytu Ukrajin-

  ců. V prvních dnech vál-

  ky se zachycené telefoná-

  ty Rusů válčících na Ukrajině

  setkávaly spíše s nepochope-

  ním. Ukrajina samotná totiž

  zrovna nepatří mezi boha-

  té země, a úžas ruských oku-

  pantů nad tím, že „mají tady

  na vesnicích asfaltové ces-

  ty“, se zdál být špatným vti-

  pem. Jak se ale takové zázna-

  my množily, ukázalo se, že se

  nejedná o výjimky. Blahobyt

  Ukrajinců je pro Rusy iritu-

  jícím faktorem. A jelikož na

  rozdíl od civilního obyvatel-

  stva ukrajinských městeček

  okupant má v rukou zbraň,

  tak se rozhodl tuto „nespra-

  vedlnost“ napravit.

  Mikrovlnka, nebo

  lidský život?

  Všichni ruští okupanti z Buče

  byli identifikováni ukra-

  jinskou rozvědkou. Přes-

  tože většina ruských vojá-

  ků přišla do Buče z vojenské

  základny v ruské Chabarov-

  ské oblasti, obecně pochá-

  zejí z malých vesniček z tak-

  řka celého Ruska. Názvy jako

  Iljinka, Chorinsk nebo Čadan

  často nic neřeknou ani zkuše-

  nému rusistovi. To je totiž to

  opravdové Rusko, kde končí

  lesk Moskvy a začíná skuteč-

  ný ruský život. Právě z tako-

  vých vesniček pocházejí ruští

  vrahové a právě to jsou cílo-

  vé stanice uloupených pra-

  ček z Ukrajiny. Pro ruské vojá-

  ky je „návštěva“ Ukrajiny čas-

  to prvním výjezdem za hrani-

  ce své oblasti a způsobuje jim

  kulturní šok.

  Na pozadí tragédie odehrá-

  vající se na Ukrajině jsme tak

  svědky až groteskních příbě-

  hů, které ještě výrazněji uka-

  zují kulturní hranice mezi

  Ukrajinou a Ruskem. Ukra-

  jinský zpěvák Oleh Skryp-

  ka se nedávno vrátil do své

  vyrabované chaty nedaleko

  Kyjeva – byla plná odpadků

  a jinak skoro prázdná, Ruso-

  vé odnesli všechno i s matra-

  cemi. Nechali tam však obra-

  zy, které měl v obýváku, při-

  čemž jeden takový obraz od

  malíře Anatolije Kryvolapa

  stojí více než sto tisíc dola-

  rů. Podobně ukrajinský malíř

  a dnes voják Ivan Pišta nale-

  zl svůj byt v Hostomyle také

  kompletně vyrabovaný. Ruští

  vojáci navíc spálili celou jeho

  rozsáhlou knihovnu.

  Nejednou bylo v médiích

  zmíněno, že trvající konikt

  není pouze válkou mezi dvě-

  ma státy, ale především kon-

  frontací dvou hodnotových

  systémů. Ukrajinci poslali na

  FOTO: ARCHIV

  FOTO: ANDRYI DUBCHAK

  A to aniž bych chtěl předpo-

  kládat, že se podobných věcí

  nedopustily jinde na Ukrajině

  skupiny etnických Rusů.

  Může vůbec dvacetile-

  tý chlapec z

  Burjatska,

  žijící v paneláku v rodině

  provozující šamanismus,

  navíc gramotný teprve

  v první generaci, pocho

  -

  pit, že něco nemá dělat,

  i když ostatní to dělají?

  Moc ne. To je do extrému

  vyhnaný obrázek Výcho

  -

  du – včetně třeba Sever-

  ní Koreje a v jistém smys-

  lu i

  Číny. Pohled na jedince

  je tam jiný. My máme před-

  stavu, že Rusové jsou vnitř-

  ně svobodní tak, jako jsme

  svobodní my

  . Ale jejich kul-

  tura to nepěstuje. Jsou sku-

  pinou, která snáze přenáší

  odpovědnost na druhé.

  Mají,

  řečeno terminologií Julia-

  na Rottera, vnější „locus of

  control“

  . Tedy pocit, že jejich

  život je výsledkem vnějších

  vlivů, nikoli jich samých.

  Čím dále na Východ, tím více

  lidé činí za svůj život odpo

  -

  vědné druhé – stát, cizince,

  osud,

  karmu a tak dále. Vývoj

  Ruska se odehrával jinak než

  vývoj Evropy, včetně Ukraji

  -

  ny. Rusové nezažili renesan-

  ci, humanismus, osvícenství,

  baroko. Dodnes tam ve sty-

  lu vlády přetrvávají rysy cha-

  nátu, později samoděržaví.

  Vládne jeden.

  Proto je nám

  Rusko mnohem vzdálenější

  než třeba Ukrajina, která se

  spíše blíží Polsku a Litvě.

  Objevilo se video, na

  kterém ukrajinský voják

  dorazil raněného ruské-

  ho vojáka. Dá se po Buči

  podobné mstě zabránit?

  Nedá se tomu zabránit, nelze

  to schvalovat. A je v zájmu

  Ukrajiny, aby tyto věci vyšet

  -

  řovala, trestala a jednoznač-

  ně odsuzovala, tak jako to

  dělají armády NA

  TO. Nesmí

  to zapírat jako Rusko. Ale

  kdybych byl soudce – voják

  zabil vojáka. Měl s ním

  zacházet jako se zajatcem,

  ale pořád to byl voják. Je to

  nesrovnatelné se znásilňo

  -

  váním batolat v

  Buči.

  podporu své armády miliar-

  dy hřiven a celá země se pro-

  měnila ve velký dobrovolnic-

  ký tábor, kde každý plní svůj

  úkol. Symbolem ruské oku-

  pace se naopak stal řetězec

  praček a ledniček, které dnes

  proudí z Ukrajiny přes Bělo-

  rusko do Ruska.

  Mýtus o jednotném velko-

  ruském národě, který byl po

  staletí pečlivě pěstován v Rus-

  ku a k němuž prý patří i Ukra-

  jinci, nyní boří samotní Ruso-

  vé, když dávají přednost mik-

  rovlnce před lidským životem.

  V nedávném rozhovoru pro

  ukrajinská média tento rozdíl

  zdůraznila i ombundsmanka

  Ljudmyla Denisova, když

  popisovala, jak se snaží komu-

  nikovat s Výborem matek rus-

  kých vojáků a dotlačit je

  k akci. Jenže je to podle její

  zkušenosti beznadějné:

  „Nabízela jsem jim možnosti,

  jak se spojit s naším výborem,

  aby vycházely do ulic, tlačily

  na Putina, aby zastavil válku.

  Ale ony nejsou jako my, chá-

  pete? Ony nebudou bojovat za

  to, co jim patří, ani pro své

  lidi, tak jako kdysi my na

  Majdanu. Tak jako my bojuje-

  me dnes.“.

  FOTO: ANDRYI DUBCHAK

  Obraz zkázy, kterou po sobě zanechává ruská armáda.

  Zavraždění civilisté - v armádě běžně šikanovaní ruští vojáci se mají na kom mstít.

  V bojových jednotkách je zařazeno

  mnoho východoasijských obyvatel

  Ruska, kteří jsou v běžném životě

  v Rusku citelně diskriminováni

  bílými Rusy. Teď je pustili na bílé

  Ukrajince a řekli jim „můžeš“.

• Strana 14

  14 PUBLICISTIKA

  Na Donbase zemřel

  Andrej Babickij.

  Zpráva, která prvního

  dubna prolétla

  českými médii, mladší

  generaci nic neřekne.

  Ti, kdo pamatují

  války v Čečensku,

  ale jméno Babického

  znali. V devadesátých

  letech byl světovou

  novinářskou hvězdou.

  Na Západě ho

  vnímali jako hrdinu

  boje proti ruskému

  imperialismu, ruští

  disidenti ho označovali

  za skrytého agenta

  FSB, Putin ho chtěl na

  přelomu tisíciletí dát

  zabít, přesto Babickij

  o čtrnáct let později

  podpořil jeho anexi

  Krymu.

  TEREZA ENGELOVÁ

  HlidaciPes.org

  „Byl velká osobnost, ale

  strašně rozporuplná. Jekyll

  a Hyde. Extrémně talen-

  tovaný, neuvěřitelně vtip-

  ný a inspirativní, ale záro-

  veň alkoholik a pozér,“ vzpo-

  míná na jednoho ze svých

  nejlepších přátel bez patosu

  novinářka Petra Procházko-

  vá. S Andrejem Babickým se

  kamarádila především v deva-

  Případ Babickij: Pád ruské duše

  Hvězda válečné žurnalistiky, nepřítel Putina izastánce invaze na Krym.

  Život Andreje Babického by vydal na román

  desátých letech, kdy pracova-

  la jako zpravodajka v Moskvě

  a potom válečná reportérka

  v obou čečenských válkách.

  „Byl ohromně talento-

  vaný novinář. Během války

  v Čečensku neměl vůbec pud

  sebezáchovy. Nechápu, že to

  vlastně přežil. Nehledě na

  bombardování, jel kamkoli.

  Měl skvělé kontakty, dostával

  se k výjimečným kauzám. Byl

  u všech mírových rozhovorů

  a jeho reportáže byly výbor-

  né,“ popisuje Babického nej-

  slavnější období Petra Pro-

  cházková. Andrej ji prý vel-

  mi inspiroval svou odvahou,

  která ovšem občas postráda-

  la hranice.

  „ S českým novinářem

  Mirkem Štětinou byli napří-

  klad jediní novináři v ostře-

  lovaném Grozném. Existu-

  jí záběry, kde Mirek natáčel,

  jak Rusové město bombardují

  a Andrej tam skáče mezi těmi

  bombami a strašně se smě-

  je. To už bylo doslova praště-

  ný,“ vzpomíná česká válečná

  novinářka.

  Putinův ortel

  Babickij si svým reportér-

  ským nasazením během

  čečenských válek vysloužil

  obdiv nejen kolegů, ale pře-

  devším posluchačů vysílá-

  ní amerického rádia Svobo-

  da, pro které z Čečenska pra-

  coval. O válce informoval bez

  patosu, odkrýval zvěrstva,

  která v Čečensku, podobně

  jako teď na Ukrajině, pácha-

  „Pracoval pro

  nepřátele,

  pracoval pro

  bandity (...)

  To, co dělal

  Babickij, bylo

  mnohem

  nebezpečnější

  než střelba z

  automatů.“ To

  řekl Vladimir

  Putin v

  souvislosti

  s angažmá

  Andreje

  Babického

  během

  čečenské války.

  la ruská armáda a stejně jako

  v současném koniktu se je

  tehdy Kreml snažil zakrýt

  dezinformačními kampaně-

  mi. Babickij Putinovi jeho

  dezinformace napadal a to se

  mu málem stalo osudným.

  Rusko zahájilo druhou

  čečenskou válku v srpnu 1999

  s oficiálním nástupem Vladi-

  mira Putina coby premiéra.

  V říjnu začala ruská armáda

  ostřelovat hlavní město Groz-

  nyj. Tvrdila, že tam nejsou

  žádní civilisté, Babickému se

  podařilo do obleženého měs-

  ta dostat a celému světu uká-

  zal, že to tak není, že ve měs-

  tě žijí civilisté pod těžkým

  bombardováním. V polovi-

  ně ledna roku 2000 reportér

  náhle zmizel.

  „Zajali ho Rusové. Čečen-

  ci za něj tehdy velmi oro-

  dovali a chtěli ho vymě-

  nit za zajaté ruské vojáky.

  Ta výměna skutečně pro-

  běhla, ale byla jakási fiktiv-

  ní, protože Čečenci, kteří ho

  vyměnili, ho pak také zajali,

  nepatřili k té čečenské geri-

  le, která ho hledala a chtěla

  osvobodit,“ popisuje zvlášt-

  ní okolnosti zmizení Andre-

  je Babického Petra Procház-

  ková. O reportérově propuš-

  tění tehdy podle ní jednala

  s Putinem i americká mini-

  stryně zahraničí Madeleine

  Albrightová.

  „Myslím, že Rusové chtě-

  li Babického zabít, ale nevě-

  děli, jak to udělat, aby vina

  nepadla na ně. Tehdy se Putin

  ještě nějakým způsobem bál

  reakce Ameriky, nechtěl být

  za zlořáda. Tak ho podstr-

  čili Čečencům, aby se říka-

  lo, že ho zabili Čečenci. Jen-

  že ti ho nedokázali zabít, tak

  ho pustili, nebo jim utekl, to

  se přesně neví. Je to zamo-

  taná historie,“ popisuje dob-

  rodružný únik Babického ze

  zajetí Procházková.

  Krym pod Rusy vítal

  Novináře posléze v Moskvě

  vyslýchala tajná poli-

  cie, dostával výhrůžky. I na

  přímluvu prezidenta Havla se

  ho podařilo dostat do Prahy,

  kde začal pracovat pro Rádio

  Svobodná Evropa jako šéf-

  redaktor malé redakce pro

  Severní Kavkaz. Jak ale vzpo-

  míná kolega a bývalý šéf rus-

  ké redakce Rádia Svobodná

  Evropa Jefim Fištejn, názory

  Andreje Babického se postu-

  pem času začaly rozcházet

  s prozápadním viděním světa.

  „Ve vysílání se to nijak

  neprojevovalo, ale v osob-

  ním kontaktu míval Andrej

  názory bližší k imperiální-

  mu ruskému státu. Někte-

  ří ho vnímali jako hrdinu

  čečenské války, ale pak byli

  zase jiní, kteří tvrdili, že ješ-

  tě před čečenskými válkami

  byl naverbován tajnou služ-

  bou FSB. Tento názor napří-

  klad razila známá ruská disi-

  dentka Valerie Novodvorská.

  Ta tvrdila, že Babickij je infil-

  trovaným agentem FSB,“ říká

  Jefim Fištejn.

  Jestli se tato obvině-

  ní mohla zakládat na prav-

  dě, nikdo nikdy nedokázal.

  Babického názorový rozkol

  s americkou redakcí se ale

  zásadně projevil během ruské

  anexe Krymu v roce 2014.

  „On říkával: Zatím ješ-

  tě mohu mlčet.“ Takže nave-

  nek mlčel do doby, než Ruso-

  vé anektovali Krym. Teh-

  dy na sociálních sítích Západ

  odsoudil za podporu Ukrajiny

  a uvítal vstup Rusů na Krym.

  Dopadlo to tak, že se Svo-

  bodnou Evropou se rozešel,“

  popisuje Fištejn.

  Ještě rok žil s rodinou

  v Praze a pak se odstěhoval

  na ruský Donbas, kde prorus-

  kým separatistům v Doněc-

  ku pomáhal zprofesiona-

  lizovat místní média. Sám

  k tomu tehdy Petře Procház-

  kové v rozhovoru pro Lidové

  noviny řekl:

  „Pokud si nějaká menšina,

  nějaká skupina obyvatelstva

  myslí, že její základní prá-

  va průkazně protiřečí celis-

  tvosti země, jejíž je součástí,

  musí nastat rozchod. Respek-

  tive, ta utlačovaná skupi-

  na má v případě poškozová-

  ní svých zájmů plné právo na

  samostatnou existenci. Jako

  novinář jsem hájil toto právo,

  když šlo o Čečence, a hájím

  ho i v případě Krymu, nako-

  nec i Donbasu.“

  Obdiv na Donbase

  Co přesně vedlo k názoro-

  vému obratu hvězdy prozá-

  padní žurnalistiky devade-

  sátých let, k zastánci politi-

  ky člověka, který ho nechal

  unést a chtěl ho usmrtit?

  Podle Petry Procházkové do

  hlavy nikdo nikomu nevi-

  dí, ale důvody to nemuse-

  ly být čistě politické. Názoro-

  vý vývoj svého přítele vnímá

  skrze jeho osobnost a možná

  i trochu zraněné ego: „Andrej

  vždy miloval rebelství, geri-

  lu. Ty, co vzali do rukou zbra-

  ně a bojovali za odtržení, to

  se mu líbilo. Takové to zboj-

  nické,“ popisuje Procházková

  zásadní povahový rys Andre-

  je Babického.

  Podle ní na něj také v Pra-

  ze dopadala rutinní novinář-

  ská práce: „Když Andrej při-

  jel do České republiky, tak si

  ještě krátce užíval slávu hrdi-

  ny z Kavkazu, jenže pak po

  něm začali chtít běžnou prá-

  ci. On neuměl ani žádný jiný

  jazyk, nikdo tu už před ním

  na zadek nepadal. Na Donba-

  se, myslím, zase našel, co měl

  kdysi na Kavkaze. Zase ho

  obdivovali. Zase byl jediný

  profesionál ze Západu, který

  tam zavedl různé talk-show

  a pomáhal jim s propagandi-

  stickou televizí. Byli mu za to

  vděční a on byl šťastný,“ říká

  Petra Procházková. Andrej

  Babickij zemřel v Doněcku na

  apríla na zástavu srdce. Slo-

  venský deník Sme Babického

  odchod ze světa shrnul titul-

  kem: Byl symbolem pádu

  ruské duše.

  Andrej Babickij

  26. 9. 1964 Moskva – 1. 4. 2022 Doněck

• Strana 15

  15

  České země jsou

  tradičně považovány

  za katolické

  s významnou

  protestantskou

  tradicí. Přesto tady

  existoval vždy

  jistý sentiment

  k východnímu

  křesťanství,

  (ortodoxnímu

  pravoslavnému).

  Odpovídalo to

  povědomí o roli

  Cyrila a Metoděje

  při jejich misi

  na Velké Moravě

  a také romantickým

  představám o roli

  Slovanů. Dnes je role

  této církve zajímavá

  z toho důvodu,

  že pravoslavní

  hodnostáři v Rusku

  stojí neochvějně za

  režimem Vladimira

  Putina, a to včetně

  jeho válečného tažení

  na Ukrajinu.

  JAN JANDOUREK

  redaktor Týdeníku FORUM

  Zatímco moskevský pat-

  riarcha ohromil křesťanský

  svět podporou Kremlu a vál-

  ky na Ukrajině a zdůvodňuje

  správnost invaze, protože jde

  prý o „boj, který má metafy-

  zický význam“ a obranu pro-

  ti ďábelskému tažení LGBT

  ideologie svádějící věří-

  cí, představitelé pravoslav-

  né církve v Česku neodsoudi-

  li ani agresi, ani neuvěřitelná

  patriarchova slova.

  Dne 1. března na strán-

  kách pražské eparchie zve-

  řejnili jen Vyhlášení Posvát-

  ného synodu Pravoslav-

  né církve v českých zemích

  a na Slovensku k vojenské-

  mu koniktu na Ukrajině.

  Tam se píše: „Chceme dou-

  fat, že historické a duchovní

  vazby mezi Ukrajinou a Rus-

  Díl třetí: Pravoslavná církev

  v českých zemích a na Slovensku

  FOTO: ARCHIV

  FOTO: ARCHIV

  SERIÁL

  14. duben 2022

  Seriál Týdeníku FORUM:

  Čemu věří Češi?

  kem napomůžou zúčastně-

  ným stranám vyřešit vznik-

  lý konikt ne násilím, bojo-

  vým pustošením a nesmy-

  slnými ztrátami na lidských

  životech, ale právě naopak –

  úsilím o mír a připravenos-

  tí jednat a hledat přijatelná

  východiska.“

  O tom, že agresorem je

  Rusko, tam nic není. Jedno-

  značné zlo odsouzeno neby-

  lo. Nakolik je toto pravoslaví

  skutečně české a nezávislé?

  Hvězdná chvíle

  pravoslavných

  Podoba dnešní české pra-

  voslavné církve je pro vněj-

  šího pozorovatele poně-

  kud nepřehledná. Příznačné

  je, že nejslavnějším českým

  pravoslavným současnos-

  ti je zřejmě hokejista Jaromír

  Jágr, aniž by veřejnost zna-

  la jména pravoslavných cír-

  kevních hodnostářů. Věří-

  cích mezi dvěma sčítáními

  lidu v letech 2011 a 2021 při-

  bylo na skoro dvojnásobek

  a dnes je jich podle odpově-

  dí ve sčítacích arších 40 681.

  Nárůst byl zjevně dán imi-

  grací z východních zemí.

  Kde se u nás tato větev

  křesťanství vzala? V době

  Rakousko-Uherska byly růz-

  né panslavistické ideály

  podezřelé, a to dopadalo i na

  snahy o organizování pra-

  voslavného církevního živo-

  ta. O pravoslaví ale nebyl ani

  žádný masový zájem a kon-

  verze kolem něj se týka-

  ly spíše jednotlivců. Proto-

  že nedošlo ke vzniku běžné

  církevní hierarchie, suplo-

  valy tuto roli spolky, nejdří-

  ve Pravoslavná beseda (vznik

  1903), která měla jen asi 20

  členů a pak Československá

  obec pravoslavná v Praze.

  Vznik Československa

  v roce 1918 znamenal pro

  stoupence pravoslaví mož-

  nost své záležitosti uspo-

  řádat. Nová fáze ale začala

  v Církvi československé, kte-

  rou založili reformně zalo-

  žení katoličtí kněží. Církev

  měla dva proudy, liberál-

  ní a pravoslavný a ten dru-

  hý se pak osamostatnil pod

  vedením kněze Matěje Pav-

  líka. Ten je – jako biskup

  Gorazd a hlava české epar-

  chie – znám jako mučednic-

  ká postava z doby po aten-

  tátu na Reinharda Hey-

  dricha. V kryptě pravoslav-

  ného chrámu v Resslově ulici

  v Praze se ukrývali parašu-

  tisté, kteří nejvýznamnější

  čin našeho odboje provedli.

  Po atentátu byli Gorazd

  a další členové pravoslav-

  né obce popraveni, výno-

  sem říšského protekto-

  ra z 27. září 1942 byly zavře-

  ny všechny české pravoslav-

  né kostely a duchovní byli

  posláni na nucené práce do

  Německa. Byla to nejtragič-

  tější a současně nejslavnější

  doba této církve u nás.

  Po válce byly pravoslav-

  né komunity na území Čes-

  koslovenska už v roce 1945

  sjednoceny s Moskevským

  patriarchátem. V jeho rám-

  ci byla nakonec českým pra-

  voslavným z Moskvy přizná-

  na v roce 1951 „autokefalita“

  (samostatnost), ale ve sku-

  tečnosti došlo k těsnějšímu

  připoutání k Moskvě. Komu-

  nistický režim byl k pravo-

  slavným vstřícnější než ke

  katolíkům, ale církev za to

  zaplatila. Její pověsti moc

  nepřidalo ani to, že v roce

  1950 byli k pravoslavným

  násilně připojeni řeckokato-

  líci, tedy katolíci východní-

  ho obřadu uznávající papeže.

  Tento stav trval až do roku

  1968, kdy bylo řeckokatolí-

  kům umožněno se opět osa-

  mostatnit.

  Po revoluci

  Konec komunistického reži-

  mu znamenal změnu i pro

  české pravoslaví. Bylo tře-

  ba umožněno zakládat mni-

  šské komunity. Církev ale

  až do roku 1999 vedli met-

  ropolité pocházející z Rus-

  ka nebo Ukrajiny. Změni-

  lo se také složení členstva,

  protože většinu věřících

  a duchovních tvoří přistěho-

  valci z Ruska a zemí bývalé-

  ho SSSR.

  Pokud se něco z dění

  v církvi dostalo na veřej-

  nost, byly to zprávy dosti

  neduchovní povahy a týkaly

  se vnitřních sporů, které se

  mohou jevit jako boj o maje-

  tek po schválení církevních

  restitucí.

  Tady se často zmiňova-

  lo jméno arcibiskupa Kryšto-

  fa, občanským jménem Radi-

  ma Pulce. Kryštof byl v čele

  pražské pravoslavné epar-

  chie od roku 2000 a v roce

  2013 odstoupil. Důvodem

  bylo údajné porušení celibá-

  tu. Navíc je Pulec evidován

  jako agent StB pod krycím

  jménem Dalimil (ev. č. 7674)

  a jako důvěrník pod krycím

  jménem Radim (ev. č. 7674).

  V roce 1997 sice soud roz-

  hodl, že Pulec/Kryštof byl

  v seznamech evidován neo-

  právněně, ovšem vliv na roz-

  sudek mělo svědectví důstoj-

  níka StB Zdeňka Dragouna.

  Porušování celibátu se pod-

  le Kryštofových stoupenců

  neprokázalo a kolují názory,

  že byl hodnostář odstraněn,

  aby se v církvi mohly prová-

  dět podivné finanční opera-

  ce. Na nich se údajně podí-

  lejí lidé blízcí moskevským

  kruhům.

  „Já jsem rozhodl

  a hotovo“

  Arcibiskupem je od roku

  2014 Michal Dandár, kte-

  rý byl v době komunistické-

  ho režimu od roku 1966 pod

  krycím jménem Míša regis-

  trován jako spolupracov-

  ník StB. Studoval na Pravo-

  slavné bohoslovecké fakul-

  tě v Prešově a na Lenin-

  gradské teologické akademii

  v SSSR. V 70. letech slou-

  žil na ruské farnosti v Dráž-

  ďanech. Tajemníkem arci-

  biskupa je bývalý důstojník

  StB Igor Střelec. Ten dříve

  podnikal se sankcionova-

  ným ruským politikem Chi-

  zrim Abakarovem a v círk-

  vi se zabývá hospodařením.

  Jeho ekonomické počiny ale

  vzbuzují údiv. Církev napří-

  klad na konci roku 2019 kou-

  pila ruinu, kdysi zámek, za

  deset milionů korun. Rui-

  na je to dodnes. Akci nechá-

  pou ani někteří duchovní

  církve. „Celý postup převo-

  du na církev je nenormální,

  bylo tam porušeno všech-

  no, co existuje v církevním

  právu,“ cituje pravoslavné-

  ho duchovního a církevního

  právníka Eugena Freimanna

  Česká televize. Arcibiskup

  Dandár pro server Seznam

  Zprávy transakci ale už před-

  tím hájil: „Já jsem rozhodl

  a hotovo. Mám na to právo.

  Máme církevní předpisy, kde

  na to mám právo.“ Pak ovšem

  přestal brát telefony.

  Do funkce arcibisku-

  pa Dandára navrhoval ředi-

  tel pražské eparchie Jaro-

  slav Šuvarský, rovněž agent

  Státní bezpečnosti. Počát-

  kem 90. let Šuvarský a další

  činili pokání za všechno „co

  nebylo dobré“. Jestli už je to

  v českém pravoslaví dobré

  teď, ale není moc jisté.

  Tento díl seriálu „Čemu

  věří Češi“ se poněkud vymy-

  ká, protože v české pravo-

  slavné církvi přibylo věří-

  cích, kteří nejsou Češi. Jsou

  v ní patrné vlivy ze zahrani-

  čí, konkrétně z Ruska. Na

  veřejnost se nedostává nic

  z východní křesťanské spiri-

  tuality a starobylé liturgie,

  ale zprávy o agentech, spo-

  rech a finančních machina-

  cích. S tím nebude mít mno-

  ho věřících a duchovních nic

  společného, jde však o nepo-

  piratelné pronikání toxické

  atmosféry, která vládne

  v samotné ruské pravoslavné

  církvi.

  Pravoslavný kostel sv. Petra a Pavla v Karlových Varech

  V kryptě pravoslavného

  chrámu v Resslově ulici

  v Praze se ukrývali v roce

  1942 parašutisté.

• Strana 16

  16 PANORAMA

  Dobrá

  návštěva

  FOTO: WIKIPEDIA

  N

  eohlášené návště-

  vy nemá nikdo rád.

  Pokud už je někdo tak

  drzý, že nezván zazvoní, dá se

  předpokládat, že taky spořádá

  víc než únosné množství chle-

  bíčků a zdrží se do setmění.

  Nesmrtelný portrét takových

  lidí vymaloval Stephen Lea-

  cock v jedné ze svých povídek,

  jejímž hrdinou je pan Wlezley.

  Překvapivá, nečeka-

  ná návštěva Borise Johnsona

  v Kyjevě je výjimkou, potvrzu-

  jící pravidlo. Koneckonců Ježí-

  šek, který přinese horu dárků,

  mimo jiné sto dvacet obrně-

  ných vozidel a protilodní rake-

  tové systémy, ať si přijde klid-

  ně v dubnu. Rádi ho uvidíme.

  Jakýmsi zázrakem se ces-

  tu šéfa britské diplomacie na

  Ukrajinu podařilo předem uta-

  jit. Logicky, žije tu s námi na

  zemi nebezpečný šílenec, kte-

  rý si libuje v zabíjení civilistů

  a jistě by nepřestal bombardo-

  vat Mariupol, ani kdyby do něj

  dorazil papež.

  Na záběrech z procházky

  centrem Kyjeva čteme ve tvá-

  řích obou státníků odliš-

  né emoce – Borisovo pohnu-

  tí z prázdnoty všude kolem,

  Volodymyrovu nefalšovanou

  vděčnost, respektive satisfak-

  ci za to, že na jeho naléhá-

  ní konečně doprkvančic první

  zástupce států G7 zvedl zadek,

  obešel své skeptické poradce,

  vjel do pekla a veškerou svou

  energii investoval do povzbu-

  zení svého partnera, jemuž

  teče do bot.

  Ten špacír dvou státníků

  ze mě udělal vděčného diváka.

  V něčem mi připomněl Gor-

  bačovovu cestu do Prahy. Tís-

  nili jsme se tehdy ve špalí-

  ru Na Příkopech a věřili tomu,

  že až kolem nás projde tahle

  novodobá socha Svobody, co

  má místo svatozáře na hla-

  vě ek, předá nám signál – tře-

  bas jenom mrknutím oka – za

  jak dlouho to tady praskne.

  Zelenskyj a Johnson jdou lidu-

  prázdným ulicemi, ale naděje

  se kolem nich vznáší taky. Soli-

  darita, za niž ručíte osobní pří-

  tomností, vahou hřmotného

  těla bývalého ragbisty uvěz-

  něného v modrém obleku, má

  totiž neobyčejnou sílu.

  Možná jsem naivní, ale

  mně se tenhle styl politiky líbí;

  není čas na formality, protoko-

  ly a deklarace – dva chlápci se

  prostě nutně potřebují vidět,

  obejdou diplomatické ptydepe

  a zamíří rovnou k věci: Jeden

  druhému v deskách, které drží

  v ruce, předá potřebnou sílu,

  kterou sešlou na hlavu ďábla,

  poděkují si a zase se rozejdou.

  Evropa se nevratně změni-

  la, řekl Boris Johnson. Kéž by.

  Negací vlády tmy má příleži-

  tost předefinovat vlastní hod-

  noty, být skromnější, semk-

  nout se a uvědomit si, že sil-

  nější musí pomáhat slabšímu.

  Bylo by hezké, kdy odteď měla

  Evropa pouze jednu rychlost.

  Rychlost společné procház-

  ky dvou politiků, kteří se nebá-

  li a demonstrovali sílu civilizo-

  vaného světa.

  MILAN TESAŘ

  FOTO: PROFIMEDIA

• Strana 17

  17PANORAMA

  návštěva

  14. duben 2022

  O tř

• Strana 18

  18 ROZHOVOR

  Je raději food

  bloggerem než

  hercem, i když obě

  profese umí dobře

  spojit, například

  v seriálu Spolu

  a hladoví, který

  právě dává HBO

  Max. Aplikaci

  Gastromapa Lukáše

  Hejlíka otevřely

  takřka tři miliony

  lidí, z jeho knih

  s tipy na restaurace

  jsou bestsellery, lidé

  s nimi cestují po

  republice a sbírají

  zážitky. Lukáš

  Hejlík se stal jedním

  z nejvlivnějších lidí na

  české gastronomické

  scéně, nikdo nejedl

  v tolika podnicích

  jako on. A nikdo

  nedokáže lépe

  posoudit, jak se české

  restaurace proměňují

  po covidovém

  útlumu. Známe se

  léta a dobře, proto to

  tykání.

  DARINA KŘIVÁNKOVÁ

  spolupracovnice Týdeníku FORUM

  Seriál Spolu a hladoví je

  prvním tuzemským pro-

  jektem pod hlavičkou HBO

  Max a má i skvělou sledo-

  vanost. Čí to byl nápad, že

  budeš cestovat s dcerou po

  republice, cpát se jídlem

  a lidi to bude bavit?

  Vlastně můj. Přišla mi škoda,

  že se HBO takovým formátům

  nevěnuje, na rozdíl od Neti-

  xu. Na konferenci inuen-

  cerů Instameet jsem z hecu

  řekl, že by takový pořad byl

  pro HBO fajn. A z HBO na to

  reagovali vstřícně. S tím, že

  mají v plánu točit něco, čemu

  se říká „unscripted show“,

  což je sice velmi pečlivě při-

  pravené natáčení, ale působí

  spontánně a autenticky. Moje

  i jejich představa se postup-

  ně vyvíjela a nakonec se ustá-

  lila na něčem, co je skutečně

  naprosto autentické, protože

  o víkendech opravdu jezdím

  s dcerou Klárou po výletech

  a vždycky samozřejmě řeší-

  me i jídlo. Když totiž nechce-

  te, aby pubertální dítě sedě-

  lo u počítače nebo u mobilu,

  musíte ho vytáhnout do akce.

  Všechna ta místa, kam v seri-

  álu jedeme, jsou moje oblíbe-

  né podniky a polovinu těch

  výletů jsme přesně takhle

  absolvovali. Tenhle vztah

  rodič a dítě, plus cestová-

  ní a jídlo se na HBO líbilo. Už

  poněkolikáté jsem vlastně jen

  vzal to, co stejně dělám, tro-

  chu to posunul a vznikl z toho

  projekt.

  Takhle začala tvoje slav-

  ná Gatsromapa. Kdy to

  bylo?

  V roce 2013. Jezdil jsem

  – pořád jezdím – po celé

  republice jako herec s projek-

  tem Listování a všude jsem

  se potřeboval najíst a dát si

  kafe. Tak jsem ty podniky

  začal mapovat.

  Kdy jsi začal být víc food

  blogger než herec?

  Nejspíš tak před pěti lety,

  kdy jsem opustil seriál

  Ordinace v růžové zahra-

  dě, kam jsem se teď mimo-

  chodem zase vrátil. Ale teh-

  dy jsem chtěl dělat něco, pro

  co mám opravdovou vášeň,

  chtěl jsem být mnohem víc

  Food blogger Lukáš Hejlík: „Špičkoví šéfkuchaři přestali mít pocit,

  že když udělají ,normální jídlo‘, je to hanba.“

  Ukrajinci zachraňují české gastro

  vání podniků nijak výděleč-

  né není, naopak, všude jím

  a piju důsledně za své. Dělal

  jsem to tak vždycky, ale

  v jednu chvíli jsem pochopil,

  že je třeba to komunikovat,

  abych dal svým tipům nále-

  žitou relevanci.

  A také jsi začal vysvětlo-

  vat, proč restaurace nekri-

  tizuješ.

  Protože nejsem kritik, píšu

  jen o tom, co mě baví, kde se

  mi líbí a kde mi chutná. Když

  to není ono, tak to jednoduše

  nezmíním. Denně přidávám

  na Facebook jeden tip na

  podnik, zásobu mám na pár

  měsíců, takže je o čem psát.

  A co doporučovat.

  food blogger než herec. Žád-

  ný byznys plán jsem neměl,

  přicházelo to nějak automa-

  ticky, blog, knížka, pak app-

  ka. Před těmi pěti lety jsem

  byl pro každého Jáchym

  Kalina z Ordinace, dnes-

  ka mě lidi znají hlavně

  díky Gastromapě, tipům na

  restaurace, a že všude žva-

  ním o gastru.

  Kdy ti tahle vášeň začala

  vydělávat?

  Vydělala mi až knížka, té

  první, kde jsem zmapoval

  365 svých oblíbených pod-

  niků po celé republice, se

  prodalo 45 tisíc, což je vel-

  mi dobré. Knížky mi vydě-

  lávají, ale samotné mapo-

  Kromě seriálu pro HBO

  jsi v covidovém období

  natočil další dva projekty

  pro internetové televize.

  Jeden byl o restauracích

  a kavárnách v určitých měs-

  tech, Kudy foodie, dru-

  hý o tom, jak se jídlo vyrá-

  bí. Pro mě vlastně ideální

  stav, zúročil jsem hereckou

  zkušenost a spojil ji s váš-

  ní pro jídlo. Oba ty projek-

  ty jsem taky sám inicioval.

  Už jsem si zvykl, že když chci

  něco dělat, tak si to musím

  vymyslet. Během těch pěti

  let mě – až na jeden film –

  nikdo neobsadil. Na to jsou

  dvě odpovědi, buď jsem tak

  špatný, nebo jsem si to způ-

  sobil tím, jak jsem v rozho-

  vorech vykládal, že vlast-

  ně hrát nechci. Ale při tom

  objemu, co se točí dobrého,

  špatného a ještě špatnějšího,

  se vlastně divím. Navíc dnes-

  ka se i u herců hodně počítá

  s jejich inucencerským kre-

  ditem, který je pro daný pro-

  jekt dost podstatný, produk-

  ce ušetří za billboardy, herec

  s mraky followerů na Insta-

  gramu udělá větší službu.

  Na Instagramu tě sleduje

  176 tisíc lidí, zhruba stej-

  né množství na Faceboku,

  přičemž se ty dvě skupiny

  tak docela nepřekrývají.

  Co by pro tebe znamenalo,

  kdyby sociální sítě přesta-

  ly existovat?

  Lukáš Hejlík

  (42) je skvělým

  příkladem

  efektivní fúze

  dvou profesí,

  výborně snoubí

  své herecké

  zkušenosti

  s aktivitami

  food bloggera

  při natáčení

  pořadů

  a seriálů o jídle.

  Gastronomic-

  kou scénu zná

  tak dobře, že

  se z něj stal

  v tomto oboru

  vyhledávaný

  expert. Také

  se mu díky

  úspěšným

  knihám s tipy

  na kvalitní

  podniky

  podařilo přimět

  lidi ještě více

  cestovat po

  republice

  a navštěvovat

  restaurace

  a kavárny

  v malých

  a ještě menších

  městech.

  FOTO: HBO MAX

• Strana 19

  19ROZHOVOR

  Ukrajinci zachraňují české gastro

  mu a může to třeba i ublížit.

  Proto mi to norské omeze-

  ní přijde správné. Ale v Čes-

  ku je tohle velmi ožehavé

  téma, jakmile se začne mlu-

  vit o regulaci a omezeních,

  lidi se bouří.

  To je pravda, ale s ohle-

  dem na to, jakou moc

  sociál ní sítě mají, je zvlášt-

  ní, že je to do značné míry

  stále hra bez pravidel.

  Je a ten vliv stále roste.

  Spousta lidí už vůbec nesle-

  duje běžné zpravodajství, ale

  jen vysosává zprávy z Twit-

  teru. Což média velmi dob-

  ře vědí a často se zaměřují na

  to, co se hodně řeší na Twi-

  tteru, protože je jasné, že je

  to žhavé téma, které udělá

  čtenost. Je to paradoxní, ale

  jeden inuencer může mít

  větší vliv než celý mediál-

  ní dům.

  Čím to?

  Autenticita. To je podle mě

  klíčové slovo dneška. A lidi

  se spíš ztotožní s konkrét-

  ním člověkem, který jim dal

  nahlédnout do svého živo-

  ta, díky čemuž mají pocit,

  že ho znají, než s víceméně

  anonymními novinami nebo

  webem.

  Sociální sítě sehrály

  v gastronomii dost zásad-

  ní roli během covidového

  období…

  … samozřejmě, vyhráli ti,

  kteří dokázali komuniko-

  vat se zákazníky na denní

  bázi přes sociální sítě, vytvá-

  řet si komunitu. Jednoznačně

  mnohem víc fungovaly tyhle

  těsné vazby než anonymita

  a sázka pouze na nízkou cenu

  nebo velkou porci. A bude to

  platit i dál. Dlouhodobě se

  budou podniky dělit na ty,

  které vsadí výhradně na eko-

  nomiku, a pak na ty, které

  nabízejí kompletní balíček:

  Dobré a kvalitní jídlo, atmo-

  sféru, v níž se člověk cítí dob-

  ře, a cenu, která dává oběma

  stranám smysl. Každopád-

  ně zdražování teď bude velké

  téma. Ačkoli včera jsem byl

  v hospodě, která má drahé

  pivo, a bylo tam úplně narvá-

  no. Podniky musejí být oso-

  bité, jasně čitelné, a ne jeden

  jako druhý. Platí to jak pro

  pražské restaurace, tak bis-

  tra na malém městě. Proto

  tam chodíme, nejde jen o jíd-

  lo, ale o to, že máme příjem-

  ný zážitek. A čím víc budeme

  řešit, za co svoje peníze utra-

  tíme, tím víc budeme chtít,

  aby ta návštěva restaurace

  stála za to. A nemusí to být

  nic velkého, i oběd ve všední

  den by měl být fajn.

  Dá už se říct, jaké kon-

  krétní změny se v gastro-

  Museli bychom se naučit žít

  úplně jinak. Spousta lidí má

  byznys založený výhrad-

  ně na sociálních sítích, pro

  mě to je spíš komunikač-

  ní nástroj, i když samozřej-

  mě inuencerské spoluprá-

  ce jsou pro mě hodně důleži-

  té, ne že ne. Sociální sítě jsou

  velké téma, hodně teď řeším,

  jak být v komunikacích na

  sockách slušný a zdvoři-

  lý. Tak obden mám diskus-

  ní kauzičku s nějakým rejpa-

  lem, často dost nepříjem-

  ným, odpovídám důsledně

  vždycky velmi slušně a sna-

  žím se ten problém vysvětlit.

  Je to nejlepší řešení a leckdy

  i odzbrojující. Mně to fungu-

  je výborně. Tak si tak říkám,

  že když jsme už nějaký čas

  v dezinformační válce a jsou

  aktivní trollové na vytvá-

  ření dezinformací, jestli by

  vláda neměla platit pozitiv-

  ní trolly, kteří povedou argu-

  mentační bitvy, budou vlíd-

  ně vysvětlovat a uvádět věci

  na pravou míru. Samozřej-

  mě vznikají weby, které dez-

  informace vyvracejí, ale

  tam většinou lidi, kteří fake

  news podléhají, sami nepů-

  jdou. Kdyby někdo rovnou

  vlídně a trpělivě reagoval na

  jejich komentáře, třeba by to

  zabralo. Dělat bych to teda

  nechtěl, osm let odpovídám

  na Facebooku na úplně každý

  komentář a moc dobře vím,

  co je to za dřinu.

  Inuenceři dnes mají

  obrovský vliv, má už tahle

  hra nějaká jasná pravidla?

  Dohlíží na to někdo?

  Pořád je to hlavně o zod-

  povědnosti každého jed-

  noho inuencera, který si

  musí zvážit, v čem se může

  angažovat, a kde už je to

  přes čáru. Já taky vlastně

  nemám kompetenci hodno-

  tit restaurace. Každou chví-

  li mi napíše nějaký dotče-

  ný kuchař, kolik jsem toho

  navařil, abych mohl kriti-

  zovat jeho práci. Necpu se

  do kuchyně, nikomu nera-

  dím, jak má vařit, ale navští-

  vil jsem asi 1 500 podniků

  po celé republice, mám mož-

  nost srovnání, vidím, jak to

  dělají tam a jak jinde. Trou-

  fám si tvrdit, že jsem v téhle

  problematice už dost zorien-

  tovaný. Každopádně v přípa-

  dě restaurací nejde o životy,

  byť se třeba někdo může cítit

  poškozený tím, že jsem ho na

  svou Gastromapu nezařadil.

  Jsou ale mnohem tenčí ledy.

  V Norsku například nesmí na

  sociálních sítích udílet rady

  ohledně výživy nikdo, kdo

  ten obor nevystudoval. U nás

  radí, jak zhubnout kdeja-

  ká modelka, která má něja-

  kou osobní zkušenost, ale to,

  co funguje jí, vůbec nemu-

  sí fungovat někomu jiné-

  14. duben 2022

  nomii odehrály po covido-

  vé zkušenosti?

  Myslel jsem si, že se třeba

  systém „order and pay“ ujme

  víc. Tedy objednám si a hned

  platím, nebo jdu zaplatit rov-

  nou ke kase, protože je zjev-

  né, že na place není tolik

  lidí, kolik by jich tam být

  mělo, a tím pádem perso-

  nálu usnadňuju práci. Teď

  tady spolu sedíme v přepl-

  něné kavárně, na place kmi-

  tají tři lidi, kteří se nezasta-

  ví, takže když jim zaplatíme

  při odchodu, bude to snazší

  pro všechny. Mně tohle nijak

  nepohoršuje, nicméně chápu

  něčí pocit, že takhle nedo-

  stal za své peníze dostateč-

  nou péči. Ale pojďme k sobě

  být vstřícní a trochu si

  pomáhat.

  A dál?

  Dál covid přinesl zjedno-

  dušení, škrtá se v meníč-

  kách, což je dobře. A stahu-

  jí se náklady. Taky si pořád

  objednáváme jídlo domů,

  vnitřně za to nejsem rád,

  ale děje se to. Leckde vidím

  v neděli večer prázdné pod-

  niky a mrtvé město křižu-

  jí poslíčci s jídlem. Takže

  do budoucna tu určitě bude

  místo pro cloudové kuchyně,

  tedy prostory, které vůbec

  nemají lokál, kde by si člověk

  sedl, jen vaří jídlo na roz-

  vážky. Viděl bych to ale i na

  bufety s hotovkami, kde se

  rychle a solidně najíte, klid-

  ně na stojáka. Bude se to víc

  diferencovat, na jedné stra-

  ně rychlé jídlo bez servisu,

  kde se bude primárně řešit

  cena, na druhé straně hez-

  ký zážitek s kvalitním jíd-

  lem. Každopádně se ty změ-

  ny nedějí příliš rychle. Na

  druhou stranu to, jak rych-

  le a na jakou úroveň se u nás

  v době před covidem gastro-

  nomie rozvinula, je napros-

  to pozoruhodné. Nemám to

  podložené daty, jen osobní-

  mi zkušenostmi, ale trou-

  fám si říct, že to je unikát-

  ní. V lecjakém malém měs-

  tě najdete kavárnu s výbě-

  rovou kávou, progresivní

  bistro, dobrou restauraci, už

  to nejsou výjimky, už je to

  úplně běžné.

  I během covidu se ote-

  víraly podniky a větši-

  nou jsou teď úspěšné. Mají

  něco společného?

  Jasně, v Praze Kus Koláče,

  Etapa nebo Kro Bistro a Bar,

  v Brně Element nebo Eggo…

  To jsou podniky, kde je plno

  a leckde se i stojí fronty. Jsou

  to typičtí reprezentanti tzv.

  nového gastra. To zname-

  ná: máme jasný koncept,

  který milujeme, a chceme

  pro něj nadchnout ostatní.

  Také umějí komunikovat na

  sociál ních sítích, tím pádem

  se o nich ví, ale není to navo-

  něná bída – když už lidi při-

  táhnou, tak je nadchnou,

  a dají jim důvod se vracet.

  Jsme zpátky u sociálních

  sítí, bez nich už dnes gas-

  tronomie nemůže existo-

  vat?

  Určitě. Je pár výjimek, kte-

  rým to jde i bez Instagramu,

  ale to jsou ti, kteří už kolem

  sebe měli velkou skupinu

  štamgastů. Neumím si ale

  představit, že by dnes vzni-

  kl podnik, který by nekomu-

  nikoval na Instagramu. Když

  Kus Koláče napíše na Insta-

  gram, že ve 13.50 bude dal-

  ší várka koláčů, tak tam od

  13.00 stojí fronta až za roh.

  Na druhou stranu vědí, že

  když se na toho poslední-

  ho ve frontě nedostane, tak

  odejde nebetyčně naštvaný.

  Takže hned hlásí, kdy bude

  další čerstvá várka. Není to

  zas tak složité, a pokud máte

  v týmu někoho, kdo to aspoň

  trochu umí, tak to nic nesto-

  jí. Každopádně to funguje.

  Co ještě funguje?

  Mít koncept, soustředit se

  na jeden styl, což může být

  jeden produkt, třeba ramen,

  nebo snídaňové bistro. Pojď-

  me si už na rovinu přiznat,

  že na snídaních se dneska

  vydělává víc než na večeřích.

  Přitom ještě před pár lety se

  na snídaně takřka nechodilo.

  Čím to je? Třeba že sní-

  dani můžeš hezky vyfo-

  tit na Instagram, kdežto

  večeři při umělém osvětle-

  ní už ne?

  Určitě taky. A taky se změ-

  nil rytmus toho, jak pracu-

  jeme, spousta lidí nemu-

  sí být v 8 ráno v kanclu. Pří-

  padně si ten kancl udělají pří-

  mo v kavárně. Snídaně hodně

  nahradily byznys obědy, taky

  jsou víc uvolněné než veče-

  ře. Když se podíváš, jaké pod-

  niky za covidu otvíraly, tak to

  často byly právě tyhle snída-

  ňové. V gastronomicky roz-

  jetém Brně tě pošlu na deset

  skvělých snídaní, ale jen na

  pár večeří.

  Pošleš mě na deset sní-

  daní a já si tam nesednu,

  protože jsi to dal na Gast-

  romapu.

  Ve větších městech to nebý-

  vá zas takové drama. Ale je

  pravda, že podnikům v men-

  ších městech, které nejsou

  zvyklé na hodně velký pro-

  voz, radši dávám vědět, kdy

  o nich vyjde článek na Gast-

  romapě. Nedávno jsem dával

  tip na dva kluky, co děla-

  jí echt neapolskou pizzu ve

  Stříteži u Jihlavy, je to šes-

  timinutová zajížďka z dál-

  nice a ta jejich provozov-

  na je v budově obecního úřa-

  du, kde mají výdejové okén-

  ko zezadu. Zní to naprosto

  absurdně, ale ta pizza je

  super. Radši jsem jim to hlá-

  sil, aby se mohli připravit.

  Lidi se tam nahrnou, tak to

  prostě je, a oni budou potře-

  bovat víc těsta než obvykle.

  Co fine dining? Přežijí

  luxusní degustační menu?

  To se uvidí. Gastro trochu

  zteplákovatělo, naučili jsme se

  objednávat jídlo domů a chce-

  me mít svoji pohodu, tak-

  že i v restauraci se chceme

  cítit uvolněně, v pohodě, a ne

  být ve stresu, že nerozumí-

  me položkám na jídelním líst-

  ku a nevíme, jak se to jí. Tuhle

  jsem si dával tafelspitz a číš-

  ník se mě ptal, jestli vím, jak

  na to, bylo vidět, že na to jde

  opatrně, nechce tlačit na pilu

  a poučovat, to už lidi moc

  nebaví. Špičkoví šéfkucha-

  ři přestali mít pocit, že když

  udělají „normální jídlo“, je to

  hanba a není to dost dobré.

  Třeba Honzovi Punčochářovi

  skvěle funguje jeho restaura-

  ce U Matěje a nejspíš se v tom

  i cítí líp, než když dělal fine

  dining. Jasně, že si rád udě-

  lá něco víc nóbl pro svůj chefs

  table, ale není na tom závis-

  lý. Podobně Marek Fichtner

  v Červeném jelenovi, je to nej-

  větší česká hospoda, kde bývá

  plno. A o patro níž pak může

  být Trezor, kde je kreativní

  fine dining, protože tihle šéf-

  kuchaři se potřebují realizo-

  vat. Ale bez té nabité hospody

  nahoře by to nejspíš nešlo.

  Takže gastronomie bude

  jednodušší, řekněme lid-

  štější a méně snobská?

  Ano. S tím souvisí, že je na

  ústupu označování jídel

  výčtem surovin podle skan-

  dinávského vzoru. Lidi chtě-

  jí mít trošku konkrétní před-

  stavu o tom, co dostanou za

  jídlo, a to z informace „can-

  dát, pohanka, kopr, celer,

  stroček“ – teď si vymýš-

  lím – tak docela nepochopí.

  Taky bych řekl, že z kuchy-

  ní pomalu mizí machistic-

  ká atmosféra, ten vojenský

  dril. Má to logiku, když je

  těžké sehnat personál, tak

  na něj nebudu řvát a stre-

  sovat ho, pokud chci, aby se

  mnou pracovali dál. Ze šéf-

  kuchařů jsou mnohem vlíd-

  nější šéfové. Tím se dostává-

  me k tomu, že z gastra ode-

  šlo 25 % personálu a větši-

  nou už se nevrátili. Což je

  velký problém.

  To by mohla být pracov-

  ní příležitost pro uprchlíky

  z Ukrajiny...

  Ukrajinci české gastro

  zachraňují už dlouho. Málo-

  která hospoda nemá ve

  svých řadách někoho z Ukra-

  jiny, i v malém bistru něja-

  ká paní ze Lvova myje nádo-

  bí nebo peče koláče. Ukra-

  jinci jsou i mezi špičkový-

  mi šéfkuchaři, třeba Sláva

  Grigorik z ambiciózní hos-

  pody U Kalendů. A nejde

  jen o restaurace, pro čes-

  ké zemědělství jsou Ukra-

  jinci zásadní už řadu let, bez

  nich nesklidíme takřka nic.

  Nejspíš teprve teď vnímáme,

  odkud ti lidé jsou a nesplý-

  vají nám v anonymní masu

  „lidí z Východu“. Každopád-

  ně gastronomie bere Ukra-

  jince skutečně za své, taky

  to byl jeden z prvních seg-

  mentů, který začal Ukraji-

  ně systematicky pomáhat.

  Samozřejmě v rámci svých

  možností. Kavárny a bis-

  tra reagovaly hned, Ambi-

  ente udělalo velkou sbírku.

  Akce „gastro pomáhá Ukraji-

  ně“ plynule navázala na akci

  „gastro potřebuje pomoct

  v covidu“.

  Seriál pro HBO Max Spolu a hladoví vznikl na motivy autentických výletů, které Lukáš Hejlík podniká se svou

  dcerou Klárou.

  FOTO: HBO MAX

  V Norsku například nesmí na sociálních

  sítích udílet rady ohledně výživy nikdo,

  kdo ten obor nevystudoval. U nás radí, jak

  zhubnout, kdejaká modelka.

• Strana 20

  KULTURA20

  Ostrov škaredých štětek

  Bianca Bellová vydala svoji sedmou knihu: Magický příběh nazvaný Ostrov, který se tentokrát o

  Spisovatelku Bian-

  ku Bellovou není nut-

  né zasvěceným čtená-

  řům dlouze předsta-

  vovat. V současnosti je

  nejpřekládanější českou

  spisovatelkou, nákla-

  dy jejích knih doma ale

  nejsou závratné jako

  třeba náklady knih Ale-

  ny Mornštajnové nebo

  Kateřiny Tučkové. V pří-

  padě Bianky Bellové jde

  však o hlas zcela oje-

  dinělý. Její román Jeze-

  ro (2016) byl přeložen

  do dvaadvaceti jazy-

  ků, včetně arabštiny

  a japonštiny.

  STANISLAV ŠKODA

  spolupracovník Týdeníku FORUM

  Bianca Bellová se narodi-

  la v Praze, její tatínek se do

  Čech přistěhoval z Bulhar-

  ska. Spisovatelka bulharsky

  mluví, s překladateli do bul-

  harštiny řeší finesy například

  z gastronomické terminolo-

  gie. První překlad knihy Ost-

  rov je také avizován z bul-

  harského nakladatelství, ale

  nepochybně budou násle-

  dovat další. Součástí „spi-

  sovatelské legendy“ Bianky

  Bellové je i to, že její bulhar-

  ská babička byla v šestnác-

  ti zvolena královnou krá-

  sy a medaili jí předal bulhar-

  ský car. Manželem Bianky

  Bellové je rockový hudebník

  Adrian T. Bell, známý jako

  zpěvák pražské kapely The

  Prostitutes.

  feministkou? v odkazu na

  Čapkův fejeton Proč nejsem

  komunistou? Bianca Bello-

  vá tam na pár odstavcích

  popsala svoji veskrze pozi-

  tivní zkušenost z pracov-

  ního prostředí. „Nedlouho

  po absolvování vysoké ško-

  ly jsem řídila oddělení s roč-

  ním marketingovým roz-

  počtem 120 milionů korun.

  Plat jsem měla vyšší než

  většina mých mužských

  kolegů ve vedení firmy, a to

  z prostého důvodu: Častě-

  ji mi volali headhunteři, aby

  mě přetáhli ke konkuren-

  ci, protože tehdy prostě byla

  poptávka po lidech s mar-

  ketingovými zkušenostmi.

  Ještě vyšší plat měla naše

  finanční ředitelka, ze stej-

  ného důvodu,“ píše Bello-

  vá, která odmítá radikál-

  ní progresivistický feminis-

  mus třetí generace, zato se

  ale angažuje ve prospěch

  lidských práv muslimských

  žen nebo například jezídek

  vězněných radikálními isla-

  misty. „Svinstvo není gen-

  derově specifické ani systé-

  mové. Požadavky soudobé-

  ho feminismu pro mě prostě

  postrádají osobní relevan-

  ci,“ uzavírá Bellová.

  Za fejeton sice sklidila

  pochvalné reakce, ale hlavně

  mnoho nepřátelských. Nej-

  častějším a víceméně umír-

  něným argumentem femi-

  nistů bylo, že Bellová tomu

  nerozumí a musí si gen-

  der témata lépe nastudovat.

  Bianca Bellová pracovala

  jako marketingová spe-

  cialistka na vysokých mana-

  žerských pozicích, pak se

  ale rozhodla věnovat psa-

  ní, ze světa korporátu odešla

  a dnes se živí částečně psa-

  ním, částečně jako překlada-

  telka a tlumočnice.

  Fenomén Jezero

  Zlomovým momentem

  bylo pro spisovatelku Bian-

  ku Bellovou vydání jejího

  románu Jezero v roce 2016.

  Příběh chlapce Namiho,

  který vyrůstá s prarodiči

  v téměř apokalyptické kra-

  jině u vysychajícího jeze-

  ra někde v postsovětském

  prostoru a nakonec se vydá-

  vá na osudovou cestu. Jezero

  se podobá Aralskému jeze-

  ru na hranicích Uzbekistá-

  nu a Kazach stánu, ale Bian-

  ca Bellová své knihy málo-

  kdy zasazuje do konkrét-

  ních míst. O to víc vynikne

  sugestivní líčení prostře-

  dí a tajemný opar. Z prostře-

  dí románu Jezero dekadentní

  postsovětský duch vane jak

  samohonka ze sudu. Za tento

  zcela výjimečný román zís-

  kala Bellová Magnesii Literu

  i Cenu Evropské unie za lite-

  raturu.

  Proč ne feministkou

  Do médií pronikla Bianca

  Bellová opět, jaksi nezáměr-

  ně, v roce 2019, kdy publiko-

  vala na webu iliteratura.cz

  fejeton nazvaný Proč nejsem

  FOTO: MARTA REŽOVÁ

  VÝROK TÝDNE

  T

  o řekl

  vroce

  1927 vPa-

  říži tehdy

  pětačtyřice-

  tiletý umělec

  sedmnáctileté

  dívce, kterou

  uviděl oknem. Vůbec netušila,

  kdo je Picasso. Velké věci

  spolu ale nakonec dokázali.

  Marie-Thérèse Walterová

  inspirovala řadu obrazů,

  znichž některé

  jsou považová-

  ny za největší

  díla Picassovy

  osm desetiletí

  dlouhé kariéry.

  Ten, kde je

  Marie-Thérè-

  se, sama výborná plavkyně,

  vyobrazena jako mořský tvor,

  bude nyní vydražen na aukci

  vLondýně. Vyvolávací cena je

  60 milionů dolarů.

  „Jsem si jistý, že spolu

  dokážeme velké věci.

  Jsem Picasso.“

  V

  letech 1941–42 studo-

  val biochemii astrojní

  inženýrství. Poté narukoval

  do armády. 14. května 1944,

  na Den matek, spáchala jeho

  matka sebevraždu. On sám

  byl vzimě téhož roku zatčen

  německou armádou apřeve-

  zen do Drážďan. Tam, údajně

  jako jeden zpouhých sedmi

  amerických zajatců, přežil

  ničivé bombardování města.

  Všechny tyto události měly zá-

  sadní vliv na podobu jeho díla.

  Jatka č. 5, Kolíbka, Mechanické

  piano, Snídaně šampionů...

  Málokterý spisovatel dokázal

  být tak cynický avtipný jako

  on. „Děkuji vám za pozornost.

  Mizím odsud.“ To byly poslední

  věty proslovu, který sám

  napsal ajeho syn ho přednesl

  vindianapoliské knihovně

  McFadden Memorial Lecture,

  kde byla uctěna spisovatelova

  památka. Kurt Vonnegut jr.

  zmizel před patnácti lety,

  11. dubna 2007.

  VÝROČÍ TÝDNE

  Kurt

  Vonnegut jr.

  15 let od smrti

  spisovatele

  T

  olik let nenahrála britská

  skupina Pink Floyd

  žádnou novou píseň. Válka

  na Ukrajině to změnila. Když

  frontman kapely David

  Gilmour viděl na náměstí

  vKyjevě zpívat ukrajinského

  muzikanta Andryje Chlyvňuka

  zukrajinské skupiny Boombox

  lidovou píseň Hej hej povstaň,

  napadlo jej, jak získat peníze

  na humanitární účely. Pomocí

  kouzla nahrávací techniky

  si Pink Floyd půjčili jeho

  hlas aspolečně sNickem

  Masonem nahráli vlastní verzi

  písně. Andryj před časem

  opustil americké turné své ka-

  pely avydal se bojovat domů,

  kde byl postřelen projektilem

  zminometu aleží vjedné

  zkyjevských nemocnic.

  ČÍSLO TÝDNE

  28

  Hlavní hrdina

  nové knihy

  Bianky Bellové

  Izar je nejen

  kupcem, ale

  především

  vypravěčem

  příběhů,

  například

  o moru, které

  jsou ale

  realističtější než

  ty, v nichž sám

  žije.

• Strana 21

  KULTURA 21

  14. duben 2022

  KULTURA

  První velká sólová výstava

  sedmatřicetiletého výtvar-

  níka Jakuba Janovského je

  od března k vidění v Alšově

  jihočeské galerii na Hluboké.

  Umělec ji pojal jako vzpo-

  mínku na své dětství. „Výsta-

  va nazvaná Betonová zahra-

  da sice odkazuje na slavný

  román britského spisovate-

  le Iana McEwana, naplňuje

  však zcela jiný obsah, kterým

  je ironizující i melancholická

  reexe dětství a dospívání ve

  specifickém prostředí pane-

  lového sídliště, jež má vliv

  na formování dětského světa

  v různých vrstvách jeho pro-

  jevů,“ řekl k výstavě, na níž

  obrazy doplňuje série plas-

  tik, její kurátor Petr Vaňous.

  VÝSTAVA

  FILM

  Kateřina

  Nedbálková –

  Tichá dřina:

  dělnictví a třída

  v továrně Baťa

  Jakub Janovský:

  Betonová zahrada

  Seveřan

  Kočka na rozpálené plechové střeše

  Lakers: Vzestup

  dynastie

  DIVADLO

  UDÁLOSTÍ, KTERÉ SI NENECHTE UJÍT

  7

  Pokud máte rádi vikingskou

  historii, tenhle příběh zra-

  dy a pomsty si určitě dejte.

  Minimálně herecké obsazení

  slibuje událost – Aleksander

  Dobovky umí HBO skvěle.

  Důkazem je i seriál Lakers:

  Vzestup dynastie o ... vze-

  stupu dynastie Lakers. Bas-

  ketbalového týmu, kte-

  rý v osmdesátých letech

  minulého století pod vede-

  ním majitele Jerryho Busse

  (John C. Reilly), trenéra

  Pata Rileyho (Adrian Bro-

  dy) a hráčů Kareema Abdu-

  la-Jabbara a hlavně Earvina

  Magica Johnsona domino-

  val na palubovce, ale hlav-

  ně změnil obraz celé NBA.

  Tahle osmdesátková jíz-

  da slunnou Kalifornií je

  naprosto strhující.

  át odehrává za středověkých morových ran.

  FOTOGRAFIE TÝDNE

  Vzhledem ke svému ne dob-

  rému zdravotnímu stavu trá-

  vím více času na gauči a hod-

  ně čtu. Převážně detektivky:

  například Ed McBaina (Seke-

  ra, Dívej se, jak umíra-

  jí), Petera Maye (Ská-

  la, Ostrov Entry), Jo

  Nesba (Švábi) atp.

  Nadchla mě kniha

  Vladimír Mišík, zpěvák

  povídek Evy Turnové (Tur-

  nový háj 9) a v televizi jsem

  si dal skvělý koncert Voj-

  ty Dyka D.Y.K s výbornou

  kapelou v čele s Ondřejem

  Pivcem. Na HBO jsem si

  užil film Duna a se-

  riál Vychováni vlky,

  na němž se režijně

  podílel Ridley Scott.

  DIVOKÁ KARTA

  Radůza: Nebe je

  odemčené

  Tři poslední roky svého živo-

  ta, strávené především doma

  během koronakrize, mapu-

  je na svém novém albu pís-

  ničkářka Radůza. Původ-

  ně mělo jít o živou nahráv-

  ku, covid tomu však nechtěl.

  K pozoruhodným místům

  patří píseň Dobrý lidi, kterou

  zpěvačka natočila s legendou

  českého bluegrassu Rober-

  tem Křesťanem. „Dorazil

  skvěle připravený do studia

  a nechtěl žádný honorář. Tak

  jsem se mu alespoň odvdě-

  čila koženým pouzdrem na

  brýle, která sama vyrábím,“

  řekla v rozhovoru s ČTK

  Radůza.

  Od analýz

  ženských

  věznic

  a les-

  bických

  rodin pře-

  šla socio-

  ložka

  Kate-

  řina Nedbálková (* 1974)

  k Tiché dřině: dělnictví a tří-

  dě v továrně Baťa (2021).

  Nechala se zaměstnat

  v poslední evropské baťov-

  ské továrně v Dolním Něm-

  čí a pak tam „pozorovala,

  fotografovala a nahrávala

  výzkumné rozhovory s děl-

  níky a částečně i s vedením“.

  Výsledkem je živý pohled na

  segment společnosti, který

  jako bychom už ani nechtě-

  li vidět. Kniha je i pro lai-

  ka čtivě napsanou a osob-

  ně prožitou sondou do jedné

  části otevřené společnosti,

  která ale výhody takové ote-

  vřenosti vzhledem ke svému

  postavení vůbec nemusí vní-

  mat a oceňovat.

  získal Pullitze-

  rovu cenu. V režii

  Martina Čičváka

  si znovu nechá-

  me vyprávět pří-

  běh jedné jižan-

  ské rodiny,

  v jehož filmovém

  zpracování z roku

  1958 excelova-

  li například Eli-

  zabeth Taylor a Paul New-

  man. V pražském divadle

  se o totéž pokusí mimo jiné

  Anna Fialová, Jan Hájek,

  Vladimír Kratina či Naďa

  Konvalinková. Premiéra je

  hlášena na 19. 4.

  „Co je vítězstvím pro kočku

  na rozpálené plechové stře-

  še? To kdybych věděla, asi

  aby tam vydržela co nejdéle

  …“ Činoherní klub přichá-

  zí s absolutní klasikou ame-

  rického dramatika Tennee-

  seeho Williamse, který za ni

  SERIÁL

  ALBUM

  5

  KNIHA

  6

  Přestože spisovatelka nepsa-

  la žádnou „objektivní studii“

  o feminismu, ale pár odstav-

  ců krátkou osobní úvahu.

  Bellová vrací úder

  Bianca Bellová se do deba-

  ty, kde se jí zastal napří-

  klad spisovatel Patrik Ouřed-

  ník, nezapojila. Před nedlou-

  hou dobou ale Český rozhlas

  odvysílal její dystopickou

  povídku Ptačí klec.

  Vypravuje v ní s not-

  nou dávkou černého

  humoru příběhy žen, kte-

  ré se v politicky korekt-

  ní budoucnosti dostanou

  do převýchovného tábora.

  Tanečnice Róza je obviněna

  tribunálem z objektivizace

  a sexualizace vlastního těla

  a posilování genderových

  stereotypů. Další trestan-

  kyně, Bella, se provinila

  popíráním existence toxic-

  ké maskulinity. Po roce

  umrtvující rutiny v tábo-

  ře to Bella vzdá a se zrakem

  upřeným na chlupaté nohy

  členek výchovné politicky

  korektní komise připustí,

  že je správné, že objektivi-

  zace vlastního těla je přís-

  ně trestána a toxická mas-

  kulinita je největším jedem

  dnešní společnosti.

  V roce 2019 ale Bian-

  ca Bellová především vydá-

  vá novelu Mona, jejíž hrdin-

  A

  ktuální snímky zválkou zasažené Ukrajiny vystavují vCentru současného umění DOX špa-

  nělští fotografové Manu Braboa aAlbert Lores. Název výstavy (Černí motýli: ohořelé kousky

  života) odkazuje kohořelým kusům papíru anábytku, které se nad ukrajinskými městy vznášejí

  po bombových útocích, akterým místní obyvatelé říkají „černí motýli“. „Na rozdíl od šrapnelů,

  úlomků granátů adalších pozůstatků války, které symbolizují utrpení asmrt, jsou černí motýli

  stopami života, který vyhasl,“ říkají knázvu expozice (k vidění do 8. května 2022), kterou připravila

  společnost Člověk vtísni, samotní tvůrci.

  ktuální snímky zválkou zasažené Ukrajiny vystavují vCentru současného umění DOX špa-

  FOTO: HOSTBRNO

  Skarsgärd, Nicole Kidman

  a Anya Taylor-Joy, jejíž str-

  hující výkon v seriálu Dám-

  ský gambit v úloze talentova-

  né šachistky máme všichni

  ještě v paměti. A jeden drb –

  herečka s režisérem Seveřa-

  na Robertem Eggersem chys-

  tá další spolupráci – měli

  by spolu v Praze co nevi-

  dět natáčet remake němé-

  ho hororu Upír z Nosfera-

  tu na motivy románu Brama

  Stokera.

  ka žije v blíže nespecifiko-

  vané, tentokrát africké mus-

  limské zemi. Snaží se vzepřít

  osudu, který má nalinkova-

  ný islámským právem a zvy-

  ky, což se jí svým způso-

  bem daří. O dva roky později

  vydává její domovské nakla-

  datelství Host i knihu poví-

  dek Tyhle fragmenty.

  Ostrov

  Útlý román Ostrov se ode-

  hrává kdysi na konci středo-

  věku, v době morových ran,

  o kterých psal italský kro-

  nikář Agnolo di Tura, jehož

  jméno se v knize objevu-

  je. Hlavní postava Izar,

  kupec ze Smyrny (dneš-

  ní Izmir v Turecku), cestu-

  je po celém známém světě,

  vydává se například do per-

  ského Isfahánu, kde mimo

  jiné hledá zázračného ptá-

  ka caladria.

  Osudovým místem, kam

  se vrací, je pro Izara vzdá-

  lený ostrov, nevábné a bez-

  božné místo, kde „i kur-

  vy jsou kostnaté a škare-

  dé a muži příliš rachitičtí

  a špatně živení, aby stálo za

  to si je najímat jako pracovní

  sílu.“ Vládne tam sexuchtivá

  kněžna, křesťanka a pohanka

  zároveň, která využívá Izaro-

  vých služeb. V závěru se pak

  kupec na ostrově setká s dal-

  ším hrdinou knihy, s Hov-

  nařem, což je chlapec, kte-

  rý nemá jméno a jeho povo-

  láním je vynášet s otcem

  lidské výkaly za městské

  hradby.

  Bianca Bellová stvořila

  podivuhodný románový

  svět, kde se míchá fantasy

  a cestopisy, křesťanský

  středověk s pohanstvím,

  temno se světlem. Připomí-

  ná trochu knihu Itala Calvi-

  na Neviditelná města z roku

  1972. Nejen tím, že i v kni-

  ze Bellové se objevuje jeden

  z nejslavnějších cestovatelů

  všech dob: Marco Polo, kte-

  rý v Calvinově knize popi-

  suje Kublaj chánovi neexis-

  tující krajiny a města.

  Manu Braboa a Albert Lores: Černí motýli

  Quincy Isaiah jako Magic

  Johnson

  „Ten příběh jsem začala psát někdy na začátku

  pandemie, často mi přicházela na mysl

  analogie s morem, a pak už to šlo nějak

  ráz na ráz, sami na mě vyskakovali tvorové

  z bestiářů a různé pověsti, legendy a lidové

  vyprávěnky. Nezvala jsem je, ale byla radost

  s nimi pracovat.“

  Bianca Bellová o románu Ostrov

  Záběr ze

  čtené zkoušky

  Činoherního

  klubu.

• Strana 22

  22 KULTURA

  Návrat kytaristy

  Johna Fruscianteho je

  jednou z mála dobrých

  zpráv nové desky Red

  Hot Chili Peppers.

  Méně zapomenutelné

  však jeho zásluhou

  album Unlimited Love

  nakonec přece jenom

  není.

  PAVEL KUČERA

  spolupracovník Týdeníku FORUM

  Už se z toho mezi kaliforn-

  skou rockovou skupinou Red

  Hot Chili Peppers a jejími

  fanoušky stává tak trochu

  hra. A dost možná by se na

  to daly uzavírat sázky: Bude

  se nahrávání jejich příštího

  alba účastnit i geniální kyta-

  rista John Frusciante, kte-

  rý s nimi natočil jejich nej-

  zásadnější nahrávky, nebo

  za něj zaskočí náhradník

  (z poslední doby tedy zejmé-

  na Josh Klinghofer)? Zatím-

  co na předchozích dvou des-

  kách I’m With You (2011)

  a The Getaway (2016) pla-

  tilo za B (a obě alba i vinou

  toho spíše propadla), v letoš-

  ním roce se fanoušci koneč-

  ně dočkali a platí varianta A.

  Výsledek, jímž je album Unli-

  mited Love, však napovídá, že

  je to vlastně čím dál více jed-

  no. „Papričky“ mají to nej-

  lepší dávno za sebou a nic

  moc nového ani zářného už

  do svojí diskografie nevná-

  šejí bez ohledu na to, kdo

  u nich zrovna drží kytaru

  pod krkem.

  Vydřený úspěch

  Bývaly však časy, kdy tahle

  čtveřice velmi zásadně měni-

  la pravidla hry a do žán-

  ru rockové hudby přináše-

  la věci, které tehdy byly zce-

  la nové, revoluční, divo-

  ké a neslýchané. Na začátku

  90. let Red Hot Chili Peppers

  patřili k předním předsta-

  vitelům toho, čemu se teh-

  dy říkalo trochu mnohoznač-

  ně crossover, tedy mixu vli-

  vů rocku a metalu s prvky

  black music, zejména s fun-

  kem a rapem. Podobně jako

  to tehdy s velkým úspěchem

  činili rovněž velmi populár-

  ní Faith No More, The Living

  Colour, případně Infectious

  Grooves. Úspěch Red Hot

  Chili Peppers se však nezro-

  dil přes noc, právě naopak.

  Skupina, která vznikla v roce

  1984 v Los Angeles, si jej

  poctivě vydřela a jejich první

  čtyři desky prakticky zapad-

  ly, na čemž nic neměnilo ani

  to, že druhé album Freaky

  Styley (1985) jim produko-

  val jeden z kmotrů funku,

  zakladatel skupin Parliament

  a Funkadelic George Clin-

  ton. Schválně si některou

  z nich zkuste pustit na Spo-

  tify a garantuju vám, že ve

  většině písní dnešní hvěz-

  dy stadionového rocku sot-

  va poznáte, a to včetně zpě-

  vu jejich frontmana Antho-

  nyho Kiedise.

  Páté album Mother’s Milk

  z roku 1989 s nimi už sice

  natočil tehdy devatenáctile-

  tý kytarista John Frusciante,

  který nahradil zakládajícího

  člena Hillela Slovaka poté,

  co ten o rok dříve zemřel na

  předávkování, ani tahle des-

  ka však žádný hit nepovi-

  la, ačkoli už tu jsou zárod-

  ky toho, čím skupina nako-

  nec rozkopla dveře showbyz-

  nysu – tedy skvělá rytmika,

  invenční kytara, frackovství

  a sex-appeal. Vše se však

  změnilo v okamžiku, kdy

  čtveřice nahrávání dalšího

  alba Blood Sugar Sex Magic

  (1991) svěřila do rukou pro-

  ducenta Ricka Rubina, tedy

  chlápka, co prokázal obří

  talent pro míchání bílé a čer-

  né hudby už na debutové

  desce Beastie Boys Licensed

  To Ill (1986). Výsledná deska

  doslova explodovalo dvěma

  hity, funkovým výplachem

  Give It Away a feťáckou bala-

  dou Under The Bridge, kte-

  ré MTV hrálo do omrzení,

  a nový fenomén byl na svě-

  tě. Nebyla to však jen otázka

  dvou hitů, deska Blood Sugar

  Sex Magic je i přes svou sto-

  páž bezmála 80 minut od

  Cesta do zapomenutí

  Kalifornská kapela Red Hot Chili Peppers má nové album

  začátku do konce nakažli-

  vě taneční, smyslná, někdy

  melancholická, občas vylo-

  žené přisprostlá, ale přede-

  vším muzikantsky naprosto

  dokonalá.

  Element jménem

  Frusciante

  Kolo se však velmi záhy

  polámalo, když Fruscian-

  te skočil šipku do drog a na

  další desce One Hot Minu-

  te o čtyři roky později si sku-

  pina musela opět poradit bez

  něj. A přestože na ní hos-

  tuje jiný fenomenální kyta-

  rista, Dave Navarro z legen-

  dární kalifornské skupiny

  Jane’s Addiction, i přes hit

  Aeroplane, baladu My Friends

  nebo skvěle funkující pří-

  běhovku Walkbout fanouš-

  ci mrmlali, že to není ono.

  Frusciante se totiž uká-

  zal být zásadním elemen-

  tem, který je schopen pul-

  sující basu Michaela Bal-

  zaryho zvaného Flea (tedy

  Blecha), nařachané bicí Cha-

  da Smithe a charakteristic-

  ký nosový zpěv Anthonyho

  Kiedise pozvednout o úro-

  veň výš. Znovu se to potvr-

  dilo s alby Californication

  (1999) a By The Way (2002),

  na něž Frusciante poté, co se

  vyhrabal z nejhorších dro-

  gových problémů (a natočil

  několik sólových alb), zno-

  vu dodal svoje chytlavé riffy

  i vzdušná sóla.

  Ovšem že ani Frusci-

  ante (a dokonce ani Rick

  Rubin, který od roku 1991

  s kapelou pracuje na kaž-

  dém albu) není zárukou

  toho, že to dopade dobře,

  bylo zřejmé na dvojalbu Sta-

  dium Arcadium (2006). To

  sice formálně zní jako deska

  od Red Hot Chili Peppers,

  ani přes svoji dlouhatán-

  skou stopáž však neobsa-

  huje prakticky nic, k čemu

  byste měli chuť a důvod

  se vracet. Po něm si Frusi-

  cante opět sbalil raneček

  a skupině dal podruhé sbo-

  hem. O dvou albech s jeho

  nástupcem Joshem Klingho-

  ferem, která následovala,

  byla řeč v úvodu a to je taky

  asi vše, co je potřeba k nim

  říci. Teď je tedy Frusciante

  zpět. Ovšem na výsledku to

  zase tolik nemění.

  Usazené papričky

  Nová deska Unlimited Love

  dostává svému názvu a na

  velké ploše nabízí převážně

  klidnější písně, což je zcela

  pochopitelné. RHCP jsou

  dnes skoro šedesátníci,

  a kdyby hráli něco podobně

  švihlého, jako byly skladby

  z Freaky Styley, navíc

  s fuseklí na penisu (jak byli

  vyfoceni na obalu), byli by

  směšní. Ale přestože Chad

  Smith má pořad pevný úder,

  Fleovy prsty stále běhají po

  hmatníku basy jako neuro-

  tický pavouk, Kiedisův hlas

  neztrácí tu sympatickou

  umečenost a Frusciante ví,

  jak vystavět skvělý rif, je

  smutnou pravdou, že skupi-

  na už vlastně nemá co říci.

  Minimálně tedy nemá co říci

  nového. Ať už vezmete

  jakoukoli skladbu z nové

  desky, v drtivé většině přípa-

  dů v diskografii kapely

  najdete jí podobnou, ale lep-

  ší. Trochu netradičně zní

  snad balada Not The One, ve

  které můžeme vedle táhlých

  zvuků kytary slyšet i jemné

  piano, nebo skladba Bastards

  Of Light, psychedelický rock

  à la Flaming Lips a je tu

  i závěrečná Tangelo, jež stojí

  pouze na zpěvu a doprovodu

  akustické kytary. Ale to je

  skutečně málo a přiznejme

  si, že jsme čekali víc. Jako

  připomenutí toho, že tahle

  kapela, která příští rok oslaví

  čtyřicet let existence, stále

  žije, hraje a tvoří, to jistě

  fungovat může. Album lze

  brát i jako pozvánku na

  jejich nadcházející turné

  (které se Praze bohužel

  vyhne). O tom, zda si z něj

  budeme za deset nebo dvacet

  let notovat nějakou skladbu,

  podobně jako to bylo v pří-

  padě písní Give It Away, Scar

  Tissue, Suck My Kiss, Califor-

  nication nebo Zephyr Song,

  však silně pochybuji.

  Red Hot Chili

  Peppers ve své

  nejslavnější

  sestavě - tak,

  jak se objevují

  na své albové

  novince: zleva

  baskytarista

  Flea,

  kytarista John

  Frusciante,

  bubeník Chad

  Smith a zpěvák

  Anthony Kiedis

  FOTO: PRESS HERO

  FOTO: ARCHIV

• Strana 23

  Georgia O´Keefe

  je pokládána za

  nejlepší malířku

  dvacátého století, ona

  sama byla v tomto

  ohledu mnohem

  střízlivější, tvrdila,

  že je jen „jednou

  z nejlepších“. Byla

  první ženou, za jejíž

  obraz byla zaplacena

  v přepočtu více než

  miliarda korun. Ať je

  to jakkoli, ve světě,

  kde dominovali

  muži, se dokázala

  prosadit, uplatnit

  a vybudovat postavení

  nezaměnitelné

  umělkyně velmi

  širokého tvůrčího

  rozponu. Potvrzuje to

  výstava ve švýcarské

  galerii Fondation

  Beyeler na basilejském

  předměstí Riehen

  (k vidění do 22.

  5.), jež představuje

  průřez jejím dílem

  prostřednictvím

  bezmála stovky

  obrazů, z nichž mnohé

  jsou v Evropě k vidění

  vůbec poprvé.

  PETR VOLF

  spolupracovník Týdeníku FORUM

  Georgia O´Keefe (1887 až

  1986) nebyla chvilkovou sen-

  zací, která se svezla na mód-

  ní vlně: Její vliv byl ved-

  le nesporného talentu pod-

  pořen také velmi dlouhým

  životem (dožila se osmade-

  vadesáti let) prostoupeným

  soustavnou prací. Dá se říci,

  že je potvrzením platnosti

  existence takzvaného ame-

  rického snu. I když pochá-

  zela z prostředí wisconsin-

  ských farmářů, tak odma-

  lička chtěla být malířkou

  a rodiče její „nutkání“ pod-

  porovali. Na začátku dvacá-

  tého století se učila malo-

  vat na několika školách,

  z nichž nejdůležitějšími

  byly chicagský Art Insti-

  tute a newyorská Arts Stu-

  dents League. Musela překo-

  návat nesnáze. Onemocněla

  tyfem. Potýkala se s chudo-

  bou. Chtěla nejen malovat,

  ale také se chtěla důstojně

  samostatně živit, což se ten-

  krát u žen považovalo za cosi

  nepatřičného, ba za výstřed-

  nost. Malířství tedy zača-

  la vyučovat, což byla sice

  poněkud ubíjející činnost,

  nicméně pořád představova-

  la možnost, jak si něco vydě-

  lat a zároveň zůstat přítom-

  na v oboru.

  Spřízněni volbou

  Klíčovým okamžikem v živo-

  tě Georgie O´Keefe bylo

  setkání s Alfredem Stieg-

  litzem, slavným fotogra-

  fem a galeristou, jenž vedl

  v New Yorku vlivnou Galle-

  ry 291 specializovanou na

  evropskou modernu a ame-

  rickou avantgardu. Byl to

  právě Stieglitz, jenž ve Spo-

  jených státech poprvé před-

  stavil sochy Augusta Rodina

  a obrazy Henriho Matisse,

  Pabla Picassa nebo Pau-

  la Cézanna. V roce 1917, kdy

  oslavila třicátiny, vystavil

  její akvarely a uhlové kres-

  by a začal Georgii O´Kee-

  fe zastupovat. A nejen to,

  své city vůči nadané malíř-

  ce vyjádřil v celé řadě pře-

  krásných portrétů a aktů:

  Stala se jeho múzou. Těž-

  ko najdeme umělkyni, která

  by byla tolikrát fotografová-

  na vskutku z bezprostřední

  blízkosti. Prvotní přátelství

  přerostlo v lásku. Jednalo se

  o vztah dynamický, z pohle-

  dů psychologů „otevřený“,

  ale přesto zvláštním způso-

  pila ranč. Malovala zdejší

  pouštní krajinu se skalami,

  vyschlými řečišti, hliněnými

  obydlími, ale také fragmen-

  ty zvířecích koster rozese-

  tých v písku.

  Nejvíce se však proslavila

  malbami květin, kterými

  byla natolik zaujatá, až to

  hraničilo s posedlostí. Milo-

  vala kaly, vlčí máky, růže,

  lilie, durmany. Nemalovala je

  v zátiších, kdy jsou rostliny

  seskupeny coby formální

  kytice ve váze, jak bylo dosud

  obvyklé, ale takřka výhradně

  prostřednictvím velkých

  detailů umožňujících pohled

  do nitra rostlin. Lze rozeznat

  pestíky a další podrobnosti,

  ve výsledku připomínající

  ženské intimní partie. Způ-

  sob, jímž Georgia O´Keefe

  dosáhla neobyčejné míry

  smyslnosti, aniž by to však

  bylo vulgární, bez náznaku

  pokleslosti, je pokládán za

  jeden z vrcholů symbolického

  erotického umění.

  Fascinující smyslnost O´Keefe

  Výstava ve Fondation Beyeler se dotýká vrcholů malířství 20. století

  INZERCE

  bem pevný, protože přes nej-

  různější avantýry (Georgia

  O´Keefe byla bisexuální

  a nijak se tím netajila) z něj

  nevystoupili.

  Vnitřní květy

  Když se na výstavě ocitne-

  te, po chvíli zjistíte, že jste

  součástí světa, který malířka

  dokázala podat s neobvyklou

  samozřejmostí, a záro-

  veň s přídechem tajemství.

  Ve tvorbě Georgie O´Keefe

  nalezneme řadu obrazů New

  Yorku, jemuž složila své-

  ho druhu poctu, když impo-

  zantně předvedla jeho mra-

  kodrapy a ulice mezi nimi

  v rozmanitých perspekti-

  vách, často geometricky sty-

  lizovaných, jako by zachyco-

  vala energii neustále prou-

  dící vitální metropolí. Další

  inspiraci čerpala paradox-

  ně z přírody. Motivy obra-

  zů nacházela ať už v oko-

  lí rodinného sídla Stieglitzo-

  vých u jezera George, nebo

  při častých „poznávacích“

  cestách po Spojených stá-

  tech, zvláště pak v Novém

  Mexiku na jihu země, kde

  si u vesnice Abiquiú kou-

  KULTURA 23

  . duben 

  KULTURA

  Georgia O´Keefe: Series I, No. 8, 1919 (olej na plátně)

  Georgia O´Keefe strávila druhou polovina života v Novém Mexiku, jehož vyprahlá krajina plná ostrého světa a stínů obohatila její obraznost.

  WWW

  BRANMECESKO.CZ

  NAŠE HISTORIE

  NÁS ZAVAZUJE!

  design: >

  o

  < mowshe / foto: Rekonstrukce okupace

• Strana 24

  24 PORTRÉT

  Když koncem března

  proletěla médii zpráva

  o loučení nemocného

  Bruce Willise, byl

  to pro většinu jeho

  fanoušků šok. Ještě

  ten samý den se však

  začala objevovat

  také svědectví těch,

  kdo o hercových

  problémech věděli

  minimálně roky.

  JOHANNA KOUBOVÁ

  spolupracovnice Týdeníku FORUM

  „Willisův neutěšený zdravot-

  ní stav byl veřejným tajem-

  stvím. Lidi z branže s námi

  na to téma mluvili, jako by

  šlo o obecně známou infor-

  maci, přitom se o ní veřejně

  mlčelo – z respektu ke kole-

  govi, jejž většina z nich obdi-

  vuje,“ shrnula stav věcí Amy

  Kaufmanová z deníku Los

  Angeles Times, autorka hoj-

  ně citované analýzy Willi-

  sova pádu. Ta mimocho-

  dem vyšla prakticky ve stejný

  moment, kdy Rumer Willi-

  sová přes Instagram ozna-

  movala odchod nemocného

  tatínka na odpočinek. Repor-

  térka LA Times popřela, že

  by se s rodinou na vydání

  reportáže domlouvala, zprá-

  va o Willisově diagnóze (afá-

  zie) pro ni byla „stejným pře-

  kvapením, jako pro všechny

  ostatní“. Že něco takového

  dřív, nebo později přijde, nic-

  méně tušila – ostatně stej-

  ně jako všichni, kdo s her-

  cem v posledních letech při-

  šli do styku.

  Za vším hledej afázii

  Článek, který Kaufmanová

  napsala spolu s Meg Jame-

  sovou, obsahuje četné výpo-

  vědi právě na téma Willi-

  sova zneklidňujícího sta-

  vu, pro nějž dlouho chybě-

  lo vysvětlení. Dnes, když už

  ho máme, vyrojily se stov-

  ky „zaručených“ svědec-

  tví, z nichž má být patrné,

  jak špatně na tom herec byl

  a je. Každé zakoktnutí, kaž-

  dá hlasová či slovní indis-

  pozice, ba dokonce i jen gri-

  masa neodpovídající image

  pohodáře, je nyní vykládá-

  na jako symptom nemoci.

  Fanoušci zveřejňují „usvěd-

  čující“ videa, média zázna-

  my pozapomenutých rozho-

  vorů. Nové komentáře při-

  bývají i pod devět let starou

  ukázkou z pořadu BBC The

  One Show, kde Bruce „děsi-

  vě neohrabaně“ propago-

  val páté pokračování kultov-

  ní Smrtonosné pasti. Tehdy

  se vymlouval na jet lag, dnes

  máme v jeho nestandardním

  projevu vidět projev nastu-

  pující afázie, nemoci, jež

  likviduje kognitivní schop-

  nosti.

  Nutno říct, že s médii měl

  herec, kritickou obcí pod-

  ceňovaný, protože nahlíže-

  ný „jen“ jako akční hrdina,

  celoživotní problém. Vědělo

  se, že rozhovory dává nerad,

  sarkasmus vůči zpovídajícím

  byl u něj na denním pořád-

  ku. Nezřídka také dával naje-

  vo, jak ho celý mediální sys-

  tém obtěžuje, a na propagač-

  (Ne)dobrovolný pád frajera v tílku

  ních akcích působil znuděně

  až nepřítomně (což se dnes

  hodí vykládat jako příznak

  choroby).

  Na druhou stranu už

  v roce 2015 zneklidňo-

  val okolí stále častějšími

  výpadky paměti a neschop-

  ností reprodukovat del-

  ší úseky textů bez nápově-

  dy. Například na Broadwayi,

  Pozoruhodná kariéra Bruce Willise ajejí smutný konec

  kde v témže roce debutoval

  v představení Misery podle

  Stephena Kinga (jeho výkon

  mimochodem kritici strhali

  jako „prázdný a neosobní“).

  Podezření, že se něco

  děje, prosáklo do médií

  poprvé už v letech 2017–18,

  kdy natáčel s M. Nightem

  Shyamalanem snímek Skle-

  něný. „Bruce tehdy vypadal

  trochu zmateně, potřeboval

  pomoc s replikami. Říkali

  jsme si ale, že za tím může

  stát cokoli – únava, stáří,

  alkohol,“ svěřil člen štábu

  deníku NY Post.

  Kdo to zastaví?

  O něco později se také

  začaly objevovat texty na

  téma nevysvětlitelného

  úpadku Willisovy kariéry.

  Už v roce 2019 napsal irský

  žurnalista Brian Lloyd člá-

  nek nazvaný Co se to děje

  s kariérou Bruce Willise a jak

  to zastavit? Chris Nashawa-

  ty z magazínu Esquire se

  zase v roce 2020 sugestiv-

  ně tázal: „Proč Bruce Willis

  točí filmy, které zjevně

  nenávidí?“

• Strana 25

  25PORTRÉT

  14. duben 2022

  Letos v březnu, ještě před

  zlomovou zprávou, vyšlo

  dokonce hned několik člán-

  ků identického poselství.

  Všechny se ptají, proč Willis,

  někdejší hvězda hollywood-

  ských blockbusterů, paběr-

  kuje po pochybných nízko-

  nákladových produkcích, jež

  navíc až na výjimky vůbec

  nesměřují do kin. Titul-

  ky jako Vzestup a pád Bru-

  ce Willise (El Pais) či Smr-

  tonosná kariéra Bruce Willi-

  se (medium.com) výmluvně

  shrnují to, co už několik let

  nedává spát hercovým pří-

  znivcům – a že jich má dost

  i mezi profesionálními kri-

  tiky.

  „Léta jsem si filmy vybí-

  ral podle toho, zda v nich

  figuruje Willisovo jméno.

  A nikdy jsem se nezklamal.

  Snímky, jimž ho propůjčuje

  teď, jsou ale odpad,“ shrnuje

  za všechny Tim Eel v článku,

  kde rozebírá Touhu po vraž-

  dě (2020) a Kosmický hřích

  (2021), filmy, „jejichž úro-

  veň nevydá ani na béčkovou

  kategorii“.

  Z hvězdy pěšákem

  Filmografie rodáka z němec-

  ké vojenské základny v Idar-

  -Obersteinu vždycky osci-

  lovala mezi totální komercí

  a žánrovými lahůdkami. Ved-

  le popcornových rolí, jaký-

  mi byl Harry z Armageddonu

  (1998), Pan Church z Postra-

  datelných (2010, 2012) či

  Jimmy Tulipán z komedie

  Můj soused zabiják (2000), si

  Willis s gustem zahrál i ve

  filmech „výběrových“ reži-

  sérů“. Byl svérázným But-

  chem z Tarantinova hitu

  Pulp Fiction: Historky z pod-

  světí (1994), citlivým psy-

  chologem ze Šestého smys-

  lu (1999) M. Nighta Shyama-

  lana, spolupracoval s Terrym

  Gilliamem (12 opic, 1995),

  Lucem Bessonem (Pátý ele-

  ment, 1997) či Wesem Ander-

  sonem (Až vyjde měsíc, 2012).

  A hlavně rehabilitoval akč-

  ní žánr, když v sérii Smrto-

  nosná past (1988-2013) stvo-

  řil nový typ akčního hrdiny,

  Johna McClanea coby (po)

  chybujícího člověka namísto

  obligátní hory svalů. Omlá-

  ceného policajta v ušmud-

  laném nátělníku, jehož kaž-

  dá rána bolí, ne vždy vyhrá-

  vá a vlastně není jisté, že

  ho z akce neodnesou noha-

  ma napřed – ale zcela jistě

  u toho pronese něco sžíravě

  sarkastického, co zlidoví.

  Postupně se Willis pře-

  hrál do rolí stárnoucích

  ochranitelů, pořád jim však

  věnoval tolik zápalu a inven-

  ce, aby nás na ně bavilo kou-

  kat. Posledních sedm let však

  jako když utne: žádná dob-

  rá komedie, žádné žánrové

  hříčky, jen nekonečná série

  unylých céčkových projektů

  určených pro videotrh.

  Milionové

  osmiminutovky

  Ze třicítky snímků odpre-

  miérovaných mezi lety

  psání scénáře nám na veš-

  kerou práci zbylo devět dní.

  Za takovou chvíli dobrý film

  prostě nenatočíte!“ O pra-

  vé povaze hercovy nemo-

  ci se podle svých slov dozvě-

  děl až na place: „Věděl jsem,

  že má problémy s pamětí, ale

  až první natáčecí den jsem

  pochopil, jak vážné.“

  V moci producenta

  Mlžení kolem Williso-

  va zdravotního stavu bylo

  mimochodem pro poslední

  roky příznačné. Hercovi přá-

  telé podezírají Emmetta, že

  nemocného Willise využí-

  val a nutil ho pracovat i těž-

  ce indisponovaného. Výpo-

  vědi členů různých štábů

  tomu nasvědčují. Pod pod-

  mínkou anonymity líčí, jak

  museli dezorientované-

  mu herci pomáhat. Že nedal

  ránu bez sluchátek s nápově-

  dou (zajišťovanou pravidelně

  najímaným hercem Adamem

  Huelem Potterem). Nebo že

  Willisovy scény musely vzni-

  kat jako první, bez prostojů,

  a dokonce i v momentech,

  kdy netušil, která bije. „Vím,

  proč tu jste vy, ale proč jsem

  tu já?“ ptal se prý bezrad-

  ných kolegů.

  Při natáčení thrilleru Tou-

  ha po vraždě došlo údaj-

  ně i na nehodu se zbraní,

  byť nabitou „pouze“ slepý-

  mi náboji: Zmatený herec

  vystřelil neplánovaně upro-

  střed repliky.

  Emmett incident popí-

  rá, popíral však i Willisův

  prokazatelně nedobrý stav.

  Najatí režiséři se shodují, že

  navzdory ujišťování ze stra-

  ny producenta teprve tvá-

  ří v tvář WIllisovi zjišťova-

  li tragický stav věcí. Jesse

  V. Johnson, někdejší kaska-

  dér a režisér filmu White Ele-

  phant (2021), znal Willise

  z dřívějších zakázek, ale když

  ho loni na jaře potkal, vydě-

  sil se. „Nebyl to Bruce, kte-

  rého jsem si pamatoval,“ líčí

  s tím, že další dva nabízené

  willisovské projekty už radě-

  ji odmítl.

  Obdobně zareagoval

  i zmiňovaný Burns, jenž

  s Willisem natočil ještě sní-

  mek Wrong Place („Tvrdi-

  li mi, že je na tom lépe, ale

  opak byl pravdou,“), načež

  se zařekl, že s Willisem už

  nikdy víc. Stejně jako John-

  son přitom patří k hercovým

  fanouškům a tvrdí, že zda-

  leka nejvíc trpěl pohledem

  na kolegu v nouzi. „Nešlo

  ani tak o samotné kompli-

  kace, jako spíš o to, že jsme

  neustá le přemýšleli, jak člo-

  věku, kterého si vážíme,

  neublížit a neztrapnit ho.“

  Willisův nedávný „coming

  out“ se tak paradoxně zdá

  být vysvobozením pro všech-

  ny. Kolegy, kteří už nemusejí

  mlčet. Fanoušky, již zůsta-

  nou ušetřeni dalšího zklamá-

  ní. A nakonec i pro Willise,

  jenž může dožít v láskypl-

  ném závětří rodiny, vzpomí-

  naný jako nesmrtelný frajer

  McClane.

  2015–2021 jich šlo třiadvacet

  rovnou do programu strea-

  movacích platforem (režim

  tzv. direct-to-video). Dvě tře-

  tiny z nich produkoval jistý

  Randall Emmett, producent,

  z jehož dílny pochází mj.

  Scorseseho Irčan, ale jinak se

  specializuje na tzv. „geezer

  teasers“ neboli filmy, v nichž

  za tučné honoráře šaškují

  akční veteráni. Na obrazovce

  nestráví víc než pár minut,

  plakáty s legendami nicmé-

  ně vyvolávají dojem hvězd-

  ného zážitku, byť v reálu

  jde o zábavu pochybné kva-

  lity. Jen pro představu: Ve

  dva roky starých thrillerech

  Touha po vraždě a Vyproště-

  ní se Willis mihne na sedm,

  respektive osm minut. Pra-

  covně to dělá sotva dva dny

  na place – každý za nejméně

  milion dolarů.

  I ti nejotrlejší fanouš-

  ci se přitom shodují, že

  tak zoufale amatérské fil-

  my nemá Willis zapotře-

  bí. Co hůř, že i z jeho herec-

  kého výrazu vyčteme, jak

  moc se sám nudí. Jak tref-

  ně konstatuje Nashawaty,

  filmy Rogera Cormana na

  véháeskách taky nenabízely

  nic zázračného, ale člověk

  z nich cítil aspoň upřímný

  zápal. I proto některé z nich

  zkultovněly – a proto ty od

  Emmetta nejdou často ani

  dokoukat.

  Chamtivý lenoch

  Nejen Willisovi fanoušci se

  pak logicky ptají proč. Proč

  jejich idol točí filmy, jejichž

  hodnotící skóre na platfor-

  mě Rotten Tomatoes nedo-

  sáhne ani deseti procent.

  Ještě donedávna se odpově-

  di lišily: Jedni argumento-

  vali egem, druzí vyhořením,

  třetí účtenkami za nákladný

  hvězdný život (na rozdíl od

  hollywoodských studií pla-

  tí Emmett hotově a hned).

  Sylvester Stallone dokonce

  v roce 2013 o svém kolegovi

  rozhlašoval, že je „chamtivý

  a líný“ – to když Willis pod-

  miňoval svou účast ve „troj-

  ce“ Postradatelných požadav-

  kem na čtyři miliony dolarů

  za třídenní práci.

  Teprve ve světle nových

  informací vychází na povrch

  nejpravděpodobnější ze

  všech příčin: Herec znalý

  diagnózy, která předpokládá

  nezvratnou mozkovou dege-

  neraci, potřeboval práci, jež

  by ho zbytečně nevysilova-

  la, a zároveň mu vydělala do

  zásoby. Svého času nejlépe

  placený herec Hollywoodu

  tak začal brát pouze lukra-

  tivní zakázky, na nichž stráví

  minimum času – ve smlou-

  vách si vymiňoval maximál-

  ně osmihodinovou pracovní

  dobu, přičemž z placu často

  odcházel už po čtyřech hodi-

  nách.

  Režisér Mike Burns,

  s nímž v létě 2020 natáčel

  thriller Out of Death, popsal

  LA Times, jak musel jeho

  roli na poslední chvíli zkrátit

  o dvacet pět stran. „Po pře-

  5x

  Bruce

  na scestí

  Posledních minimálně deset

  let točí Willis převážně tzv.

  direct-to-video snímky, jež

  skýtají výhodu malého obje-

  mu práce za hodně peněz.

  Na fanouškovských platfor-

  mách nepřekračuje jejich

  hodnocení dvacet procent

  a kritici je posílají do pekel.

  Od roku 2011 jich natočil bez-

  mála čtyřicet, z toho jede-

  náct jich na premiéru teprve

  čeká. Které z loňských novi-

  nek patří k nejbizarnějším?

  „Hlavní problém tkví v tom,

  že tu Bruce Willis nedělá, co

  by dělat měl, tj. nehraje.“

  (C. Clarková, Guardian)

  „Willis tu vypadá znuděně,

  unaveně, nebo oboje. A je to

  nakažlivé.“

  (A. Harkness, Scotsman)

  „Je to prostě špatné a u toho

  skončeme.“ (S. M. Fetterso-

  vá, MovieFreak.com)

  „Willis působí, jako by tu

  vůbec nechtěl být. Dokonce

  i v momentech, kdy zachra-

  ňuje vesmír.“

  (T. Eel, medium.com)

  „I zombíci mají propracova-

  nější osobnost než postavy

  z tohoto tupého filmu.“

  (C. Hayová, Culture Mix)

  1 American siege

  2 Out Of Death

  3 Apex

  4 Kosmický hřích

  5 Midnight In The

  Switchgrass

  5x Božský Bruce

  Připomeňte si Willise

  ve vrcholné formě

  Role Johna McClanea, prvního akčního hrdiny z masa a kostí,

  změnila žánr a definovala kariéru Bruce Willise, původně tele-

  vizní hvězdy (seriál Měsíční svit), z níž se přes noc stala hvěz-

  da filmová.

  1 Smrtonosná past (1988)

  Tarantinův film, jenž Willisovu skomírající kariéru nakopl stej-

  ně, jako dokázal vzkřísit slávu Johna Travolty. Ten Willise v roli

  druhořadého boxera Butche nakonec poněkud zastínil, přesto

  i Butchovy scény patří ke kultovním.

  2 Pulp Fiction: Historky z podsvětí (1994)

  Vůbec nejkomplexnější filmovou postavou Willise byl cestova-

  tel v čase James Cole, která je stejně nejednoznačná jako celý

  film Terryho Gilliama.

  3 12 opic (1995)

  Jeden z mála kritiky oceňovaných filmů Bruce Willise od začí-

  najícího M. Night Shyamalana aneb důkaz, že Bruce umí i jiné

  postavy než hláškující frajery.

  4 Šestý smysl (1999)

  Někdo by možná vyzdvihl raději Pátý element, typicky snový

  snímek Wese Andersona však dokazuje, jak komplexní bylo

  Willisovo tolik podceňované herectví. Aneb zase trochu jiná

  hra na policajta.

  5 Až vyjde měsíc (2012)

• Strana 26

  26 NOVÁ ORIENTACE

  Když ukrajinský

  prezident Volodymyr

  Zelenskyj pozval

  francouzského

  prezidenta Macrona

  a německou

  exkancléřku

  Merkelovou do Buče

  na předměstí Kyjeva,

  aby na vlastní oči

  viděli, kam vedla

  jejich smířlivá politika

  vůči Putinovi, ozvaly

  se u nás i jinde

  hlasy, že to trochu

  přehnal. „Nechal

  se unést emocemi,“

  zaznělo omluvně

  z teplého závětří

  pražského mediálního

  pohodlíčka.

  Zásadní předěl moderních českých dějin

  představuje Mnichov 1938. Jenže mnichovské

  trauma nebylo současníky interpretováno jako

  selhání českého politického národa a jeho

  elit, kterým skutečně bylo, nýbrž jako „zrada

  Západu“. Zrodil se „mnichovský komplex“,

  onen plačtivý mýtus identifikující pochybení

  vždy a pouze u těch „druhých“. Mýtus, který

  směřoval k českému zúčtování s Evropou

  a „prohnilým“ Západem. Ačkoli jsou Češi

  tisíc let součástí Západu a jeho spolutvůrci,

  rozpoutaly se u nás v letech 1938–1948 orgie

  antiokcidentalismu, které vyvrcholily zařazením

  Čechů a Československa do obludného sovětsko-

  -ruského impéria.

  A

  si tak, jako se nedáv-

  no „nechal unést“

  americký prezident

  Biden v Polsku, když dal prů-

  chod spontánnímu rozhoř-

  čení nad ruskými zvěrstvy

  a vyslovil nahlas přání mi -

  liard lidí zbavit se Putina.

  Prý to byl Bidenův už něko-

  likátý přešlap, úlet, selhání,

  jak zaznělo i z úst „respek-

  tovaných komentátorů“ (jak

  sami sebe na seriózní stanici

  Český rozhlas Plus nazývají).

  Prostě něco, čeho se vrchol-

  ný politik nesmí dopouštět.

  A vzápětí se u nás i v USA

  různí bdíči nad patřičnos-

  tí výrok snažili více či méně

  nešikovně žehlit. Co kdyby

  si to proboha ruský gosudar

  Vladimir Adolfovič, ten starý

  citlivka, mohl vykládat nějak

  nepřátelsky! Takže váleč-

  ný zločinec a notorický lhář

  smí vykládat (i dělat) úplně

  všechno, ale zbytek světa si

  oficiálně nesmí ani dovolit to

  vůbec pojmenovat. A bude-

  me si dál hrát na slepou bábu

  korektnosti. Do kdy? Až se

  takto politicky „ukorektní-

  me“ k smrti?

  Na to, jak svévolně se

  v Rusku zachází s pravdou,

  upozorňoval (s ohledem

  na Ukrajinu prorocky) tře-

  ba britský novinář ruského

  původu Peter Pomerantsev

  ve své knize Nic není prav-

  da a všechno je možné z roku

  2014: „V době války s Gruzií

  běžel na Russia Today nepře-

  tržitý banner ,Gruzie páchá

  v Osetii genocidu‘. Nic tako-

  vého tehdy nebylo prokázá-

  no a nikdy se nemělo proká-

  zat. A až se prezident rozhod-

  ne anektovat Ukrajinu a zahá-

  jit novou válku proti Západu,

  RT půjde jako předvoj a bude

  vyrábět šokující výmysly

  o tom, že na Ukrajině převzali

  moc fašisté.“

  Zpět ke kořenům

  Zdá se, že jsme nepoučitel-

  ní. Už před devadesáti lety

  podobné chamberlainství,

  jež se netýkalo zdaleka jen

  Velké Británie a Hitlera, při-

  vedlo celý civilizovaný svět

  na pokraj záhuby. A tento

  svět to pak musel o to rázně-

  ji řešit až pozdě, a to – což

  platí navlas i v případě dneš-

  ní Ukrajiny – s daleko větší-

  mi náklady i oběťmi na živo-

  tech a statcích. To nás tepr-

  ve čeká. Bylo mnohokrát

  řečeno, že pouze nekonečná

  hra na slepou bábu, v níž se

  mnoha lidem u nás na Zápa-

  dě zalíbilo natolik, že ji

  odmítají přestat hrát i v pří-

  padě hrůzných masakrů typu

  Buče, že tato hra se zača-

  la hrát dávno před 24. úno-

  rem 2022, kdy Rusko zaútoči-

  lo na Ukrajinu.

  V případě kágébáka Puti-

  na, zprvu „pouhého“ šéfa

  ruského gestapa FSB, poté

  opakovaně prezidenta, pre-

  miéra, a opět preziden-

  ta, je nutno jít přinejmen-

  ším do konce devadesátých

  let. Do časů druhé čečenské

  války a barbarského srovná-

  ní Grozného se zemí v letech

  1999–2007 a následného

  instalování prokremelské

  loutky Kadyrova na hlavních

  tanků (scénář, který na Ukra-

  jině nevyšel). To byl Putinův

  „habešský“ test, v němž, jako

  ve třicátých letech v přípa-

  dě „zvláštní operace“ Benita

  Mussoliniho, Evropa žalost-

  ně selhala. Poté, co Rus-

  ko první čečenskou válku

  (1994–1996) proti mrňavé

  Čečně dost trapně prohrálo

  (sic!), měl ruský fýrer ideál-

  ně připravenou cestu k abso-

  lutní moci.

  Další Putinovy testy, Gru-

  zie, Sýrie, ukrajinský Krym

  etc., opět s výslednou nedo-

  statečnou Evropy, USA,

  OSN i NATO, byly jen logic-

  kým a vlastně zcela přiroze-

  ným článkem z řetězu udá-

  lostí, končících (zatím?)

  v Mariupolu a v Buči. A přes-

  to se dosud najdou i v serióz-

  ních médiích mudrlanti, kte-

  ří jsou z Putinova chování

  náhle upřímně zděšeni. Ješ-

  tě včera sázeli pouhé jed-

  no promile na možnost jeho

  agrese, a nepřestávají i teď

  v podstatě legitimizovat,

  a dokonce velebit alespoň

  prvá desetiletí jeho (hrůzo)

  vlády: Prý to byl pokrok!

  Nevadí jim předcho-

  zí masakry a notoric-

  ká porušování meziná-

  rodních dohod, nevadí

  jim sériové vraždy a otra-

  vy nepohodlných osobnos-

  tí na vlastním i cizím terito-

  riu (opět scénář gestapa ze

  třicátých let), nevadí jim, že

  hned na počátku své vrchol-

  né kariéry nechal – jen pro-

  Slepá bába korektnosti aneb Kořeny naší viny za Putina

  O českém hejslovanství: Chtějí být Češi opět „chráněncem Ruska“?

  FOTO: PROFIMEDIA

  i Džugašvili vnesli „uklidně-

  ní“ do svých krizí zmítaných

  a rozvrácených zemí, a leckdo

  na Západě jim za to tleskal).

  Pokus o choropis

  Evropa hrála hru na slepou

  bábu už nejméně od třicá-

  Čeští

  podporovatelé

  ruského

  imperialismu

  se rádi scházejí

  na místech

  spojených se

  „sovětskou

  slávou“, zde

  například

  v Praze

  na místě

  někdejšího

  pomníku

  „krvavého

  maršála“

  Koněva

  (8. 5. 2020).

  PETR HLAVÁČEK

  historik a filosof,

  editor Nové Orientace

  VLADIMÍR JUST

  teatrolog a mediální kritik

  to, aby neprozradil snad něja-

  ká atomová tajemství, cynic-

  ky zahynout desítky mladých

  námořníků na ruské jader-

  né ponorce. Hlavně, že vne-

  sl do největší země světa

  po létech rozvratu uklidně-

  ní a konsolidaci (také Hitler

  S

  entimentální proti-

  západní a protievrop-

  ská nálada, která vyja-

  dřovala české vyvinění,

  a naopak obviňovala všech-

  ny ostatní, zazněla například

  u básníka Františka Hala-

  se: „Rozetou z vředů Evro-

  po jsi celá / Ty zmije zrádlivá“

  (Deset ran egyptských, 1938)

  – „Zvoní zvoní zrady zvon /

  čí ruce ho rozhoupaly.“ (Zpěv

  úzkosti, 1938).

  i když by snad mohl později

  vzniknout nějaký slovanský

  Commonwealth, či dokon-

  ce „velmi volná“ konfedera-

  ce. Ta by však nesměla být

  překážkou k budoucím Spo-

  jeným státům evropským či

  „evropské federální unii“.

  Vznikající „nové slovan-

  ství“, jak Beneš věří, nebude

  výslednicí nějakého sovět-

  sko-ruského protektorátu

  FOTO: PROFIMEDIA

  Rozvod se Západem

  a slovanské

  společenství

  Volání po českém rozvodu se

  Západem znělo jak u protek-

  torátních kolaborantů (Ema-

  nuel Moravec, Emanuel Vaj-

  tauer, Václav Košák), tak

  u komunistů (Julius Fučík,

  Zdeněk Nejedlý). Hlav-

  ním mluvčím těchto pro-

  tizápadních a posléze ote-

  vřeně prosovětských tren-

  dů ovšem nebyli komunisté

  sedící v Moskvě, nýbrž „lon-

  dýnský“ prezident repub-

  liky Edvard Beneš, při-

  čemž souhrnně byly arti-

  kulovány v jeho knize Úva-

  hy o slovanství (1944/1945),

  jež se dočkala ještě několi-

  ka dalších vydání. Osud celé

  Evropy podle Beneše závisí

  na dohodě tří „slovanských“

  států, totiž Sovětského sva-

  zu, Polska a Českosloven-

  ska, stejně jako na sblížení

  jihoslovansko-bulharském.

  V Evropě by tak existova-

  ly „tři veliké útvary slovan-

  ské vzájemně se podporující:

  Sovětský svaz, blok Slovanů

  západních a blok Slovanů již-

  ních“, jež by byly hrází proti

  pangermanismu.

  Svými úvahami se Beneš

  snaží evokovat návaznost

  na Masarykovo „slovanské“

  politické myšlení, jehož se

  cítí být exkluzivním dědi-

  cem a interpretem. Réto-

  ricky odmítá „slavjanol-

  ství, panslavismus a panru-

  sismus, dřívější polské nebo

  ruské mesiánství a konečně

  i předválečný neoslavismus“

  i tzv. komunistický mesia-

  nismus. Ono „slovanské spo-

  lečenství“, jak tomu Beneš

  vznešeně říká, musí stát

  na jiných základech, zcela

  by měla být vyloučena kom-

  ponenta náboženská. Kon-

  struováno by nemělo být ani

  jakési slovanské impé rium,

  ani slovanská federace,

• Strana 27

  27NOVÁ ORIENTACE

  14. duben 2022

  A právě ty jsou dnes pod-

  le Putinovy direktivy mazá-

  ny z kolektivní pamě-

  ti. Zapomíná se na to, co

  přesně diagnostikoval Carl

  Gustav Jung už v přípa-

  dě nacismu. Že totiž vytěs-

  nění vin do individuální-

  ho i kolektivního nevědomí

  (například dnes pod přísný-

  mi tresty zákazem slov „vál-

  ka“, „agrese“, „invaze“) je

  neklamným příznakem těžce

  nemocného jedince i společ-

  nosti. A dříve nebo později

  to končí katastrofou.

  U jedince (Hitlera, Putina)

  jde o nemoc zvanou pseudo-

  logia phantastica, formu hys-

  terie, schopnou v dané chví-

  li věřit vlastním lžím o sobě

  i o druhých. A u společnos-

  ti jde o kolektivní vytěsně-

  ní vin. „Kdyby jen lidé vědě-

  li“, říká naproti tomu Jung,

  a platí to i pro společnost,

  „jaký je to zisk, když nalez-

  nete vlastní vinu.“ Člověk je

  v důsledku toho schopen

  na své vině něco změnit,

  dodatečně napravit, kdež-

  to „co zůstává v nevědomí, to

  se nezmění nikdy, jen ve vědo-

  mí se dají provést psycholo-

  gické korektury. Proto při kaž-

  dé léčbě neurózy se musí nej-

  prve vyhledat stín, jinak se nic

  nemůže měnit.“

  Dnešní ruská společnost

  svůj stalinský stín zatím

  nepojmenovala, dostatečně

  nereektovala, a tak stalin-

  ské vzorce chování nevědo-

  mě opakuje. Dočasné vytěs-

  nění bylo umožněno i tím,

  že v minulosti šlo buď o zlo-

  činy před světem v plném

  rozsahu utajené (jako mno-

  hamilionové oběti cílené-

  Slepá bába korektnosti aneb Kořeny naší viny za Putina

  O českém hejslovanství: Chtějí být Češi opět „chráněncem Ruska“?

  tých let, ať už šlo o Musso-

  liniho habešský test

  , nebo

  Hitlerovo násilné obsaze-

  ní demilitarizovaného Porý-

  ní: Z obou testů Evropa pro-

  padla. Nechtěla vidět duce-

  ho, fýrerovy, ale ani Stalino-

  vy zločiny.

  Rubrika

  pro kritické

  myšlení

  ho hladomoru na Ukraji-

  ně). Anebo naopak nave-

  nek před světem cynicky

  vystavované jako krva-

  vé divadlo spektakulár-

  ních procesů. I na Zápa-

  dě jen nemnozí osamě-

  lí jedinci, zleva i zprava,

  u nás ve třicátých letech

  například F. X. Šalda, Záviš

  Kalandra a někteří katolič-

  tí publicisté, dokázali ins-

  cenovanou lež stalinis-

  mu pojmenovat. Jenže tím,

  kdo stalinské zločiny celý

  svůj politický život nikdy

  nepojmenoval, a naopak

  je pomáhal kamuovat či

  zasouvat do nevědomí, byl

  druhý československý pre-

  zident Edvard Beneš.

  Homo sovieticus,

  model 2022

  Stalo se v těchto dnech

  takřka národním zvykem

  citovat ve vztahu k Rus-

  ku Karla Havlíčka Borov-

  ského a jeho geniálně

  předvídavá varování. Při

  všech podobných výletech

  do minulosti a hledání

  prapříčin dnešního kolek-

  tivního evropského malé-

  ru (a nemylme se, Putin je

  i naším, českým malérem),

  se však stalo zvykem ješ-

  tě něco jiného. Vynechávat

  právě roli Edvarda Beneše.

  Státníka, který po Stalino-

  vi do budoucna připravo-

  val půdu i pro Putina. Beneš

  se snažil, seč mohl, od třicá-

  tých let až do konce svého

  prezidentského úřadu, snad

  nejvíce ze západních politi-

  ků, učinit stalinismus přija-

  telným pro západní demo-

  kracie. Byl to v jeho pojetí

  stalinismus zbavený stínu.

  Benešův podíl na průni-

  ku ruského impéria do stře-

  du Evropy je nepopiratel-

  ný. Stejně jako jeho faktic-

  ké legitimizování Stalino-

  va režimu a jeho zhoubné

  mentality, dnes Putinem

  znovuzrozené, kterou repre-

  zentuje příslovečný „homo

  sovieticus“:

  „V dnešním sovětsko-so-

  cialistickém státě půjde auto-

  maticky vývoj k postupné svo-

  bodě politické, náboženské,

  duchovní jako důsledek poli-

  tické vnitřní konsolidace...“,

  píše Edvard Beneš ve svém

  opusu Demokracie dnes a zít-

  ra, který vyšel v Londýně

  česky už roku 1942. V šes-

  tém a sedmém (!) vydání

  svého stěžejního spisu píše

  dále Beneš o současné Sta-

  linově říši, že se v ní dik-

  tatura uvolňuje a „přechá-

  zí do fáze socialistické demo-

  kracie, která má býti daleko

  demokratičtější a svobod-

  nější nežli každá demokracie

  buržoazní.“ A v dalším díle,

  bibli českého nacionálního

  socialismu z roku 1944/1945

  pojmenované Úvahy o slo-

  vanství, píše Beneš, že

  „Sovětský svaz celým svým

  postojem, svým bojem o nový

  život sociální a také o nové

  slovanství mezi svými náro-

  dy i nás ostatní velmi názor-

  ně učí...“

  Toto píše „prezident

  budovatel“, jemuž jsme

  za Klausovy éry v široké par-

  lamentní shodě (kdo neská-

  kal, nebyl Čech) postavi-

  li před Černínský palác

  pomník. A zároveň k němu

  přidali zákon, podle které-

  ho se stal krajně rozporupl-

  ný prezident formálně petri-

  fikovaným bojovým heslem,

  fanglí, úvodníkovou frází. Jak

  v roce 2005 napsal příznačně

  Respekt, na podstavci sochy

  mělo ovšem být: „Zasloužil se

  o stát, i o jeho zánik“.

  Vladimír Just je teatrolog,

  divadelní historik, mediální

  kritik a esejista, přednáší

  o divadle, losoi a médiích

  na FF UK.

  nad ostatními Slovany, byť

  jsou Rusové svou početnos-

  tí předurčeni k nejsilnější

  pozici. Češi (a Slováci) jsou

  „ze všech Slovanů nejohro-

  ženější a nejexponovanější.

  Každý útok na Slovany začne

  vždycky útokem proti Praze –

  to je náš osud a naše největší

  slabost a největší čest záro-

  veň. A tento fakt sám nás

  nutí k tomu, abychom se pře-

  devším nikdy neodpoutáva-

  li od Východu.“ Zároveň se

  ale „nemůžeme pro svou geo-

  grafickou pozici a pro půl

  druhého tisíce let svého kul-

  turního vývoje odpoutat ani

  od Západu.“

  Most mezi

  Východem

  a Západem?

  Onu radostnou předsta-

  vu definitivně kolabujícího

  Západu rozvinul jen něko-

  lik týdnů po válce svými

  vulgárními výpady Zdeněk

  Nejedlý, čerstvě jmenova-

  ný ministr školství a osvěty,

  jenž 29. května 1945 hřímal

  v pražské Lucerně o tom,

  kterak „zbahnělý“ Západ

  zkrachoval, vedoucí silou je

  „druhý svět“, totiž „slovan-

  ský Východ“ v čele se Sovět-

  ským svazem. To on je ta

  „pravá hvězda Východu“,

  která rozráží temnoty Zápa-

  du. Zatím stále ještě „nepři-

  znaný“ teologizující komu-

  nista Zdeněk Nejedlý tak

  formálně odstartoval českou

  debatu o západo-východním

  dilematu, o jejímž výsled-

  ku však již bylo rozhodnu-

  to. Tato debata o tzv. kul-

  turní orientaci Čechů a Čes-

  koslovenska mezi Západem

  a Východem vlastně jen

  zastírala dokonané vylome-

  ní českého státu ze západní-

  ho civilizačního okruhu.

  Však také básník Vladi-

  mír Holan identifikoval ony

  pravé a rozhodující disku-

  téry jinde, než na stránkách

  novin a časopisů. Dle jeho

  básně „Rudoarmějci“ z roku

  1946 to totiž byli vojá-

  ci Rudé armády: „Dovedli se

  celé dvě hodiny / hádat velko-

  dušně o Evropě, rozvažujíce

  její osud / mezi pevninským

  doznáním a ostrovní touhou.

  / Nebylo v tom nic pro hlu-

  páky, panenské pupky / nebo

  Antikristy o devíti zadnicích.“

  Ostré kontury rozdělují-

  cí se Evropy, která se ocitla

  pod tlakem sovětsko-ruské-

  ho impéria, tehdy ve svém

  eseji „Věčná otázka našich

  dějin“, uveřejněném 14. čer-

  vence 1946 v Lidových

  novinách, trefně popsal

  Pavel Tigrid: „Myslím, že je

  na čase, abychom se vzdali

  velikášské myšlenky, že jsme

  jakýmsi mostem mezi Výcho-

  dem a Západem. Jednak pro-

  to, že o to nikdo nestojí,

  a jednak proto, že nelze pře-

  mosťovat úžinu tak rozbou-

  řenou, nebezpečnou a zrád-

  nou.“

  Spíše smutným čtením

  je klasicky prosovětský par-

  lamentní projev minist-

  ra zahraničí Jana Masaryka

  z roku 1947, vydaný tiskem

  pod názvem „Ani opona,

  ani most…“, jenž polemizo-

  val s churchillovskou inter-

  pretací aktuální geopoli-

  tické situace. Plná náznaků

  a jinotajů byla též Masary-

  kova promoční řeč na Masa-

  rykově univerzitě v Brně

  u příležitosti udělení čest-

  ného doktorátu 20. ledna

  1948, jedna z jeho posled-

  ních úvah před tragickou

  smrtí. Mimo jiné v ní zazně-

  lo, že „my jsme a zůstane-

  me spojenci Sovětského sva-

  zu, který není jen spojencem,

  ale i ochráncem,“ poněvadž

  popisek

  konstantou našich dějin prý

  vždy bylo stát se „chráněn-

  cem Ruska“. Ačkoli v závě-

  rečném apelu Jan Masa-

  ryk vzývá Evropu, jejíž jsme

  „neoddělitelnou součástí“

  a vyjadřuje víru ve Spojené

  národy, neopomenul dopl-

  nit i tehdy povinnou hej-

  slovankou oskuli, že věří

  „ve spolupráci slovanských

  národů“.

  Konečně

  chráněncem Ruska

  V únoru 1948 se tak jen

  veřejně vyjevilo to, co bylo

  faktem od roku 1945, nebo

  spíše od roku 1943: Česko-

  slovensko již nebylo svo-

  bodnou a suverénní zemí.

  Většina Čechů se totiž

  v jakémsi panslovanském

  rauši vydala dobrovolně

  do svíravé náruče totalitní-

  ho Sovětského svazu.

  Tato změna civilizačního

  okruhu byla manifestová-

  na i novým ústavním pořád-

  kem Československa jakož-

  to sovětsko-ruského sate-

  litu, když Ústava 9. května

  z roku 1948 zasadila moder-

  ní český stát do mantine-

  lů lemovaných triádou „Slo-

  vanstvo – slovanství – slo-

  vanská velmoc“. Moder-

  ní české dějiny, započaté

  národní emancipací čili

  obrozením, se prý konečně

  naplnily. „Lid českosloven-

  ský“ představují Češi a Slo-

  váci, totiž „dva bratrské

  národy, členové velké rodiny

  Slovanstva“.

  Ústava dokonce odkazo-

  vala na křesťanství, ovšem

  jen proto, že jsme je pře-

  ce „přijali z východu“. Jako

  „první v Evropě“ jsme kdysi

  v husitství pozdvihli prapo-

  ry revoluce, abychom i poz-

  ději bojovali proti „němec-

  ké dynastii Habsburků“

  a „německému imperialis-

  mu“. Vznik republiky v roce

  1918 byl samozřejmě pod-

  nícen „Velkou říjnovou revo-

  lucí“, přičemž vrcholem čes-

  kých a československých

  dějin byla „národní a demo-

  kratická revoluce“ z let

  1944–1945 a finální tečkou

  „osvobození“ Prahy Rudou

  armádou 9. května 1945.

  Nová ústava byla pro-

  to symbolicky schvále-

  na 9. května a podle toho

  dostala i svůj název. Jak stá-

  lo v preambuli, Českoslo-

  vensko bylo nyní „státem

  národním, zbaveným všech

  nepřátelských živlů, žijícím

  družně s rodinou slovanských

  států“, státem jednoznačně

  směřujícím „k socia lismu“.

  Ústava bohužel obsahova-

  la politicko-historický nara-

  tiv, který se mnoha Čechům

  dostal natolik pod kůži, že

  více než svoboda je jim stále

  bližší lísání se k Moskvě, bez

  ohledu na to, jaký šílenec

  či krvavý diktátor aktuál ně

  sedí v Kremlu.

  Přestože se naše země

  v letech 1989–1991 vymkla

  ze spárů sovětsko-ruské-

  ho impéria, tak zcela nepo-

  chopitelně někteří Češi sní

  o tom, že se Česko opět sta-

  ne chráněncem Ruska. Je

  to nebezpečná tradice, kte-

  rá navazuje na tragickou

  zahraniční politiku Edvar-

  da Beneše (a Jana Masary-

  ka) a není divu, že je vzývá-

  na dnešními českými extre-

  misty a populisty.

  Petr Hlaváček je historik,

  losof a publicista, jako

  koordinátor a vědecký

  pracovník vede Collegium

  Europaeum FF UK & FLÚ AV

  ČR v Praze, kde se zabývá

  problematikou evropské

  identity a intelektuálními

  dějinami. Zároveň je

  editorem rubriky Nová

  Orientace v deníku FORUM 24

  a Týdeníku FORUM.

  Opravdu se Edvard Beneš zasloužil o stát?

• Strana 28

  28 VĚDA

  vě v roce 1970, kdy Hawking

  svůj paradox zformuloval.“

  Ze života hvězd

  Když mladá hvězda, jako je

  naše Slunce, přemění vše-

  chen svůj vodík na helium,

  „nafoukne“ se a stane se

  červeným obrem. Je-li hvěz-

  da spíš menší, po čase se

  promění, když vychladne,

  z červeného obra v bílého

  trpaslíka. Pokud je ale hvěz-

  da hodně hmotná, vznik-

  ne explodující supernova.

  Z té se posléze stane buď

  extrémně hustá neutrono-

  Vědci z týmu profesora

  Xaviera Calmeta

  z Univerzity v Sussexu

  říkají, že se jim

  povedlo vysvětlit

  jeden ze základních

  paradoxů kosmologie,

  který jako první

  definoval profesor

  Stephen Hawking.

  Podle takzvaného

  Hawkingova paradoxu

  se totiž černé díry

  chovají tak, že

  ukazují na nesoulad

  dvou základních

  teorií, na nichž je

  postavena moderní

  fyzika a vesmírná

  věda: obecné teorie

  relativity a kvantové

  mechaniky.

  LUCIE TOMANOVÁ

  spolupracovnice Týdeníku FORUM

  Černé díry jsou, zjednodu-

  šeně řečeno, mrtvé hvězdy,

  které byly natolik hmotné,

  že vlastní vahou zkolabovaly

  do objektu s gravitací tak sil-

  nou, že se nic nemůže dostat

  ven, ani světlo. Stephen

  Hawking prokázal, že něja-

  ké záření přesto z černých

  děr vychází a že i ony se tak

  postupně nepatrně zmenšu-

  jí, toto záření ovšem neobsa-

  huje žádnou informaci. Jen-

  že podle kvantové mechani-

  ky žádná informace nemů-

  že jen tak zmizet. „My jsme

  problém vyřešili. Dle našich

  výpočtů mají totiž černé díry

  ‚kvantové vlasy‘, které pře-

  ce jen nějakou informa-

  ci obsahují,“ řekl BBC profe-

  sor Xavier Calmet. „Mimo-

  chodem, narodil jsem se prá-

  Černé díry

  jsou vesmírná

  tělesa, která

  vznikají

  kolapsem

  velkých hvězd.

  Jejich gravitace

  je tak silná,

  že z nich

  nemůže nic

  uniknout, ani

  světlo. „Povrch“

  černé díry se

  nazývá horizont

  událostí

  a označuje

  hranici, zpoza

  které už pro

  hmotu nebo

  záření není

  návratu.

  Existují dva

  druhy černých

  děr: menší,

  o hmotnosti

  desítek

  hvězd jako je

  Slunce, které

  se vyskytují

  na různých

  místech

  Mléčné dráhy,

  a pak jsou tu

  supermasivní

  černé díry o

  hmotnosti

  stovek tisíc až

  miliard Sluncí,

  které tvoří jádra

  všech galaxií,

  včetně té naší.

  Einsteinova

  teorie

  relativity říká,

  že ve vesmíru

  je konstantní

  pouze rychlost

  světla, kdežto

  čas a prostor

  jsou relativní

  a dohromady

  tvoří takzvaný

  časoprostor.

  Gravitační síla

  vzniká jeho

  zakřivením.

  Všechna tělesa

  jej zakřivují

  a černé díry

  nejvíc.

  Hawkingův

  informační

  paradox říká,

  že z černých

  děr záření sice

  vychází, ale

  neobsahuje

  žádnou

  informaci.

  lí, na moři vlny, Slunce má

  zase sluneční erupce a skvr-

  ny, na to jsme zvyklí. Černé

  díry jsou ale zcela beztvaré.

  A když fyzici říkají, že čer-

  né díry nemají vlasy, tak tím

  myslí právě toto. Hvězda,

  ze které černá díra vznik-

  ne, má nějaké vlastnosti.

  Když se ale promění v čer-

  nou díru, veškeré vlastnos-

  ti se zredukují na pouhá tři

  čísla: hmotnost, spin (směr

  rotace) a náboj. Nic víc se

  nedozvím. Dle tzv. bezvlasé-

  ho teorému ani nemohu od

  sebe vzájemně odlišit dvě

  vá hvězda (asi tak hustá,

  jako kdybyste všechny lidi

  na Zemi nacpali do kost-

  ky cukru), anebo se všechna

  masa zhroutí vlastní hmot-

  ností do jednoho bodu, čímž

  vznikne černá díra. V oko-

  lí bodu je tak silné gravitač-

  ní pole, že nic, ani světlo,

  nemůže z této oblasti unik-

  nout a my se nemůžeme

  dozvědět, co se tam nachází.

  Hranice, zpoza které už není

  návratu, se nazývá horizont

  událostí. Nemůžeme se tedy

  nijak dozvědět, co je uvnitř.

  „Na Zemi jsou hory a údo-

  černé díry, pokud by měly

  všechna tato tři čísla stejná.

  Nemají zkrátka vlasy, nejsou

  kudrnaté, blonďaté, a tak…“

  vysvětluje Dr. Constantinos

  Skordis z Fyzikálního ústa-

  vu AV ČR, který se zabývá

  studiem Einsteinovy obecné

  relativity.

  Záření černých děr

  „Hawking studoval kvan-

  tovou teorii v blízkosti čer-

  ných děr a zjistil, že není

  úplně pravda, že z černých

  děr nic neunikne, ale že čer-

  né díry se pomalu vypařují.

  Černé díry mají vlasy

  Pomůže nový objev kvantových vlasů černých děr vědcům vhledání teorie všeho?

  FOTO: NASA

  Takže když teoreticky počká-

  te dost dlouho, černá díra se

  celá nakonec promění v ra-

  diaci,“ vysvětluje Dr. Joris

  Raeymaekers, rovněž z Fyzi-

  kálního ústavu AV ČR., kte-

  rý se věnuje právě kvanto-

  vým jevům.

  Takzvané Hawkingo-

  vo záření zřejmě vzni-

  ká následujícím způso-

  bem: Na okraji černých děr,

  na samém horizontu udá-

  lostí, mohou vznikat části-

  ce hmoty a antihmoty, které

  zase hned zaniknou, jakmi-

  le se spolu spojí. To se ostat-

  ně děje průběžně v celém

  vesmíru. „Občas ale jedna

  z páru částic spadne do čer-

  né díry, zatímco druhá odle-

  tí pryč. Někdy se to povede

  částici hmoty, jindy zase čás-

  tici antihmoty. Většinou jsou

  to fotony, ale mohou to být

  také elektrony nebo pozit-

  rony, protony a antiproto-

  ny.“ říká Dr. Constantinos

  Skordis.

  Informační paradox

  „Jenže záření, které z černé

  díry vychází, nenese žádnou

  informaci o tom, co je uvnitř

  černé díry, co do ní spad-

  lo a z čeho se skládá. A tohle

  je onen známý Hawkin-

  gův informační paradox,“

  vysvětluje Joris Raeymae-

  kers. „Když hodím do černé

  díry knížku, nezjistím měře-

  ním radiace, která vychá-

  zí, jaká to byla kniha, i když

  teoreticky by to možné být

• Strana 29

  29VĚDA

  Dr. Joris Raeymaekers

  (CEICO, FZU, AV ČR) se věnuje

  holografickému popisu kvantové

  gravitace

  Dr. Constantinos Scordis (CEICO,

  FZU, AV ČR) se věnuje kosmologii

  a gravitační fyzice

  . duben 

  mělo. Zdá se, že všechno, co

  spadne do černé díry, pros-

  tě zmizí. Ale zákony kvanto-

  vé mechaniky říkají, že žád-

  ná informace nemůže zmi-

  zet jen tak. Musí někde být.“

  Porušují tedy černé díry

  principy kvantové mechani-

  ky, anebo se informace pře-

  ce jen v nějaké formě dosta-

  ne ven?

  Teorie kvantových vlasů,

  kterou nyní zformuloval tým

  28. 4. 2022

  Boby Centrum

  HIROMI

  THE PIANO QUINTET

  jazzfestbrno.cz

  generální mediální partner

  generální partner hlavní partner

  INZERCE

  profesora Calmeta, neře-

  ší tento informační para-

  dox přímo. Reaguje na bez-

  vlasý teorém a říká, že černé

  díry přece jen nějaké kvan-

  tové vlasy mají. Že je od sebe

  odlišit můžeme a že se pře-

  ce jen nějaká informace ven

  dostane.

  „Že by ale úplně vyře-

  šili informační paradox, to

  se úplně říci nedá,“ domní-

  vá se Joris Raeymaekers.

  „Výpočet ukazuje, že kvan-

  tové vlasy existují, ale

  nevysvětluje, jak se infor-

  mace dostává z černé díry

  ve formě těchto vlasů. Tak-

  že je to spíš zajímavý první

  krok. Hawking sám ostatně

  navrhl různé možnosti, jak

  se případně mohou infor-

  mace z černé díry dostat

  ven. Existuje více možností

  a zatím není jasné, která je

  ta správná.“

  Teorie všeho

  Svatým grálem kosmolo-

  gie je takzvaná teorie vše-

  ho čili teorie, která by přes-

  ně popisovala fyzikální

  zákony v malých i velkých

  rozměrech a sloučila Ein-

  steinovu obecnou relativi-

  tu i kvantovou mechaniku

  do teorie kvantové gravita-

  ce. Možných teorií, které na

  tuto funkci aspirují, je více-

  ro – jednou z nich je napří-

  klad teorie superstrun. Prá-

  ce Calmetova týmu nemá

  ambici stvořit teorii vše-

  ho, jen popisuje vlastnos-

  ti, které musí výsledná teo-

  rie zahrnovat, pokud má být

  správná. Musí zkrátka zahr-

  novat vlasaté černé díry.

  Například teorie superstrun

  se z tohoto pohledu jeví

  jako správná.

  Práce Jorise Raeymaeker-

  se ze strunové teorie vzdá-

  Teorie kvantových

  vlasů, kterou nyní

  zformuloval tým

  profesora Calmeta,

  neřeší Hawkingův

  informační paradox

  přímo. Reaguje na

  bezvlasý teorém

  a říká, že černé

  díry přece jen

  nějaké kvantové

  vlasy mají. Takže

  je od sebe odlišit

  můžeme a ven se

  přece jen nějaká

  informace dostane.

  Jakým způsobem

  se ale dostane

  ven, to zatím

  nevíme. Na snímku

  supermasivní černá

  díra ve vzdálené

  galaxii CID-947.

  leně vychází: „Naše holo-

  grafická teorie nezahrnuje

  gravitaci a vychází ze 2D

  modelu vesmíru (tedy nikoli

  3D plus čas, ale 2D plus čas).

  Zkoumáme i černé díry.

  Podle holografické teorie

  jsou informace uchovány

  a uloženy na 2D holografic-

  kém obraze. Vypadá to

  nadějně, možná bude holo-

  grafická teorie opravdu

  onou teorií všeho.“

  FOTO: NASA

• Strana 30

  30 HISTORIE

  Jak se kalil na Ukrajině hlad

  Organizovaný sovětský hladomor připravil oživot asi čtyři miliony Ukrajinců

  Když politici v pohnutí

  nad aktuálním děním

  přijímají manifestační

  historické deklarace,

  rodí se zpravidla

  kýč. Ale iniciativa

  českých poslanců,

  kteří nedávno

  označili stalinský

  hladomor na Ukrajině

  v letech 1932 a 1933

  za genocidu, není

  bez významu. Pokud

  nám připomněla,

  že politika Moskvy

  vůči Ukrajině se drží

  shodných motivů,

  nezbývá než vzít „kýč“

  na milost.

  Ukrajina se k plnému národ-

  nímu a politickému sebe-

  vyjádření probudila ve víru

  celoruské revoluce roku

  1917. Bolševický převrat ale

  přehodil výhybku k drastic-

  ké občanské válce a nakonec

  obnově velkého Ruska, kte-

  ré se svrženými Romanovci

  zmizelo ze scény jen na čty-

  ři roky.

  Od počátku dvacátých let

  minulého století byli bol-

  ševici novými strážci rus-

  ké velikosti. Jejich snem nic-

  méně byla světová revolu-

  ce. Její plameny v Evropě byly

  nedávno zadušeny a vlád-

  ci Kremlu se ocitli v izola-

  ci. Sovětský svaz nemohl

  být skutečně „proletářský“,

  dokud 80 procent jeho popu-

  lace tvořili zemědělci a prů-

  myslová základna byla slabá

  a zaostalá. Navíc šlo o mno-

  honárodnostní celek stme-

  lený pouze bodáky Rudé

  armády a zlopověstné Čeky.

  Nadechnutí, které pro-

  to svým sovětským podda-

  ným po období rudého tero-

  ru a války na necelé deseti-

  letí dopřáli, bylo ústupkem

  z nouze – nikoli zběhnutím

  od revolučních praporů.

  Klamavě vstřícná byla

  nyní sovětská národnost-

  ní politika, která se „Neru-

  sům“ po staletích carské-

  ho útlaku musela jevit jako

  naplnění jejich dávných aspi-

  rací. Lenin za občanské vál-

  ky pochopil sílu nacionalis-

  mu malých národů a nahlé-

  dl, že bez zohlednění jejich

  tužeb se sovětský systém

  nemusí dlouho udržet. Ukra-

  jinští komunisté planuli pro

  Marxo vo učení a zároveň byli

  vace rolníků a zmatky plynou-

  cí z kolchozního experimentu,

  jehož manažeři se rekrutova-

  li z městských kádrů a země-

  dělstvím byli nepolíbeni. Taž-

  ná zvířata jako zdroj nezbyt-

  ného hnojiva byla buď vybí-

  jena pro okamžitou spotřebu

  masa, nebo hynula na nemo-

  ci v necitelných velkochovech.

  Slíbená zemědělská technika

  selhávala, pokud vůbec něja-

  ká dorazila. Ale primární roli

  sehrála výsadní role Ukraji-

  ny a Ukrajinci obývané Kubá-

  ně jako hlavního rezervoá-

  ru celého SSSR. V roce 1931

  Stalin již věděl, že na mno-

  ha místech panuje hlad; ukra-

  jinské oblasti se ale na roz-

  díl od ostatních míst snížení

  povinných kvót na odvod obi-

  lí nedočkaly. Ačkoli počátkem

  třicátých let rok od roku výno-

  sy klesaly, požadavky stá-

  tu byly stupňovány k ne únos-

  nosti. A neúnosnost začína-

  la tam, kde byly zabavovány

  i rezervy a osev.

  Stalinova nenávist

  V roce 1932 již nešlo neuspo-

  kojivý výtěžek svádět na kula-

  ky – kolektivizace zeměděl-

  ství byla již dovršena. Avšak

  kulak v režimním podání

  nebyl bytostí z masa a krve.

  Měnil podoby a nyní působil

  „vskrytu“ uprostřed kolcho-

  zů, aby „sabotoval“ vzneše-

  ný plán. Hladovění přerostlo

  na jaře toho roku v hladomor

  a ve městech se začaly obje-

  vovat venkovské děti odlože-

  né svými rodiči, aby se zvýšila

  jejich šance přežít.

  Zatímco komanda kom-

  somolců a stranických aktivis-

  tů přepadala hladovějící vesni-

  ce ve snaze nalézt zadržovanou

  sklizeň, po stranické linii běže-

  ly neúprosné čistky. Kdo ne dřel

  kůži z těch pod sebou, risko-

  val krk. Stalin měl však ocelo-

  vé srdce. V srpnu 1932 se v sou-

  kromém dopise vyznal ze svých

  obav, že váznoucí dodávky jsou

  dílem rozvětveného naciona-

  listického spiknutí. „Hrozí, že

  XX.

  OSUDY

  STOLETÍ

  hrdými nacionalisty; stranic-

  ké řady se nyní plnily etnic-

  kými Ukrajinci, v ukrajinšti-

  ně vycházely stovky novi-

  nových a literárních titulů

  a v Charkově poprvé zazněla

  Einsteinova teorie relativity

  přednesená v jazyce Ševčen-

  kově.

  „Domorodé“ elity byly

  účinně zapojeny do upevně-

  ní dosud vratkého komuni-

  stického režimu a totéž pla-

  tilo i pro tržní princip, kte-

  rý charakterizoval takzvanou

  Novou ekonomickou politi-

  ku. Ukrajinská vesnice pro-

  to zažívala po letech nezměr-

  ného utrpení šťastné obdo-

  bí. Na konci dvacátých let

  byla bohatší než kdy dříve,

  lépe živená a úměrně tomu

  sebevědomá. Šok, který měla

  vzápětí zakusit, bez toho-

  to předešlého vzestupu nelze

  pochopit.

  Boj proti kulakům

  Hladové hrůzy, které tou

  dobou již čekaly za dveřmi,

  nebyly na ukrajinské půdě

  ničím neznámým. Navštívily

  ji už v důsledku občanské vál-

  ky a sucha, ale nejvíce tehdy

  zasáhly centrální oblasti Rus-

  ka a Povolží, které byla úrod-

  ná Ukrajina Moskvou donu-

  cena sanovat na úkor vlast-

  ních hladovějících. Tento prv-

  ní hladomor raných dvacátých

  let, o němž ve své době podal

  cennou svědeckou zprávu jis-

  tý Vidkun Quisling, nepo-

  stradatelný pracovník Nanse-

  novy humanitární akce, sta-

  čil odhalit bezohledně kořist-

  ný poměr apoštolů revoluce

  k obilnici Evropy.

  Nyní Stalin, který právě

  vyšel vítězně z klání o ovlád-

  nutí strany, ukončil éru tak-

  tických kompromisů a vrátil

  do hry autentický obsah bolše-

  vické revoluce: drastické zná-

  silnění venkova a prudký náběh

  k mohutné industrializaci

  sovětského státu. Doposud svo-

  bodně hospodařícím rolníkům

  měla být nasazena ohlávka,

  aby mohl být živen preferova-

  ný těžký průmysl a město zmo-

  hutnělo na úkor vesnice.

  První zastávkou na ces-

  tě k tragédii byla kolektivizace.

  Stát donutil sovětské rolnic-

  tvo odevzdat své síly, majetek

  i životy velkým hospodářským

  celkům – kolchozům. Útok

  na odvěký způsob života rolní-

  ků byl obzvlášť citlivě vnímán

  právě na Ukrajině s její tradicí

  emancipovaného a prosperují-

  cího venkova. Neboť těch, kdo

  mohli živořením v kolchozech

  pouze ztratit, zde byla napros-

  tá většina. Kolektivizaci pro-

  vázela regulérní občanská vál-

  ka. Mnozí horliví soudruzi pla-

  tili životem v kampani proti

  „kulakům“ – úspěšnějším rol-

  níkům požívajícím autority –

  proti nimž byla štvána vesnic-

  ká chudina.

  Spirálu hladu začalo roztá-

  čet několik zlomocných fak-

  torů. Byla tu celková demoti-

  Ukrajinu ztratíme,“ uzavíral.

  A ta měla být vzhledem ke své-

  mu významu a bezmála středo-

  evropské poloze výkladní skří-

  ní a zároveň nárazníkem proti

  „imperialistům“.

  Stalinova zuřivost přerost-

  la v nelítostnou válku s ukra-

  jinským venkovem. Pokud

  za sabotážemi dodávek stá-

  lo spiknutí, pak samotní hla-

  dovějící podle této militant-

  ní dialektiky byli jeho pěšáky.

  A bylo snad náhodou, že šlo

  právě o Ukrajince? Nespouta-

  ná provincie, na jejímž úze-

  mí se odehrálo nejvíce vzpour

  proti kolektivizaci, muse-

  la dostat lekci tím spíše, že

  zosobňovala dvojí výzvu: tu

  národnostní i tu rolnickou.

  Oba světy Stalin nenáviděl.

  Pakliže hlad napřed bezohled-

  nou politikou zavinil, nyní

  jej na Ukrajině páchal. Ješ-

  tě nikdy v dějinách nepřeros-

  tl zločin z nedbalosti ve zločin

  z nejtěžších – genocidu.

  Pomalé umírání

  Od listopadu 1932 nabyla tato

  kárná výprava kvalit děsi-

  vého plánu. Kolchozy, kte-

  ré se pro neplnění kvót ocit-

  ly na tzv. černých deskách, byly

  neprodyšně odděleny od světa.

  Byly odříznuty od zásobování

  i elektrického proudu a zaslí-

  beny tichu a tmě. V lednu 1933

  obdržely stranické orgány

  direktivu O zabránění maso-

  vému vyjíždění hladovějících

  vesničanů Ukrajiny a severní-

  ho Kavkazu, v níž byl uprch-

  lický proud ze zasažených

  oblastí sváděn na „nepřáte-

  le sovětské moci, esery a agen-

  ty Polska“. Miliony lidí byly

  odsouzeny k pomalému umí-

  rání ve svých domovech, aby

  svým „skuhráním“, jak to Sta-

  lin nazval, neobtěžovali v lépe

  zásobených městech. Za tyto

  bludy zaplatily více než čty-

  ři miliony Ukrajinců tu nejvyš-

  ší cenu, nepočítaje v to statisí-

  ce obětí deportací na mrazivou

  Sibiř a justičních i mimosoud-

  ních vražd.

  Hladomor řádil i jinde.

  Například v Kazachstánu

  redukoval tamní populaci

  o 40 procent. Avšak Kazaši

  na rozdíl od Ukrajinců neumí-

  rali podle plánu. Takového,

  jaký v listopadu 1933 s uspo-

  kojením zhodnotil druhý

  tajemník ukrajinské komunis-

  tické strany Pavel Postyšev:

  „Není pochyb o tom, že bez

  likvidace chyb v uskutečňo-

  vání národní politiky strany,

  bez rozdrcení nacionalistic-

  kých elementů, které se

  uhnízdily v různých odvět-

  vích sociálního budování

  na Ukrajině, by nebylo mož-

  né likvidovat zaostávání

  jejího zemědělství.“

  DAVID SVOBODA

  historik aukrajinista

  FOTO: ARCHIV

  Hladomoru na Ukrajině padly za oběť více než čtyři miliony lidí.

  Ukrajinský

  venkov se ze

  všech oblastí

  Sovětského

  svazu nejvíce

  bránil

  kolektivizaci.

  Stalin mu

  proto vyhlásil

  nelítostnou

  válku, takže

  ozbrojené

  jednotky

  zabavovaly

  i obilí

  připravené

  na setbu.

  Vesničané se

  pokoušeli ode-

  jít do měst,

  kde byla větší

  šance na pře-

  žití. Byly zazna-

  menány pří-

  pady, kdy vha-

  zovali své děti

  do projíždě-

  jících vlaků.

  I v tom jim však

  sovětské úřady

  zabránily.

  FOTO: ARCHIV

• Strana 31

  31OBČANSKÉ FORUM

  Šéfredaktor

  Pavel Šafr

  Hlavní editor

  Johana Hovorková

  Manažer redakce

  Jana Trávníčková

  Redakce

  Matěj Bartošek, Vilém Besser,

  Jaroslav Bican, Jiří X. Doležal,

  Kateřina Herodesová,

  Petr Hlaváček, Dan Hrubý,

  Jan Jandourek, Jan Pánik,

  Pavel Šmejkal, Milan Tesař,

  Michal Závada, Karolína Němcová

  Spolupracovníci redakce

  Pavel Beneš, Roman Černý,

  Zbyněk Pecák, Jiří Pondělíček,

  Iva Roze, Jan Šibík

  Týdeník FORUM připravujeme

  ve spolupráci s redakcí serveru

  HlidaciPes.org

  Grafický design

  Lucie Batková, Michal Hošek,

  Jakub Adamů (projekt)

  Systémová podpora

  Marek Železný

  Jazyková korektura

  Irena Kovářová

  Foto

  Profimedia.cz, Wikipedie.cz,

  Archiv TF, Instagram, Facebook,

  Evropský parlament, Vláda.cz, ČTK

  Vydává FORUM 24 a.s.

  Adresa: Na Zlatnici 144/8,

  Praha 4 – Podolí

  IČO: 05227011

  ev. číslo MKČR 24181

  ISSN 2787–9216

  Inzerce Andrej Losonczi,

  e-mail: andrej.losonczi@forum24.cz

  Tiskne Czech Print Center a.s.

  Předplatné spravuje SEND s.r.o.

  e-mail: forum@send.cz

  +420 225 985 225, +420 777 333 370

  Rozšiřuje PNS a.s.

  Obsah vzniká s podporou

  FREE CZECH MEDIA,

  sdružení pro podporu svobodné

  žurnalistiky Veřejná sbírka

  č.ú.: 4095439339/0800

  Publikování nebo jakékoliv jiné formy

  šíření obsahu Týdeníku FORUM jsou

  bez písemného souhlasu vydavatele

  zakázány.

  E-mail: info@forum24.cz

  © Copyright FORUM 24 a.s.

  NOVINY

  PRO OBRANU

  DEMOKRACIE

  A PŘÍSLUŠNOSTI ČR

  K ZÁPADU

  PETICE

  K petici se můžete připojit na stránce: www.petice.com/ano_zakladnam

  Ano základnám! Žádáme vládu,

  aby zahájila vážné jednání s USA

  o přítomnosti vojáků

  . duben 

  TEČKA MARKA HLAVICI

  Raketové snění

  Dívám se se zatajeným

  dechem na oblohu. Mod-

  ré nebe je protkané desítkami

  bílých rovnoběžek. Vytvářejí je

  kondenzační páry bombardé-

  rů nebo snad zplodiny raket

  mířících z východu na západ.

  Tak už to začalo. Definitivní

  masivní úder. Pozoruji ztuhlý

  strachem sovětské „teď, ane-

  bo nikdy“. Než se ozvou prv-

  ní exploze, procitnu ze sna.

  Právě takový se zdával mně

  a nejen mně v socialistic-

  kém Československu na pra-

  hu osmdesátek. V době vybi-

  čované paranoidní propagan-

  dou: Reagan chřestil pershin-

  gy a „pokrokový svět“ bojoval

  za mír. To nás ještě pevně sví-

  rala ochranitelská ruka sovět-

  ských okupačních vojsk. Ale

  jistoty nám to nepřidávalo,

  protože krvelační imperialis-

  té byli na dohled z odborář-

  ských rekreačních zařízení

  na Šumavě.

  Po čtyřiceti letech se mi

  ten sen zdál znova. Propa-

  ganda otočila o 180 stupňů,

  ale kupodivu: vysněné smrti-

  cí stroje míří jako v osmde-

  sátkách z východu na západ.

  Zajímavý detail. Zajímavější

  ale je, že v osmdesátkách

  jsme jako občané „tábora

  míru“ byli ve velmi podobné

  informační izolaci jako dneš-

  ní Rusové. Mediální masírka

  podporovaná poslušným

  školstvím, internet se nemu-

  sel vypínat – neexistoval.

  Bublinu narušovalo jen sle-

  dování západní televize

  v pohraničních okresech

  a nepřátelské vysílačky

  z Mnichova. Ale jejich vliv

  nelze přeceňovat. V listopadu

  1989 nepraskaly ledy v „ideo-

  logicky infikovaném“ pohra-

  ničí, ale ve městech, kam sig-

  nál z Rakouska a Německa

  nedolehl. Přesto hodnotový

  kompas nějak fungoval.

  Ve snu létaly rakety z výcho-

  du na západ a ne opačně.

  O čem se zdá obyčejným

  Rusům? Odkud kam létají

  v jejich snech rakety? Nejspí-

  še také z východu na západ.

  Podle výzkumů veřejného

  mínění vzrostla podpora Vla-

  dimira Putina během ukrajin-

  ské války o 20 %. Rozdíl tu je.

  Zatímco já se po takovém

  snění budím zpocený hrůzou,

  oni vstávají vyspinkaní

  do růžova.

  DĚJE SE

  19. 4. od 19.00

  S P. Hlaváčkem

  o kořenech krize

  Diskuse z cyklu

  „Na frontách informační

  války“ s historikem,

  filozofem a publicistou

  Petrem Hlaváčkem,

  odborníkem na evropské

  identity, si o mýtech

  a dezinformacích spjatých

  se soudobými dějinami

  bude povídat Marie

  Koldinská. V čem nás dnes

  ovlivňují tradiční české mýty

  z časů národního obrození

  typu panslavismu, sympatií

  k Východu, nedůvěry

  k Západu? Co je Západ, co

  je Východ, co je Střed? Co

  jsme my v kontextu dnešní

  Evropy?

  Ústřední knihovna,

  Mariánské náměstí 98/1,

  Praha 1

  20. 4. od 17.30

  Martin C. Putna

  – Ukrajina versus

  Rusko:

  Dost bylo

  řečí o „slovanském

  bratrství“

  Přednáška o skutečných

  dějinách střední

  a východní Evropy, jak

  jim neporozumíte, dokud

  budete věřit stereotypům

  národního obrození, o ruské

  propagandě nemluvě.

  Profesor Martin Putna se

  těmito dějinami a rozbíjením

  stereotypů zabývá přes

  třicet let.

  Divadlo Exil, třída Míru 60,

  Pardubický kraj

  VÝHERNÍ KŘÍŽOVKA

  Správné znění tajenky najdete v příštím čísle.

  Vyluštění tajenky z minulého čísla: LÁSKY JE BOŽSKÁ, JEJÍ PRAXE ĎÁBELSKÁ.

  Gratulujeme vylosované výherkyni Jindře V.

  Čínské přísloví:

  Moudrý může být

  jen ten,... (tajenka)

  Vylosovaný výherce získá podepsanou knihu Ladislava Kudrny Fakta a lži o komunismu – Co byla normalizace

  Vyluštění tajenky

  posílejte

  do středy

  20. dubna

  na e-mail

  info@forum24.cz.

  M

  y, níže podepsa-

  ní občané České

  republiky, žádá-

  me vládu České republi-

  ky a jmenovitě premié-

  ra Petra Fialu a ministryni

  obrany Janu Černochovou,

  aby zahájili vážná jedná-

  ní o umístění americké, pří-

  padně alianční vojenské

  základny na území České

  republiky.

  Po fiasku, kterým dopad-

  ly plány na umístění rada-

  ru v Brdech, se zdálo, že

  podobná příležitost se již

  nenaskytne. Vzhledem

  ke změněné mezinárod-

  ní situaci a k zásadnímu

  nebezpečí, které pro Čes-

  kou republiku, ale samo-

  zřejmě také pro celý euroat-

  lantický prostor, předsta-

  vuje Ruská federace, je

  nutné udělat všechno pro

  zajištění bezpečnosti naší

  země. Každý, komu sku-

  tečně záleží na jeho vlasti,

  se musí postavit těm, kte-

  ří zpochyb ňují naše vaz-

  by s civilizovaným světem.

  Volání po údajném míru

  a zejména po neutralitě je

  pouze snahou oslabit naši

  suverenitu a schopnost brá-

  nit se v případě ohrože-

  ní. A toto ohrožení je reál-

  né, vidíme to dnes a denně

  na záběrech z ukrajinských

  měst, v nichž umírají tisíce

  civilistů z rozhodnutí jed-

  noho autoritáře. Nestačí jen

  zajistit energetickou nezá-

  vislost, potřebujeme být

  také silní a vyslat signál,

  že Česko se bude v přípa-

  dě ohrožení bránit spolu se

  svými partnery ze Severoat-

  lantické aliance.

  Česká republika už

  nesmí stát mimo hlavní

  dění v západním společen-

  ství. Není možné, abychom

  pokračovali s linií, kte-

  rou nastavila vláda Andreje

  Babiše – tedy ve snaze pou-

  ze se svézt, kritizovat a nic

  nepřinášet. Novému kabi-

  netu se podařilo světu uká-

  zat, že naše země je schop-

  ná a ochotná pomáhat, nyní

  je třeba ukázat i schopnost

  zapojit se.

  Vážený pane premié-

  re, vážená paní minist-

  ryně, prosíme Vás o to,

  abyste našim partnerům

  v USA představili možnosti

  na umístění základny v Čes-

  ké republice a abyste s nimi

  probrali všechny cesty, jak

  naši vzájemnou spolupráci

  rozšířit a prohloubit. Jedině

  tak totiž budeme v bezpečí

  a ukážeme těm, kteří by nás

  snad chtěli znovu dostat

  do svého područí, že se jim

  to nepodaří.

  Děkujeme.

• Strana 32

  INZERCE

• ANO ZÁKLADNÁM! … A KDO JIM ŘÍKÁ NE

  JOHANA HOVORKOVÁ

  hlavní editorka Týdeníku FORUM

  
  

  Ve veřejném prostoru se objevily úvahy o možném vybudování americké základny na českém území. A najednou jako bychom se vrátili zpět v čase, do roku 2008, kdy se nám tu ruská propaganda postarala o to, že v Česku nevznikl radar v Brdech.

  „Obránci míru“ se obávají, že prý bychom na sebe přitahovali pozornost. Rádobyvlastenci v čele s rusofilním hnutím Trikolóra svolávají demonstraci. Prý se nemáme nikomu klanět (ozývá se nejčastěji z předklonu před Ruskem).

  A svoji polohu už našel i předseda hnutí ANO Andrej Babiš, který ve svém Čau lidi sdělil, že základnu nepotřebujeme, a i kdyby, mělo by se o ní udělat referendum. „Za sebe říkám, že to nepodporujeme, protože mi to připadá zbytečné. Předpokládám, že je to velice citlivé téma. Nejlepší by bylo udělat na to referendum,“ uvedl doslova. To je skvělý nápad, protože jak známo, všechny prvky přímé demokracie v České republice dopadají přesně podle not ruské propagandy. Ostatně – podívejme se na přímou volbu hlavy státu, kvůli které máme vrchního zástupce Ruska v nejvyšší ústavní funkci. Ano, je to tak, Babiš a jeho tým samozřejmě vědí, o co tady půjde. I při příští volbě prezidenta se totiž bude angažovat Rusko a hnutí ANO o ruskou podporu stojí, ať je válka, či ne. Babiš se zařadil vedle ruské páté kolony u nás a rozhodl se usilovat o voliče Svobody a přímé demokracie Tomia Okamury.

  Ostatně Babiše už pochválila a citovala oficiální ruská média – tedy ta média, která tvrdí, že ukrajinské civilisty zabíjejí sami Ukrajinci a že je potřeba je denacifikovat. Do jaké party se tedy Babiš rozhodl patřit, to už víme.

  Samozřejmě, že momentálně jde zejména o úvahu, což potvrdil i premiér Petr Fiala. Ale o úvahu, které je jeho kabinet nakloněn, což je důležité. Jsme na začátku volebního období a bohužel také pravděpodobně na začátku války Ruska proti Ukrajině. Proto je potřeba takovéto úvahy podporovat a postarat se o naši bezpečnost, která bude ohrožena nejen Vladimirem Putinem, ale každým dalším autoritářem. Rozhodně teď není čas dávat prostor panu Zaorálkovi a dalším, kteří by rádi zůstali neutrální. Ti, kterým opravdu záleží na jejich vlasti, chtějí, aby byla bezpečná. A tím největším nebezpečím je Ruská federace, která vraždí civilisty a okupuje cizí území. Kromě energetické nezávislosti je také čas ukázat Putinovi sílu. A k tomu nám pomohou jedině naši spojenci, protože osamocení nebudeme žádným mostem mezi Východem a Západem, ale pouze snadným soustem predátora, který sní o obnově své imperiální říše. Nebo spíše koncentračního tábora jménem Sovětský svaz.