Strana 40
40 ClassiC RoCk
skapelou se bubeník zastavil vobchodě
sdeskami. „Koupil jsem si desku Juniora
Wellse, takový chicagský blues. Když jsem
zaklepal na dveře jejich zkušebny, měl jsem
ji pod paží. Netušil jsem, jak moc jsou ti kluci
do blues zažraní. Ujedný stěny stál velký
regál plný starých vinylových singlů aLP. Bob
Hite mi oněkolik měsíců později řekl: ‚Když
jsi otevřel dveře ajá jsem tě viděl stou des-
kou Juniora Wellse pod paží, věděl jsem, že
knám dobře zapadneš.‘
“
Tak začal vztah postavený na společné
vášni pro blues. „Když sháníte muzikanty do
kapely, většina se jich
ze všeho nejdřív ptá:
„Kolik si za týden
vydělám?‘
“ vysvět-
loval Fito. „VCanned
Heat jsem se takhle
zeptat neodvážil,
protože jsem věděl,
že si na žádný velký
peníze nepřijdou.
Byla to bluesová
kapela, hráli jsme po malých klubech. Iproto
říkávám, že jsem se narodil, abych hrál
sCanned Heat.
“
Nesourodá čtveřice
Na přelomu dekád, kdy vzkvétaly idalší
bluesové kapely typu Bluesbreakers Johna
Mayalla nebo Paul Butterfield Blues Band,
si Canned Heat vykolíkovali vlastní, zcela
jedinečné teritorium. „Ostatní kapely se
věnovaly hlavně chicagskýmu blues, co děla-
li Howlinʼ Wolf, Muddy Waters nebo Willie
Dixon,
“ vysvětloval bubeník, „ale my jsme
chtěli jít víc ke kořenům–zajímal nás Blind
Lemon Jefferson, Charlie Patton, Robert
Johnson apodobní muzikanti zjižanskýho
venkova. Chtěli jsme jejich blues zapřáhnout
do rockových služeb.
“
Lídři kapely Hite aWilson se jeden od
druhého snad ani nemohli víc lišit („Říkal
jsem jim Laurel aHardy,
“ smál se Fito).
Urostlý, vousatý Hite–přezdívku „Medvěd
“
nenosil nadarmo–byl společenský živel
schraplavým hlasem, který poháněl klasiky
jako Refried Boogie nebo Letʼs Work Together.
„Bobovým životním posláním bylo zpívat blues,
kouřit trávu aklábosit se všemi kolem,
“ cha-
rakterizoval frontmana de la Parra. Wilson,
pro svou krátkozrakost přezdívaný „blind
owl
“ (neboli „slepá sova“), byl introvert
svysokým, znepokojivým hlasem, otištěným
do hitů Going Up the Country nebo On the
Road Again. „Když jsem je vtý zkušebně viděl
poprvý,
“ vzpomínal Fito, „nejdřív mě zaujal
Bob–velký chlap splno-
vousem. Pak tu byl Henry
[Vestine], kytarista, co
se otáčel za světlem jako
slunečnice, abaskytarista
Larry Taylor. No ataky
Alan, který tam stál jako
dítě před tabulí. Napadlo
mě: ‚Proč sakra mají
vkapele tohohle šprta?‘
“
Fito rychle zjistil,
že Wilson klame tělem
aza nevinnou tváří
skrývá divokého kyta-
ristu (jeho specialitou
byla hra sbottlenec-
kem). Také to byl „hráč
na harmoniku od pána-
boha ahudební génius se
vším všudy
“. Kombinace
takto rozdílných osob-
ností nejlépe vynikla
na pódiu, odkud živá
souhra členů Canned
Heat ovlivnila nespočet současných kapel
od Govʼt Mule po Tedeschi Trucks Band.
Ani studiová alba skupina nebrala jako
„nutné zlo
“. „Při nahrávání alb jsme se vět-
šinou dobře bavili,
“ objasnil Fito, „pokud
nás nikdo nenutil obehrávat písničky pořád
dokola. Obvykle nám stačil jeden nebo dva
pokusy avýsledek byl pořád naprosto svěží.
Samozřejmě to předpokládá, že skladby musejí
nejdřív ‚dozrát‘ při živém hraní.
“
Vhlavní roli drogy
Publikační práva na spoustu raných nahrá-
vek skupiny by skupině vydělala miliony,
nebýt toho, co Fito nazývá „denverským
drogovým zátahem
“. Vlistopadu 1967, kdy
měla kapela koncertovat vhlavním městě
státu Colorado, jejím členům policista vuta-
jení (aHiteův kamarád zdětství) prodal
malé množství marihuany. Po následném
policejním zátahu skončili
kompletní Canned Heat za
mřížemi. Aby získal kauci ve
výši 10000 dolarů potřeb-
nou kjejich propuštění,
prodal manažer kapely Skip
Taylor za tuto částku pub-
likační práva jejich vyda-
vatelství Liberty Records.
Atak navzdory tomu, že se
skladby jako Going Up the
Country nebo On the Road
Again mnohokrát objevi-
ly ve filmech atelevizních
reklamách pro McDonaldʼs
nebo Pepsi, „nemáme ztoho
ani pětník,
“ vysvětlil de
la Parra spovzdechem.
„Ale aspoň nám ta tehdejší
publicita pomohla přilákat
novépublikum.
“
Kromě hraní na kultov-
ních místech po celém světě
včetně newyorské Madison
Square Garden, londýnské
Royal Albert Hall nebo paříž-
ské Olympie se Canned Heat
objevili také na dvou kultov-
ních festivalech konce šede-
sátých let vMonterey ave
Woodstocku. „Na Woodstocku
jsem vlastně ani moc nechtěl
hrát,
“ usmíval se Fito. „Zrovna
od nás totiž odešel Henry
Canned Heat na cestách, rok 1969:
(zleva) Alan Wilson, Bob Hite, Larry
Taylor aFito de la Parra, nahoře
sedící Henry Vestine
Znovu vjednom ohni:
Fitodela Parra na Notodden
Blues Festivalu, srpen 2023
Fito de la Parra
Gema Images / Iconicpix
Per Ole Hagen / Getty Images