Strana 45
45ClassiC RoCk
k„prknům na kolečkách“, která se obou
sourozenců zpražských Vinohrad držela
už od střední školy.
Máte kořeny ve skateboardové subkultu-
ře–jaká muzika tehdy vprvní polovině
devadesátek mezi skejťáky nejvíc letěla?
Matěj: Tak vprvé řadě hardcore, potom
ranej rap, co stím dnešním žánrem
už nemá skoro nic společnýho, taky
kytarovývěci…
Honza: Ametal, hlavně metal. Hodně se to
prolnulo vPraze, tam jsme potkávali lidi
jako my, co byli zároveň pankáči iskejťáci.
Propsala se tahle hudba do vaší rané
muziky?
Honza: Určitě. Než jsme začali hrát, deset
patnáct let jsme jezdili na skejtu, bylo to
naše hlavní hobby. Kytary akapela vlastně
byly jenom taková doplňková záležitost na
zimu, nebo když se nedalo jezdit. Pak se to
postupně překlopilo, ale životní styl, kterej
jsme do tý doby jeli, se do muziky musel
nějakým způsobem promítnout.
Neměli jste někdy chuť se hudebně jed-
norázově vrátit do devadesátých let
avydat punkovou desku ve stylu vašeho
prvního alba?
Matěj: My jsme se vtomhle směru docela
vypráskali. Takových věcí jsme [na naše
alba] naskládali hromadu, takže je těžký se
neopakovat. Může se to stát, ale momentál-
ně tomu moc nevěřím.
Honza: Naši tvorbu pocitově počítáme až
od druhý desky [Zlý noty na večeři, 2000].
Cundalla, která byla první, ukončila naše
období punkový bojovnosti. Po ní jsme
začali cítit, že chceme jít jinudy, víc expe-
rimentovat atý úplný syrovosti se vzdálit.
Ale jestli ještě někdy vydáme takhle syro-
vou desku? Kdo ví, třeba tím [naši kariéru]
budeme jednou uzavírat.
Kacíři až navěky
Punkový kolotoč počátkem nového tisíciletí
vystřídaly rafinovanější kytarové aranže,
se kterými muzika Wohnoutů postupně
rozkvetla do krásy. Ať už jako předkape-
la, či vroli hlavních hvězd večera skupina
křížem krážem sjezdila české luhy aháje
aněkolikrát se vydala ido zahraničí. Dříve
nebo později však bylo třeba zodpovědět
základní otázku–mají se zúčastnění ve
jménu dalšího rozvoje kariéry vzdát svých
občanských povolání?
Honzo, po vydání třetí desky Pedro se vrací
(2002) jste zmínil, že „pomalu spějeme do
stavu, kdy se budeme moct hudbou živit
“.
Vjaké fázi ten okamžik doopravdy nastal?
Honza: Prvních pět let jsme měli strašně
špatný návštěvnosti, na koncert nám přišlo
třeba padesát lidí avůbec to snáma nevy-
padalo růžově. Už jsme byli ve fázi, kdy jsme
to chtěli zabalit, protože jsme měli pocit,
že jenom ztrácíme čas. Jenže kolem tý třetí
desky jsme snávštěvností přestali mít pro-
blém. Najednou na koncertě těch lidí byla
stovka amy jsme na ně překvapeně koukali.
Píšeme otom vknížce [Wohnout sladkých
dvacet], ale fakt nevíme, co za tím stálo.
Vté době se cédéčka ještě hodně vypalovaly,
tak možná se naše muzika dostala mezi lidi
tímhle způsobem.
Na albu Rande spanem Bendou (2004) jste
si ve skladbě Krásný léta šedesátý zabrnka-
li na strunu zidealizovaných vzpomínek
zmládí. Vzpomínáte vy sami na nějaké
období vhistorii kapely snostalgií?
Matěj: To já vcelku furt, už je to přece
jenom osmadvacet let azažili jsme silný
islabý okamžiky. Osobně moc rád vzpo-
mínám právě na dobu kolem „Pedra
“, kdy
se to zamatérský roviny překlápělo do
tý profesionální. Byla to vzrušující doba,
plnáotazníků.
Honza: Melodie tý písničky vznikla
vBulharsku na kytaru. Nahráli jsme ji na
telefon–byl to jeden zprvních typů, co už
uměly záznam. Doma jsem pak tu šumí-
cí stopu poslouchal zpočítače azněla mi,
„První desku jsme měli
punkovou, od tý druhý je to
víc experimentální. Už se asi
nebojíme ničeho.“
Matěj Homola
Profimedia
Pražský křest knihy Wohnout
sladkých dvacet, březen 2016
“
“Raydy
HUH!
“
Večer kvalitního vína