Strana 66
66 ClassiC RoCk
Kapela pro bouřlivé dny: (zleva po směru hodinových
ručiček) Myles Kennedy, Tim Tournier aZia Uddin
sítí) aobklopování se lidmi, jejichž úko-
lem je zajistit úspěšný chod kapely. Takové
prostředí vás přetvoří nehledě na vaše
vlastníúmysly.
Myles Kennedy by mohl být jednou zmála
výjimek ztohoto pravidla. Vrockových kru-
zích jde ojednorožce, který je na rozhovory
velmi dobře připravený, ale zároveň dokáže
znít jako nadšený fanoušek támhle ze třetí
řady pod pódiem. Zvědavý, ale přemýšlivý,
na první pohled trošku potrhlý. Vše, co slyší,
dokáže zpracovat, netají se radostí zúspě-
chu svých kolegů zAlter Bridge s reunio-
nem kapely Creed (otom později). Hodně to
vypovídá ajeho životním přístupu. „Jedna
zmých nejoblíbenějších desek vůbec je od
Elly Fitzgrald–ta, jak zpívá věci od George
Gershwina,
“ vysvětloval. „Myslím, že se jme-
nuje Nice Work If You Can Get It (1983). Je tam
něco otom, [že] čas nakonec vymaže vaše
jméno. Jak stárnu, cítím, že popularitu nelze
považovat za samozřejmost. Každý znás si
musí uvědomit, že na něj lidé dřív nebo později
zapomenou. Jak se stím vyrovnáte, pokud je
na známé tváři založená celá vaše identita?
Zkouším si klást itakové otázky, abych se zba-
voval emocionální tíhy.
“
Deska The Art of Letting Go možná odrá-
ží Kennedyho nedávnou duševní cestu, ale
svými pevnými kořeny vyrůstá zumělcovy
minulosti. Bubeník Zia Uddin je Mylesův
dávný kamarád ze střední školy ve Spokane,
který sním vpolovině osmdesátých let založil
první rockovou kapelu. Oba (stále ještě nezle-
tilí) mladíci spolu hrávali vbarech, pořádali
večírky adruhý den ve školních lavicích
dospávali náročnou noc. Vnových skladbách
je slyšet ozvěna té dávné energie aradosti.
„Zia pořádal večírky ajá jsem od kamarádů,
kteří chtěli přijít, pokaždé vybral minimálně pár
dolarů,
“ vzpomínal Kennedy. „Vté době jsem
navíc ještě nepil, takže mi znich do rána iněco
zůstalo. Dnes se tomu, co jsme dělali, abychom
si mohli zahrát, jen směju. Sháněli jsme publi-
kum, jak se dalo, ale byla to zábava.
“
Mezi jazzem ametalem
Kennedy byl tichý, od přírody úzkostlivý kluk
(všesté třídě prý dokonce obdržel neoficiální
ocenění „třídního strašpytla
“), akdyž jeho
kamarádi vyrazili do hospody, on zůstával
ve svém pokoji aučil se sóla Jimmyho Page.
„Alkohol jsem objevil až asi odeset let pozdě-
ji,
“ objasnil, „ataky jsem si sním zažil svoje.
Teď už skoro vůbec nepiju.
“ Třetí zopor jeho
sólové trojnožky, baskytarista Tim Tournier,
si prošel podobným hudebním vývojem. Když
odloží baskytaru, je manažerem Alter Bridge
ařídí také sólové aktivity Kennedyho aMarka
Tremontiho. Vmládí byl jeho mentorem
kytarista Franka Sinatry Dan McIntyre,
který mu pomohl vcestě na vysněnou
Berklee–jinými slovy, další rocker sjazzo-
vou DNA. „Se Ziou jsme jeden čas hrávali ve
školní jazzové kapele,
“ doplnil Kennedy, „ajá
sám jsem absolvent jazzových studií, takže mi
tahle muzika taky není cizí.
“ Do drážek desky
The Art of Letting Go byste se museli podívat
hodně zblízka, abyste se nějakého toho jazzu
dopátrali–možná ho objevíte vKennedyho
talentu pro jemné, přesto překvapivé změny
tónu (třeba mollový ponor do Miss You
When Youʼre Gone nebo jemný, Red Hot
Chilli Peppers připomínající začátek klasiky
Behind the Veil). Hra se zabarvením světla
astínu, které se odhalují vprůběhu celého
alba, Mylese zjevně baví. „Nechtěl jsem, aby
to znělo jako soundtrack od Disneyho,
“ tvrdil.
„Potřeboval jsem ukázat boj, jin ajang.
“
Přes všechnu energii, kterou Kennedyho
power trio disponuje, není těžké najít
vnahrávce The Art of Letting Go ikontem-
plativní, temnější tóny. Skladba Mr. Downside
ukazuje na Kennedyho polohu „prince temno-
ty/ sklenice už poloprázdné
“, pecka How the
Story Ends (inspirovaná hororem Nepřivolávej
nic zlého, 2022) je zase varovným příběhem,
upozorňujícím na nástrahy lidského pocitu
sebeuspokojení. Co způsobilo tento posun
vperspektivě? „Myslím, že do jisté míry
za to může mé stárnutí,
“ uvažoval zpěvák.
„Uvědomil jsem si, že každý člověk má na této
planetě kdispozici jen omezený čas. Nechci
se každé ráno probouzet adělat si staros-
ti. Poslední dobou mám pocit, že to zvládám
oněco lépe. Pořád mívám chvíle, kdy si ten
vnitřní negativní hlas řekne své, ale už se mi
daří ho včas vypnout. Prvořadým cílem se pro
mě stalo neupínat se tolik na věci tohoto světa
aučit se žít se ztrátami. Hodně to ovlivňuje
kvalitu mého života ato, kdo vůbec jsem. Přál
bych si, abych některé ztěchto přístupů objevil
už před desítkami let.
“
Návraty domů
Před několika dekádami, když ještě Kennedy
učil hru na kytaru apůsobil ve skupině The
Mayfield Four (se Ziou Uddinem za bicími),
spolu se zbytkem Ameriky sledoval feno-
menální vzestup floridské kapely Creed.
Polarizující, přesto ohromně úspěšná sestava,
jejíž tři čtvrtiny tvořili jeho budoucí spolu-
hráči zAlter Bridge, zažila takovou jízdu po
zaplněných stadionech, jaké se jejich nástup-
ci zatím nedočkali. Jak ale ukázala historie,
pro kapelu tahle jízda nedopadla zrovna
šťastně. Náladotvorná skladba Nothing More
Chuck Brueckmann / archiv Mylese Kennedyho
Chuck Brueckmann / archiv Mylese Kennedyho
Chuck Brueckmann / archiv Mylese Kennedyho