Strana 42
40
WWW.CAK.CZ
40
40
WWW
WW
W
CA.CA
.CA
K.C
K
K
Z
BULLETIN ADVOKACIE 11/2021
články
Zásada vyhledávací („instrukční“
18
), podle které orgány
činné v trestním řízení jsou povinny zjišťovat právně rele-
vantní skutečnosti a vyhledat o nich důkazy i bez návrhu
stran (§ 2 odst. 5 tr. řádu),
19
má úzký vztah k zásadě ofi -
ciality (§ 2 odst. 4 tr. řádu), neboť zásada vyhledávací je
konkretizací zásady ofi ciality
20
v důkazním řízení. Zásada
vyhledávací je, můžeme říci, typickou zásadou kontinen-
tálního modelu trestního procesu, vyjadřujícího systémo-
vou důvěru ve státní orgány, přičemž se současně projevuje
v tzv. nesporných civilních řízeních, kdy v obou případech
je organicky propojena se zásadou materiální pravdy, což
potvrzuje i jejich legislativní vyjádření v jednom ustano-
vení (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Zásada vyhledávací je vlastně
předpokladem pro zjištění materiální pravdy.
Podstatou zásady vyhledávací je tedy to, že orgány činné
v trestním řízení jsou povinny zjišťovat závažné skutečnosti,
ať svědčí v neprospěch, či ve prospěch obviněného (obžalova-
ného), a to z úřední povinnosti.
21
Jejím opakem je zásada projednací (organicky spojená
se zásadami dispozitivnosti a formální pravdy), uplatňovaná
v adversárním (anglo-americkém) modelu trestního procesu
a v tzv. sporných civilních řízeních, ke kterým má ovšem
adversární (anglo-americký) model velmi blízko, neboť jeho
charakteristickým rysem je soukromoprávní chápání trest-
ního práva (souboj procesních stran, rozdělení a přenášení
důkazního břemene mezi procesní strany).
22
Zásada vyhledávací se uplatňuje jak v přípravném ří-
zení, pro které je charakteristický dvoustranný procesní
vztah mezi orgánem konajícím řízení a obviněným, tak
v řízení před soudem, které probíhá formou soupeření
stran, tj. formou určenou obžalovací zásadou. Jak se v li-
teratuře tradičně uvádí, tak se zásadou vyhledávací jsou
spojeny tři zásadní problémy, jimiž jsou: otázka, kdo nese
procesní odpovědnost za zjištění skutkového stavu v trest-
ním řízení, otázka tzv. nesporných skutečností a institut
dohody o vině a trestu. Všechny tři tyto problémy nabývají
na aktuálnosti v souvislosti s novelou trestních předpisů
(zákon č. 333/2020 Sb.), přičemž k nim lze zařadit ještě
institut prohlášení viny.
Pro potřeby tohoto článku je tak stěžejní zejména to,
že zásada materiální pravdy má pro české trestní řízení ur-
čující ráz a tvoří jeden z jeho významných pilířů. Nelze ji
úspěšně naplnit bez dokazování provedeného při důklad-
ném respektu k dalším základním zásadám dokazování,
tj. zásady volného hodnocení důkazů, zásady vyhledáva-
cí a rovněž zásad ústnosti a bezprostřednosti (k tomu viz
výše i níže). Současně je významné, že rozsah dokazování
by měl mít vzestupnou tendenci s tím, jak je v trestním
řízení postupováno, resp. že by přinejmenším dokazování
v hlavním líčení mělo být prováděno nejméně v rozsahu,
v jakém bylo provedeno v přípravném řízení, a podstata
hlavního líčení coby těžiště dokazování si dokonce žádá,
aby tento rozsah byl větší.
Pro účely tohoto článku vyplývají tyto závěry:
Novela 333/2020 Sb. svými instituty, které dosti usnad-
ňují dokazování, do značné míry zasahuje do těchto tra-
dičních a esenciálních zásad dokazování kontinentálního
modelu. Je to logické, neboť se jedná o modifikované
verze anglo-amerických institutů, které jsou díky svému
původu vystavěny na odlišných zásadách právě v otázce
dokazování.
Jednak se zavádí obligatorní zvažování dohody o vině
a trestu, která již v minulosti byla označována za rozpor-
nou hned s několika základními zásadami (nejčastěji právě
se zásadou materiální pravdy, neboť se dokazování vůbec
neprovádí), a dále se rozšiřuje její aplikovatelnost na všechny
trestné činy a možnost jejího sjednání v řízení před soudem.
Blokaci pro zachování zásady materiální pravdy zde před-
stavuje ust. § 314r odst. 2 tr. řádu, podle kterého soud do-
hodu o vině a trestu neschválí (obligatorní postup), je-li ne-
správná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným
skutkovým stavem nebo z hlediska druhu a výše navrženého
trestu, příp. ochranného opatření, nebo nesprávná z hledis-
ka rozsahu a způsobu náhrady škody nebo nemajetkové
újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, anebo zjistí-li,
že došlo k závažnému porušení práv obviněného při sjedná-
vání dohody o vině a trestu.
Institut prohlášení viny (§ 206c tr. řádu) je opět svou pova-
hou určitým omezením zásady vyhledávací a zásady materiál-
ní pravdy. Určitou pojistku zde představuje § 206 odst. 5
tr. řádu, podle kterého soud prohlášení viny nepřijme (ob-
ligatorní postup), není-li v souladu se zjištěným skutkovým
stavem (tedy se zásadou materiální pravdy) nebo zjistí-li, že
v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv ob-
viněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud ta-
kový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti
případu a vyjádření ostatních stran. U nesporných skuteč-
ností, které jsou problematické z hlediska vyhledávací zá-
sady, dochází k rozšíření jejich aplikovatelnosti i v hlavním
líčení (§ 206d tr. řádu).
Nacházíme zde omezení pro zachování zásady materiální
pravdy v tom směru, že soud může rozhodnout o upuštění
od dokazování těch skutečností, které státní zástupce a ob-
viněný označili za nesporné, pokud s ohledem na ostatní
zjištěné skutečnosti není závažného důvodu o těchto pro-
hlášeních pochybovat. Je-li omezena zásady vyhledávací
(ve prospěch zásady projednací) a zásada materiální pravdy
(ve prospěch formální pravdy), je také logické, že i zásada
volného hodnocení důkazů je v určitém ohledu omezena,
a to zejména tehdy, pokud se žádné dokazování vůbec ne-
provádí (dohoda o vině a trestu), nebo se sice provádí, ale
toliko parciálně (prohlášení viny, nesporné skutečnosti).
Za podstatné považujeme to, že u všech tří institutů (dohoda
o vině a trestu, prohlášení viny a nesporné skutečnosti) exis-
tuje určitá pojistka v podobě respektování zásady materiální
pravdy (zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochyb-
ností), která může převážit.
18 J. Pipek: Oficiální nebo dalekosáhle privatizované trestní řízení, Právník
č. 12/2000, str. 1153.
19 Op. cit. sub 2, str. 207 a násl.
20 K projevům zásady oficiality v trestním a civilním právu viz J. Mulák,
V. Vnenk: Zásada oficiality v českém trestním a civilním procesu, Studia
Iuridica Cassoviensia č. 1/2021, str. 44-55.
21 J. Fenyk, D. Císařová, T. Gřivna a kol., op. cit. sub 1, str. 109-110.
22 Op. cit. sub 8, str. 53-54.