Strana 63
BULLETIN ADVOKACIE 11/2021
61
WWW.CAK.CZ
61
61
WWW
W
W
.CA
.CA
.CA
K.C
C
C
Z
ačkoli stěžovatelé v odvolání poukázali na opomenutý pro-
vedený úkon právní služby – sdělení stěžovatelů ze dne 28. 5.
2020 [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Na rozdíl
od obvodního soudu přiznal městský soud za účast právní-
ho zástupce při jednáních před obvodním soudem ve dnech
dne 27. 8. 2020 a 21. 12. 2020 a za písemné podání ve věci
ze dne 28. 9. 2020 namísto pěti úkonů právní služby pouze
tři úkony právní služby, byť je z obsahu spisu zřejmé, že
obě jednání byla v délce přesahující dvě hodiny [§ 11 odst. 1
písm. g) advokátního tarifu], na druhou stranu je z jeho vý-
počtu nákladů řízení zřejmé, že tzv. režijní paušál o 20 %
za společné úkony při zastupování dvou osob nesnižoval.
Stejně jako obvodní soud zahrnul městský soud i přes vý-
slovné odvolací námitky stěžovatelů do nákladů řízení i daň
z přidané hodnoty ve výši 21 % s odkazem na § 137 o. s. ř.
Ústavní soud zdůraznil, že obecný soud je povinen apli-
kovat právní předpis jako celek a není oprávněn selektivně
odepřít použití určitého ustanovení – v daném případě § 11
odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, podle kterých mi-
mosmluvní odměna náleží za úkon právní služby spočívají-
cí v písemném podání nebo návrhu ve věci samé a za účast
na jednání před soudem nebo jiným orgánem, a to za každé
započaté dvě hodiny. Podle čl. 95 odst. 1 věty za středníkem
Ústavy České republiky je sice obecný soud při rozhodování
oprávněn posoudit soulad podzákonného právního předpi-
su se zákonem, pokud tak ovšem hodlá učinit, musí svůj
postup řádně odůvodnit. Z usnesení městského soudu není
podle Ústavního soudu patrné, že by soud takový rozpor
shledal, jako pravděpodobnější se jeví, že nevycházel z řád-
ně zjištěných skutečností, jak vyplývají z obsahu spisu.
Výše uvedené platí podle názoru Ústavního soudu
i pro použití § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř., podle kterého
náhrada za daň z přidané hodnoty patří k nákladům řízení,
jen je-li zástupcem advokát, notář v rozsahu svého opráv-
nění stanoveného zvláštními právními předpisy nebo pa-
tentový zástupce v rozsahu svého oprávnění stanoveného
zvláštními právními předpisy, který je plátcem daně z přida-
né hodnoty podle zvláštního právního předpisu. Z obsahu
spisu ani z (k výzvě soudu stěžovateli) předloženého vyčísle-
ní nákladů řízení nevyplývá, že by zástupce stěžovatelů byl
plátcem daně z přidané hodnoty.
Zkrácení odměny, resp. náhrady nákladů řízení jako ta-
kové, které nebylo žádným způsobem odůvodněno, považo-
val Ústavní soud za odporující ústavně zaručenému právu
na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud naopak neshledal porušení ústavně zaruče-
ných práv stěžovatelů ve způsobu, jakým obecné soudy vyloži-
ly § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu.
Ústavní soud poukázal na to, že podle § 9 odst. 3 písm. a)
advokátního tarifu platí, že částka 35 000 Kč se považuje
za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah
nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li
o určení práva k věci penězi neocenitelné. Ústavní soud
ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že interpreta-
ce § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu je zásadně věcí
právních úvah obecných soudů a není úkolem ústavního
soudnictví rozhodovat o tom, podle jakých předpisů bude
vypočítávána odměna advokátů (usnesení ze dne 8. 12.
2011, sp. zn. III. ÚS 2269/11, či ze dne 10. 11. 2008, sp. zn.
I. ÚS 2582/07).
Ústavní soud v nálezech ze dne 23. 2. 2011, sp. zn.
IV. ÚS 1332/07 (N 22/60 SbNU 239), ze dne 15. 1. 2003,
sp. zn. I. ÚS 712/01 (N 6/29 SbNU 41), a ze dne 4. 7. 2001,
sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), vyslovil práv-
ní názor, že z dikce § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tari-
fu v tehdy platném znění jednoznačně vyplývá, že částka
10 000 Kč (dnes 35 000 Kč) „se považuje za tarifní hodnotu
ve věcech určení neplatnosti právního úkonu, jen pokud před-
mětem tohoto úkonu je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Podle Ústavního soudu lze tedy dovodit, že pokud je věc nebo
plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi oce-
nitelné, pak se tato částka 10 000 Kč za tarifní hodnotu nepo-
važuje. S ohledem na skutečnost, že citovaný právní předpis roz-
lišuje situace, kdy je předmět právního úkonu, o jehož platnosti
je vedeno řízení, penězi ocenitelný, a kdy nikoli, pak není mož-
né vycházet z názoru, že vždy, když je předmětem řízení určení
neplatnosti smlouvy, nelze tento předmět penězi ocenit. Je tedy
třeba v každém konkrétním případě zkoumat, zda lze předmět
právního úkonu (tj. plnění) ocenit, a v závislosti na tom stanovit
i výši náhrady nákladů. Předmětem právního úkonu byla věc
nemovitá, která je penězi ocenitelná, v důsledku čehož nelze
vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v § 9 odst. 3 cito-
vané vyhlášky.“ Obdobný názor zaujal Ústavní soud i v ná-
lezu ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 2886/07 (N 53/56
SbNU 571), zde ve vztahu k odměně advokáta v řízení
o vypořádání společného jmění manželů, a v nálezu ze dne
11. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 2811/08 (N 141/53 SbNU 747),
ve vztahu k odměně advokáta v řízení o žalobě na určení
vlastnického práva k nemovitostem.
Ústavní soud poukázal na to, že v nálezu ze dne 19. 12.
2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763), na který
stěžovatelé poukazují v ústavní stížnosti, uvedl, že s ohle-
dem na novelizaci § 9 advokátního tarifu v tehdy platném
znění, provedenou vyhláškou č. 486/2012 Sb. s účinnos-
tí od 1. 1. 2013, již není bez dalšího použitelný dříve vy-
slovený právní názor obsažený např. v nálezech sp. zn.
II. ÚS 598/2000 a sp. zn. I. ÚS 712/01, v souladu s nímž
paušální částka podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu
může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkají-
cích se věci či plnění stricto sensu neocenitelných. Ústavní
soud proto nálezem sp. zn. IV. ÚS 2688/15 zrušil rozhodnu-
tí obecných soudů, které pojem nepoměrné obtíže interpre-
tovaly nepřiměřeně extenzivně, když spatřovaly „nepoměrné
obtíže“ zejména v tom, že zjišťování ceny předmětných ne-
movitostí by vedlo ke vzniku dalších nákladů a zapříčinilo
by prodloužení sporu.
K takovému pochybení však podle Ústavního soudu
v posuzované věci nedošlo. Stěžovatelé se svou žalobou
domáhali určení, že jsou dědici po zůstaviteli, nešlo tedy
o spor týkající se určení vlastnictví ke konkrétní nemovi-
tosti. Závěru obvodního soudu, že předmětem řízení bylo
určení dědického práva po určitém zůstaviteli, nikoli určení
práva k nemovité věci, kde by v určitých případech přicházelo
v úvahu vycházet z hodnoty nemovitosti, proto neměl Ústavní
soud z pohledu ústavnosti co vytknout. Postup obvodního
soudu, který při rozhodování o nákladech řízení ve věci
z judikatury