Strana 57
články
BULLETIN ADVOKACIE 11/2021
55
WWW.CAK.CZ
55
55
WWW
W
W
.CA
.CA
.CA
K.C
C
C
Z
b) možnost aplikovatelnosti paralelní či alternativní; tato
varianta přichází v úvahu v situacích, kdy je zaměst-
nanci újma způsobena osobou stojící mimo základní
pracovněprávní vztah (viz analyzované rozhodnutí);
poškozený zaměstnanec má v tomto případě nárok
na poskytnutí náhrady i dle o. z., avšak za předpokla-
du, že se jednotlivé nároky (při smrti zaměstnance)
vůči škůdci (třetí osobě), posoudí výhradně dle usta-
novení o. z.; tato varianta se ujala ve dvojí podobě,
kdy odpovědným subjektem byla primárně třetí osoba,
a nikoliv zaměstnavatel (jednalo se o uživatele v agen-
turním zaměstnávání
26
či vraha u loupežného přepa-
dení
27
); lapidárně řečeno, vůči zaměstnavateli je v této
dikci možné nárok uplatnit jen dle zák. práce,
28
avšak
vedle toho je možné (umožňují-li to okolnosti případu)
uplatnit i další nárok vůči třetí osobě dle o. z.;
c) absolutní či převážná nemožnost aplikace o. z. (v oblas-
ti náhrady újmy) na pracovněprávní vztahy.
29, 30
Posledně zmíněný přístup odmítající podpůrnou aplika-
ci o. z. je konstantně (a bohužel mechanicky) opírán o dva
argumenty, které spočívají jednak v povaze ustanovení
zák. práce, dále pak v deklarované vyčerpávající (komplex-
ní) úpravě části jedenácté zák. práce: „V této souvislosti je
navíc třeba zdůraznit, že zákoník práce obsahuje komplexní
pracovněprávní úpravu náhrady škody, která má kogentní po-
vahu (srov. nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., bod 203),
a nelze se proto od ní odchýlit.“
31
Popř. lze paradoxně odkázat
i na argumentaci Ústavního soudu promítnutou do nosného
rozhodnutí, jímž došlo ke zrušení principu delegace a jeho
nahrazení principem subsidiarity: „Proto po zrušení věty
druhé v ust. § 2 odst. 1 bude plynout nemožnost odchýlení se
od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů a od ustanovení
o náhradě škody z povahy ustanovení zákoníku práce.“
32
Vezmeme-li v úvahu první argument (tj. charakter ustanove-
ní zák. práce o náhradě újmy), je nezbytné nahlédnout do § 4
zák. práce, podle něhož se pracovněprávní vztahy řídí záko-
níkem práce; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským
zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pra-
covněprávních vztahů. Jediným normativním kritériem, kte-
ré je stanoveno pro aplikaci obecného práva soukromého
v pracovněprávních vztazích, jsou tak zásady pracovního
práva, resp. jejich účel a smysl (srov. § 1a zák. práce). Povaha
konkrétního ustanovení zák. práce nemůže představovat způ-
sobilé měřítko odůvodňující (ne)možnost užití o. z. v pracov-
něprávních vztazích. Pro ilustraci uveďme např. § 34 odst. 2
zák. práce, podle něhož pracovní smlouva musí být uzavřena
písemně. Zcela očividně se jedná o kogentní ustanovení, je-
hož smyslem je posílit důkazní pozici zaměstnance jakožto
slabší strany. Jelikož zák. práce nestanoví žádné důsledky
pro případ, že strany uzavřou pracovní smlouvu v ústní for-
mě (až na korekci uvedenou v § 20 zák. práce), je nutné pří-
padnou absenci písemné formy řešit podle § 582 odst. 1 o. z.
Navzdory skutečnosti, že § 34 odst. 2 zák. práce je kogentní
povahy, není vyloučena podpůrná použitelnost o. z.
V rámci druhého argumentu (tj. komplexnost, souhrn-
nost právní úpravy náhrady újmy v zák. práce) je zapotřebí
poukázat na oblast nemajetkové újmy, která je pracovněpráv-
ními předpisy orientována pouze na újmu fyzickou, nikoliv
újmu duševní. Bránění či ztěžování subsidiární aplikace o. z.
v této oblasti je o to více zarážející, vezmeme-li v úvahu, že
právní úprava náhrady při újmě na přirozených právech člo-
věka podle § 2956 a násl. o. z. (zvláště pak náhrady při ublí-
žení na zdraví podle § 2958 o. z.) poskytuje poškozenému
zaměstnanci širší paletu nároků zohledňujících rozličné
dopady způsobené újmy do pracovního, osobního a rodin-
ného života zaměstnance. Na tento nedostatek upozorňuje
v posuzovaném nálezu Ústavní soud, který k problematice
kompenzace duševních útrap v pracovněprávních vztazích
uvádí: „V řízení o pracovněprávní odpovědnosti bylo stěžova-
teli přiznáno odškodnění za duševní strádání, způsobené psy-
chickými poruchami, v rámci bolestného částkou 15 000 Kč,
a to z důvodu, že nařízení č. 276/2015 Sb., ve znění rozhodném
je vyloučen (neboť zák. práce jej neupravuje), a zároveň nelze považovat
za korektní aplikaci o. z. bez dalšího, i kdyby jinak měl být dle zák. práce
zaměstnanec chráněn (např. limitem čtyřapůlnásobku průměrného výdělku
při újmě způsobené z nedbalosti dle § 257 odst. 2 zák. práce); zde je
namístě využít subsidiarity o. z. vůči zák. práce za současné aplikace
zák. práce. Viz P. Bezouška: Je náhrada škody v zákoníku práce opravdu
upravena komplexně? Právní rozhledy č. 12/2018, str. 439.
26 Čistě „občanskoprávní linii“ lze aplikovat jen vůči třetím osobám,
a nikoliv vůči zaměstnavateli. Příkladem je újma způsobená pozůstalému
po agenturním zaměstnanci (v období před novelou do 1. 1. 2021).
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn.
25 Cdo 3287/2019.
27 Ve druhém případě se jedná o tzv. nepravou solidaritu, kdy plněním
jednoho z povinných subjektů zanikne v rozsahu tohoto plnění povinnost
druhého subjektu. Daná situace nastává u pracovněprávní odpovědnosti
zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem, kdy
tato nevylučuje občanskoprávní odpovědnost jiného subjektu za škodu
z téže škodní události. Příkladem lze uvést usmrcení zaměstnankyně pošty,
kdy pozůstalým byla přiznána jednak finanční satisfakce v adhezním
řízení dle o. z. proti pachateli vraždy (ve výši 1 240 000 Kč) a dále
náhrada vůči zaměstnavateli dle zák. práce, neboť ten porušil prevenční
povinnost předcházet škodám na zdraví a majetku, když nevytvořil svým
zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní
úkoly bez ohrožení zdraví a majetku [např. kdyby vybavil poštu kamerovým
systémem, trezor pošty tísňovým kódem, který by (zadaný současně
s číselným kódem pro otevření trezoru) odeslal tísňový signál na služebnu
Policie ČR a bezpečnostní agentury, příp. kdyby pracovnici pošty vybavil
tzv. klíčenkou pro bezdrátové vyslání tísňového signálu]. Srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2018.
28 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009:
„Domáhá-li se zaměstnanec náhrady škody způsobené pracovním úrazem
a nepřichází-li v úvahu kromě zaměstnavatele jiný odpovědný subjekt
z téže škodní události, lze uplatněný nárok zaměstnance na náhradu škody
posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku práce o odškodňování
pracovních úrazů.“
29 Tento závěr byl přijímán jak za účinnosti stávajícího, tak předchozího
zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb.). V případě předchozího zák. práce
lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn.
IV. ÚS 2135/19. „Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele meritorní
výroky rozsudku nalézacího soudu potvrdil, neboť se ztotožnil se závěrem
nalézacího soudu, podle kterého subsidiární použití § 2958 a § 2963
odst. 2 o. z. na pracovněprávní vztahy nepřipadá v úvahu; zák. práce 1965
obsahuje komplexní úpravu náhrady škody kogentní povahy, od níž
se nelze odchýlit.“ V daném případě bylo podané dovolání Nejvyšším soudem
odmítnuto pro nepřípustnost a ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou
neopodstatněnost.
V případě platného a účinného zák. práce lze zmínit rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016: „Z uvedeného
vyplývá, že subsidiární použití ust. § 2958 o. z. a z něj vycházející metodiky
k náhradě nemajetkové újmy na zdraví na pracovněprávní vztahy nepřipadá
v úvahu.“
30 Převážnou nemožnost subsidiární aplikace o. z. v oblasti náhrady majetkové
a nemajetkové újmy vůči zák. práce zastává Bělina (i přestože v některých
otázkách souhlasí s Bezouškou a jím navrhovanou subsidiaritou v případě,
kdy zaměstnanec způsobí zaměstnavateli nemajetkovou újmu v důsledku
ublížení na zdraví při plnění pracovních úkolů), srov. M. Bělina: Náhrada
nemajetkové újmy v pracovním právu, Právní rozhledy č. 18/2018,
str. 635-639.
31 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4556/2016.
32 Nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, bod č. 203
odůvodnění. Dále srov. M. Rychtářová, H. Jandová, op. cit. sub 2.