Strana 78
76
WWW.CAK.CZ
76
76
WWW
WW
W
CA.CA
.CA
K.C
K
K
Z
BULLETIN ADVOKACIE 11/2021
z odborné literatury
správce osobně kontaktovat jednotlivé
nezasmluvněné autory nebo jejich dědi-
ce či nakladatele, aby je informoval, že
hodlá licencovat jejich díla, když v době
uzavření smlouvy není jasné, jaký reper-
toár bude užíván, natož aby měl kolek-
tivní správce kontakt na autory (z celého
světa), které nezastupuje. Nazývat tak-
to autorkou nastíněný postup dokonce
zefektivněním výkonu kolektivní správy
(str. 44) prokazuje malý smysl pro reál-
né fungování a jeho ekonomický rozměr.
Nesprávná je analýza autorky tam,
kde charakterizuje dobrovolnou kolek-
tivní správu „kolektivní správou jenom po-
dle názvu“, neboť prý pokud autor svě-
řil správu svých práv toliko dobrovolně,
smlouvou o správě, může se jednat pou-
ze o správu individuální. To však není
pravda. Historicky vzato, převládala vždy
správa dobrovolná, zejména v oblasti hud-
by, přesto se však jedná o správu kolek-
tivní na rozdíl např. od činnosti agentur-
ní. Kolektivní správa, stejně jako např.
správa majetku úpadce vykonávaná in-
solvenčním správcem, je správou ma-
jetku ve společném zájmu všech nositelů
práv. To znamená, že kolektivní správ-
ce nesmí upřednostňovat majetkové zá-
jmy jednoho nositele práv před druhým,
nesmí např. favorizovat určitý repertoár
nebo zavádět diskriminační rozúčtování
a musí usilovat o co nejširší uplatnění veš-
kerého repertoáru a o kontrolu neopráv-
něného užití všeho svého repertoáru, ať
již v rozsahu práv spravovaných smluvně,
či mimosmluvně. Umělecká agentura si
na rozdíl od kolektivního správce skuteč-
ně může dovolit vyjednávat individuální
podmínky s nositelem práv (autorka ne-
správně na str. 47), stejně jako může in-
dividuálně vyjednávat podmínky užití
takových práv a případně je odmítnout;
je-li právo svěřeno kolektivnímu správci
v režimu dobrovolné kolektivní správy;
znamená to současně, že se nositel práv
musí smířit s tím, že správce je nejenom
oprávněn, ale i povinen jeho práva licen-
covat na základě předem stanovených sa-
zeb a spravedlivě je roz účtovat v soula-
du s rozúčtovacím řádem (to je základní
quid pro quo kolektivní správy). Jak vidno,
rozdíly mezi individuální a kolektivní sprá-
vou práv k autorským dílům jsou propast-
né a v tomto směru by práce pro případné
další vydání zasluhovala korigovat.
K vlastnímu jádru práce o sazebnících
připojuji několik diskusních tezí. Předně
si nemyslím, že by před rokem 2017 ne-
existovala povinnost nediskriminačního
a jednotného přístupu k uživatelům nebo
že by paušálně nebyla dodržována, nebo
že by dokonce systematicky docházelo
ke zneužívání dominantního postavení,
jak autorka uvádí (pohříchu bez jediné-
ho konkrétního příkladu či důkazu, což
je ve vědecké práci nepřijatelné). V tom-
to směru spatřuji v práci poněkud schi-
zofrenní autorčin postoj, když vytýká
kolektivním správcům, že individuálně
nevyjednávají o smlouvách, které mají
předem stanovené podmínky, a současně
(správně) dovozuje, že musí jednat strikt-
ně podle svých sazeb; tyto dva autorské
postoje jsou ale vzájemně neslučitelné.
Sazebníky (tarify) jsou a byly vždy prů-
vodní charakteristikou hromadného licen-
cování velkého počtu předmětů ochrany
a bez nich by nebylo dobře možné kolek-
tivní správu vykonávat. Na druhou stra-
nu, sazebníky (ať již platné, či „neplatné“
3
)
byly a jsou toliko referenčním kritériem
a samy o sobě nezakládají nikomu právní
povinnosti, tak může učinit teprve smlou-
va mezi kolektivním správcem a uživate-
lem (autorka mylně dovozuje ze sazební-
ku pro uživatele závaznou výši odměny,
a dokonce uvádí, že by byla neplatná li-
cenční smlouva, kterou uzavřel uživatel,
jenž dříve nebyl uživatelem a neměl proto
možnost ovlivnit sazebník – str. 93).
Několik tvrzení pak považuji za ne-
správných. Autorka uvádí, že řízení o vy-
dání souhlasu ministerstva bude říze-
ním podle části čtvrté správního řádu
(str. 84), což pravda není, na druhou stra-
nu na jiném místě již správně uvádí, že
se bude jednat o řízení o vydání rozhod-
nutí (tedy podle části druhé). Nesouhla-
sím, že by uživatel nebo kolektivní správce
žalující na určení sazeb podle § 98f autor-
ského zákona musel prokazovat naléha-
vý právní zájem (str. 83), neboť ten se po-
dává již z toho, že zákon výslovně dává
za stanovených podmínek právo podat
žalobu. Dále myslím, že užití předmětů
ochrany uživatelem splňujícím podmín-
ky liberace od odpovědnostních nároků je
„oprávněným užitím na základě právní fi k-
ce“ (tamtéž); i takové užití je neoprávněné
a pro zavedení takové právní fi kce by ne-
existovala opora v právu unijním ani mezi-
národním, zákonodárce zde však limituje
odpovědnostní nároky kolektivního správ-
ce. V autorském zákoně nevidím nikde zá-
kaz sjednávat sazebníky na delší než jed-
noroční období (jak z mlčení zákona
dovozuje autorka – str. 78), nesprávně je
posouzeno rozložení důkazního břemene
ve sporech z neoprávněného užití (str. 73)
a konečně OSA zdaleka není v praxi je-
diným kolektivním správcem vybírají-
cím odměny pro ostatní kolektivní správ-
ce v rámci smluvního zastoupení – toto
platí pouze pro některé segmenty veřej-
ných produkcí a náhradních odměn, např.
(a nejenom) přenos vysílání si vypořádá-
vá každý kolektivní správce sám (str. 89).
Mám-li své výtky shrnout, směřují k ně-
kterým konkrétním autorčiným proble-
matickým nebo přímo nesprávným tezím,
aniž bych tím snižoval kvalitu, a hlavně
přínosnost přehledného zpracování této
problematiky. Bohužel, mnoha omylům
bylo možné se vyhnout, kdyby si autorka
před vydáním aktualizovala literární re-
šerši. Takto jí uniklo vynikající zpracová-
ní problematiky sazebníků kolektivních
správců ve druhém vydání komentáře
Telec/Tůma
4
(dr. Tůma proslovil na toto
téma přednášku Institut sazebníků odměn
kolektivních správců též na vědeckém ko-
lokviu ALAI dne 4. 2. 2020),
5
stejně jako
v další komentářové literatuře.
6
Doplnit
by bylo možné též detailněji kritéria, po-
dle kterých by mělo dle soudu autorky po-
stupovat při vydávání souhlasu minister-
stvo, případně doplnit aktuální, již více
než tříleté zkušenosti s fungováním nové
právní úpravy. Přesto myslím nemůže
tato kniha chybět v knihovně nikoho, kdo
se vážně zabývá autorským právem, neboť
při výkonu takové praxe nelze nenarazit
na problematiku projednávání sazebníků
a tato práce je k zorientování se v nesnad-
né problematice kýženým majákem, včet-
ně grafi ckého zpracování postupu sjedná-
vání sazebníků.
✤
JUDr. Mgr. RUDOLF LEŠKA, Ph.D.,
LL.M., advokát, odborný asistent Katedry
občanského a pracovního práva Fakulty
právních a správních studií Vysoké školy
finanční a správní
3 Autorka někdy přehlíží rozdíly mezi právem
veřejným a soukromým, když např. uvažuje o „ne-
platnosti“ sazebníku z důvodu, že ministerstvo jej
opomenulo včas zveřejnit na internetové stránce.
4 I. Telec, P. Tůma: Autorský zákon: komentář,
2., upravené vydání, C. H. Beck, Praha 2019.
5 http://www.alai.cz/index.php?uid=47.
6 I. Holcová a kol.: Autorský zákon a předpisy souvi-
sející (včetně mezinárodních smluv a evropských
předpisů): komentář, Wolters Kluwer, Praha 2019;
R. Polčák, P. Koukal, R. Leška, M. Myška et al.:
Autorský zákon: praktický komentář s judikaturou
podle stavu k 1. dubnu 2020, Leges, Praha 2020.