Strana 43
články
BULLETIN ADVOKACIE 11/2021
41
WWW.CAK.CZ
41
41
WWW
W
W
.CA
.CA
.CA
K.C
C
C
Z
Zásady ústnosti a bezprostřednosti
Přestože zásady ústnosti a bezprostřednosti spolu úzce
souvisejí (jedná se o zásady dokazování, obě své uplatně-
ní nacházejí především v řízení před soudem), a proto také
byly
23
a jsou někdy vykládány společně, jedná se o dvě samo-
statné základní zásady, protože mají rozdílný obsah.
24
Jedná
se o zásady, které jsou uplatňovány jak v kontinentálním,
tak i anglo-americkém trestním procesu, a nemají tedy roz-
lišovací potenciál, pokud jde o model trestního řízení.
Zásada ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) je zákonným prove-
dením ústavní zásady čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky,
jenž mj. stanoví, že jednání před soudem je ústní.
25
Jejím
opakem je zásada písemnosti, která byla typická pro (stře-
dověký) inkviziční trestní proces. Zásada ústnosti spočívá
v tom, že soud rozhoduje v zásadě na základě ústně prove-
dených důkazů a ústních přednesů stran.
26
Z tohoto důvodu
soud řídí jednání ústně, má ústní styk se stranami a ostatní-
mi účastníky procesu, ústně vyhlašuje rozsudek i jiná roz-
hodnutí jím učiněná.
Platí tedy, že obvinění, svědci a znalci v řízení před sou-
dem (zejména v hlavním líčení, které by mělo být těžištěm
dokazování) zpravidla vypovídají ústně. Zásada ústnosti
souvisí i se zásadou veřejnosti (§ 2 odst. 10 tr. řádu), neboť
veřejný proces, aby mohl splnit svůj účel, musí být prove-
den v ústní formě.
27
Ústním provedením soudního procesu
se také vytvářejí předpoklady pro zjištění skutkového stavu
věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, pro naplnění zá-
sady bezprostřednosti a pro uplatnění práv stran.
28
Ze zása-
dy ústnosti ovšem existují výjimky.
Obsahem zásady bezprostřednosti (či jinak „přímosti“;
29
§ 2 odst. 12 tr. řádu), která se uplatňuje v řízení před sou-
dem (v přípravném řízení toliko zprostředkovaně), jsou dva
základní požadavky, že soud má jednak rozhodovat na zá-
kladě důkazů před ním provedených, tedy na základě svého
bezprostředního dojmu z provedeného řízení, a jednak –
byť to z textace zásady bezprostřednosti přímo nevyplývá –
čerpat důkazy z pramene pokud možno co nejbližšího zjiš-
ťované skutečnosti. Z prvního požadavku potom vyplývají
dvě pravidla, a to pravidlo nezměnitelnosti složení senátu
30
a pravidlo nepřerušitelnosti soudního jednání (hlavního líče-
ní, veřejného či neveřejného zasedání, vazebního zasedání),
ze kterých konkrétní úprava ovšem připouští určité výjimky.
31
Zásada zajištění práva na obhajobu
Zásada zajištění práva na obhajobu (§ 2 odst. 13 tr. řádu)
říká, že ten, proti němuž se vede trestní řízení, musí být
v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně
poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajo-
by a o tom, že si též může zvolit obhájce. Všechny orgány
činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění
jeho práv. Posláním zásady zajištění práva na obhajobu, kte-
rá zavazuje všechny orgány činné v trestním řízení a která
nachází své uplatnění ve všech stadiích trestního řízení, je
garance plné ochrany zákonných zájmů a práv osoby, proti níž
se řízení vede, aby byly náležitě a včas objasněny skutečnosti,
které tuto osobu viny zbavují nebo ji alespoň zmírňují.
Tradičně se uvádí, že zásada zajištění práva na obhajobu
má tři složky (tj. obhajoba materiální, obhajoba formální
i náležitý postup orgánů činných v trestním řízení), které
existují vedle sebe, v konkrétním případě mohou být využity
současně. Plné uplatnění všech tří složek práva na obhajobu
slouží k zabezpečení zákonného a spravedlivého rozhodnutí
věci. Někdy se k těmto třem složkám přidává též ust. § 2
odst. 14 tr. řádu, kde je zakotveno právo každého používat
před orgány činnými v trestním řízení svůj mateřský jazyk,
resp. právo používat jazyk, který ovládá.
32
Z hlediska předmětu tohoto článku je podstatné, že prá-
vo na obhajobu garantuje také určitou minimální úroveň
ochrany pasivity obviněného, resp. nemožnosti jej nutit k ak-
tivnímu doznání (viz § 92 odst. 1 věta druhá tr. řádu a viz
níže) či obecně nutit jej aktivně přispět ke svému usvědčení,
což je požadavek vyplývající již z práva na soudní ochranu
dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva
na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod vyjadřovaný sentencí nemo tene-
tur se ipsum accusare (prodere).
33
Dosavadní nauka i praxe vycházejí v zásadě z toho, že ani
jeden z těchto zákazů neznamená, že by obviněnému ne-
mohla jít žádným způsobem k tíži nevhodně zvolená strate-
gie či taktika obhajoby, avšak smí se tak dít toliko materiál-
ně, resp. fakticky (např. časté měnění výpovědi může vést
k tomu, že soud jednoduše poslední změněné a pro obvině-
ného výhodnější verzi neuvěří), nikoli formálně-procesně
(např. že by odepření výpovědi mohlo odůvodňovat vzetí
do vazby), a jde-li o vlastní, přímým nátlakem nevynucené
rozhodnutí obviněného.
Z tohoto důvodu se také nepovažuje za porušení zákazu
donucení k výpovědi či zákazu donucení k aktivnímu přispění
k sebeobvinění možnost využití některého procesního institu-
tu, s nímž je spojeno určité zvýhodnění obviněného výměnou
za spolupráci (např. odklony či spolupracující obviněný).
Analýza předmětných změn prizmatem základních
zásad trestního řízení
Celkové zhodnocení
Celkově je nutné si povšimnout, že novela 333/2020 Sb.
ani její zdůvodnění prakticky nijak neřeší její vztah k účelu
23 Např. Storch tyto zásady směšoval – srov. F. Storch: Řízení trestní rakouské,
I. díl (reprint původního vydání), Wolters Kluwer, Praha 2011, str. 13-14.
24 Op. cit. sub 2, str. 252 a násl.
25 Srov. též ust. § 6 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
26 Srov. též ust. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
27 P. Šámal: Znamená „veřejné vyhlášení rozsudku“ vždy jeho „ústní
vyhlášení“? In Právo jako multidimenzionální fenomén. Pocta Aleši Gerlochovi
k 65. narozeninám, Aleš Čeněk, Plzeň 2020, str. 379-390.
28 Srov. op. cit. sub 9, str. 117-119.
29 J. Prušák: Československé řízení trestní, Všehrd, Praha 1921, str. 24.
30 Nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2565/19.
31 Srov. op. cit. sub 9, str. 115-117.
32 Uvedené oprávnění je provedením čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod, který stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede
jednání, má právo na tlumočníka.
33 Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3162/12
(N 18/68 SbNU 243).