Strana 77
BULLETIN ADVOKACIE 11/2021
75
WWW.CAK.CZ
75
75
WWW
W
W
.CA
.CA
.CA
K.C
C
C
Z
Terezie Vojtíšková
z odborné literatury
Terezie Vojtíšková:
Sazby odměn
vybíraných
kolektivními správci
Leges, Praha 2021, 118 stran, 250 Kč.
Péčí Katedry občanského práva i Ústa-
vu práva a informačních technologií Ma-
sarykovy univerzity se dnes z Brna stává
hlavní město autorskoprávního bádání.
To dokládá i práce mladé výzkumnice
Mgr. Terezie Vojtíškové Sazby odměn ko-
lektivních správců nakladatelství Leges,
které se oblasti autorského práva věnuje
systematicky. Ačkoli kniha vychází z au-
torčiny diplomové práce (vedoucí Matěj
Myška), jde o text odborně vyzrálý.
Téma sazebníků kolektivních správců
je od novely autorského zákona (který
autorka z neznámých důvodů cituje jako
„starý autorský zákon“) v roce 2017 nej-
výše aktuální, neboť zákon nyní obsahu-
je detailní úpravu tvorby sazebníků a ze-
jména jejich sjednávání. V tomto směru
bych čekal knihu spíše v edici „praktik“
než „teoretik“, protože jsou to spíše inter-
pretační potíže, po jejichž výkladu praxe
volá, než jejich teoretické vymezení, kte-
ré v případě samotného institutu sazeb-
níků tolik otázek nevyvolává.
Byť jde o právní úpravu velmi nekva-
litní, o což se nepřičinil předkladatel, ale
tvořiví členové Poslanecké sněmovny, ne-
souhlasím s výchozí autorčinou tezí, že
je potřeba právní úpravu měnit či ji uči-
nit „důslednější“, a už vůbec nerozumím
tomu, že civilistka s plnou vážností na-
vrhuje celou oblast působení kolektiv-
ní správy (tedy prakticky většinu obcho-
du s autorskoprávními statky) zregulovat
sazbami stanovenými vyhláškou minis-
terstva, ba odkazovat se přitom na úpra-
vu z roku 1954;
1
taková plošná cenová re-
gulace by byla nepochybně protiústavní.
Zastávám názor, že i špatná úprava, je-li
trvalá, je lepší než neustálé „vylepšování“.
K aktuální úpravě se nyní vyvíjí právní
praxe, formuje se judikatura a je refl ekto-
vána doktrínou, přičemž Vojtíškové kni-
ha je v tomto směru dílem z pionýrských.
Interpretací – doktrinální a judikatorní –
lze učinit pro praxi více než neustále
se měnícím předpisem, u něhož se inter-
pretace nikdy neustálí.
Práce sestává ze dvou částí, obecné-
ho úvodu do problematiky kolektivní sprá-
vy a samotného pojednání o sazebnících,
z nichž vlastní přínos práce je v části druhé.
K obecné části práce lze mít několik drob-
ných korekcí. Předměty práv souvisejí-
cích, až na umělecké výkony, budou věcmi
v právním smyslu (str. 13), na území dneš-
ní České republiky existovala kolektiv-
ní správa i před založením OSA (str. 15),
pojmovým znakem uměleckého výkonu
nebude „individuální projev osobnosti, která
dílo (sic) vytvořila“ (str. 20), poskytnutí li-
cence s právem podlicence by bylo pro ko-
lektivního správce jednáním ultra vires, ne-
boť kolektivní správce je toliko oprávněn
udělovat oprávnění k užití, nikoli udělovat
oprávnění k dalšímu obchodování s právy
(str. 23), smlouvu o zastupování by bylo
správnější nazývat dle nové právní úpravy
smlouvou o správě práv, neboť dle nového
znění § 97 odst. 3 autorského zákona ko-
lektivní správce autory striktně vzato ne-
zastupuje (str. 34 a další).
U poskytnutí licence k povinně kolek-
tivně spravovanému právu přímo auto-
rem bych uvažoval spíše o nulitě než ne-
platnosti (str. 37), což však neznamená,
že je to autorovi na újmu, protože autor
sám by si u provozovatele takové kabe-
lové televize sotva nějakou odměnu vy-
jednal. Právo na odměnu vzniká pou-
ze při užití výkonu zaznamenaného
na obchodní snímek a takového sním-
ku ve vysílání a při jeho přenosu (niko-
li tedy při užití díla ve vysílání – str. 38),
přičemž přenos živých výkonů a neob-
chodních snímků je již v režimu licen-
čním. Souhlasím s autorkou (str. 39), že
§ 97e autorského zákona zavádí nevyvra-
titelnou právní domněnku spíše než práv-
ní fi kci (nesprávně Šalomoun), na rozdíl
od autorky si však nemyslím, že by práv-
ní úprava vyžadovala změnu, aby od-
padlo prokazování existence zastoupení
ve sporech vedených kolektivním správ-
cem při právech spravovaných v rozšíře-
né kolektivní správě, neboť v těchto pří-
padech kolektivní správce není povinen
prokazovat ani rozsah zastupování, ani
konkrétní užité předměty ochrany, proto
právě existuje institut rozšířené kolektiv-
ní správy (měl-li uživatel přímou licenci,
dokazuje v takovém sporu její existenci
žalovaný); je pravda, že na rozdíl od Nej-
vyššího soudu si Ústavní soud často ple-
te režim dobrovolné a rozšířené kolek-
tivní správy (stejně jako zaměňuje právo
autorské a práva výkonných umělců a vý-
robců) a v individuálních případech, kte-
ré je však nutné posuzovat z hlediska je-
jich konkrétních skutkových okolností,
z tohoto omylu dovodil nesprávný závěr
v rovině procesního podústavního práva
na povaze rozšířené kolektivní správy, ale
takový ojedinělý judikatorní exces nemů-
že nic změnit (viz též autorkou citovaná
monografi e Mezinárodní právo autorské).
2
Dále konstatuji, že i práva v rozšíře-
né kolektivní správě nositelé práv smluv-
ně svěřují kolektivnímu správci, mají-li
s ním uzavřenou smlouvu (tvrdit, že po-
skytnutí oprávnění k právům spravova-
ným ex lege je porušením principu nemo
plus iuris, nedává smysl, neboť kolektiv-
ní správce sám žádná práva nevlastní, to-
liko je v roli správce cizího nehmotného
majetku). Poněkud nerealisticky vyznívá
požadavek autorky, aby byl nositel práv
důsledně informován o každém zamýš-
leném užití v režimu rozšířené licence,
neboť není dobře jasné, jak by měli ko-
lektivní správci informovat, a to dokonce
předem, o desetitisících (!) smluv uzaví-
raných každý rok na denní bázi s majite-
li provozoven, vysílateli a dalšími uživa-
teli v režimu rozšířené kolektivní správy.
Teoreticky je samozřejmě možné mít ta-
kový seznam na internetových strán-
kách a v reálném čase jej aktualizovat,
ale smysl a praktický efekt takové křečo-
vité transparentnosti neshledávám. Zce-
la absurdní je pak představa, že při udě-
lení hromadného užití bude kolektivní
1 Je to snad k nevíře, ale ani v době komunismu
neexistovala státní regulace licenčních odměn
ve všech segmentech kolektivní správy, jak
de lege ferenda prosazuje Vojtíšková.
2 Ústavní soud nakonec ale také připouští, že kolek-
tivnímu správci postačí prokazovat druh užitého
předmětu ochrany spíše než např. jednotlivá
konkrétní díla, která se v určitou hodinu vysílala
na určité rozhlasové stanici.