Strana 56
54
WWW.CAK.CZ
54
54
WWW
WW
W
CA.CA
.CA
K.C
K
K
Z
BULLETIN ADVOKACIE 11/2021
články
Na druhé straně, je-li tento přístup Ústavního soudu je-
dinou (v současné době) průchozí cestou, jak zpřístupnit
poškozeným cestu k reálnému odškodnění tzv. duševních
útrap, aniž by dalším judiciálním výkladem došlo k určité
degeneraci či pokřivení tohoto nároku poškozených, nelze
než se s tímto závěrem ztotožnit a akceptovat jej.
Konkluze Ústavního soudu
Podle závěrů Ústavního soudu není vcelku zásadní, v jaké
kategorii bude ta či ona újma (v daném případě újma v po-
době duševního strádání) odčiněna, nelze však rezignovat
na princip plné náhrady újmy z důvodu absence konkrét-
ního explicitního mechanismu odčinění (ať již v rámci
vyčíslení dle bodové tabulky, či tzv. metodiky Nejvyššího
soudu): „Ústavní soud považuje vzhledem k ústavně garanto-
vanému principu plné náhrady újmy na zdraví za nepřijatelné,
aby duševní strádání způsobené psychickou újmou bylo výše
popsaným způsobem marginalizováno pouze z důvodu, že sou-
dy při vyčíslení újmy na zdraví postupují podle tabulky, která
na jednu stranu obsahuje několik desítek položek podrobně
vymezujících újmu na těle a s ní spojené strádání, psychickou
újmu však vůbec nezohledňuje. Stejným defi citem ostatně trpí,
v relaci k nyní posuzované věci, i metodika Nejvyššího soudu,
která v části B neobsahuje ani jednu položku vymezující dušev-
ní bolestivé stavy.“
22
Ve vztahu k odškodnění psychických trýzní spojených
s prodělaným pracovním úrazem Ústavní soud uzavřel:
„Ačkoli zákonodárce poskytl v rámci úpravy předmětného od-
škodnění již úvodem prostor pro náhradu nemajetkové újmy
způsobené duševními útrapami (§ 2956), v nárokové rovině
upřednostnil tradiční varietu práv na náhradu bolesti a ztížení
společenského uplatnění (§ 2958), na náhradu nákladů péče
o zdraví (resp. léčení, § 2960), na peněžité kompenzace (§ 2962
a násl.) a přidal též právo na zadostiučinění (satisfakci) pro-
ti úmyslně jednajícímu škůdci (§ 2957). Právo poškozeného
na náhradu duševních útrap (psychického strádání) se za stáva-
jící interpretace ocitlo v podobě ‚další nemajetkové újmy‘ v zóně
mezi z časového hlediska spíše jednorázovou náhradou bolesti
a náhradou ztížení společenského uplatnění, svázanou s trva-
lým stavem. Škodní děje tu mají spočívat v jednorázových či
opakovaných ztrátách a strádáních poškozeného, zapříčině-
ných omezením jeho tělesné i duševní integrity a znamenajících
omezení v jeho soukromém a rodinném životě. Obecné soudy
pak mají povinnost, jakkoli to může být spojeno s výkladovými
obtížemi, nalézat – při řádně uplatněných a relevantních žalob-
ních tvrzeních – tyto situace a posléze v objektivizovatelných pří-
padech přiznat náhradu nemajetkové újmy, byť půjde o náhradu
přiměřenou v relaci k ostatním dílčím nárokům tohoto druhu.“
S ohledem na předestřené shledal Ústavní soud zásadní po-
chybení v závěrech Nejvyššího soudu, spočívajících v příliš re-
striktivním přístupu k výkladu pojmu další nemajetkové újmy.
Ústavní soud konstatoval porušení práva účastníka (zaměst-
nance) na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny
ve spojení s právem na ochranu tělesné integrity plynoucím
z čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Z těchto důvodů zrušil
jak rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak i rozhodnutí soudu
odvolacího i prvostupňového.
Obecně ke dvoukolejné úpravě náhrady majetkové
a nemajetkové újmy dle o. z. a zák. práce
Jak je patrné, zdvojená úprava téhož právního instrumen-
tu (tj. odpovědnostních vztahů) ve dvou různých předpisech
v rámci jednoho právního odvětví je předzvěstí aplikačních
potíží. Souběžný systém právní regulace je racionální pou-
ze tam a tehdy, jedná-li se o vztah obecného a speciálního,
tj. tehdy, kdy speciální právní předpis upravuje zvláštnos-
ti ve vztahu k obecně aplikovatelným ustanovením. Tato
konstrukce není bohužel respektována v rámci regulace po-
vinnosti k náhradě újmy zakotvené v občanském zákoníku
a zákoníku práce. Právní úprava náhrady újmy v zákoníku
práce je na mnoha místech duplicitní s úpravou obsaženou
v občanském zákoníku, v některých případech mezerovitá,
v určitých partiích dokonce kopírující právní úpravu obsa-
ženou v tzv. prvním zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb., zá-
koník práce), jenž vstoupil v účinnost přibližně před 55 lety
za zcela odlišných podmínek, při akcentaci regulace práce
fyzicky pracujících s převažujícím obsahem kogentních
ustanovení.
23
Především v oblasti náhrady nemajetkové
újmy pak zák. práce nerefl ektuje změny související s ochra-
nou přirozených práv člověka, jak to činí o. z., připisující
přirozeným právům mimořádnou důležitost: „Prvním od-
stavcem se kodex soukromého práva přihlašuje k zásadám při-
rozeného práva a staví na nich. Jiný přístup nemohl být se zře-
telem k Listině základních práv a svobod ani zvolen.“
24
Zaměříme-li se v souladu s výše nastíněným na možnou
úpravu aplikačních vazeb náhrady újmy mezi oběma práv-
ními předpisy, je možné v zásadě vycházet ze tří v úvahu
přicházejících přístupů:
a) možnost subsidiární aplikovatelnosti o. z. ve vztahu
k zák. práce (i v oblasti náhrady majetkové a nemajet-
kové újmy) při respektování základních zásad pracov-
něprávních vztahů v souladu s § 4 zák. práce,
25
dalších nemajetkových újem. Takový posun totiž z kategorie dalších
nemajetkových újem udělá zcela netransparentní kategorii, která se bude
mísit s bolestným a ZSÚ.“ T. Doležal: Rozhodnutí ÚS k problematice
duševních útrap – II. ÚS 1564/20 [online], Zdravotnické právo a bioetika,
2. 3. 2021 [cit. 27. 3. 2021], dostupné na <https://zdravotnickepravo.info/
rozhodnuti-us-k-problematice-dusevnich-utrap-ii-us-1564-20/>.
22 Bod 40 nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20.
Duševní trýzeň (strádání) zaměstnance způsobená utrpěným pracovním úrazem
byla sice v předchozích stadiích soudního řízení parciálně kompenzována
částkou 15 000 Kč, výše kompenzace však s ohledem na závažnost a dopady
úrazu do pracovního a osobního života poškozeného představovala pouze
zanedbatelnou, a nikoliv důstojnou náhradu vytrpěných duševních útrap.
23 Pro ilustraci dobového pojetí vzájemného vztahu občanského a pracovního
práva viz např.: „Pracovní právo je podle současného právního stavu zcela
samostatným odvětvím vůči právu občanskému. Občanský zákoník proto nelze
na pracovněprávní vztahy použít ani subsidiárně. Zákoník práce obsahuje
zcela samostatnou a od občanského zákoníku mnohdy odlišnou úpravu,
i pokud jde o obecná ustanovení, jako například vymezení způsobilosti
k právním úkonům, zajištění práv a povinností, přechod práv a povinností,
doručování, uspokojení nároku, počítání času, lhůty a doby. Proto určení, zda
v konkrétním případě se jedná o pracovněprávní, či občanskoprávní vztah, má
zásadní význam pro aplikaci buď zákoníku práce, nebo občanského zákoníku.
Nejzásadnější rozdíl, kde se také v praxi vyskytuje nejvíce pochybení, je
v úpravě odpovědnosti za škodu.“ M. Jindrák, J. Jakubka: Komentář k zákonu
č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ASPI, 2003.
24 Důvodová zpráva k § 3 o. z.
25 Jedná se např. o situaci, kdy zaměstnanec způsobí zaměstnavateli
nemajetkovou újmu v důsledku ublížení na zdraví při plnění pracovních úkolů,
kdy nelze akceptovat závěr, že nárok na náhradu nemajetkové újmy