Strana 47
články
BULLETIN ADVOKACIE 11/2021
45
WWW.CAK.CZ
45
45
WWW
W
W
.CA
.CA
.CA
K.C
C
C
Z
dokazováním může být zjištěno něco, co vzbudí v soudu po-
chybnost o vině obžalovaného (zvlášť ilustrativní to může být
u různých skutků odpovídajících dílčím útokům pokračují-
cího trestného činu).
V takovém případě by neodvolatelnost prohlášení viny
nemohla zabránit tomu, aby soud nepokračoval dokazová-
ním skutečností relevantních z hlediska viny v plném rozsa-
hu, jako kdyby k žádnému prohlášení viny nedošlo, neboť
v opačném případě by rozhodnutí o vině spočívalo jen z čis-
tě formálních důvodů na skutečnostech, o nichž by soud
měl za to, že neodpovídají materiální pravdě, nebo o tom
alespoň měl důvodnou pochybnost.
I to si lze nejlépe představit na shora předložené ilustrativní
situaci dvou spoluobviněných, jež obžaloba viní ze spáchání
stejného trestného činu ve spolupachatelství, z nichž jeden
se rozhodl prohlásit vinu, zatímco druhý nikoli a hájil se
co do skutku. Pokud by soud u druhého obžalovaného ne-
dospěl po provedeném hlavním líčení k závěru, že je jeho
vina dána bez důvodných pochybností, a zprošťoval toliko
z důvodu aplikace pravidla in dubio pro reo, je za současné-
ho stavu zcela korektní výsledek řízení, že jeden ze spoluob-
žalovaných bude zproštěn, zatímco ten, který prohlásil vinu,
ponese trestní odpovědnost, byť by o ní kromě jeho pro-
hlášení svědčily jen tytéž důkazy, které by soudu pro závěr
o nepochybné vině spoluobžalovaného, který vinu neprohlá-
sil, nepostačovaly. Neměl-li totiž soud důvodnou pochybnost
vzhledem k prohlášení viny jedním ze spoluobžalovaných již
na počátku hlavního líčení, může v situaci ne zcela jasného
důkazního stavu být tím rozhodujícím, pochybnost vylučují-
cím důvodem, právě toto prohlášení.
Ještě větší konfuzi vyvolává přirozeně předvídatelný po-
stup, v němž po prohlášení viny jedním ze spoluobžalova-
ných soud vyloučí jeho věc do samostatného řízení, neboť
bude schopen o ní rozhodnout podstatně rychleji (půjde-li
o složitější věc, u níž bude třeba očekávat odročení, či do-
konce opakované odročování) než o věci toho spoluobvi-
něného, který vinu neprohlásil, a nakonec dosáhl zproš-
ťujícího rozsudku z důvodu, že skutek se nestal či že není
trestným činem, tj. z důvodu, který by svědčil i druhému
ze spoluobžalovaných.
Byl-li by tento druhý „prohlásivší“ spoluobžalovaný již
pravomocně odsouzen ještě před zprošťujícím rozsudkem
prvního „bránivějšího se“ spoluobžalovaného, je otázkou,
zda by v takovém případě skutečnosti, které vedly k jeho
zprošťujícímu rozsudku, nemohly být považovány za sku-
tečnosti soudu dříve neznámé pro potřeby obnovy říze-
ní. To, že tyto skutečnosti byly vyloučeny v jeho případě
z rozsahu dokazování ještě předtím, než bylo započato,
ale byly součástí spisového materiálu z přípravného říze-
ní, vytváří výkladový problém. Obecně takové skutečnosti
za nové považovat nelze, jak judikatura dovodila ve vzta-
hu k návrhu na povolení obnovy řízení proti trestnímu
příkazu, opírajícímu se právě o skutečnosti, které byly
součástí spisového materiálu již v době vydání trestního
příkazu.
41
Na druhé straně by bylo v příkrém rozporu se zásadou
materiální pravdy, pokud by bylo bezpečně prokázáno, že
se čin nestal či že nešlo o trestný čin, jeden z jeho údajných
spolupachatelů byl zproštěn a druhý by měl dále nést trestní
odpovědnost a její právní následky jen proto, že prohlásil
vinu. Domníváme se, že obnova řízení by v takových situa-
cích měla být povolena, ačkoli důkazy, jejichž provedením
v hlavním líčení byly zjištěny skutečnosti vyvracející spá-
chání trestného činu, byly součástí spisového materiálu již
v přípravném řízení. Za novou skutečnost je třeba považo-
vat právě rozdíl mezi tím, co bylo jejich obsahem ve spisu,
a tím, co z nich vyplynulo, když byly v řízení proti druhému
spoluobžalovanému provedeny.
Za povšimnutí stojí i to, že, na rozdíl od výslovné úpra-
vy v odvolání, zákonodárce nijak nelimitoval obnovu řízení
z hlediska přípustnosti návrhu na povolení obnovy řízení pro-
ti rozsudku v rozsahu, v němž obžalovaný prohlásil vinu. I to
tento náš závěr podporuje.
Nesporné skutečnosti
O této změně lze říci do značné míry to samé, co o změně
předchozí. I na ni se v plném rozsahu uplatní principiální
kritiky, jak co se týče zásady materiální pravdy, tak co se týče
zásad bezprostřednosti a ústnosti. Jde vlastně o ten samý
problém – na jednu stranu nelze uzavřít, že by tato změna
sama o sobě znamenala již netolerovatelné porušení těch-
to základních zásad, neboť stále je soudu umožněno, aby
i přesto, že obžalovaný a státní zástupce určité skutečnosti
označili za nesporné, od jejich dokazování přece neupustil.
Soudu je tak zachováno poslední slovo ohledně rozsahu do-
kazovaných skutečností bez ohledu na iniciativu „hlavních“
stran trestního řízení. Jde tedy o shodné řešení, jaké se již
před novelou 333/2020 Sb. uplatňovalo ve zjednodušeném
řízení po zkráceném přípravném řízení (tehdejší § 314d
odst. 2 věta druhá tr. řádu).
Na druhou stranu však není možné přehlížet, že tím do-
chází k citelnému oslabení zásad bezprostřednosti a ústnosti,
neboť stejně jako u prohlášení viny si i zde soud představu
o tom, zda by měl využít svého oprávnění dokazovat skuteč-
nosti označené za nesporné, či nikoli, dělá toliko na základě
spisu z přípravného řízení, který si nastudoval in camera,
tedy bez provádění důkazů v hlavním líčení. Stejně jako
u prohlášení viny se pak do určité míry oslabuje automatic-
ky i zásada materiální pravdy (stejně jako zásady vyhledáva-
cí a volného hodnocení důkazů), neboť samotnou podstatou
nesporných skutečností je umožnit soudu ohledně takto ozna-
čených skutečností vycházet jen z tvrzení stran řízení, tedy
z pravdy formální.
Zmínili-li jsme o pár řádků výše „hlavní“ strany trestního
řízení, tedy obviněného a státního zástupce, nelze opome-
nout ani strany „vedlejší“, tedy poškozeného a zúčastněnou
osobu. Tyto strany zůstaly u institutu nesporných skuteč-
ností příznačně zcela stranou. Je přitom nepochybné, že
rozsah nesporných skutečností se může citelně dotýkat
i jejich oprávněných procesních zájmů. Jistě by bylo mož-
né namítnout, že bude především úkolem státního zástupce
hlídat, aby označením nějaké skutečnosti za nespornou ne-
41 Srov. Rt 40/1999.