Strana 59
články
BULLETIN ADVOKACIE 11/2021
57
WWW.CAK.CZ
57
57
WWW
W
W
.CA
.CA
.CA
K.C
C
C
Z
nebrání tomu, aby poškozený zaměstnanec nárokoval pl-
nou náhradu újmy i přímo po škůdci (tj. v daném případě
přímo po třetí osobě).
39
Zcela zásadní je nicméně skuteč-
nost, že Nejvyšší soud konstantně umožňuje poškozenému
zaměstnanci uplatnění nároku vůči třetímu subjektu (tj.
přímému škůdci) dle o. z., avšak nárok vůči zaměstnavateli
připouští jen dle zák. práce (a nikoliv též dle o. z.), čímž
dle našeho názoru v konečném důsledku zakládá zásadní
nerovnost v právech jednotlivých zaměstnanců.
40
S ohle-
dem k prioritní ochraně hodnot života a zdraví, ke které
se hlásí Listina základních práv a svobod, je namístě ten-
to dogmatický výklad překonat. Je totiž nezbytné narovnat
podmínky zaměstnanců v souladu se základními zásadami
pracovněprávních vztahů, kdy ve světle podmínky rovného
zacházení se zaměstnanci a optikou zákazu jejich diskrimi-
nace [§ 1a písm. e) zák. práce] nemůže obstát nedůvodné
třídění zaměstnanců na ty, kteří mají užší práva dle zák. prá-
ce, a na ty, kteří ve srovnatelných podmínkách mají práva
v širším měřítku dle o. z. Setrvání na současném status quo
totiž naplňuje orwellovské „Všichni jsme si rovni, ale někteří
jsou si rovnější.“
Nelze nicméně opomenout ani již zmíněnou možnost
zaměstnanců uplatnit nárok přímo vůči třetí osobě (od-
lišné od zaměstnavatele), jako tomu bylo v případě analy-
zovaného rozhodnutí. Tato konstrukce refl ektuje obecně
přijímané standardy náhrady újmy vyplývající z čl. 1.101
Principů evropského deliktního práva, podle něhož každý,
komu lze na základě zákona připsat újmu způsobenou jiné-
mu, je povinen tuto újmu nahradit. Přímý nárok poškoze-
ných zaměstnanců ve vztahu ke skutečným škůdcům může
těmto zaměstnancům ulehčit jejich situaci, a to obzvláště
za situace, staví-li se např. zaměstnavatel ke své povinnosti
nahradit újmu laxně, či svoji povinnost přímo neguje, při-
čemž škůdce svou vinu nikterak nepopírá a je připraven
způsobenou újmu odčinit. Poškozenému zaměstnanci ský-
tá tato volba (tj. výběr, po jakém subjektu bude náhradu
újmy vymáhat) širší možnosti ke snazšímu uspokojení jeho
práv.
41
Zásadní změnu v pojetí náhrady újmy je nicméně nutné
přijmout ve vztahu k zaměstnavatelům, jak bylo uvede-
no shora, neboť ti obvykle disponují nepoměrně vyšším
kapitálem a pojištěním než samotní zaměstnanci (v po-
zici škůdce). Je tedy nezbytné trvat na možnosti domá-
hat se náhrady za vytrpěné duševní útrapy nikoliv pouze
ve vztahu ke třetímu (tj. od zaměstnavatele odlišnému)
subjektu (jak doposud připouští Nejvyšší soud), ale sa-
mozřejmě i ve vztahu ke svému zaměstnavateli. Je-li totiž
dovozena tzv. třetí kategorie nároků v rámci ust. § 2958
o. z. v podobě tzv. dalších nemajetkových újem,
42
a obdob-
né ustanovení dopadající na pracovněprávní vztahy v ust.
§ 271c zák. práce
43
neobsahuje žádnou takovouto katego-
rii, je nutné subsidiárně v této části aplikovat občanský
zákoník i na pracovněprávní vztahy, bez ohledu na to,
zda újmu způsobila třetí osoba, zaměstnavatel nebo jeho
zaměstnanci.
44, 45
Korektní přístup tedy vyžaduje aplikaci
§ 2910 věty první o. z. ve spojení s § 2958 o. z. i vůči
zaměstnavateli, jde-li o odčinění další nemajetkové újmy,
kterou zák. práce nijak adekvátně neupravuje.
46
39 Doposud byla akceptována pluralita odpovědných subjektů v recentní
judikatuře v případě pozůstalých po agenturním zaměstnanci, kde bylo možné
nárok uplatnit proti uživateli v linii úpravy dle o. z., srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019. Ze starší judikatury
lze uvést např. rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky
ze dne 25. 6. 1979, sp. zn. 1 Cz 85/79, uveřejněné pod č. 11/1982 (civ.)
v rámci Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, 2-3/1982, dle kterého
si poškozený mohl sice zvolit, po kterém subjektu (či zda po obou) bude
požadovat náhradu újmy: „Z uvedeného vyplýva, že sama existencia nároku
poškodeného voči organizácii nijako nevylučuje nárok poškodeného voči
subjektu zodpovednému podľa Občianskeho zákonníka. Obidva tieto nároky
popri sebe obstoja a poškodený ich môže uplatniť voči tomu zodpovednému
subjektu, ktorý si sám vyberie“, nicméně i toto rozhodnutí již představuje
základ pro rozlišování nároku čistě dle občanskoprávní a pracovněprávní
úpravy: „(…) nemožno vzťah medzi organizáciou zodpovednou
podľa Zákonníka práce a medzi škodcom zodpovedným podľa Občianskeho
zákonníka a titulu zavinenia považovať za vzťah solidarity dlžníkov.“
K rozvinutí této teorie vylučující zkoumanou subsidiaritu o. z. vůči zák. práce
přispěl následně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn.
21 Cdo 1084/2009: „Domáhá-li se zaměstnanec náhrady škody způsobené
pracovním úrazem a nepřichází-li v úvahu kromě zaměstnavatele jiný
odpovědný subjekt z téže škodní události, lze uplatněný nárok zaměstnance
na náhradu škody posoudit jen podle příslušných ustanovení zákoníku
práce o odškodňování pracovních úrazů.“ Přestože se k možnosti uplatnění
nároku po třetí osobě Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 30. 1.
2020, sp. zn. 25 Cdo 2202/2018: „V soudní praxi totiž nejsou pochybnosti
o tom, že pracovněprávní odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou
zaměstnanci pracovním úrazem nevylučuje občanskoprávní odpovědnost
jiného subjektu za škodu z téže škodné události. Jsou-li splněny předpoklady
jak odpovědnostní skutkové podstaty podle zákoníku práce, tak odpovědnostní
skutkové podstaty podle občanského zákoníku, mohou být nároky na náhradu
škody úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému subjektu,
který si poškozený vybere; odpovědnost jednoho subjektu nevylučuje
odpovědnost druhého subjektu (…)“, kruciální problém spočívá ve výkladu
Nejvyššího soudu, který determinuje nárok proti zaměstnavateli tak, že
ten lze uplatnit jen dle zák. práce, oproti tomu nárok vůči třetí osobě lze
uplatnit dle o. z. Vzhledem k rozdílům v dosahu ustanovení o náhradě škody
dle zák. práce a dle o. z., resp. v množině případů, na které daná ustanovení
dopadají, je zjevné, že i nárok vůči zaměstnavateli by měl být za určitých
okolností založen na subsidiární aplikaci o. z. Posledně uvedené rozhodnutí již
bylo skutkové popsáno výše (usmrcení zaměstnankyně pošty). Byť v tomto
případě poškozenými subjekty byli opět pozůstalí po zaměstnankyni, a nikoliv
přímo zaměstnankyně (nejednalo se totiž o zranění, ale usmrcení), ze závěrů
Nejvyššího soudu lze taktéž dovodit, že by obdobný přístup měl být stanoven
i ve vztahu k zaměstnanci jakožto poškozenému subjektu.
40 Zaměstnanec, kterému byla újma způsobena třetí osobou, má v tomto smyslu
širší paletu v úvahu připadajících nároků na náhradu újmy (dle o. z.) než
zaměstnanec ve srovnatelném postavení, kterému újma vznikla v důsledku
zaviněného jednání zaměstnavatele nebo i bez jakéhokoliv zavinění
(dle zák. práce).
41 Uvedený přímý nárok je dovozován i v situaci opačné, tj. je-li odpovědným
subjektem zaměstnanec a poškozeným subjektem třetí osoba. V souladu s § 2914
větou první o. z. se lze setkat s názory, podle nichž má poškozený možnost uplatnit
svůj nárok z titulu náhrady újmy přímo vůči zaměstnanci – škůdci dle § 2910
věty první o. z., avšak za použití limitů stanovených v § 257 zák. práce. F. Melzer:
§ 2914, in F. Melzer, P. Tégl a kol., op. cit. sub 11, str. 368-371.
42 § 2958 o. z.: „Při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného
peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové
újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného,
nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady
takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“
43 § 271c zák. práce: „(1) Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění
se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle právního
předpisu vydaného k provedení odstavce 2. (2) Vláda stanoví nařízením
výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění odpovídající
vzniklé újmě, způsob určování výše náhrady v jednotlivých případech
a postupy při vydávání lékařského posudku včetně jeho náležitostí ve vztahu
k posuzované činnosti.“
44 Ust. § 271c odst. 1 zák. práce obsahově odpovídá ust. § 372 zák. práce,
které bylo rozhodné v posuzovaném případě. Novelizací byla posléze
připojena druhá část věty: Náhrada za bolest a ztížení společenského
uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši
podle právního předpisu vydaného k provedení odstavce 2. Již z této
dikce (a to nejméně) mohla být patrna možnost uplatnit zbylý nárok
dle o. z. Pokud se recentní judikatura k této možnosti (subsidiární aplikace
o. z. vůči zák. práce v části náhrady újmy) stavěla odmítavě, mělo dojít
(minimálně) k vyrovnání podmínek mezi týmiž nároky dle o. z. a týmiž nároky
dle zák. práce, jak vyplývá z důvodové zprávy k zák. č. 205/2015 Sb.:
„předpokládá se, že výše bodového ohodnocení stanovená nařízením vlády,
které nabude účinnosti shodně s navrhovaným zákonem, bude reagovat
na výši, která byla metodikou Nejvyššího soudu doporučena soudům
při stanovení výše této náhrady v občanskoprávních vztazích“.
45 V. Kadlubiec, P. Machálek: Náhrada nemajetkové újmy pozůstalých
v pracovněprávních vztazích, Právní rozhledy č. 4/2018, str. 115-124.