Strana 120-121
památky 1/2022/1 119118 památky 1/2022/1
Obr. 2. České Budějovice – Čtyři
Dvory, areál výstaviště, v jednopa
-
trové budově s plochou střechou
sídlilo krajské středisko památko-
vé péče a ochrany přírody, v pří-
zemí vlevo od vchodu pracovníci
památkové péče, v patře nad nimi
ředitel a ekonom, v přilehlé přízem-
ní budově pracovníci ochrany pří-
rody spolu s bytem správce, zdroj:
Šechtl a Voseček, ID nfilm7295, le-
tecké foto: Marie Šechtlová, mezi
1965–1967
dal adresu Stanislava Vettera, který se v té době mimo jiné pohyboval mezi lidmi, kteří
připravovali zázemí pro návrat dlouhodobě internovaného biskupa Josefa Hloucha do
českobudějovické diecéze. Dr. Vettera jsem tedy navštívil a on mne dovedl k řediteli
Karlu Švejdovi na výstaviště, kde tehdy sídlilo středisko. A ten mě přivítal s otevřenou
náručí. Zvažoval jsem několik pracovišť, všechna jsem si objel, ale s takovým přijetím
jsem se nikde jinde nesetkal, ani od pana doc. Líbala, u něhož jsem v Jindřišské při
studiích pracoval jako brigádník SÚRPMO.
MG: Skoro se nechce věřit, že by vaše památkářská kariéra začala tak šťastně a hlad-
ce pouhou náhodou…
AK: Ze strany tehdejšího ředitele Švejdy v tom byla účelová faleš. Krátce předtím emi-
groval do Německa Svatopluk Průša a na konci léta přešel Jan Kalný z finančních důvo-
dů do projekčního útvaru Stavoprojektu. Ředitel proto nutně potřeboval náhradu. Naléhal
tedy, abych nastoupil co nejdřív. Uměl přesvědčovat a nabídl mi bydlení. Rozhodnutí pro
Budějovice mi tedy slibovalo vyřešení otázky, kam bychom – s mou pozdější manžel-
kou – mohli složit hlavu. Ředitel pak ale o svém slibu náhle přestal hovořit.
MG: Kam jste tedy „hlavu složil“?
AK: V Budějovicích jsem už své dávné kontakty z průmyslovky ztratil, a jak si zajistit
zázemí, jsem nevěděl. Rodiče mi tehdy doporučili oslovit P. Jaroslava Holuba, bývalého
faráře v Deštné, který tehdy působil v Trhových Svinech. P. Holub s mým bydlením na
faře souhlasil, autobusem to byla ze Svinů do Budějovic slabá půlhodinka. A tak jsem se
nastěhoval do zadní místnosti na faře, kde když jsem zvedl těžkou duchnu, vyskákaly do
všech stran myši. Nechtěl jsem nic než střechu nad hlavou, ale slečna z fary mi vždycky
večer, když jsem přijel z práce, k tomu, co jsem si přivezl zabalené v papíru, připravo-
vala teplé mléko nebo kakao. V zimě mi ohřívala na plotně veliké křemeny a balila je do
utěrky, abych si mohl ohřát vymrzlou postel.
Následně mi doporučil bývalý spolužák z průmyslovky možnost přebývání v ubytovně
českobudějovického OSP na Novohradské ulici. Výhoda byla v teplé vodě na společ-
ných sociálkách, ale mělo to i jednu velikou nevýhodu: více než polovinu dní v měsíci se
mnou na pokoji někdo bydlel a já dopředu nevěděl kdo. Většinou to byli montážní dělníci
přijíždějící do Budějovic jen na několik dní. Hledal jsem proto řešení a složitě jsem nako-
nec sehnal podnájem jedné průchozí místnosti v Suchém Vrbném na okraji Budějovic.
MG: A slíbený byt od podniku?
AK: To je na trochu delší povídání. U ředitele Švejdy byla na sekretariátu zaměstnaná paní
Marie Janýrová, která si nenechala nic líbit a vedla s ředitelem soudní cestou pracovně-
právní spor. I na krajské odborové radě tehdy získala někoho na svou stranu a do věci
se začaly vkládat odbory. Nakonec bylo svoláno jednání za účasti všech zaměstnanců
krajského střediska, mimochodem do největší místnosti na výstavišti, kde jsme obyčej-
ně seděli my architekti (Jan Bulíř, Ivo Hofman, Jan Kubíček, Eduard Jakoubek a já), dvě
dokumentátorky a ještě právník Pavel Vedral. Spor tehdy přišel urovnat soudruh Vodák,
předseda Školské a kulturní komise KNV. Mluvilo se dlouze o socialistickém soužití, sou-
družské spolupráci a tak. A kolegové mi po straně říkali: „Hele, když tady je, řekni mu,
že ti ředitel slíbil bydlení. Ať v tom něco udělá… Pořád říkají, že pomáhají mladým…“ Tak
jsem se odhodlal, a když to skončilo, pověděl jsem mu o svém problému. Také jsem se
mezi řečí zmínil, že se upravuje dům na náměstí, tzv. Spitzerovina, a jestli by se tam pro
mě nenašla „cimérka“. On mě na druhý den pozval „na kraj“. Já v tu chvíli ani nevěděl,
kde KNV v Budějovicích je, on ale odkráčel se slovy: „To mě najdeš!“ Druhý den jsem
tam došel a on na mě: „A ty by sis to sám vyprojektoval?“ Překvapeně jsem souhlasil
a on začal sekretářce diktovat do stroje: „Vážený soudruh Karel Švejda, ředitel Krajského
střediska státní památkové péče. Ukládám, aby podle projektu, který si mladý soudruh
ing. Krejčů zpracuje sám, byla v podkroví zbudována garnizónka.“ (smích) To soudružsky
zpotvořené slovo vidím před sebou, jako by to bylo včera. Papír jsem vzal a šel za ředi-
telem. A tak mi tu rekonstrukci celkově hodili na krk, což se klukům z oddělení náramně
hodilo, protože dělat to nechtěl nikdo. Těžkosti spočívaly hlavně v tom, že na té akci nebyl
generální dodavatel, muselo se neustále všechno organizovat v návaznostech jednotli-
vých řemesel a ještě shánět nedostatkový materiál. Protože jsem ale měl předchozí praxi
s dispečinkem při nakládání aut v táborském Památkostavu, tak jsem se toho nelekl.
Dnes v místě té „garnizónky“ funguje agentura ochrany přírody a v patrech níže územní
památková správa NPÚ.
MG: To jsme v létě „přelomového roku“ 1968?
AK: Moje žena promovala v červenci 1968 a od 1. září měla nastoupit v českobudějo-
vické nemocnici. Předtím jsem našetřil z malého platu 1 240 Kč hrubého na svatební
cestu do Bulharska, kterou jsme absolvovali ještě před invazí. Krátce po 21. srpnu jsme
s naloženou starou tatrovkou jeli od její ovdovělé matky z Plané nad Lužnicí. A dostali
jsme se doprostřed kolony ruských tanků. Ve Veselí nad Lužnicí, v kopci mezi náměstím
a kostelem, tank před námi začal prohrabávat kostky, ujížděl vzad a blížil se po deci-
metrech k našemu autu. A já v tom malém zrcátku sledoval, jak daleko je za námi
další tank, popouštěl ruční brzdu a bezmocně na něj couval. Nakonec jsme to přestáli
a do Českých Budějovic se nastěhovali. Za bydlení jsme byli rádi, i když jsme museli
na záchod o patro níž a do vany si ohřívali vodu ponorným vařičem. Byli jsme zvyklí ze
studentské koleje a já navíc získal potřebné soukromí.
MG: Jak to bylo na počátku vaší práce na krajském středisku, vzpomínáte na některé
tehdejší „kauzy“, do nichž jste se zapojil?
AK: Ředitel Švejda mě například poslal do Přehořova u Soběslavi – že prý to tam mám
kousek od rodné Deštné. Místní národní výbor a JZD se tam tehdy chystaly zbourat
zámek a já – jako elév – je měl přesvědčit, aby to nedělali. Tak jsem dojel vlakem do
Soběslavi, 4 kilometry do Přehořova jsem došel pěšky a jal jsem se hledat předsedu
JZD. Našel jsem ho, řekl jsem, odkud jsem, a pokoušel se mu vnuknout, jestli by zámek
přece jen nešel nějakým způsobem zachránit – že by tam mohli mít klubovnu a taneční