Divné dvoustrany

• Strana 1

  Památky

  Jižní Čechy

  Jižní Čechy

  1 / 2022 / 1

  Památky

• Strana 2

  1 Editorial

  ČLÁNKY A STUDIE

  3 Nádvoří královského paláce hradu Zvíkova před Marchettiho rekonstrukcí v osmdesátých

  letech 19. století | Jana Pařízková Čevonová, Marek Pařízek

  27 Špitály ve Vyšším Brodě. Historické stavby v kontextu několikasetletých dějin charity

  a památkové péče druhé poloviny 20. století | Roman Lavička, Jarmila Hansová

  55 Židovský hřbitov v Kolodějích nad Lužnicí | Iva Steinová

  76 Egenberská a schwarzenberská knižní sbírka ve světle archivních pramenů

  a provenienčního průzkumu českokrumlovské zámecké knihovny | Jiří Žahour

  ZE SVĚTA PAMÁTEK

  Z historie památkové péče

  117 Památkářským elévem na jihočeském krajském středisku konce šedesátých a počátku

  sedmdesátých let 20. století | Rozhovor Martina Gažiho s Alešem Krejčů

  Obnovy a restaurování

  131 Konzervace zříceniny Karlova Hrádku u Purkarce | Václav Hájek

  136 Obnova historické budovy školy ve Vimperku | Petr Kotrba

  141 Pohřební kočár na židovském hřbitově v Jindřichově Hradci | Blanka Rozkošná

  Neobjevené památky

  148 Mirkovice čp. 1. K osudu nejstaršího známého vesnického domu v Česku | Luděk Dvořák,

  Jiří Škabrada, Daniel Šnejd, Roman Tykal

  Prohlášené kulturní památky

  157 Výběr z kulturních památek nově prohlášených v letech 2019–2021 | Jana Štorková

  Zprávy

  177 Z nejvýznamnějších oprav a restaurování na jihu Čech | Dagmar Geršlová, Václav Hájek,

  David Javorský, Petr Kotrba, Roman Lavička, Kateřina Šálková

  188 Památky jižních Čech 2008–2020. Několik vět na rozloučenou za deseti svazky sborníku

  a bibliografie uveřejněných příspěvků | Martin Gaži

• Strana 3

  Vážení čtenáři,

  číslo časopisu, jež právě držíte ve svých rukou, zahajuje vydávání nového

  periodika Národního památkového ústavu, které doplňuje spektrum regi-

  onálně laděných recenzovaných odborných časopisů této instituce, mezi

  nimiž vynikají mnohaleté řady sešitů Staleté Prahy či Památek středních

  Čech. To ovšem neznamená, že bude ve srovnání se svými staršími sou-

  rozenci pouhým elévem. Staví na tradici periodik a sborníků vydávaných

  v jednotlivých krajích příslušnými územními odbornými pracovišti a tuto

  bohatou genetickou výbavu přenáší i do své nové formy. Vycházet by mělo

  pětkrát ročně a každé číslo bude mít v podtitulu vymezení území, kterému

  se bude věnovat jeho obsah. Cílem je představit odborné i laické veřejnosti

  památkovou péči v různorodých regionech České republiky a prezentovat

  výsledky badatelské práce související s bohatstvím jejich hmotného kul-

  turního dědictví.

  První číslo je věnované českému jihu a navazuje na více než desetiletou tra-

  dici vydávání sborníku Památky jižních Čech. Pohledem akademické sféry

  je recenzovaný časopis jistým povýšením v hierarchii odborných periodik,

  což kromě nových příležitostí přináší i více zodpovědnosti. Pro všechny,

  kteří pečovali o vydávání předchozích deseti svazků Památek jižních Čech,

  ovšem zůstává hlavní účel stále stejný: připravovat čísla, která pestrostí

  témat i vysokou kvalitou jejich zpracování zaujmou široké spektrum čtenářů.

  Doufáme, že si je najdou nejen všemožně orientovaní odborníci či pracovníci

  státní správy, rádi bychom nadále udrželi pozornost různorodě motivova-

  ných milovníků kulturního dědictví, všech lidí s živým zájmem o jejich širší

  domov. Že na jihu Čech tato snaha nezůstávala jen u přání, nasvědčuje

  mimo jiné i skutečnost, že se stále dobře prodávají starší čísla sborníku.

  Pevně věřím, že se nám na tuto tradici podaří navázat. Zárukou je, že re-

  dakční práce na jihočeských číslech nového časopisu zůstává v rukou

  redaktora Martina Gažiho. Nezbývá než časopiseckému „novorozenci“

  popřát dlouhý život, pozitivní ohlasy mnoha čtenářů a všem, kteří budou

  jednotlivá čísla připravovat, mnoho sil.

  Ing. Daniel Šnejd, DiS.

  ředitel Národního památkového ústavu,

  územního odborného pracoviště v Českých Budějovicích

• Strana 4-5

  2 památky 1/2022/1

  Nádvoří královského paláce

  hradu Zvíkova před Marchettiho

  rekonstrukcí v osmdesátých letech

  19. století

  Zvíkov Castle Royal Palace Courtayrd

  prior to Marchettis’s Reconstruction

  in the 1880s

  Jana Pařízková Čevonová – Marek Pařízek

  1 Vývojové předstupně patrového arkádového ochozu zvíkovského paláce bývají hledány obecně ve

  Středomoří, nejbližší architektonický kontext představuje Sicilské království Fridricha II. Štaufského

  a rakouské državy Babenberků v první polovině 13. století. Až následně bylo toto pojetí rozvíjeno

  u řádových hradů v Prusku. BACHMANN, Erich, Architektur bis zu den Hussitenkriegen, in: Gotik in

  Böhmen. Geschichte, Gesellschaftsgeschichte, Architektur, Plastik und Malerei, SWOBODA, Karl M.

  (ed.), München 1969, s. 40; PRIX, Dalibor, Hlava první. 796–1310, in: Velké dějiny zemí Koruny české.

  Tematická řada. Architektura, KRATOCHVÍL, Petr (ed.), Praha 2009, s. 100. Podrobně k postavení

  Čech ve vývoji hradů kastelového typu DURDÍK, Tomáš, Hrady kastelového typu 13. století ve střední

  Evropě, Praha 1998, zvl. s. 154–155.

  2 Např. SOUKUP, Josef, Soupis památek historických a uměleckých v Království českém od pravěku

  do počátku XIX. století XXXIII. Politický okres Písecký, Praha 1910, s. 399; MENCLOVÁ, Dobroslava,

  České hrady I, Praha 1972, s. 221.

  Abstrakt: Arkádový patrový ochoz obíhající

  nádvoří královského paláce hradu Zvíkova patří

  k působivým a vývojově závažným dílům raně

  gotické přemyslovské architektury. Jeho stře-

  dověkou podobu znejasnilo rozsáhlé poškození

  v úrovni patra a následná komplexní rekonstruk-

  ce, která se uskutečnila v osmdesátých letech

  19. století. Studie na základě analýzy ikonografie

  a písemných pramenů poukazuje na starší ro-

  mantickou obnovu ochozu zahájenou po roce

  1853 a reviduje dosavadní představy o původní

  středověké podobě arkád a schodišť ochozu.

  Klíčová slova: středověká architektura; hrad

  Zvíkov; arkádový ochoz; Antonín Šiman (Anton

  Schimann); Raimund Marchetti

  Studie vznikla na základě institucionální podpory

  dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné

  organizace (DKRVO) poskytované Ministerstvem

  kultury ČR (výzkumná oblast II. Dějiny památko-

  vé péče v českých zemích) a rozpočtu NPÚ.

  Abstract: The two-storey arcaded gallery, encirc-

  ling the Zvíkov Castle Royal Palace’s courtyard,

  is one of the most impressive and significant

  works of early Gothic Premyslid architecture in

  terms of development. Its medieval appearance

  was obscured by extensive damage at the upper

  level and the subsequent comprehensive recon-

  struction that took place in the 1880s. Based on

  an analysis of iconography and documentary

  sources, the study points to an earlier Romantic

  restoration of the gallery initiated after 1853 and

  revises existing ideas about the original medieval

  form of the arcades and staircases of the gallery.

  Keywords: medieval architecture; Zvíkov Castle;

  arcaded gallery; Antonín Šiman (Anton Schi-

  mann); Raimund Marchetti

  The study was carried out on the basis of Insti-

  tutional Support for the Long-Term Conceptual

  Development of a Research Organisation pro-

  vided by the Ministry of Culture of the Czech

  Republic (Research Area II. The History of Heri-

  tage Conservation in the Czech Lands) and the

  National Heritage Institute’s budget.

  Dosavadní bádání upozornilo na pozoruhodné souvislosti patrového ochozu paláce

  zvíkovského hradu v nejširším evropském kontextu.

  1

  Současně zkoumalo jeho auten-

  ticitu ve vztahu k rekonstrukci v osmdesátých letech 19. století. Pro knížete Karla III. ze

  Schwarzenbergu ji projektoval a řídil inženýr Raimund Marchetti († 1907), od roku 1875

  stavební správce panství Orlík nad Vltavou. Starší literatura mylně předpokládala, že

  při ní bylo zachováno přízemí ochozu,

  2

  byť se už od roku 1888 mohla opřít o vyjádření

  Františka Tyla naznačující radikální postup: „[…] do r. 1886 zvednuta ambitová chodba

  články

  a studie

  památky 1/2022/1 3—26

• Strana 6-7

  památky 1/2022/1 54 památky 1/2022/1

  veskrz a v celé výši obojího patra.“

  3

  Velký rozsah prací později zjistil stavebněhistorický

  průzkum, na němž se v sedmdesátých letech 20. století podíleli Luboš Lancinger, Dob-

  roslav Líbal a Alena Lišková.

  4

  Autoři konstatovali, že byly použity staré architektonické

  články, jejichž původní umístění ale nelze zjistit.

  5

  Tyto závěry potvrzuje fotografická do-

  kumentace fasád po odstranění omítek v roce 1978 [obr. 1].

  6

  S výjimkou úseku lomového

  zdiva v přízemí jižně od průjezdu zachycuje nepochybně novodobé cihlové a smíšené

  zdivo.

  7

  Dosud nejpodrobnější analýzu Marchettiho zásahu publikovali Líbal s Lancin-

  gerem v roce 1996.

  8

  Nově se lze zaměřit na předcházející období přibližně od počátku

  3 TYL, František, Paměti Zvíkovské, obraz dějepisný a místopisný Zvíkova, hradu i panství, Praha

  1888, s. 186.

  4 LANCINGER, Luboš, Hrad Zvíkov. Stavebně historický průzkum. 1. etapa – dějiny budovy, Praha 1974,

  strojopis uložený v archivu NPÚ GnŘ, bez inv. č.; LANCINGER, Luboš – LÍBAL, Dobroslav – LIŠKOVÁ,

  Alena, Hrad Zvíkov. Stavebně historický průzkum Královského paláce I. Textová část, Praha 1976,

  s. 44–226, strojopis uložený v archivu NPÚ ÚOP ČB, inv. č. 1178; LÍBAL, Dobroslav – LIŠKOVÁ, Alena,

  Hrad Zvíkov. Stavebně historický průzkum Královského paláce. Dílčí zhodnocení nálezů vnitřního

  nádvoří, Praha 1977, strojopis uložený v archivu NPÚ GnŘ, bez inv. č.

  5 LÍBAL, Dobroslav (spolupráce LIŠKOVÁ, Alena), [stavební rozbor a vyhodnocení], in: LANCIN-

  GER, L. – LÍBAL, D. – LIŠKOVÁ, A., Hrad Zvíkov, s. 44–226, zvl. s. 163–201. Srov. KUTHAN, Jiří,

  Gotická architektura v jižních Čechách. Zakladatelské dílo Přemysla Otakara II., Praha 1975,

  pozn. 172 na s. 132; Výsledky petrografického průzkumu VARHANÍK, Jiří – ZAVŘEL, Jan, K mor-

  fologii a petrografii raně gotické výstavby hradu Zvíkova, Památky a příroda, 1986, roč. 11, č. 2,

  s. 65–71; VARHANÍK, Jiří – ZAVŘEL, Jan, Nové nálezy architektonických článků z 13. století na hradě

  Zvíkově, Památky a příroda, 1989, roč. 14, č. 7, s. 457.

  6 NPÚ ÚOP ČB, inv. č. 28354 a další fotografie ze souboru.

  7 Lomové zdivo v přízemí jižně od průjezdu souvisí pravděpodobně až s opravami v 19. století. Při

  jihozápadním nároží navazuje na krátký starší úsek, z něhož vystupuje spára zaniklého portálu či okna.

  8 LÍBAL, Dobroslav – LANCINGER, Luboš, Zvíkov – arkádové nádvoří paláce a jeho přestavba v osm-

  desátých letech minulého století, Castellologica Bohemica, 1996, roč. 5, s. 23–34.

  19. století, které poukazuje jak k východiskům velké rekonstrukce, tak ke středověkému

  architektonickému řešení.

  Schodiště a fasády ochozu před Marchettiho rekonstrukcí, dosavadní poznatky

  Současnou podobu fasád nádvoří paláce charakterizují patrové arkády na osmibo-

  kých pilířích, v přízemí otevřené a v patře s kružbami. Jsou převážně lomené, pouze

  v ose průjezdu západního křídla a v jeho severní krajní ose mají půlkruhové záklenky.

  Nepokračují v přízemí ve dvou osách jižně od průjezdu, kde se nachází plná zeď. Další

  výraznější odchylku představuje úzká lomená arkáda schodiště v jižní ose severový-

  chodního křídla. Víceméně jednotné provedení fasád kontrastuje s nepravidelným mno-

  hobokým půdorysem uzavřeného nádvoří, což odpovídá novému architektonickému

  pojetí v podmínkách starší zástavby. Josef Soukup v roce 1910 sestavil základní přehled

  ikonografie hradu a upozornil na stav dochování arkádového ochozu před Marchettiho

  rekonstrukcí.

  9

  Klenby přízemí byly z velké části zřícené, v patře se dochovaly jen kle-

  nební konzoly. Dále zmínil „holé pilíře“ patra. Velmi pravděpodobně takto označil čtyři

  (respektive tři přesahující do patra) ikonograficky doložené opěráky západního křídla,

  odstraněné při Marchettiho rekonstrukci. Domníval se, že arkády přízemí původně vy-

  plňovaly kružby. Mohl přitom vyjít z historických vyobrazení kružeb v celkem čtyřech

  arkádách přízemí. Kružba v druhé (?) arkádě od západu jižního ramene chodby je za

  -

  chycena na litografii Augusta Carla Hauna zhotovené podle kresby Františka Kalivody

  († 1858) [obr. 2].

  10

  Dřevoryt Baltazara Kašpara Kutiny publikovaný ve stati Františka

  9 SOUKUP, J., Soupis památek, s. 369–370. K ikonografii hradu Zvíkova dále zvl. LANCINGER, L.,

  Hrad Zvíkov, s. 28; LANCINGER, Luboš, Dějiny hradu, in: LANCINGER, Luboš – LÍBAL, Dobroslav –

  LIŠKOVÁ, Alena, Hrad Zvíkov. Stavebně historický průzkum Královského paláce I. Textová část,

  Praha 1976, strojopis uložený v archivu NPÚ ÚOP ČB, inv. č. 1178, s. 33. Přehledy Soukupa a Lancin-

  gera v jednotlivostech doplnili DURDÍK, Tomáš, Nálezová zpráva o historickém vyobrazení vnitřního

  nádvoří hradu Zvíkova z roku 1790, Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i., dokument C-TX-

  -199807167, dostupné online: https://digiarchiv.aiscr.cz/id/C-TX-199807167 [1. 7. 2022]; LAVIČKA,

  Roman, Královský palác, in: LAVIČKA, Roman – ČAPEK, Ladislav – FRÖHLICH, Jiří et al., Královská

  založení na jihu Čech za vlády posledních Přemyslovců, České Budějovice 2016, s. 31–53, 62–71;

  PAŘÍZKOVÁ ČEVONOVÁ, Jana – PAŘÍZEK, Marek, PATRNÝ, Michal – BERÁNKOVÁ, Lucie, Hrad Zví-

  kov. Stavebněhistorický průzkum (2. etapa). Královský palác a zástavba kolem tzv. Placu západně

  paláce, Praha 2018, strojopis uložený v archivu NPÚ GnŘ, bez inv. č.

  10 Státní oblastní archiv v Třeboni (dále jen SOA Třeboň), fond Rodinný archiv Schwarzenberků, Orlík

  nad Vltavou (dále jen RA Schwarzenberg Orlík), inv. č. 593, ev. č. 2747.

  Obr. 1. Zvíkov, hrad, fasáda severního ramene ochozu paláce po odstranění omítek, zdroj: NPÚ, ÚOP

  v Českých Budějovicích, inv. č. 28354, foto: Hugo Moc, 1979

  Obr. 2. Zvíkov, hrad, pohled ze severní chodby ochozu k jihu, Au-

  gust Carl Haun podle kresby Františka Kalivody, předloha mezi

  1853–1858, zdroj: SOA Třeboň, fond RA Schwarzenberg Orlík,

  inv. č. 593, ev. č. 2747

  Obr. 3. Zvíkov, hrad, pohled průjez-

  dem západního křídla na nádvoří pa-

  láce, Baltazar Kryštof Kutina, 1873,

  zdroj: Světozor, 1873, roč. 7, s. 262

• Strana 8-9

  památky 1/2022/1 76 památky 1/2022/1

  Xavera Beneše o Zvíkově z roku 1873 [obr. 3]

  11

  a dřevoryt Františka Chalupy, provedený

  podle fotografie Jindřicha Eckerta, ve Světozoru (1878) a v Hradech Augusta Sedláčka

  (1897)

  12

  zobrazují kružby u tří arkád přízemí severovýchodního křídla. Při rekonstrukci

  v osmdesátých letech 19. století nebyly podle Soukupa kružby v přízemí obnoveny kvůli

  finanční nákladnosti.

  13

  Základní hypotézu ke středověké podobě ochozu zvíkovského paláce formulovala Dob-

  roslava Menclová (1972). Na rozdíl od Soukupa využila přímo výše zmiňovanou fotografii

  severovýchodní strany nádvoří, kterou pořídil Jindřich Eckert patrně mezi lety 1876–1878

  [obr. 4].

  14

  Povšimla si na ní zajištění koruny arkád přízemí cihlami a prejzy proti zatékání

  a uvedla, že všechny tři kružby v přízemí severovýchodního křídla byly obnoveny: „[…] do

  prázdných oblouků ve východní části (vedle dnešního schodiště) byly vloženy podle za-

  11 BENEŠ, František Xaver, Zvíkov, Světozor, 1873, roč. 7, příloha k č. 22, obr. na s. 262. Dřevoryt Kutiny

  reprodukován v SEDLÁČEK, August, Hrady, zámky a tvrze království českého XI. Prácheňsko, Praha

  1897, obr. na s. 41, a dřevoryt Františka Patočky podle shodné, Kutinou upravené a o stafáž doplněné

  kresby v BERNAU, Friedrich, Album der Burgen und Schlösser im Königreiche Böhmen I, Saaz 1881.

  12 Sl., Vl., Zvíkov, Světozor, 1878, roč. XII, č. 15, 12. 4. , obr. na s. 185. – SEDLÁČEK, August, Hrady, obr. na

  s. 9.

  13 SOUKUP, Josef, Soupis, s. 397. Také DENKSTEIN, Vladimír, Zvíkov, Praha 1942 (= Poklady umění

  v Čechách a na Moravě 50), nestr.

  14 Archiv hlavního města Prahy (dále jen AHMP), Sbírka fotografií, sign. XII 341. U grafické reprodukce

  fotografie z roku 1878 byl jako autor předlohy uveden také fotograf Julius Müllern, který s Eckertem

  spolupracoval od roku 1876. – Sl., Vl., Zvíkov, Světozor, obr. na s. 185. Menclová znala reprodukci

  Eckertovy fotografie publikovanou v knize Letem českým světem. Půl tisíce fotograf. pohledů z Čech,

  Moravy, Slezska a Slovenska, Praha 1898, obr. 42. – Archiv Národního muzea (dále jen ANM), fond

  Dobroslava a Václav Menclovi (dále jen fond Menclovi), kart. č. 75, inv. č. 1247, fol. 1.

  Obr. 4. Zvíkov, hrad, pohled na severní a severovýchodní stranu nádvoří paláce, zdroj: AHMP, Sbírka fo-

  tografií, sign. XII 340, foto: Jindřich Eckert, mezi 1876–1878

  chovaných zbytků kružby“. Kladla tento zásah do let 1840–1844. Při pozdější Marchettiho

  rekonstrukci měly být kružby vybourány a přeneseny do patra. Současně ale zastávala

  názor, že kružby v arkádách přízemí patřily k raně gotické podobě nádvoří. Arkády pří-

  zemí „skutečně měly kružby, […] po stranách dosedající na konzoly, dosud zavěšené po

  bocích pilířů.“

  15

  Dle „různých stop“ se domnívala, ve shodě s dalšími autory,

  16

  že v patře

  ochozu byla plná zeď prolomená okny s kružbami.

  17

  Jiří Kuthan (1973) tento závěr odmítl

  jako nedoložitelný,

  18

  později (1987) předpokládal v patře „do nádvoří obrácené oblouky“.

  19

  Starší umístění kružeb v arkádách v patře přímo zvažoval pouze Dobroslav Líbal s Lubo-

  šem Lancingerem (1996).

  20

  Později Líbal (2001) navázal ještě celkovou charakteristikou

  arkádové chodby v přízemí, která u něho vzbuzovala „přes radikální rekonstrukci a vlast-

  ně převažující anastylozu originální dojem.“

  21

  Umístění kružeb v arkádách přízemí hojně

  uvádí bádání následující po Menclové.

  22

  Nový poznatek k nim uvedl Dalibor Prix (2017),

  který uvažoval o inspiraci v křížové chodbě kláštera benediktinů v Třebíči.

  23

  Patro zvíkovského paláce je v současnosti přístupné pouze z nádvoří po schodišti na

  jižním konci severovýchodního ramene ochozu. Ladislav Janák (1931) zmínil „původní

  schody“ do patra situované na jižním konci západního ramene ochozu, zrušené při

  Marchettiho rekonstrukci, zatímco stávající schodiště považoval až za její výsledek.

  24

  V tomto smyslu uvažovalo o západním schodišti další bádání.

  25

  Poznatky k jeho podobě

  rozšířily archivní průzkumy uskutečněné Kuthanem a Lancingerem.

  26

  Bylo upozorněno

  na rukopis knížecího zámeckého kaplana ve Varvažově Martina Benáka z roku 1858.

  27

  Lancinger kromě toho studoval do té doby neznámé plány paláce před Marchettiho re-

  konstrukcí.

  28

  Tyto plány nejsou signovány ani datovány. Nacházejí se v archivním fondu

  orlické schwarzenberské stavební správy třeboňského oblastního archivu, v inventáři

  15 MENCLOVÁ, D., České hrady I, s. 216.

  16 Např. DURDÍK, Tomáš, Hrady na Písecku – Die Burgen in der Gegend von Písek, in: Hrady, hrádky

  a tvrze na Písecku, DURDÍK, Tomáš – KAŠIČKA, František – NECHVÁTAL, Bořivoj, Písek 1995, s. 85;

  DURDÍK, Tomáš, Zvíkov hrad, in: Vybrané středověké památky Prácheňska, DURDÍK, Tomáš – ADÁ-

  MEK, Jan – FRÖHLICH, Jiří – CHOTĚBOR, Petr, Praha 1998 (= Vlastivědná knihovnička Společnosti

  přátel starožitností 6), s. 22; PRIX, Dalibor, Královské hrady, in: Dějiny v českých zemích 800–2000,

  PETRASOVÁ, Taťána – ŠVÁCHA, Rostislav (edd.), Praha 2017, s. 124.

  17 MENCLOVÁ, D., České hrady I, s. 216. Srov. VARHANÍK, J. – ZAVŘEL, J., K morfologii, s. 67; VAR-

  HANÍK, J. – ZAVŘEL, J., Nové nálezy, s. 457; VARHANÍK, Jiří, Hlízová věž hradu Zvíkova, Průzkumy

  památek, 2000, roč. 7, č. 1, s. 24.

  18 KUTHAN, J., Hrad Zvíkov, s. 114; KUTHAN, J., Gotická architektura, s. 93.

  19 KUTHAN, Jiří, Zvíkov. Dějiny a umělecké památky hradu, České Budějovice 1987, nestr.; KUTHAN,

  Jiří, Česká architektura v době posledních Přemyslovců, Vimperk 1994, s. 504; KUTHAN, Jiří et al.,

  Dílo knížat a králů z rodu Přemyslovců, Praha 2018, s. 408.

  20 LÍBAL, D. – LANCINGER, L., Zvíkov – arkádové nádvoří, s. 34.

  21 LÍBAL, Dobroslav, Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek, Praha 2001,

  s. 593.

  22 Srov. např. KUTHAN, J., Hrad Zvíkov, s. 114; KUTHAN, J., Gotická architektura, s. 93, pozn. 169 na

  s. 132; LÍBAL, Dobroslav (spolupráce LIŠKOVÁ, Alena), [stavební rozbor a vyhodnocení], in: LAN-

  CINGER, Luboš – LÍBAL, Dobroslav – LIŠKOVÁ, Alena, Hrad Zvíkov. Stavebně historický průzkum

  Královského paláce I. Textová část, Praha 1976, strojopis uložený ve sbírce NPÚ ÚOP ČB, inv. č. 1178,

  s. 188; DURDÍK, T., Hrady na Písecku, s. 85; LÍBAL, D. – LANCINGER, L., Zvíkov – arkádové nádvoří,

  s. 24, 25, 28, 34; DURDÍK, T., Zvíkov hrad, s. 22; LAVIČKA, R., Královský palác, s. 65; KUTHAN,

  J. et al., Dílo knížat a králů, s. 414.

  23 PRIX, D., Královské hrady, s. 124.

  24 JANÁK, Ladislav, Zvíkov, Milevsko 1931, nestr.

  25 LÍBAL, Dobroslav – SVOBODA, Emanuel – MALÝ, Jaromír, Zvíkov. Státní hrad a okolí, Praha 1955

  (= Publikace Státní památkové správy 11–6), s. 9, 10; KUTHAN, J., Gotická architektura, s. 93,

  pozn. 169 na s. 132; LÍBAL, D. (spolupráce LIŠKOVÁ, A.), [stavební rozbor a vyhodnocení], s. 182,

  213; DURDÍK, T., Hrady na Písecku, s. 85; LÍBAL, D. – LANCINGER, L., Zvíkov – arkádové nádvoří, s.

  23; LÍBAL, D., Katalog, s. 593.

  26 KUTHAN, J., Hrad Zvíkov; LANCINGER, L., Hrad Zvíkov.

  27 BENÁK, Martin, Aufschriften der Burgruine Klingenberg. Nápisy pozůstalé na zříceninách hradu

  Zwíkowského, Warwažow 1858, rukopis uložený v SOA Třeboň, fond Velkostatek (dále Vs) Orlík nad

  Vltavou, inv. č. 4663, kniha č. 2200.

  28 LANCINGER, L., Hrad Zvíkov, s. 23; LANCINGER, L., Dějiny, s. 26; LÍBAL, D. – LANCINGER, L., Zví-

  kov – arkádové nádvoří. Přehled historických plánů Zvíkova LANCINGER, L., Hrad Zvíkov, s. 29–31,

  LANCINGER, L., Dějiny, s. 34–37.

• Strana 10-11

  památky 1/2022/1 98 památky 1/2022/1

  padního křídla. Sonda dochovaného základu jednoho z těchto opěráků přitom podle

  Líbala prokázala provázání jeho zdiva se základem pilířů chodby [obr. 8].

  34

  Už o rok poz-

  ději (1977), ve spolupráci s Alenou Liškovou, na základě sondážního průzkumu nádvoří

  naproti tomu uvedl, že opěráky byly sice připojeny dodatečně, ale podle použité malty

  ještě ve 13. století. Nad rámec západního schodiště umožnily sondy předpokládat exi-

  stenci průběžného základu pod pilíři západního, severního a severovýchodního ramene

  chodby. Pod jihovýchodním ramenem tento základ chyběl, v šíři chodby byla dokumen-

  tována středověká klenba schodiště do sklepa, jejíž rub vystupoval nad úroveň soklů

  dnešních pilířů. U jižního křídla byly pod dvěma pilíři zjištěny samostatné základy.

  35

  Jiří

  Kuthan (1987) později uvažoval o stáří schodiště severovýchodního křídla, které mohlo

  vzniknout „snad až“ v renesanci.

  36

  Již dříve renesanční původ tohoto schodiště odvodili

  v nepublikovaných osobních poznámkách Dobroslava Menclová a Václav Mencl. Se

  starší dobou vzniku jim kolidoval dnes zazděný gotický portál na jižním konci severo-

  východního křídla. Dobroslava Menclová za patrně renesanční považovala také zaniklé

  západní schodiště.

  37

  Odstraněné opěráky západního křídla označil Tomáš Durdík (1995)

  za „mladší středověký doplněk nejspíše vynucený statickými problémy“.

  38

  Následně je

  podobně interpretoval Dobroslav Líbal s Lubošem Lancingerem (1996). Přehodnotil při-

  tom svůj starší závěr, když vyloučil souvislost opěráků a západního schodiště. Současně

  se poněkud sporně vrátil před výsledky sondážního průzkumu v roce 1977 tvrzením, že

  opěráky a arkády mají provázané základové zdivo.

  39

  34 LÍBAL, D. (spolupráce LIŠKOVÁ, A.), [stavební rozbor a vyhodnocení], s. 163–164, 171. K opěrákům

  srov. KUTHAN, J., Gotická architektura, pozn. 170 na s. 132.

  35 LÍBAL, D. – LIŠKOVÁ, A., Hrad Zvíkov, nestr. Oproti tomu později LÍBAL, D. – LANCINGER, L., Zvíkov –

  arkádové nádvoří, s. 31, napsali, že průběžný základ patrně obíhal celé nádvoří.

  36 KUTHAN, J., Zvíkov, nestr. Také KUTHAN, J., Česká architektura, s. 504; KUTHAN, J. et al., Dílo knížat

  a králů, s. 408.

  37 ANM, fond Menclovi, kart. č. 56, inv. č. 1241, fol.2r–v, poznámky Dobroslavy Menclové, inv. č. 1249,

  plán č. 192/9 s poznámkami Václava Mencla.

  38 DURDÍK, T., Hrady na Písecku, s. 85.

  39 LÍBAL, D. – LANCINGER, L., Zvíkov – arkádové nádvoří, s. 31, 34.

  plánů panství Orlík označeném Schimann a datací „cca 1860“.

  29

  Patrně jde o dokumen-

  taci objektů velkostatku zhotovenou stavebním inženýrem Antonínem Šimanem (Anton

  Schimann; † 1866). Funkci stavebního správce panství zastával už od roku 1845.

  30

  Jiří

  Kuthan (1973) navíc připomenul západní schodiště na půdorysu paláce publikovaném

  Bernhardem Grueberem.

  31

  Dobroslav Líbal (1976) následně upozornil na odlišnost dispo-

  zice západního schodiště na půdorysech paláce

  32

  ze zmíněného souboru plánů patrně

  Antonína Šimana [obr. 6–7] a v pozdějším Marchettiho projektu [obr. 19].

  33

  Se starším

  „systémem schodiště“ měly souviset výše zmíněné odstraněné opěráky v části zá-

  29 SOA Třeboň, fond Schwarzenberská stavební správa Orlík nad Vltavou (dále jen fond Stavební správa

  Orlík), inv. č. 336, plány č. 438–439. DUDÁČEK, Karel, Schwarzenberská stavební správa Orlík nad

  Vltavou (1743)1823–1948. Inventář II/T 58 (inventář Státního oblastního archivu v Třeboni), Třeboň

  1990, s. 38.

  30 DUDÁČEK, K., Schwarzenberská stavební správa, s. 1; BEZECNÝ, Zdeněk, Schwarzenbergové a jejich

  Orlík v 19. století, Jihočeský sborník historický, 1999, roč. 48, s. 135.

  31 GRUEBER, Bernhard, Die Kunst des Mittelalters in Böhmen 2. Die Zeit des Übergangsstyles und der

  Frühgotik (1230–1310), Wien 1874, obr. 255 na s. 104; KUTHAN, J., Hrad Zvíkov, s. 114.

  32 SOA Třeboň, fond Stavební správa Orlík, inv. č. 438, 439.

  33 Tamtéž, inv. č. 418, plán č. 603.

  Obr. 5. Zvíkov, hrad, situační plán hradu, palác, František Alexander Heber, zdroj: Muzeum města Prahy,

  sbírka umění, inv. č. H 008 477

  Obr. 6. Zvíkov, hrad, půdorys přízemí paláce, Antonín

  Šiman (?), kolem 1845–1853, zdroj: SOA Třeboň, fond

  Stavební správa Orlík, inv. č. 336, plán č. 439

  Obr. 7. Zvíkov, hrad, půdorys patra jihozápadní

  části paláce, Antonín Šiman (?), kolem 1845–

  1853, zdroj: SOA Třeboň, fond Stavební správa

  Orlík, inv. č. 336, plán č. 438

  Obr. 8. Zvíkov, hrad, odkryté základy opěráků západního ramene ochozu paláce, zdroj: LÍBAL, Dobro-

  slav – LIŠKOVÁ, Alena, Hrad Zvíkov. Stavebně historický průzkum Královského paláce. Dílčí zhodnocení

  nálezů vnitřního nádvoří, Praha 1977, příloha 2, NPÚ GnŘ, bez inv. č.

• Strana 12-13

  památky 1/2022/1 1110 památky 1/2022/1

  Ikonografie nádvoří v první čtvrtině 19. století

  Výše uvedené poznatky Dobroslavy Menclové ke starší etapě oprav nádvoří v 19. sto-

  letí, při níž měly být sestaveny kružby arkád přízemí, následující bádání nerozvedlo.

  Už tehdy známá ikonografie přitom dokládala druhotné sestavení kružby v přízemí již-

  ního křídla. Kresba tužkou Josefa Navrátila († 1865) ve skicáku uloženém v Národní

  galerii z doby kolem roku 1835

  40

  zřetelně zobrazuje první tři západní arkády prázdné

  [obr. 10], zatímco na Haunově litografii, zachycující stav před rokem 1858, již jednu

  z arkád vyplňuje kružba. Pro Menclovou sledované severovýchodní křídlo lze uvést do-

  sud nevyužitá historická vyobrazení, která jednak potvrzují její předpoklad druhotného

  sestavení příslušných kružeb, jednak podstatně rozšiřují poznatky o podobě nádvoří

  40 Národní galerie (dále jen NG), Sbírka grafiky a kresby (dále jen SGK), inv. č. K 32586/3. – V souvislosti

  s hradem Zvíkovem na Navrátilův skicák prvně upozornili SOUKUP, Josef – WIRTH, Zdeněk, Zvíkov,

  Památky archaeologické a místopisné, 1909, díl XXIII, seš. VII–VIII, pozn. 25 na s. 546, kteří jej kladli

  do roku 1843. Nověji KESNEROVÁ, Gabriela, Navrátilovy kresby, in: Josef Navrátil. Obrazy a kresby

  (kat. výst.), Národní galerie v Praze, Palác Kinských, říjen–prosinec 1965, Praha 1965, s. 8, skicák

  datovala do doby kolem roku 1835.

  v první čtvrtině 19. století. Nejstarším z nich je lavírovaná kresba tuší [obr. 9, 11] v evi-

  denci Národní galerie vedená s pochybnostmi jako dílo malíře Karla Postla († 1818).

  41

  Uvažovat lze rovněž o autorství Laurenze Janschy († 1812), jehož známou vedutu Zvíkova

  převedl Postl mezi lety 1803–1807 do grafické podoby.

  42

  Jedná se o pohled průjezdem

  západního křídla na úseky fasád severovýchodního a jihovýchodního křídla paláce. Na

  některých místech se pravděpodobně uplatnil preromantický malířský žánr, fantazijně

  rozvíjející motivy středověké architektury. Jemu lze snad přičítat výklenky s kružbami

  a drobným švamberským znakovým štítkem v průjezdu, které nemají za současného

  stavu poznání jiné vysvětlení.

  43

  Také placková klenba průjezdu s přízedními žebry je

  41 NG, Sbírka grafiky a kresby, inv. č. K 30838.

  42 SOA Třeboň, fond RA Schwarzenberg Orlík, inv. č. 586, ev. č. 2740.

  43 Není známa konkrétní inspirace malíře pro uvedené architektonické prvky průjezdu.

  ↑ Obr. 9. Zvíkov, hrad, pohled

  z průjezdu na nádvoří paláce, Lau-

  renz Janscha (?), před 1812, zdroj:

  © Národní galerie, Sbírka grafiky

  a kresby, inv. č. K 30838

  ← Obr. 10. Zvíkov, pohled na jiho-

  západní kout nádvoří paláce, Josef

  Navrátil, kolem 1835, kresba tuž-

  kou, zdroj: © Národní galerie, Sbírka

  grafiky a kresby, inv. č. K 32586/3

  ↑

  Obr. 11. Zvíkov, hrad, pohled

  z prů-

  jezdu na nádvoří paláce, detail se-

  verovýchodního a jihovýchodního

  ochozu, Laurenz Jan scha (?), před

  1812, zdroj: © Národní galerie, Sbír-

  ka grafiky a kresby, inv. č. K 30838

  ←

  Obr. 12. Zvíkov, hrad, pohled

  z průjezdu západního křídla na

  nádvo

  ří paláce, Hugo Václav Sey-

  kora, 25. července 1821, zdroj: Stra-

  hovská knihovna, Grafická sbírka,

  inv. č. GS41673

• Strana 14-15

  památky 1/2022/1 1312 památky 1/2022/1

  podle všeho invencí malíře. V dalších plánech kresba převážně odpovídá skutečnosti,

  byť jsou zřejmé odchylky v detailech.

  44

  K jejímu dokumentárnímu zaměření poukazuje

  zčásti setřený nápis tužkou pod arkádou uvádějící lokalizaci „[…] / […] Burg / Zwikov

  oder Klingenberg […]“. Pokud lze ve stručnosti shrnout, její unikátní vypovídací hodnota

  spočívá v zachycení interiéru gotického schodiště západního křídla, poškozené arkády

  či okna nad schodištěm severovýchodního křídla a klenuté arkádové chodby přízemí

  v úseku jihovýchodního křídla. U schodiště s žebrovou klenbou a jehlancovou konzolou

  nelze – s ohledem na vyobrazení z mobiliárního fondu zámku Třeboň (viz níže) – s jisto-

  tou vyloučit znázornění ideálního stavu na základě částečně dochovaných konstrukcí

  a fragmentů. Zmíněná arkáda patra je poměrně obtížně interpretovatelná z hlediska

  architektonického pojetí i odpovídající datace, nicméně představuje dosud nejúplnější

  doklad k řešení fasád patra. Základna arkády zasahuje pod úroveň koruny zdiva nad

  přízemím chodby severně, což vyvolává otázku, zda je pobořenou korunou zdiva za-

  chycena úroveň podlah patra nebo jinak nedoložené parapetní zdi. Na kresbě je dále

  zaznamenána arkádová chodba v přízemí severovýchodního křídla a půlkruhový valený

  pas mezi opěráky při průjezdu. Další dvě vyobrazení, nacházející se ve sbírkách Stra-

  hovské knihovny, nakreslil Hugo Václav Seykora († 1856). Zahrnují přesné datace, k nimž

  lze vztáhnout zachycený stav nádvoří. U lavírované kresby tuší z 25. července 1821 se

  jedná o podobný pohled jako u výše uvedené kresby z Národní galerie, tedy z osy prů-

  jezdu západního křídla [obr. 12].

  45

  Arkádovou chodbu přízemí dokládá ve znázorněných

  úsecích jižního a severního křídla a v celém severovýchodním křídle, v jehož patře se

  v této době nacházel už pouze severní z pilířů výše zaznamenané arkády. Podobně

  zaniklo přízemí jihovýchodního úseku chodby, k němuž poukazují pouze klenební čela

  s konzolami. Druhé Seykorovo vyobrazení, kresba tužkou z 25. června 1823, podrobně

  44 Chybným detailem Janschovy kresby je například umístění portálu v patře severovýchodního křídla

  a pořadí nástěnných maleb tamtéž.

  45 Strahovská knihovna, Grafická sbírka, inv. č. GS41673.

  Obr. 13. Zvíkov, hrad, pohled průjezdem na nádvoří paláce, Hugo Václav Seykora, 25. června 1823, zdroj:

  Strahovská knihovna, Grafická sbírka, inv. č. GS41675

  Obr. 14. Zvíkov, hrad, pohled na nádvoří paláce od severovýchodu, anonymní malíř, začátek 19. století,

  zdroj: NPÚ, ÚPS v Českých Budějovicích, SZ Třeboň, inv. č. TR01042

  znázorňuje průjezd a přilehlý úsek arkádové chodby [obr. 13].

  46

  Jeho součástí je také

  úsek severovýchodního křídla paláce, počínaje arkádou ochozu v přízemí severně scho-

  diště. Nad ním se projevuje pozoruhodný detail pilíře v patře, jehož členitá levá strana

  je kvůli poškození tvarově nejednoznačná. Průjezd v zásadě odpovídá dnešnímu stavu,

  včetně naznačeného čela valené klenby a sedile, v němž chybí sloupky.

  V úseku západního ramene arkádové chodby před průjezdem zanikla podle Seykorovy

  kresby z roku 1823 klenba. Tato skutečnost je podstatná pro časové zařazení už dříve

  známé anonymní kresby tužkou, kolorované akvarelem, z mobiliárního fondu zámku Tře-

  boň [obr. 14].

  47

  Dosavadním bádáním je považována za nejstarší vyobrazení arkádového

  nádvoří. Podrobně kresbu popsal v nepublikované nálezové zprávě archeologického

  ústavu Tomáš Durdík (1998).

  48

  Datování do doby kolem roku 1790 nebylo blíže zdůvod-

  něno, pravděpodobně se opírá o její klasicistní pojetí, nápadná je zvláště antikizující

  stylizace ruin v prvním plánu.

  49

  Na základě zobrazení klenebního pole arkádové chodby

  před průjezdem lze klást její vznik přibližně do stejné časové vrstvy jako výše zmíněné

  Janschovo (?) zobrazení z Národní galerie a před uvedenou Seykorovu kresbu z roku

  1823, která již klenbu nezaznamenala. Detail zříceného západního schodiště při průjezdu

  připouští možnost, že je toto vyobrazení mladší než kresba v Národní galerii. Předmětná

  kresba v Třeboni zachycuje nádvoří od východu s částí hlízové věže. Arkádová chodba

  přízemí se nachází v zachycených úsecích jižního a severního křídla a podél západního

  křídla s výjimkou úseku s destruovaným schodištěm jižně od průjezdu. Při průjezdu stojí

  výše opakovaně zmiňované opěráky západního křídla, z nichž tři severní přesahují do

  patra. Kresba se vyznačuje poměrně důsledným barevným vyjádřením stavebních ma-

  teriálů, zvláště je dobře patrný rozsah cihlového zdiva nad arkádami a nástavby hlízové

  46 Tamtéž, inv. č. GS41675.

  47 NPÚ, ÚPS v Českých Budějovicích, SZ Třeboň, inv. č. TR01042.

  48 DURDÍK, T., Nálezová zpráva; prvně reprodukoval DURDÍK, Tomáš, Ilustrovaná encyklopedie českých

  hradů, Praha 2000, s. 633–636, obr. 1365 na s. 636.

  49 Údaj „kolem 1790“ je připsán tužkou na dřevěné zadní desce mladšího obrazového rámu.

• Strana 16-17

  památky 1/2022/1 1514 památky 1/2022/1

  věže. Kresba z mobiliárního fondu v Třeboni a Seykorova kresba z roku 1821 skládají

  úplný obraz nádvoří zvíkovského paláce v první čtvrtině 19. století.

  Písemné zprávy o podobě nádvoří do poloviny 19. století

  Nejstarší zjištěný údaj o opravě „královského paláce“, provedené za zástavního držitele

  hradu Oldřicha z Rožmberka, je z roku 1444.

  50

  V účtech renesančních úprav Zvíkova

  za Bohuslava ze Švamberka v roce 1570 byl už zmíněn „veliký ambit“. Opravy se tý-

  kaly s ním sousedící prostory.

  51

  Klenutý patrový ochoz pravděpodobně poprvé popsal

  švamberský archivář Václav Březan v roce 1616. Hradní palác s kaplí považoval pod-

  le dispozice za klášter templářů: „[…] ambitové na oblouky křížové, jedni na druhých

  sklenuti a z štukoví naskrze od díla tesaného uděláni jsou. […] všecken naskrze klenutý

  byl trojím i více klenutím jedno na druhém, tak jakž se ještě spatřuje a znáti dává.“

  52

  Březanova zpráva umožňuje výklad ve smyslu dvou, případně ještě více pater ocho-

  zu, nicméně o druhém patře královského paláce nejsou další doklady.

  53

  Přímé zprávy

  k opravám nádvoří paláce pocházejí až z 19. století. Blíže nespecifikované práce „na

  zachování obloukové chodby uzavírající prostor dvora“ zaznamenal F. R. Grossing ve

  své stati o Zvíkovu publikované v roce 1817. Zmínil souvislosti počínajícího romantického

  zájmu o hrad. Jeho opravy bývají po zřízení sekundogenitury (1802) tradičně spojovány

  s knížetem Karlem I. Filipem ze Schwarzenbergu († 1820), podle Grossinga však pro-

  bíhaly z rozhodnutí kněžny Marie Anny ze Schwarzenbergu († 1848), rozené z Hohen-

  feldu, manželky Karla I., od roku 1799. Vedena „vhledem i vkusem“ chtěla „zachovat

  a chránit vše, co svědčilo o vyšší starobylosti hradu“.

  54

  Julius Maxmilian Schottky (1828)

  v publikovaném dopise baronu Ernestu Brunnovi do Drážďan upozornil na neutěšený

  stav vnitřního nádvoří: „[…] je obklopeno křížovou chodbou, která spočívá na pevných

  pěkných sloupech, avšak zčásti již v troskách“, její klenba byla „na mnoha místech

  zcela propadlá“. Nad ní probíhala „druhá, ale otevřenější chodba, jejíchž třicet vysokých

  gotických výklenků bylo vymalováno […]“.

  55

  Schottkym uvedený počet třiceti čelních

  oblouků kleneb horního ochozu, v nichž se dochovaly fragmenty nástěnných maleb,

  odpovídá dnešnímu stavu.

  56

  Otevřenější chodbou pravděpodobně nekomentoval ar-

  chitektonické řešení, ale pouze stav dochování. Dne 30. května 1831 Zvíkov navštívil

  hrabě Evžen Karel Černín z Chudenic při svém výletu z Čimelic na Zvíkov a Orlík. Do

  deníku si zapsal, že hradní nádvoří je „uzavřeno dvojitou galerií“. Stejně jako Schottky

  zaznamenal havarijní stav: „[…] bohužel spěje k úplné zkáze. – Sloupy galerie se téměř

  všechny zřítily.“

  57

  Zpustlost nádvoří zarostlého travou a plevelem potvrdil v roce 1840

  C. A. Glaser

  58

  a o dva roky později ještě Wilhelm Adolf Gerle (1842): „V křížových chod-

  bách roste vysoká tráva, kopřivy, keře a dokonce i stromy; rok od roku je vidět stále

  méně nástěnných maleb a nápisů a mnohé z nich už nejsou přístupné, protože se zřítily

  50 SOA Třeboň, fond Vs Orlík nad Vltavou, kart. č. 246, sign. VII B beta 2/2; SEDLÁČEK, August, Hrady,

  zámky a tvrze království českého XI. Prácheňsko, Praha 1897, s. 32; LANCINGER, L., Hrad Zvíkov,

  s. 6; ČECHURA, Jaroslav – RYANTOVÁ, Marie, Stavební činnost na Zvíkově v letech 1431–1472, in:

  Castellologica bohemica, 1989, roč. 1, s. 40, 43.

  51

  ZÍBRT, Čeněk, Z dějin zámku a panství Zvíkova, Časopis Musea Král. Českého, 1908, roč. 83, sv. 1, s. 114.

  52 Tamtéž, s. 231–232.

  53 Srov. DURDÍK, T., Zvíkov hrad, s. 4.

  54 GROSSING, F. R., Das Schloß Klingenberg auf der dem Feldmarschall Fürst zu Schwarzenberg

  Durchl. gehörigen Herschaft Worlik in Böhmen, Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und

  Mode, 1817, č. 100, 13. 12. , s. 407.

  55 SCHOTTKY, Julius Max, Die Burg Klingenberg, Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen

  Museums in Böhmen, 1828, roč. 2, October, s. 314, 315.

  56 Půdorys paláce s číslováním výklenků publikoval SEDLÁČEK, A., Hrady, plán na s. 23.

  57 SOA Třeboň, fond Rodinný archiv Černínů z Chudenic, Jindřichův Hradec, 1378–1945 (1949), De-

  ník Evžena Karla Černína z Chudenic č. 106 (přílohy z 1. 3. 1831 – 2. 8. 1837), s. 22. Srov. DOBEŠ,

  Adam, Eugen Karel Czernin (1796–1868) a Schwarzenbergové, in: Schwarzenbergové v české

  a středoevropské kulturní historii, GAŽI, Martin (ed.), České Budějovice 2008, s. 450.

  58 GLASER, C. A., Die Ruine Klingenberg in Böhmen, in: Erinnerungen an merkwürdige Gegenstände

  und Begebenheiten verbunden mit Novellen, Sagen und Geschichten, wie auch beigefügten Ta-

  bleaux, Steinstichen, Karten, Planen und Musikalien 20, Neue Folge 4, MEDAU, Carl Wilhelm (ed.),

  Wien – Prag 1840, s. 255.

  klenby.“

  59

  Glaser současně zmínil opravy hradu iniciované Karlem II. ze Schwarzenbergu

  († 1858), který „nechal na mnoha místech zajímavé pozůstatky starožitné architektury

  opravit […] a stavbu zakrýt“.

  60

  Povahu těchto prací alespoň částečně přibližují některé

  dochované zprávy. Dne 12. listopadu 1841 nařídil kníže vyplatit 105 zlatých za „restau-

  rování budov na zřícenině hradu Zvíkov“, 176 zlatých za „střešní tašky“, a 251 zlatých

  50 krejcarů za „různé stavební dříví“.

  61

  V březnu 1843 sepsal seznam nejnutnějších oprav

  hradu, které nezahrnuly arkádové nádvoří.

  62

  František Alexandr Heber (1844) popsal

  průběh obnovy v následujícím roce: „Jakmile to na jaře v roce 1844 dovolilo počasí,

  odebral se osvícený kníže v doprovodu několika stavitelských odborníků ke stále ještě

  nádherné, impozantní hradní zřícenině, aby ji podrobili důkladné prohlídce a učinili vše

  pro její záchranu. […] Po přesném prozkoumání padlo rozhodnutí, že bude obnoveno

  přední hradní křídlo, byly vydány příslušné rozkazy a ihned se začalo s pracemi. Tato

  část hradu měla být nejprve vyčištěna od veškeré suti, lépe zpřístupněna a zajištěna

  podpěrami před zřícením.“ Označení „přední“ evokuje souvislost se vstupním, západním

  křídlem, práce byly ale nejspíše zahájeny jižním křídlem, jak vyplývá z dalšího textu.

  Heber je zhlédl osobně: „Když jsem v červnu 1844 naposledy navštívil Zvíkov, hemžilo

  se to dělníky na horní části zříceniny: odnášeli suť, odkrývali zanesené zdivo a usnad-

  ňovali přístup k zavaleným sklepením. Krásné staré dláždění vnitřního nádvoří bylo už

  zčásti vyčištěno od nahromaděné suti, stejně tak jižní strana nádherných křížových

  chodeb.“

  63

  V téže době byl 2. června 1844 knížetem ustanoven hradní správce, aby

  dbal „na pořádek a čistotu“ hradních nádvoří.

  64

  Na tomto místě lze zmínit vzpomínku

  Bernharda Gruebera (1874), který s téměř třicetiletým odstupem komentoval svou ná-

  vštěvu na Zvíkově v roce 1845. Jeho vyjádření, že arkádové ochozy byly tehdy „ještě

  dobře zachované“, se jeví jako značně nepřesné.

  65

  První rekonstrukce nádvoří zahájená v roce 1853

  Zahájení stavební obnovy ochozu a západního schodiště lze klást až k roku 1853. Luboš

  Lancinger (1974) upozornil k tomuto datu na blíže nespecifikované stavební práce na

  Zvíkově za celkovou částku 378 zlatých, současně byl zřízen byt hradního hlídače ná-

  kladem 114 zlatých.

  66

  K oběma sumám se dochovaly účty.

  67

  K první z nich zpracoval

  10. listopadu 1853 schwarzenberský stavební správce Antonín Šiman vyúčtování nákla-

  dů „prací provedených na zřícenině Zvíkova na rozkaz knížete“.

  68

  Ne všechny činnosti

  lze podle rozpočtu úžeji vymezit. V případě nádvoří paláce byla „odklizena zřícená suť

  59 GERLE, Wilhelm Adolph – WÜRBS, Carl, Bilder aus Böhmens Vorzeit, Prag 1842, s. 123.

  60 GLASER, C. A., Die Ruine Klingenberg, s. 254.

  61 SOA Třeboň, fond Vs Orlík, kart. č. 716, sign. VI A Beta 3a/4, fol. 4.

  62 SOA Třeboň, fond Stavební správa Orlík, inv. č. 93, kart. č. 21, sign. F 18 3a/4, fol. 117; PAŘÍZKOVÁ

  ČEVONOVÁ, Jana – PAŘÍZEK, Marek, Historický průzkum, in: PAŘÍZKOVÁ ČEVONOVÁ, Jana –

  PAŘÍZEK, Marek – PATRNÝ, Michal – BERÁNKOVÁ, Lucie, Hrad Zvíkov. Stavebněhistorický průzkum.

  Královský palác. 1. část, Praha 2017, strojopis uložený v archivu NPÚ GnŘ, bez inv. č., s. 40; PAŘÍ-

  ZKOVÁ ČEVONOVÁ, Jana – PAŘÍZEK, Marek, Historický průzkum, in: PAŘÍZKOVÁ ČEVONOVÁ, Jana –

  PAŘÍZEK, Marek – PATRNÝ, Michal – BERÁNKOVÁ, Lucie, Hrad Zvíkov. Stavebněhistorický průzkum

  (2. etapa). Královský palác a zástavba kolem tzv. Placu západně paláce, Praha 2018, strojopis

  uložený v archivu NPÚ GnŘ, bez inv. č., s. 115.

  63 HEBER, Franz Alexander, Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser 2, Prag 1844, s. 206. Citováno

  z českého překladu – HEBER, František Alexandr, České hrady, zámky a tvrze 3, Praha 2008, s. 314.

  64 SOA Třeboň, fond Vs Orlík, kart. č. 716, sign. VI A Beta 3a/4, fol. 5.

  65 GRUEBER, B., Die Kunst des Mittelalters, s. 105. Srov. GRUEBER, Bernhard, Charakteristik der Bau-

  denkmale Böhmens, Mittheilungen der k. k. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung

  der Baudenkmale, 1856, roč. 1, č. 11, November, s. 216; GRUEBER, Bernhard, Die Kaiserburg zu Eger

  und die an dieses Bauwerk sich anschliessenden Denkmale, Prag 1864 (= Beiträge zur Geschichte

  Böhmens III/II), s. 21.

  66 LANCINGER, L., Hrad Zvíkov, s. 22.

  67 SOA Třeboň, fond Stavební správa Orlík, inv. č. 93, kart. č. 21, sign. F 18. PAŘÍZKOVÁ ČEVONO-

  VÁ, J. – PAŘÍZEK, M., Historický průzkum, 2017, s. 41; PAŘÍZKOVÁ ČEVONOVÁ, J. – PAŘÍZEK, M.,

  Historický průzkum, 2018, s. 115–116. – LANCINGER, L., Hrad Zvíkov, s. 22, znal jen průvodní dopis

  účtů ze SOA Třeboň, fond Schwarzenberská ústřední kancelář Orlík nad Vltavou, kart. č. 170, sign.

  3/33, fol. 1r–1v.

  68 SOA Třeboň, fond Stavební správa Orlík, inv. č. 93, kart. č. 21, sign. F 18, fol. 118r–119v.

• Strana 18-19

  památky 1/2022/1 1716 památky 1/2022/1

  Obr. 15. Zvíkov, hrad, pohled západní chodbou ochozu paláce k jihu, Jan Václav Kautský, konec čtyřicá-

  tých let 19. století, zdroj: soukromá sbírka

  v křížové chodbě“ a plocha nádvoří zplanýrována. Dále byly „obnoveny zřícené křížové

  oblouky na nádvoří vlevo“, k tomu byla „ze suti […] vybrána potřebná klenební žebra“

  a kováři účtováno „za sestavování kamenných křížových oblouků“. Poté „u všech 24 ob-

  louků vyklínovány a zazděny opěry [„Widerlager“] a svorníky, nově vyzděny 3 klenební

  pasy [„3 Gewölbsgurten wegen der Spanung derselben neu aufgemauert“]“. Uvedený

  počet oblouků odpovídá klenebním polím přízemí ochozu. Práce na klenebních pasech

  pravděpodobně datuje výše zmíněnou úpravu severovýchodního křídla, kterou Menc-

  lová kladla už do čtyřicátých let 19. století. Osazení nebo opravu kružeb účet neuvádí.

  Součástí oprav byla dvě schodiště ochozu. V případě schodiště západního křídla „vpra-

  vo u vjezdu bylo postaveno nové schodiště z cihel s odpočívadlem a 10 stupni“. Další

  popis se velmi pravděpodobně vztahuje ke schodišti severovýchodního křídla. Schodiš-

  tě „vedoucí do prvního patra, které tvořily jen položené kamenné kusy, bylo odstraněno,

  stejně tak jako neomítnuté a křivé zdivo; poté byla postavena nová zeď 3 sáhy dlouhá,

  2 sáhy vysoká a 2 stopy silná, která podpírala terén“. Jižní zeď tohoto schodiště v po-

  době „neomítnutého a křivého zdiva“ je dobře patrná na malbě Jana Václava Kautského

  (Johann Kautsky) pravděpodobně z konce čtyřicátých let 19. století [obr. 15].

  69

  Pokrývačské práce „po vyrovnání“ koruny zdiva zahrnovaly „přikrytí stále ještě neza-

  krytých zdí na hradním nádvoří v šesti úsecích“ celkem 37 sáhů dlouhých a „u nového

  schodiště“ přikrytí 2 sáhy dlouhé zdi „starými háky a prejzy do malty“. Vedle stavby trá-

  mového lešení pod „oblouky“ a dalších úkolů spočívala činnost tesařů pravděpodobně

  v zajištění přístupu do kaple a hlízové věže. Bylo „nově svázáno zábradlí vedoucí ke kapli

  řezanými laťovými kříži“, „před kapli vestavěny 2 pochozí trámy 3 sáhy a 3 stopy dlouhé

  a opatřeny zábradlím s třinácti laťovými kříži“. K tomuto popisu lze vztáhnout zábradlí

  před kaplí na Haunově litografii. Práce pokračovaly i v následujícím roce. Podle přehledu

  pro správu panství ze 4. listopadu 1854 kníže „ústně nařídil stavebnímu inženýrovi, aby

  v průběhu letošního roku provedl na zřícenině hradu Klingenberg několik stavebních

  prací“. Náklady byly více než o polovinu nižší než v předchozím roce, celkem 155 zlatých

  55 krejcarů. Spočívaly krom jiného v obnově „zchátralých kamenných křížových kleneb

  na vnitřním hradním nádvoří a v jeho planýrování“.

  70

  Práce provedené podle uvedeného účtu viděl Josef Vojtěch Houška při své návštěvě

  Zvíkova v roce 1855. Původně „rozpadlé“ ochozy nádvoří paláce „nyní šetrná ruka […]

  opět počala v celost sestavovati. Žebra gotické klenby pnou se již zase nade sloupy,

  sestavená ze starých kusů, co se jich našlo, aneb nově vytesaná z tvrdého pískovce“.

  71

  Poslední citovaný údaj poukazuje na důležitou skutečnost, totiž že dnešní skladbu ka-

  menných prvků kleneb a arkád, zvláště žeber a kružeb, je nezbytné posuzovat s ohle-

  dem na více stavebních etap v 19. století, při nichž byly doplňovány kamenné články.

  Stavební práce na rekonstrukci nádvoří pokračovaly ještě za Martina Benáka (1858),

  který uvedl „zcela“ postavené pilíře arkád v přízemí ochozu, „druhdy částečně zbořené“,

  a dále „nad chodbou se pnoucí křížové oblouky a ozdoby polubí její naplňující“.

  72

  Benák

  jistě odkazuje ke kružbám – „ozdobám polubí“, druhotně sestaveným v přízemí. Jedná

  se o nejstarší písemný doklad kružeb v přízemí ochozu, časově přibližně odpovídající

  Haunově litografii znázorňující kružbu v jižním křídle.

  Podle účtu ze dne 4. března 1857 byla provedena „klenba nad schody“, bez bližší lo-

  kalizace schodiště.

  73

  Je otázka, zda k ní lze vztáhnout Benákovu informaci k roku 1858

  o obnově západního schodiště „v horní části své […] nově z cihel“.

  74

  Schodiště severo-

  69 Soukromá sbírka.

  70 SOA Třeboň, fond Schwarzenberská ústřední kancelář Orlík nad Vltavou, kart. č. 170, sign. 3/33, č. j.

  340, fol. 2r–v; LANCINGER, L., Hrad Zvíkov, s. 22–23; LÍBAL, D. – LANCINGER, L., Zvíkov – arkádové

  nádvoří, s. 23.

  71 HOUŠKA, Josef V., Návštěva na Zvíkově, Památky archaeologické a místopisné, 1855, roč. 1, seš. 5,

  s. 236. Na opravu arkád, které se „vypínají opět z rumu a křovin“, upozornil následně TOMAN, Hugo,

  Archeologické procházky po jižních Čechách (dokončení), Památky archaeologické a místopisné,

  1857, roč. 2, seš. 8, s. 361.

  72 BENÁK, M., Aufschriften, s. 112.

  73 SOA Třeboň, fond Stavební správa Orlík, inv. č. 93, kart. č. 21, sign. F 18, fol. 126.

  74 BENÁK, M., Aufschriften, s. 69, 112.

  východního křídla zjevně považoval za starší než západní, jak vyplývá z jím uvedeného

  popisu: „[…] na jihozápadní straně čtvery opěrací, vysoké pilíře“, z nichž „čtvrtý však

  vpravo od vjezdu ustoupil horní částí svou pozdnějším schodům, kteréž, jakož i původní

  na proti průjezdu ochoz dolní chodby částečně zamezili“. Zároveň zmínil tehdejší celkový

  stav nádvoří po obnově. „Osmibokých“ pilířů kolem šestistranného nádvoří paláce bylo

  v přízemí celkem 23, což odpovídá dnešnímu stavu při započtení čtyř polopilířů před

  vjezdem a u severovýchodního, jihovýchodního a jižního ramene chodby.

  75

  V roce 1858 zaznamenal konzervátor vídeňské centrální komise František Rudolf Bezdě-

  ka na nádvoří paláce „odstranění množství suti ze zbořeného klenutí“, „úplné postavení

  vícera vadných pilířů a na nich spočívajících, křížově probíhajících klenebních žeber ob-

  louků“ a „postavení nového […] schodiště po pravé straně vjezdu“.

  76

  Podle útržkovitých

  zpráv se v letech 1867–1868 plánovala další oprava arkád v přízemí paláce. V červnu

  roku 1867 nařídil kníže Karel III. Schwarzenberg, kromě jiných prací, také opravu pilířů

  na nádvoří. Stavební správě panství rozkaz tlumočil František Rudolf Bezděka slovy

  „na hlavním nádvoří vpravo velmi pečlivá oprava 2–6-bokého pilíře, který je opravdu

  75 BENÁK, M., Aufschriften, s. 95.

  76 BEZDĚKA, Franz Rudolf, Correspondenzen. Písek, Mittheilungen der k. k. Central-Commission zur

  Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale, 1858, roč. 3, č. 10, s. 278 und Erhaltung der Baudenk-

  male, 1858, roč. 3, č. 10, s. 278.

• Strana 20-21

  památky 1/2022/1 1918 památky 1/2022/1

  na Lewého [obr. 17]

  89

  a Jana Kouly [obr. 18]

  90

  reprodukované v knize Čechy (1884).

  Stav západního křídla zachycuje půdorys obou podlaží patrně z doby před rokem 1884

  [obr. 19].

  91

  Eckertovy fotografie dokumentují in situ středověké fragmenty kleneb ochozu

  v patře, které tehdy zjevně ještě nebyly zasaženy mladšími opravami. Rozpoznat lze

  zejména cihlová přízední žebra a zbytky kápí z cihel, dále kamenné jehlancové konzoly

  a výběhy kamenných klenebních žeber nebo alespoň poničená lůžka kleneb ve svislém

  zdivu z lomového kamene. Stav jižního ramene ochozu k roku 1880 a jihovýchodního

  a části severovýchodního k roku 1881 lze odvozovat z dostupných stavebních účtů Mar-

  chettiho rekonstrukce. Podle rozpočtu jižního ramene ochozu zpracovaného Marchettim

  25. listopadu 1880 byly nejprve sneseny „pilíře v horním patře arkádové chodby“ (podle

  89 Prácheňské muzeum v Písku, inv. č. UK 371.

  90 Čechy společnou prací spisovatelů a umělců českých II. Vltava, Praha 1884, obr. 397 na s. 147,

  obr. 397 na s. 147.

  91 SOA Třeboň, fond Stavební správa Orlík, inv. č. 418, plán č. 603.

  ↑ Obr. 16. Zvíkov, hrad, pohled

  na severovýchodní a část jiho

  -

  východní strany nádvoří paláce,

  zdroj: AHMP, Sbírka fotografií, sign.

  XII 341, foto: Jindřich Eckert, před

  1878

  ← Obr. 17. Zvíkov, hrad, pohled

  nádvořím paláce k severu, Antonín

  Lewý, před 1884, zdroj: Prácheň-

  ské muzeum v Písku, inv. č. UK 371

  nebezpečně porušený“,

  77

  hradní správce Václav Macháně pouze sdělil: „V zámeckym

  place pilíře opravit.“

  78

  Bezděkova lokalizace „vpravo“ mohla odkazovat jak na jižní, tak

  jihovýchodní křídlo paláce. V červnu roku 1868 vypracoval tehdejší inženýr knížecí sta-

  vební správy orlického panství Jan Rajský († 1875)

  79

  rozpočet nákladů „na různé opravy

  zříceniny Zvíkova“ v celkové výši 99 zlatých. Z toho 22 zlatých měla stát oprava „4 kusů

  gotických zděných hrotitých oblouků v přízemním koridoru hradu, hrozících v součas-

  nosti zřícením“, provedená způsobem, že „všechny by byly sneseny a věrně staré po-

  době nově vyzděny a vydlážděny“.

  80

  Snad právě o této opravě informoval František

  Rudolf Bezděka centrální komisi ve zprávě z 23. prosince 1870. Na „hlavním nádvoří

  bylo nově zaklenuto několik poškozených oblouků, bylo opraveno několik sloupů, na

  nichž se ukázaly nové trhliny“.

  81

  Z dosavadních poznatků lze usuzovat, že rekonstrukce probíhající od roku 1853 neměla

  přesně stanovený architektonický záměr. Pozdější Marchettiho zásah v tomto přinesl

  zásadní změnu. Nižší kvalitě prováděných prací, případně jejich nekoncepčnosti, při-

  tom nenasvědčují dostupné písemné zprávy. Podle dobové informace Josefa Václava

  Houšky z roku 1855 plánoval Karel II. ze Schwarzenbergu zajištění ruin před další zká-

  zou a jejich postupnou opravu. Vyzdvihl podíl „knížecího stavitele“, který vedl stavební

  práce.

  82

  Zmíněnou pozici zastával Antonín Šiman, který kromě dalších staveb orlického

  panství projektoval některé z úprav schwarzenberského hradu Orlíka (1847) a je autorem

  projektu tamní rodové hrobky (1860).

  83

  Při opravách Zvíkova přihlížel k dochovaným

  starým částem: „[…] všecky opravy dějí se přiměřeně, s dobrým vkusem a se všemož-

  nou šetrností toho, co ze starých dob se zachovalo.“

  84

  Podle Benáka se postupovalo

  „dle rady shromážděných k tomu cíli učenců a znalců“.

  85

  Kromě Šimana a konzervátora

  centrální komise Bezděky nejsou další osoby známy. Uvažovat lze ještě například o ar-

  chitektu Bernhardu Grueberovi, který hrad navštívil již dříve, v roce 1845. Jeho účast na

  rekonstrukci Zvíkova není doložena, jako architekt se pravděpodobně podílel na rekon-

  strukci Orlíku z podnětu staršího bratra knížete Karla II. Bedřicha ze Schwarzenbergu.

  Ten byl z knížecí rodiny vůbec nejčastějšího návštěvníka zříceniny Zvíkova, jak pozna-

  menal Benák. Práce na Orlíku vedl jako vrchnostenský stavitel od konce čtyřicátých

  let opět Antonín Šiman.

  86

  Opravy na Zvíkově nebyly zaměřeny výhradně konzervačně.

  Kníže Schwarzenberg je sice uskutečňoval kvůli žádoucímu zachování hradní zříceniny,

  ale také pro její „zkrášlení“.

  87

  Pravděpodobně tehdy ztratila arkádová chodba přízemí

  rovnou korunu, kterou zobrazuje všechna dosud známá ikonografie z první čtvrtiny

  19. století. Nadezdívka arkád byla snesena a zdivo zakryto cihlami proti zatékání. K čle-

  nitému obrysu arkád přízemí připojil Benák v roce 1858 romantický výklad: „[…] pasy

  křížové chodby hrdě a směle se vypínají vzhůru, tvoříce podobu koruny královské.“

  88

  Nádvoří na počátku Marchettiho rekonstrukce

  Stav severovýchodního, severního a severní části západního křídla dokládají před Mar-

  chettiho rekonstrukcí fotografie Jindřicha Eckerta [obr. 4, 16] a dále kresby Antoní-

  77 SOA Třeboň, fond Stavební správa Orlík, inv. č. 93, kart. č. 21, sign. F 18, fol. 140r.

  78 Tamtéž, fol. 138r–138v.

  79 DUDÁČEK, K., Schwarzenberská stavební správa, s. 1.

  80 SOA Třeboň, fond Stavební správa Orlík, inv. č. 93, kart. č. 21, sign. F 18, fol. 134r–134v.

  81 Národní archiv, fond Památkový úřad Vídeň, kart. č. 106, č. j. 198 z 23. prosince 1870. Srov. LANCIN-

  GER, L., Hrad Zvíkov, s. 23;

  KUTHAN, J., Zvíkov, nestr.; LÍBAL, D. – LANCINGER, L., Zvíkov – arkádové

  nádvoří, s. 23.

  82 HOUŠKA, J. V., Návštěva na Zvíkově, s. 236.

  83 BEZECNÝ, Z., Schwarzenbergové, s. 134–135, 137. K Šimanově činnosti na Orlíku srov. VOSTŘELOVÁ,

  Věra, Zkamenělá hudba. Tvorba architekta Bernharda Gruebera 1806–1882, Praha 2018, pozn. 64

  na s. 188, s. 339.

  84 HOUŠKA, J. V., Návštěva na Zvíkově, s. 236.

  85 BENÁK, M., Aufschriften, s. 112.

  86 Tamtéž, s. 111. K Orlíku srov. zvl. MÜLLER, Friedrich, Die Künstler aller Zeiten und Völker II, Stuttgart 1857,

  s. 303; BEZECNÝ, Z., Schwarzenbergové, s. 135; VOSTŘELOVÁ, V., Zkamenělá hudba, s. 188–189, 339.

  87 BENÁK, M., Aufschriften, s. 112; BEZDĚKA, F. R., Correspondenzen.

  88 BENÁK, M., Aufschriften, s. 12, 102.

• Strana 22-23

  památky 1/2022/1 2120 památky 1/2022/1

  Obr. 19. Zvíkov, hrad, půdorysy přízemí a patra západního křídla paláce, Raimund Marchetti (?), před lis-

  topadem 1884, zdroj: SOA Třeboň, fond Stavební správa Orlík, inv. č. 418, plán č. 603

  Obr. 18. Zvíkov, hrad, pohled severní chodbou ochozu na západní křídlo paláce, Jan Koula, před 1884,

  zdroj: Čechy společnou prací spisovatelů a umělců českých II. Vltava, Praha 1884, obr. 397, s. 147

  uvedených rozměrů šlo o 2–3 pilíře), „3 zděné pasy“ (arkády), „nadezdívka“ v délce

  9,2 m, dále „5 kleneb“ („Gewölbskuppeln“) zřejmě v přízemí, „4 zděné pilíře v parteru“,

  „5 zděných pasů“, „nadezdívka“ v délce 16,4 m, „kamenná klenební žebra“, „okno“, od-

  straněno „dláždění“.

  92

  Pět arkád a kleneb v přízemí ukazuje k jižnímu ramenu arkádové

  chodby. Uvedené tři arkády patra nejsou ikonograficky doloženy. Chybí i na nejmladším

  známém zobrazení jižního křídla před rekonstrukcí z doby před rokem 1858 (Kalivoda –

  Haun). K jejich výstavbě a následnému snesení došlo tedy v relativně krátkém časovém

  úseku. Zřejmě byly součástí zajištění přístupu do kaple. Uvedené ikonografii naopak

  odpovídá zmiňovaná kružbová výplň („okno“) přízemí. Při následné rekonstrukci byly

  v horní chodbě použity celkem „4 kusy gotických oken“.

  93

  Stav jihovýchodní chodby

  v přízemí ochozu, obnovené v roce 1853, upřesňuje další Marchettiho rozpočet, sepsa-

  ný 6. prosince 1881. Zahrnuje navíc dvě jižní klenební pole severovýchodního ramene

  a schodiště do patra. Nejprve měly být sneseny „4 volně stojící zděné pilíře“, „2 rohové

  pilíře“ a „zeď u schodiště“. Z částí vyzděných z cihelného zdiva mělo být sneseno „6 kle-

  nebních pasů“, „klenební pas u schodiště“ a jedna „klenba“ („Gewölbskuppel“). Mohlo

  se jednat o původní gotickou klenbu schodiště severovýchodního křídla paláce (viz také

  níže). U zmíněných šesti kleneb byla snesena „kamenná klenební žebra“, „3 konzoly“

  a „staré kamenné stupně“ schodiště.

  94

  Pro rekonstrukci ochozu v patře jihovýchod-

  ního křídla byly vytesány nové kružby. Marchettiho plánová dokumentace poukazuje

  obecněji ke gotickému původu severovýchodního schodiště. Na plánu rekonstrukce

  z roku 1881 je v jeho prostoru zakreslen výběh žebrové klenby.

  95

  Tato klenba nakonec

  nebyla realizována, ale její návrh pravděpodobně vyšel z dochovaného stavu. Tomuto

  předpokladu nasvědčuje při detailním pohledu Eckertova fotografie [obr. 16], na níž se

  za vstupem na schodiště projevuje silueta klenebních žeber, případně lomeného pasu.

  Otázka kružeb a fasád ochozu

  Arkádová chodba přízemí ochozu zvíkovského paláce je převážně v dnešní podobě

  ikonograficky doložena nejpozději v první čtvrtině 19. století. Na středověké uplatnění

  kružeb v arkádách přízemí nepoukazuje dostupná ikonografie a ani v dalších ohledech je

  nelze mít za prokázané. Dobroslava Menclová argumentovala konzolami hlavic pilířů ar-

  kád, které měly vynášet horní část kružby.

  96

  Toto pojetí vykazují upravené a rekonstruo-

  vané arkády na Eckertových fotografiích před rokem 1878 [obr. 4, 16]

  97

  a později bylo

  zopakováno v patře při Marchettiho rekonstrukci. Relativně raná malba Jana Václava

  Kautského [obr. 15] naznačuje odlišné využití konzol arkád přízemí. V západním křídle

  v druhé arkádě od severu zřetelně zachycuje výběh cihlového pasu opřený do konzoly

  pilíře. Odpovídá to současné podobě arkád přízemí, které jsou v záklenku podloženy od-

  sazenými pasy na konzolách. Shodně byly provedeny arkády severního křídla zachycené

  na Eckertových fotografiích ve stavu po zajištění při první rekonstrukci nádvoří po roce

  1853. Christine Chini (1999) upozornila na podobnost arkád přízemí zvíkovského paláce

  s mezilodními arkádami minoritského kostela ve Steinu an der Donau.

  98

  Jde o stylově

  blízký arkádový pas na konzolách bez kružby, byť v odlišném kontextu sakrální stavby.

  Zvíkovu v mnoha ohledech stavebně-architektonicky blízký hrad v Písku analogii pro

  tento detail neposkytuje. Důvody sestavení kružeb v přízemí ochozu, k němuž došlo po

  roce 1853 a před rokem 1858, nejsou blíže známy. Lze pouze spekulovat, nakolik byla

  92 Tamtéž, inv. č. 93, kart. č. 21, sign. F 18, fol. 155r–155v.

  93 Tamtéž, fol. 156v.

  94 Tamtéž, fol. 171r-v.

  95 SOA Třeboň, fond Vs Orlík, kart. č. 848, sign. 2B-a-6/3 (pův. sign. II 19 c), fol. 432–433, Raimund

  Marchetti, Laubengang in Klingenberg, 2. 11. 1881. Slabá jižní zeď schodiště na starším zaměření

  paláce (Šiman) mohla být původně vřetenem mezi dvěma schodišťovými rameny.

  96 MENCLOVÁ, D., České hrady I, s. 221.

  97 Srov. kresby Huga Václava Seykory a Josefa Navrátila.

  98 CHINI, Christine, Studien zur ehemaligen Minoritenkirche von Stein an der Donau, in: Jahrbuch für

  Landeskunde von Niederösterreich, 1999, roč. 65, s. 75. Srov. KUTHAN, Jiří, Zakladatelské dílo krále

  Přemysla Otakara II. v Rakousku a ve Štýrsku, Praha 1991, s. 129.

• Strana 24-25

  památky 1/2022/1 2322 památky 1/2022/1

  Obr. 20. Zvíkov, hrad, pohled na severovýchodní stranu nádvoří paláce, zdroj: NPÚ, GnŘ, foto: Jana Pa-

  řízková Čevonová, 2021

  rozhodující nálezová situace a další indicie naznačující středověký stav. Arkády vhodné

  pro sestavení nalezených fragmentů se tehdy nacházely pouze v přízemí a rekonstrukce

  kružeb mohla být v krajním případě podmíněna jen tímto faktem.

  Následná Marchettiho rekonstrukce nechránila autentickou hmotu ochozu, z něhož

  využila pravděpodobně pouze kamenické články, ale o to důsledněji navazovala na

  dochované architektonické řešení.

  99

  Bez dodatečného zjednodušení zopakovala nepra-

  videlnost klenebních polí, jak vyplývá ze srovnání současného stavu s půdorysy obou

  podlaží západního křídla před rekonstrukcí [obr. 19]. V patře vyšla u rozvrhu fasád velmi

  pravděpodobně výhradně z tvarosloví přízemí. Architektonický detail, zejména tvar pilířů

  provedených v osmdesátých letech 19. století z cihel, tuto domněnku potvrzuje. Patro

  tak bylo opatřeno systémem arkád odpovídajících přízemí. Při uvedeném postupu je

  obtížné pochopit, proč Marchetti nerespektoval osazení kružeb v přízemí. Jako jedno

  z možných vysvětlení se nabízí, že věděl o jejich relativně nedávném sestavení, které

  nebylo pro historizující rekonstrukci závazné, a po původních kružbách nenašel u arkád

  v přízemí žádné stopy. Podobný přístup lze předpokládat u arkád patra v jižním křídle při

  kapli z doby po roce 1858, jejichž provedení není blíže známo. Otevření patra arkádami

  v realizované podobě je – pokud lze soudit – bez přímé analogie v širších souvislostech

  vývoje hradní architektury kastelového typu. Srovnání chybí i pro dosavadním bádáním

  uvažované umístění kružeb v arkádách přízemí. Na tomto místě lze pouze stručně zmí-

  nit, že vedle hradu v Písku, kde v přízemí dochovaného západního ramene patrového

  ochozu kružby nebyly (fasáda patra se nedochovala), jsou obdobně jako zrekonstruova-

  ný ochoz hradu Zvíkova pojaty některé mladší palácové stavby (např. Palazzo Pubblico

  v Sieně, hrady v Pavii a Malborku), ne vždy s odpovídající vnitřní dispozicí. Analogie pro

  kružby v arkádách přízemí, častěji s nízkou parapetní zdí, poskytují naproti tomu klášter-

  ní ambity, které jsou specifické funkčně i z hlediska architektonické tradice. Dosavadní

  výzkum zahrnuje názory vykládající přenos tohoto motivu na světskou architekturu pře-

  vážně provozními důvody, ale také ideově, jako záměrnou sakralizaci, v daném případě

  manifestující posvátný charakter královské moci.

  100

  Ke kružbám se kromě jejich umístění do jednotlivých podlaží ochozu váží další nevy-

  řešené otázky, mimo jiné, zda nebyly soustředěny pouze do křídel u reprezentačních

  prostor paláce, což naznačuje omezené množství dochovaných středověkých článků.

  V jižním křídle jsou z nich složeny dvě celé kružby a dvě kružby přibližně v rozsahu

  záklenků arkád, v severovýchodním křídle dvě celé kružby a jedna v rozsahu záklenku

  a části prutů [obr. 20]. Několik málo fragmentů kružeb se nachází v hradním lapidáriu.

  Články kružeb ve zbylých arkádách patra pocházejí až z Marchettiho rekonstrukce.

  O původnosti současného schématu kružeb nelze mít větší pochybnosti, třebaže dosud

  chybí přesné zaměření dochovaných originálních prvků. Jen v omezeném rozsahu se

  na kružbách projevují druhotné úpravy. Podlouhlé čtyřlisty ve vrcholech všech sedmi

  kružeb složených z původních kusů jsou na vnitřních bočních stranách mírně domo-

  delovány maltou. Václav Mencl na základě spárořezu vyloučil završení středního pole

  otevřeným trojlistem.

  101

  Ze spárořezu poškozených prutů není ani v jediném případě

  jistěji odvoditelná celková výška kružeb, což připouští jejich původní odlišné zapojení

  v celku fasád, a to s využitím parapetů, jak bylo naznačeno výše v souvislosti s ikono-

  grafií nádvoří v první čtvrtině 19. století (Janscha?), případně v oknech, jak předpoklá-

  dala Dobroslava Menclová.

  Závěr

  Radikální rekonstrukci ochozu zvíkovského paláce v osmdesátých letech 19. století,

  vedenou vrchnostenským stavitelem Raimundem Marchettim, předcházela jeho méně

  99 Srov. LÍBAL, D. (spolupráce LIŠKOVÁ, A.), [stavební rozbor a vyhodnocení], s. 213; LÍBAL, D. – LAN-

  CINGER, L., Zvíkov – arkádové nádvoří, s. 34.

  100 Viz např. PRIX, D., Hlava první, s. 100. K přehledu názorů na vývoj arkádového ochozu v prostředí

  světské architektury zvl. DURDÍK, T., Hrady kastelového typu, s. 154–155. Srov. také MENCLOVÁ,

  D., České hrady I, s. 206.

  101 ANM, fond Menclovi, kart. č. 56, inv. č. 1249, plán č. 192/14.

  známá romantická obnova, probíhající od roku 1853 postupně za knížete Karla II. Schwar-

  zenberga a jeho syna Karla III. Navázala na obnovený zájem o hrad přibližně od dvacá-

  tých let 19. století, kdy se o jeho zachování zasazovala Marie Anna ze Schwarzenbergu.

  Opraveny nebo znovu vzneseny byly při ní všechny arkády a klenební žebra přízemí

  ochozu. U jižního křídla byly postaveny tři arkády v patře v souvislosti s vytvořením

  přístupu do kaple. Rovnou korunu zdiva přízemí tehdy nahradil členitý obrys lomených

  záklenků arkád a do čtyřech z nich byly mezi lety 1853–1858 vloženy kružby sestavené

  z nalezených fragmentů. Už při této etapě obnovy zmiňují prameny doplňování chybějí-

  cích architektonických článků. V čele oprav stáli stavitelé schwarzenberského orlického

  panství. V letech 1845–1866 to byl stavební inženýr Antonín Šiman (Anton Schimann),

  pravděpodobně autor nejstarších dochovaných plánů paláce v Třeboňském archivu, na

  něhož v letech 1866–1875 navázal stavební inženýr Jan Rajský. Podle ikonografie a pí

  -

  semných zpráv lze bezpečně usuzovat, že nejpozději v první čtvtině 19. století nebylo

  dochováno patro ochozu. Připomínaly ho pouze fragmenty lomených oblouků přízedních

  žeber, místy se zbytky klenebních kápí, a konzoly s výběhy žeber. Z větších konstruk-

  cí lze uvést torzo arkády či okna nad severovýchodním schodištěm a čtyři nejspíše

  druhotné opěráky při západním křídle. Arkádová chodba přízemí, u níž před rokem 1821

  zaniklo jihovýchodní křídlo, je ve stejné době dobře doložena. V arkádách se tehdy nena-

  cházely kružby. Dosavadní poznatky umožňují s velkou pravděpodobností předpokládat,

  že kružby přízemí nebyly součástí středověkého ochozu a jejich existence je nejspíše

  epizodou romantické obnovy. Při pozdější Marchettiho rekonstrukci bylo patro s výjim-

  kou kleneb odvozeno z tvarosloví přízemí ochozu, čímž palácové nádvoří získalo dneš-

  ní charakteristickou podobu s identickými arkádami v obou úrovních. Přestože fasády

  patra ochozu nejsou blíže doloženy, umístění kružeb v patře s velkou pravděpodobností

  navazuje na raně gotické pojetí. Středověký původ lze předpokládat u obou známých

  schodišť paláce z nádvoří do patra, u nichž jsou zaznamenány žebrové klenby. Západní

  schodiště je takto zachyceno na vyobrazení z první čtvrtiny 19. století (L. Janscha?),

  ke klenbě schodiště severovýchodního křídla se vztahuje zejména Marchettiho projekt

  a Eckertova fotografie.

• Strana 26-27

  památky 1/2022/1 2524 památky 1/2022/1

  Summary

  The two-storey arcaded gallery, encircling the

  courtyard of the Royal Palace of the Zvíkov Cas-

  tle, is one of the most impressive and significant

  works of early Gothic Premyslid architecture in

  terms of development. Its medieval appearan-

  ce was obscured by extensive damage at the

  upper level and the subsequent complex re-

  construction that took place in the 1880s, led

  by the establishment’s master builder Raimund

  Marchetti. Based on the analysis of iconography

  and written sources, it was found that the radical

  reconstruction was preceded by a lesser-known

  Romantic restoration, which took place from

  1853 under Prince Charles II of Schwarzenberg

  and his son Charles III. It followed the renewed

  interest in the castle from around the second

  decade of the 19th century, when Maria Anna

  of Schwarzenberg advocated its preservation.

  All the arcades and the arch ribbs of the ground

  floor gallery were repaired or rebuilt. In the south

  wing, three arcades were built on the first floor

  in connection with the creation of access to the

  chapel. The straight wall coping of the ground-

  -floor was then replaced by the broken outline

  of the arcades’ ogive arches, four of which were

  inserted between 1853 and 1858 with traceries

  assembled from disovered fragments. The addi-

  tion of missing architectural elements is already

  mentioned at this stage of the restoration by the

  sources. The builders of the Schwarzenberg Orlík

  estate were at the forefront of the repair works.

  Antonín Šiman (Anton Schimann), a civil engineer

  led the works between 1845-1866, and was pro-

  bably the author of the oldest preserved plans

  of the palace, followed in 1866-1875 by the civil

  engineer Jan Rajský. According to iconography

  and written records, it is safe to assume that

  the gallery floor was not preserved in the first

  quarter of the 19th century at the latest. Only

  fragments of the ogive arches of the front arch

  rib, in places with the remains of the vaulting,

  and the brackets with the ribs’ abutments were

  reminiscent of it. Of the larger structures, the tor-

  so of an arcade or window above the north-east

  staircase and four – most likely secondary - bu-

  ttresses in the west wing may be mentioned. At

  the same time the ground floor arcade is well

  documented, with the south-east wing having

  been lost before 1821. There were no traceries in

  the arcades at that time. The existing evidence

  makes it highly probable that the ground-floor

  traceries were not part of the medieval gallery;

  their existence is probably an episode of Roman

  -

  tic revival. In Marchetti’s later reconstruction, the

  upper floor, with the exception of the arches,

  was derived from the morphology of the ground

  floor gallery, giving the palace courtyard its pre-

  sent characteristic form with identical arcades

  on both levels. The tracery recesses on the first

  floor most probably correspond to the early Go-

  thic design. It is not clear what the original height

  of the members and the associated setting of

  the traceries in the windows or arcades with the

  parapet wall were. A medieval origin seems likely

  for both known staircases of the palace from the

  courtyard to the first floor. The western staircase

  is depicted in a picture from the first quarter of

  the 19th century (Lorenz Janscha). Related to

  Marchetti’s project and Eckert’s photograph is

  the staircase arch of the north-east wing.

  Seznam použitých pramenů a literatury

  Archivní a sbírkové fondy

  Archiv hlavního města Prahy, Sbírka fotografií (1856–2014)

  Archiv Národního muzea, fond Dobroslava a Václav Menclovi (1921–1976)

  Muzeum města Prahy, Sbírka umění

  Národní archiv, fond Památkový úřad Vídeň (1852–1918)

  Národní galerie, Sbírka grafiky a kresby

  Národní památkový ústav, generální ředitelství, spisový archiv stavebněhistorických průzkumů

  Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, fotoarchiv

  Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, spisový archiv

  stavebněhistorických průzkumů

  Národní památkový ústav, územní památková správa v Českých Budějovicích, Státní zámek

  Třeboň, mobiliární fond zámku Třeboň, ÚSKP ČR 51819/33-3948

  Prácheňské muzeum v Písku

  Státní oblastní archiv v Třeboni, Rodinný archiv Černínů z Chudenic, Jindřichův Hradec (1378–1945)

  Státní oblastní archiv v Třeboni, Rodinný archiv Schwarzenberků, Orlík nad Vltavou (1539–1988)

  Státní oblastní archiv v Třeboni, Schwarzenberská stavební správa Orlík nad Vltavou (1823–1948)

  Státní oblastní archiv v Třeboni, Schwarzenberská ústřední kancelář Orlík nad Vltavou (1652–1948)

  Státní oblastní archiv v Třeboni, Velkostatek Orlík nad Vltavou (1198–1948)

  Strahovská knihovna, Grafická sbírka

  Literatura a vydané prameny

  BACHMANN, Erich, Architektur bis zu den Hussitenkriegen, in: Gotik in Böhmen. Geschichte,

  Gesellschaftsgeschichte, Architektur, Plastik und Malerei, SWOBODA, Karl M. (ed.), München

  1969, s. 34–109.

  BENÁK, Martin, Aufschriften der Burgruine Klingenberg. Nápisy pozůstalé na zříceninách hradu

  Zwíkowského, Warwažow 1858, rukopis uložený v Státním oblastním archivu v Třeboni, fond

  Velkostatek Orlík nad Vltavou, inv. č. 4663, kniha č. 2200.

  BENEŠ, František Xaver, Zvíkov, Světozor, 1873, roč. 7, příloha k č. 22, s. 261–262.

  BERNAU, Friedrich, Album der Burgen und Schlösser im Königreiche Böhmen 1, Saaz 1881.

  BEZECNÝ, Zdeněk, Schwarzenbergové a jejich Orlík v 19. století, Jihočeský sborník historický 1999,

  roč. 68, s. 129–145.

  BEZDĚKA, Franz Rudolf, Correspondenzen. Písek, Mittheilungen der k. k. Central-Commission zur

  Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale, 1858, roč. 3, č. 10, s. 278.

  ČECHURA, Jaroslav – RYANTOVÁ, Marie, Stavební činnost na Zvíkově v letech 1431–1472,

  Castellologica bohemica, 1989, roč. 1, s. 35–66.

  Čechy společnou prací spisovatelů a umělců českých II. Vltava, Praha 1884.

  DENKSTEIN, Vladimír, Zvíkov, Praha 1942 (= Poklady umění v Čechách a na Moravě 50).

  DOBEŠ, Adam, Eugen Karel Czernin (1796–1868) a Schwarzenbergové, in: Schwarzenbergové

  v české a středoevropské kulturní historii, GAŽI, Martin (ed.), České Budějovice 2008, s. 439–452.

  DUDÁČEK, Karel, Schwarzenberská stavební správa Orlík nad Vltavou (1743)1823–1948. Inventář

  II/T 58 (inventář Státního oblastního archivu v Třeboni), Třeboň 1990.

  DURDÍK, Tomáš, Hrady na Písecku – Die Burgen in der Gegend von Písek, in: Hrady, hrádky a tvrze

  na Písecku, DURDÍK, Tomáš – KAŠIČKA, František – NECHVÁTAL, Bořivoj, Písek 1995, s. 5–192.

  DURDÍK, Tomáš, Hrady kastelového typu 13. století ve střední Evropě, Praha 1998.

  DURDÍK, Tomáš, Zvíkov hrad, in: Vybrané středověké památky Prácheňska, DURDÍK, Tomáš –

  ADÁMEK, Jan – FRÖHLICH, Jiří – CHOTĚBOR, Petr, Praha 1998 (= Vlastivědná knihovnička

  Společnosti přátel starožitností 6), s. 19–54.

  DURDÍK, Tomáš, Ilustrovaná encyklopedie českých hradů, Praha 2000, s. 633–636.

  GERLE, Wilhelm Adolph – WÜRBS, Carl, Bilder aus Böhmens Vorzeit, Prag 1842.

  GLASER, C. A., Die Ruine Klingenberg in Böhmen, in: Erinnerungen an merkwürdige Gegenstände

  und Begebenheiten verbunden mit Novellen, Sagen und Geschichten, wie auch beigefügten

  Tableaux, Steinstichen, Karten, Planen und Musikalien 20, Neue Folge 4, MEDAU, Carl Wilhelm

  (ed.), Wien – Prag 1840, s. 254–255.

  GROSSING, F. R., Das Schloß Klingenberg auf der dem Feldmarschall Fürst zu Schwarzenberg

  Durchl. gehörigen Herschaft Worlik in Böhmen, Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater

  und Mode, 1817, č. 100, 13. 12., s. 407–410.

  GRUEBER, Bernhard, Charakteristik der Baudenkmale Böhmens, Mittheilungen der k. k. Central-

  -Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale, 1856, roč. 1, č. 10, October,

  s. 189–200, č. 11, November, s. 213–222.

  GRUEBER, Bernhard, Die Kaiserburg zu Eger und die an dieses Bauwerk sich anschliessenden

  Denkmale, Prag 1864 (= Beiträge zur Geschichte Böhmens III/II).

  GRUEBER, Bernhard, Die Kunst des Mittelalters in Böhmen 2. Die Zeit des Übergangsstyles und

  der Frühgotik (1230–1310), Wien 1874.

  HEBER, Franz Alexander, Böhmens Burgen, Vesten und Bergschlösser 2, Prag 1844.

  HEBER, František Alexandr, České hrady, zámky a tvrze 3, Praha 2008.

  HOUŠKA, Josef V., Návštěva na Zvíkově, Památky archaeologické a místopisné, 1855, roč. 1,

  seš. 5, 236–237.

  CHINI, Christine, Studien zur ehemaligen Minoritenkirche von Stein an der Donau, in: Jahrbuch für

  Landeskunde von Niederösterreich, 1999, roč. 65, s. 53–122.

  JANÁK, Ladislav, Zvíkov, Milevsko 1931.

  KESNEROVÁ, Gabriela, Navrátilovy kresby, in: Josef Navrátil. Obrazy a kresby (kat. výst.), Národní

  galerie v Praze, Palác Kinských, říjen – prosinec 1965, Praha 1965, s. 8–10.

  KUTHAN, Jiří, Hrad Zvíkov za vlády posledních Přemyslovců, Jihočeský sborník historický 1973,

  roč. 42, č. 2, s. 65–76, č. 3, s. 113–125.

  KUTHAN, Jiří, Gotická architektura v jižních Čechách. Zakladatelské dílo Přemysla Otakara II.,

  Praha 1975.

  KUTHAN, Jiří, Zvíkov. Dějiny a umělecké památky hradu, České Budějovice 1987.

  KUTHAN, Jiří, Zakladatelské dílo krále Přemysla Otakara II. v Rakousku a ve Štýrsku, Praha 1991.

  KUTHAN, Jiří, Česká architektura v době posledních Přemyslovců, Vimperk 1994.

  KUTHAN, Jiří et al., Dílo knížat a králů z rodu Přemyslovců, Praha 2018.

  LAVIČKA, Roman, Královský palác, in: LAVIČKA, Roman – ČAPEK, Ladislav – FRÖHLICH, Jiří et al.,

  Královská založení na jihu Čech za vlády posledních Přemyslovců, České Budějovice 2016,

  s. 31–53, 62–71.

  Letem českým světem. Půl tisíce fotograf. pohledů z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska, Praha

  1898.

  LÍBAL, Dobroslav – SVOBODA, Emanuel – MALÝ, Jaromír, Zvíkov. Státní hrad a okolí, Praha 1955 (=

  Publikace Státní památkové správy 11–6).

  LÍBAL, Dobroslav, Jiří Kuthan, Gotická architektura v jižních Čechách, Akademia Praha 1975 (rec.),

  Umění, 1976, roč. 2, č. 6, s. 565–566.

  LÍBAL, Dobroslav, Katalog gotické architektury v České republice do husitských válek, Praha 2001.

• Strana 28-29

  26 památky 1/2022/1

  Špitály ve Vyšším Brodě

  Historické stavby v kontextu několikasetletých dějin

  charity a památkové péče druhé poloviny 20. století

  Hospitals in Vyšší Brod

  Historical Buildings in the Context of Several

  Centuries of the History of Charity and Conservation

  in the Second Half of the 20th century

  Roman Lavička – Jarmila Hansová

  Abstrakt: Cílem této práce je představit vývoj

  obou vyšebrodských špitálů po stránce jejich

  stavební historie a alespoň v jejich nejdůleži

  -

  tějších charakteristikách a funkcích je zařadit

  do rámce širšího společenského kontextu od

  středověku až po 20. století. Jedna z hlavních ba-

  datelských otázek přitom směřovala k interpretaci

  funkce dvojice těchto zařízení (jednoho klášter-

  ního a jednoho městského) v 16. až 19. století.

  Při řešení bylo použito zejména ikonografických

  i písemných pramenů vázaných na cisterciácký

  klášter a městečko Vyšší Brod. V závěrečné čás-

  ti textu se autoři zaměřili na osudy historických

  budov ve 20. století a úsilí pracovníků památkové

  péče o záchranu městského špitálu, který však

  v šedesátých letech nakonec podlehl demolici.

  Klíčová slova: Vyšší Brod; sociální instituce;

  špitály; středověk; raný novověk; 20. století; pa-

  mátková péče

  Článek vznikl v rámci dílčího cíle „Tematické prů-

  zkumy památek“ financovaného z institucionální

  podpory Ministerstva kultury ČR na dlouhodo-

  bý koncepční rozvoj výzkumné organizace (IP

  DKRVO).

  Abstract: The aim of this thesis is to present the

  development of the two Vyšší Brod hospitals in

  terms of their building history and to place them,

  at least in their most important characteristics

  and functions, in the context of the wider social

  context from the Middle Ages to the 20

  th

  centu-

  ry. One of the main research questions was to

  interpret the function of both of these institutions

  (one monastic and one urban) in the 16

  th

  to 19

  th

  centuries. The research was based mainly on

  iconographic and written sources related to the

  Cistercian monastery and the little town of Vyšší

  Brod. In conclusion of the text, the authors focus

  on the history of historical buildings in the 20

  th

  century and the efforts of the conservationists

  to save the town hospital, which eventually suc-

  cumbed to demolition in the 1960s.

  Keywords: Vyšší Brod; social institutions; hos-

  pitals; Middle Ages; early modern age; 20th

  century; heritage preservation

  The article was written within the framework of

  the sub-objective „Thematic Surveys of Heri tage“

  funded by the Institutional Support for the Long-

  -Term Conceptual Development of a Research

  Organisation of the Ministry of Culture of the

  Czech Republic).

  Městečko Vyšší Brod vzniklo někdy v první polovině 13. století na horním toku Vltavy při

  česko-rakouské zemské hranici. Přibližně ve stejné době založili páni z Rožmberka ne-

  daleko výše položeného brodu při soutoku Vltavy a Menší Vltavice cisterciácký klášter

  osazený roku 1259 mnichy z mateřského kláštera v hornorakouském klášteře Wilhering.

  Nové opatství sloužilo jako nekropole zakladatelského rodu až do jeho vymření roku

  1611. Z našeho pohledu je neméně důležité, že bylo vrchností pro blízké městečko a další

  sídelní lokality na jeho panství. Klášter, respektive jeho donátoři z rodu Rožmberků stáli

  v polovině 14. století u zrodu nejstaršího zdejšího špitálu. Také blízké poddanské městeč-

  ko, které se utěšeně rozvíjelo nejen díky dálkové cestě, ale i klášterní vrchnosti, mělo svůj

  vlastní špitál nejpozději od konce středověku. Oba špitály sice dnes již neslouží svému

  účelu, ten měšťanský dokonce zanikl, přesto jejich staletí trvající existence zanechala

  v regionálních dějinách nesmazatelnou stopu.

  V prostoru jihozápadních Čech a Moravy se setkáváme s vlnou zakládání špitálů ojedi-

  něle už ve 13. století, kdy souvisí s rytířskými řády (Jindřichův Hradec kolem 1255). Ve

  14. století se špitály objevují hojněji – Plzeň (kolem roku 1320 s kaplí sv. Máří Magda

  -

  leny), České Budějovice (před rokem 1327 s kaplí sv. Václava), Český Krumlov (před

  rokem 1334 s kaplí sv. Jošta; druhý před rokem 1400 s kaplí sv. Alžběty), Švihov (kolem

  památky 1/2022/1 27 —54

  LÍBAL, Dobroslav – LANCINGER, Luboš, Zvíkov – arkádové nádvoří paláce a jeho přestavba

  v osmdesátých letech minulého století, Castellologica Bohemica, 1996, roč. 5, s. 23–34.

  LÍBAL, Dobroslav – LIŠKOVÁ, Alena, Hrad Zvíkov. Stavebně historický průzkum Královského

  paláce. Dílčí zhodnocení nálezů vnitřního nádvoří, Praha 1977, strojopis uložený v archivu NPÚ

  GnŘ, bez inv. č.

  MENCLOVÁ, Dobroslava, České hrady I, Praha 1972.

  MÜLLER, Friedrich, Die Künstler aller Zeiten und Völker II, Stuttgart 1857.

  PRIX, Dalibor, Hlava první. 796–1310, in: Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada.

  Architektura, KRATOCHVÍL, Petr (ed.), Praha 2009, s. 7–104.

  PRIX, Dalibor, Královské hrady, in: Dějiny v českých zemích 800–2000, PETRASOVÁ, Taťána –

  ŠVÁCHA, Rostislav (edd.), Praha 2017, s. 124–125.

  Sl., Vl., Zvíkov, Světozor, 1878, roč. 12, č. 15, 12. 4. , s. 190, obr. na s. 184–185.

  SEDLÁČEK, August, Hrady, zámky a tvrze království českého XI. Prácheňsko, Praha 1897.

  SOUKUP, Josef – WIRTH, Zdeněk, Zvíkov, Památky archaeologické a místopisné, 1909, díl XXIII,

  seš. VII–VIII, s. 457–548.

  SCHOTTKY, Julius Max, Die Burg Klingenberg, Monatschrift der Gesellschaft des vaterländischen

  Museums in Böhmen, 1828, roč. 2, October, s. 303–329.

  SOUKUP, Josef, Soupis památek historických a uměleckých v království Českém od pravěku do

  počátku XIX. století XXXIII, Politický okres Písecký, Praha 1910.

  TOMAN, Hugo, Archeologické procházky po jižních Čechách (dokončení), Památky

  archaeologické a místopisné, 1857, roč. 2, seš. 8, s. 358–362.

  TYL, František, Paměti Zvíkovské, obraz dějepisný a místopisný Zvíkova, hradu i panství, Praha

  1888.

  VARHANÍK, Jiří, Hlízová věž hradu Zvíkova, Průzkumy památek, 2000, roč. 7, č. 1, s. 15–32.

  VARHANÍK, Jiří – ZAVŘEL, Jan, K morfologii a petrografii raně gotické výstavby hradu Zvíkova,

  Památky a příroda, 1986, roč. 11, č. 2, s. 65–71.

  VARHANÍK, Jiří – ZAVŘEL, Jan, Nové nálezy architektonických článků z 13. století na hradě

  Zvíkově, Památky a příroda, 1989, roč. 14, č. 7, s. 457–462.

  VOSTŘELOVÁ, Věra, Zkamenělá hudba. Tvorba architekta Bernharda Gruebera 1806–1882, Praha

  2018.

  ZÍBRT, Čeněk, Z dějin zámku a panství Zvíkova, Časopis Musea Král. Českého, 1908, roč. 83, sv. 1,

  s. 76–117.

  Internetové zdroje

  https://digiarchiv.aiscr.cz/id/C-TX-199807167 [1. 7. 2022]

  Mgr. Marek Pařízek (nar. 1976)

  Národní památkový ústav, generální ředitelství

  parizek.marek@npu.cz

  ORCID ID: 0000-0002-5455-0433

  Historik umění a památkář. Absolvent oboru teorie a dějiny výtvarných umění na Katedře dějin

  umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci u prof. Iva Hlobila. Od roku 2008

  zaměstnán v Národním památkovém ústavu, v současnosti na generálním ředitelství v oddělení

  výzkumů a průzkumů.

  Mgr. et Mgr. Jana Pařízková Čevonová, Ph.D. (nar. 1976)

  Národní památkový ústav, generální ředitelství

  cevonova.jana@npu.cz

  ORCID ID: 0000-0002-3241-4393

  Historička umění a památkářka. Studovala obor teorie a dějiny výtvarných umění na Katedře dějin

  umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, kde obhájila disertační práci. Od roku

  2005 pracuje v Národním památkovém ústavu, nejdříve na územním odborném pracovišti v Brně

  a od roku 2007 na generálním ředitelství, nyní v oddělení výzkumů a průzkumů.

• Strana 30-31

  památky 1/2022/1 2928 památky 1/2022/1

  roku 1342 s kaplí sv. Jana Evangelisty), Bavorov (roku 1359 s kaplí Božího Těla), Třeboň

  (roku 1384 s kaplí sv. Alžběty), Jindřichův Hradec (roku 1399 u kostela sv. Alžběty), Telč

  (roku 1414 u kostela sv. Ducha), Slavonice (po roce 1414 s kaplí sv. Jana Křtitele) a Jem-

  nice (před rokem 1462 s kaplí sv. Alžběty). V rámci rožmberského dominia vznikaly v prů-

  běhu 14. a 15. století všechny tři základní kategorie špitálů – fundované a vydržované

  kláštery, zřízené šlechtou i založené městskou obcí či jednotlivými měšťany.

  1

  Pro zjednodušenou představu o regionálním rozsahu tohoto fenoménu napříč staletími je

  účelné uvést alespoň stručnou statistiku jejich výskytu v příhraniční oblasti jižních Čech.

  Na panstvích Vyšší Brod, Rožmberk, Nové Hrady a Český Krumlov

  2

  bylo od 14. do 18.

  století založeno celkem 22 špitálů, přičemž u poloviny z nich je doložena jejich existence

  nejpozději na počátku 17. století. Čtyři špitály se později přestěhovaly do mladších budov

  a v jednom případě se nepodařilo špitální dům lokalizovat, takže jsme ve vymezené

  1 TEJČEK, Michal – HŮRKOVÁ, Jindra, Klatovský špitál a špitálský dvůr u Svatého Rocha, Sborník

  prací z historie a dějin umění, 2006, roč. 4, s. 49–114, zde s. 50; KADLEC, Jaroslav, Špitál sv. Václava

  v Českých Budějovicích, Acta regionalia, 1970–1971, s. 65–76; KUBÍKOVÁ, Anna, Českokrumlovský

  špitál a kostel sv. Jošta, Jihočeský sborník historický 1997–1998, roč. 46–47, s. 104–110; LANCINGER,

  Luboš – VLČEK, Pavel, Český Krumlov. Budějovická brána a bývalý špitál (čp. 99–103). Stavebněhis-

  torický průzkum, SÚRPMO Praha, 1991, rkp. NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, plánový archiv, arch.

  č. PD 2445; LOVĚTÍNSKÁ, Ivana, Historie špitálu u sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci v raném

  novověku, diplomová práce, Ústav archivnictví a pomocných věd historických, FF JU v Českých

  Budějovicích, 2017, s. 28–30; DOSTÁLOVÁ, Jana, Počátky fungování špitálu v Telči s přihlédnutím

  k dějinám každodennosti na začátku 17. století, Památky Vysočiny 2013, 5, s. 101–116.

  2 V rozsahu dle stavu v polovině 19. století; blíže PALACKÝ, František, Popis Království českého v ja

  -

  zyku českém i německém, Praha 1848.

  Obr. 1. Vyšší Brod, budova špitálu s kaplí sv. Josefa (původně sv. Alžběty) na okraji klášterního areálu

  (označeno 1) a městský špitál na jižním konci náměstí poblíž farního kostela sv. Bartoloměje (označeno

  2), originální mapa stabilního katastru z roku 1826, zdroj: © ČÚZK, archiv

  Obr. 2. Vyšší Brod, špitální kaple sv. Josefa (původně sv. Alžběty) po barokní přestavbě kolem roku 1670,

  pohled přes rybník v opatské zahradě, foto: Roman Lavička, 2007

• Strana 32-33

  památky 1/2022/1 3130 památky 1/2022/1

  oblasti zjistili celkem 25 objektů.

  3

  V současné době se pouze čtyři z těchto domů těší

  statusu kulturní památky (klášterní špitál ve Vyšším Brodě a tři další v Českém Krum-

  lově), a i proto dnes víme více o jejich stavební podobě, ne vždy však také o jejich his-

  torii. Třináct chudobinců bylo v rozmezí od sklonku 19. do poloviny 20. století zbořeno.

  O míře zachování historických konstrukcí osmi z dosud existujících a zároveň památkově

  nechráněných špitálních budov dosud víme jen velmi málo. Stav poznání tohoto typu

  historických staveb je opravdu velmi skrovný, a tudíž má jistě smysl se touto problema-

  tikou dále podrobněji zabývat.

  Počátky špitálů a důvody jejich zakládání

  Nejstarší špitály byly v prvých staletích našeho letopočtu zakládány pro krátkodobé

  ubytování poutníků, kteří směřovali ke svatým křesťanským místům. Útulky pro pocestné

  (hospitium) se nejčastěji zřizovaly při klášterech, sídlech biskupů a kapitul, tedy jejich

  zakladateli tehdy byly vesměs církevní instituce. Cášská synoda, která roku 817 vedla

  k úpravě řeholního života, předepsala jako nezbytnou součást kláštera domus hospitum

  pro vznešené a významné návštěvy a vně klausury hospitale pauperum pro chudé, ne-

  mocné a poutníky. S novou vlnou poutnictví v 11. století se od vlastních špitálů (hospita-

  le, domus hospitalis apod.) začaly oddělovat útulky pro pocestné, kterým poskytovaly

  pohostinství pouze kláštery. Středověký špitál se tak stal především sociální institucí, ve

  které nacházeli příbytek chudí, staří, sirotci a další potřební, kteří se o sebe již nemohli

  postarat. Od 12. století se fundátory špitálů stále častěji stávali světští panovníci a poslé-

  ze také šlechtici a mohovití měšťané. Z církevních řádů se na péči o nemocné a chudé

  zaměřily křižovnické a rytířské řády.

  4

  V našich zemích se první zmínky o špitálech objevují od 12. století, kdy byly většinou

  zakládány u klášterů. Patrně nejstarší z nich pochází z roku 1132 a týká se špitálu v bene-

  diktinském klášteře na Sázavě. Nejstarší známou měšťanskou špitální fundací v českých

  zemích byl špitál sv. Ducha v Brně z roku 1238.

  5

  Podobně jako jinde v Evropě i na území

  českých zemí se kromě špitálů ve významu chudobinců někdy nacházely také útulky pro

  malomocné (leprosária), kam byli – kvůli nezbytné separaci – přijímáni lidé s nakažlivými

  chorobami. Na výše zmíněných čtyřech jihočeských panstvích se ale zmínky o leprosáriu

  objevují pouze na jediném místě.

  6

  Současná historiografie nazývá středověké špitály sociálními institucemi, které sloužily

  pro zaopatření potřebných. Je to sice pravda, ale ne úplná. Špitál byl zároveň domem

  modlitby. Jeho obyvatelé se museli každodenně modlit za osobu zakladatele a její úmy-

  sly a denně navštěvovat mši svatou. Nijak neskrývanou motivaci jednotlivých fundátorů

  představovala snaha o spásu duše své a členů jejich rodiny. Ve fundačních listinách

  mnohdy nalezneme přesně stanovené modlitby, kterými byli špitálníci zavázáni uctít

  nejen památku zemřelého, ale i zajistit pomoc pro vysvobození z očistce.

  7

  Mocní tohoto světa odkazovali nemalé statky na zbožné účely včetně špitálů často až

  na sklonku svého života, kdy myšlenky na smrt a spásu duše již zřejmě byly neodbytné.

  Kupříkladu Petr I. z Rožmberka krátce před svou smrtí († 1347) významně přispěl na

  3 Srovnávací přehled historických špitálů na panství Vyšší Brod a sousedních panstvích Rožmberk,

  Nové Hrady a Český Krumlov bude publikován v samostatné stati.

  4 ISENMANN, Eberhard, Die deutsche Stadt im Mittelalter 1150–1550, Wien – Köln – Weimar 2014,

  s. 574; ROUČKA, Bohuslav, Špitály, jejich majetek, správa a postavení v daňovém systému českého

  feudalismu, Právněhistorické studie 1966, roč. 12, s. 41–90, zde s. 43–46; SVOBODNÝ, Petr – HLA

  VÁČKOVÁ, Ludmila, Pražské špitály a nemocnice, Praha 1999, s. 7–8; KACETL, Jiří, Historie stře-

  dověkého měšťanského špitálu na Horním předměstí Znojma, Sborník Státního okresního archivu

  Znojmo, 2008, s. 87–107, zde s. 87–89.

  5 TEJČEK, M. – HŮRKOVÁ, J., Klatovský špitál, s. 50–51; KACETL, J., Historie středověkého, s. 88.

  6 Ve starší fázi existence českokrumlovského městského špitálu sv. Alžběty na severním okraji Latrá-

  nu. Ještě v 16. století byl nazýván Siechenhaus, tedy chorobinec. Blíže LANCINGER, L. – VLČEK, P.,

  Český Krumlov. Budějovická brána a bývalý špitál, s. 2–3.

  7 LOMIČKOVÁ, Radka, Vizitační protokoly cisterciáckých klášterů ve 14. století, diplomová práce,

  Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav českých dějin, 2006, s. 100–101. V některých

  zakládacích a darovacích listinách se dokonce objevovaly formulace, že na dobročinné účely darují

  majetek, který nabyli neprávem. ROUČKA, B., Špitály, s. 43.

  krumlovský špitál sv. Jošta (který zřídil před rokem 1334) a zároveň založil vyšebrodský

  špitál sv. Alžběty. Text příslušné donační listiny ve prospěch špitálu sv. Jošta začíná velmi

  výmluvně: „Evangelium blahoslaveného Jana: Jestliže říkáme, že nemáme žádné hříchy,

  my sami jsme svedeni a pravda v nás není. Na tomto místě [prorok] Daniel předvídal

  a všem věrným radil, říkaje: Tvé hříchy vykoupí almužny.“

  8

  Jindřich ze Švamberka († 1523)

  zakládal špitál v Boru u Tachova roku 1515 mimo jiné na památku a pro spásu duše svého

  otce. Sám v té době strádal dlouhodobou nemocí, a proto naléhal na rychlou výstavbu

  špitálu, aby se dočkal jeho vysvěcení, než si jej Bůh povolá k sobě.

  9

  Petr Vok z Rožmber-

  ka ve své závěti z roku 1610, tedy krátce před smrtí, odkázal špitálům v Benešově nad

  Černou, Horní Stropnici, Trhových Svinech a Velešíně po 300 kopách grošů míšeňských,

  špitálu v Kaplici 500 kop grošů míšeňských.

  10

  Odkazy špitálům, pokaždé zavazující jejich obyvatele k modlitbám za duši testátora

  a jeho rodinu, se pravidelně objevují i během dalších staletí, bez ohledu na to, kdo byl

  autorem závěti.

  11

  Nejinak tomu bylo v zakládací listině špitálu v Horním Dvořišti na panství

  Rožmberk z roku 1723, kterou sepsal zdejší měšťan a rychtář Řehoř Kollman. I on se sna-

  žil zajistit spásu duše své a své rodiny stejným způsobem, jaký známe již ze středověku.

  V listině předeslal, že „chudí jsou nazýváni vrátnými nebes, tedy vše se směřuje k Bohu

  prostřednictvím chudých, proto tedy není nic nesprávného na tom, používat v každé

  době tento klíč nebes, kterýmž je svatá modlitba“. V souvislosti s tím stanovil, že špi-

  tálníci se mají každodenně modlit dva růžence za něj, jeho ženu Kateřinu, jejich dědice

  a všechny štědré dobrodince.

  12

  Nejen ve středověku, ale i v dobách mnohem mladších

  tak stále platilo obecné přesvědčení, že modlitba chudých měla u Boha mnohem větší

  váhu než modlitba mocných a majetných.

  13

  Právní a hmotné podmínky pro založení, fungování a správu špitálů

  Založení špitálu nebylo jen otázkou rozhodnutí jednotlivce. Než se šlechtic mohl pustit

  do tohoto podniku a vyčlenit nějakou část svého majetku pro jeho hmotné zabezpečení,

  potřeboval k tomu svolení krále a příslušného biskupa. Podle starého českého práva

  totiž nikdo nemohl svobodně disponovat svým majetkem ani činit odkazy ke zbožným

  účelům, pokud s tím panovník dopředu nesouhlasil. Mělo se tak zamezit tomu, aby pa-

  novník nebyl poškozován ve svém odúmrtním právu (tj. právu dědit majetek po svém

  poddaném, pokud zemřel bez mužských potomků),

  14

  které tvořilo podstatnou část jeho

  příjmů. Poddaní z podobných důvodů žádali o svolení svou vrchnost. Například výše

  zmíněný Řehoř Kollman tak musel získat souhlas hraběte Buquoye a samozřejmě také

  pražské arcibiskupské konzistoře.

  15

  Bez svolení biskupa příslušné diecéze nebylo možné založit špitály, protože při nich

  obvykle vznikaly kaple či kostely, případně hřbitovy, jež bylo nutno vysvětit a začlenit do

  organizace příslušné farnosti. Protože do špitální kaple či kostela postupně začali do-

  cházet i místní farníci a farním kostelům pak unikala část příjmů za bohoslužebné úkony

  8 PAVELEC, Petr, Počátky hradu a města, in: Český Krumlov. Od rezidence k památce světového

  kulturního dědictví, GAŽI, Martin – PAVELEC, Petr (edd.), České Budějovice 2010, s. 25–56, zde s. 52.

  9

  LAVIČKA, Roman, Zapomenutý špitál sv. Alžběty v Boru u Tachova a jeho výstavba v letech

  1515–1518… neb potom Buoh vie, kdy bychom [se] biskupa dočkali, aby jej posvětil. Průzkumy pa-

  mátek 2021, roč. 28, s. 85–106, zde s. 87, 91–92.

  10 TEICHL, Anton, Geschichte der Herrschaft Gratzen, Gratzen 1899, s. 102, 155, 228, 287 a 341. Zda

  byly skutečně vyplaceny sumy, které Petr Vok odkázal mnoha stranám, se s ohledem na složitost

  vyjednávání kolem naplnění jeho poslední vůle už asi nikdy nedozvíme. Srov. KUBÍKOVÁ, Anna,

  Testament posledního Rožmberka, in: Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami,

  GAŽI, Martin (ed.), České Budějovice 2011, s. 104–105.

  11 Přehledně to dokládá rozbor těchto pramenů z let 1504–1768 pro jeden z měšťanských špitálů

  v Praze. KATOVSKÁ, Jitka, Špitál sv. Pavla v Praze, diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity

  Karlovy, Katedra pomocných věd historických a archivního studia, Praha 2008, s. 38–41.

  12 SOkA Český Krumlov, Archiv města (dále AM) Horní Dvořiště, kniha č. 32, kniha špitálních účtů

  (1723–1850), nestr.

  13 LOMIČKOVÁ, R., Vizitační protokoly, s. 100–101.

  14 Blíže RAMEŠ, Václav, Slovník pro historiky a návštěvníky archivů, Praha 2005, s. 187.

  15 SOkA Český Krumlov, AM Horní Dvořiště, kniha č. 32, kniha špitálních účtů (1723–1850), nestr.

• Strana 34-35

  památky 1/2022/1 3332 památky 1/2022/1

  či v rámci sbírek, bylo také nutno získat souhlas místního faráře. V praxi se tato situace

  často řešila stavbou špitálu poblíž farního kostela, kam špitálníci chodili na mše. Základní

  majetek věnovaný špitálu jeho fundátorem se postupně rozrůstal darováním dalších

  statků a důchodů členy rodiny zakladatele či dalšími osobami. Také každá z těchto ná-

  sledujících nadací musela být schválena panovníkem. Pokud byla součástí špitálu kaple,

  mohly být ve středověku dalším zdrojem financí odpustkové listiny. Smyslem odpustků

  bylo prominutí časného trestu za hříchy v případě, že věřící splnil určité podmínky, ze-

  jména pokud hmotnými a finančními dary přispěl na podporu chudých nebo na zařízení

  jim sloužících staveb.

  16

  Úměrně navyšování majetku záduší mohl být zvětšován i počet špitálních míst. Proto-

  že příjmy špitálů nebývaly zpravidla nijak závratné a živobytí jejich chovanců skromné,

  bývali v řadách špitálníků vždy vítáni ti, kdo mohli špitálu přinést nějaký další majetek.

  O nejdůležitějších potřebách špitálníků se dozvídáme z konkrétních určení některých

  odkazů v podobě menších platů či hotových peněz. Velmi početnou skupinu představo-

  valy odkazy určené na opravu a výstavbu špitálních budov, jejich osvětlení a vyhřívání,

  ale i na vytápění lázní či nákup sukna pro ošacení. Některé městské špitály dostávaly

  podíl z výnosu mýtného, z masných a pekařských krámů, z pokut a podobně. Na chudé

  ve špitálu se také pravidelně vybíraly almužny.

  17

  Nejvyšší dohled nad špitálním majetkem a chodem špitálu měl vždy zakladatel či jeho

  potomci, kteří však výkon fundátorských práv obvykle svěřovali správcům, které sami

  jmenovali. Často (ne však vždy) tuto roli zakladatel přidělil městské radě, která pak jme-

  novala konkrétní „špitální úředníky“, většinou dva, často členy městské rady, aby dohlíželi

  především na jeho provoz a hospodaření. Kromě nich fundátor a městská rada, někdy za

  účasti místního faráře, jmenovali bezprostředního správce, který bydlel přímo ve špitále

  a byl vyživován na jeho náklady, aby vedl chod celého domu. Mezi jeho povinnosti pat-

  řilo mimo jiné každoročně skládat účty o hospodaření špitálu a najímat služebné osoby,

  jejichž počet přesně určil zakladatel a které měly posluhovat nemocným a starat se o čis-

  totu. U špitálů, jejichž zřizovateli byly kláštery, o správě klášterního majetku rozhodoval

  opat a konvent, správce špitálu pocházel vždy z řad řeholníků. Protože se stávalo, že se

  správci někdy na úkor svěřeného majetku sami obohacovali, fundátoři se snažili, aby tuto

  funkci zastávala taková osoba, která je finančně dostatečně zajištěna. Pokud zakladatel

  nebyl se správou špitálního jmění spokojen, mohl správce dle své vůle změnit.

  18

  Kdo mohl využívat dobrodiní špitálů?

  Na otázku, kdo ve středověku našel ve špitále přístřeší, nám může odpovědět pražský

  arcibiskup Arnošt z Pardubic († 1364). Charakterizoval špitál jako „posvátné místo, kde

  žijí osoby dopuštěním Božím ponížené a ubohé, zbavené všech časných statků a po-

  moci přátel“.

  19

  Potřebných lidí však byl velký počet a špitály v žádném případě nemohly

  stačit pro všechny. Zdá se, že místo ve špitále získali především ti, kteří měli určitou

  „protekci“, neboť počet míst byl velmi omezený, zřídkakdy na více než deset.

  20

  Navíc je

  nutno si uvědomit, že pojem „chudý“ se ve středověku neužíval ve významu nemajetný,

  spíše znamenal „potřebný“, ten, který měl málo možností nalézt pomoc a zastání. Nelze

  si představovat, že středověké špitály sloužily pro nejchudší z nejchudších, námezdní

  dělníky, čeleď a jim podobné, protože těm nepříslušela práva měšťanů. Nejubožejším

  chudákem podle vidění středověkého kněze či veřejného činitele byl někdejší „boháč“,

  zámožný pán, který krutostí osudu ztratil majetek a jmění.

  21

  Mimo chudáků, kteří se kvůli stáří a nemoci nebyli schopni o sebe postarat a žili zde na

  náklady špitálu, byli do špitálů přednostně přijímáni ti, kdo si zakoupili „provizi“, tj. doži-

  votní ubytování s plným zaopatřením a v případě nemoci i potřebným ošetřením, nebo

  16 ROUČKA, B., Špitály, s. 42 a 47–49.

  17 ROUČKA, B., Špitály, s. 45, 51–69.

  18 ROUČKA, B., Špitály, s. 70–79.

  19 TEJČEK, M. – HŮRKOVÁ, J., Klatovský špitál, s. 49.

  20 HOFFMANN, František, České město ve středověku, Praha 1992, s. 339.

  21 Srov. MACEK, Josef, Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526) III. Města, Praha 1998, s. 106–107,

  145–147.

  ti, kteří si odevzdáním nemovitosti nebo peněz špitálu zajistili z jeho výnosu jeho pevný

  roční důchod.

  22

  Například roku 1617 byl do špitálu v Pardubicích přijat Jan Melkáš ze

  vsi Chvojenec jen s tím, poukáže-li špitálu svou krávu a správci peněz složí nějakou

  hotovost.

  23

  Ze žádostí o přijetí do vrchnostenského špitálu v Třeboni zhruba z přelomu

  17. a 18. století vyplývá, že pokud se naskytla příležitost, přednost pravidelně dostávali ti

  uchazeči, kteří byli ochotni část svého majetku věnovat majitelům špitálu – tedy schwar-

  zenberskému panství.

  24

  Před ostatními pak měli přednostní právo na ubytování členové rodiny zakladatele.

  25

  S tím se setkáváme například ve městě Polná (okres Jihlava): v roce 1447 tu založil a fi-

  nančně zabezpečil špitál pro 12 osob Jan Sezima z Rouchova, který v něm pak dožíval

  svůj život.

  26

  Šanci na přijetí do špitálu také výrazně zvyšovala přímluva nějaké vážené

  osoby nebo zásluhy samotného žadatele či člena jeho rodiny, například pokud někdo

  zastával nějaký městský úřad nebo pracoval pilně v řemesle přispívajícím k prosperi-

  tě obce. Výhodu znamenalo také to, pokud byl žadatel schopen vykonávat ve špitále

  nějakou práci. Mezi přijatými se však nalézala řada těch, kteří byli opravdu nemohoucí,

  věkem sešlí, upadli do velké chudoby, popřípadě byli „slabomyslní“.

  27

  Po jak dlouhou dobu – nebo pro které špitály – platilo, že do špitálu mohl být přijat pouze

  člověk disponující právy měšťana, se nám nepodařilo zjistit. Jak vyplývá z některých

  dílčích studií či pramenů, které se vztahují k jednotlivým špitálům, mohl každý zakladatel

  stanovit podmínky vstupu do špitálu libovolně. Záleželo pochopitelně také na tom, jak

  velká byla poptávka po umístění ve špitále, který měl vždy velmi omezenou kapacitu.

  Například ve špitále sv. Pavla, který měl sloužit především měšťanům Starého Města

  pražského, byli všichni špitálníci měšťanského původu. Nikdy se mezi nimi nevyskytl

  například někdo z poddaných.

  28

  Jiná situace vládla v menších městech. V Jindřichově

  Hradci byl do jednoho z městských špitálů kolem roku 1520 přijat stařec sedlák, opuštěný

  po smrti příbuzných, a kromě něj tu žil i jiný zmrzačený sedlák.

  29

  V zakládací instrukci

  špitálu sv. Jana Křtitele v témže městě z roku 1564 stanovil Adam z Hradce posloupnost

  jednotlivých panství, ze kterých měli být chudí přijímáni. Rozhodující byl podíl těchto pan-

  ství na hmotném zabezpečení špitálu. Na prvním místě stáli obyvatelé města Jindřichova

  Hradce, zejména členové cechů, následovalo panství hradecké, hlubocké a žirovnické.

  O přijetí konkrétních lidí rozhodovala městská rada, která měla u každého uchazeče

  zjistit, zda nemá špatnou pověst, není-li nakažen infekční chorobou či není-li „bláznivý“.

  Pro dlouhodobě nemocné sloužil „domek malomocných“.

  30

  V případě špitálů zakládaných vrchností mívali pochopitelně přednost vysloužilí a ne-

  mocní zaměstnanci panství,

  31

  jak to vidíme například v instrukci krumlovského špitálu

  sv. Jošta z roku 1711. Je sympatické, že slepí, nepohybliví a neschopní lidé nesměli být ze

  špitálu propouštěni; tento trest však čekal na chovance, kteří dvakrát nebo třikrát porušili

  špitální řád. Že prioritou špitálu nebylo starat se o těžce nemocné, vysvítá z obnovené

  knížecí instrukce z roku 1826, v níž se výslovně nedoporučovalo přijímat lidi slepé, hluché,

  22 ROUČKA, B., Špitály, s. 45.

  23 SCHWALLER, Jan, Pardubický špitál (1737) 1744–1753 (rozbor účtů), Východočeský sborník histo-

  rický, 1997, 6, s. 183–202, zde s. 189.

  24 MATLAS, Pavel, Panský špitál jako prostředek disciplinace poddaných? K sociálnímu zabezpečení

  raně novověkého venkova, in: Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén. Ambivalence

  dobových perspektiv, individuální a kolektivní strategie chudých a instrumentária řešení, HLAVAČKA,

  Milan – CIBULKA, Pavel, et alii, Praha 2013, s. 204–234, zde s. 222–223.

  25 ROUČKA, B., Špitály, s. 45.

  26 TAUSCH, Jaromír, Špitály na Českomoravské vrchovině, Vlastivědný sborník Vysočiny. Oddíl věd

  společenských, 1998 (vyd. 1999), roč. 11, s. 267–284, zde s. 268 a 270.

  27 KATOVSKÁ, J., Špitál sv. Pavla v Praze, s. 47–60.

  28 A to ani z vesnic, které přímo patřily špitálu a tvořily jeho hospodářské zázemí. Blíže KATOVSKÁ, J.,

  Špitál sv. Pavla v Praze, s. 47–48.

  29 MACEK, J., Jagellonský věk, s. 106–107, 145–147.

  30 LOVĚTÍNSKÁ, I., Historie špitálu, s. 71.

  31 MATLAS, P., Panský špitál, s. 214.

• Strana 36-37

  památky 1/2022/1 3534 památky 1/2022/1

  duševně nemocné a nepohyblivé; pokud však taková nemoc postihla chovance až ve

  špitále, bylo tam o něj postaráno.

  32

  Podle druhu a množství prostředků a počtu míst, které měl špitál k dispozici, nabízel po-

  třebným pomoc v různé podobě: buď prosté ubytování, nebo včetně stravy a peněžního

  příspěvku, případně pouze jídlo, nebo jen finanční příspěvek.

  33

  Vyšebrodský klášterní špitál s kaplí sv. Alžběty, později sv. Josefa

  Nejstarší vyšebrodský špitál pod správou kláštera nechal zřídit Petr I. z Rožmberka ne

  -

  daleko řeky při cestě z městečka do kláštera (dnes ulice Míru čp. 122) s velkou pravděpo-

  dobností krátce před svou smrtí v roce 1347.

  34

  O rozsahu nadání této sociální instituce se

  však dozvídáme až zpětně z listiny vydané jeho syny na počátku roku 1380.

  35

  Zakladatel

  Petr I. daroval klášteru vesnici Neslbach

  36

  s ornou půdou a sadem, s obdělávanými

  a neobdělávanými poli, loukami a pastvinami, vodami a potoky, se všemi právy, s výnosy

  desátků a dalšími současnými i budoucími užitky, aby řádoví bratři mohli živit a vydržovat

  ve špitálu šest chudých. Na den svatého Kalixta (14. října) se mělo každoročně v kláš-

  teře slavit anniversarium, tedy připomínka úmrtí Petra I. z Rožmberka. V předvečer se

  zpívaly vigilie a následující den pak opat, pokud mu v tom nezabránila vážná příčina,

  celebroval mši a přítomní bratři kněží ve stejný den četli mše za duši donátora, všech

  jeho předků a všech věrných zesnulých. Téhož dne se měl v refektáři podávat dvěma

  32 KUBÍKOVÁ, A., Českokrumlovský špitál, s. 107.

  33 KATOVSKÁ, J., Špitál sv. Pavla v Praze, s. 48–52.

  34 KAINDL, Dominik, Dějiny kláštera Vyšší Brod v Čechách, Libice nad Cidlinou 2008, s. 22. Ve stejném

  roce obdaroval Petr I. z Rožmberka v rezidenčním Krumlově špitál sv. Jošta, k tomu SCHMIDT, Va-

  lentin – PICHA, Alois, Urkundenbuch der Stadt Krummau in Böhmen I. 1253–1419, Prag 1908, s. 15–17,

  list č. 80; MILLAUER, Franz Xaver Maximillian, Fragmente aus dem Nekrolog de Zisterzienser-Stiftes

  Hohenfurt, Prag 1819, s. 53 – Petr I. je zde zmiňován jako „tercius fundator hujus monasterii“.

  35 PANGERL, Mathias, Urkundenbuch des Cistercienserstiftes B. V. Mariae zu Hohenfurt in Böhmen,

  Wien 1865, s. 179–185, list č. CLVII. Za pomoc s překladem listiny a další konzultace autoři děkují

  Mgr. Jánu Trnkovi.

  36 Nesselbach – dnes ves Větrná (okres Český Krumlov) ležící 1,5 km od Malšína.

  stům chudých oběd s přilepšením („cum pitantiis“, tj. strava nad obvyklý řeholní příděl)

  a každému z nich měl být dán vídeňský denár

  37

  , aby v modlitbách pamatovali na duši

  zakladatele, jeho předků a všech věrných zemřelých. Dále se měli nejen všichni mniši,

  ale i kněží a laičtí bratři každý den „s ohledem na božskou odměnu“ ve svých zvlášt

  -

  ních pobožnostech modlit za duši zakladatele. Opat a převor kláštera byli vázáni svým

  svědomím, že pokud cokoliv z uvedených povinností zanedbají, pak pokuta, ke které se

  zavázali, je „nemine v den posledního soudu“.

  38

  V této souvislosti je potřeba připomenout, že to nebylo jediné nadání Petra I. z Rožmber-

  ka tohoto druhu. S manželkou Kateřinou věnovali 15. června 1347 „pro odpuštění hříchů

  našich a našich předků“ krumlovskému špitálu sv. Jošta, který Petr I. založil, do věčného

  držení nemovitosti a důležité hospodářské výnosy.

  39

  Proto mělo být v krumlovském špi-

  tálu na věčné časy živeno s myšlenkou na spásu duše Petra I. osm chovanců, za spásu

  jeho ženy Kateřiny čtyři a za paní Domku jeden a jejich počet se neměl měnit. Z uvedené

  listiny můžeme získat velmi přesnou představu i o tom, jak byly hmotně zajišťováni po-

  třební v současně založeném špitálu ve Vyšším Brodě.

  40

  Synové zakladatele – Petr II. († 1384), Jan († 1389), Jošt († 1369) a Oldřich († 1390) z Rožm-

  berka – někdy mezi lety 1357 a 1369 společně koupili za 124 kop grošů ves Aynsidel

  41

  se

  37 Vídeňský denár nebo také fenik (Pfennig) byla drobná stříbrná mince používaná zejména v Rakous-

  ku od 12. století, 30 denárů tvořilo jeden šilink a 240 denárů, tedy 8 šilinků, se počítalo do jedné

  libry (Pfund). CZEIKE, Felix, Historisches Lexikon Wien in 5 Bänden, Wien 1995, Band IV., Le-Ro,

  s. 538–539.

  38 PANGERL, M., Urkundenbuch, s. 180–181, list č. CLVII.

  39 Šlo o dvůr v Zahrádce nedaleko Chabičovic východně od Českého Krumlova a roční výnos ze cla ve

  Frymburku, z mýta v Dolním Dvořišti a cla ve Studánkách. Přidal špitálu též desátek ze všech plodů

  a bylin, které se urodí v zahradě přiléhající k ohradní zdi krumlovského kláštera. Manželka Kateřina

  darovala klášteru také vesnici Jamné se všemi pozemky.

  40 PAVELEC, P., Počátky hradu a města, s. 52–53.

  41 Jinak také Einsiedel, dnes zaniklá ves Poustevna (okres Český Krumlov), přibližně v polovině cesty

  z Větrné do Přízeří.

  Obr. 3. Vyšší Brod, cisterciácký klášter a město, detail, špitální kaple sv. Josefa (původně sv. Alžběty)

  s navazující budovou špitálu v popředí při rybníku pod klášterem, perokresba vyšebrodského učitele

  A. Halla, 1787, zdroj: Cisterciácké opatství Vyšší Brod, fond Cisterciáci Vyšší Brod, karton č. 90, sign. I/132

  Obr. 4. Vyšší Brod, areál cisterciáckého kláštera a klášterní špitál s kaplí sv. Josefa (původně sv. Alžběty),

  původní číselné označení 59 a 61, originální mapa stabilního katastru z roku 1826, zdroj: © ČÚZK, archiv

• Strana 38-39

  památky 1/2022/1 3736 památky 1/2022/1

  všemi výnosy a celým panstvím k ní patřícím, k tomu přidali jednu libru (240 ks) vídeň-

  ských denárů jako stálý plat z mýta v Rožmberku nad Vltavou a vše pak darovali klášteru

  a špitálu. Za to museli řádoví bratři, jak kněží, tak laici, každoročně věrně a slavnostně

  sloužit třetí den po svátku svatého Ambrože (7. prosince) o anniversariu matky Kateřiny

  z Vartenberka († 1355) vigilie a na druhý den zpívanou a čtenou mši s dalšími povinnými

  obřady. Ten den měli řeholníci každý rok dostat jednu kopu grošů na přilepšenou při

  obědě a osm grošů na oběd pro patnáct chudých, kteří měli být toho dne nakrmeni.

  Druhá kopa grošů z výnosů vsi Aynsiedel se čtyřikrát během roku o tzv. suchých dnech

  rozdělila bratřím v konventu, pokud v postním období odříkali sedm kajících žalmů za

  duši matky Rožmberků a rovněž na ni pamatovali při svých mších. Pokud třetí den po

  svatém Vítu (15. června), v den anniversaria paní Markéty z Bavorova († 1357), tety

  Rožm berků, odsloužili opat i bratři, klerici i laici, vigilie a mše i „modlitby se vší zbožností

  a pozorností“, náleželo jim při obědě přilepšení ve výši jedné kopy grošů. Zároveň měl

  být třiceti chudým po občerstvení dán jednomu každému vídeňský denár. Zbylý úrok ze

  vsi Aynsiedel byl určen k prospěchu a užitku chudým klášterního špitálu, z uvedeného

  výnosu měli být živeni čtyři chudí, dva za spasení duše matky Kateřiny z Vartenberka

  42

  a dva za spásu duše tety Markéty z Bavorova.

  43

  Podle mladšího popisu vyšebrodské farnosti, který vznikl přibližně v polovině 19. století,

  byla související špitální kaple sv. Alžběty postavena údajně až v roce 1371,

  44

  což ovšem

  dnes nelze nijak ověřit. Ve stejné době však bratři Petr II., Oldřich a Jan z Rožmberka

  naplnili část poslední vůle bratra Jošta zesnulého v roce 1369. Listinou ze 14. září 1371

  darovali vyšebrodskému klášteru a špitálu vesnici Chunratslag

  45

  se všemi výnosy a dů-

  chody.

  46

  Řeholní bratři, klerici i laici, za to museli každoročně – v den výročí. Joštova

  úmrtí na den svatého Jana Křtitele (24. června) a následujícího dne – učinit vše, co bylo

  obvyklé při bohoslužbách a při jídle během slavení anniversarií zakladatelů kláštera.

  Zároveň měli nakrmit 60 chudých chlebem a pivem a každému z nich dát po jednom

  vídeňském denáru. Ze zbylého úroku uvedené vsi byl opat povinen na věky chovat a opa-

  trovat ve špitále za spasení Joštovy duše další dva chudé společně s devíti, kteří zde již

  tehdy pobývali, klášter se tehdy začal nově starat celkem o 11 osob.

  47

  Na žádost Petra II. z Rožmberka, probošta kaple Všech svatých na Pražském hradě,

  a jeho bratra Jana z Rožmberka udělil římský kardinál Pileus 7. května 1379 sto dní od-

  pustků všem kajícníkům, kteří v určené svátky navštíví „špitál sv. Alžběty položený při

  cestě do kláštera“,

  48

  kapli sv. Máří Magdaleny při klášterní bráně a klášterní kostel.

  49

  O více než půl roku později, 25. ledna 1380, bratři Petr II. a Jan z Rožmberka „zhlédli, četli

  a shledali všechna privilegia zmíněného špitálu zdravá, nepoškrábaná a nepotřísněná,

  […] ve všech jejich částech ucelená […]“. To učinili proto, „aby díla lidských činů, zvláště

  zbožnosti, nebyla v průběhu času skrze zlo a lidskou nedbalost vymazána z paměti,

  (a proto) je užitečné obnovovat je co nejčastěji písemným svědectvím“. Zmínění bratři

  tehdy zrekapitulovali a znovu potvrdili dosavadní privilegia kláštera a špitálu, přičemž

  „na důkaz toho všeho a potvrzení pevnosti a hodnověrnosti“ nechali přivěsit pečeti své

  i pečeť bratra Oldřicha z Rožmberka.

  50

  Ke všem dosavadním nadáním sourozenci vě-

  novali klášteru a špitálu dědičnou ves Larenpecher

  51

  se všemi hospodářskými výnosy.

  42 PANGERL, M., Urkundenbuch, s. 181, list č. CLVII – „genitricis nostre domine Katherine de Rosem-

  berg“.

  43 PANGERL, M., Urkundenbuch, s. 181–182, list č. CLVII.

  44 SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Biskupský archiv, kart. č. 250, sign. VIII/3/a/A/5, fase farního beneficia

  (nedat., cca 1860).

  45 Také Kainretschlag, dnes zaniklá ves Konratov, u rakouských hranic jihovýchodně od Dolní Drkolné,

  západně od Mlýnce.

  46 PANGERL, M., Urkundenbuch, s. 151–152, list č. CXXXVI.

  47 PANGERL, M., Urkundenbuch, s. 151–152, list č. CXXXVI, s. 182–183, list č. CLVII.

  48 PANGERL, M., Urkundenbuch, s. 178, list č. CLV – „hospitale sancte Elizabeth in foribus eisudem

  monasterii situatum.“

  49 PANGERL, M., Urkundenbuch, s. 178–179, list č. CLV.

  50 PANGERL, M., Urkundenbuch, s. 179 a 185, list č. CLVII.

  51 Také Lahrenbecher, dnes zaniklá ves Mlýnec (okres Český Krumlov) ležící cca 2,5 km jihovýchodně

  od Studánek.

  Bylo samozřejmé, že se k takovému daru vázaly určité podmínky. Rožmberkové měli

  z řad vyšebrodských mnichů vybírat správce špitálu, kterého pak opat v této funkci jen

  potvrdil. Tento mnich byl povinen oznamovat Rožmberkům a jejich nástupcům všechny

  případné „nedostatky, protivenství a bezpráví“, kterých by se opat anebo jeho konvent

  dopustili vůči chudým. Následně měl právo na základě rozhodnutí pánů z Rožmberka od-

  straňovat zjištěné závady. Správce špitálu byl zodpovědný za jeho chod pánům z Rožm-

  berka, aniž by tím porušil slib poslušnosti vůči konventu a opatovi. Bratři Petr II. a Jan

  dále nařídili, aby bylo do špitálu umisťováno jedenáct chudých a místo dvanáctého zde

  pak zaujala děvečka, která jim měla sloužit. Těchto dvanáct osob každý den dostávalo

  z opatské kuchyně běžnou stravu, jakou jedli opatovi služebníci. Na přilepšení v kterýko-

  liv týden, kdy i ostatní věřící požívali maso, obdrželi špitálníci s vědomím jejich správce

  32 vídeňských denárů na nákup čerstvého masa. Ve všech postních dnech dostávali

  jednu libru čistého makového neb konopného oleje, každý z nich také po jedné porci

  rybí polévky

  52

  , nebo jiné odpovídající jídlo. Nadto rožmberští bratři přikázali, aby bylo

  chudým ve špitále přiděleno k vaření piva šest dobrých ječných sladů a chmel

  53

  . Pivo,

  které z něj vařili opatovi služebníci v klášterním pivovaru, měli dopravit do sklepa určené-

  ho pro špitál. Každoročně mělo být o svátku sv. Jiří (24. dubna) špitálníkům vydáno pět

  a půl lokte plátna na oděvy a stejně tak jednou za dva roky na sv. Jiří měl každý dostat

  na lůžko dvě prostěradla zhotovená z devíti loktů plátna. A jednou za dva roky o svátku

  sv. Václava (28. září) měl každý chovanec nárok na kabát nebo plášť ze šesti loket šedé

  vlněné látky. Na přilepšení stravy pro chudé ve špitálu musel klášter chovat šest krav,

  v zimě krmených senem a slámou a v létě pak ošetřovaných opatovým pastýřem. Kdyby

  některá z těchto krav uhynula, musel opat obstarat novou.

  54

  Porovnáme-li ustanovení rožmberských bratrů z roku 1380 pro klášterní špitál s výše

  zmíněnou donací jejich otce Petra I. pro krumlovský špitál sv. Jošta z roku 1347, zjišťu-

  jeme, že se ohledně správy, počtu špitálníků, stravování a ošacení chovanců situace

  ve vyšebrodském špitálu po třiceti letech příliš nezměnila, byť krumlovský ústav byl

  zřetelně lépe hmotně i personálně zajištěný. Nalézáme zde zároveň i několik zvláštností,

  které ukazují tehdejší pohled na potřeby starých a nemocných lidí. Co se týče stravy, byl

  správce krumlovského špitálu v polovině 14. století povinen zajistit třinácti chovancům

  „tolik chleba, kolik může tělo zkonzumovat, ze dvora z [mouky] prosáté jemným mlynář-

  ským sítem“,

  55

  k tomu pintu piva pražské míry, dohromady měli denně ve dne a večer

  obdržet dvě mísy, jednu s masem a druhou se sýrem. Během určených svátků dostávali

  na přilepšenou třetí mísu „s čerstvým masem v množství dobře dostačujícím“, v postní

  době a během adventu obdrželi jako stravu „čtvrtou mísu, totiž s řepou, zelím, hrachem

  a podobně,“ a pátou mísu s rybí polévkou či její vhodnou náhradou. Během postních dnů

  v době od Letnic do svátku sv. Bartoloměje, pokud jim nebyl zajištěn oběd, měli nárok

  na mléčné jídlo v dostatečném množství. Špitálníkům náležel denně jeden vídeňský

  nebo pasovský denár vyplácený dohromady a druhý měl být dán ležícím nemocným,

  „aby si mohli opatřit všechno, po čem nemocní často touží, jako jsou třešně, mošt,

  hrušky a podobně, aby se zlepšil jejich tělesný stav“. Pokud se prvního dne nedostalo

  na všechny, patřilo se v následujících dnech rozdělit zbytek, „tak aby se všichni chovanci

  řádně radovali z takového dobrodiní a osvěžili se stejnou měrou“. Jednou ročně na sv. Jiří

  dostal každý špitálník pět a půl lokte plátna na šaty, jednou za dva roky na sv. Václava

  dvě prostěradla z devíti loktů plátna a dále šest loktů vlněného sukna na kabát nebo

  plášť. Správce krumlovského špitálu měl pro potřeby chovanců najmout dvě služebné

  a jednoho domácího sluhu. Zároveň byl zodpovědný za to, aby neuhaslo věčné světlo,

  „které každou noc skrytě hoří před tváří svatých na oltáři […]. Kromě toho na dlouhý

  čas opatří příslušné osoby vosk za 17 grošů na svíce k tělu Kristovu a budou téhož roku

  52 Allec = doslova rybí lák, rosol, šťáva, jícha. Podle staročeského slovníku se slovem jícha označovala

  polévka, omáčka, hustá šťáva. K tomu Vokabulář webový, dostupné on line https://vokabular.ujc.

  cas.cz/hledani.aspx [1. 2. 2022].

  53 Ordeacea brasea de humulo = ječných sladů s chmelem.

  54 PANGERL, M., Urkundenbuch, s. 183–185, list č. CLVII.

  55 PAVELEC, P., Počátky hradu a města, s. 52.

• Strana 40-41

  památky 1/2022/1 3938 památky 1/2022/1

  doplňovat i jiné voskovice“. Majetek, který odkázal chovanec špitálu, měl být obrácen

  k užitku jeho obyvatel. Správce musel každý rok zakladateli a jeho potomkům předložit

  vyúčtování příjmů a vydání, a pokud by něco zbývalo, posloužilo to pro potřeby špitálu,

  případně zůstalo v záloze pro rozšíření počtu chovanců.

  56

  Další výrazný zájem o vyšebrodský špitál, respektive o jeho kapli sv. Alžběty, prozrazují

  písemné prameny z druhé poloviny 15. století. Římský kardinál Alanus propůjčil listinou

  vydanou v Římě 7. dubna 1465 špitální kapli, respektive tomu, kdo ji „zbožně navštíví ve

  svátek svatého Tomáše apoštola, svatého Michaela archanděla, svatých panen Barbory

  a Kateřiny a v den zasvěcení této kaple a přispěje na její obnovu a údržbu, na zakoupení

  pohárů, knih a jiných ozdob pro bohoslužbu“, 100 dní odpustků.

  57

  Poslední podporu špitálu během středověku zaznamenáváme v létě roku 1481, kdy po-

  býval v Českém Krumlově na pozvání Voka II. († 1505), Petra IV. († 1523) a Oldřicha III.

  († 1513) z Rožmberka papežský legát pro Čechy, Polsko, Maďarsko a Dacii a současně

  biskup theanské diecéze Ursus de Ursinis (ve funkci 1474–1495). Hlavním účelem návště-

  vy bylo posílit povědomí a potvrdit (fiktivní) příbuzenství mezi jihočeskými Rožmberky

  a starobylým římským rodem Ursini,

  58

  což nakonec po rozhovoru s Vokem a Oldřichem

  z Rožmberka učinil zmíněný papežský vyslanec listinou vydanou 17. července 1481 v Čes-

  kém Krumlově.

  59

  Rožmberkové jeho přítomnosti využili ještě k získání několika dalších

  privilegií a odpustkových listin, z nichž se nám zachovalo povědomí nepochybně jen

  o části z nich.

  60

  Pro nás je důležité, že 17. července 1481 udělil všem, kteří o svátcích

  Letnic, sv. Alžběty, v pondělí po Letnicích a o svátku Nanebevzetí Panny Marie zbožně

  navštíví špitální kapli ve Vyšším Brodě a budou přítomni na bohoslužbě, 40 dní odpustků

  z přikázaných pokání.

  61

  Po dvousetleté absenci jakýchkoliv zpráv o fungování klášterního špitálu nechal opat

  Johann Clavey (v úřadu 1669–1687) někdy kolem roku 1670 rekonstruovat starou špitální

  kapli, čemuž nasvědčují zprávy o pořízení nového vybavení. Hlavní oltář zhotovil roku 1671

  krumlovský truhlář sochař Lorenz Khienmüllner a v roce 1675 byl u lineckého varhanáře

  Hanse Jakoba Rempeho pořízen varhanní pozitiv.

  62

  Krátce nato se však opat rozhodl

  pro zásadní stavební úpravu špitální svatyně, kterou nechal v roce 1676 postavit – zřej-

  mě nově od základů – knížecím stavitelem Pietrem Spinetou z Českého Krumlova

  63

  a Bartholomeem Bullou.

  64

  Bývalou kapli sv. Alžběty po přestavbě opat zasvětil sv. Jo-

  sefu Pěstounovi.

  65

  Vznikla tak prostá raně barokní kaple v podobě, jak ji známe dnes,

  56 PAVELEC, P., Počátky hradu a města, s. 53.

  57 PANGERL, M., Urkundenbuch, s. 304–305, list č. CCXLV.

  58 K fikci příbuzenství mezi oběma rody např. ŠIMŮNEK, Robert, Rodové tradice pánů z Rožmberka,

  in: Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, GAŽI, Martin (ed.), České Budějovice

  2011, s. 326–329, zde s. 327–332; ŠIMŮNEK, Robert, Reprezentace české středověké šlechty, Praha

  2013, s. 284–289.

  59 SOA v Třeboni, odd. Třeboň, fond Cizí rody Třeboň, listina č. 247, dostupné on line https://www.

  monasterium.net/mom/CZ-SOAT/CizyRody/247/charter [1. 2. 2022].

  60 Ve stejný den biskup Ursus de Ursinis svolil, aby si bratři z Rožmberka zřídili přenosný oltář a mohli

  u něj „ve vojenských táborech na různých místech po dobu války s kacíři“ nechat sloužit mše.

  SOA v Třeboni, odd. Třeboň, fond Cizí rody Třeboň, listina č. 246, dostupné on line https://www.

  monasterium.net/mom/CZ-SOAT/CizyRody/246/charter [1. 2. 2022]. Z mladších pramenů víme, že

  zmíněný papežský legát tehdy vystavil kostelu Nanebevzetí Panny Marie v Trhových Svinech listinu

  se čtyřicetidenními odpustky pro ty, kteří přispějí mimo jiné i na stavební práce. SOA v Třeboni, odd.

  Třeboň, Historický archiv Nové Hrady, kart. č. 1052, pag. 14, opis privilegia ze 17. století.

  61 PANGERL, M., Urkundenbuch, s. 342, list č. CCLXXII.

  62 SOkA Český Krumlov, O-77, sign. B I 1, Chronik oder Gedenkbuch für den Markt Hohenfurth […] ange-

  fangen im März 1878, s. 183; údaje o historii Vyššího Brodu v této kronice vykazují velkou míru spoleh-

  livosti a profesionality, protože od roku 1922 byl kronikářem zvolen zkušený historik P. Valentin Schmidt.

  63 VLČEK, Pavel (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004,

  s. 617; CECHNER, Antonín, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu kaplic-

  kém, Praha 1921, s. 318, uvádí rok 1678 a soudí, že svatyně byla tehdy jen rozšířena o severní a jižní

  přístavek. Kaple však dnes nevykazuje žádné relikty starší stavby.

  64 SOkA Český Krumlov, O-77, sign. B I 1, Chronik oder Gedenkbuch für den Markt Hohenfurth […]

  angefangen im März 1878, s. 183.

  65 SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Biskupský archiv, kart. č. 250, sign. VIII/3/a/A/5, fase farního beneficia

  (nedat., cca 1860).

  tedy s příčně obdélnou lodí, na kterou navazuje mělké polygonální kněžiště otočené

  k jihovýchodu. Fasádu objektu člení vysoké pilastry, mezi něž jsou vložena půlkruhově

  sklenutá okna s kamenným ostěním lemovaným páskem po obvodu. Prosté obdélné

  vstupy osazené v osách oken jižní a západní stěny (druhý z nich je dnes zazděný) mají

  jednoduchá kamenná ostění. Na bočních stranách kaple se zvedají štíty s projmutými

  boky a trojúhelným vrcholem. Drobné pilastry lemují mělkou niku uprostřed štítů, kde

  je na jižní straně namalován patron kaple sv. Josef a na opačné straně pak znak opata

  Leopolda Wackarze (1857–1901), který nechal roku 1887 kapli opravit. Tehdy byla zřejmě

  také upravena zvonička na hřebenu střechy. Velmi prostý interiér, dnes bez nástěnných

  maleb a mobiliáře (mimo prostých lavic), zdobí na stropě štuková zrcadla obdélného

  a kvadrilobového tvaru, doplněná na několika místech hlavičkami andělů.

  Hlavní oltář tvořilo ještě ve dvacátých letech 20. století raně barokní retabulum v podobě

  sloupové architektury s obrazem titulárního světce, po jeho stranách stály v nikách sochy

  sv. Václava a sv. Vojtěcha od krumlovského truhláře a sochaře Lorenze Khienmüllnera

  z roku 1671.

  66

  Byly tedy s největší pravděpodobností přenesené ze starší stavby. Na

  základě smlouvy ze 14. června 1700 měl pro tento prostor zhotovit – a dle formulace ob-

  sažené v tomto písemném pramenu pravděpodobně i zhotovil – sochař Philipp Rambler

  z Freistadtu dva boční oltáře z lipového dřeva.

  67

  Oba měly mít po stranách „vyřezávané

  listoví“, tedy akantové řezby, do nichž měl řemeslník vsadit dvě figury andělů. Jeden

  oltář měl na svém vrcholu nést sochu sv. Bernarda a druhý sv. Jana Nepomuckého.

  Fotografie z šedesátých let 20. století v prostoru zachytily boční oltář sv. Floriána, jehož

  křídla zdobily nikoliv akanty, nýbrž typově starší boltcové motivy. S ohledem na možné

  přesuny vybavení v 19. století, které se však v písemných pramenech až dosud zachytit

  nepodařilo, se rozpor mezi textem smlouvy z roku 1700 a fotograficky zachycenou podo

  -

  bou oltáře nedá hodnověrně interpretovat. Jistě však víme, že roku 1708 v kapli postavil

  vyšebrodský tesař Jakub Reitterstetter nový dřevěný kůr a usadil na něj varhany.

  68

  Roku 1785 byla kaple na rozkaz císaře Josefa zrušena

  69

  a o rok později prodána v licita-

  ci Josefu Weissetschlägerovi. Po svém přestěhování do Freistadtu ji přenechal svému

  strýci P. Bernardu Reschovi, bývalému zlatokorunskému řeholnímu knězi, který pocházel

  z Vyššího Brodu. Ten ji v poslední vůli odkázal své sestře Marii Hauserové, ovšem pod

  podmínkou, že ji nemá dát klášteru, ale prodat v licitaci a za utržené peníze zřídit fundaci

  na osm zádušních mší ročně na jeho památku. Budova byla později využívána jako skla-

  diště sena. Mariin manžel, klášterní výběrčí daní a vyšebrodský měšťan Andreas Hauser,

  však kapli 23. dubna 1801 zdarma vrátil konventu, který přijal povinnost sloužit zmíněné

  mše.

  70

  Opat Isidor Teutschmann kapli roku 1816 znovu vysvětil a otevřel veřejnosti pro

  bohoslužby.

  71

  Znak opata Leopolda Wackarze s letopočtem 1887 ve štítu na severním

  průčelí kaple dokládá významné stavební úpravy. Další se udály i za jeho opatského ná-

  stupce Bruno Pammera roku 1902.

  72

  Mnohé však v interiéru zůstalo ve stavu mnohem

  starším. Menzu raně barokního hlavního oltáře zakrývalo ještě ve 20. století brokátové

  antependium z roku 1780, zdobené vyobrazením Panny Marie obklopené sedmi světicemi

  66 CECHNER, A., Soupis památek, s. 318–319; CECHNER, Anton, Topographie der historischen und

  Kunst-Denkmale im Königreiche Böhmen XLII. Der politische Bezirk Kaplitz, Praha 1929, s. 131.

  67 Cisterciácké opatství Vyšší Brod, fond Cisterciáci Vyšší Brod, kart. č. 147. Smlouva s truhlářem

  Khienmüllnerem ze 14. 6. 1700 je vlastnoručně podepsaná vyšebrodským opatem a opatřená jeho

  pečetí. Přípis pod smlouvou „Solutum 8. Octob A. 1700 ex integro“ potvrzuje, že zadaná práce byla

  kompletně zaplacena.

  68 Cisterciácké opatství Vyšší Brod, fond Cisterciáci Vyšší Brod, kart. č. 147, účet za práci provedenou

  tesařem Jakubem Reitterstetterem roku 1708.

  69 SOA v Třeboni, odd. Třeboň, Biskupský archiv, kart. č. 250, sign. VIII/3/a/A/5, fase farního beneficia

  (nedat., cca 1860).

  70 Cisterciácké opatství Vyšší Brod, fond Cisterciáci Vyšší Brod, kart. č. 147, dopis Andrease Hausera

  vyšebrodskému konventu z 15. dubna 1801; KAINDL, D., Dějiny kláštera, s. 108.

  71 TRAJER, Johann, Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis, Budweis 1862,

  s. 254–255; SOkA Český Krumlov, O-77, sign. B I 1, Chronik oder Gedenkbuch für den Markt Hohen-

  furth […] angefangen im März 1878, s. 183–184.

  72 KAINDL, D., Dějiny kláštera, s. 131.

• Strana 42-43

  památky 1/2022/1 4140 památky 1/2022/1

  a pěti andílky. Na severním raně barokním bočním oltáři se nalézal obraz sv. Floriána

  z 18. století, protější oltář Panny Marie pocházel již z 19. století.

  73

  O podobě klášterního špitálu ve středověku sice nic přesného nevíme, lze se ale domní-

  vat, že se prostý objekt nijak nelišil od obytných budov v nedalekém městečku a zpo-

  čátku mohl být vystavěný z větší části ze dřeva. Zděnou formu mohla získat špitální

  budova až na konci středověku, stejně jako se tomu stalo v případě vyšebrodského

  městského špitálu čp. 42. O velikosti klášterního špitálu svědčí i zpráva z roku 1380, že

  zde žilo 12 osob.

  74

  Koncem 18. století narostl počet chovanců až na 17, což představovalo

  maximum za celou jeho několikasetletou historii.

  75

  Podle nadační listiny z roku 1824 tu

  měl klášter vydržovat zase 11 obročníků a jednu služebnou dívku. Každý měl dostat týdně

  4 krejcary jako peníze na maso a denně dva žejdlíky piva. Všichni dohromady obdrželi

  ročně 66 loktů plátna na košile, každé dva roky 108 loktů plátna na prostěradla a 72 loktů

  šedé vlněné látky na kabáty. Místo dřívějšího stravování jim klášter ročně dával náhradou

  52 korců obilí. Lidé bydlící ve špitále museli vést spořádaný život, účastnit se výročních

  bohoslužeb a modlit se za dobrodince, jak to stanovila nadační listina.

  76

  O téměř sto

  let později, podle vyúčtování z roku 1918, stálo udržování špitálu celkem 16 196 korun

  a k tomu špitálníci dostali ještě naturálie a palivové dříví v hodnotě 18 890 korun.

  77

  Starou přízemní budovu špitálu s polovalbovou, šindelem krytou střechou, jak ji známe

  jen z historické fotografie pořízené kolem roku 1920,

  78

  nahradil za opata Tecelina Jak-

  sche roku 1929 nový dvoupodlažní objekt zbudovaný podle plánů stavitele a architekta

  Hanse Maierla z Frymburku,

  79

  který zde vedle bývalé špitální kaple nalézáme dodnes.

  73 CECHNER, A., Soupis památek, s. 318–319; CECHNER, A., Topographie, s. 131.

  74 KAINDL, D., Dějiny kláštera, s. 29–30.

  75 RIEGGER, Josef Anton, Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen. II. Heft, Prag – Leipzig

  1787, s. 332.

  76 KAINDL, D., Dějiny kláštera, s. 116.

  77 KAINDL, D., Dějiny kláštera, s. 136.

  78 NPÚ, generální ředitelství, fototéka, č. neg. N167165, kolem roku 1920.

  79 Cisterciácké opatství Vyšší Brod, fond Cisterciáci Vyšší Brod, kart. č. 390, sign. I/132, plány na

  novostavbu klášterního chudobince, půdorys 1 : 100, leden 1929; spojovací krček ke kostelu 1 : 50,

  ↑ Obr. 5. Vyšší Brod, špitální kap-

  le sv. Josefa (původně sv. Alžbě-

  ty), hlavní oltář, vlevo část kazatel-

  ny, foto šedesátá léta 20. století,

  zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých Budě-

  jovicích, složka s evidenčním listem

  památky

  ← Obr. 6. Vyšší Brod, špitální kap-

  le sv. Josefa (původně sv. Alžběty),

  oltář sv. Floriána, v pravém dolním

  rohu část kazatelny, foto šedesá-

  tá léta 20. století, zdroj: NPÚ, ÚOP

  v Českých Budějovicích, složka

  s evidenčním listem památky

  Obr. 7. Vyšší Brod, vlevo špitální kaple sv. Josefa (původně sv. Alžběty) a vpravo budova starého špitá-

  lu snad ještě středověkého původu, pohled od jihozápadu, kolem roku 1920, zdroj: NPÚ, GnŘ, fototéka,

  inv. č. 167.165

• Strana 44-45

  památky 1/2022/1 4342 památky 1/2022/1

  Následně roku 1930 prošel renovací také špitální kostelík, kde se měly mimo jiné konat

  bohoslužby pro českou katolickou menšinu.

  80

  Vyšebrodský městský špitál

  Městský špitál čp. 46 stál na horním konci vyšebrodského náměstí, cca 50 metrů jiho-

  západně od farního kostela sv. Bartoloměje na konci řady domů čp. 43–45. Západní

  vstupní průčelí špitálu navazovalo na ustupující (dnes stržené) jižní křídlo domu čp. 45,

  jehož místo dnes zaujímá prodejna potravin (čp. 381), která svou hmotou s polovalbovou

  střechou rámcově reflektuje podobu zaniklého chudobince. Na místě stržené budovy

  špitálu dnes nalezneme zpevněnou plochu parkoviště a komunikaci umožňující přístup

  do zadní části domu čp. 47 a na novější část hřbitova.

  24. června 1929; úprava z 18. října 1929; varianta se záchody 1 : 100, 13. března 1929; hlavní pohled

  1 : 100; boční pohled a řez 1 : 100, leden 1929; řez chudobincem a kaplí s přistavěnou sakristií 1 : 100,

  leden 1929; řezy všemi podlažími 1 : 100, leden 1929.

  80 KAINDL, D., Dějiny kláštera, s. 140. V roce 1932 vznikl projekt na oplocení pozemku podél hlavní

  silnice. Blíže Cisterciácké opatství Vyšší Brod, fond Cisterciáci Vyšší Brod, kart. č. 390, sign, I/132.

  Z plánové dokumentace a zejména fotografií špitálu pořízených v roce 1956 vyplývá, že

  ve vstupním průčelí se mimo osu otevíral pozdně středověký sedlový portál, jehož tvaro-

  sloví dovoluje zařadit vznik ostění do doby kolem roku 1500 či prvního desetiletí 16. stole-

  tí.

  81

  Podle městské kroniky byl však špitál ještě roku 1549 uváděn jako „nový“.

  82

  Zjištěný

  nesoulad napovídá, že pro zřízení špitálu mohl být ve čtyřicátých letech 16. století vy-

  užit starší objekt měšťanského domu. Tento předpoklad nepřímo potvrzuje i řád špitálu

  z roku 1745, kde se uvádí: „Kdo, jak nebo k čemu mohl být založen zdejší městský špitál,

  nedá se písemně doložit ze žádné knihy, protože v roce 1569 na Velký pátek shořelo ve

  strašlivém požáru 54 domů na popel a s tím i privilegia a všechny knihy, a oheň patrně

  pohltil i dokumenty o špitálu. […] Z naší zkušenosti častých ústních vyprávění vyplývá,

  že městský špitál byl před asi dvěma nebo více staletími měšťanským domem, a sice

  celý na městském právu, časem ale jej buď obec koupila pro špitál, nebo jej k tomuto

  účelu odkázal poslední majitel domu.“

  83

  Ve srovnání s většími městy se jedná o založení spíše pozdní, což bylo způsobeno zřej-

  mě tím, že ve Vyšším Brodě od středověku existoval klášterní špitál. O způsobu života

  městských špitálníků nevíme nic konkrétního, lze se však domnívat, že se příliš nelišil

  od situace v blízkém klášterním útulku nebo jiných špitálů v regionu, kde mezi povin-

  nosti chovanců vždy patřila pravidelná modlitba za dobrodince.

  84

  Mezi jeho mecenáše

  patřil i bavorský kameník Sebastian Poth, který městskému špitálu odkázal 100 zlatých

  81 Srov. LAVIČKA, Roman, Pozdně gotické kostely na rožmberském panství, České Budějovice 2013,

  s. 87 – Chvalšiny, kostel sv. Máří Magdaleny, původní hřbitovní portál na severní straně lodi; Zátoň,

  kostel sv. Jana Křtitele, západní portál lodi; Kuklov, bývalý paulánský klášter, portál z kněžiště kostela

  do křížové chodby (všechny cca 1500–1510).

  82 SOkA Český Krumlov, AM Vyšší Brod, O-77, Chronik oder Gedenkbuch für den Markt Hohenfurth

  (1878–1937), kapitola Hausbesitzer der Stadtgemeinde Hohenfurth bis 1827 sepsaná historikem

  Valentinem Schmidtem, s. 219.

  83 Cisterciácké opatství Vyšší Brod, fond Cisterciáci Vyšší Brod, kart. č. 404 – Řád městského špitálu

  ve Vyšším Brodě, 17. září 1745.

  84 Velmi ilustrativní a prameny bohatě podložený je článek DOSTÁLOVÁ, J., Počátky fungování, s. 101–116.

  ↑ Obr. 8. Vyšší Brod, budova no-

  vého klášterního špitálu (čp. 122)

  dokončená roku 1930 podle návr-

  hu Hanse Maierla, pohled od jiho-

  západu, foto: Roman Lavička, 2007

  ← Obr. 9. Vyšší Brod, návrh ar-

  chitekta a stavitele Hanse Maier-

  la z Frymburku na stavbu nového

  klášterního špitálu při kapli sv. Jo-

  sefa, 1929, zdroj: Cisterciácké

  opatství Vyšší Brod, fond Cister-

  ciáci Vyšší Brod, kart. č. 390, sign.

  I/132

  Obr. 10. Vyšší Brod, situace na místě zaniklého městského špitálu, prodejna potravin čp. 381 hmotou

  a polovalbovou střechou vzdáleně reflektuje podobu zaniklého objektu, v popředí parkoviště a komuni-

  kace umožňující přístup na hřbitov, foto: Roman Lavička, 2019

• Strana 46-47

  památky 1/2022/1 4544 památky 1/2022/1

  rýnských, z nichž byla po jeho smrti roku 1610 vytvořena nadace.

  85

  Podle nového řádu

  z roku 1745 mohlo být do špitálu přijato sice 12 nebo více osob, avšak svobodných (ne-

  sezdaných nebo ovdovělých), ale nedělní stravu a almužny mohla požívat pouze desítka

  z nich, ostatní získali jen ubytování. Pokud někdo z oněch deseti zemřel, měl na jeho

  místo postoupit nejstarší uchazeč, a přednost měl ten, kdo do špitálu přišel jako první.

  Další údaj o počtu chovanců městského špitálu se podařilo zachytit k roku 1755, kdy jich

  bylo deset, a pokud je nám známo, nikdy jich zde s plnými právy využívat všechna do-

  85 SOkA Český Krumlov, AM Vyšší Brod, O-77, kart. č. 1, listina inv. č. 6. Sebastian Poth, rodák z bavor-

  ského města Wasserburg am Inn, se více než dvacet let podílel na stavebních pracích ve Vyšším

  Brodě a Zlaté Koruně. Peníze špitálu odkázal prostřednictvím vyšebrodského opata Pavla Fahren-

  schona, který je městu předal v roce 1610.

  brodiní nežilo více.

  86

  Zprávy z konce 18. století však ukazují, že zde přebývalo dalších až

  osm chudých osob bez materiálního zajištění, a to pouze „na bytě“.

  87

  Ti šťastnější, kteří

  byli obstaráváni z nadace špitálu, měli nárok na jídlo, dovezení dřeva na otop i svícení,

  občasný příděl drobných peněžních částek

  88

  a někdy i praní ložního prádla.

  Průběžně a podle potřeby probíhala údržba chudobince, v létě roku 1792 se opravova-

  la střecha stržená vichřicí. Tehdejší podoba špitálu, respektive jeho vstupní průčelí je

  zachyceno jednoduchou schematickou kresbou na titulní straně účetní knihy.

  89

  Podle

  stavebního popisu z roku 1806 špitál sestával ze tří obytných a jedné místnosti pro

  nemocné (Krankenzimmer), z kuchyně a z půdy.

  90

  Objekt mohl případně sloužit i jako

  ubytovací rezerva při průtahu vojsk městečkem. Kupříkladu v roce 1733 zde dvakrát

  přebývali nemocní husaři a o rok později zde bylo postupně ubytováno celkem 22 vo-

  jáků.

  91

  Svému účelu sloužil špitál i na počátku dvacátých let 20. století, do roku 1945 tu

  bydlelo pět rodin.

  92

  86 Roku 1807 zde byl jeden muž a devět žen, roku 1814 dva muži a šest žen, roku 1850 šest špitálníků,

  roku 1921 pak pět žen a tři muži ve věku mezi 51–76 lety. SOkA Český Krumlov, AM Vyšší Brod, O-77,

  kart. č. 17, účty městského špitálu ve Vyšším Brodě z let 1703–1770; kart. č. 18, účty městského

  špitálu ve Vyšším Brodě z let 1771–1946; tamtéž, fond Okresní úřad Kaplice, kart. č. 3, Sčítání lidu

  Vyšší Brod 1921, sčítací arch k městskému špitálu čp. 46.

  87 Roku 1787 zde byla nadace pro tři muže a sedm žen, bez nadace zde požívali byt dva muži, čtyři

  ženy a dva chlapci. RIEGGER, J. A., Materialien, s. 332.

  88 Zpravidla byl mezi všechny špitálníky rozdělen zhruba 1 zlatý.

  89 SOkA Český Krumlov, AM Vyšší Brod, O-77, kart. č. 17, účty městského špitálu ve Vyšším Brodě z let

  1703–1770; kart. č. 18, účty městského špitálu ve Vyšším Brodě z let 1771–1946.

  90 SOkA Český Krumlov, AM Vyšší Brod, O-77, kniha č. 30, fol. 754.

  91 SOkA Český Krumlov, AM Vyšší Brod, O-77, kart. č. 17, účty městského špitálu ve Vyšším Brodě z let

  1703–1770.

  92 SOkA Český Krumlov, fond Místní národní výbor (dále MNV) Vyšší Brod, inv. č. 2, Obecní kronika

  Vyšší Brod, 2. díl, 1960–1965, s. 184.

  Obr. 11. Vyšší Brod, městský špitál (označen šipkou) na jižním konci náměstí nedaleko kostela sv. Bar-

  toloměje, indikační skica stabilního katastru z roku 1826, zdroj: © NA, fond Indikační skici, sign. BUD 108

  Obr. 12. Vyšší Brod, nejstarší známá kresba vstupního průčelí městského špitálu z roku 1792, zdroj: SOkA

  Český Krumlov, AM Vyšší Brod, O-77, účty městského špitálu ve Vyšším Brodě z let 1771–1946

• Strana 48-49

  památky 1/2022/1 4746 památky 1/2022/1

  Zánik vyšebrodských špitálů a možnosti památkové péče

  Období po první i druhé světové válce přinesla zásadní společenské a politické změny,

  které se dotkly i špitálů. Již při pozemkové reformě v letech 1923–1926 došlo v řadě

  případů k omezení rozsahu nemovitého majetku, který zajišťoval jejich provoz. Dvě vlny

  znárodnění v druhé polovině čtyřicátých let znamenaly faktický zánik po staletí vytváře-

  ných nadací nutných pro zajištění potřeb chovanců špitálů a údržbu jejich obydlí. Potřeba

  péče o staré a nemocné členy společnosti zůstala ale stále aktuální, zanikající špitály

  však po čase nahradily státem zřizované a víceméně centralizované sociální ústavy

  a domovy důchodců. Některé budovy bývalých špitálů se následně podařilo adaptovat

  převážně k obytným účelům, ale vzrůstající požadavky na úroveň bydlení, kterým tyto

  většinou několik set let staré objekty mohly vyhovět jen po výrazných úpravách, vedly

  k tomu, že mnohé z nich nakonec beze stopy zanikly.

  Středověký klášterní špitál nahradila v roce 1929 novostavba, a tak není divu, že po dru-

  hé světové válce nadále sloužil k obytným účelům bez památkové ochrany. Správcem

  barokní kaple sv. Josefa, které byly přiznány památkové hodnoty, se po zrušení kláštera

  roku 1950 stal děkan u městského kostela sv. Bartoloměje. Nějakou dobu nevyužívaná

  kaple byla nakonec roku 1974 předána jako „majetek čsl. státu“ do správy města. Při jed-

  nání mezi zástupci města a tehdejším vyšebrodským děkanem ThDr. Josefem Krčálem

  (ve funkci 1959–1991) bylo 13. prosince 1974 konstatováno, že oficiálně skončilo užívání

  objektu pro církevní účely. Veškerý související pozemkový majetek měl být v pozemkové

  knize připsán Místnímu národnímu výboru (dále jen MNV

  93

  ) Vyšší Brod. Vnitřní vybavení

  kaple, a to jak pevně osazené oltáře, tak i jeho zavěšené a volně instalované části (ob-

  razy, dřevořezby, bohoslužebné náčiní), zůstalo podle vyjádření děkana Krčála i nadále

  církevním majetkem. Duchovní správce se přitom zavázal, že veškerý mobiliář bude do

  28. února 1975 ze zrušené kaple a sakristie postupně vyklizen. Odbor kultury ONV v Čes-

  kém Krumlově odsouhlasil vystěhování a převoz mobiliáře podle inventárního seznamu

  vyhotoveného farním úřadem ve Vyšším Brodě 10. října 1972. Při kontrole se zvláštním

  důrazem na předměty zapsané ve státním seznamu kulturních památek nebyla nalezena

  pouze malá monstrance z konce 18. století, která se však tehdy pravděpodobně nalézala

  v klášterním kostele.

  94

  Státní seznam kulturních památek evidoval v této době převážně

  barokní mobiliární vybavení – hlavní oltář s obrazem sv. Josefa, v nástavci sv. Bernarda

  a sochami sv. Václava, sv. Mikuláše, sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty; boční oltář

  sv. Floriána s obrazem titulárního světce, se sochami sv. Barbory a sv. Apolónie, sochou

  světce na vrcholu; barokní kazatelnu s řezbami Krista a církevních otců; soubor čtyř soch

  (sv. Pavel, sv. Wolfgang, sv. Zikmund a sv. Dorota); barokní obraz Noli me tangere; malý

  vyřezávaný krucifix; malou monstranci a šestici cínových svícnů.

  95

  Kůr byl odstraněn,

  raně barokní hlavní oltář pak převezen na vyšebrodskou faru, kde zůstal bez konzer-

  vačního zásahu a postupně jej zničil dřevokazný hmyz. Ani o osudu varhanního pozitivu

  nemáme žádné zprávy. Budova kaple se proměnila na loutkové divadlo, které se zde

  ale příliš často nehrálo.

  96

  V roce 1990 se kaple vrátila do majetku cisterciáků.

  97

  Po projektové přípravě a vydání

  závazného stanoviska proběhla za podpory města Vyšší Brod v letech 1998 a 1999 re-

  konstrukce objektu, financovaná převážně z Programu regenerace městských památko-

  vých zón a městských památkových rezervací. Při celkové obnově byla provedena revize

  krovu, ošetření proti dřevokaznému hmyzu a houbám, střecha byla zakryta pálenou

  93 Přestože měl Vyšší Brod historický statut města, používal v úřední korespondenci v té době hlavičku

  „Místní národní výbor ve Vyšším Brodě – MNV Vyšší Brod“. K tomu viz NPÚ, ÚOP České Budějovice,

  spisový archiv, složka Vyšší Brod různé, 1953–1981, A.

  94 NPÚ, ÚOP České Budějovice, spisový archiv, složka Vyšší Brod, kaple sv. Josefa, r. č. 1491, protokol

  z jednání na MNV Vyšší Brod ze dne 13. prosince 1974.

  95 NPÚ, ÚOP České Budějovice, spisový archiv, složka Vyšší Brod, kaple sv. Josefa – evidenční list

  movité kulturní památky, č. 2709, 2710, 2711, 2712, 2713, 2714, 2715, 2716.

  96 VAVERKOVÁ, Zuzana, Stavebně historický vývoj špitálu v Českých Budějovicích, České Budějovice

  1985, nestr. NPÚ, ÚOP České Budějovice, sign. PD 3940; MAREK, Václav, Vyšší Brod, kaple sv. Jo-

  sefa, dostupné online na http://www.znicenekostely.cz/.

  97 MAREK, V., Vyšší Brod, kaple.

  krytinou – bobrovkami, římsy a štíty nově pokryly prejzy, byl ubourán novodobý komín,

  věžička s pozinkovaným plechem zbavena koroze a opatřena nátěrem. Před obnovou

  vápenných omítek proběhl průzkum historické barevnosti. Také vstupní dveře byly uve-

  deny do původního stavu.

  98

  Barokní špitální kaple sv. Josefa je po poslední rekonstrukci

  sice stavebně zajištěná, stále ale čeká na adekvátní využití.

  Odlišná situace nastala v případě městského špitálu, který byl zjevně pozdně středo-

  věkého původu, a proto ze strany pracovníků památkové péče vnímán jako hodnotný.

  Zchátralý objekt, který postrádal v poválečné době využití, ovšem překážel nejen místní

  samosprávě, ale i některým úřadům a státním podnikům. Krajský národní výbor (dále

  KNV) v Českých Budějovicích 22. května 1953 žádal Ministerstvo školství a osvěty, aby

  zástupci státní památkové péče provedli potřebný průzkum, kterého by se zúčastnil

  i zástupce IV. referátu KNV.

  99

  Stav bývalého špitálu se nadále zhoršoval, a tak odbor pro

  výstavbu Okresního národního výboru (dále ONV) v Kaplici odeslal 31. října 1955 dopis

  pražské Státní památkové správě (dále SPS), v němž konstatoval, že je dům čp. 46

  „v nebezpečně desolátním stavebním stavu“, žádal o jeho vyjmutí z památkové ochrany

  a povolení jeho demolice.

  100

  Během následujícího roku (od 10. srpna do 25. září 1956) provedl Jan Holín z Českých

  Budějovic zaměření a zhotovil plány tehdejšího stavu v měřítku 1 : 50. Pražská SPS

  poté 3. prosince 1956 zaslala čtyři exempláře tohoto podkladu odboru kultury rady KNV

  v Českých Budějovicích s doporučením, aby zadání projektu úprav bylo provedeno až po

  projednání a stanovení náplně objektu. Ve zprávě přiložené k zaměření nalézáme stručný

  popis jeho stavu a dispozice: „Budova špitálu byla neobydlená, venkovní omítky zčásti

  opadané, zčásti zpuchřelé a jen malá jejich část zdravá, podlaha v místnostech prkna

  na sraz, ale již značně shnilá, v chodbě betonová mazanina s cementovým potěrem, na

  půdě hliněná mazanina, stropy nad místnostmi č. 3, 4, 6 jsou trámové, nad místností

  č. 1 (v jz. rohu) povalový, č. 2 a 5 (černé kuchyně) klenba valená, strop v místnosti č. 1

  zčásti vytrhán, ostatní trámové stropy jsou mladší a zřetelně nižší, konstrukce krovu

  zčásti vyřezaná, zčásti zpuchřelá, může být upotřebena jen z 50 %, původní krytina byla

  98 NPÚ, ÚOP České Budějovice, spisový archiv, složka Vyšší Brod, kaple sv. Josefa, r. č. 1491 – kore-

  spondence z let 1998–1999.

  99 NPÚ, ÚOP České Budějovice, spisový archiv, složka Vyšší Brod různé, 1953–1981, A – dopis KNV

  v Českých Budějovicích adresovaný Ministerstvu školství a osvěty v Praze 22. května 1953.

  100 NPÚ, ÚOP České Budějovice, spisový archiv, složka Vyšší Brod různé, 1953–1981, A – dopis ONV

  v Kaplici adresovaný Státní památkové správě v Praze 31. října 1955.

  Obr. 13. Vyšší Brod, špitální kaple sv. Josefa (původně sv. Alž-

  běty), pohled od jihozápadu, ve štítu patrný nápis „LOUTKOVÁ

  ŠKOLA“, foto 1988, zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích,

  složka s evidenčním listem památky

  Obr. 14. Vyšší Brod, špitální kaple sv. Jo-

  sefa (původně sv. Alžběty), pohled od

  severovýchodu, foto 1988, zdroj: NPÚ,

  ÚOP v Českých Budějovicích, složka

  s evidenčním listem památky

• Strana 50-51

  památky 1/2022/1 4948 památky 1/2022/1

  šindelová, pro její poškození nahrazena z části eternitovými šablonami na řídké laťování,

  šindel jen na východní a západní valbě a na východní straně jižní stěny. Komíny na obou

  stranách jsou průlezné, zdivo v dobrém stavu, ale omítky jsou zničené. Vnitřní omítky,

  protože je budova delší dobu neobydlená, jsou ve špatném stavu a budou se muset

  odstranit. Schodiště na půdu bylo dřevěné a bylo odebráno a zničeno. Okenní zárubně

  jsou v uliční frontě kamenné se vsazenými dřevěnými rámy, ostatní dřevěná v desolátním

  stavu, okenní křídla vesměs chybí, nebo jsou zničená a neupotřebitelná, dveřní ostění

  hlavního vstupu je kamenné, ostatní dřevěné v desolátním stavu. Kamna v místnostech

  č. 1, 3, 4 jsou vesměs vestavěné kachlové sporáky, které pro další účely stavby nelze

  použít. Věžička na západní straně budovy je v zachovaném stavu, krytá šindelem – její

  příslušenství, zvonek, žaluzie – chybí. Příslušenství v budově není a jest umístěno před

  budovou. Komora pod komínem na severní straně sloužila jako černá kuchyně a pod

  komínem na jižní straně jako prádelna. Pro budoucí účely jich nelze využít. Prostranství

  kolem budovy je neupravené, je nutné počítat s jeho úpravou, přičemž východní stranu

  nutno upravit tak, aby napojení na starý hřbitov podtrhlo památkovou hodnotu a zároveň

  bylo dostatečně pietní.“

  101

  V roce 1958 byla vypracována Historická a uměleckohistorická analysa pro účely po-

  drobného směrného územního plánu Vyššího Brodu, kde je stručně charakterizován

  i dům čp. 46: „[…] špitál, přízemní dům o 2 okenních osách s valbovou střechou zakon-

  čenou ve vrcholu věžičkou s barokovou cibulí. Průčelí hladké nečleněné. V přízemí ve

  středu vstupní pozdně gotický sedlový portál. Středem vnitřní dispozice prochází chod-

  ba, z níž se vstupuje po obou stranách do 4 místností. V chodbě po levé straně ohniště

  s krbem. Pravá místnost při průčelí má barokní úpravu s mušlovou nikou. Dům v jádře

  pozdně gotický, později barokně upravený. Chrání se jako významná městská budova

  a současně jako ojedinělý doklad drobných městských špitálů, které byly pravidelnou

  součástí středověkého města. Dnešní stav budovy je velmi sešlý a doporučuje se rekon-

  strukce vzhledem k historickému významu budovy i vzhledem k tomu, že jde o jediný

  případ rekonstrukce domu ve V. Brodě.“

  102

  Při schůzce představitelů města se zástupci českobudějovického Státního projektového

  ústavu pro výstavbu měst a vesnic 6. února 1959 se na MNV Vyšší Brod dospělo k roz-

  hodnutí, že při adaptaci domu pro veřejné účely bude zachována jeho dispozice.

  103

  Jedna

  místnost v severozápadním rohu stavby byla určena dětské družině, a proto se plánovalo

  rozšíření oken. Pro potřeby dětí měl být upraven i dvorek. Uvažovalo se o výměně stropů

  pro zvětšení světlé výšky a oddělení družiny od zbytku domu skleněnou stěnou. Architekt

  Jaroslav Fidra vypracoval na jaře roku 1959 „úvodní projekt“ na adaptaci domu čp. 46 ve

  Vyšším Brodu, v němž popsal i jeho hodnoty a aktuální stav: „[…] jádro domu gotické, jak

  svědčí portál, úprava domu v 19. století, ostění oken kamenné patrně již z 19. století. Na

  jižním průčelí byl sondáží zjištěn zbytek špalety okna patrně z období gotiky, omítková

  špaleta je malována. Sedlová střecha, krytá šindelem, má vpředu i vzadu strmou valbu.

  Stavební stav domu je velmi sešlý. Krov s krytinou je tak rozrušený, že je třeba vyměnit,

  zvoničku rozebrat, doplnit a znovu osadit.“

  104

  Krátce nato vznikl pro rekonstrukci bývalého špitálu prováděcí projekt.

  105

  Rada ONV

  v Kaplici ovšem 7. března 1960 sdělila českobudějovickému Krajskému středisku státní

  101 NPÚ, ÚOP České Budějovice, plánový archiv, sign. č. 799, Jan Holín, Vyšší Brod, městský špitál

  čp. 46 – dokumentace 1 : 50, stav před zvažovanou rekonstrukcí, říjen 1956.

  102 NPÚ, ÚOP České Budějovice, spisový archiv, složka Vyšší Brod různé, 1953–1981, A – autor neznámý,

  Vyšší Brod. Historická a umělecko-historická analysa pro účely podrobného směrného plánu, s. 5–6.

  Opis dokumentu zhotovený v listopadu 1958 zaslala SPS Praha 13. listopadu 1958 na KSSPPOP

  v Českých Budějovicích.

  103 NPÚ, ÚOP České Budějovice, plánový archiv, sign. č. 800, Ing. arch. Jaroslav Fidra, Vyšší Brod,

  městský špitál čp. 46 – úvodní projekt na adaptaci domu, M 1 : 50, březen 1959 – průvodní zpráva

  Ing. arch. J. Fidry.

  104 NPÚ, ÚOP České Budějovice, plánový archiv, sign. č. 800, Ing. arch. Jaroslav Fidra, Vyšší Brod,

  městský špitál čp. 46 – úvodní projekt na adaptaci domu, M 1 : 50, březen 1959.

  105 NPÚ, ÚOP České Budějovice, plánový archiv, sign. č. 801, Fidra, Hromek, Roubíček, Fencl, Vyšší

  Brod, adaptace domu čp. 46 – prováděcí projekt na adaptaci domu čp. 46 – starý špitál, M 1 : 50,

  leden 1960.

  památkové péče a ochrany přírody (dále KSSPPOP), že sice obdržela dokumentaci na

  „akci špitál Vyšší Brod“, že ale byla doručena pozdě. Stalo se tak prý až po sestavení

  plánu na třetí pětiletku (1961–1965), danou obnovu proto do něho nebylo možné zahrnout.

  Obr. 15. Vyšší Brod, městský špitál se zvoničkou nad vstupním průčelím, pohled z náměstí od jihozá-

  padu, říjen 1956, zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, plánový archiv, sign. č. 799, Jan Holín, Vyšší

  Brod, městský špitál čp. 46 – dokumentace 1 : 50

  Obr. 17. Vyšší Brod, městský špitál, zadní průčelí, pohled od

  východu, říjen 1956, zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích,

  plánový archiv, sign. č. 799, Jan Holín, Vyšší Brod, městský

  špitál čp. 46 – dokumentace 1 : 50

  Obr. 16. Vyšší Brod, městský špitál

  se zvoničkou nad vstupním průčelím,

  pohled z náměstí od severozápadu, ří-

  jen 1956, zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých

  Budějovicích, plánový archiv, sign.

  č. 799, Jan Holín, Vyšší Brod, městský

  špitál čp. 46 – dokumentace 1 : 50

• Strana 52-53

  památky 1/2022/1 5150 památky 1/2022/1

  ONV dále uvedl, že rekonstrukci bývalého špitálu nelze realizovat ani v roce 1960, a to

  pro nedostatek finančních prostředků a neúměrnou zátěž Okresního stavebního podniku

  (dále OSP) v Kaplici.

  106

  KSSPPOP se týden poté proti tomuto stanovisku důrazně ohradi-

  lo. Poukázalo přitom na skutečnost, že termín zaslání dokumentace byl závislý na jejím

  dokončení projektovým ústavem. Datum doručení ovšem nemělo dle názoru krajských

  památkářů hrát zásadní roli při zařazování akce do plánu, neboť objekt se nalézal na

  území okresu, majitelem byl MNV Vyšší Brod, z krajského rozpočtu byly ONV v Kaplici

  přiděleny „finanční prostředky na opravu rozptýlených historicky cenných objektů“ a jeho

  povinností tedy má být na základě platných zákonů a vyhlášek provést opravu dotčené-

  ho objektu: „[…] dle stávajících předpisů nelze projektovou dokumentaci založit a započít

  s její realizací až za 6 let, nýbrž nejméně za jeden rok.“ Zásadním argumentem přitom

  bylo, že se bývalý špitál nacházel „v takovém desolátním stavu, že oddalování opravy

  by mělo za následek další zvyšování stavebních nákladů“. Na závěr dopisu si KSSPPOP

  dokonce dovolilo připojit důrazně formulovanou výzvu: „Očekáváme Vaši zprávu o za-

  řazení akce do plánu OSP nejpozději do roku 1961 vzhledem k její naléhavosti. Zprávu

  nám podejte do konce března t. r.“

  107

  Paralelně v roce 1960 probíhala reforma veřejné správy a územního členění státu. Do-

  šlo tehdy ke snížení počtu krajů a úpravě množství a rozsahu okresů, což znamenalo

  definitivní zánik historického kaplického okresu. Vyšší Brod se tak stal součástí nově

  vymezeného okresu Český Krumlov, což znamenalo stěhování úřadů a kompetencí. Tyto

  administrativní změny měly zásadní dopad i na zdržení příprav záchrany a rekonstrukce

  bývalého městského špitálu. Snahu o jeho záchranu se podařilo obnovit až po dvou

  dalších letech. Na základě žádosti rady MNV Vyšší Brod z 10. ledna 1962 svolal odbor

  výstavby, vodního hospodářství a energetiky českokrumlovského ONV na 6. dubna 1962

  místní šetření v chátrajícím, ale stále ještě památkově chráněném objektu, z něhož vy-

  plynulo, že „dům čp. 46 je volně přístupný, neustále znehodnocován jak vlivem počasí,

  tak přímým poškozováním a těžbou stavebního materiálu. Střecha je v desolátním stavu

  cca z ¼, stropy jsou prohnilé a v přední části chybí, byly vybourány za účelem získání

  trámů. Uvnitř budovy je nepořádek, vně ukládán popel a sutina. […] Volný přístup do

  objektu způsobuje další poškozování.“

  108

  ONV nařídil dopisem z 10. dubna 1962 majiteli,

  tedy MNV Vyšší Brod, provést neodkladné zabezpečovací práce – zajištění oken a dveří

  či zamezení uskladňování popele a smetí vně budovy – v průběhu následujících pěti

  dnů.

  109

  Projekt se stavebními plány vypracovanými Krajským projektovým ústavem Čes-

  ké Budějovice již v březnu 1959 počítal s úpravou bývalého špitálu na spolkové místnosti

  a družinu mládeže s příslušenstvím. Rozpočet na připravovanou rekonstrukci byl vyčíslen

  na částku 190 281 Kčs, pro pokračující poškození ale bylo konstatováno, že tato suma

  nebude na plánované opravy ve výsledku stačit.

  110

  Vedle záchranných snah, které inicioval ONV ve spolupráci s KSSPPOP, ovšem paralelně

  probíhaly další aktivity, které směřovaly ke zcela odlišnému řešení problému se zchát-

  ralou budovou. Vyšebrodský MNV již v lednu 1962 vyjádřil záměr požádat o zrušení její

  památkové ochrany. Do jara však v tomto ohledu nepodnikl žádné konkrétní kroky.

  111

  Proto bylo v rámci dubnového místního šetření upozorněno, že chátrající objekt je na-

  106 NPÚ, ÚOP České Budějovice, spisový archiv, složka Vyšší Brod různé, 1953–1981, A – dopis rady

  ONV v Kaplici adresovaný KSSPPOP v Českých Budějovicích 7. března 1960.

  107 NPÚ, ÚOP České Budějovice, spisový archiv, složka Vyšší Brod různé, 1953–1981, A – dopis KSSPPOP

  v Českých Budějovicích adresovaný radě ONV v Kaplici 14. března 1960.

  108 NPÚ, ÚOP České Budějovice, spisový archiv, složka Vyšší Brod různé, 1953–1981, A – zápis sepsaný

  dne 6. dubna 1962 v kanceláři MNV ve Vyšším Brodě, přítomni zástupci ONV Český Krumlov, KSSPPOP

  v Českých Budějovicích, Státního památkového ústavu v Praze, MNV Vyšší Brod a Státního statku

  Vyšší Brod.

  109 NPÚ, ÚOP České Budějovice, spisový archiv, složka Vyšší Brod různé, 1953–1981, A – dopis ONV

  Č. Krumlov adresovaný MNV Vyšší Brod 10. dubna 1962.

  110 NPÚ, ÚOP České Budějovice, spisový archiv, složka Vyšší Brod různé, 1953–1981, A – zápis sepsaný

  dne 6. dubna 1962 v kanceláři MNV ve Vyšším Brodě, přítomni zástupci ONV v Č. Krumlově, KSSPPOP

  v Českých Budějovicích, Státního památkového ústavu v Praze, MNV Vyšší Brod a Státního statku

  Vyšší Brod.

  111 Tamtéž.

  dále památkou, neboť nebyl vydán souhlas Ministerstva školství a kultury s upuštěním

  od jeho další ochrany a ani o něj nebylo zažádáno. Zápis z jednání též připomínal, že

  je stále platné rozhodnutí KNV v Českých Budějovicích o nutnosti zachování vyšebrod-

  ských památek. Nicméně zástupce MNV zopakoval stanovisko, že by po příslušném

  schválení památkovými orgány měla být budova čp. 46 demolována. Vzhledem k tomu,

  že ale dosud nebylo zažádáno o demoliční povolení, zástupci MNV přislíbili, že provedou

  nejnutnější zajištění objektu. Zástupci KSSPPOP při tomto jednání vyzvali odbor školství

  a kultury českokrumlovského ONV, aby oslovil Jihočeský podnik pro údržbu památek se

  žádostí o vypracování rozpočtu na nutné zajišťovací práce. Za ty bylo označeno vyspra

  -

  vení stávajícího krovu, pokrytí eternitem v místě, kde chyběl šindel, a oprava střechy tak,

  aby do objektu nezatékalo. Zároveň měl být zpracován rozpočet na definitivní úpravu

  krovu včetně úžlabí a pokrytí střechy štípaným šindelem.

  112

  Problémy s financováním, nepružné plánování „stavebních kapacit“ v probíhající pětiletce

  a především nezájem vedení města o navrženou adaptaci bývalého špitálu vedly k jeho

  dalšímu chátrání, a tak bylo nakonec shledáno, že „stará šindelová střecha byla samá

  díra, krov nahnilý, umělecká hodnota nevalná a výhled na využití [objektu] ani po opravě

  nebyl“.

  113

  Objekt proto nakonec roku 1964 neunikl demolici.

  Přestože orgány tehdejší památkové péče splnily beze zbytku svou úlohu a snažily se

  přimět nejen vlastníka, ale i další státní organizace k záchraně a novému využití objektu

  bývalého městského špitálu, svůj „boj“ nakonec prohrály. Naštěstí vytvořily a zachovaly

  112 Tamtéž.

  113 SOkA Český Krumlov, fond MNV Vyšší Brod, inv. č. 2, Obecní kronika Vyšší Brod, 2. díl, 1960–1965,

  s. 184.

  Obr. 18. Vyšší Brod, městský špitál

  čp. 46, půdorys – stav podle zamě

  -

  ření z roku 1956, kresba: Roman La-

  vička, 2022

• Strana 54-55

  památky 1/2022/1 5352 památky 1/2022/1

  nejen povědomí o celém procesu, ale i kvalitní zaměření a na tehdejší dobu i standardní

  fotodokumentaci objektu. Dnes již není jednoduché určit, kdo v tomto sporu nakonec

  vychýlil pomyslný kurz na cestu ústící v jeho zánik. Nepružnost národohospodářského

  plánování i v té době probíhající reforma státní správy sice nenabízely příliš velkou naději

  na záchranu několikasetleté stavby, tím posledním a rozhodujícím činitelem ale zřejmě

  byl postoj místní samosprávy, která se i přes možnost financování navržené obnovy ze

  strany státu s projektem adaptace neztotožňovala. Zmizela tak nejen historická budova,

  ale i paměť na to, jak se město Vyšší Brod v minulosti staralo o své potřebné, což je

  znakem vyspělosti jakékoliv společnosti.

  Závěrem

  Výraz „špitál“ vnímá současný člověk povětšinou jako hovorové označení pro nemocnici,

  aniž by za tímto slovem tušil mnohasetletou historii, která dokládá vývoj společenského

  pohledu na zajištění pomoci potřebným, mnohdy starým, někdy i nemocným členům

  obce. První zárodky těchto sociálních zařízení pozorujeme v našich zemích v raném

  středověku většinou v prostředí klášterů, postupně se jejich zřizovateli stávala šlechta,

  města a bohatí jednotlivci. Špitály však nesloužily jen k zabezpečení potřebných, byly na

  prvním místě domem modlitby, který sloužil k zaopatření, respektive přímluvě za spásu

  duše zemřelých dárců a jejich vysvobození z očistce. Vznikaly tak útulky, jejichž oby-

  vatelé byli živeni z výnosu nemovitého majetku, darů příznivců či samotných chovanců,

  kteří věnovali instituci peníze nebo majetek při svém vstupu. Péče ve špitálu sice byla

  poskytována potřebným, ale nemuseli to být vždy ti nejchudší z nejchudších a mnohdy

  nesměli být při přijímáni ani nijak vážně nemocní. Z dnešního hlediska sice nebyla péče

  poskytována plošně „spravedlivě“, protože na ni rozhodně nedosáhl každý, v minulosti

  to ale byla pro řadu osob, které neměly rodiny a příbuzné, jediná naděje na důstojné

  dožití jejich dnů.

  Pozemková reforma v letech 1923–1926 a dvě vlny znárodnění v druhé polovině

  čtyřicátých let znamenaly zánik nadací nutných pro zajištění potřeb chovanců špitálů

  a údržbu jejich obydlí. Potřeba péče o staré a nemocné ovšem zůstala, a tak zanikající

  špitály po čase nahradily státem zřizované ústavy a domovy důchodců. Některé budovy

  bývalých špitálů se následně podařilo adaptovat převážně k obytným účelům, vzrůstající

  požadavky na úroveň bydlení či budování obecní či městské infrastruktury ovšem vedly

  k tomu, že mnohé z nich nakonec beze stopy zanikly.

  Vyšebrodský klášterní špitál s kaplí sv. Alžběty (později sv. Josefa) založil Petr I. z Rožm-

  berka pravděpodobně roku 1347 a jeho rod se staral o zajištění provozu až do svého

  vymření roku 1611, kdy patronát v plné míře převzal cisterciácký konvent, do té doby

  fungující především v roli správce. Středověký klášterní špitál nahradila v roce 1929 no-

  vostavba (ul. Míru čp. 122), a tak od konce druhé světové války slouží k obytným účelům

  bez památkové ochrany. Nevyužívaná barokní kaple sv. Josefa byla roku 1975 vyklizena

  a po restituci v letech 1998–1999 rekonstruována.

  Městský špitál (Náměstí čp. 46) vznikl krátce před rokem 1549 z původně měšťanského

  domu postaveného kolem roku 1500. Po druhé světové válce prázdný památkový ob-

  jekt rychle chátral a navzdory desetiletí trvající snaze o jeho rekonstrukci a nové využití

  (1953–1964) byl nakonec zdemolován, a stal se tak trvalou jizvou v paměti i obrazu

  města Vyšší Brod.

  Summary

  The first concepts of social institutions desig-

  ned to provide assistance to the needy, often

  elderly and sometimes sick members of indi-

  vidual communities, can be found in the Czech

  lands as early as the early Middle Ages, mostly

  in the environment of monasteries. Gradually,

  however, nobility, towns and wealthy individuals

  became their founders. Hospitals were first and

  foremost houses of prayer, the creation of which

  was motivated by intercessions for the salvation

  of the souls of deceased donors and their de-

  liverance from purgatory. As a result, asylums

  were created whose inhabitants were suppor-

  ted by the proceeds of real estate, donations

  from well-wishers, or the inmates themselves,

  who donated money or property to the instituti-

  on upon entering. While care in the hospital was

  provided to the needy, it was not necessarily the

  poorest of the poor. In today’s terms, care was

  not provided in a universally ‘equitable’ way, but

  in the past it was the only hope of a dignified

  life for many people who had no family or re-

  latives. The land reform of 1923-1926 and the

  two waves of nationalisation in the second half

  of the 1940s meant the end of the foundati-

  ons necessary to provide for the needs of the

  inmates of the hospitals and the maintenance

  of their homes. Some of the buildings of the

  former hospitals were subsequently adapted

  mainly for residential purposes, but the increa-

  sing demands on the standard of housing or the

  building of municipal or urban infrastructure led

  to the eventual disappearance of many of them

  without a trace. The Vyšší Brod monastery hos-

  pital with the chapel of St. Elizabeth (later St.

  Joseph) was founded by Peter I of Rosemberg

  probably in 1347, and his family took care of the

  operation until its extinction in 1611, when the

  patronage was taken over by the Cistercian Con

  -

  vent, until then functioning mainly in the role of

  administrator. The medieval monastery hospital

  was replaced by a new building in 1929 (122 Míru

  St.) and has been used for residential purposes

  without heritage protection since the end of the

  Second World War. The disused Baroque chapel

  of St. Joseph was cleared in 1975 and recon-

  structed after restitution in 1998-1999. The town

  hospital (No.46, the Square) was built shortly

  before 1549 from an original burgher house built

  around 1500. After the Second World War, the

  empty heritage building quickly fell into disrepair

  and was eventually demolished despite decades

  of efforts to reconstruct and utilize it in a different

  way (1953-1964).

  Seznam použitých pramenů a literatury

  Archivní a sbírkové fondy

  Cisterciácké opatství Vyšší Brod, fond Cisterciáci Vyšší Brod (1259–1950)

  Národní památkový ústav, generální ředitelství, fototéka

  Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, spisový archiv

  Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, plánový archiv

  Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení Třeboň, Biskupský archiv České Budějovice (1785–1949)

  Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení Třeboň, fond Cizí rody Třeboň (1286–1727)

  Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení Třeboň, Historický archiv Nové Hrady (1385–1928)

  Státní okresní archiv Český Krumlov, Archiv města Vyšší Brod (1525–1945)

  Státní okresní archiv Český Krumlov, Archiv městečka Horní Dvořiště (1504–1945)

  Státní okresní archiv Český Krumlov, fond Místní národní výbor Vyšší Brod (1945–1990)

  Literatura a vydané prameny

  CECHNER, Anton, Topographie der historischen und Kunst-Denkmale im Königreiche

  Böhmen XLII. Der politische Bezirk Kaplitz, Praha 1929.

  CECHNER, Antonín, Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu kaplickém,

  Praha 1921.

  CZEIKE, Felix, Historisches Lexikon Wien in 5 Bänden, Wien 1995.

  DOSTÁLOVÁ, Jana, Počátky fungování špitálu v Telči s přihlédnutím k dějinám každodennosti na

  začátku 17. století, Památky Vysočiny 2013, 5, s. 101–116.

  HOFFMANN, František, České město ve středověku, Praha 1992.

  ISENMANN, Eberhard, Die deutsche Stadt im Mittelalter 1150–1550, Wien – Köln – Weimar 2014.

  KACETL, Jiří, Historie středověkého měšťanského špitálu na Horním předměstí Znojma, Sborník

  Státního okresního archivu Znojmo, 2008, s. 87–107.

  KADLEC, Jaroslav, Špitál sv. Václava v Českých Budějovicích, Acta regionalia, 1970–1971, s. 65–76.

  KAINDL, Dominik, Dějiny kláštera Vyšší Brod v Čechách, Libice nad Cidlinou 2008.

  KATOVSKÁ, Jitka, Špitál sv. Pavla v Praze, diplomová práce, Praha: Filozofická fakulta Univerzity

  Karlovy, Katedra pomocných věd historických a archivního studia, Praha 2008.

  KUBÍKOVÁ, Anna, Českokrumlovský špitál a kostel sv. Jošta, Jihočeský sborník historický 1997–

  1998, roč. 46–47, s. 104–110.

  KUBÍKOVÁ, Anna, Testament posledního Rožmberka, in: Rožmberkové. Rod českých velmožů

  a jeho cesta dějinami, GAŽI, Martin (ed.), České Budějovice 2011, s. 104–105.

  LANCINGER, Luboš – VLČEK, Pavel, Český Krumlov. Budějovická brána a bývalý špitál

  (čp. 99–103). Stavebněhistorický průzkum, SÚRPMO Praha, 1991, rkp. NPÚ, ÚOP v Českých

  Budějovicích, plánový archiv, arch. č. PD 2445.

  LAVIČKA, Roman, Pozdně gotické kostely na rožmberském panství, České Budějovice 2013.

  LAVIČKA, Roman, Zapomenutý špitál sv. Alžběty v Boru u Tachova a jeho výstavba v letech

  1515–1518, …neb potom Buoh vie, kdy bychom [se] biskupa dočkali, aby jej posvětil. Průzkumy

  památek 2021, roč. 28, s. 85–106.

  LOMIČKOVÁ, Radka, Vizitační protokoly cisterciáckých klášterů ve 14. století, diplomová práce,

  Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav českých dějin, Praha 2006.

  LOVĚTÍNSKÁ, Ivana, Historie špitálu u sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci v raném novověku,

  diplomová práce, Ústav archivnictví a pomocných věd historických, Filozofická fakulta Jihočeské

  univerzity v Českých Budějovicích, 2017.

  MACEK, Josef, Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526) III. Města, Praha 1998.

• Strana 56-57

  54 památky 1/2022/1

  MATLAS, Pavel, Panský špitál jako prostředek disciplinace poddaných? K sociálnímu zabezpečení

  raně novověkého venkova, in: Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén.

  Ambivalence dobových perspektiv, individuální a kolektivní strategie chudých a instrumentária

  řešení, HLAVAČKA, Milan – CIBULKA, Pavel, et alii, Praha 2013, s. 204–234.

  MILLAUER, Franz Xaver Maximillian, Fragmente aus dem Nekrolog de Zisterzienser-Stiftes

  Hohenfurt, Prag 1819.

  PALACKÝ, František, Popis Království českého v jazyku českém i německém, Praha 1848.

  PANGERL, Mathias, Urkundenbuch des Cistercienserstiftes B. V. Mariae zu Hohenfurt in Böhmen,

  Wien 1865.

  PAVELEC, Petr, Počátky hradu a města, in: Český Krumlov. Od rezidence k památce světového

  kulturního dědictví, GAŽI, Martin – PAVELEC, Petr (edd.), České Budějovice 2010, s. 25–56.

  RAMEŠ, Václav, Slovník pro historiky a návštěvníky archivů, Praha 2005.

  RIEGGER, Josef Anton, Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen. II. Heft, Prag –

  Leipzig 1787.

  ROUČKA, Bohuslav, Špitály, jejich majetek, správa a postavení v daňovém systému českého

  feudalismu, Právněhistorické studie 1966, roč. 12, s. 41–90.

  SCHMIDT, Valentin – PICHA, Alois, Urkundenbuch der Stadt Krummau in Böhmen I. 1253–1419,

  Prag 1908.

  SCHWALLER, Jan, Pardubický špitál (1737) 1744–1753 (rozbor účtů), Východočeský sborník

  historický, 1997, 6, s. 183–202.

  SVOBODNÝ, Petr – HLAVÁČKOVÁ, Ludmila, Pražské špitály a nemocnice, Praha 1999.

  ŠIMŮNEK, Robert, Reprezentace české středověké šlechty, Praha 2013.

  ŠIMŮNEK, Robert, Rodové tradice pánů z Rožmberka, in: Rožmberkové. Rod českých velmožů

  a jeho cesta dějinami, GAŽI, Martin (ed.), České Budějovice 2011, s. 326–329.

  TAUSCH, Jaromír, Špitály na Českomoravské vrchovině, Vlastivědný sborník Vysočiny. Oddíl věd

  společenských, 1998 (vyd. 1999), roč. 11, s. 267–284.

  TEICHL, Anton, Geschichte der Herrschaft Gratzen, Gratzen 1899.

  TEJČEK, Michal – HŮRKOVÁ, Jindra, Klatovský špitál a špitálský dvůr u Svatého Rocha, Sborník

  prací z historie a dějin umění, 2006, roč. 4, s. 49–114.

  TRAJER, Johann, Historisch-statistische Beschreibung der Diöcese Budweis, Budweis 1862.

  VAVERKOVÁ, Zuzana, Stavebně historický vývoj špitálu v Českých Budějovicích, České Budějovice

  1985, nestr. NPÚ, ÚOP České Budějovice, sign. PD 3940.

  VLČEK, Pavel (ed.), Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách, Praha 2004.

  Internetové zdroje

  https://vokabular.ujc.cas.cz/hledani.aspx [1. 2. 2022]

  https://www.monasterium.net/mom/CZ-SOAT/CizyRody/246/charter [1. 2. 2022]

  https://www.monasterium.net/mom/CZ-SOAT/CizyRody/247/charter [1. 2. 2022]

  PhDr. Roman Lavička, Ph.D. (nar. 1974)

  Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích

  lavicka.roman@npu.cz

  ORCID ID: 0000-0002-5978-8715

  Obor obecná teorie a dějiny výtvarných umění absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

  v Praze. Od roku 2003 pracuje v Národním památkovém ústavu, nejdříve v oddělení evidence

  a dokumentace, od roku 2008 v oddělení restaurování jako odborný garant a specialista pro

  restaurování nástěnných maleb a kamenosochařských památek. Dlouhodobě se zabývá studiem

  středověkého umění, zejména sakrální architektury a jejího stavebního vývoje.

  Mgr. Jarmila Hansová (nar. 1974)

  Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích

  hansova.jarmila@npu.cz

  ORCID ID: 0000-0002-7713-5056

  Obor kulturní dějiny absolvovala na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých

  Budějovicích. Od roku 2000 působí v Národním památkovém ústavu, kde se od roku 2008 věnuje

  zejména archivním rešerším pro operativní a stavebněhistorické průzkumy. Hlouběji se zabývá

  tematikou památek, v prvé řadě církevních, v širším historickém kontextu.

  Židovský hřbitov

  v Kolodějích nad Lužnicí

  Jewish Cemetery

  in Koloděje nad Lužnicí

  Iva Steinová

  1 SAKAŘ, Josef, Dějiny Židů v Týně n. Vlt., v Kolodějích, Neznašově a okolí, in: Židé a židovské obce

  v Čechách v minulosti a v přítomnosti, GOLD, Hugo (ed.), Praha – Brno 1934, s. 241; FRIED, Samuel,

  Kehila kedoschah Kalladay, Jüdisches Archiv 2, 1928/1929, s. 41.

  2 Johann Joachim baron Brandstein odpovídá krajským hejtmanům na otázky ve věci šetření vyvo-

  laného královským prokurátorem Felixem Václavem Hadem z Proseče kvůli údajné nové synagoze

  v jeho vsi Kolodějích (23. 9. 1698), blíže Národní archiv (dále jen NA), Nová manipulace (dále jen NM),

  sign. J 7 182, s. p. Za pomoc s přečtením dokumentů děkuji Janu Lhotákovi.

  3 MATLAS, Pavel, Velkostatek Koloděje nad Lužnicí (1738–1947/48), inventář, Státní oblastní archiv

  Třeboň 2007, s. 1.

  Abstrakt: Text se zaměřuje na vyhodnocení

  a interpretaci výzkumu židovského hřbitova v Ko-

  lodějích nad Lužnicí, který je nejrozsáhlejším

  památkovým areálem tohoto typu v dnešním

  Jihočeském kraji. Podrobný průzkum hřbitova

  a dokumentaci náhrobků uskutečnila v letech

  2015–2019 autorka příspěvku v rámci činnosti

  MATANA, a. s. Na jeho ploše se nachází 533 ná-

  hrobků včetně nejstaršího dochovaného v jižních

  Čechách, který je datován rokem 1590. Od

  druhé poloviny 18. století byly Koloděje sídlem

  bechyňského a později budějovického a tábor-

  ského krajského rabinátu, a tudíž i významným

  centrem židovské vzdělanosti. Přítomnost vzdě-

  lanců a rabínů je patrná ze sepulkrálií, vyskytují

  se mezi nimi náhrobky místních rabínů a jejich

  rodinných příslušníků. Na hřbitově se nachází je-

  diná tumba na území jižních Čech, která stojí nad

  hrobem krajského rabína. Koloděje jsou též rodi-

  štěm významných představitelů kulturního dění

  20. století, zejména bratří Alfréda (1914–1976)

  a Emila (1918–1994) Radokových, jejichž předko-

  vé jsou na hřbitově pohřbeni.

  Klíčová slova: Koloděje nad Lužnicí; židovské

  hřbitovy; židovské osídlení; náhrobky; rabíni

  Článek vznikl v souvislosti s dlouhodobým zá-

  měrem systematické dokumentace náhrobků na

  židovských hřbitovech, o něž pečuje Matana, a. s.

  Abstract: The text focuses on the evaluation

  and interpretation of the research of the Jewish

  cemetery in Koloděje nad Lužnicí, which is the

  largest monumental complex of this type in the

  present-day South Bohemia Region. Detailed

  research of the cemetery and documentation

  of tombstones was carried out in 2015-2019 by

  the author of the paper within the framework of

  Matana, a. s. activities. There are 533 tombsto-

  nes on its area, including the oldest preserved

  tombstone in South Bohemia, which dates back

  to 1590. From the second half of the 18th century

  Koloděje was the seat of the Bechyně and later

  České Budějovice Budějovice and Tábor regional

  rabbinate and therefore an important centre of

  Jewish education. The presence of scholars and

  rabbis is evident in the sepulchral monuments,

  including tombstones of local rabbis and their

  family members. The cemetery has the only

  „Tumba“ (small house-like gravestone) in South

  Bohemia, which stands above the grave of the

  regional rabbi. Koloděje is also the birthplace

  of important representatives of 20th century

  cultural events, especially the brothers Alfred

  (1914-1976) and Emil (1918-1994) Radok, whose

  ancestors are buried in the cemetery.

  Keywords: Koloděje nad Lužnicí, Jewish cemete-

  ries, Jewish settlement, tombstones, rabbis

  The article was written in the context of a long-

  -term project of systematic documentation of

  tombstones in Jewish cemeteries, managed by

  Matana, a. s.

  Počátky židovského osídlení

  Literatura většinou spatřuje počátky židovského osídlení v Kolodějích po roce 1681, kdy

  byli Židé vyhnáni z Týna nad Vltavou.

  1

  Usídlili se zde však daleko dříve, zpráva z roku

  1698 vypovídá, že Židé žili v Kolodějích „od nepaměti“.

  2

  Toto období lze interpretovat

  nejméně jako několik desetiletí, spíše však na více než půlstoletí. Existence Koloděj jako

  samostatného statku sahá k roku 1588,

  3

  což mohl být i impuls k následnému usídlení

  Židů. Jejich příchod můžeme předpokládat nejpozději v průběhu první poloviny 17. století.

  památky 1/2022/1 55—75

• Strana 58-59

  památky 1/2022/1 5756 památky 1/2022/1

  židovský náhrobek na území dnešního Jihočeského kraje. Nápis v závěru připojuje, že

  náhrobek dal postavit svému otci syn Aharon z Netolic. Je to neobvyklý dovětek, který

  dovoluje vyslovit domněnku, že náhrobek byl pořízen jako druhotný, obnovující původní

  nápis a připojující informaci o podílu syna na jeho vzniku.

  14

  Náhrobek Petachji, syna Menachema, se nachází na vyvýšenině v jižní části hřbitova

  a je obklopen náhrobními kameny převážně z 18. století. Okolnosti umístění náhrobku

  na zdejším hřbitově nejsou jednoznačně vysvětleny. Nebyl zde totiž nalezen ani jeden

  náhrobek ze 17. století a archivní pramen z roku 1670 dokládá, že hřbitov ještě na místě

  v této době neexistoval.

  15

  Tyto skutečnosti umožňují konstatovat, že náhrobek nebyl

  původně určen pro kolodějský hřbitov. Je pravděpodobné, že pocházel z týnského ži-

  dovského hřbitova, který se nacházel na levém břehu Vltavy v lokalitě Malá Strana. Ještě

  v meziválečném období 20. století bylo náhrobků přenesených z týnského hřbitova více,

  jak uvádí soudobá literatura.

  16

  Přenesli je sem vyhnaní týnští Židé, není však zřejmé, zda

  proběhly rovněž exhumace těl.

  Na základě zjištěných skutečností můžeme klást založení kolodějského židovského hřbi-

  tova do období, kdy byli týnští Židé donuceni opustit své dosavadní působiště. Není zná-

  mo, jak dlouho po vyhnání roku 1681 ještě sloužil týnský hřbitov k pohřbívání. Kolodějský

  hřbitov byl založen nejdříve roku 1681

  17

  a nejpozději na přelomu 17. a 18. století. Hřbitov

  převzal funkci týnského hřbitova a sloužil i dalším židovským komunitám z okolí. Mimo

  jiné tam přibližně půl století před založením vlastního hřbitova pohřbívali Židé z Nezna-

  šova, rovněž po roce 1680 přesídlivší z Týna.

  Druhý nejstarší doložený náhrobek v Kolodějích je datovaný rokem 1702 (č. 409) a ná-

  leží Jaakovu, synu Šimona K“C. Vedle něj umístěný náhrobek č. 410 stojí nad hrobem

  Lejba, syna Juzla Theina (1708), který svým rodinným jménem připomíná původ ze-

  snulého v Týnu. V těchto místech pravděpodobně započalo pohřbívání. Mezi náhrobky

  jihočeských židovských hřbitovech: zejména v Neznašově, také ve Strakonicích a v Tučapech.

  14 STEINOVÁ, Iva, Even zikaron. Paměť židovských náhrobních kamenů. Koloděje nad Lužnicí, Praha

  2021, s. 8, Překlad náhrobního nápisu Petra Vladařová.

  15 NA, Archiv pražského arcibiskupství, sign. D 74/2, 1670, fasc. XIII, č. 1357, kart. č. 1967, s. p. Týnský

  děkan informuje o týnských Židech (mají synagogu a ohrazený hřbitov) a o kolodějských Židech

  (mají modlitebnu). Za upozornění děkuji Alexandru Putíkovi.

  16 FRIED, Samuel, Kehila kedoschah Kalladay, Jüdisches Archiv, 1928/1929, roč. 2, s. 41.

  17 FRIED, S., Kehila kedoschah, s. 41.

  Konkrétní jména se dozvídáme k roku 1654, kdy jsou jmenováni čtyři, z nichž jeden (Hiršl

  Buchbinder) byl knihař z Týna.

  4

  V nedalekém Týnu nad Vltavou (historicky Vltavotýnu) jsou Židé doloženi od první čtvr

  -

  tiny 16. století, měli zde nejpozději od počátku 17. století synagogu a na tzv. Malé Straně

  na druhé straně Vltavy situovaný hřbitov.

  5

  Úzké vztahy mezi starší komunitou v Týně

  a mladší v Kolodějích jsou zřejmé a také jejich další osudy jsou provázané. Z Týna byli

  Židé v roce 1681 vypovězeni kvůli obvinění z rozšiřování morové rány, která v předchozím

  roce plně vypukla. Po vyhnání mohli pouze navštěvovat týnské trhy, kde platili poplatky

  ze svých prodejních stánků.

  6

  Většina židovských obyvatel se přesunula na sousední pan-

  ství v Kolodějích pod ochranu Johanna Joachima barona z Brandsteinu

  7

  a do Neznašova

  na panství Václava Františka hraběte z Vrtby.

  8

  Pramen z roku 1702 zaznamenává v Kolodějích a dvou blízkých lokalitách pět židovských

  rodin,

  9

  počet se však jeví jako příliš nízký a zdá se být v rozporu s následujícími údaji. Na

  základě vizitace z roku 1715, uchované ve fondu Tereziánský katastr,

  10

  zaznamenáváme,

  že do konce 17. století se zde usadilo sedmnáct židovských rodin. Nejdéle usazeným

  v tomto seznamu, „před 46 lety“, tedy od roku 1669, je muž zvaný Doctor, živící se ob-

  chodem s lnem a peřím. Celkem se zde k roku 1715 nacházelo 34 rodin, z toho 65 mužů

  a žen, 89 dětí a 11 sloužících.

  Některá rodinná jména z vizitace tereziánského katastru naznačují původ rodin: rodina

  Bechyňských, Polaků, Ržecskych (pravděpodobně z Kardašovy Řečice), Nalžovských

  (snad z Nalžov) a Brožovských, která přišla v osmdesátých letech z čtvrti Brašov v Týně.

  Další rodinná jména vycházejí z povolání: Goldschmied, Schuster, Schneider, Glaser (Le-

  bel Glaser usazený roku 1688). Rodinná jména Stampf a Nosal, vyskytující se od počátku

  18. století, přetrvala v čase a po roce 1787 se stala neměnnými příjmeními. Stampfovi se

  usadili roku 1703, Moyses Nosal, otec čtyř dětí, se v Kolodějích narodil a jeho otec zde

  žil tři desítky let.

  11

  Nešťastný osud některých židovských rodin, kterým byly odebrány jejich děti a umístěny

  v křesťanských rodinách, se odehrál i v Kolodějích. V roce 1699 byly v Praze uvězněnému

  Moisesu Glaserovi odebrány dvě děti a přiděleny do výchovy baroknímu sochaři Johannu

  Brokoffovi, který od roku 1692 působil na pražském Starém Městě.

  12

  Založení židovského hřbitova a nejstarší dochované náhrobky

  Průzkum náhrobků přinesl překvapivé zjištění: na ploše hřbitova byl nalezen náhrobek

  datovaný rokem 1590 (Petachja

  13

  , syn Menachema, č. 376), což je nejstarší dochovaný

  4 MATUŠÍKOVÁ, Lenka, Juden im ersten böhmischen Kataster 1653–1655, Judaica Bohemiae, 2002,

  roč. 37, s. 14: Hiršl, Buchbinder z Tejna, Jakub Aron, Michl Jud a Michl Punčochář, kterému bylo mezi

  deseti a dvaceti lety.

  5 SAKAŘ, Josef, Dějiny města Týna nad Vltavou a okolí I, Týn nad Vltavou 1935, s. 186.

  6 SAKAŘ, J., Dějiny Židů, s. 242.

  7 Inkolát v Čechách získal roku 1662, blíže von SCHÖNFELD, Johann Ferdinand, Materialien zur di-

  plomatischen Genealogie des Adels der Österreichischen Monarchie I, Prag 1812, s. 5.

  8 Tento člen řádu maltézských rytířů v první polovině osmdesátých let 17. století investoval do svého

  neznašovského sídla, pravděpodobně považoval toto panství za perspektivní, v roce 1686 však be-

  zdětný zemřel. K tomu ve zkratce SUDOVÁ, Martina – KOVÁŘ, Daniel, Tvrze, hrady a zámky jižních

  Čech. Život a sídla jihočeské šlechty, Olomouc 2003, s. 98–101.

  9 MAUR, Eduard – PÍŠOVÁ, Dagmar, Sčítání konzumentů soli v Čechách roku 1702, Historická demo-

  grafie, 1994, roč. 18, s. 27.

  10 NA, fond Tereziánský katastr (dále jen TK), inv. č. 594, kart. č. 138. Neuvádí však osobní jména

  manželek a dětí. Není datovaný, předchozí spisy pocházejí z roku 1715, Josef Sakař tento seznam

  datuje k roku 1721. Ve fondu Tereziánský katastr se nacházejí vizitace židovského osídlení cca z let

  1715–1721.

  11 Tamtéž. Rodinu Nosalových lze identifikovat jako kohenskou na základě zjištění, že náhrobek Avra-

  hama Nosala (1846, náhrobek č. 182) je opatřen kohenským znamením.

  12 NA, NM, sign. J 7 23.

  13 Osobní jméno Petachja se mezi dalšími pohřbenými v Kolodějích objevuje pouze v jednom případě

  (Petachja, syn Mošeho Stampfa, 1831, náhrobek č. 227). Matriční záznam vypovídá, že Petachja

  nesl občanské jméno Zacharias, srov. NA, fond Matriky židovských náboženských obcí v českých

  krajích (dále jen HBMa) 850, fol. 10, zápis 141. Časová diference nedovoluje doložit případnou ro

  -

  dinnou spojitost s nejstarším náhrobkem. Jméno Petachja nacházíme mezi pohřbenými na dalších

  Obr. 1. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, jižní část areálu, foto: autorka, 2019

• Strana 60-61

  památky 1/2022/1 5958 památky 1/2022/1

  z nejstaršího období patří kamenicky náročně zpracovaný a bohatou ornamentikou vy-

  bavený kámen Diny, dcery Jonatana Raustitze, manželky Chajima Rosenberga (1728,

  náhrobek č. 749).

  18

  Rodinné jméno Rosenberg naznačuje původ manžela v Rožmberku

  nad Vltavou.

  19

  Původní pohřebiště se nachází v jihovýchodní části dnešní hřbitovní plochy, náhrobků

  z první poloviny 18. století se dochovalo a bylo identifikováno přibližně dvanáct. Vstup

  na tehdejší hřbitov je dosud zřejmý v zazděném vchodu na jižním konci ohradní zdi.

  Vysokému počtu židovských rodin na počátku 18. století neodpovídá nízký počet ná-

  hrobků z první poloviny 18. století. Ve druhé polovině 18. století jejich počet postupně

  rostl a v roce 1769 došlo k rozšíření hřbitova.

  20

  Do dvacátých let 19. století následovalo

  další rozšíření severním směrem, které k roku 1828 zachycuje mapa stabilního katastru.

  Hřbitovní plocha byla v této době na dvou místech v rozšířené severní části opatřena

  zděnými hřbitovními budovami, přiléhajícími na protilehlých místech k obvodové zdi.

  21

  18 Náhrobek byl chybou kameníka datován o sto let později.

  19 Mezi rožmberskou a kolodějskou komunitou existovaly úzké vztahy. Kolodějští židovští obchodníci

  putovali každoročně pěšky na několikaměsíční obchodní cesty do alpských zemí. Museli minout

  České Budějovice, kde měli zakázaný pobyt, a bylo třeba dojít do Rožmberka, kde jim spřátelená

  židovská obec umožnila noční ubytování a doplnění sil na další cestu, blíže FRIED, S., Kehila kedo-

  schah, s. 61.

  20 Státní oblastní archiv v Třeboni (dále jen SOA Třeboň), oddělení Třeboň, Velkostatek (dále jen Vs)

  Koloděje nad Lužnicí, Pozemková kniha č. 11, sign. OS Týn nad Vltavou 19, Rustikální pozemková

  kniha vsí Doubrava, Homolov, Koloděje nad Lužnicí, Netěchovice, Vesce, 1738–1877, fol. 11b–13b.

  21 Ústřední archiv zeměměřictví a katastru, katastrální území Koloděje nad Lužnicí, císařský otisk

  stabilního katastru, inv. č. 3288-1-001, pozemek č. 81.

  Obr. 3. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, náhrobek Petachji, syna Menachema, 1590, foto: autor-

  ka, 2019

  ↖ Obr. 2. Koloděje nad Lužnicí, plán židov-

  ského hřbitova, Lenka Havlová a Václav

  F. Chvátal, zdroj: archiv Matana, a. s.

• Strana 62-63

  památky 1/2022/1 6160 památky 1/2022/1

  Rabíni a další představitelé komunity

  Na židovském hřbitově v Kolodějích je pohřben značný počet významných osobností.

  Prvním doloženým rabínem je Jechiel, syn Davida N“M (1748, náhrobek č. 371).

  22

  Lze jej

  identifikovat jako Jechiela (či Michla)

  23

  Neumarka, který byl v Praze učencem a žákem

  rabína, talmudisty a kabalisty Jonatana Eibenschitze (cca 1690–1764). Do Koloděj se ra-

  bín Jechiel zřejmě dostal při vyhnání pražských Židů Marií Terezií roku 1745, jeho náhrobní

  nápis však tuto skutečnost neuvádí. Můžeme se jen domýšlet, zda plnil v Kolodějích funk-

  ci rabína. Část jeho rodiny se zde usadila, náhrobek č. 339 z roku 1800 uvádí v nápisu

  Dinu Ester, dceru rabína Michla N“M.

  24

  Jonatan Eibenschitz věnoval během svého pů-

  sobení v Metách zesnulému Jechielu Neumarkovi smuteční řeč.

  25

  Dochovaný náhrobek

  rabína Jechiela Neumarka vznikl pravděpodobně s odstupem několika desetiletí, kdy již

  zřejmě stav původního kamene neodpovídal významu pohřbeného.

  O působení rabína Eliezera (Lejzra) Bondyho v Kolodějích

  26

  vypovídá náhrobek jeho

  dvou malých synů (Jehošua a Šalom Cvi), který však není datován (náhrobek č. 385).

  Jejich otec je na něm označován jako krajský rabín. Podoba náhrobku vykazuje zásadní

  analogie s náhrobky kamenické dílny, která pracovala v padesátých letech či na začát-

  ku šedesátých let 18. století na hřbitově v Myslkovicích, což umožňuje přibližnou dataci

  náhrobku i působení jejich otce v Kolodějích.

  27

  22 Přepis a překlad náhrobního nápisu: POLAKOVIČ, Daniel – STEINOVÁ, Iva – VLADAŘOVÁ, Petra,

  Židovské hřbitovy na jihu Čech, České Budějovice 2021, s. 145.

  23 Hebrejské jméno Jechiel (šem ha-kodeš) má svůj profánní ekvivalent (kinui) ve jménu Michl, blíže

  BEIDER, Alexander, A Dictionary of Ashkenazic Given Names. Their Origins, Structure, Pronuncia

  -

  tion, and Migrations, Bergenfield 2001, s. 7.

  24 Další dcera Michla Neumarka se provdala za Wolfa Austerlitze, blíže HOCK, Simon, Familien Prags,

  Epitaphien des Alten jüdischen Friedhofs in Prag, Pressburg 1892, s. 6a.

  25 EIBENSCHITZ, Jonatan ben Natan Nate, Ja’arot devaš, sv. II, Sulzbach 5559 = 1799, fol. 31a. Za

  zjištění děkuji Danielu Polakovičovi.

  26 Mezi lety 1774–1795 působil ve funkci krajského rabína Boleslavska se sídlem v Mladé Boleslavi, kde

  je i pohřben. BROCKE, Michael – CARLEBACH, Julius, Biographisches Handbuch der Rabbiner I.

  Die Rabbiner der Emanzipationszeit in den deutschen, bohmischen und grospolnischen Landern

  1781–1871, Munchen 2004, č. 177, s. 203.

  27 V Myslkovicích se nacházejí náhrobky obdobného typu z let 1752–1763, blíže STEINOVÁ, Iva, Židovský

  hřbitov v Myslkovicích, in: Epigraphica et Sepulcralia 10, ROHÁČEK, Jiří (ed.), Praha 2021, s.308.

  Další významnou skupinou židovské společnosti jsou chazani

  28

  , kteří vedou v synago-

  ze bohoslužby. Bývají rovněž označeni titulem šliach cibur (vyslanec obce, ve zkratce

  Š“C). Náhrobek č. 372 upozorňuje na pohřbeného Meira, syna Šabtaje K“C, který půso-

  bil v náboženské obci jakožto šliach cibur (1766).

  29

  Jeho náhrobek je doplněn reliéfem

  kohenských rukou.

  K povědomí o místních osobnostech přispívají náhrobky jejich manželek. Pod náhrob-

  kem č. 380 je pohřbená Gitl, manželka Hirše (1776), který je v jejím nápisu označen jako

  Torani – učenec znalý Tóry. V některých případech jsou tito učenci známi jako chazani

  v synagoze. Náhrobní nápis kamene č. 501 sděluje, že pohřbenou je Esterl, manželka

  Aharona K“C, 1793. Porovnáním s matričním zápisem zjišťujeme, že manželem byl ži-

  dovský učitel a chazan s příjmením Glogau.

  30

  V Kolodějích pohřbený Moše Jicchak Zekl K“C pocházel z Bechyně. Náhrobní nápis

  uvádí jeho titul Torani (1793, náhrobek č. 393) a funkci představeného spolku Chevra

  kadiša gmilut chasadim.

  31

  Písemný záznam z roku 1793 jej zachycuje krátce před smrtí

  a popisuje jej jako místního devětasedmdesátiletého rabína Isaca Kohna ve výslužbě.

  32

  Náhrobek č. 274 připomíná manželku rabína Zekla Rivku Chavu (1800, občanským

  28 Chazan nebo kantor, též Schulsinger či předzpěvák.

  29 Osobní jméno Šabtaj se na našem území v tomto období vyskytuje zřídka. Náleželo mimo jiné

  slavnému strážnickému a později holešovskému rabínovi (Šabtaj, syn Meira K“C, řečený ŠACH,

  1621–1666). Rodinná souvislost však není doložena. Výtvarným zpracováním náhrobek připomíná

  kamenickou práci o několik desítek let mladší.

  30 NA, HBMa 852, úmrtní část, fol. 7, zápis 113; BOHÁČEK, Jan – HÁLEK, Jan – KUČEROVÁ, Klára –

  MÁDLOVÁ, Vlasta (edd.), Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793, I. Budějovický kraj, Praha

  2002, s. 245; též FRIED, S., Kehila kedoschah, s. 50.

  31 Členové Chevra kadiša, kteří byli koheni, se nemohli zúčastnit obřadů spojených s mrtvým tělem,

  ale mohli provádět administrativní úkony nebo např. hoblovat rakve, blíže MUNELES, Otto, From the

  Archives of the State Jewish Museum, in: Jewish Studies, Essays in honour of the very reverend

  Dr Gustav Sicher, Chief Rabbi of Prague, ILLTIS, Rudolf (ed.), Prague 1955, s. 104.

  32 BOHÁČEK, J. – HÁLEK, J. – KUČEROVÁ, K. – MÁDLOVÁ, V., Soupis židovských rodin, s. 252; v úmrt-

  ním zápisu je Moises Isaak Kohn nazýván místním rabínem (zesnulý ve věku 82 let): NA, HBMa 852,

  úmrtní část, fol. 7, zápis 111.

  Obr. 4. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, ná

  -

  hrobek Diny, dcery Jonatana Raustitze, manželky

  Chajima Rosenberga, 1728, foto: autorka, 2019

  Obr. 5. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, náh-

  robek rabína Jechiela, syna Davida N“M, 1748, foto:

  autorka, 2019

  Obr. 6. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, náhrobek Diny Ester, dcery rabína Michla N“M, 1800, foto:

  autorka, 2019

• Strana 64-65

  památky 1/2022/1 6362 památky 1/2022/1

  jménem Evu).

  33

  Manželé nejsou pohřbeni ve vzájemné blízkosti, což dokládá, že pohřby

  nebyly směřovány do rodinných sekcí, ale že (alespoň v některých částech hřbitova)

  probíhaly v chronologickém sledu.

  33 BOHÁČEK, J. – HÁLEK, J. – KUČEROVÁ, K. – MÁDLOVÁ, V., Soupis židovských rodin, s. 252. Úmrtní

  zápis ji uvádí jako Evu Rabinerin, zesnulou v 68 letech: NA, HBMa 852, fol. 8, zápis 173.

  Tradice významných osobností v této rodině pokračovala po tři generace. Rabínův syn

  Jechezkel Šimšon je pohřben pod náhrobkem č. 288 (1822). Jméno Jechezkel je uvedeno

  v hlavním nápisu, jméno Šimšon pod zobrazením kohenských rukou. V písemných pra-

  menech se tentýž Jechezkel Šimšon vyskytuje pod občanským jménem Joachim Kohn,

  který působil jako učitel židovských dětí.

  34

  Jeho manželkou byla Sara, rozená Fässler

  35

  (zesnulá 1834, náhrobek č. 94), v nápisu uvedená pod jmény Chaje Sara, manželka

  Jechezkela Šimšona.

  Manželé neměli mužského potomka, jejich dcera Ševa, občanským jménem Eva (1834

  36

  ,

  náhrobek č. 97), se provdala za Isaka Lederera, který je na jejím náhrobku označen jako

  Icik Sofer. Icik (1868

  37

  , náhrobek č. 447) pocházel z rodiny soferů a mohelů ve Čkyni.

  Označení sofer vyjadřuje písaře, který zhotovoval svitky Tóry, tfilin a mezuzy

  38

  a byl

  označován zkratkou ST“M. Tato zkratka je na náhrobku manželky Isaka Sofera zapsána

  jen dvěma písmeny z důvodu nedostatku místa.

  Po několika desetiletích, kdy v Kolodějích nebyl pohřben úřadující rabín,

  39

  zde působil ve

  funkci krajského rabína Budějovického a Táborského kraje Jakob Mahler (1794–1867),

  původem ze Stráže u Tachova.

  40

  V Kolodějích je ve funkci rabína doložen od roku 1836.

  41

  Z roku 1837 pochází jeho pečeť s německým nápisem Jakob Mahler, táborský a budějo-

  vický krajský rabín.

  42

  V současnosti je náhrobek rabína Mahlera umístěn na čelní stěně

  nízké zděné tumby, tato stavbička však byla postavena až po roce 1945. Původní umís-

  tění rabínova náhrobku je zřejmé z fotografie z první poloviny čtyřicátých let 20. století.

  Zachycuje jej na čelní stěně stavby, označované v popisu jako umrlčí komora, tedy dům

  tahary, pocházející pravděpodobně z doby po polovině 19. století.

  43

  Budovu stojící na

  témže místě jako pozdější tumba zdobily v jejím průčelí lizény a jednoduchý tympanon.

  Po druhé světové válce byla ve špatném technickém stavu a po následné destrukci byla

  přibližně ve stejných místech postavena nízká tumba, která tam stojí dodnes. Vzdělanost

  34 BOHÁČEK, J. – HÁLEK, J. – KUČEROVÁ, K. – MÁDLOVÁ, V., Soupis židovských rodin, s. 253; NA,

  HBMa 850, pag. 4, zápis 52.

  35 NA, fond České gubernium – Knihy židovských familiantů (dále jen ČG – HBF) 26, fol. 113.

  36 NA, HBMa 850, pag. 13, zápis 176.

  37 NA, HBMa 851, fol. 19, zápis 362.

  38 Tfilin – modlitební řemínky a kožené krabičky obsahující předepsané biblické pasáže. Mezuza –

  schránka na svitek s vybranými biblickými verši na veřejích dveří židovských domů.

  39 Působili zde krajští rabíni Avraham Fischmann, pohřben v Šafově 1829, a rabín Šmuel Jehuda Kau-

  ders, pohřben v Praze roku 1838.

  40 NA, HBMa 1947, fol. 10, zápis 62.

  41 NA, HBMa 848, fol. 8, zápis 44.

  42 SOA Třeboň, oddělení Třeboň, Velkostatek Libějovice, inv. č. 144, sign 4E4d, Židovské záležitosti,

  1848–1849, kart. č. 31, fol. 53.

  43 Archiv Židovského muzea v Praze, Dokumentace, složka Koloděje nad Lužnicí. K náhrobnímu nápisu

  rabína Mahlera a k projevům poválečného vandalismu blíže BLÜML, Josef, Židovská komunita

  v Kolodějích nad Lužnicí, in: Naše dny se naplnily. Z historie Židů v jižních Čechách, PODLEŠÁK,

  Jan (ed.), České Budějovice – Čkyně 2002, s. 32–35.

  Obr. 7. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, náhrobek učence Mošeho Jicchaka Zekla K“C, 1793, foto:

  autorka, 2019

  Obr. 8. Podpis a pečeť Jakoba Mahlera, rabína Táborského a Budějovického kraje, 1837, zdroj: SOA Tře-

  boň, odd. Třeboň, fond Vs Libějovice

• Strana 66-67

  památky 1/2022/1 6564 památky 1/2022/1

  v Kolodějích sílila a šířila se do dalších komunit. S rodinou rabína Mahlera byla prostřed-

  nictvím sňatků jeho dcer spřízněna další zdejší rabínská rodina Kafkových.

  44

  Jechezkel

  (Ezechiel) Kafka, pocházející z Koloděj,

  45

  se stal rabínem v Myslkovicích, kde v poměrně

  mladém věku roku 1840 zemřel a kde byl také pohřben.

  46

  Jeho manželka Chajele skon-

  čila svůj život o více než dvě desetiletí později, pohřbena je v Kolodějích (1863, náhrobek

  č. 462). V blízkosti náhrobku Jaakova Mahlera leží hrob dalšího významného člena ko-

  munity Josefa Avrahama Stampfera (1865, náhrobek č. 167). Byl členem Chevra kadiša

  gmilut chasadim, chazan a melamedem (učitelem).

  44 Manželkami Samuela a Israela, synů rabína Jechezkela Kafky, se staly dcery krajského rabína Ja-

  koba Mahlera Eva a Klára, blíže NA, HBMa 845, fol. 36, zápis 148, a fol. 73, zápis 282.

  45 NA, ČG – HBF 26, fol. 49 a 169. Rodina pocházela z Chanovic v Prácheňském kraji.

  46 STEINOVÁ, I., Židovský hřbitov v Myslkovicích, s. 300.

  Kohenské rodiny

  Mezi kolodějskými Židy byl značný počet kohenských rodin. Od počátku 18. století do

  první čtvrtiny 20. století se nachází na hřbitově téměř 50 náhrobků členů kohenských

  rodin, tedy přibližně jedna desetina všech dochovaných, což představuje mimořádně

  vysoký počet. Jen z 18. století najdeme symboly kohenských rukou na 22 náhrobcích.

  Neměnná příjmení Židé získali roku 1787, takže není zřejmé, ke kterým rodinám náhrobky

  z většiny 18. století náležejí. Jejich kohenský původ určuje kromě výtvarného znamení

  jen označení K“C nebo ha-Kohen.

  Obr. 9. a 10. Dům tahary s náhrobkem rabína Jaakova Mahlera, zesnulého 1867, čtyřicátá léta 20. století,

  zdroj: Židovské muzeum v Praze

  Obr. 11. Tumba s náhrobkem rabína Jakoba Mahlera při vstupu na židovský hřbitov, 1867, foto: autorka,

  2019

  Obr. 12. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, náhrobek Chajele, manželky rabína Jechezkela Kafky,

  1863, foto: autorka, 2019

• Strana 68-69

  památky 1/2022/1 6766 památky 1/2022/1

  Nejstarší dochovaný náhrobek se znamením kohenských rukou pochází z roku 1708

  (Šalom, syn Barucha K“C, náhrobek č. 377) a je umístěn vedle přeneseného kamene s le-

  topočtem 1590. Náhrobek č. 451, pod nímž je pohřben Hiršl, syn Joela K“C

  47

  (1715/1718),

  je v Kolodějích prvním s použitým motivem keter kehuna, koruny, která je umístěna nad

  žehnajícíma rukama. V tomto případě svým rozměrem přesahuje vyobrazení rukou.

  48

  Další náhrobek č. 430 z roku 1734 působí velmi monumentálně, je pod ním pohřben Joel,

  syn Jekutiela ha-Kohena. Zemřel zřejmě poměrně mladý, protože jeho otec podle nápisu

  v době úmrtí syna ještě žil. Joelovi se opět dostalo uznání a nad žehnajícíma rukama se

  objevuje jednoduše vyrytá koruna. Charakteristický pro tento kámen je způsob tesání

  písma jen v obrysových linkách.

  Velmi působivě ztvárněný dvojnáhrobek manželů, kteří zemřeli ve stejném roce, má vý-

  tvarně zajímavým způsobem uveden letopočet úmrtí, umístěný mezi žehnajícíma rukama

  (Notl Natan, syn Meira K“C, a Rikl, dcera Šmuela, 1768, náhrobek č. 392). Osobní jméno

  Natan hojně používala rodina s pozdějším příjmením Kohn, můžeme proto předpokládat,

  že mezi její předky patřili i manželé z tohoto náhrobku.

  49

  Nejmladší z kohenských náhrobků, u nichž ještě není identifikovatelné příjmení, je náh-

  robek č. 482 (Juzl, syn Mošeho K“C, 1781). Mimořádně kvalitně provedená kamenická

  práce používá k výzdobě plochy kamene rostlinnou ornamentiku a do kompozice žeh-

  najících rukou umně zapojuje datum úmrtí. Nad letopočtem pod kohenskýma rukama

  je umístěna drobná korunka.

  47 Z analýzy osobních jmen v knihách familiantů vyplývá, že jméno Joel se užívalo v rodině Antscherlik,

  NA, ČG – HBF 26, fol. 75. S jistou mírou pravděpodobnosti proto můžeme zesnulého pod náhrobkem

  č. 451 zařadit do této rodiny.

  48 K motivům koruny, taktéž i kohenských, levitských a dalších symbolů blíže STEINOVÁ, Iva, Maceva.

  Židovský náhrobek a jeho symbolika ve světle tradice, Praha 2011.

  49 NA, ČG – HBF 26, fol. 87.

  Značný počet rodin z počátku 18. století se po stu letech ještě zvýšil. V knihách fami-

  liantů bylo na počátku 19. století pro kolodějské Židy vyčleněno 88 familiantských míst

  a Kolodějům je věnována celá jedna kniha fondu České gubernium – knihy familiantů.

  50

  Kolem roku 1800 již zde můžeme rozlišit několik kohenských rodin s příjmením Ant-

  scherlik, Bäcker, Fried, Kohn, Marbach, Nosal, Pisetzky, Raucher a Späth a přičlenit je

  ke konkrétním náhrobkům.

  Náhrobek č. 351 používá obdobnou kompozici jako již zmíněný kámen č. 482, přičemž

  letopočet je umístěn přímo v reliéfu kohenských rukou. Náhrobní nápis uvádí dvě osobní

  jména Jicchak a Michael, nikoliv však příjmení, z matričního údaje vysvítá, že pohřbeným

  byl Isak Raucher (1792).

  51

  Ještě několik desetiletí poté, co Židé obdrželi nová příjmení, nebylo zvykem je uvádět

  v hebrejských náhrobních nápisech. Do konce dvacátých let 19. století jsme při identifi-

  kaci rodin stále odkázáni na komparaci s matričními údaji: Fajš Lejb K“C (1824, náhrobek

  č. 262) je identický z Veitem Pisetzkym.

  52

  Mezi žehnajícíma rukama pod vyobrazením

  korunky je v tomto případě ve zkratce dvěma hebrejskými písmeny popsán typ koruny

  jako keter kehuna.

  Pod náhrobky č. 264 a 265 jsou pohřbeni více než osmdesátiletí kmeti z kohenských

  rodin Bäcker a Späth.

  53

  Roku 1829 byli pohřbeni tři další koheni, jejichž náhrobky nesou

  kohenské ruce, a jejich příjmení je dohledatelné v matričních záznamech: Davida Cviho

  ha-Kohena (náhrobek č. 254) je možné zařadit do rodiny Friedových,

  54

  Joela K“C (ná-

  hrobek č. 198) do rodiny Antscherlikových

  55

  a Ziskinda K“C (náhrobek č. 197) do rodiny

  Marbachových.

  56

  Od třicátých let 19. století jsou příjmení již ve většině případů součástí hebrejských ná-

  hrobních nápisů. Na náhrobku Lejba Bäckera K“C (1839, náhrobek č. 99) nacházíme

  50 NA, ČG – HBF 26.

  51 NA, HBMa 852, fol. 6, zápis 88. Isakovu vdovu nacházíme v soupisu Židů z roku 1793.

  52 NA, HBMa 850, pag. 5, zápis 78, též ČG – HBF 26, fol. 51.

  53 NA, HBMa 850, pag. 6, zápis 89; pag. 7, zápis 97: (Jakob Bäcker a Mordechaj Markus Späth).

  54 NA, HBMa 850, pag. 8, zápis 111 (David Fried).

  55 NA, HBMa 850, pag. 8, zápis 118 (Joel Antscherlik).

  56 NA, HBMa 850, pag. 8, zápis 120 (Sigmund Marbach).

  Obr. 13. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, náhrobek Joela, syna Jekutiela ha-Kohena, 1734, foto:

  autorka, 2019

  Obr. 14. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, ná-

  hrobek Notla Natana, syna Meira K“C, a Rikl, dcery

  Šmuela, 1768, foto: autorka, 2019

  Obr. 15. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, ná-

  hrobek Juzla, syna Mošeho K“C, 1781, foto: autor-

  ka, 2019

• Strana 70-71

  památky 1/2022/1 6968 památky 1/2022/1

  kuriózní vyobrazení, kameníkem byly podle stejné předlohy vytesány obě žehnající ruce

  jako levé. Díky zobrazeným kohenským rukám na náhrobku č. 182 je zřejmé, že rodina

  Nosal patřila ke kohenům (Avraham Nosal, 1846). Nejmladší symbol žehnajících rukou

  nacházíme na náhrobku Davida Pisetzkého (1892, náhrobek č. 148).

  Levitské rodiny

  Náhrobky levitských rodin se na hřbitově vyskytují v počtu patnácti, levitský symbol se

  nachází na jedenácti z nich. Nejstarší doložený symbol pochází z roku 1752 (Baruch, syn

  Lejba SG“L, náhrobek č. 354) a tvoří jej jednoduše vyrytá levitská konvice v horní části

  náhrobku.

  Na konci 18. století jsou v Kolodějích evidovány čtyři rodiny s příjmením Löwy.

  57

  V čele

  jedné z nich stál Jakob, který zemřel v červenci 1806.

  58

  Přes mírnou nesrovnalost v datu

  úmrtí můžeme díky komparaci s matričními údaji Jakoba označit za Joela Lejba, syna

  Simchy (náhrobek č. 322). Náhrobek je zdoben motivem levitské konvice a tím určuje

  zesnulého jako levitu. Po stranách je reliéf doplněn dvěma lvíčky, kteří vyjadřují osobní

  jméno Lejb.

  Zcela jedinečný svou monumentalitou i provedením je levitský náhrobek Zalmana, syna

  Toviji SG“L (náhrobek č. 370). V tomto případě je obtížné stanovit letopočet, který je

  zakódován v textu pomocí chronogramu. Náhrobek vyniká vytříbeností kamenické prá-

  ce. Znamení levitské konvice se na něm opakuje třikrát a plocha kamene je orámo-

  vána naznačenými tordovanými sloupy s propracovanými reliéfy hlavic. Můžeme snad

  usuzovat, že Zalman je identický se Salomonem, zesnulým 1827.

  59

  Synem Salomona je

  s velkou pravděpodobností Chajim SG“L, pohřbený v roce 1837 (náhrobek č. 252). Jeho

  náhrobek opět vyčnívá mezi okolními. Oba můžeme považovat za významné muže své

  doby, náhrobní nápisy vyzdvihují jejich vlastnosti a připomínají jejich postavení v židovské

  komunitě.

  57 BOHÁČEK, J. – HÁLEK, J. – KUČEROVÁ, K. – MÁDLOVÁ, V., Soupis židovských rodin, s. 244, 251, 252.

  58 Datum úmrtí v písemných pramenech je 8. 7. 1806, srov. NA, HBMa 852, úmrtní část, fol. 10, zápis

  217, též NA, ČG – HBF 26, fol. 115. Přepočet z hebrejského nápisu vychází na 28. 7. 1806.

  59 NA, ČG – HBF 26, fol. 111.

  Neobvyklé jsou ženské náhrobky opatřené levitským znamením, ve dvou případech do-

  ložené rovněž na kolodějském hřbitově. Pokud se vyskytují, tak převážně u svobodných

  dcer, výjimkou je však kolodějský náhrobek č. 284 z roku 1821, který náleží vdané ženě.

  V náhrobním nápise je uvedena Bracha, v matričním záznamu Barbara, manželka Arona

  Lewitocha.

  60

  Levitská konvice je tentokrát netradičně zobrazena ve spodní části náhrob-

  ku. Druhým případem je náhrobek Batji, dcery Jicchaka SG“L (1846, náhrobek č. 470).

  Náhrobek je zajímavý letopočtem, který tvoří numerická hodnota části věty upozorňující,

  že zemřela v měsíci, „kdy byly rozbity desky Desatera“.

  61

  Míněn je židovský měsíc sivan

  a první darování Tóry Mojžíšovi na hoře Sinaj (2M, 12, 19).

  Další židovské rodiny

  Snahou některých rodin od počátku 18. století bylo vrátit se do Týna. V druhé polovině

  18. století se to podařilo Jakobu Ehrlichovi, který provozoval tamní panskou vinopalnu

  62

  a pokoušel se dokonce v Týně zřídit modlitebnu.

  63

  Rodina Jakoba Ehrlicha pohřbívala

  své členy na kolodějském hřbitově, v roce 1829 následovaly tři jejich pohřby během pěti

  měsíců, jedním z nich byl Jakobův syn Zalman. Gitl, Jakobova vnučka a Zalmanova dce-

  ra (1829, náhrobek č. 228), byla manželkou Jechezkela Karpelese z Prahy, její náhrobek

  proto přináší typický motiv kapra, známý z pražských náhrobků rodiny Karpelesovy, který

  toto příjmení připomínal.

  64

  Další lokalitou, odkud se pohřbívalo na kolodějský hřbitov, bylo Zálší. V tamní vinopalně

  a draslárně působil Jonas Fischel s rodinou, s vlastním učitelem dětí a dvěma sloužící-

  mi.

  65

  Dochoval se náhrobek jeho manželky Kredl (1793, č. 445).

  60 NA, HBMa 850, pag. 3, zápis 40. Zůstává nedoloženo, zda mohla být Bracha první manželkou

  Aharona, syna Eleazara Lewitocha z Dubu (náhrobek č. 23 v Dubu u Prachatic).

  61 Za určení děkuji Danielu Polakovičovi.

  62 BOHÁČEK, J. – HÁLEK, J. – KUČEROVÁ, K. – MÁDLOVÁ, V., Soupis židovských rodin, s. 254.

  63 SAKAŘ, J., Dějiny Židů, s. 242.

  64 STEINOVÁ, Iva, Maceva. Židovský náhrobek a jeho symbolika ve světle tradice, Praha 2011, s. 87.

  NA, HBMa 850, pag. 8, zápis 117.

  65 BOHÁČEK, J. – HÁLEK, J. – KUČEROVÁ, K. – MÁDLOVÁ, V., Soupis židovských rodin, s. 263.

  Obr. 16. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, ná-

  hrobek Davida Cviho ha-Kohena, 1829, foto: au-

  torka, 2019

  Obr. 18. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, ná-

  hrobek Joela Lejba, syna Simchy, 1806, foto: au-

  torka, 2019

  Obr. 17. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, ná-

  hrobek Davida Pisetzkého, 1892, foto: autorka,

  2019

  Obr. 19. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, ná-

  hrobek Zalmana, syna Toviji SG“L, [1827], foto: au-

  torka, 2019

• Strana 72-73

  památky 1/2022/1 7170 památky 1/2022/1

  Obr. 20. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, náhrobek Gitl, dcery Zalmana Ehrlicha, manželky Je-

  chezkela Karpelese z Prahy, 1829, foto: autorka, 2019

  Obr. 22. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, náhrobek Šimšona Pariska, 1863, foto: autorka, 2019

  Obr. 21. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, náhrobky Zanvila Samuela Kaffa a jeho manželky Gitl

  Karoliny, 1857/1862, foto: autorka, 2019

  Mnohé náhrobky nesou svědectví o příslušnosti zemřelých k bratrstvu Chevra kadiša gmi-

  lut chasadim, jehož činnost zahrnovala úkony spojené s posledními záležitostmi člověka.

  Týká se to také dvou členů rodiny Marody, z nichž Jaakov Moše (1887, náhrobek č. 195)

  byl představeným tohoto spolku. K starším tohoto spolku náležel Simcha B“Š (1821, ná-

  hrobek č. 289), Kopl Meir Schönbrun (1848, náhrobek č. 215) a Aharon Diamant (1842,

  náhrobek č. 206) a řadovými členy byli Juzl Marody (1848, náhrobek č. 211), Maharam

  Stein (1872, náhrobek č. 152), Šmuel Schönbrun (1863, náhrobek č. 166).

  Dva nápadné a tvarově neobvyklé náhrobky stojí nad hroby manželů Kaffových (Zanvil

  Samuel a Gitl Caroline, 1857/1862, náhrobky č. 191 a 192). Rodina byla na konci 18. století

• Strana 74-75

  památky 1/2022/1 7372 památky 1/2022/1

  početná a zabývala se obchodem se střižním zbožím. Jakýsi Zanvil, syn Simchy, a jeho

  manželka Gitl darovali roku 1814 pohřebnímu bratrstvu ukazovátko na Tóru (jad).

  66

  Shoda

  osobních jmen s údaji na pozdějších náhrobcích poukazuje na manžele Kaffovy. Oba ná-

  hrobky stojí v blízkosti tumby rabína Jakoba Mahlera a ve svých nápisech již používají

  kombinaci hebrejštiny a němčiny. Vyznačují se nekonvenčním pojetím, oba kameny jsou

  v horní střední části vytesány ve tvaru koruny, což představuje v kamenické sepulkrální

  produkci originální počin.

  66 Židovské muzeum v Praze, sbírkový předmět inv. č. 017 017.

  Symbolika

  Kromě již zmíněných četných symbolů je třeba upozornit na častá vyobrazení motivu

  rozkrojeného granátového jablka, která pocházejí vesměs z první poloviny 19. století.

  Několik symbolických znamení se nachází na následujících náhrobcích: Rivka, manželka

  Avrama K“C (1859, náhrobek č. 34), má jakožto symbol zbožnosti na svém náhrobku

  reliéf knihy. Motiv rohu hojnosti je zobrazen na náhrobku Fradl, manželky Josefa Basche

  (1860, náhrobek č. 93). Zobrazení zlomeného kmene stromu vyjadřuje ukončený život

  Šimšona Pariska (1863, náhrobek č. 461).

  K novodobé historii

  Poslední doložené rozšíření kolodějského hřbitova se uskutečnilo v roce 1860.

  67

  Mů-

  žeme usuzovat, že přibližně z této doby pochází podoba domu tahary zachycená na

  fotografii z počátku čtyřicátých let 20. století. Od šedesátých let 19. století se rozšiřoval

  počet lokalit, odkud zde Židé pohřbívali, většina těchto pohřbů však pochází až z konce

  19. a z 20. století. Přicházeli z Bukovska (Mahrer, Späth, Frisch a Beneš), z Drahotěšic

  (Mahrer), ze Bzí (Weiner), z Prasetína (Ehrlich) a ze Ševetína (Kohn). Dva jednoduché

  náhrobky z roku 1916 uprchlíků před frontou první světové války stojí nad hroby Sary

  Tepper z Kolomey v Haliči (náhrobek č. 526) a Friedy Weingarten z Černovic na Bukovině

  (náhrobek č. 527). Oba náhrobky zdobí znamení Magen David. Pamětní kámen (č. 107)

  připomíná několik členů rodiny Weinerových a Strakových, kteří byli zavražděni během

  druhé světové války v nacistických koncentračních táborech.

  68

  Z Koloděj pocházeli bratři Alfréd (1914–1976) a Emil (1918–1994) Radokovi, významní

  představitelé kulturního dění ve 20. století, zakladatelé originálního projektu divadla La-

  terny magiky, určeného původně pro Expo 58. Rodina Radokových nesla své neobvyklé

  příjmení od konce 18. století. Pravděpodobně je tvoří dnes již obtížně identifikovatelná

  zkratka složená z iniciál titulu (rabi – pan) a iniciál osobních jmen (například Aharon).

  Závěrečná souhláska k zřejmě vyjadřuje iniciálu obce Koloděje (Kalady). Na hřbitově se

  nachází několik náhrobků této rodiny (č. 9, 11, 150 a 176) a nově vztyčený pamětní kámen

  připomínající zavražděné členy rodiny v období šoa.

  Závěrem

  Židovský hřbitov v Kolodějích nad Lužnicí byl založen v závěru 17. století, po roce 1681,

  kdy došlo k vyhnání Židů z nedalekého Týna nad Vltavou. Mezi nejstaršími náhrobky

  byly přenesené kameny z týnského židovského hřbitova, později zcela zaniklého. Do

  současnosti se v Kolodějích zachoval pouze jediný kámen týnské provenience (náhrobek

  č. 376, datovaný 1590), který je zároveň nejstarším na území dnešního Jihočeského kraje.

  Původní kolodějský hřbitov byl situován v jižní části své současné plochy, kde lze v ohrad-

  ní zdi zaznamenat zazděný vstup. Hřbitov má členitý půdorys z hlediska rozlohy i výšky

  terénu, taktéž rozdílné směřování řad náhrobků v různých částech hřbitova, což vypovídá

  o několika fázích jeho rozšiřování. V první polovině 19. století byl opatřen dvěma zděnými

  budovami, z nichž jedna byla určena k rituálnímu omývání těl zesnulých před pohřbem

  (tahara) a druhou byla pravděpodobně vozovna.

  Mimořádný význam kolodějské komunity spočívá ve skutečnosti, že zde působili učenci

  a rabíni, kteří sem směřovali z různých míst Českého království (např. z Prahy, Bechyně,

  Čkyně). Při nedostatku písemných pramenů jsou židovské náhrobky významným zdrojem

  poznání a v případě Koloděj sdělují bližší informace i o zdejších rabínech. Od druhé poloviny

  18. století zde bylo sídlo krajského rabinátu tehdejšího Bechyňského (později Táborského

  a Budějovického) kraje. V porovnání s ostatními židovskými komunitami v jižních Čechách

  Koloděje svým počtem rabínů a učenců jednoznačně vyčnívají. Žádná další židovská ko-

  munita v regionu tak velké počty významných osobností tohoto typu nevykazuje.

  Specifikem zdejšího hřbitova je rovněž vysoký počet členů kohenských rodin. Počátkem

  19. století jich evidujeme devět. Podrobný průzkum hřbitova provedený v letech 2015–2019

  67 SOA Třeboň, oddělení Třeboň, Vs Koloděje nad Lužnicí, inv. č. 111, Židé, 1824–1850 (1860), kart. č. 13,

  fol. 138.

  68 Blíže SUDOVÁ, Martina, Židovství na Vltavotýnsku, Týn nad Vltavou 2003, s. 25.

  Obr. 23. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, pamětní kámen se jmény zavražděných členů rodiny

  Radokových v období šoa, foto: autorka, 2021

• Strana 76-77

  památky 1/2022/1 7574 památky 1/2022/1

  přinesl další informace o zdejších usedlících i příchozích učencích, kteří společně tvořili

  kolodějskou komunitu. Vzdělanost se odtud šířila do menších i větších židovských obcí,

  jak dokládají průzkumy dalších lokalit, např. Myslkovic, kde působil ve funkci místního

  rabína Jechezkel Kafka z Koloděj.

  Jednou z kolodějských rodin byli nejpozději od konce 18. století Radokovi, jejichž členo-

  vé Alfréd (1914–1976) a Emil (1918–1994) se stali předními představiteli kulturního dění

  v naší zemi. Kolodějský hřbitov zdobí od podzimu 2021 výtvarně pozoruhodný kámen,

  zhotovený potomky na paměť obětí šoa rodiny Radokových.

  Summary

  The text focuses on the evaluation and inter-

  pretation of the research of tombstones in the

  Jewish cemetery in Koloděje nad Lužnicí, which

  is the largest monumental complex of this type

  in the present-day South Bohemia Region. It was

  founded at the end of the 17th century, after the

  expulsion of Jews from nearby Týn nad Vltavou

  in 1681. Among the oldest tombstones were sto-

  nes transferred from the Jewish cemetery in Týn

  nad Vltavou, which later completely disappeared.

  Only one stone of Týn provenance has survived

  in Koloděje (tombstone No. 376, dated 1590),

  which is also the oldest in the territory of the

  present-day South Bohemia Region. The original

  Koloděje cemetery was situated in the southern

  part of its present area, where a bricked-up en-

  trance can be seen in the enclosure wall. The

  cemetery has a ruged layout in terms of its size

  and height, as well as the different orientation

  of the rows of tombstones in different parts of

  the cemetery, which indicates several phases of

  its expansion. In the first half of the 19th century

  it was equipped with two brick buildings (a bet

  tahara and probably a coach house). The extra-

  ordinary importance of the Koloděje community

  lies in the fact that a large number of scholars

  and rabbis worked here, who travelled from

  Prague, Bechyně and Čkyně, for example. In the

  absence of written sources, Jewish tombstones

  are an important source of knowledge and in the

  case of Koloděje they also provide more informa

  -

  tion about the local rabbis. From the second half

  of the 18th century, it was the seat of the regional

  rabbinate of the then Bechyně (later Tábor and

  České Budějovice) region.Tthe high number of

  members of the Cohen families (at the beginning

  of the 19th century, 9 of them were registered)

  i salso a specific feature of the local cemetery.

  A detailed survey of the cemetery carried out in

  2015-2019 provided further information about

  the local settlers and incoming scholars who

  together formed the Koloděje community. Edu-

  cation spread from there to smaller and larger

  Jewish communities, as evidenced by surveys of

  other sites, such as Myslkovice, where Yechezkel

  Kafka of Koloděje served as the local rabbi. One

  of the Koloděje families was the Radok family

  from the end of the 18th century at the latest,

  whose members Alfréd (1914-1976) and Emil

  (1918-1994) became leading representatives of

  the cultural scene. Since the autumn of 2021,

  the Koloděje cemetery has been decorated with

  a artis tically remarkable stone made by descen-

  dants in memory of the Radok family’s Shoah

  victims.

  Seznam použitých pramenů a literatury

  Archivní a sbírkové fondy

  Matana, a. s., archiv dokumentace

  Národní archiv, Nová manipulace, Praha (1650–1706)

  Národní archiv, Tereziánský katastr, Praha (1684–1790)

  Národní archiv, Archiv pražského arcibiskupství, Praha (1221–1950)

  Národní archiv, fond Matriky židovských náboženských obcí v českých krajích, HBMa (1784–1949)

  Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení Třeboň, Velkostatek Koloděje nad Lužnicí (1738–1947)

  Ústřední archiv zeměměřictví a katastru, Stabilní katastr, jeho obnova a údržba (1824–1964)

  Židovské muzeum v Praze, archiv

  Židovské muzeum v Praze, sbírkové předměty

  Literatura a vydané prameny

  BEIDER, Alexander, A Dictionary of Ashkenazic Given Names. Their Origins, Structure,

  Pronunciation, and Migrations, Bergenfield 2001.

  BLÜML, Josef, Židovská komunita v Kolodějích nad Lužnicí, in: Naše dny se naplnily. Z historie Židů

  v jižních Čechách, PODLEŠÁK, Jan (ed.), České Budějovice – Čkyně 2002, s. 32–35.

  BOHÁČEK, Jan – HÁLEK, Jan – KUČEROVÁ, Klára – MÁDLOVÁ, Vlasta (edd.), Soupis židovských

  rodin v Čechách z roku 1793, I. Budějovický kraj, Praha 2002.

  BROCKE, Michael – CARLEBACH, Julius, Biographisches Handbuch der Rabbiner I. Die Rabbiner

  der Emanzipationszeit in den deutschen, böhmischen und großpolnischen Ländern 1781–1871,

  München 2004.

  EIBENSCHITZ, Jonatan ben Natan Nate, Ja’arot devaš II., Sulzbach 5559 = 1799.

  FRIED, Samuel, Kehila kedoschah Kalladay, Jüdisches Archiv 2, 1928/1929.

  HOCK, Simon, Familien Prags, Epitaphien des Alten jüdischen Friedhofs in Prag, Pressburg 1892.

  MATLAS, Pavel, Velkostatek Koloděje nad Lužnicí (1738–1947/48), inventář, Státní oblastní archiv

  Třeboň 2007.

  MATUŠÍKOVÁ, Lenka, Juden im ersten böhmischen Kataster 1653–1655, Judaica Bohemiae, 2002,

  roč. 37, s. 5–91.

  MAUR, Eduard – PÍŠOVÁ, Dagmar, Sčítání konzumentů soli v Čechách roku 1702. Edice pramene,

  Historická demografie, 1994, roč. 18, s. 7–67.

  MUNELES, Otto, From the Archives of the State Jewish Museum, in: Jewish Studies. Essays in

  honour of the very reverend Dr Gustav Sicher chief Rabbi of Prague, ILLTIS, Rudolf (ed.), Prague

  1955, s. 100–107.

  POLAKOVIČ, Daniel – STEINOVÁ, Iva – VLADAŘOVÁ, Petra, Židovské hřbitovy na jihu Čech, České

  Budějovice 2021.

  SAKAŘ, Josef, Dějiny města Týna nad Vltavou a okolí I, Týn nad Vltavou 1935.

  SAKAŘ, Josef, Dějiny Židů v Týně n. Vlt., v Kolodějích, Neznašově a okolí, in: Židé a židovské obce

  v Čechách v minulosti a v přítomnosti, GOLD, Hugo (ed.), Praha – Brno 1934, s. 240–245.

  von SCHÖNFELD, Johann Ferdinand (ed.), Materialien zur diplomatischen Genealogie des Adels

  der Österreichischen Monarchie I, Prag 1812.

  STEINOVÁ, Iva, Even zikaron. Paměť židovských náhrobních kamenů. Koloděje nad Lužnicí, Týn nad

  Vltavou 2021.

  STEINOVÁ, Iva, Maceva. Židovský náhrobek a jeho symbolika ve světle tradice, Praha 2011.

  STEINOVÁ, Iva, Židovský hřbitov v Myslkovicích, in: Epigraphica et Sepulcralia 10, ROHÁČEK, Jiří

  (ed.), Praha 2021, s. 291–312.

  SUDOVÁ, Martina, Židovství na Vltavotýnsku, Týn nad Vltavou 2003.

  SUDOVÁ, Martina – KOVÁŘ, Daniel, Tvrze, hrady a zámky jižních Čech. Život a sídla jihočeské

  šlechty, Olomouc 2003.

  Mgr. Iva Steinová (nar. 1952)

  Matana a.s.

  i-e-stein@seznam.cz

  Absolventka oborů dějiny umění – dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po ukončení

  studia pracovala více než tři desetiletí v památkových organizacích, po roce 2000 se v Národním

  památkovém ústavu věnovala židovským hřbitovům a v roce 2011 výsledky svého výzkumu

  shrnula do publikace Maceva. Židovský náhrobek a symbolika jeho výzdoby ve světle tradice.

  Od tohoto roku působí ve společnosti Matana a. s., která spravuje majetek Židovské obce v Praze

  a Federace židovských obcí v ČR. Zabývá se zejména dokumentací židovských hřbitovů a v edici

  Even zikaron – paměť židovských náhrobních kamenů publikuje průvodce vybranými hřbitovy.

  Je spoluautorkou rozsáhlé publikace Židovské hřbitovy na jihu Čech (2021).

  Obr. 24. Koloděje nad Lužnicí, židovský hřbitov, cca 1940, zdroj: Židovské muzeum v Praze

• Strana 78-79

  památky 1/2022/1 77

  Egenberská a schwarzenberská

  knižní sbírka ve světle archivních

  pramenů a provenienčního

  průzkumu českokrumlovské

  zámecké knihovny

  The Development of the Egenberg

  and Schwarzenberg Book Collection

  in the Light of Archival Sources and

  Provenance Research of the Český

  Krumlov Castle Library

  Jiří Žahour

  Abstrakt: Zámecká knihovna v Českém Krumlo-

  vě, jež sestává z egenberské a schwarzenberské

  knižní sbírky, prošla složitým

  historickým vývojem.

  První část předkládané práce se zabývá historií

  zámecké knihovny a vývojem knihovního fondu od

  17. století do první poloviny 20. století. Na základě

  studia archivních pramenů a historického evidenč-

  ního aparátu popisuje jednotlivé vývojové etapy

  knihovního fondu a zároveň přehodnocuje některé

  dosud přijímané závěry o uspořádání egenber-

  ské a schwarzenberské bibliotéky. Druhá část

  studie se soustředí na vyhodnocení výsledků

  provenienčního průzkumu a popis zazname-

  naných egenberských a schwarzenberských

  provenienčních znaků. V případě dosud nezpra-

  cované schwarzenberské knižní sbírky nastiňuje

  základní charakteristiku dílčích knižních sbírek

  jednotlivých příslušníků rodu. Všímá si též pa-

  mátkového potenciálu šlechtické knihovny,

  včetně historických specifik její správy.

  Klíčová slova: zámecké knihovny, šlechtické

  knihovny, Egenbergové, Schwarzenbergové,

  knihovní katalogy, provenienční znaky knih, Karl

  Tannich

  Článek vznikl v rámci výzkumného projektu Virtuální

  rekonstrukce rozptýlených prove nienčně bohemi-

  kálních knižních celků v tuzemských i zahraničních

  knihovnách

  (kód projektu DG18P02OVV009), fi-

  nancovaného z Programu aplikovaného výzkumu

  a vývoje národní a kulturní identity (NAKI II).

  Abstract: The castle library in Český Krumlov,

  which consists of the Egenberg and Schwarzen-

  berg book collections, has undergone a complex

  historical development. The first part of the pre-

  sent study concentrates on the history of the

  castle library and the development of the library

  collection from the 17th century to the first half of

  the 20th century. It focuses n particular on the

  historical record-keeping apparatus in the form

  of manuscript and index card catalogues, which

  mirror the system of the original arrangement

  of the book collection in the various stages of

  its development. The second part of the study

  describes the provenance features used by three

  generations of the Egenberg family and eleven

  generations of the Schwarzenberg family. It also

  observes the heritage potential of the aristocra-

  tic library, including the historical specifics of its

  management.

  Keywords: castle libraries, aristocratic libraries,

  Egenbergs, Schwarzenbergs, library catalo-

  gues, provenance book markings, Karl Tannich

  The article was written within the research project

  Virtual Reconstruction of Scattered Book Collec-

  tions of Bohemical Provenance in the Czech and

  Foreign Libraries (Code: DG18P02OVV009), fun-

  ded by the National and Cultural Identity Applied

  Research and Development Programme (NAKI II).

  Bibliotéka uchovávaná na českokrumlovském hradu a zámku patří k nejrozsáhlejším

  a nejvýznamnějším šlechtickým knihovnám na našem území. Za svůj rozsah a pestrou

  skladbu vděčí několika generacím rodu Egenbergů a Schwarzenbergů, jimž se poda-

  řilo v průběhu více než tří staletí nashromáždit jedinečnou ukázku encyklopedického

  knihovního fondu obsahujícího široké spektrum témat a žánrů soudobé krásné a od-

  borné literatury. Pečlivě budovaná bibliotéka tak zrcadlí nejen stav soudobého vnímání

  a poznání světa, ale také měnící se zájmy a záliby původních čtenářů, stejně jako jejich

  ryze praktické potřeby. Zároveň představuje „pokladnici“ uchovávající skutečné skvosty

  knižní a grafické produkce v širokém časovém rozpětí od poslední třetiny 15. století až

  do čtyřicátých let 20. století.

  Z celkového počtu 48 264 popisných jednotek

  1

  spadá více než polovina do kategorie

  starých tisků, nejcennější jádro fondu tvoří 860 titulů z 16. století a sbírka 140 prvotis-

  ků, kterou doplňuje soubor faksimile středověkých rukopisů a stěžejních děl knihtisku.

  Naproti tomu rukopisná produkce je v knihovním fondu zastoupena pouze sporadicky,

  neboť za schwarzenberské éry byla většina cenných rukopisů přesunuta z knihovny do

  sbírek archivu.

  2

  V současné jazykové skladbě fondu se výrazně odráží skutečnost, že

  Schwarzenbergové jakožto čtenáři preferovali zejména němčinu a francouzštinu, dal-

  šími hojně zastoupenými jazyky jsou latina, italština a španělština.

  3

  V rámci tematické

  skladby jsou nejpočetněji zastoupena díla historická, dále odborná hospodářská lite-

  ratura, náboženství a právo, politika a militaria, přírodní vědy, geografie a mnohé jiné.

  4

  Soudobý ideál šlechtické bibliotéky jakožto „chrámu vědění a moudrosti“ byl v případě

  českokrumlovské zámecké knihovny bezpochyby naplněn.

  Na značně složitý historický vývoj zdejšího knihovního fondu upozorňoval již archivář

  Jiří Záloha, který velmi výstižně konstatoval, že se v knihovně „setkalo několik knižních

  celků, které byly postupně sváženy do Českého Krumlova z Vídně a z jiných schwarzen-

  berských zámků a z likvidací pozůstalostí několika vládnoucích nebo význačných členů

  rodu. Bylo by tedy omylem se domnívat, že zámecká knihovna v Českém Krumlově

  vznikla pouze na tamním zámku. Nerespektovalo-li by se toto zjištění, došel by každý

  badatel na scestí.“

  5

  Jelikož dosud nebyla publikována monografie,

  6

  která by popsala

  1 BENEŠ, Ivo – SLANEC, Václav, Lokální a inventární katalog zámecké knihovny v Českém Krumlově

  I–IV, nepublikovaný strojopis, 1961–1964, eviduje 22 845 inventárních čísel s počtem svazků okolo

  55 000. Během zpracování fondu v letech 2015–2022 došlo k výrazné korekci počtu inventárních jed-

  notek zejména kvůli změnám v evidenci periodik a také díky katalogizaci konvolutů. Ke dni 2. 3. 2022

  fond čítal celkem 48 264 popisných jednotek, z toho 5 885 adligátů. S postupujícím zpracováváním

  fondu se bude tento údaj zřejmě nadále měnit. Tyto katalogy byly sepsány ve třech exemplářích –

  jeden exemplář uchovává správa Státního hradu a zámku Český Krumlov (dále SHZ ČK), druhý

  exemplář Územní památková správa v Českých Budějovicích a třetí exemplář Knihovna Národního

  muzea (dále KNM).

  2 Ke dni 17. 6. 2022 bylo zaznamenáno celkem 115 rukopisů, vzhledem k postupujícímu zpracování kni-

  hovního fondu lze předpokládat, že toto číslo bude dále narůstat. V převážné většině se jedná o texty

  hospodářského charakteru pocházející z 18. a 19. století, jejichž autory mnohdy byli schwarzenberští

  úředníci. Výjimky představují např. rukopis divadelní hry Trauriges Glickhspiel oder MARJA SVARIA

  Königin in Schottlandi…, odehrané pod taktovkou českokrumlovských jezuitů u příležitosti naroze-

  nin kněžny Marie Ernestiny z Egenbergu v lednu roku 1676; konvolut sestávající z rukopisů hry Die

  besondere Eigenschafft der Liebe und Das betrogene Alter a komedie Der Schelmische Fasching–

  - Streich z 18. století či jediný bohemikální rukopis Knisska Konska Lekárzska… jinak lidem tak konum

  užiteczna sepsana od… P. Pana Hrabete z Liechtensteynu přibližně z poloviny 17. století. Naproti

  tomu středověké rukopisy se v knihovním fondu nenacházejí, neboť tato rukopisná produkce byla již

  za schwarzenberské éry důsledně ukládána do sbírek archivu. Srov. KNEIDL, Pravoslav, Zámecké

  knihovny. Kraj České Budějovice. Český Krumlov, in: Knihovna Národního musea, BAŤHA, Franti-

  šek – ŠVEHLA, Karel (edd.), Praha 1960, s. 132. Ten uvádí, že „rukopisy tato knihovna nemá žádné,

  při jednotné správě s archivem byly ukládány přímo tam“.

  3 Jazykové složení zámecké knihovny Český Krumlov (dále ZK ČK) nelze ve stávajícím stupni zpra-

  cování přesně vyčíslit. Přestože se výuka češtiny stala součástí výchovy schwarzenberských dětí

  již v dobách Ferdinanda Viléma ze Schwarzenbergu, bohemika jsou v knihovním fondu zastou-

  pena pouze sporadicky – cca 1 100 tituly převážně hospodářské a správní literatury z 19. století,

  k bohemikům ve fondu ZK ČK podrobně ČECHOVÁ, Petra, Bohemika ve fondu zámecké knihovny

  v Českém Krumlově, nepublikovaná diplomová práce, České Budějovice: Pedagogická fakulta Ji-

  hočeské univerzity v Českých Budějovicích 2013.

  4 Tematické složení ZK ČK nelze ve stávajícím stupni zpracování přesně vyčíslit.

  5 ZÁLOHA, Jiří, Zámecká knihovna v Českém Krumlově, Výběr z prací členů historického klubu při

  Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, 1973, roč. 10, č. 4., s. 264.

  6 Dosud nebyla publikována monografie, která by podrobně popsala a zhodnotila knihovnu jako celek.

  Vývojem fondu se v rámci kratších příspěvků zabývali: LIFKA, Bohumír, Knihovny státních hradů

  a zámků, Praha 1954; KNEIDL, Pravoslav, Zámecká knihovna v Českém Krumlově, in: Český Krumlov,

  městská památková rezervace, státní zámek a památky okolí, ŠAMÁNKOVÁ, Eva – VONDRA, Jiří

  (edd.), Praha 1961, s. 31–33; TÝŽ, Zámecké knihovny v 17. až 19. století, in: Dějiny knihoven a knihov-

  nictví, CEJPEK, Jiří a kol., Praha 2008, s. 145–161; ŠIMÁKOVÁ, Jitka, Zámecká knihovna Český Krum-

  76—115 památky 1/2022/1

• Strana 80-81

  památky 1/2022/1 7978 památky 1/2022/1

  krumlovskou zámeckou knihovnu jako celek, překládaná práce si klade za cíl na zákla-

  dě studia archivních pramenů a historických inventářů doplnit poznatky o postupném

  budování rozsáhlého knihovního fondu. Zamýšlí se také nad uspořádáním knihovního

  fondu za egenberské a schwarzenberské éry a způsobem evidence knih.

  lov. XIX. kongres mezinárodní asociace bibliofilů / Schlossbibliothek Český Krumlov. XIX. Kongres

  der Internationalen Asociation der Bibliophilen, Praha 1995; TÁŽ, Český Krumlov (Krumau). Schloss-

  bibliothek, in: Handbuch deutscher historischer Buchbestände in Europa. Bd. 2. Tschechische Re-

  publik. Schlossbibliotheken unter der Verwaltung des Nationalmuseums in Prag, MAŠEK, Petr et al.,

  Hildesheim – Zürich – New York 1997, s. 60–63; ZÁLOHA, J. Zámecká knihovna v Českém Krumlově;

  KUBÍKOVÁ, Anna – BOK, Václav, K osudům zámecké knihovny v Českém Krumlově v 18. a 19. století,

  Sborník Národního muzea v Praze. Řada C – Literární historie = Acta Musei Nationalis Pragae. Series

  C – Historia litterarum, 2012, roč. 57, č. 1–2, s. 117–122. Podrobněji byly zpracovány pouze dílčí části

  knihovního fondu: prvotisková produkce v rámci publikace ŠIMÁKOVÁ, Jitka – VRCHOTKA, Jaroslav,

  Katalog prvotisků Knihovny Národního muzea v Praze a zámeckých a hradních knihoven v České

  republice, Praha 2001. Sbírka teatralií v rámci publikace ŠIMÁKOVÁ, Jitka – MACHÁČKOVÁ, Eduar-

  da, Teatralia zámecké knihovny v Českém Krumlově, Praha 1976. Tisky 16. století v rámci publikace

  HÁJEK, Pavel – HÁJKOVÁ, Zuzana – MAŠEK, Petr, Tisky 16. století v zámeckých knihovnách České

  republiky I–III, Praha 2015.

  Druhá zásadní otázka, již se snaží tato práce zodpovědět, souvisí s dílčími knižními

  sbírkami členů rodu Egenbergů a Schwarzenbergů. Zužitkovává přitom výsledky prů-

  zkumu provenienčních znaků knih, jejichž zpracování umožňuje nejen rekonstrukci jed-

  notlivých knižních sbírek členů zmíněných rodů, ale významnou měrou vypovídá také

  o postupném budování knihovního fondu. Jelikož se egenberská knižní sbírka dočkala

  několika monografií,

  7

  předkládaná studie se soustředí zejména na dosud nezpracova-

  nou schwarzenberskou knižní sbírku a snaží se nastínit základní charakteristiku knižních

  sbírek jednotlivých příslušníků rodu Schwarzenbergů.

  Stručná historie knihovního fondu

  Základy současného knihovního fondu položil Hans Ulrich z Egenbergu (1568–1634),

  který získal zdejší panství a zámek roku 1622. Hansi Ulrichovi se podařilo nashromáždit

  výrazně románsky orientovanou sbírku čítající přibližně 1 000 svazků, mezi nimiž převlá-

  daly tisky ve španělštině a italštině. Vzhledem k tomu, že se Hans Ulrich na krumlovském

  zámku takřka nezdržoval, byla jeho osobní bibliotéka uložena pravděpodobně v rodovém

  paláci ve Štýrském Hradci.

  8

  Ulrichův syn Johann Anton I. z Egenbergu (1610–1649) se

  soustředil především na svou politickou a diplomatickou kariéru, možná proto zůstávalo

  budování knihovny stranou jeho hlavních zájmů. Do rodových dějin se zapsal zvláště svou

  římskou diplomatickou misí z roku 1638, během níž měl oznámit papeži Urbanovi VIII.

  volbu Ferdinanda III. římským králem. „Artefakty“ upomínající na tuto misi – zlatý kočár

  a související soubor textilií – byly v roce 1666 převezeny na krumlovský zámek a později

  uloženy do prostor někdejší rožmberské knihovny,

  9

  které díky tomu získaly svůj současný

  název, tzv. Románská komora.

  10

  Po náhlé smrti Johanna Antona I. se mezi jeho syny Johannem Christianem I. (1641–1710)

  a Johannem Seyfriedem (1644–1713) rozhořel vleklý spor o dědictví, jehož vyústěním bylo

  rozdělení egenberského majetku na dvě části.

  11

  Johann Christian si jako svůj dědický

  podíl zvolil v Čechách ležící panství a počínaje rokem 1665 učinil z českokrumlovského

  zámku, do té doby v rámci egenberské rezidenční sítě takřka nevyužívaného, svou

  novou hlavní rezidenci. O rok později se oženil s Marií Ernestinou ze Schwarzenbergu

  (1649–1719).

  12

  Knížecí pár zahájil v průběhu osmdesátých let 17. století rozsáhlou pře-

  stavbu krumlovské rezidence, během níž bylo zcela změněno dispoziční uspořádání

  Horního zámku, vybudováno divadlo a kryté chodby vedoucí do nově založené zahrady.

  13

  7 RADIMSKÁ, Jitka, Knihovna šlechtičny. Francouzské knihy Marie Ernestiny z Eggenbergu na zámku

  v Českém Krumlově, České Budějovice 2007. TÁŽ a kol., Ve znamení havranů. Knižní sbírka rodiny

  Eggenbergů na zámku v Českém Krumlově, České Budějovice 2011. TÁŽ, Les livres et les lectures

  d’une princesse au XVII

  e

  siècle. Marie Ernestine d’Eggenberg et sa bibliothèque en Bohême, Paris

  2020. GRUBHOFFER, Václav, Zrcadlo duše a doby. Italská knihovna Marie Ernestiny z Eggenbergu,

  České Budějovice 2020.

  8 Inventáře z této doby na krumlovském zámku knihovnu neuvádějí, KUBÍKOVÁ, Anna – BOK, Václav,

  K osudům zámecké knihovny v Českém Krumlově, s. 117.

  9 Jedná se o prostory v prvním patře východního křídla krumlovského zámku, bibliotéka byla situována

  přímo pod vladařovými pokoji a v duchu soudobého sběratelství sousedila s tzv. kunstkomorou.

  Největšího rozkvětu dosáhla rožmberská bibliotéka v dobách bratrů Viléma a Petra Voka. Po pro-

  deji krumlovského panství císaři Rudolfovi II. byla celá knihovna na sklonku roku 1601 převezena

  do Třeboně, kde Václav Březan vytvořil její katalog zaznamenávající více než 8 000 svazků knih,

  jež obsahovaly přibližně 10 000 titulů. Během zuřící třicetileté války nechal císař Ferdinand III. pře-

  vézt rožmberskou bibliotéku do Prahy, kde byla roku 1648 uloupena švédskými vojsky. K budování,

  uspořádání a historii rožmberské knihovny nejobsáhleji VESELÁ, Lenka, Knihy na dvoře Rožmberků,

  Praha 2005.

  10 KUBÍKOVÁ, Anna, Eggenberkové. Z bankéřské lavice na knížecí stolec, Praha 2016, s. 83. Srov.

  CICHROVÁ, Kateřina, Mobilita nobility. Schwarzenberská sbírka historických dopravních prostředků,

  České Budějovice 2015, s. 28, uvádí, že k převozu došlo až v roce 1674.

  11 K tomu podrobněji ZÁLOHA, Jiří, Egenberské dědictví v Čechách, Jihočeský sborník historický,

  1969, roč. 38, č. 1, s. 10–14.

  12 U příležitosti jejich svatby byl vydán tisk Stamm-Verwandnuß Derer Durchleuchtig- und

  Hochge bohrnen Herrn, Herrn Johann Christian Fürsten von Eggenberg […] als Herrn, Hochzei

  -

  ters, und Fräulein, Fräulein Ernestina, Gebohrner Gräfin zu Schwartzenberg […] als Fräulein

  Gespons. [Wien?]: [S. n.], [1666?]. Jeden výtisk dochován také ve fondu ZK ČK.

  13 K přestavbám zámku podrobně KUBÍKOVÁ, Anna, Českokrumlovský zámek v 17. a 18. století, in:

  ↑ Obr. 1. Český Krumlov, třetí sál

  zámecké knihovny, foto: Jan Hrdi-

  na, 2022

  ← Obr. 2. Český Krumlov, první sál

  zámecké knihovny, foto: Jan Hrdi-

  na, 2022

• Strana 82-83

  památky 1/2022/1 8180 památky 1/2022/1

  Základ nově budované knihovny představoval starší egenberský fond, který byl do

  Krumlova převezen pravděpodobně roku 1672.

  14

  O následné rozšíření knihovny se nej-

  větší měrou zasloužila Marie Ernestina, na konci jejíhož života bibliotéka čítala okolo

  3 000 svazků.

  15

  Ernestinina osobní výrazně románsky orientovaná knižní sbírka, v jejíž

  skladbě převládala galika,

  16

  představovala ucelený, čtivý a také aktivně čtený knihovní

  fond s pestrou tematickou a žánrovou skladbou.

  Jelikož manželství egenberského páru zůstalo bezdětné a navíc v letech 1710–1717 vy

  -

  mřeli všichni mužští příslušníci egenberského rodu, univerzálním dědicem Marie Erne-

  stiny se stal její synovec Adam František (1680–1732), syn Ernestinina bratra Ferdinanda

  Viléma ze Schwarzenbergu (1652–1703), jehož lze považovat za zakladatele rozsáhlé

  schwarzenberské knihovny, uložené a průběžně budované v dnes již neexistujícím měst-

  ském paláci na vídeňském Neumarktu. Do postupně se rozrůstající bibliotéky, uložené ve

  dvou knihovních sálech v prvním patře paláce, přispělo knižními akvizicemi celkem šest

  generací Schwarzenbergů. Rovnoměrný nárůst knihovního fondu lze částečně sledovat

  díky účetním knihám z let 1733 až 1826, v nichž jsou vedeny nejen údaje o nákupech

  knih a grafik, ale také předplatné periodik, knihvazačské práce a další náklady spojené

  s údržbou knihovny.

  17

  Nedostačující prostory vídeňského paláce, které již nebyly schopny pojmout neustále se

  rozrůstající knihovní fond, vedly knížete Jana Adolfa II. (1799–1888) k rozhodnutí přestě-

  hovat celou vídeňskou bibliotéku do Českého Krumlova. Převoz byl zahájen roku 1839

  Českokrumlovsko 1620–1850, KUBÍKOVÁ, Anna – MAŠKOVÁ, Věra – VESELÝ, Jiří, Třeboň 2003,

  s. 23–34.

  14 MARAUSCHEK, Gerhard Bernd, Die Fürsten zu Eggenberg – Unter besonderer Berücksichtigung

  ihres Kunstmäzenatentums 1568 bis 1717, nepublikovaná disertační práce, Graz: Seminar an der

  Karl-Franzens Universität Graz 1968, s. 255. (Dostupné: Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení

  správy fondů a sbírek Český Krumlov (dále SOA Třeboň, odd. ČK), Sbírka rukopisů, č. 623)

  15 Zpracováním a zhodnocením její knižní sbírky se soustavně zabývá profesorka Jitka Radimská,

  nejnověji: RADIMSKÁ, J., Les livres et les lectures d’une princesse au XVII

  e

  siècle.

  16 Ke sbírce galik podrobně RADIMSKÁ, J., Knihovna šlechtičny.

  17 KUBÍKOVÁ, A. – BOK, V., K osudům zámecké knihovny v Českém Krumlově, s. 120.

  a jeho součástí bylo zpracování tematického katalogu knih, což celý přesun protáhlo až

  do roku 1844. Jelikož nebyl ve stávající krumlovské knihovně dostatek místa pro uložení

  tak velkého objemu knih, zůstal vídeňský fond, čítající více než 10 000 svazků knih, pro-

  vizorně uložen v bednách, což také bylo hlavním důvodem, proč si vychovatel Antonín

  Beck (1812–1895), kterému byl svěřen hlavní dozor nad přesunem, později stěžoval kní-

  žeti, že lze knihy dohledat jen s vynaložením značného úsilí.

  18

  Tato neúnosná situace si

  vynutila zřízení nového knihovního sálu – jako vhodný prostor, který by dokázal pojmout

  egenberskou a schwarzenberskou knižní sbírku, byl nakonec vybrán Zrcadlový sál.

  19

  Již v této době krumlovská knihovna, která dle revize z roku 1861 čítala 16 425 svazků

  knih, 2 007 sešitů a 20 balíků,

  20

  postupně získávala charakter depozitárního sbírkového

  fondu, naproti tomu aktivně doplňovanou a čtenou bibliotékou se stala nově založená

  knihovna hlubockého zámku, jemuž byla po rozsáhlé romantizující přestavbě přiřknuta

  funkce hlavní rezidence schwarzenberské primogenitury, zatímco krumlovský zámek

  svou někdejší rezidenční funkci takřka ztratil.

  Po přestěhování schwarzenberského ústředního archivu z Vídně do Českého Krumlo-

  va v roce 1892 přešla správa zámecké bibliotéky na archiváře. Hlavním dozorem nad

  knihovnou byl pověřen Dr. Karl Tannich (1883–1975),

  21

  během jehož působnosti se bib-

  liotéka stěhovala ještě dvakrát. V letech 1912–1913 došlo k přesunu do dvou sálů ve dru-

  hém patře jižního traktu Horního zámku – shodou okolností se tak některé egenberské

  knihy dostaly do dvou sálů, jež v minulosti náležely k apartmá jejich původní majitelky,

  kněžny Marie Ernestiny.

  22

  Rozhodnutí o dalším stěhování celé bibliotéky padlo ve druhé

  18 ZÁLOHA, J., Zámecká knihovna v Českém Krumlově, s. 265.

  19 V 19. století byl tento sál označován jako tzv. Malý taneční sál.

  20 Podrobněji ke zjištěním této revize ZÁLOHA, J., Zámecká knihovna v Českém Krumlově, s. 265.

  21 Biografický medailon K. Tannicha publikoval MÜLLER, Jan, Českokrumlovský archivář, starosta

  a památkář Karl Tannich, Památky jižních Čech 2015, roč. 6, s. 29–32.

  22 Dnešní Barokní jídelna a Baldachýnový pokoj – za egenberské éry se zde nacházela jídelna („Taffel

  Stuben“) a zelený pokoj („Grüne Zimmer“), v 19. století bylo apartmá zrušeno a místo něj zde byl

  zřízen schwarzenberský sál předků („Ahnensaal“), ve 20. století se tyto pokoje nazývaly Runkův

  salon a Znakový salon.

  Obr. 3. Vídeň, Schwarzenberský palác na Neumarktu, Joseph Emanuel Fischer von Erlach (del.) – Johann

  Adam Delsenbach (sculps.), Vídeň 1719, zdroj: NPÚ, ZK ČK

  Obr. 4. Český Krumlov, první knihovní sál v jižním traktu Horního zámku, zdroj: SOA Třeboň, odd. ČK,

  Sbírka fotografií, č. 923, foto: Josef Seidel, cca 1920

• Strana 84-85

  památky 1/2022/1 8382 památky 1/2022/1

  polovině dvacátých let, hlavní důvod k opětovnému přesunu zřejmě představovaly svozy

  knih, které mířily na krumlovský zámek nejen z hlubocké knihovny, ale také z dalších

  schwarzenberských rezidencí a z mnoha schwarzenberských úřadů. Poprvé tak mělo

  dojít ke sloučení vlastní šlechtické bibliotéky s rozsáhlými schwarzenberskými „úřed-

  nickými a hospodářskými fondy“ – knihovnou Hospodářského ústavu,

  23

  částí příruční

  knihovny ústředního archivu, knihovního fondu stavebního ředitelství

  24

  a více než třiceti

  dalších schwarzenberských úřadů.

  25

  Jako vhodný prostor pro uložení tak obrovského

  objemu knih byl vybrán východní trakt budovy Nového purkrabství na druhém zámec-

  kém nádvoří. Přesun bibliotéky do nových prostor, které sestávaly ze čtyř knihovních

  sálů a kartotéční místnosti, byl zahájen roku 1930.

  26

  Monumentálním úkolem uspořádání

  a katalogizace celé knihovny byl pověřen Karl Tannich.

  Přirozený vývoj fondu coby šlechtické bibliotéky definitivně končí roku 1947, kdy byl

  na základě speciálního zákona „Lex Schwarzenberg“ vyvlastněn veškerý majetek

  23 Hospodářský ústav byl založen roku 1800 jako vzdělávací institut pro schwarzenberské úředníky,

  až do svého zrušení v roce 1850 sídlil v budově Nového purkrabství na druhém zámeckém nádvoří.

  Z knihovny hospodářského ústavu bylo prozatím identifikováno 3 105 svazků knih, z nichž většina

  byla označena razítkem s propletenými iniciálami „COIB“, tj. „Crumauer Oeconomisches Instituts

  Bibliothek“. Knihovna byla doplňována i po zrušení Hospodářského ústavu, disponovala vlastním

  katalogem a řadami signatur, které budou předmětem dalšího zkoumání.

  24 Knižní sbírka stavebního ředitelství čítá více než 150 knih, které lze identifikovat podle otisku razítka

  s opisem „FÜRSTL. SCHWARZENBERGSCHE BAUDIRECTION“ a specifické řady signatur. Výjimeč-

  nost této sbírky tkví především v tom, že do ní byla v průběhu 19. století z fondů šlechtické bibliotéky

  převedena řada cenných titulů o architektuře, grafických alb a vzorníků architektonických prvků

  a nábytku.

  25 Každý z těchto fondů disponoval vlastními razítky. Alespoň základní povědomí o obsahu těchto

  knižních sbírek by mělo přinést zpracování korporátních autorit jednotlivých schwarzenberských

  úřadů.

  26 HEJNIC, Josef – ZÁLOHA, Jiří, Sbírka teatralií v zámecké knihovně českokrumlovské, in: Teatralia

  zámecké knihovny v Českém Krumlově. 2. svazek, ŠIMÁKOVÁ, Jitka – MACHÁČKOVÁ, Eduarda,

  Praha 1976, s. 15.

  schwarzenberské primogenitury.

  27

  Kromě původních majitelů ztratila krumlovská bib-

  liotéka také svého dlouholetého knihovníka Karla Tannicha, který byl „odsunut“ v pová-

  lečných letech do Bavorska. V padesátých letech 20. století převzalo metodický dozor

  nad zdejší knihovnou oddělení zámeckých knihoven zřízené při Knihovně Národního

  muzea.

  28

  V roce 1976 Odbor kultury Okresního národního výboru v Českém Krumlově

  předal správu zámecké knihovny Krajskému středisku státní památkové péče a ochrany

  přírody v Českých Budějovicích. Národní památkový ústav jakožto nástupnická organi-

  zace spravuje zámeckou knihovnu dodnes.

  Historické inventáře a evidenční aparát

  Kvalita knihovny jako celku netkví pouze v počtu cenných tisků, ale především v jejím

  promyšleném uspořádání. Proto také řada šlechticů, toužíc po důmyslné organizaci kniž-

  ních sbírek, pověřovala své knihovníky tvorbou funkčního a spolehlivého evidenčního

  aparátu, jehož vytvoření mohlo trvat i několik let. Historické inventáře a katalogy tak

  odrážejí nejen schopnosti a invenci knihovníků, ale současně představují také zrcadlo

  původního uspořádání knižních sbírek v konkrétním prostoru knihovního sálu.

  29

  Ačkoliv

  historické katalogy a na ně se odvolávající řady signatur působí v porovnání se zdobnými

  27 Zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi

  Českou, in: Sbírka zákonů České republiky, 1947, částka 66, s. 697–698.

  28 Ochrana a evidence hradních a zámeckých knihoven spadala od roku 1946 do kompetence Národní

  kulturní komise pro správu státního kulturního majetku. Dle výnosu Ministerstva školství a kultury

  ze dne 4. 6. 1954 bylo správou těchto fondů a současně také metodickým dozorem nad ostatní-

  mi zámeckými knihovnami pověřeno oddělení zámeckých knihoven zřízené při KNM. Na základě

  instrukce o delimitaci vydané 13. 5. 1959 Ministerstvem školství a kultury byly předány zámecké

  interiérové knihovny do správy institucím spravujícím památkové objekty, naproti tomu tzv. svozové

  knihovny pocházející z objektů, jež nebyly v poválečných letech určeny ke kulturnímu využití, zůstaly

  pod správou KNM. K tomu podrobněji VEČEŘOVÁ, Petra, Československé knihovnictví v letech

  1939–1959: vybrané problémy historického vývoje, Knihovna – knihovnická revue, 2017, roč. 28, č. 2,

  s. 32. Obecně k poválečné historii hradů a zámků včetně osudů jejich mobiliárních a knihovních

  fondů více KUBŮ, Naděžda, Hrady a zámky po druhé světové válce, Zprávy památkové péče (dále

  ZPP), 2008, roč. 68, č. 5, s. 382–386.

  29 K tomu podrobně NIEDERKORN-BRUCK, Meta, Bibliothekskataloge als Spiegel der Bibliotheks- und

  Wissenserweiterung, in: Knihovny a jejich majitelé. Odraz zájmu a touhy po poznání, HEILANDOVÁ,

  Lucie – PAVELKOVÁ, Jindra (edd.), Brno 2018, s. 13–39.

  Obr. 5. Český Krumlov, druhý (pergamenový) sál v jižním traktu Horního zámku, zdroj: SOA Třeboň,

  odd. ČK, Sbírka fotografií, č. 924, foto: Josef Seidel, cca 1920

  ↑ Obr. 6. Český Krumlov, nově instalovaný třetí knihovní sál

  v budově Nového purkrabství, zdroj: SOA Třeboň, odd. ČK,

  Sbírka fotografií, č. 930, foto: Josef Seidel (?), 1935

  → Obr. 7. Český Krumlov, nově instalovaný pergamenový sál

  v budově Nového purkrabství, zdroj: SOA Třeboň, odd. ČK,

  Sbírka fotografií, č. 931, foto: Josef Seidel (?), 1935

• Strana 86-87

  památky 1/2022/1 8584 památky 1/2022/1

  supralibros a ex libris o poznání méně zajímavým dojmem, o vlastním „životě knihy“

  a jejím pohybu v rámci rozsáhlých sbírek toho mohou říci mnohem více.

  Nejstarší soupis egenberských knih je součástí pozůstalostního inventáře pořízeného po

  smrti Johanna Antona I. z Egenbergu,

  30

  avšak zde popsané knihy se ještě nenacházely

  na krumlovském zámku – s největší pravděpodobností byly uloženy v egenberském

  paláci ve Štýrském Hradci nebo na zámku Egenberg.

  31

  Do Krumlova zamířila část z nich

  zřejmě až v roce 1672 v souvislosti s dědickým vyrovnáním mezi Johannem Christianem I.

  a Johannem Seyfriedem, což by také vysvětlovalo, že z původního počtu 1 060 položek

  zůstala v egenberské knihovně zachována přibližně polovina svazků uvedených ve

  zmíněném inventáři.

  32

  Nejstarší katalog knih uložených na krumlovském zámku představuje CATALOGUS, Ubr

  die in der Hochfürstlichen Schwarzenbergischen Biblotec zu böhmischen Crumau be-

  findliche in der Teütschen, französisch- Wälisch- lateinisch- und Spänischen Sprach

  bestehendte büchr, welche Anno 1721 erichtet worden.

  33

  Knihovní fond primárně člení

  do pěti jazykových oddílů (A–E) a jednoho oddílu geografického (F). Každý jazykový

  oddíl byl dále členěn do čtyř až devíti pododdílů dle tematicko-žánrového klíče. V rámci

  těchto tematických pododdílů byly knihy seřazeny dle formátu a opatřeny příslušným

  pořadovým číslem. Členění obsažené v tomto katalogu se zrcadlilo na dvojici signatu-

  rových štítků nalepovaných na spodní část hřbetu knih: horní štítek obsahoval písmeno

  A–F pro jazykový oddíl a arabskou číslici tematického pododdílu, spodní štítek obsahoval

  arabskou číslici s pořadovým číslem knihy. Tento systém uspořádání tedy vyžadoval

  uložení knih v přesně stanoveném pořadí do šesti knihovních skříní, které byly opatřeny

  vyřezávanými barokními nástavci s modrými kartušemi označujícími příslušný jazykový

  oddíl. Ačkoliv Catalogus 1721 vznikl až dva roky po smrti Marie Ernestiny z Egenbergu,

  doposud byl zcela nekriticky přijímán jako hlavní zdroj pro poznání původního uspořá-

  dání egenberského fondu – citujme přímo slova Jitky Radimské: „O skladbě a způsobu

  uložení knih v tehdejší egenberské knihovně máme poměrně přesnou představu díky

  pozůstalostnímu katalogu, který byl založen po úmrtí Marie Ernestiny z Egenbergu roku

  1719 a dokončen roku 1721. Katalog byl východiskem pro rekonstrukci původního fondu

  egenberského oddělení českokrumlovské zámecké knihovny.“

  34

  Právě ve studiích za-

  bývajících se egenberskou knižní sbírkou byl Catalogus 1721 přejmenován na „pozůsta-

  lostní“ či „předávací“, ačkoliv sama archiválie toto označení nenese. Během průzkumu

  provenienčních znaků a souvisejícího archivního průzkumu byla učiněna řada zjištění,

  která dosavadnímu nekritickému pohledu na Catalogus 1721 jako na výlučně egenber-

  ský „pozůstalostní katalog“ odporují, díky čemuž nás vedou k přehodnocení některých

  doposud přijímaných závěrů o uspořádání egenberské knižní sbírky.

  Jelikož byl Catalogus 1721 dáván do souvislosti s pozůstalostním inventářem Marie

  Ernes tiny z roku 1719, začněme právě u tohoto inventaria,

  35

  podle něhož lze identifiko-

  vat místo uložení egenberské knihovny a také vybavení knihovního sálu.

  36

  Ačkoliv řada

  autorů v minulosti uváděla, že se bibliotéka Marie Ernestiny nacházela v tzv. Románské

  komoře,

  37

  z Inventaria 1719 jasně vyplývá, že byla situována ve druhém patře Horního

  30 SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů, č. 127, Inventarium über weilland des dürchleuchtig hoch-

  gebornen fürsten und hernn, hernn Johann Anthony […] fürsten zu Eggenberg […] inn und ausser

  Grätz zu Eggenberg befundenen verlass […] (dále Inventarium 1649).

  31 KUBÍKOVÁ, A. – BOK, V., K osudům zámecké knihovny v Českém Krumlově, s. 118.

  32 Část knih zřejmě zůstala v držení štýrské větve rodu, o jejich osudu není prozatím nic dalšího známo,

  viz soupisy deperdit v publikaci RADIMSKÁ, Jitka a kol., Ve znamení havranů.

  33 SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů č. 418 (dále Catalogus 1721). K popisu struktury katalogu

  podrobně RADIMSKÁ, J., Knihovna šlechtičny, s. 20–21.

  34 RADIMSKÁ, J., Knihovna šlechtičny, s. 69.

  35 SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů č. 167, Beschreibung aller Fahrnisse auf denen fürstl. Eggen-

  bergischen Herrschaften nach Absterben den Fürstin von Eggenberg, samt Uebergabs-Liquidation

  de a[nn]o 1719 (dále Inventarium 1719).

  36 Podrobně k vybavení „bibliotéky kněžny“ KUBÍKOVÁ, A., Českokrumlovský zámek, s. 27.

  37 Tento údaj zřejmě jako první uvedla RADIMSKÁ, J., Knihovna šlechtičny, s. 18 a s. 29. V určení tzv. Ro-

  mánské komory jako místa uložení knihovny se přitom J. Radimská odvolává na uložení nástavců knihov-

  ních skříní v tzv. Románské komoře. Tyto nástavce sem ovšem byly uloženy až dodatečně v 19. století.

  zámku v místnosti sousedící s galerií.

  38

  V případě vybavení knihovny uvádí Inventarium

  1719 poměrně vágní informaci, že tři stěny místnosti byly obestavěny knihovními skříněmi,

  o vyřezávaných nástavcích se vůbec nezmiňuje, v případě původního (nedochovaného)

  katalogu knih uvádí strohou poznámku, že je uložen ve Vídni.

  39

  Mnohem závažnější zjiš

  -

  tění ovšem je, že Inventarium 1719 uvádí existenci nikoliv jednoho, ale dvou knihovních

  sálů. Kromě výše zmíněné „bibliotéky kněžny“

  40

  uvádí také „bibliotéku knížete“,

  41

  která

  byla situována v sálu dnešní tzv. Malé jídelny.

  42

  Paradoxně v případě dosud opomíjené

  „bibliotéky knížete“ je v popisu zařízení knihovního sálu Inventarium 1719 o něco přesnější,

  neboť výslovně uvádí, že se zde nachází trojice knihovních skříní a že původní (nedocho-

  vaný) katalog knih je uložen v prostorách knihovny.

  43

  Samozřejmě první otázka, kterou bychom si měli položit, zní, kdy k rozdělení egenber-

  ské sbírky do dvou knihovních sálů došlo. První známou lokaci egenberské knihovny

  lze nalézt na stavebním plánu souvisejícím s rozsáhlými stavebními přestavbami Horní-

  ho zámku v letech 1682–1687, na němž je bibliotéka situována do sálu dnešní tzv. Malé

  38 V 19. století se tento pokoj stal součástí dámského apartmá, v současné době je zařízen jako

  tzv. Převlékárna kněžny.

  39 SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů č. 167, Inventarium 1719, fol. 20v: „Über die Büche befindet

  sich ein besonderer Cathalocus N[ota]B[ene] zu Wienn.“

  40 SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů č. 167, Inventarium 1719, fol. 20r: „In der Gnädigsten Fürstin

  Bibliothec.“

  41 SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů č. 167, Inventarium 1719, fol. 25v: „In des Gnädigsten Fürsten

  seiner Bibliothec.“

  42 Dle poznámky o oknech obrácených k egenberskému Zrcadlovému sálu lze jednoznačně určit, že

  se jedná o dnešní tzv. Malou jídelnu. Jako Zrcadlový sál byla za egenberské éry nazývána slavnost-

  ní jídelna v někdejší rožmberské Erbovní světnici při třetím zámeckém nádvoří. Za schwarzenberské

  éry byl během přestaveb v 18. století egenberský Zrcadlový sál zcela zrušen. Schwarzenberský

  Zrcadlový sál vznikl až během přestaveb v 18. století v prostorách někdejšího egenberského Zla-

  tého sálu při čtvrtém zámeckém nádvoří.

  43 SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů, č. 167, Inventarium 1719, fol. 25v: „Waß die Bücher anlangt,

  da bezieht man sich auf den dießfällige[n] Cathallocum […] N[ota]B[ene] dißer Cathalocus ist in der

  Bibliotek.“

  Obr. 8. Nástavec knihovní skříně pro jazykový oddíl germanik, zdroj: NPÚ, SHZ Český Krumlov, dnes

  dlouhodobě zapůjčeno pro expozici kláštera Zlatá Koruna, foto: Daniel Šnejd, 2022

• Strana 88-89

  památky 1/2022/1 8786 památky 1/2022/1

  jídelny.

  44

  Naproti tomu inventář Horního zámku sepsaný roku 1710 po úmrtí Johanna

  Christiana

  45

  situuje knihovní sál pravděpodobně do místnosti sousedící s galerií.

  46

  In-

  ventarium 1710 popisuje knihovní sál jako „knížecí bibliotéku“

  47

  a výslovně uvádí, že se

  zde nachází pouze tři knihovní skříně, z čehož lze vyvozovat, že v této době knihovní

  skříně nemohly být opatřeny šesti nástavci odkazujícími na členění fondu do oddílů A–F.

  Teprve Inventarium 1719, pořízené devět let po smrti knížete, uvádí existenci „bibliotéky

  knížete“ v tzv. Malé jídelně a „bibliotéky kněžny“ v místnosti sousedící s galerií. Lze tedy

  předpokládat, že k rozdělení egenberské knihovny na dvě samostatně uspořádané

  knižní sbírky došlo až po smrti Johanna Christiana, tj. v rozmezí let 1710–1719.

  Otázku, proč k rozdělení knižní sbírky do dvou sálů došlo, může zodpovědět testament

  Marie Ernestiny z 23. dubna 1717, který uvádí přání kněžny, aby všechny knihy nesoucí její

  44 SOA Třeboň, odd. ČK, Velkostatek Český Krumlov, fasc. I 7 Bß 10.

  45 SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů, č. 128, Inventarium deren Mobilien und Fahrnussen, was bey

  dem in Bechiner Creys liegenden Hertzogthumb Crummau den 24. Decembris Anno 1710 befunden

  seindt worden (dále Inventarium 1710).

  46 V Inventariu 1710 je místy poměrně těžké se zorientovat, neboť inventující komise procházela z jednoho

  křídla zámku do druhého, navíc se označení některých pokojů liší od názvů použitých v Inventariu 1719.

  47 SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů, č. 128, Inventarium 1710, [s. 20]: „In der Fürstl. en Bibliotec.“

  jméno a supralibros byly přesunuty do schwarzenberské knihovny (tj. palácové knihovny

  ve Vídni). Naproti tomu s ostatními egenberskými knihami mohl dědic Adam František

  naložit dle svého uvážení.

  48

  Nabízí se proto úvaha, že egenberskou knihovnu rozdělila

  v letech 1710–1719 sama Marie Ernestina – zatímco do „bibliotéky kněžny“ uložila své

  osobní knihy, do „bibliotéky knížete“ nechala zřejmě uložit knihy svého manžela a starší

  egenberskou sbírku po prvních dvou generacích. Plánovaný převoz její osobní knižní

  sbírky do Vídně by také vysvětloval poznámku Inventaria 1719 o tom, že katalog knih

  v „bibliotéce kněžny“ je uložen ve Vídni, zatímco katalog knih „bibliotéky knížete“ zůstal

  uložen v knihovně. Přijmeme-li předpoklad rozdělení egenberské knihovny dle prove-

  nienčních znaků Marie Ernestiny, znamenalo by to, že se v „bibliotéce kněžny“ nacházelo

  přibližně 1 352 bibliografických jednotek a v „bibliotéce knížete“ okolo 1 139 bibliografic-

  kých jednotek,

  49

  což by početně odpovídalo údaji o uložení ve třech knihovních skříních.

  Nutno zmínit, že existence šesti vyřezávaných nástavců odkazujících na členění fondu do

  jazykových oddílů se zdá býti v této době dosti nepravděpodobná, neboť v Ernestinině

  sbírce by po rozdělení knihovny zůstalo pouze několik málo hispanik a latinik.

  50

  Palčivější otázka, kterou je potřeba zodpovědět, souvisí s původním upořádáním egen-

  berské knihovny. Jak bylo řečeno výše, systém uspořádání vycházející z Catalogu 1721,

  jenž se zrcadlil na hřbetních signaturových štítcích, přímo závisel na uložení celé sbírky

  v jednom sále, konkrétněji v šesti knihovních skříních, v nichž byly knihy dále řazeny dle

  tematicko-žánrového klíče v přesně stanoveném pořadí. Během průzkumu hřbetních

  štítků bylo zjištěno, že takřka všechny byly dodatečně přelepeny.

  51

  Některé poškozené

  a odloupnuté štítky navíc odkryly původní egenberské štítky, jež byly v dobách Marie

  Ernestiny růžové se zlatými údaji a zlatým orámováním. Z těchto původních růžových

  štítků je patrné, že knihy byly již dříve členěny dle jazykového a tematického klíče, avšak

  číselná řada knih (na spodním štítku) byla značena římskými číslicemi. Starší římsky

  značená číselná řada se přitom liší od číselné řady uvedené v Catalogu 1721. O tom, že

  došlo k „přečíslení“ celé egenberské knihovny svědčí také nálezy starších rukopisných

  signatur na předních přídeštích knih, které byly proškrtány a následně nad ně byly za-

  psány nové signatury, které již korespondují s Catalogem 1721, a tudíž i s novou číselnou

  řadou na lístcích, jimiž byly přelepeny původní hřbetní štítky. Vzhledem k přelepení hor-

  ních štítků odkazujících na jazykový a tematický oddíl je zřejmé, že došlo také k určitým

  změnám v tematickém uspořádání – ostatně jinak by nebyl důvod tyto štítky přelepovat.

  Samozřejmě lze namítnout, že k přeorganizování celé sbírky a následnému přelepe-

  ní hřbetních štítků došlo ještě za života Marie Ernestiny, avšak sonda provedená do

  jejích posledních knižních akvizic, tj. knih vydaných v letech 1718 a 1719, prokazuje, že

  došlo k přelepení štítků i u těchto knih, včetně zřejmě poslední Ernestininy akvizice –

  knihy Abhandlung von des Menschen Leben, Gesundheit, Kranckheit und Tode… (Lei-

  pzig, 1719), kterou Marie Ernestina nechala svázat do typické vazby z bělené vepřo-

  vice, opatřila ji svým supralibros a hřbet nechala označit původními (růžovými) štítky.

  I v případě této knihy došlo k dodatečnému přelepení obou signaturových štítků a na

  jejím předním přídeští jsou proškrtané starší signatury. Pokud bychom tedy nadále chtěli

  tvrdit, že Catalogus 1721 a na něj se odvolávající nové hřbetní štítky zrcadlí podobu

  48 „[…] mit diesem Zusatz daß alle in Meiner Eigenen Bibliothec, und sonsten sich befindliche bücher,

  worauf Mein Nahmen mit Einem stempfel eingedrückht ist, in die Schwartzenbergische Bibliothec

  Transferiret werden, mit denen übrigen aber wohin Er will disponiren Könne.“ Plný přepis testamentu

  GRUBHOFFER, Václav, Testament de Marie Ernestine d’Egenberg, fait le 23 avril 1717 à Vienne, in:

  Les livres et les lectures d’une princesse au XVIIe siècle. Marie Ernestine d’Eggenberg et sa biblio-

  thèque en Bohême, RADIMSKÁ, Jitka, Paris 2020, s. 95–99.

  49 Výpočet proveden dle výskytu provenienčních znaků Marie Ernestiny, jež uvádí GRUBHOFFER, V.,

  Zrcadlo duše a doby, s. 32–33.

  50 Při rozdělení dle provenienčních znaků by se v „bibliotéce kněžny“ nacházelo 870 galik, 277 germanik,

  197 italik, 5 latinik a 3 hispanika. „Bibliotéka knížete“ by obsahovala 7 galik, 313 germanik, 562 italik,

  136 latinik a 121 hispanik.

  51 Během sondy provedené na 200 svazcích knih napříč oddíly A–F bylo zjištěno, že spodní štítek byl

  přelepen na 194 svazcích, 6 svazků původní štítky vůbec nemělo. Horní signaturový štítek pro jazy-

  kovou a tematickou skupinu byl přelepen u 195 svazků, 2 svazky měly původní štítek bez přelepení,

  u 3 svazků štítek chyběl (odpadl).

  Obr. 9. Český Krumlov, knihovní sál v místnosti dnešní tzv. Malé jídelny, detail plánu přestavby druhé-

  ho patra Horního zámku z osmdesátých let 17. století, zdroj: SOA Třeboň, odd. ČK, Velkostatek Český

  Krumlov, fasc. I 7 Bß 10

• Strana 90-91

  památky 1/2022/1 8988 památky 1/2022/1

  egenberské knihovny v dobách Marie Ernestiny, znamenalo by to zároveň tvrdit, že ke

  kompletní změně uspořádání knihovny a přelepení signaturových štítků došlo v období

  od ledna do konce března roku 1719, neboť 3. dubna téhož roku Marie Ernestina zemřela.

  Jelikož tento systém uspořádání umožňoval uložení knih pouze v jednom sále, muselo

  by tedy nejdříve dojít ke zpracování celého fondu uloženého v jednom sále a teprve poté

  k přesunu části knih do „bibliotéky knížete“, což by samozřejmě „roztrhalo“ stanovené

  číselné řady a znehodnotilo celkové uspořádání fondu. Nezapomínejme, že následně by

  musely vzniknout také dva samostatné katalogy zmíněné Inventariem 1719. Musíme se

  proto ptát, zda je z ryze praktického hlediska možné, aby došlo k uspořádání celé knižní

  sbírky čítající více než 3 000 svazků knih, jejímu kompletnímu „přečíslení“, přelepení

  signaturových štítků a také k sepsání dvou katalogů během necelých tří měsíců.

  52

  52 Prozatím nebylo dohledáno přesné datum vydání poslední Ernestininy knihy Abhandlung von des

  Menschen Leben… (Leipzig, 1719). Uvedený údaj o necelých třech měsících je tedy čistě hypotetický

  a předpokládá, že kniha vyšla na začátku roku 1719 a Marie Ernestina ji do konce ledna stihla za-

  koupit. Došlo-li k vydání knihy později, časový interval, během něhož by muselo dojít ke všem výše

  Obr. 10. Detail přelepených signaturových štítků na

  hřbetu

  egenberské knihy, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto:

  Jan Hrdina, 2022

  Obr. 11. Původní egenberské signaturové štít-

  ky s římsky zna

  čenou číselnou řadou, zdroj: NPÚ,

  ZK ČK, foto: Jan Hrdina, 2022

  Obr. 12. Egenberské signaturové štítky dokládající změnu v tematickém oddílu, zatímco Catalogus 1721

  eviduje knihu pod signaturou „B7 20“ (tj. oddíl Galici, pododdíl „Untrschiedlich“, číslo 20), původní egen-

  berská signatura knihu řadí do oddílu „BI“ s pořadovým číslem „327“ (zapsáno na předním přídeští). Zdroj:

  NPÚ, ZK ČK, foto: Jan Hrdina, 2022

• Strana 92-93

  památky 1/2022/1 9190 památky 1/2022/1

  Mnohem jednodušší a v tomto případě také logičtější vysvětlení je, že k celkové změně

  uspořádání a s ním souvisejícího přelepení hřbetních signaturových štítků došlo až po

  smrti Marie Ernestiny, což ovšem znamená, že Catalogus 1721 nezrcadlí podobu uspo-

  řádání knižní sbírky za života Marie Ernestiny, nýbrž podobu, v níž se nacházela v době

  dokončení katalogu, tj. v roce 1721. Jelikož bylo opakovaně zmiňováno, že při sepsání

  Catalogu 1721 musela být celá egenberská sbírka uložena do šesti skříní nacházejících

  se v jednom knihovním sále, je nutné se ptát, kdy došlo ke spojení „bibliotéky kněžny“

  a „bibliotéky knížete“. Odpověď nabízí návrh na úpravu interiérů Horního zámku datovaný

  do 27. července 1719,

  53

  z něhož vyplývá, že necelé čtyři měsíce po smrti Marie Ernestiny

  zvažoval její synovec Adam František přestavbu některých pokojů a také změnu jejich

  využití. Ačkoliv plán související se zmíněným návrhem primárně řeší osazení krbů v míst-

  nostech druhého patra Horního zámku, z jeho popisků je zřejmé, že se z „bibliotéky kní-

  žete“ měl stát nový parádní pokoj („Parade Zimmer“) v rámci nově zřizovaného apartmá

  knížete Adama Františka,

  54

  což byl zřejmě také důvod k vystěhování knih z „bibliotéky

  knížete“. Jelikož zmíněný plán uvádí jediný knihovní sál v místnosti sousedící s galerií

  (bývalá „bibliotéka kněžny“), lze usuzovat, že právě tehdy došlo ke spojení obou knižních

  sbírek a jejich uložení v jednom knihovním sále. Právě spojení těchto dvou dříve separát-

  ně uložených knižních sbírek si tak pochopitelně vynutilo nové uspořádání a s ním sou-

  visející „přečíslení“ stávající řady signatur, jež vedlo k přelepení signaturových hřbetních

  štítků. Přelepení horních signaturových štítků navíc dokládá, že došlo také ke změnám

  v tematických oddílech. Po provedení změn v uspořádání knihovny musel pochopitelně

  vzniknout nový katalog knihovny, tj. Catalogus 1721, který byl později dezinterpretován

  jako egenberský „pozůstalostní“ či „předávací katalog“, ačkoliv sama archiválie toto

  označení nenese a neobsahuje ani žádné rukopisné poznámky či jiná vodítka, která

  by ji jakkoliv spojovala s pozůstalostním Inventariem 1719. V těchto souvislostech lze

  také předpokládat, že šest vyřezávaných nástavců knihovních skříní odkazujících na

  zmíněným úkonům, by tak musel být ještě kratší.

  53 SOA Třeboň, odd. ČK, Schwarzenberská ústřední kancelář, A 6Bß 2a Fasc. I.

  54 Autorem plánu je Pavel Ignác Bayer, k této přestavbě podrobněji ŠANDA, Martin, Anton Erhard Mar-

  tinelli (1684–1747). Vídeňský architekt ve schwarzenberských službách, České Budějovice 2020,

  s. 162–163.

  jazykové oddíly, jež byly doposud označovány za egenberské, vzniklo pravděpodobně

  až za schwarzenberské éry v letech 1719–1721.

  55

  Dosud takřka nereflektovanou otázkou

  zůstává, zda se během zpracování katalogu v letech 1719–1721 nevmísily do egenberské

  sbírky nějaké původem schwarzenberské knihy.

  56

  Z původních hřbetních štítků sice vyplývá, že Catalogus 1721 vycházel z egenberského

  systému uspořádání dle jazykově-tematického klíče, avšak z výše uvedených důvodů jej

  v žádném případě nelze považovat za pouhý přepis původních (nedochovaných) egen-

  berských katalogů. Původní podoba uspořádání „bibliotéky kněžny“ a „bibliotéky knížete“

  se zřejmě ukrývá v řadách starších signatur zapsaných na přídeštích knih, kterým byla

  věnována během dosavadního zpracování egenberské knihovny poměrně malá pozor-

  nost. Netřeba dodávat, že rekonstrukce těchto starších řad signatur a osvětlení původního

  uspořádání egenberských sbírek již vysoce přesahují možnosti této studie.

  Primárně by tak nově učiněná zjištění měla vést ke znovuoživení badatelského zájmu

  o egenberskou knižní sbírku, respektive zájmu o poznání jejího původního uspořádání

  za života Marie Ernestiny, neboť Catalogus 1721 zachycuje podobu krumlovské bibliotéky

  a systém jejího uspořádání až po sloučení „bibliotéky kněžny“ a „bibliotéky knížete“ v le-

  tech 1719–1721. O tom, zda nové uspořádání knihovny probíhalo přímo „pod taktovkou“

  Adama Františka či jeho manželky Eleonory Amálie, rozené z Lobkowicz, archivní prame-

  ny (prozatím) mlčí. Avšak je zřejmé, že to byli právě oni, kteří se rozhodli nerespektovat

  přání Marie Ernestiny, aby byla její osobní knižní sbírka začleněna do schwarzenberské

  knihovny ve Vídni. V případě hledání důvodů vedoucích k tomuto rozhodnutí můžeme

  pouze spekulovat o tom, že Adam František zřejmě nechtěl ponechat svou novou hlav-

  ní rezidenci bez adekvátní bibliotéky,

  57

  případně lze také uvažovat o zásahu Eleonory

  Amálie, neboť v následujících letech to byla právě ona, kdo využíval bibliotéku nejvíce.

  58

  V 18. a 19. století vznikly další tři schwarzenberské rukopisné katalogy, přesněji řečeno

  jeden katalog a dva soubory tematických katalogů, v jejichž případě nebylo doposud

  zcela jasné, k jaké vývojové fázi knihovního fondu patří. Jedná se o tematické katalogy

  EI–EXXI,

  59

  tematické katalogy I–XXIV

  60

  a katalog Zahlenregister für Werke der hochfürst-

  lich Schwarzenbergischen Hofbibliothek in Krummau.

  61

  Pro krumlovský fond (tj. egenberskou sbírku doplněnou schwarzenberskými akvizicemi)

  byl vytvořen někdy ve druhé polovině 18. století soubor tematických katalogů EI–EXXI.

  Důvodem jejich vzniku bylo upuštění od staršího způsobu uspořádání jazykově-tema-

  tického, které bylo nahrazeno řazením tematickým dle nově vytvořených jednadvaceti

  55 Prozatím nebyl nalezen archivní pramen, který by dokládal přesnou dobu vzniku těchto šesti ná-

  stavců. Do soupisu mobiliáře tzv. Románské komory byly zapsány jako egenberské s odkazem na

  to, že byly použity pro označení knihovních skříní, v nichž byla uložena původní egenberská sbírka.

  Národní památkový ústav (dále NPÚ), SHZ ČK, Archiv dokumentace základní evidence, strojopisné

  karty základní evidence, sign. RK 602 a/1-6.

  56 Některé tituly evidované Catalogem 1721 se v knihovním fondu dochovaly pouze se schwarzen-

  berskými provenienčními znaky, zatímco egenberské knihy se nedochovaly. Dosud byla tato

  nesrovnalost vysvětlována vyřazováním dublet v 18. a 19. století, ovšem žádný pramenný důkaz

  dokládající toto hypotetické vyřazení egenberských knih nebyl v archivních fondech nalezen. Srov.

  KUBÍKO VÁ, A. – BOK, V., K osudům zámecké knihovny v Českém Krumlově, s. 118. BOK, Václav,

  Knižní sbírka germanik, in: Ve znamení havranů. Knižní sbírka rodiny Eggenbergů na zámku v Čes-

  kém Krumlově, RADIMSKÁ, Jitka a kol., České Budějovice 2011, s. 142–143.

  57 Po převozu Ernestininy knižní sbírky do Vídně by na krumlovském zámku zůstala pouze starší eg-

  genberská sbírka. K významu biblioték v rámci šlechtických rezidencí KUBEŠ, Jiří, Reprezentační

  funkce sídel vyšší šlechty z českých zemí (1500–1740), disertační práce, České Budějovice: Filozo-

  fická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích 2005, s. 246–256.

  58 KUBÍKOVÁ, A. – BOK, V., K osudům zámecké knihovny v Českém Krumlově, s. 119.

  59 SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů, č. 568. [Katalogy zámecké knihovny] EI.–EXXI. Soubor ka-

  talogů sestává z jednadvaceti sešitů, z nichž každý zahrnuje jeden tematický oddíl. Katalogové

  záznamy obsahují autorské a názvové údaje (někdy zkrácené), místo a rok vydání, formát knihy.

  Ke struktuře katalogů podrobněji KUBÍKOVÁ, A. – BOK, V., K osudům zámecké knihovny v Českém

  Krumlově, s. 119.

  60 SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů, č. 567. [Katalogy zámecké knihovny] I.–XXIV. Soubor katalogů

  sestával ze čtyřiadvaceti sešitů, z nichž každý zahrnoval jeden tematický oddíl. Ke struktuře katalogů

  podrobněji KUBÍKOVÁ, A. – BOK, V., K osudům zámecké knihovny v Českém Krumlově, s. 121.

  61 SOA, Sbírka rukopisů, č. 569 (dále Zahlenregister).

  Obr. 13. Český Krumlov, detail plánu přestavby druhého patra Horního zámku z roku 1719, který zachy-

  cuje jediný knihovní sál v někdejší „bibliotéce kněžny“ a zároveň dokládá plánovanou změnu „bibliotéky

  knížete“ na „Erstes Fürstliches Parade Zimmer“, zdroj: SOA Třeboň, odd. ČK, Schwarzenberská ústřední

  kancelář, A 6B

  ß

  2a Fasc. I

• Strana 94-95

  památky 1/2022/1 9392 památky 1/2022/1

  tematických oddílů. V této době také došlo k „přečíslení“ celého fondu a zápisu nové

  řady signatur do knih. Nově přidělené signatury sestávaly z litery E odkazující na krum-

  lovský fond tvořený převážně egenberskou sbírkou, římské číslice odvolávající se na

  tematický oddíl a arabské číslice označující pořadí svazku v rámci tematické řady a sou-

  časně také jeho reálné uložení v rámci číselné řady na polici.

  62

  Kdy došlo ke změně řazení

  krumlovského fondu, sice nevíme, avšak je jisté, že dle tohoto tematického klíče byly

  knihy řazeny až do zrušení knihovního sálu sousedícího s galerií, odkud se celá knižní

  sbírka přestěhovala do dnešního Zrcadlového sálu.

  Knihy pocházející z vídeňské palácové knihovny obsahují starší řady signatur, o nichž

  prozatím není mnoho známo, stejně jako o systému uspořádání knih v knihovních sá-

  lech vídeňského paláce.

  63

  Zřejmě až během příprav na převoz celé palácové knihovny

  do Krumlova byly knihy opatřeny jednoduchou řadou signatur sestávající z číselné řady

  1–9720, podle níž byly s největší pravděpodobností uloženy do transportních beden.

  Ještě před zahájením převozu byly vytvořeny tematické katalogy I–XXIV, které člení

  vídeňský fond do čtyřiadvaceti tematických oddílů. Vzhledem k tomu, že do knih ne-

  byly vůbec zapsány římské číslice odkazující na tematické oddíly a současně do te-

  matických katalogů nebylo zapsáno žádné lokační určení polohy svazků, nýbrž pouze

  jednoduchá řada signatur, lze předpokládat, že primárním účelem těchto katalogů bylo

  umožnit tematické vyhledávání knih i v době jejich provizorního uložení během několika

  let trvajícího přesunu. Ostatně jinak by vznik těchto pracně sepisovaných tematických

  katalogů nedával smysl. V této souvislosti proto lze právem uvažovat o tom, že se již na

  62 Do knih byly signatury zapisovány tužkou na přední přídeští, na zadní přídeští byly vlepeny podélné

  lístky, jejichž horní okraj s inkoustem psanou signaturou přesahoval horní hranu desky, což výrazně

  ulehčovalo vyhledávání knih.

  63 Signatury obvykle kombinují písmena a číslice. Katalog vídeňské palácové knihovny, který by objasnil

  systém původního uspořádání knih a jejich reálné uložení v prostoru knihovních sálů, nebyl prozatím

  nalezen.

  začátku přesunu vídeňské sbírky počítalo s tím, že knihy zůstanou provizorně uloženy

  v přepravních bednách po delší dobu.

  Řada problémů souvisejících s tímto provizorním uložením si vynutila okolo poloviny

  19. století vznik nové bibliotéky v dnešním Zrcadlovém sále. V tomto novém sále bylo

  zřízeno 28 knihovních skříní o deseti policích, dva menší regály nad dveřmi a dále jej

  doplňoval tzv. knihovní předpokoj.

  64

  Po uložení krumlovského a vídeňského fondu do

  nového knihovního sálu musela nutně vzniknout nová řada signatur, díky níž bylo možné

  knihy reálně vyhledat, neboť staré signatury to již neumožňovaly. Nově vytvořená řada

  signatur sestávala z kombinace římské číslice I–XXIX odkazující na příslušnou knihovní

  skříň,

  65

  arabské číslice odkazující na pořadové číslo police, za níž mohla být připojena

  ještě litera „a/b“ odkazující na uložení v první či druhé řadě. V tomto případě ale nedošlo

  k „přečíslení“ starých signatur, neboť nově vytvořená řada signatur I–XXIX plnila pouze

  funkci lokační signatury,

  66

  která byla dopsána k již existujícím starším signaturám. Za-

  jímavé je, že pro krumlovský a vídeňský fond byly zvoleny dva odlišné způsoby jejich

  zápisu. V případě krumlovského fondu byly nové lokační signatury I–XXIX dopsány do

  starších tematických katalogů EI–XXI k jednotlivým záznamům pomocí formalizované

  poznámky „Siehe [nová lokační signatura]“.

  67

  Naproti tomu u vídeňského fondu k zápisu

  nových lokačních signatur do starších tematických katalogů I–XXIV (až na pár výjimek)

  nedošlo. Místo toho byl pro účely praktického vyhledávání „vídeňských“ knih vytvořen

  Zahlenregister, do něhož byly v jednom sloupci zapsány arabské signatury 1–9720

  68

  64 KUBÍKOVÁ, A. – BOK, V., K osudům zámecké knihovny v Českém Krumlově, s. 121.

  65 Vzhledem k počtu 28 knihovních skříní se prozatím vznáší otazník nad číslem XXIX.

  66 Ačkoliv se může slovní spojení „lokační signatura“ jevit jako redundantní, neboť knihovní signatury

  vždy odkazují na lokaci, tj. na konkrétní uložení knihy v prostoru, v tomto konkrétním případě je toto

  označení nutné. Provizorní způsob evidence zvolený pro tento knihovní sál, o němž bude podrob-

  něji pojednáno v následujícím textu, totiž vyžadoval souběžné využívání starých i nově přidělených

  signatur. Staré signatury plnily funkci inventárního čísla, naproti tomu nové signatury plnily pouze

  funkci lokačního určení. Můžeme uvést konkrétní příklad nové lokační signatury „XI. 4a.“, která byla

  přidělena všem knihám nacházejícím se v přední řadě čtvrté police v XI. knihovní skříni. Přesné

  umístění, resp. pořadí svazků v dané polici, přitom jednoznačně určeno nebylo. Jelikož byly na jedné

  polici smíchané knihy z krumlovského a vídeňského fondu, k reálnému dohledání knihy na polici

  musely být využity také starší signatury plnící roli platného inventárního čísla. Podle jakého klíče

  byly knihy na jednotlivých policích řazeny, se dodnes nepodařilo objasnit.

  67 Z provedené sondy vyplývá, že nové lokační signatury nebyly důsledně zapisovány do všech knih.

  68 Dodatečně byla do Zahlenregistru dopsána řada signatur v rozpětí 9721–10178, ke kterým byly při

  -

  Obr. 15.

  Český Krumlov, knihovní sál

  v dnešním Zrcadlovém sále, zdroj:

  SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka fotogra-

  fií, č. 915, foto: neznámý autor, 1909

  Obr. 16. Schwarzenberský knihovník Dr. Karl Tannich (úplně vle-

  vo), zdroj: SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka fotografií, bez inv. č., foto:

  neznámý autor, před rokem 1920

  Obr. 14. Ukázka signatur zrcadlících pohyb knihy v rámci knihovního fondu. Legenda:

  (1) původní egenberské signatury;

  (2) signatury korespondující s katalogem z roku 1721;

  (3) signatury korespondující s katalogem EI–EXXI;

  (4) lokační signatura užívaná v Zrcadlovém sále;

  (5) signatura pergamenového sálu na Horním zámku;

  (6) signatura knihovních sálů v Novém purkrabství = současná signatura.

  Zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: autor, 2022

• Strana 96-97

  památky 1/2022/1 9594 památky 1/2022/1

  a vedle nich pak dopsány nové lokační signatury. Zahlenregister, který kromě signatur

  obsahuje údaje o počtu svazků a jen výjimečně zkratkovité údaje o knihách, se tak stal

  klíčovým katalogem pro tematické vyhledávání knih z vídeňského fondu, neboť bez něj

  nebylo možné tyto knihy v novém knihovním sále vyhledat.

  K nepochopení funkce jednotlivých katalogů s největší pravděpodobností vedla výraz-

  ná podobnost starší řady signatur EI–EXXI pro krumlovský fond, značení tematických

  katalogů I–XXIV pro vídeňský fond a nové lokační signatury I–XXIX vytvořené pro nový

  knihovní sál. K nepřehlednosti situace velkou měrou přispěla také jistá provizornost

  evidenčního aparátu nového knihovního sálu. Ačkoliv máme zprávy, že byl v průběhu let

  1842–1858 zdlouhavě vytvářen lístkový katalog,

  69

  v rámci tematického vyhledávání byly

  souběžně využívány dva starší soubory katalogů EI–EXXI pro krumlovský fond a soubor

  tematických katalogů I–XXIV pro vídeňský fond, v jehož případě bylo navíc nutné využít

  ještě Zahlenregister.

  70

  Do dnešních dnů také nebylo objasněno, podle jakého klíče byly

  knihy v tomto sále uspořádány, neboť z dosavadního průzkumu přidělených lokačních

  signatur vyplývá, že knihy nebyly řazeny jazykově, tematicky ani dle přináležitosti ke

  krumlovskému či vídeňskému fondu. O tom, že uspořádání bibliotéky a její evidenční

  aparát nebyly příliš vyhovující, vypovídá i dobová stížnost Jakuba Květoně, který již v roce

  1861 upozorňoval na nutnost přeorganizování celé knihovny.

  71

  Výše zmíněná provizornost,

  zmatečnost a nepřehlednost evidenčního aparátu zůstaly nezměněny až do doby, než

  se ujal správy knihovny archivář Karl Tannich.

  Pod Tannichovým dohledem byl knihovní fond přesunut v letech 1912–1913 do dvou sálů

  druhého patra Horního zámku. Bibliotéka nebyla uspořádána tematicky ani dle jazyků,

  nýbrž druhově dle použitých typů vazeb – první sál byl určen pro vazby marokénové

  a další vazby s hnědým usňovým potahem („Ledereinbände“), zatímco druhý menší

  sál („Pergamentsaal“) byl určen pro vazby pergamenové a knihy s potahem z bělené

  vepřovice.

  72

  Z tohoto období zůstal zachován pouze fragment nedokončeného lístko-

  vého katalogu, jehož signatury sestávají z jednoduché číselné řady arabských číslic.

  73

  Probíhající katalogizační práce přerušilo okolo poloviny dvacátých let rozhodnutí o dalším

  stěhování celé knihovny do nových prostor v budově Nového purkrabství na druhém

  zámeckém nádvoří.

  Autorem plánu adaptace prvního patra Nového purkrabství na knihovní prostory je Karl

  Tannich, který roku 1929 navrhl nejen potřebné stavební úpravy, ale také rozvržení kni-

  hovních skříní v prostoru čtyř nových knihovních sálů.

  74

  Tento plán doznal jistých změn

  zejména v rozvržení knihovních skříní,

  75

  nakonec bylo do knihovních sálů umístěno cel-

  psány základní údaje o knihách, z nichž některé byly vydány až po uskutečnění převozu vídeňské

  knihovny. K jejich zařazení do knihovního fondu tedy muselo dojít někdy v průběhu čtyřicátých až

  šedesátých let 19. století. Jelikož u těchto signatur nejsou dopsány nové lokační signatury, nabízí

  se úvaha, že se mohlo jednat o poškozené nebo méně hodnotné tituly, jež byly uloženy ve skří-

  ních v tzv. knihovním předpokoji, čemuž nasvědčují nálezy rukopisných knihovnických poznámek

  v poškozených exemplářích, v dětské a jiné méně hodnotné literatuře: „Aus dem Vorzimmer der

  Schlossbibliothek in Krummau.“

  69 Na tvorbě lístkového katalogu postupně pracovali literát Kurelač, Jan Vusín a Vincenc Přibyl. ZÁ-

  LOHA, J., Zámecká knihovna v Českém Krumlově, s. 266. Původní lístkový katalog z této éry se

  nezachoval, vyjma několika fragmentů lístků nalezených v knihách.

  70 Během porovnání lokačních signatur zapsaných v knihách a těch zapsaných v Zahlenregistru byla

  zjištěna poměrně vysoká míra chybovosti zejména v případě zápisu čísel polic.

  71 ZÁLOHA, J., Zámecká knihovna v Českém Krumlově, s. 265.

  72 Kromě fragmentu lístkového katalogu a s ním související řady signatur dokládají tento způsob uspo-

  řádání také dobové rukopisné popisky na fotografiích. SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka fotografií, č. 923

  a č. 917.

  73 Odpovídající signatury byly nalezeny na bílých štítcích vlepených na zadní přídeští knih – ve všech

  případech se jednalo o knihy z druhého sálu. Fragment lístkového katalogu pro „Pergamentsaal“

  byl nalezen takřka v intaktním stavu během obnovy kartotéky v roce 2018, sady nepoužitých lístků

  byly uloženy v obálkách dle číselných řad.

  74 SOA Třeboň, odd. ČK, Velkostatek Český Krumlov, Nová manipulace, č. 1969. Plán signován „Dr. K.

  Tannich“ a datován „10. Oktober 1929“. Za upozornění na tento plán patří poděkování Mgr. Jindřichu

  Hospaskovi.

  75 První skříně vznikly již v polovině 19. století, jelikož byly původně určeny pro jiný prostor, propočet

  jejich rozmístění do nových sálů byl poměrně složitý.

  kem 75 skříní a 3 středové vitrínové skříně, k nimž později přibylo ještě dalších 6 men-

  ších skříní umístěných nad dveřmi. Do malého pokoje mezi druhým a třetím sálem byla

  situována kartotéční místnost.

  76

  Jak vyplývá z Tannichových nákresů, původně plánoval

  tematické upořádání fondu,

  77

  ale nakonec od tohoto řešení upustil a rozhodl se opět pro

  uspořádání dle druhu použitých vazeb a následné setřídění knih dle jejich formátu. Do

  největšího třetího sálu „Grosser Saal“ tak zamířily „Ledereinbände“ a zřejmě pro vizuální

  sjednocení prostoru také rozsáhlá vícesvazková díla, ve druhém sále byl opětovně zřízen

  „Pergamentsaal“. Tannichovu práci s vizuálním pojetím prostoru nejlépe zrcadlí první sál,

  kam byly umístěny převážně hnědé usňové vazby, avšak prostor sálu byl ozvláštněn tím,

  že do rohových skříní byly umístěny bílé pergamenové vazby. Do nejmenšího čtvrtého

  sálu byly uloženy převážně barevné nakladatelské vazby z 19. století, dětská literatura,

  periodika a jiná méně hodnotná díla. Jako poslední byly umístěny nejméně hodnotné

  tisky z „hospodářských a úřednických fondů“, jež byly většinou uloženy jako druhá řada

  knih do skříní v prvním a druhém sále. Plánovaná řada signatur měla sestávat z římské

  číslice odkazující na příslušný sál, arabské číslice odkazující na příslušnou skříň a nako-

  nec z arabské číslice určující pořadí knihy v číselné řadě.

  78

  Avšak tento systém evidence

  byl později nahrazen pouze jednou číselnou řadou signatur, jež prochází napříč všemi

  knihovními sály.

  Pod Tannichovým vedením vznikal rozsáhlý evidenční aparát umožňující efektivní vyhle-

  dávání knih dle různých kritérií. Pozornost si zaslouží zejména rukopisné lístkové kata logy,

  z nichž nejobsáhlejší byly pochopitelně hlavní jmenný katalog a velkoryse pojatý tematic-

  ký (tj. reálný) katalog, jejichž hlavním vzorem se stal Preußischer Gesamtkatalog.

  79

  Dále

  byly vytvářeny speciální katalogy evidující například inkunábule, paleotypy, libri prohibiti

  76 Zde umístěná kartotéční skříň se 70 zásuvkami byla vyrobena na zakázku v roce 1933, SOA Třeboň,

  odd. ČK, Zemědělsko-lesnický archiv (dále ZLA), kart. 82, sign. 3110.

  77 Zůstala dochována trojice nákresů tematického uspořádání pro první, druhý a třetí sál. NPÚ, ZK ČK,

  Soubor inventářů a kartotéčních pomůcek, bez inv. č.

  78 Tato podoba signatur byla užívána ještě v roce 1937, dochována je např. v soupisu knih vykoupených

  od profesora Záwodného. SOA Třeboň, odd. ČK, ZLA, kart. 86, sign. 3151.

  79 Jmenný katalog vznikl podle pruské instrukce. Před zahájením prací na reálném katalogu Tannich

  podnikl studijní cestu do Berlína, k tomu SOA Třeboň, odd. ČK, ZLA, kart. 82, sign. 3110. Jeden

  z výstupů této cesty představuje strojopis Preußischer Gesamtkatalog, jehož strukturu Tannich

  v následujících letech měnil a přizpůsoboval ji konkrétním potřebám zdejší knihovny. NPÚ, ZK ČK,

  Soubor inventářů a kartotéčních pomůcek, ID 1391559.

  Obr. 17. Český Krumlov, detail plánu adaptace prvního patra Nového purkrabství na knihovní sály, Karl Tan-

  nich, datováno 1929, zdroj: SOA Třeboň, odd. ČK, Velkostatek Český Krumlov, Nová manipulace, č. 1969

• Strana 98-99

  památky 1/2022/1 9796 památky 1/2022/1

  či přesuny knih mezi schwarzenberskými rezidencemi.

  80

  Průměrný počet vyhotovova-

  ných kartotéčních lístků se tak průměrně pohyboval v rozmezí sedmi až dvanácti lístků

  na jednu popisnou jednotku. Během finální katalogizace také vznikal poslední rukopisný

  katalog zdejší bibliotéky, v tomto případě katalog lokální, končící u signatury 1920,

  81

  neboť

  poválečný „odsun“ Tannichovi zabránil v dokončení katalogizačních prací.

  V poválečných letech práce v knihovně téměř ustaly, teprve v průběhu šedesátých let

  byl knihovní fond zkatalogizován do podoby čtyřdílného lokálního a inventárního katalo-

  gu.

  82

  Charakter a struktura těchto katalogů přitom byly poplatné hlavnímu důvodu jejich

  vzniku, tj. pořízení lokálně koncipovaných soupisů knih sloužících primárně k inventarizaci

  majetku.

  83

  Netřeba dodávat, že badatelské využití těchto katalogů (např. pro tematické,

  druhové, časové, autorské aj. vyhledávání) mělo značné limity a ze strany správců fon-

  dů a badatelů vyžadovalo velkou míru úsilí a trpělivosti. Převedení těchto strojopisných

  katalogů do digitální podoby tak představovalo naprosto klíčový prostředek nejen pro

  efektivnější odbornou správu zámeckých knihoven, ale také pro jejich zpřístupnění šir-

  šímu okruhu badatelů. Počínaje od roku 2008 začaly být strojopisné záznamy postupně

  převáděny do katalogizačních knihovnických systémů – nejdříve do systému Clavius,

  z něhož byly záznamy převedeny do současného systému Tritius. Ačkoliv některé vy-

  brané skupiny tisků byly zpracovány do podoby úplného katalogizačního záznamu,

  84

  velká část knihovního fondu stále zůstává evidována pouze na úrovni základního kata-

  logizačního záznamu.

  85

  Provenienční průzkum knihovního fondu

  Průzkum provenienčních znaků knih byl uskutečněn v rámci projektu Virtuální rekon-

  strukce rozptýlených provenienčně bohemikálních knižních celků v tuzemských i za-

  hraničních knihovnách probíhajícího ve spolupráci tří paměťových institucí – Národního

  muzea, Národního památkového ústavu a Národní knihovny České republiky.

  86

  Obsahově

  se projekt zaměřuje nejen na samotný výzkum proveniencí, ale také na dějiny knihoven

  v souvislostech s osobnostmi jejich budovatelů. Jeden z hlavních výstupů představu-

  je rekonstrukce fragmentárně dochovaných bohemikálních knihoven prostřednictvím

  online databáze majitelů knih Provenio.

  87

  Ve fondu krumlovské zámecké knihovny bylo

  80 Kartotéka obsahuje katalogy: Alphabetischer Katalog; Realkatalog; Schlagwortkatalog; Numerischer

  Katalog; Kartotheken für klassische Literatur; Kartothek für Römische und Griechische Philologie;

  Kunsthistorische Literatur; Teilkataloge: Wiegendrucke, Inkunabeln, Frühdrucke; Spezialkataloge:

  Krumauer Bücher nach Frauenberg geschickt, Wittingauer Bücher, Schloßbibliothek Schwarzen-

  berg – Alphabetischer und Standortkatalog; Frauenberger und Protiviner Bibliothekssignaturen. Ve

  druhé polovině 20. století byla kartotéka znehodnocena promícháním kartotéčních lístků jednot-

  livých katalogů, vinou toho se ztratilo povědomí o jejím obsahu a možnostech využití. Část lístků

  byla dokonce vyřazena a označena jako „přebytečné duplikáty“. Ze změti promíchaných lístků byly

  jednotlivé katalogy opětovně vytříděny až během zdlouhavé a velmi pracné obnovy kartotéky v roce

  2018.

  81 NPÚ, ZK ČK, Soubor inventářů a kartotéčních pomůcek, ID díla: 1391557, [Katalog knih ze zámecké

  knihovny, ručně psaný do sig. 1920].

  82 BENEŠ, I. – SLANEC V., Lokální a inventární katalog.

  83 Z uvedených důvodů katalogy obvykle obsahují pouze základní údaje o exemplářích – autorské

  údaje, základní názvové údaje, místo a rok vydání. V případě konvolutů byly záznamy adligátů

  zapisovány jen výjimečně (prvotisky, tisky 16. století aj. cenné exempláře).

  84 Do podoby úplného katalogizačního záznamu byla zpracována knižní produkce 16. století díky pro-

  jektu Tisky 16. století v zámeckých knihovnách České republiky probíhajícímu v letech 2012–2015

  v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI, kód projektu

  DF12P01OVV024).

  85 K této problematice podrobně HÁJEK, Pavel, Metodika minimálního katalogizačního záznamu, ZPP,

  2009, roč. 69, č. Příloha, s. 1–16. Soustavněji začal být knihovní fond zpracováván až od roku 2012 –

  kromě tisků 16. století došlo v následujících letech ke zpracování prvotiskové produkce, zkatalogizo-

  vání konvolutů, respektive všech nalezených adligátů, obnovení původní schwarzenberské kartotéky

  a v neposlední řadě také k základnímu tematickému označení celého fondu.

  86 Realizováno v rámci Programu aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI II,

  kód projektu DG18P02OVV009).

  87 Dostupné online z: https://www.provenio.net/ [1. 7. 2022].

  zaznamenáno široké spektrum provenienčních znaků, jež v knihách zanechalo 701 osob

  88

  a 109 korporátních vlastníků.

  89

  Netřeba dodávat, že kompletní zpracování všech prove-

  nienčních znaků s uvedením širších souvislostí o původních vlastnících knih či o vzá-

  jemných vztazích mezi dedikanty a dedikátory vysoce přesahuje možnosti předkládané

  studie.

  90

  Na následujících řádcích se proto zaměřme pouze na provenienční znaky jed-

  notlivých generací rodu Egenbergů a Schwarzenbergů.

  91

  Egenberské provenienční znaky

  Nejstarší zaznamenaný provenienční znak egenberské sbírky

  92

  představuje iniciálové

  supralibros „H. V. E.“ doplněné letopočtem „1583“, kterým Hans Ulrich z Egenbergu

  (1568–1634) označil svou knihu Ciceronovy latinské korespondence vydanou roku 1576

  v Kolíně nad Rýnem. Výjimečnost tohoto supralibros tkví zejména v tom, že se jedná

  o jediné nalezené supralibros Hanse Ulricha, který očividně dával přednost rukopisnému

  označení svých knih.

  93

  Jeho rukopisná ex libris, většinou zapisovaná na rub předních

  předsádek, obsahují kromě jména majitele v různých varietách také údaje o místě a datu

  pořízení knihy. Dokreslují tak kontury itineráře svého času velmi vytíženého politika a di-

  plomata. Součástí Ulrichova ex libris byla také jeho osobní motta v podobě klasických

  citátů, počínaje od roku 1595 se jeho hlavním mottem stává známé „Homines sumus“,

  jež zapisoval do knih až do konce svého života.

  94

  Poté co se roku 1598 oženil se Sidonií

  Marií z Thanhausenu (1576/1579–1614), začínají se v jeho ex libris objevovat iniciály „S“ či

  „SM“ umístěné do středu letopočtu. Po manželčině smrti, která Hanse Ulricha hluboce

  zasáhla, zapisoval její iniciály do malého srdíčka na středu křížku.

  Johann Anton I. z Egenbergu (1610–1639) po sobě zanechal v bibliotéce mnohem méně

  výraznou stopu než jeho otec. Antonovy rukopisné přípisky „Syncere, Mature, Constan-

  ter“ doplněné datací „1638 2. Junij Romae“ byly nalezeny ve Filoteově knize Della nota-

  bile & famosa historia dei felici amori del Delfino di Francia, et di Angelina Loria, nobile

  Siciliana… (Venetia, 1609). S Antonovou římskou diplomatickou misí z roku 1638 souvisí

  také trojice bibliofilských vazeb, jež mu byly dedikovány.

  95

  Zlatý egenberský erb zasa-

  zený do zlatého dekorativního rámce lze nalézt na tiscích Trattato della lingua francese,

  & italiana, Italiana, e francese (Roma, 1638) J. A. Lonchampse a na dvou identických

  exemplářích Passio S. Bonifatii martyris romani (Romae, 1638), jejichž autorem je bib-

  liotékář kardinála Barberiniho Lukas Holste.

  96

  88 Původními vlastníky knih byli např. příslušníci šlechtických rodů Černínů, Dietrichsteinů, Harra-

  chů, Herbersteinů, Liechtensteinů, Lobkowiczů, Meranů, Rohanů, Sporcků, Šternberků, Trautsonů,

  Württembergů, Zinzendorfů aj.

  89 Nejčastěji se jedná o knihy patřící původně jezuitům (kolej v Březnici, Českém Krumlově, Chomuto-

  vě, Jičíně, Jindřichově Hradci, Litoměřicích, Jihlavě, u sv. Klimenta v Praze; rezidence Svatá Hora,

  v Bohosudově, Liběšicích, Staré Boleslavi; profesní dům na Malé Straně) či různým klášterům (Stra-

  hovský klášter; kláštery cisterciáků ve Vyšším Brodě a Žďáru nad Sázavou; dominikánů v Českých

  Budějovicích; františkánů v Brně; minoritů v Českém Krumlově a v Breisachu; premonstrátů v Louce

  a v Teplé; servitů na Starém Městě aj.).

  90 Dedikace nebyly až na několik výjimek do následujícího textu zařazeny, neboť jejich zpracování

  představuje materiál pro samostatnou studii.

  91 Počet svazků uváděný u jednotlivých knižních sbírek nutno vnímat jako orientační, neboť během

  dalšího zpracování knihovního fondu bezpochyby dojde v některých případech ke změnám určení

  osoby původního majitele.

  92 Jelikož publikace o egenberské knihovně zmapovaly také provenienční znaky jednotlivých členů

  rodu, následující text se zaměřuje pouze na jejich základní charakteristiku a obsáhleji doplňuje pouze

  nová zjištění.

  93 K jeho knižní sbírce KAŠPAROVÁ, Jaroslava, „Homines sumus“. Hans Ulrich z Egenbergu – bibliofil

  a čtenář, in: Ve znamení havranů. Knižní sbírka rodiny Eggenbergů na zámku v Českém Krumlově,

  RADIMSKÁ, Jitka a kol., České Budějovice 2011, s. 37–51.

  94 KAŠPAROVÁ, J., „Homines sumus“. Hans Ulrich z Egenbergu, s. 43–44.

  95 Ačkoliv bylo vydáno několik oslavných tisků popisujících velkolepou cestu Johanna Antona Římem,

  kupodivu žádný z nich se do egenberské knižní sbírky nedostal. Ve sbírkách archivu je dochován pouze

  přepis německého výtahu z Gerardovy italské relace – SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů, č. 148.

  96 BALÍK, Vojtěch, Jazykově latinská deperdita, in: Ve znamení havranů. Knižní sbírka rodiny Eggen-

  bergů na zámku v Českém Krumlově, RADIMSKÁ, Jitka a kol., České Budějovice 2011, s. 929, uvádí

  tyto exempláře v soupisu latinských deperdit (položka č. 11).

• Strana 100-101

  památky 1/2022/1 9998 památky 1/2022/1

  Johann Christian I. z Egenbergu (1641–1710) opatřoval své osobní knihy heraldickým

  supralibros s egenberským erbem s knížecí korunou a Řádem zlatého rouna, z čehož

  vyplývá, že toto supralibros začal užívat až po udělení řádu v roce 1694. Svým supralibros

  označil celkem deset knih,

  97

  dalších šest knih opatřil svým podpisem.

  98

  Z podepsaných

  knih zaujme především Schottovo Itinerario ouero noua descrittione de’ viaggi principali

  d’Italia (Padova, 1654), neboť se přímo nabízí úvaha, že důvodem pořízení této knihy

  mohla být kavalírská cesta, kterou Johann Christian a jeho mladší bratr podnikli v letech

  1660–1663 a během níž navštívili také řadu italských destinací.

  99

  Oběma egenberským

  bratrům dedikoval E. Rudio své dílo Errori del genio Discorsi… (Udine, 1674), které se

  nachází v egenberské sbírce ve dvou identických dedikačních exemplářích s ručně

  kolorovanými egenberskými erby na obou deskách.

  Nejobsáhlejší knižní sbírku vybudovala Christianova manželka Marie Ernestina z Eg-

  genbergu, rozená ze Schwarzenbergu (1649–1719), která své osobní knihy často opatřo-

  vala svým podpisem v různých varietách, případně pouze prostou iniciálou „E“. Kromě

  podpisů zanechala v knihách také mnoho rukopisných poznámek a marginálií, jejichž

  systematickým zpracováním, stejně jako celou knižní sbírkou Marie Ernestiny, se již

  několik let soustavně zabývá J. Radimská.

  100

  Nejtypičtějším provenienčním znakem

  užívaným Ernestinou je bezesporu její iniciálové supralibros sestávající z iniciál „ME“

  97 Jako Christianovo supralibros jej identifikoval již MÖRATH, Anton, Die „Ex libris“ und „Super lib-

  ros“ des Fürstenhauses Schwarzenberg und die „Super libros“ des Fürstenhauses Egenberg, in:

  Österreichischen Exlibris-Gesellschaft. VI. Publikation, Wien 1908, s. 13. Srov. RADIMSKÁ, J., Les

  livres et les lectures d’une princesse au XVII

  e

  siècle, knihy označené tímto supralibros zařadila do

  katalogu knižní sbírky Marie Ernestiny.

  98 Srov. RADIMSKÁ, J. a kol., Ve znamení havranů, s. 992, v rejstříku proveniencí u Johanna Christiana

  uvádí pouze jeden záznam.

  99 SOA Třeboň, odd. ČK, Sbírka rukopisů, č. 39, [Popis studijní a kavalírské cesty Johanna Christiana

  a Johanna Seyfrieda z Egenbergu 1660–1663].

  100 O její knižní sbírce publikovala celou řadu článků a dvě monografie: RADIMSKÁ, J., Knihovna šlech-

  tičny. TÁŽ, Les livres et les lectures d’une princesse au XVII

  e

  siècle.

  ↑

  Obr. 19. Rukopisné ex libris Hanse Ulricha z Egen-

  bergu z roku 1616 s iniciálami jeho zesnulé manželky

  Sidonie Marie, rozené z Thannhausenu, zdroj: NPÚ,

  ZK ČK, foto: autor, 2022

  ←

  Obr. 18. Iniciálové supralibros Hanse Ulricha

  z Egenbergu z roku 1583, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto:

  autor, 2022

  Obr. 20. Bibliofilská vazba dedikovaná Johannu Antonovi I. z Egenbergu, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto:

  autor, 2022

• Strana 102-103

  památky 1/2022/1 101100 památky 1/2022/1

  doplněných knížecí korunou a umístěných ve středu oválné kartuše z vavřínových listů.

  Toto supralibros užívala Marie Ernestina ve dvou variantách – častěji pouze ve zlaté

  barvě, výjimečněji s červenou výplní kartuše. V souvislosti s jejím supralibros bychom

  měli vzpomenout dvojici kresebných návrhů propletených iniciál, které se zachovaly na

  přídeštích dvou Ernestininých knih. První návrh zobrazuje propletené iniciály „MES“,

  101

  druhý návrh iniciály „EME“ obklopené vavřínovým věncem.

  102

  Sice nelze s jistotou tvr-

  101 Na předním přídeští knihy J. E. Nieremberga Reflexions prudentes. Pensées morales. Maximes stoï-

  ciennes (Amsterdam, 1671). NPÚ, ZK ČK, ID díla: 1141098.

  102 Na zadním přídeští knihy Glüks-Verwandlung der Verliebten… (Jena, 1673). NPÚ, ZK ČK, ID díla:

  1136802.

  dit, že se jedná přímo o návrhy plánovaného supralibros, přesto lze tyto kresby vnímat

  jako cenný doklad Ernestininých úvah o vlastnickém označení knih.

  Schwarzenberské provenienční znaky

  Nejstarším zaznamenaným schwarzenberským provenienčním znakem

  103

  je latinský

  přípisek Georga Ludwiga (1586–1646) z hohenlandsberské větve rodu, který na před-

  ní přídeští spisu L. Erckera Beschreibung, Allerfurnemisten Mineralischen Ertzt vnnd

  Bergwercks arten… (Franckfurt am Mayn, 1598) zapsal latinský vpisek datovaný do roku

  1634. Ze Schwarzenbergů usedlých v Čechách otiskl jako první své supralibros na před-

  ní desku tří knih Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu (1615–1683). Jeho zlatá iniciálová supra-

  libros „*I*A*F*Z*S*“ doprovozená letopočtem „*1*6*74*“ byla nalezena na předních

  deskách tří svazků knih CHRISTOPHORI FORSTNERI AUSTRII, Ad Libros C. CORNELII

  TACITI NOTÆ POLITICÆ… (Francofurti, 1662). Podpis ani žádný další provenienční znak

  spojitelný s Janem Adolfem I. (prozatím) nalezen nebyl.

  Početnější knižní sbírka zůstala zachována po Adolfově manželce Marii Justině, rozené

  ze Starhembergu (1618–1681), která zanechala ve dvanácti knihách svůj podpis „justina

  maria comtesse de schwarzenberg“ v různých varietách příležitostně doplněných le-

  topočtem. Tematicky se jedná o poměrně rozmanitou sbírku obsahující historickou

  a duchovní literaturu, dramatickou tvorbu, ale také astrologii, fyziognomii či chiroman-

  tii. Jistě není bez zajímavosti, že vyjma jednoho svazku jsou všechny knihy označeny

  také iniciálovým supralibros její dcery Marie Ernestiny. Všechny Justininy knihy se tak

  staly součástí egenberské sbírky, naproti tomu ve schwarzenberské sbírce žádná

  její kniha nalezena nebyla. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda Marie Justina své

  osobní knihy darovala dceři ještě za svého života či zda je Marie Ernestina získala až

  po matčině smrti.

  103 Zevrubné popsání knižních sbírek jedenácti generací Schwarzenbergů samozřejmě vysoce přesahu-

  je možnosti této studie, proto se následující text zaměřuje pouze na přímou linii schwarzenberského

  rodu, případně na některé zajímavé dílčí knižní sbírky.

  ↑

  Obr. 22. Ručně kolorované egenberské erby

  na dvou identických dedikačních exemplářích pro

  Johanna Christiana I. a Johanna Seyfrieda, zdroj:

  NPÚ, ZK ČK, foto: autor, 2022

  ←

  Obr. 21. Heraldické supralibros Johanna Chris-

  tiana I. z Egenbergu, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: au-

  tor, 2022

  Obr. 23. Zlaté iniciálové supralib-

  ros Marie Ernestiny z Egenber-

  gu, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: autor,

  2022

  Obr. 24 a 25.

  Kresby propletených iniciál naznačující úvahy Marie Er-

  nestiny nad vlastnickým označením knih, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: au-

  tor, 2022

  Obr. 26. Iniciálové supralibros Jana Adolfa I. ze Schwarzenbergu, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: autor, 2022

• Strana 104-105

  památky 1/2022/1 103102 památky 1/2022/1

  Nejpočetnější a z provenienčního hlediska také nejucelenější knižní sbírku nashromáždil

  Ferdinand Vilém ze Schwarzenbergu (1652–1703), který své knihy označoval heraldickým

  supralibros a ex libris. Není bez zajímavosti, že Ferdinand Vilém po celý svůj život užíval

  na supralibros a ex libris starší podobu erbu před jeho polepšením z roku 1688, což je

  poměrně paradoxní, neboť právě Ferdinandův sňatek s Marií Annou ze Sulzu (1652–1698)

  polepšení erbu umožnil. Mědirytové ex libris umístěné do „barokního obrazového rámu“

  sestávalo ze schwarzenberského erbu doplněného textem „EX BIBLIOTHECA“, „CEL-

  SISSIMI D.D. FERDINANDI S.R.I. PRINCIPIS IN SCHWARZENBERG“ a letopočtu „1690“.

  Podoba tohoto mědirytového ex libris se stala předlohou pro následující tři generace

  Ferdinandových potomků: syna Adama Františka, vnuka Josefa I. Adama a pravnuka

  Jana Nepomuka I., kteří kromě polepšené podoby erbu na ex libris obměňovali pouze

  jméno a vročení. Ferdinandova knižní sbírka čítá necelých 1 400 svazků, z nichž bylo

  1 382 označeno jeho ex libris a 124 opatřeno jeho supralibros. Většinu jeho knižní sbírky

  (cca 1 100 svazků) tvoří pergamenové vazby či vazby z bělené vepřovice, pouze okolo

  300 svazků je opatřeno vazbou marokénovou. Nejstarší signatury byly do jeho knih

  zapisovány na přední přídeští či předsádky a následně přepisovány na hřbety knih. No-

  vější signatury svědčí o tom, že jeho knižní sbírka byla budována ve vídeňské palácové

  knihovně, odkud byla do Krumlova převezena až v letech 1839–1844.

  104

  Otázku uspořá-

  dání Ferdinandovy knižní sbírky bude možno zodpovědět zřejmě až po jejím kompletním

  zpracování.

  105

  Nesmírně zajímavé bude zejména obsahové a jazykové srovnání s knižní

  sbírkou Ferdinandovy sestry Marie Ernestiny.

  Ferdinandova manželka Marie Anna, rozená ze Sulzu (1652–1698), po sobě v knihovně

  nezanechala žádné stopy, avšak s jejím jménem je spojeno dědictví po hraběcím rodu

  pánů ze Sulzu, jehož součástí bylo také osm svazků knih obsahujících celkem šestnáct

  titulů. Cenná sbírka se skládá ze tří prvotisků

  106

  a třinácti titulů z 16. století. Na předních

  přídeštích knih lze nalézt rukopisné poznámky schwarzenberských knihovníků referující

  o původu těchto tisků v knihovně hrabat ze Sulzu.

  107

  Všechny zmíněné knihy byly do

  krumlovské knihovny převezeny až v letech 1934–1938 ze zámku Schwarzenberg.

  108

  Adam František ze Schwarzenbergu (1680–1732) užíval v průběhu života dvě varianty

  supralibros a ex libris, jejichž obměna souvisela s udělením Řádu zlatého rouna v roce

  1712. Na ex libris byl starší letopočet „1704“ nahrazen letopočtem „1712“, navíc byl erb na

  ex libris a supralibros doplněn Řádem zlatého rouna. Výjimečnost jeho sbírky tak tkví

  v tom, že na základě této obměny lze rozdělit jeho knižní akvizice do dvou časových ob-

  dobí: 449 knih pořídil před rokem 1712 a 355 knih v období po roce 1712.

  109

  V případě jeho

  ex libris navíc známe autory mědirytů, jimiž byli Johann Andeas Pfeffel (1704) a Andreas

  Schmutzer (1712).

  110

  Manželka Adama Františka, Eleonora Amálie z Lobkowicz (1682–1741),

  zanechala v knihovně pouze malou stopu v podobě dvou podpisů ve trojdílném titulu Les

  lettres de Pline le Jeune (Paris, 1721).

  104 HÁJEK, Pavel, Tisky 16. století v zámecké knihovně Český Krumlov. Příspěvek k poznání vlastnických

  proměn, ZPP, 2015, roč. 75, č. 5, s. 481, předpokládal, že text Ferdinandova ex libris „… Principis in

  Schwarzenberg“ značí, že byly jeho knihy uloženy ještě na zámku Schwarzenberg. Žádná z knih

  označených Ferdinandovým supralibros či ex libris neobsahuje razítka archivu ve Schwarzenbergu.

  Naopak signatury v knihách svědčí o tom, že jeho sbírka byla budována ve Vídni.

  105 Prozatím jedinou sondu do Ferdinandovy knižní sbírky uskutečnila K. Moravcová, která zpracovala

  dílčí katalog historické literatury, původním značením a uspořádáním knih se nezabývala. MORAV-

  COVÁ, Kristýna, Knižní sbírka Ferdinanda Viléma ze Schwarzenberku, nepublikovaná bakalářská

  práce, Hradec Králové: Filozofická fakulta Univerzity v Hradci Králové 2010.

  106 ŠIMÁKOVÁ, J. – VRCHOTKA, J., Katalog prvotisků, položky katalogu č. 373, 831, 1636.

  107 Zapisováno v různých variacích „Bücherei der Grafen zu Sulz im Klegau“, „Aus der Bücherei…“,

  „Aus der Bibliothek…“, s určením „… im Klegau“ či „… in Thiengen“. K tomu podrobněji ŽAHOUR,

  Jiří, Z knihovny hrabat ze Sulzu, in: Vzdělaný čtenář. Katalog výstavy Státní zámek Kynžvart

  8. 8. – 10. 10. 2020, ŠÍPEK, Richard (ed.), České Budějovice 2020, s. 6–7.

  108 Dokládají to otištěná razítka archivu ve Schwarzenbergu, k převozu knih SOA Třeboň, odd. ČK, ZLA,

  kart. 84, sign. 3131.

  109 Prozatím jedinou sondu do knižní sbírky Adama Františka uskutečnil J. Ivanega, který se soustředil

  na literaturu, která mohla ovlivnit Adama Františka jakožto stavebníka. IVANEGA, Jan, Lovecký

  zámek Ohrada. Stavební dějiny, Praha 2014, s. 27–31.

  110 MÖRATH, A., Die „Ex libris“ und „Super libros“, s. 15.

  Josef I. Adam ze Schwarzenbergu (1722–1782) označil 536 knih svým ex libris s vročením

  „1732“. Identifikace jeho supralibros je však obtížná, neboť v průběhu 18. století začali

  Schwarzenbergové užívat zlaté supralibros sestávající pouze z rodového erbu, které ne-

  umožňuje určit osobu konkrétního majitele.

  111

  Josefova manželka Marie Terezie z Liech-

  tensteinu (1721–1753) po sobě v knihovním fondu nezanechala žádné stopy.

  Pro Jana Nepomuka I. ze Schwarzenbergu (1742–1789) bylo vytvořeno heraldické ex libris

  s vročením „1782“, avšak v knihovním fondu nebylo použito.

  112

  Otázka, proč Jan Nepo-

  muk svá ex libris nevyužil, zůstává prozatím nezodpovězena. Jediné supralibros, jež lze

  s knížetem spojit, je otištěno na deskách tisku Dissertatio inauguralis chemico-medica

  de semimetalis… (Viennae, 1783), jehož autorem je F. J. Eyb, který knihu dedikoval právě

  Janu Nepomukovi.

  113

  S Nepomukovou manželkou Marií Eleonorou z Oettingen-Waller-

  steinu (1747–1797) nelze spojit žádnou knihu. Ze třinácti dětí tohoto páru zanechali své

  stopy v knihovním fondu zakladatel orlické sekundogenitury Karel I. Filip (1771–1820),

  114

  nejmladší dcera Eleonora Žofie (1783–1846),

  115

  rábský biskup Arnošt (1773–1821) a jeho

  bratr-dvojče František (1773–1789). Pozornost si zaslouží zejména Arnoštova knižní sbír-

  ka čítající téměř 600 svazků knih, které jsou označeny jednoduchým ex libris s tištěným

  textem „LE PRINCE DE SCHWARZENBERG, Chanoine“ v podélném orámování.

  116

  111 V 19. století začalo být užíváno jednodušší slepotiskové supralibros se schwarzenberským erbem.

  112 Ex libris je vlepeno pouze na přídeští knihy, která byla vydána téměř sto let po smrti knížete – v tomto

  případě se tedy bezpochyby jedná o pochybení některého z knihovníků. Sada nepoužitých ex libris

  je uložena v archivu – SOA Třeboň, odd. ČK, Grafická sbírka, bez inv. č.

  113 Může se jednat o dedikační exemplář, jejž nechal zhotovit F. J. Eyb jako dar pro knížete.

  114 Nalezeny byly čtyři knihy obsahující ex libris s propletenými iniciálami „CS“. Ke knihovně orlické sekundo-

  genitury podrobně HÁJEK, Pavel, K historickému vývoji orlických zámeckých knihoven, in: Schwarzen-

  bergové v české a středoevropské kulturní historii, GAŽI, Martin (ed.), České Budějovice 2013, s. 141–166.

  115 K její knižní sbírce viz pozn. 127.

  116 Celá Arnoštova knižní sbírka prošla fondy ústředního archivu – viz pozn. 148.

  ↑

  Obr. 27. Heraldické supralibros Ferdi-

  nanda Viléma ze Schwarzenbergu, zdroj:

  NPÚ, ZK ČK, foto: autor, 2022

  → Obr. 28. Heraldické ex libris Ferdinan-

  da Viléma ze Schwarzenbergu, zdroj:

  NPÚ, ZK ČK, foto: autor, 2022

• Strana 106-107

  památky 1/2022/1 105104 památky 1/2022/1

  Ex libris vycházející z předlohy mědirytu Ferdinanda Viléma přestal užívat teprve Jo-

  sef II. ze Schwarzenbergu (1769–1833), jehož ex libris sestávalo ze schwarzenberského

  erbu v oválné kartuši, okolo jejíhož ohraničení je tištěn text „EX BIBLIOTHECA PRINCI-

  PIS REGNANTIS IN SCHWARZENBERG“. Toto ex libris bylo vlepeno na přední přídeští

  459 knih, avšak minimálně deset knih bylo prokazatelně vydáno až po Josefově smrti.

  Nejedná-li se o chybu knihovníků, znamená to, že po Josefově smrti začal toto ex libris

  užívat také jeho nejstarší syn Jan Adolf II. Není proto zcela jisté, zda lze všechny knihy

  s tímto ex libris přiřknout Josefovi II., což platí obzvlášť pro tisky vydané ve dvacátých

  a na začátku třicátých let 19. století, jejichž skutečným vlastníkem mohl být stejně tak

  Jan Adolf II. Svůj podpis zanechal Josef II. pouze ve dvanácti knihách – převážně beletrie

  a historické literatury.

  Manželkou Josefa II. se roku 1794 stala Paulina z Arenbergu (1774–1810), dáma obdivo-

  vaná pro svůj intelekt, stejně jako pro svou krásu, přívrženkyně rousseauovské výchovy

  a nadaná kreslířka,

  117

  která se roku 1810 stala obětí požáru na plese pořádaném u příle-

  žitosti svatby císaře Napoleona I. s Marií Luisou Habsburskou. Své knihy Paulina ozna-

  čovala prostými iniciálami „P. S.“, výjimečněji podpisem „Pauline“. Ačkoliv se v knihovním

  fondu nachází množství Voltairových a Rousseauových spisů, případně pedagogických

  děl J. H. Pestalozziho, u nichž lze předpokládat Paulinin zájem, žádnou z těchto knih

  nepodepsala.

  Z devíti dětí Josefa II. a Pauliny za sebou v knihovním fondu zanechaly drobné stopy

  v podobě několika podepsaných knih dcery Marie Eleonora, provdaná Windisch-Grätz

  (1796–1848), Marie Paulina, provdaná Schönburg-Hartenstein (1798–1821), Marie Matyl-

  da (1804–1886), Marie Karolína, provdaná Bretzeheim-Regécz (1806–1875), Marie Anna

  Berta, provdaná z Lobkowicz (1807–1883), a také prostřední syn, rakouský minister-

  ský předseda Felix (1800–1852). Kromě nejstaršího syna Jana Adolfa II. (1799–1888)

  zůstala zachována větší knižní sbírka také po nejmladším synovi, kardinálovi Bedřichovi

  (1809–1885), který své knihy označoval nenápadnými ex libris v podobě štítků s tiště

  -

  ným textem „Aus den Büchern des Fürsten Friedrich Joseph zu Schwarzenberg“ (před

  117 Na svých leptech zachytila většinu schwarzenberských rezidencí. Pět Paulininých alb je ve fondu

  ZK ČK.

  Obr. 29.

  Heraldické supralibros Adama Františka

  ze Schwarzenbergu užívané před rokem 1712, zdroj:

  NPÚ, ZK ČK, foto: autor, 2022

  Obr. 31.

  Heraldické ex libris Jana Nepomuka I.

  ze Schwarzenbergu, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: autor,

  2022

  Obr. 33.

  Heraldické ex libris Josefa II. ze Schwarzenbergu, které zřejmě užíval také jeho syn Jan Adolf II.,

  zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: autor, 2022

  Obr. 30. Schwarzenberské heraldické supralibros

  užívané v 18. století, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: au

  -

  tor, 2022

  Obr. 32. Iniciálové ex libris Karla I. Filipa ze Schwar-

  zenbergu, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: autor, 2022

• Strana 108-109

  památky 1/2022/1 107106 památky 1/2022/1

  rokem 1835) a „Cardinal Schwarzenberg, Fürst-Erzbischof von Salzburg“ (po roce 1842),

  díky nimž můžeme Bedřichovy knižní akvizice rozdělit do dvou časových období.

  118

  V souvislosti s potomky Josefa II. a Pauliny bychom neměli opomenout zmínit, že právě

  v této generaci začala být do knihovního fondu soustavně nakupována ve větší míře

  dětská literatura, kterou lze díky dochovaným podpisům spojit s konkrétními dětskými

  čtenáři. V následujících generacích pak zůstaly zachovány větší či menší soubory dět-

  ských knih po většině příslušníků schwarzenberského rodu. Než se ovšem zakoupená

  kniha dostala do rukou dětského čtenáře, obvykle musela projít „vstupní kontrolou“

  přes rodiče či vychovatele. Ostatně sama kněžna Paulina zastávala názor, že „děti mají

  číst nejprve „vážné“ knihy, „zábavné“ jen za odměnu, a teprve až budou schopné si

  samy vybírat hodnotnou četbu, mohou si knihy volit samy“.

  119

  Je poměrně příznačné,

  že vychovatel Paulininých dětí, Emmerich Thomas Hohler (1781–1846), později působil

  jako cenzor, neboť některé jím provedené cenzurní zásahy jsou dodnes patrné například

  v několika dílech cestopisů J. H. Campeho Reisebeschreibungen für die Jugend (Braun-

  schweig, 1793), v nichž vychovatel Hohler pečlivě přelepoval pasáže textu, případně

  sešíval celé složky listů. Avšak jeho zvídaví svěřenci, v tomto případě zřejmě dospívající

  Jan Adolf II. a Felix, se samozřejmě snažili nejrůznějšími způsoby propracovat k cen-

  zurovanému obsahu.

  Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu (1799–1888), hospodářský reformátor a hlavní strůj-

  ce „schwarzenberského ekonomického zázraku“, se ujal vlády nad rodovým majetkem

  v roce 1833. Jak již bylo řečeno výše, od třicátých do padesátých let 19. století možná

  užíval stejné heraldické ex libris jako jeho otec Josef II. V následujících desetiletích se do

  118 Dle rukopisných signatur byla část jeho knih původně uložena na zámku Aigen.

  119 VAŠÁKOVÁ, Zuzana, Vývoj výchovy v rakouských šlechtických rodinách od počátku 19. století do

  1. poloviny 20. století, rigorózní práce, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2012, s. 68.

  knih pouze podepisoval a teprve v závěru svého života, zřejmě kvůli třesu rukou, začal

  užívat kaligrafické razítko imitující jeho podpis. Zřejmě nepřekvapí, že v jeho knižní sbírce,

  čítající necelých dvě stě knih, dominuje zejména historická a odborná hospodářská lite-

  ratura. Z jeho knižní sbírky si zaslouží pozornost především tisky, které zakoupil během

  svých britských cest, jež podnikl v letech 1825–1826 a podruhé v letech 1838–1839 u pří-

  ležitosti korunovace královny Viktorie.

  120

  Mezi tisky zakoupenými na britských ostrovech

  lze pochopitelně nalézt řadu titulů, jež mohly posloužit jako inspirační zdroje pro plánova-

  nou přestavbu Hluboké, například spisy a vzorníkové knihy slavných britských architektů

  A. W. N. Pugina, J. B. Papwortha, J. C. Bucklera či F. Goodwina. Z provenienčního hlediska

  jsou ovšem mnohem zajímavější knihy, jež lze spojit se záznamy Adolfových deníků.

  121

  Na-

  příklad knihu Castle of Alnwick, & Warkworth (London, 1824)

  122

  pravděpodobně věnovala

  Janu Adolfovi Charlotte Florentia Percy, vévodkyně z Northumberlandu (1787–1866).

  123

  Dle

  deníkového záznamu navštívil Jan Adolf Alnwick 10. září 1825 a vévodkyně jej provedla

  nejen samotným sídlem, ale také přilehlým parkem.

  124

  O měsíc dříve kníže navštívil Kenil-

  worth, jenž proslul zejména díky stejnojmennému románu z pera Waltera Scotta. Kromě

  zápisu osobních dojmů z tohoto místa si Jan Adolf do deníku zapsal, že si zakoupil jistý

  popis zámku.

  125

  Ačkoliv drobný tisk A Guide to Kenilworth… (Coventry, 1824) vyjma razítka

  hlubocké knihovny neobsahuje žádné další provenienční znaky, lze předpokládat, že se

  jedná o onen zakoupený popis zámku zmíněný v Adolfově deníku.

  Manželkou Jana Adolfa II. se roku 1830 stala Eleonora z Liechtensteinu (1812–1873). Její

  knižní sbírka čítá přibližně šedesát svazků a převažuje v ní historická literatura a sou-

  dobá beletrie. Jediným dochovaným supralibros je zlatý alianční erb Schwarzenbergů

  a Liechtensteinů otištěný na přední desku modlitební knihy Königliche Hals-Zierde, oder

  Sammlung der… Gebethe (Wien, 1822). S Eleonořiným jménem je také spojena kniha

  Erinnerung an das Verwundeten-Spital des patriotischen Damen-Vereins im Palais…

  am Rennweg im Jahre 1866 (Wien, 1866/1867?) v luxusní vazbě s modrým sametovým

  potahem, zlacenou ořízkou a stříbrným dekorem na přední desce, v jejímž středu jsou

  umístěny propletené iniciály „ES“.

  126

  Své knihy Eleonora opatřovala podpisem, který se

  v průběhu let obměňoval. V případě podepsaných knih ale představuje velký problém

  odlišení jejích podpisů od podpisů dvou dalších Eleonor – do čtyřicátých let 19. století

  se jako „Eleonore Schwarzenberg“ podepisovala rovněž sestra Josefa II. Eleonora Žofie

  (1783–1846), v šedesátých a sedmdesátých letech stejný podpis užívala také Eleono-

  řina vnučka Eleonora (1858–1938), provdaná z Lambergu.

  127

  Z provenienčního hlediska

  v Eleonořině sbírce vyniká soubor anglických pohádek, které jí věnoval její manžel Jan

  Adolf II. Eleonora tyto drobné tisky opatřila svým podpisem a rukopisnou poznámkou

  120 K Adolfovým britským cestám podrobně VYBÍRAL, Jindřich – SEKYRKOVÁ, Milada, Britská cesta

  Jana Adolfa ze Schwarzenbergu roku 1825, in: Umění. Časopis Ústavu dějin umění Akademie věd

  České republiky, 1998, roč. 46, č. 1/2, s. 129–145.

  121 SOA Třeboň, odd. ČK, Rodinný archiv Schwarzenbergů (dále RA Schwarzenbergů), inv. č. 3e, [Deník

  Jana Adolfa z britské cesty z let 1825–1826]; inv. č. 7b/2, [Deník Jana Adolfa z britské cesty z let

  1838–1839].

  122 Autorkou skic, které se staly předlohou knižních ilustrací, byla vévodkyně z Northumberlandu. Kni

  -

  ha byla vydána v roce 1824 v limitovaném nákladu 250 výtisků. MARTIN, John, A bibliographical

  catalogue of books privately printed, London 1834, s. 207.

  123 ŽAHOUR, Jiří, Vévodkyně z Northumberlandu urozenému návštěvníkovi, in: V nejhlubší úctě. Katalog

  výstavy Státní zámek Kozel 1. 6. – 31. 7. 2021, HÁJEK, Pavel – ŠÍPEK, Richard (edd.), České Budějovice

  2021, s. 32–33.

  124 SOA Třeboň, odd. ČK, RA Schwarzenbergů, inv. č. 3e, [Deník Jana Adolfa z britské cesty 1825–1826],

  zápis z 10. 9. 1825.

  125 SOA Třeboň, odd. ČK, RA Schwarzenbergů, inv. č. 3e, [Deník Jana Adolfa z britské cesty 1825–1826],

  zápis z 11. 8. 1825.

  126 Jedná se o dedikační exemplář, který kněžna Eleonora pravděpodobně dostala darem od zmíněného

  spolku.

  127 Prozatím je kněžně Eleonoře připsáno 60 knih, Eleonoře Žofii 65 knih a Eleonoře z Lambergu

  35 knih, avšak lze očekávat, že po zpracování jejich knižních sbírek dojde ke změnám v připsání

  svazků.

  Obr. 34.

  Schwarzenberské heraldické supralibros užívané v 19. století, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: autor, 2022

• Strana 110-111

  památky 1/2022/1 109108 památky 1/2022/1

  „from Dearest“, což lze vnímat jako drobný příspěvek odporující ničím nepodloženým

  fámám o chladném vztahu obou manželů.

  128

  Jedinou dcerou Jana Adolfa II. a Eleonory byla Marie Leopoldine, provdaná Wald-

  stein - Wartenberg (1833–1909). V knihovním fondu se dochovaly pouze čtyři knihy z jejích

  dětských let, které opatřila svým podpisem „Leopoldine“ či „Marie Schwarzenberg“. Pod-

  statně zajímavější jsou knihy, které se jejím prostřednictvím dostaly do schwarzenber-

  ských sbírek. Účtenka zapomenutá v knize Le Moyen-âge et la Renaissance (Paris, 1848)

  dokládá, že Leopoldine zakoupila pro své rodiče kromě tohoto titulu také čtyřsvazkové

  dílo J. Nashe The Mansions of England in the olden time (London, 1839–1849). Zajímavý

  je také osud knihy Le Saint exercice de la présence de Dieu… (Vienne, 1737), v níž lze

  nalézt otisk razítka „BIBLIOTHEK DER GRÄFIN WALDSTEIN“ a k jejímuž zadnímu přídeští

  je přilepen oboustranně popsaný lístek s genealogickými údaji Lobkowiczů. Tuto knihu

  věnovala Leopoldine do schwarzenberských sbírek nepochybně proto, že je dedikována

  manželce Adama Františka, Eleonoře Amálii ze Schwarzenbergu, rozené z Lobkowicz,

  jejíž portrét lze nalézt na dedikačním frontispisu.

  Po Adolfu Josefovi ze Schwarzenbergu (1832–1914) zůstalo v knihovním fondu více než

  dvě stě knih, z nichž sto označil kulatým iniciálovým razítkem s literami „AS“.

  129

  Od jeho

  užívání upustil až v padesátých letech 19. století, v následujících letech své knihy pouze

  podepisoval. První knihy, jež lze s Adolfem Josefem spojit, jsou dva vzpomínkové kalen-

  dáře K. A. Schimmera Geschichts- und Erinnerungs-Kalender… auf das Jahr 1839–1840

  (Wien, 1838–1839), které pravděpodobně dostal jako dárek od svých rodičů.

  130

  Se za-

  128 Nepodložená tvrzení o chladném vztahu manželů a o nemanželském původu nejmladšího syna

  Waltera Prospera vyvrátil BOUŠKA, Jan, Cesta kněžny Eleonory ze Schwarzenbergu do Británie roku

  1838 a její syn Walter Prosper, nepublikovaná bakalářská práce, Praha: Filozofická fakulta Univerzity

  Karlovy 2017.

  129 Dětská literatura Adolfa Josefa byla do Krumlova převezena již před rokem 1861 a uložena

  v tzv. knihovním předpokoji u Zrcadlového sálu, o čemž vypovídají rukopisné poznámky knihovníků

  v některých jeho knihách: „Aus dem Vorzimmer der Krumauer Schlossbibliothek (Bibliothek des

  Erbprinzen Adolf Josef).“

  130 Ačkoliv nejsou opatřeny jeho podpisem, dle poznámky z 25. 12. 1839 „Geburtstag der Mutter“ a čet-

  ných zmínek o sestře Leopoldine lze jako majitele jednoznačně určit Adolfa Josefa. ŽAHOUR, Jiří,

  pisováním všedních i nevšedních událostí dne začal sedmiletý Adolf Josef v létě 1839,

  které knížecí rodina trávila v letní rezidenci v Červeném Dvoře. Ačkoliv jsou v obou ka

  -

  lendářích obvykle zaznamenána velmi krátká a občas dosti strohá sdělení, můžeme díky

  nim nahlédnout do soukromého života knížecí rodiny a sestavit její itinerář v rozmezí let

  1839–1840.

  131

  Během následujících let se stal Adolf Josef autorem celé řady karikatur

  a nejrůznějších kresbiček, kterými jakožto nudící se student plnil interfolia svých učebnic.

  Zřejmě nejexpresivnějšími kresbičkami jsou dvě „nočníkové scény“ zachycující dva muže

  vykonávající potřebu na nočníku, které dospívající Adolf Josef zanechal ve druhém díle

  Wöhlerovy učebnice Grundriss der Chemie (Berlin, 1847).

  132

  Manželkou Adolfa Josefa se roku 1857 stala Ida z Liechtensteinu (1839–1921), která za

  sebou zanechala v knihovním fondu pouze dvě knihy, z nichž jednu označila svým pod-

  pisem a druhou zlatým supralibros s iniciálami „I. v. L.“. Z celkem devíti dětí, jež vzešly

  z tohoto manželství, za sebou v knihovně zanechaly své provenienční znaky Eleono-

  ra, provdaná z Lambergu (1858–1938), Franzisca, provdaná Esterházy von Galántha

  (1861–1951),

  133

  Alois (1863–1937), Marie (1865–1943), Felix (1867–1946), Georg (1870–1952),

  Karel Vavřinec (1871–1902) a Therese (1873–1946). Ve většině případů se jedná o litera-

  turu z dob jejich dospívání na zámku v Libějovicích a z podpisů obsažených v knihách

  Papá nám daroval laň, jež se jmenuje Juno, in: Vzdělaný čtenář. Katalog výstavy Státní zámek

  Kynžvart 8. 8. – 10. 10. 2020, ŠÍPEK, Richard (ed.), České Budějovice 2020, s. 46.

  131 Záznamy zapisoval v roce 1839 od 1. 6. do 31. 12. a v roce 1840 od 2. 1. do 4. 3. , od 1. do 4. 4. a od

  19. 4. do 19. 5.

  132 Jednu z těchto kreseb doplnil popiskem „Rothgelb od[er], Gelbroth“, tj. termínem, kterým byla

  v 19. století označována oranžová barva, čímž zřejmě satiricky odkazoval na sloučeniny chemických

  prvků, o nichž pojednávají přilehlé stránky učebnice. Jako první publikoval jednu z těchto kreseb

  ŽAHOUR, Jiří, Červenožlutý nebo žlutočervený nočník, in: Vzdělaný čtenář. Katalog výstavy Státní

  zámek Kynžvart 8. 8. – 10. 10. 2020, ŠÍPEK, Richard (ed.), České Budějovice 2020, s. 71.

  133 Při podepisování knih užívala rodinnou přezdívky „Fanny“.

  Obr. 35. Dedikační exemplář se stříbrnými iniciála-

  mi „ES“ zhotovený jako dar pro Eleonoru, rozenou

  z Liechtensteinu, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: autor, 2022

  Obr. 36. Alianční erb Schwarzenbergů a Liechten-

  steinů na modlitební knize Eleonory, rozené z Liech-

  tensteinu, zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: autor, 2022

  Obr. 37.

  Expresivní kresba na interfoliu učebnice Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu, zdroj: NPÚ, ZK ČK,

  foto: autor, 2022

• Strana 112-113

  památky 1/2022/1 111110 památky 1/2022/1

  je zřejmé, že děti po sobě knihy velmi často „dědily“. Větší pozornost si zaslouží sbírka

  nejmladšího syna Karla Vavřince, diplomata působícího v letech 1898–1901 v Petrohradě

  a v letech 1901–1902 v japonském Tokiu, odkud se domů již nevrátil, neboť roku 1902

  podlehl spále.

  134

  Právě Karlovi vděčí schwarzenberská knihovna za učebnice japonštiny

  a další knihy o japonské kultuře, které pročítal mladý diplomat před odjezdem do Ja-

  ponska.

  135

  Ještě jako chlapec čítával Karel s velkým zaujetím dobrodružné povídky o in-

  diánech, lovu exotických zvířat či cestopisné knihy o Egyptě a Dálném východě. Karlovy

  knihy z dob dětství tak vypovídají nejen o mladíkovi toužícím po poznávání světa, ale

  v konfrontaci s jeho pozdějším životem a kariérou dokazují, že si většinu svých dětských

  snů dokázal splnit, přestože zemřel teprve v jednatřiceti letech.

  Jan Nepomuk II. ze Schwarzenbergu (1860–1938), který se musel vyrovnat nejen s pá-

  dem monarchie, ale také s vlnou pozemkových reforem za éry první republiky, na-

  shromáždil knižní sbírku čítající necelých sto svazků, které označoval svým podpisem,

  iniciálami „J. S.“ a ke konci života také kaligrafickým razítkem imitujícím podpis „Schwar-

  zenberg“. Manželkou Jana Nepomuka se roku 1889 stala Terezie Trauttmansdorff-Weins-

  berg (1870–1945), která opatřila pouze dvanáct knih svým podpisem. Z Tereziiných dětí

  lze nalézt v knihovním fondu podpisy Karla Felixe (1892–1919), Anny (1897–1954) a Jo-

  sefiny, provdané Czernin von Chudenitz (1895–1965).

  136

  Poslední šlechtický majitel zdejší knihovny, Adolf Jan ze Schwarzenbergu (1890–1950), po

  sobě zanechal pouze malou stopu – sedm knih, které opatřil svým podpisem. Adolfovu

  manželku Hildu, princeznu Lucemburskou (1897–1979), lze spojit pouze s knihou Welt

  vor dem Abgrund: Politik, Wirtschaft und Kultur im komunistischen Staate (Berlin, 1931),

  kterou Adolf a Hilda darovali jako vánoční dárek, o čemž vypovídá rukopisný přípisek na

  předním přídeští knihy. Uvědomíme-li si, že to byl kníže Adolf, jemuž byl kvůli sílícímu vlivu

  komunistů vyvlastněn v roce 1947 veškerý majetek, skutečnost, že lze s jeho osobou

  spojit jako poslední knihu právě tento titul, vyznívá jako velmi hořká ironie.

  Nové badatelské výzvy

  Ačkoliv výše zmíněný výčet nalezených provenienčních znaků představuje pouze základ-

  ní vhled do rozsáhlých schwarzenberských knižních sbírek, nastiňuje základní kontury

  postupného budování krumlovské bibliotéky. Nutno však podotknout, že zdejší knihovní

  fond představuje pouze část rodové knihovny schwarzenberské primogenitury, druhá

  část čítající okolo 11 000 svazků je uložena na zámku v Hluboké nad Vltavou. Plné po-

  znání a pochopení vývoje schwarzenberské primogeniturní knihovny jako celku, stejně

  jako knižních sbírek jednotlivých členů rodu umožní až spojení poznatků provenienč-

  ních průzkumů krumlovské a hlubocké bibliotéky, které bude bezpochyby nutné doplnit

  o zevrubný průzkum archivních materiálů mapujících přesuny knih i celých knižních sbírek

  mezi jednotlivými schwarzenberskými rezidencemi.

  Kromě většiny příslušníků rodu Egenbergů a Schwarzenbergů lze v knihovním fondu

  nalézt provenienční znaky mnoha dalších osobností či institucí světských a církevních.

  Jejich knihy se do krumlovské bibliotéky dostávaly nejen jako dary, ale mnohem častěji

  jako cílené nákupy knih i celých knižních sbírek. Z těch nejzajímavějších a nejcenněj-

  ších budiž zmíněny alespoň knižní sbírky rožmberského kancléře Václava z Rovného

  (1448–1531),

  137

  statistika, univerzitního profesora a bibliofila Josepha Antona Riegera

  134 Karel Vavřinec byl ještě nedávno takřka neznámý člen rodu Schwarzenbergů, jako první o jeho ne-

  smírně zajímavé kariéře referovala HLAVNIČKOVÁ, Kateřina, Nadějná, ale krátká diplomatická kariéra

  Karla Vavřince ze Schwarzenbergu, in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplo-

  macii, PAVELEC, Petr – GAŽI, Martin – HAJNÁ, Milena (edd.), České Budějovice 2020, s. 571–575.

  135 ŽAHOUR, Jiří, Japonština pro samouky, in: Vzdělaný čtenář. Katalog výstavy Státní zámek Kynžvart

  8. 8. – 10. 10. 2020, ŠÍPEK, Richard (ed.), České Budějovice 2020, s. 12–13.

  136 Do knih se podepisovala rodinnou přezdívkou „Josl“.

  137 K jeho osobnosti a knižní sbírce HEJNIC, Josef, O knihovně Václava z Rovného, in: Sborník Národního

  muzea v Praze. Řada A – Historie = Acta Musei Nationalis Pragae. Series A – Historia, 1968, roč. 22,

  č. 5, s. 229–356. HEJNIC, Josef – ŠIMÁKOVÁ, Jitka. Ke knihovně Václava z Rovného, in: Strahovská

  knihovna, 1968, roč. 3, č. 1, s. 129–144. HÁJEK, Pavel – OURODOVÁ-HRONKOVÁ, Ludmila, Knihovna

  Václava z Rovného. Katalog výstavy. Státní hrad a zámek Český Krumlov 23. 9. – 23. 11. 2014, České

  Budějovice 2014.

  (1742–1795)

  138

  či schwarzenberského úředníka a bibliotékáře Ignatze Jacoba Froschaue-

  ra ze Sittenbergu (1737–1783).

  139

  Netřeba dodávat, že v případě dílčích knižních sbírek

  bude zřejmě tím nejzajímavějším aspektem jejich zpracování hledání cest, kterými se do

  krumlovské bibliotéky dostaly, stejně jako vztahu původních majitelů knih ke členům rodu

  Egenbergů a Schwarzenbergů. Pochopitelně mnohem těžší, avšak o to zajímavější bude

  toto pátrání v případě jmen dnes takřka zapomenutých. Proto by bylo poměrně krát-

  kozraké považovat za hlavní výstup vědeckovýzkumného projektu Virtuální rekonstrukce

  rozptýlených provenienčně bohemikálních knižních celků v tuzemských i zahraničních

  knihovnách pouhé zmapování provenienčních znaků knih, neboť za ten nejdůležitější

  výstup lze bezesporu považovat nově otevřenou cestu k podrobnému zpracování jed-

  notlivých knižních sbírek v širších souvislostech s životními osudy jejich budovatelů.

  Jak bylo nastíněno výše, pro pochopení vývoje krumlovské zámecké knihovny je ne-

  zbytné si uvědomit, že se jedná ve své podstatě o svozovou knihovnu, do níž byly

  průběžně začleňovány rozsáhlé schwarzenberské knižní sbírky. V průběhu 19. a v první

  třetině 20. století byly do Českého Krumlova svezeny knižní sbírky z vídeňské palácové

  knihovny,

  140

  ze zámeckých knihoven v Hluboké,

  141

  Protivíně,

  142

  Libějovicích,

  143

  Aigenu,

  144

  138 J. A. Rieger byl nucen rozprodávat svou bibliotéku celkem třikrát v letech 1778, 1784 a 1794. Katalog

  knih, které se po prodeji jeho sbírky dostaly do Strahovské knihovny, zpracoval NEŠKUDLA, Bořek,

  Sběratel knih Josef Antonín Rieger, in: Knihovny a jejich majitelé. Odraz zájmu a touhy po poznání,

  HEILANDOVÁ, Lucie – PAVELKOVÁ, Jindra (edd.), Brno 2018, s. 115–138. Schwarzenbergové zakoupili

  345 knih z Riegerovy sbírky pravděpodobně roku 1784 na dražbě, z níž se dochoval tištěný katalog:

  Reliquiae aliquot librorum libellorumque ex bibliotheca I. A. Rieggeri Eq. Scrinium I., Vindobonae 1784.

  139 I. J. Froschauer ze Sittenbergu označoval své knihy heraldickým ex libris doplněným textem „OIne

  &. nõIne: IbVnt De VIrtVte In VIrtVteM“, kterým označil 219 knih. Tematicky převládá hospodářská

  a správní literatura z 18. století, avšak ve Froschauerově sbírce lze nalézt také tisky z 16. století

  a několik velmi cenných grafických alb.

  140 Knihy byly příležitostně značeny přípisky knihovníků, např. „Aus der Hochfürstlich Schwarzenbergischen

  Wiener Hausbibliothek“, „ex bibliotheca vienensi Principis“, „aus der Wiener Palais“ či „Wiener Pa-

  lastbibliothek“ aj.

  141 Nalezeno 5 163 knih s otiskem razítka „FÜRSTLICH SCHWARZENBERGISCHE BIBLIOTHEK ZU

  FRAUENBERG“.

  142 Nalezeno 383 knih s otiskem razítka „Schlossbibliothek Protivin“.

  143 Nalezeno 151 knih s rukopisnou signaturou „Libějic Nr. […]“.

  144 Nalezeno 30 knih s rukopisnou signaturou „Aigen - Kasten […] N° […]“.

  Obr. 38. Heraldické ex libris Josepha Antona Riegera,

  zdroj: NPÚ, ZK ČK, foto: autor, 2022

  Obr. 39. Heraldické ex libris Ignatze Jacoba

  Froschauera ze Sittenbergu, zdroj: NPÚ, ZK ČK,

  foto: autor, 2022

• Strana 114-115

  památky 1/2022/1 113112 památky 1/2022/1

  Schwarzenbergu

  145

  a několik jednotlivin se do zdejšího fondu „zatoulalo“ rovněž z orlické

  knihovny schwarzenberské sekundogenitury.

  146

  Kromě vlastních razítek každá z těchto

  biblioték disponovala také vlastním evidenčním aparátem a na něj odkazujícími řada-

  mi signatur.

  147

  Orientaci v přesunech mezi jednotlivými rezidencemi výrazně komplikuje

  skutečnost, že řada přesouvaných knižních sbírek prošla před zařazením do krumlovské

  bibliotéky sbírkami schwarzenberského ústředního archivu.

  148

  Pro plné pochopení přesunů mezi jednotlivými schwarzenberskými zámeckými knihov-

  nami, sloučení vlastní šlechtické bibliotéky s „hospodářskými a úřednickými fondy“, stej-

  ně jako pro početní vyjádření zastoupení těchto jednotlivých dílčích sbírek bude nezbyt-

  né konfrontovat poznatky provenienčního průzkumu se studiem historických inventářů

  a archivních pramenů. Ostatně právě studium archiválií, inventářů a řad signatur vedlo

  k výraznému přehodnocení dosud přijímaných závěrů o vývoji a uspořádání egenber-

  ské knižní sbírky, neboť nově učiněná zjištění dokládají, že systém členění sbírky z roku

  1721, jenž byl v minulosti prezentován jako výlučně egenberský, vznikl pravděpodobně

  až po smrti Marie Ernestiny v letech 1719–1721. Otázka uspořádání egenberské sbírky

  za Ernestinina života zůstává prozatím nezodpovězena, stejně tak čekají na podrobné

  zpracování dílčí knižní sbírky rozsáhlé schwarzenberské bibliotéky, avšak díky provede-

  nému provenienčnímu průzkumu je cesta k jejich zpracování připravena.

  Úplným závěrem je možné vzpomenout na slova Pavla Hájka, který krumlovskou zá-

  meckou bibliotéku takřka poeticky charakterizoval jako „otevřenou knihu, kterou stojí za

  to číst“.

  149

  Jeho slova zbývá doplnit parafrází, že na krumlovskou knihovnu, budovanou

  po více než tři staletí příslušníky rodu Egenbergů a Schwarzenbergů, bychom neměli

  nahlížet jako na jednu knihu, ale spíše jako na velmi rozsáhlé dílo, jehož pokud mož-

  no kompletní přečtení a zejména co nejplnější pochopení zůstává velkou badatelskou

  výzvou příštích let.

  145 Nalezeno 904 knih s otiskem razítka „FÜRSTLICHES ARCHIV IN SCHWARZENBERG“. Přesun knih

  ze Schwarzenbergu do Českého Krumlova probíhal v letech 1934–1938. Největší průtahy způsobila

  byrokracie spojená s celními kontrolami. SOA Třeboň, odd. ČK, ZLA, kart. 84, sign. 3131.

  146 Nalezeno 5 knih s otiskem razítka „F. S. Bibliothek WORLIK“.

  147 V případě knižní sbírky značené razítkem s opisem „HOCH FÜRSTLICH SCHWARZENBERGISCHE

  FORST BIBLIOTHEK“ se prozatím nepodařilo zjistit, zda pochází ze zámku Ohrada či zda byla sou-

  částí sbírek schwarzenberské lesní správy.

  148 Přes fondy ústředního archivu prošlo více než 3 000 knih, část z nich pochází z knižních sbírek

  Schwarzenbergů, které byly do archivu posílány obvykle po úmrtí některého z členů rodu. Archivním

  fondem takto prošly např. knižní sbírky biskupa Arnošta či kardinála Bedřicha. Hlavní problém

  představuje oddělení těchto soukromých knižních sbírek od vlastního fondu příruční knihovny

  archivu. Orientaci v době zařazení do archivních fondů navíc komplikuje skutečnost, že ještě dlouho

  po přestěhování archivu z Vídně do Českého Krumlova byla souběžně používána razítka s opisem

  „Fürstl. Schwarzenberg’sches Centralarchiv WIEN“ a „Fürstl. Schwarzenberg’sches Centralarchiv

  KRUMAU“.

  149 HÁJEK, P., Tisky 16. století v zámecké knihovně Český Krumlov, s. 484.

  Summary

  The Český Krumlov castle library is one of the lar-

  gest and most important aristocratic libraries in

  our territory. During the Thirty Years‘ War the local

  Rosenberg book collection was moved to Prague,

  where it was plundered by Swedish troops in 1648.

  Over more than three centuries, the library of the

  Český Krumlov castle was built up by members

  of the Egenberg and Schwarzenberg families,

  who managed to accumulate an extensive ency

  -

  clopaedic library collection of more than 48 000

  descriptive items. The greatest contribution to the

  expansion of the Egenberg library was made by

  Marie Ernestine von Egenberg, née Schwarzen-

  berg, whose library numbered around 3 000 books

  at the end of her life. Her heir was Adam Franz,

  the son of Ferdinand Wilhelm Schwarzenberg,

  the founder of the Schwarzenberg family library in

  Vienna. The transfer of the Viennese palace library

  to Český Krumlov took place in 1839-1844. Around

  the middle of the 19th century, a new library hall

  was established at the Krumlov castle in the pre-

  sent Mirror Hall. Already at this time the Krumlov

  library was acquiring the character of a depository

  collection. After 1892, the administration of the li-

  brary was passed to the archivist. The library was

  then moved twice - in 1912-1913 to two halls in the

  southern wing of the Upper Castle and in 1930

  to the New Burgrave house in the second cour-

  tyard of the castle, where it is still stored today.

  The natural development of the Krumlov library as

  an aristocratic library ended in 1947. The develop-

  ment of the library collection mirrors the historical

  record-keeping apparatus in the form of historical

  catalogues. The oldest one from 1721 has so far

  been uncritically accepted as a mere transcripti-

  on of the unpreserved Egenberg catalogues. The

  new findings of provenance and archival research

  have led to a reconsideration of some previous-

  ly accepted conclusions about the organization

  of the Egenberg library. Between 1710 and 1719

  Marie Ernestine divided the Egenberg book

  collection into two library halls. The original Egen-

  berg book arrangement of the book collection was

  changed after the death of Marie Ernestine. The

  catalogue of 1721 therefore does not reflect the

  form of the Egenberg library, as previously as-

  sumed, but the form of the arrangement that was

  created during the Schwarzenberg era from 1719

  to 1721. Three more Schwarzenberg manuscript

  catalogues were created in the 18th and 19th

  centuries, which were used in parallel for thema-

  tic book searches in the library hall in the present

  Mirror Hall. After the library was moved to the New

  Burgrave house in 1930, the actual aristocratic

  library (the Egenberg and Schwarzenberg co-

  llections) was merged with the ‚Schwarzenberg

  economic and clerical collections‘. Under the

  direction of Karl Tannich, an extensive card ca-

  talogue was created, containing several types of

  card catalogues enabling the search of books ac-

  cording to various criteria. In the post-war years,

  a local and inventory catalogue of the library was

  prepared. Since 2008, the data has been con-

  verted into digital form. A provenance survey of

  the castle library was carried out between 2018

  and 2022, recording the provenance of 701 indivi-

  duals and 109 corporate owners of books. In the

  Egenberg book collection, provenance marks

  of three generations of the family were recor-

  ded, and in the Schwarzenberg book collection,

  provenance marks of eleven generations of the

  family were recorded. Provenance marks of many

  other personalities and institutions, both secular

  and ecclesiastical, have also been traced. Their

  books came to the Krumlov library not only as

  gifts, but more often as purposeful purchases.

  Seznam použitých pramenů a literatury

  Archivní a sbírkové fondy

  Národní památkový ústav, Státní hrad a zámek Český Krumlov, archiv dokumentace základní evidence

  Národní památkový ústav, Státní hrad a zámek Český Krumlov, Zámecká knihovna, egenberská

  a schwarzenberská sbírka

  Národní památkový ústav, Státní hrad a zámek Český Krumlov, Zámecká knihovna, soubor

  inventářů a kartotéčních pomůcek

  Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení správy fondů a sbírek Český Krumlov, grafická sbírka

  Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení správy fondů a sbírek Český Krumlov, Rodinný archiv

  Schwarzenberků, Hluboká nad Vltavou (1339–1945)

  Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení správy fondů a sbírek Český Krumlov, Sbírka fotografií

  Český Krumlov (1880–2010)

  Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení správy fondů a sbírek Český Krumlov, Sbírka rukopisů

  Český Krumlov (1327–2003)

  Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení správy fondů a sbírek Český Krumlov, Schwarzenberská

  ústřední kancelář Hluboká nad Vltavou (1525–1940)

  Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení správy fondů a sbírek Český Krumlov, Velkostatek Český

  Krumlov (1281–1953)

  Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení správy fondů a sbírek Český Krumlov, Velkostatek Český

  Krumlov, Nová manipulace

  Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení správy fondů a sbírek Český Krumlov, Zemědělsko-les-

  nický archiv Český Krumlov (1892–1955)

  Literatura a vydané prameny

  BALÍK, Vojtěch, Jazykově latinská deperdita, in: Ve znamení havranů. Knižní sbírka rodiny Eggenbergů

  na zámku v Českém Krumlově, RADIMSKÁ, Jitka a kol., České Budějovice 2011, s. 917–931.

  BOK, Václav, Knižní sbírka germanik, in: Ve znamení havranů. Knižní sbírka rodiny Eggenbergů na

  zámku v Českém Krumlově, RADIMSKÁ, Jitka a kol., České Budějovice 2011, s. 138–156.

  BOUŠKA, Jan, Cesta kněžny Eleonory ze Schwarzenbergu do Británie roku 1838 a její syn Walter

  Prosper, bakalářská práce, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2017.

  CICHROVÁ, Kateřina, Mobilita nobility. Schwarzenberská sbírka historických dopravních

  prostředků, České Budějovice 2015.

  ČECHOVÁ, Petra, Bohemika ve fondu zámecké knihovny v Českém Krumlově, diplomová práce,

  České Budějovice: Pedagogická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích 2013.

  GRUBHOFFER, Václav, Testament de Marie Ernestine d’Egenberg, fait le 23 avril 1717 à Vienne,

  in: Les livres et les lectures d’une princesse au XVIIe siècle. Marie Ernestine d’Eggenberg et sa

  bibliothèque en Bohême, RADIMSKÁ, Jitka, Paris 2020, s. 95–99.

  GRUBHOFFER, Václav, Zrcadlo duše a doby. Italská knihovna Marie Ernestiny z Eggenbergu,

  České Budějovice 2020.

  HÁJEK, Pavel, K historickému vývoji orlických zámeckých knihoven, in: Schwarzenbergové v české

  a středoevropské kulturní historii, GAŽI, Martin (ed.), České Budějovice 2013, s. 141–166.

• Strana 116-117

  památky 1/2022/1 115114 památky 1/2022/1

  HÁJEK, Pavel, Metodika minimálního katalogizačního záznamu, Zprávy památkové péče, 2009,

  roč. 69, č. Příloha, s. 1–16.

  HÁJEK, Pavel, Tisky 16. století v zámecké knihovně Český Krumlov. Příspěvek k poznání

  vlastnických proměn, Zprávy památkové péče, 2015, roč. 75, č. 5, s. 473–484.

  HÁJEK, Pavel – HÁJKOVÁ, Zuzana – MAŠEK, Petr, Tisky 16. století v zámeckých knihovnách České

  republiky I–III, Praha 2015.

  HÁJEK, Pavel – OURODOVÁ-HRONKOVÁ, Ludmila, Knihovna Václava z Rovného. Katalog výstavy.

  Státní hrad a zámek Český Krumlov 23. 9. – 23. 11. 2014, České Budějovice 2014.

  HEJNIC, Josef, O knihovně Václava z Rovného, in: Sborník Národního muzea v Praze. Řada A –

  Historie = Acta Musei Nationalis Pragae. Series A – Historia, 1968, roč. 22, č. 5, s. 229–356.

  HEJNIC, Josef – ŠIMÁKOVÁ, Jitka. Ke knihovně Václava z Rovného, in: Strahovská knihovna, 1968,

  roč. 3, č. 1, s. 129–144.

  HEJNIC, Josef – ZÁLOHA, Jiří, Sbírka teatralií v zámecké knihovně českokrumlovské, in: Teatralia

  zámecké knihovny v Českém Krumlově. 2. svazek, ŠIMÁKOVÁ, Jitka – MACHÁČKOVÁ, Eduarda,

  Praha 1976, s. 11–23.

  HLAVNIČKOVÁ, Kateřina, Nadějná, ale krátká diplomatická kariéra Karla Vavřince ze

  Schwarzenbergu, in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii,

  PAVELEC, Petr – GAŽI, Martin – HAJNÁ, Milena (edd.), České Budějovice 2020, s. 571–575.

  IVANEGA, Jan, Lovecký zámek Ohrada. Stavební dějiny, Praha 2014.

  KAŠPAROVÁ, Jaroslava, „Homines sumus“. Hans Ulrich z Egenbergu – bibliofil a čtenář,

  in: Ve znamení havranů. Knižní sbírka rodiny Eggenbergů na zámku v Českém Krumlově,

  RADIMSKÁ, Jitka a kol., České Budějovice 2011, s. 37–51.

  KNEIDL, Pravoslav, Zámecká knihovna v Českém Krumlově, in: Český Krumlov, městská

  památková rezervace, státní zámek a památky okolí, ŠAMÁNKOVÁ, Eva – VONDRA, Jiří (edd.),

  Praha 1961, s. 31–33.

  KNEIDL, Pravoslav, Zámecké knihovny. Kraj České Budějovice. Český Krumlov, in: Knihovna

  Národního musea, BAŤHA, František – ŠVEHLA, Karel (edd.), Praha 1960, s. 131–132.

  KNEIDL, Pravoslav, Zámecké knihovny v 17. až 19. století, in: Dějiny knihoven a knihovnictví,

  CEJPEK, Jiří a kol., Praha 2008, s. 145–161.

  KUBEŠ, Jiří, Reprezentační funkce sídel vyšší šlechty z českých zemí (1500–1740), disertační

  práce, České Budějovice: Filozofická fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích 2005.

  KUBÍKOVÁ, Anna, Českokrumlovský zámek v 17. a 18. století, in: Českokrumlovsko 1620–1850,

  KUBÍKOVÁ, Anna – MAŠKOVÁ, Věra – VESELÝ, Jiří, Třeboň 2003, s. 23–34.

  KUBÍKOVÁ, Anna, Eggenberkové. Z bankéřské lavice na knížecí stolec, Praha 2016.

  KUBÍKOVÁ, Anna – BOK, Václav, K osudům zámecké knihovny v Českém Krumlově v 18. a 19. sto-

  letí, in: Sborník Národního muzea v Praze. Řada C – Literární historie = Acta Musei Nationalis

  Pragae. Series C – Historia litterarum, 2012, roč. 57, č. 1–2, s. 117–122.

  KUBŮ, Naděžda, Hrady a zámky po druhé světové válce, Zprávy památkové péče, 2008, roč. 68,

  č. 5, s. 382–386.

  LIFKA, Bohumír, Knihovny státních hradů a zámků, Praha 1954.

  MARAUSCHEK, Gerhard Bernd, Die Fürsten zu Eggenberg – Unter besonderer Berücksichtigung

  ihres Kunstmäzenatentums 1568 bis 1717, disertační práce, Graz: Seminar an der Karl-Franzens

  Universität Graz 1968.

  MARTIN, John, A bibliographical catalogue of books privately printed, London 1834.

  MORAVCOVÁ, Kristýna, Knižní sbírka Ferdinanda Viléma ze Schwarzenberku, bakalářská práce,

  Hradec Králové: Filozofická fakulta Univerzity v Hradci Králové 2010.

  MÖRATH, Anton, Die „Ex libris“ und „Super libros“ des Fürstenhauses Schwarzenberg und die

  „Super libros“ des Fürstenhauses Egenberg, in: Österreichischen Exlibris-Gesellschaft.

  VI. Publikation, Wien 1908, s. 12–16.

  MÜLLER, Jan, Českokrumlovský archivář, starosta a památkář Karl Tannich, in: Památky jižních

  Čech 2015, roč. 6, s. 29–32.

  NEŠKUDLA, Bořek, Sběratel knih Josef Antonín Rieger, in: Knihovny a jejich majitelé. Odraz zájmu

  a touhy po poznání, HEILANDOVÁ, Lucie – PAVELKOVÁ, Jindra (edd.), Brno 2018, s. 115–138.

  NIEDERKORN-BRUCK, Meta, Bibliothekskataloge als Spiegel der Bibliotheks- und

  Wissenserweiterung, in: Knihovny a jejich majitelé. Odraz zájmu a touhy po poznání,

  HEILANDOVÁ, Lucie – PAVELKOVÁ, Jindra (edd.), Brno 2018, s. 13–39.

  RADIMSKÁ, Jitka, Knihovna šlechtičny. Francouzské knihy Marie Ernestiny z Eggenbergu na

  zámku v Českém Krumlově, České Budějovice 2007.

  RADIMSKÁ, Jitka, Les livres et les lectures d’une princesse au XVII

  e

  siècle. Marie Ernestine

  d’Eggenberg et sa bibliothèque en Bohême, Paris 2020.

  RADIMSKÁ, Jitka a kol., Ve znamení havranů. Knižní sbírka rodiny Eggenbergů na zámku

  v Českém Krumlově, České Budějovice 2011.

  Reliquiae aliquot librorum libellorumque ex bibliotheca I. A. Rieggeri Eq. Scrinium I, Vindobonae 1784.

  ŠANDA, Martin, Anton Erhard Martinelli (1684–1747). Vídeňský architekt ve schwarzenberských

  službách, České Budějovice 2020.

  ŠIMÁKOVÁ, Jitka, Český Krumlov (Krumau). Schlossbibliothek, in: Handbuch deutscher

  historischer Buchbestände in Europa. Bd. 2. Tschechische Republik. Schlossbibliotheken unter

  der Verwaltung des Nationalmuseums in Prag, MAŠEK, Petr et al., Hildesheim, Zürich, New York,

  1997, s. 60–63.

  ŠIMÁKOVÁ, Jitka, Zámecká knihovna Český Krumlov. /Schlossbibliothek Český Krumlov/.

  XIX. kongres mezinárodní asociace bibliofilů. /XIX. Kongres der Internationalen Asociation der

  Bibliophilen/. /Tschechisch und Englisch/, Praha 1995.

  ŠIMÁKOVÁ, Jitka – MACHÁČKOVÁ, Eduarda, Teatralia zámecké knihovny v Českém Krumlově,

  Praha 1976.

  ŠIMÁKOVÁ, Jitka – VRCHOTKA, Jaroslav, Katalog prvotisků Knihovny Národního muzea v Praze

  a zámeckých a hradních knihoven v České republice, Praha 2001.

  VAŠÁKOVÁ, Zuzana, Vývoj výchovy v rakouských šlechtických rodinách od počátku 19. století do

  1. poloviny 20. století, rigorózní práce, Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2012.

  VEČEŘOVÁ, Petra, Československé knihovnictví v letech 1939–1959: vybrané problémy

  historického vývoje, Knihovna – knihovnická revue, 2017, roč. 28, č. 2, s. 20–36.

  VESELÁ, Lenka, Knihy na dvoře Rožmberků, Praha 2005.

  VYBÍRAL, Jindřich – SEKYRKOVÁ, Milada, Britská cesta Jana Adolfa ze Schwarzenbergu roku 1825, in:

  Umění. Časopis Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky, 1998, roč. 46, č. 1/2, s. 129–145.

  Zákon č. 143/1947 Sb., o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi

  Českou, in: Sbírka zákonů České republiky, 1947, částka 66, s. 697–698.

  ZÁLOHA, Jiří, Egenberské dědictví v Čechách, Jihočeský sborník historický, 1969, roč. 38, č. 1,

  s. 10–14.

  ZÁLOHA, Jiří, Zámecká knihovna v Českém Krumlově, in: Výběr z prací členů historického klubu

  při Jihočeském muzeu v Českých Budějovicích, 1973, roč. 10, č. 4., s. 264–266.

  ŽAHOUR, Jiří, Červenožlutý nebo žlutočervený nočník, in: Vzdělaný čtenář. Katalog výstavy Státní

  zámek Kynžvart 8. 8. – 10. 10. 2020, ŠÍPEK, Richard (ed.), České Budějovice 2020, s. 71.

  ŽAHOUR, Jiří, Japonština pro samouky, in: Vzdělaný čtenář. Katalog výstavy Státní zámek

  Kynžvart 8. 8. – 10. 10. 2020, ŠÍPEK, Richard (ed.), České Budějovice 2020, s. 12–13.

  ŽAHOUR, Jiří, Papá nám daroval laň, jež se jmenuje Juno, in: Vzdělaný čtenář. Katalog výstavy

  Státní zámek Kynžvart 8. 8. – 10. 10. 2020, ŠÍPEK, Richard (ed.), České Budějovice 2020, s. 46.

  ŽAHOUR, Jiří, Vévodkyně z Northumberlandu urozenému návštěvníkovi, in: V nejhlubší úctě.

  Katalog výstavy Státní zámek Kozel 1. 6. – 31. 7. 2021, HÁJEK, Pavel – ŠÍPEK, Richard (edd.),

  České Budějovice 2021, s. 32–33.

  ŽAHOUR, Jiří, Z knihovny hrabat ze Sulzu, in: Vzdělaný čtenář. Katalog výstavy Státní zámek

  Kynžvart 8. 8. – 10. 10. 2020, ŠÍPEK, Richard (ed.), České Budějovice 2020, s. 6–7.

  Internetové zdroje

  https://www.provenio.net/ [1. 7. 2022]

  Bc. Jiří Žahour (nar. 1987)

  Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích

  zahour.jiri@npu.cz

  ORCID ID: 0000-0003-1029-4164

  Absolvoval obor dějiny umění na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Po

  studiích pracoval jako hostující lektor ve společnosti Attavena, kde se podílel na tvorbě edukačních

  materiálů pro vznikající e-learningový portál. Od roku 2015 působí v Národním památkovém ústavu

  jako dokumentátor Oddělení evidence, dokumentace a informačních systémů. Posledních sedm let

  se zabývá odbornou katalogizací českokrumlovské zámecké knihovny, kde působí také jako knihovník

  zajišťující správu fondu a badatelský režim.

• Strana 118-119

  památky 1/2022/1 117116 památky 1/2022/1

  ze světa

  památek

  Z historie památkové péče

  Památkářským elévem na jihočeském krajském

  středisku konce šedesátých a počátku

  sedmdesátých let 20. století

  Rozhovor s Alešem Krejčů zaznamenal a edičně připravil Martin Gaži

  Ing. Aleš Krejčů (1944 – 2022), rodák z Deštné na

  Jindřichohradecku, absolvent Fakulty architektury

  a pozemního stavitelství ČVUT (1967), dlouholetý

  památkář, odborník na statiku historických sta-

  veb, pracovník jihočeského Krajského střediska

  památkové péče a ochrany přírody (od 1967),

  ředitel českobudějovického Památkového ústa-

  vu (pod jeho měnícími se názvy, 1991–2005),

  v letech 2004–2005 zastupující generální ředitel

  NPÚ, mimo jiné držitel Ceny za památkovou péči

  Ministerstva kultury (2017).

  Tento text je součástí výrazně delšího rozhovoru,

  který s Alešem Krejčů vedl Martin Gaži při ně-

  kolika setkáních od září 2020 do června 2021.

  Vznikl v rámci institucionální podpory dlouhodo-

  bého koncepčního rozvoje výzkumné organizace

  (DKRVO) poskytované Ministerstvem kultury ČR

  (výzkumná oblast II. Dějiny památkové péče

  v českých zemích). Záznam rozhovoru uchovává

  NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích.

  Martin Gaži (dále MG): Byl jste dlouholetým ředitelem českobudějovického památ-

  kového ústavu a mnozí si vaše jméno oprávněně asociují s vybudováním systému

  památkové péče na jihu Čech i správou hradů a zámků tamtéž. Mohl byste zavzpo-

  mínat na své profesní počátky? Co vlastně na podzim roku 1967 rozhodlo o vaší vol-

  bě českobudějovického krajského střediska? Návrat z pražských studií do rodných

  jižních Čech?

  Aleš Krejčů (dále AK: V Českých Budějovicích jsem od doby, kdy jsem tu navštěvoval

  stavební průmyslovku, nebyl. Jsem ale celoživotně přesvědčený o tom, že tam, kde

  člověk má skutečně být, se nakonec octne. Stalo se to zvláštním způsobem. P. Fran-

  tišek Daniel Merth, politický vězeň přelomu čtyřicátých a padesátých let a kněz bez

  státního souhlasu, ke kterému měla naše rodina i já osobně velmi blízko, tehdy pra-

  coval ve Výchovném ústavu mládeže v Černovicích. S otcem jsme za ním jezdili, otec

  tam vozíval ze svého sadu ovoce. Svěřil jsem se mu se svým váháním a on mi tehdy

  Obr. 1. Aleš Krejčů na zájezdu českobudějovické-

  ho krajského střediska do tehdejší NDR, počátek

  sedm desátých let 20. století, zdroj: soukromý archiv

• Strana 120-121

  památky 1/2022/1 119118 památky 1/2022/1

  Obr. 2. České Budějovice – Čtyři

  Dvory, areál výstaviště, v jednopa

  -

  trové budově s plochou střechou

  sídlilo krajské středisko památko-

  vé péče a ochrany přírody, v pří-

  zemí vlevo od vchodu pracovníci

  památkové péče, v patře nad nimi

  ředitel a ekonom, v přilehlé přízem-

  ní budově pracovníci ochrany pří-

  rody spolu s bytem správce, zdroj:

  Šechtl a Voseček, ID nfilm7295, le-

  tecké foto: Marie Šechtlová, mezi

  1965–1967

  dal adresu Stanislava Vettera, který se v té době mimo jiné pohyboval mezi lidmi, kteří

  připravovali zázemí pro návrat dlouhodobě internovaného biskupa Josefa Hloucha do

  českobudějovické diecéze. Dr. Vettera jsem tedy navštívil a on mne dovedl k řediteli

  Karlu Švejdovi na výstaviště, kde tehdy sídlilo středisko. A ten mě přivítal s otevřenou

  náručí. Zvažoval jsem několik pracovišť, všechna jsem si objel, ale s takovým přijetím

  jsem se nikde jinde nesetkal, ani od pana doc. Líbala, u něhož jsem v Jindřišské při

  studiích pracoval jako brigádník SÚRPMO.

  MG: Skoro se nechce věřit, že by vaše památkářská kariéra začala tak šťastně a hlad-

  ce pouhou náhodou…

  AK: Ze strany tehdejšího ředitele Švejdy v tom byla účelová faleš. Krátce předtím emi-

  groval do Německa Svatopluk Průša a na konci léta přešel Jan Kalný z finančních důvo-

  dů do projekčního útvaru Stavoprojektu. Ředitel proto nutně potřeboval náhradu. Naléhal

  tedy, abych nastoupil co nejdřív. Uměl přesvědčovat a nabídl mi bydlení. Rozhodnutí pro

  Budějovice mi tedy slibovalo vyřešení otázky, kam bychom – s mou pozdější manžel-

  kou – mohli složit hlavu. Ředitel pak ale o svém slibu náhle přestal hovořit.

  MG: Kam jste tedy „hlavu složil“?

  AK: V Budějovicích jsem už své dávné kontakty z průmyslovky ztratil, a jak si zajistit

  zázemí, jsem nevěděl. Rodiče mi tehdy doporučili oslovit P. Jaroslava Holuba, bývalého

  faráře v Deštné, který tehdy působil v Trhových Svinech. P. Holub s mým bydlením na

  faře souhlasil, autobusem to byla ze Svinů do Budějovic slabá půlhodinka. A tak jsem se

  nastěhoval do zadní místnosti na faře, kde když jsem zvedl těžkou duchnu, vyskákaly do

  všech stran myši. Nechtěl jsem nic než střechu nad hlavou, ale slečna z fary mi vždycky

  večer, když jsem přijel z práce, k tomu, co jsem si přivezl zabalené v papíru, připravo-

  vala teplé mléko nebo kakao. V zimě mi ohřívala na plotně veliké křemeny a balila je do

  utěrky, abych si mohl ohřát vymrzlou postel.

  Následně mi doporučil bývalý spolužák z průmyslovky možnost přebývání v ubytovně

  českobudějovického OSP na Novohradské ulici. Výhoda byla v teplé vodě na společ-

  ných sociálkách, ale mělo to i jednu velikou nevýhodu: více než polovinu dní v měsíci se

  mnou na pokoji někdo bydlel a já dopředu nevěděl kdo. Většinou to byli montážní dělníci

  přijíždějící do Budějovic jen na několik dní. Hledal jsem proto řešení a složitě jsem nako-

  nec sehnal podnájem jedné průchozí místnosti v Suchém Vrbném na okraji Budějovic.

  MG: A slíbený byt od podniku?

  AK: To je na trochu delší povídání. U ředitele Švejdy byla na sekretariátu zaměstnaná paní

  Marie Janýrová, která si nenechala nic líbit a vedla s ředitelem soudní cestou pracovně-

  právní spor. I na krajské odborové radě tehdy získala někoho na svou stranu a do věci

  se začaly vkládat odbory. Nakonec bylo svoláno jednání za účasti všech zaměstnanců

  krajského střediska, mimochodem do největší místnosti na výstavišti, kde jsme obyčej-

  ně seděli my architekti (Jan Bulíř, Ivo Hofman, Jan Kubíček, Eduard Jakoubek a já), dvě

  dokumentátorky a ještě právník Pavel Vedral. Spor tehdy přišel urovnat soudruh Vodák,

  předseda Školské a kulturní komise KNV. Mluvilo se dlouze o socialistickém soužití, sou-

  družské spolupráci a tak. A kolegové mi po straně říkali: „Hele, když tady je, řekni mu,

  že ti ředitel slíbil bydlení. Ať v tom něco udělá… Pořád říkají, že pomáhají mladým…“ Tak

  jsem se odhodlal, a když to skončilo, pověděl jsem mu o svém problému. Také jsem se

  mezi řečí zmínil, že se upravuje dům na náměstí, tzv. Spitzerovina, a jestli by se tam pro

  mě nenašla „cimérka“. On mě na druhý den pozval „na kraj“. Já v tu chvíli ani nevěděl,

  kde KNV v Budějovicích je, on ale odkráčel se slovy: „To mě najdeš!“ Druhý den jsem

  tam došel a on na mě: „A ty by sis to sám vyprojektoval?“ Překvapeně jsem souhlasil

  a on začal sekretářce diktovat do stroje: „Vážený soudruh Karel Švejda, ředitel Krajského

  střediska státní památkové péče. Ukládám, aby podle projektu, který si mladý soudruh

  ing. Krejčů zpracuje sám, byla v podkroví zbudována garnizónka.“ (smích) To soudružsky

  zpotvořené slovo vidím před sebou, jako by to bylo včera. Papír jsem vzal a šel za ředi-

  telem. A tak mi tu rekonstrukci celkově hodili na krk, což se klukům z oddělení náramně

  hodilo, protože dělat to nechtěl nikdo. Těžkosti spočívaly hlavně v tom, že na té akci nebyl

  generální dodavatel, muselo se neustále všechno organizovat v návaznostech jednotli-

  vých řemesel a ještě shánět nedostatkový materiál. Protože jsem ale měl předchozí praxi

  s dispečinkem při nakládání aut v táborském Památkostavu, tak jsem se toho nelekl.

  Dnes v místě té „garnizónky“ funguje agentura ochrany přírody a v patrech níže územní

  památková správa NPÚ.

  MG: To jsme v létě „přelomového roku“ 1968?

  AK: Moje žena promovala v červenci 1968 a od 1. září měla nastoupit v českobudějo-

  vické nemocnici. Předtím jsem našetřil z malého platu 1 240 Kč hrubého na svatební

  cestu do Bulharska, kterou jsme absolvovali ještě před invazí. Krátce po 21. srpnu jsme

  s naloženou starou tatrovkou jeli od její ovdovělé matky z Plané nad Lužnicí. A dostali

  jsme se doprostřed kolony ruských tanků. Ve Veselí nad Lužnicí, v kopci mezi náměstím

  a kostelem, tank před námi začal prohrabávat kostky, ujížděl vzad a blížil se po deci-

  metrech k našemu autu. A já v tom malém zrcátku sledoval, jak daleko je za námi

  další tank, popouštěl ruční brzdu a bezmocně na něj couval. Nakonec jsme to přestáli

  a do Českých Budějovic se nastěhovali. Za bydlení jsme byli rádi, i když jsme museli

  na záchod o patro níž a do vany si ohřívali vodu ponorným vařičem. Byli jsme zvyklí ze

  studentské koleje a já navíc získal potřebné soukromí.

  MG: Jak to bylo na počátku vaší práce na krajském středisku, vzpomínáte na některé

  tehdejší „kauzy“, do nichž jste se zapojil?

  AK: Ředitel Švejda mě například poslal do Přehořova u Soběslavi – že prý to tam mám

  kousek od rodné Deštné. Místní národní výbor a JZD se tam tehdy chystaly zbourat

  zámek a já – jako elév – je měl přesvědčit, aby to nedělali. Tak jsem dojel vlakem do

  Soběslavi, 4 kilometry do Přehořova jsem došel pěšky a jal jsem se hledat předsedu

  JZD. Našel jsem ho, řekl jsem, odkud jsem, a pokoušel se mu vnuknout, jestli by zámek

  přece jen nešel nějakým způsobem zachránit – že by tam mohli mít klubovnu a taneční

• Strana 122-123

  památky 1/2022/1 121120 památky 1/2022/1

  Obr. 3. České Budějovice, Žižkovo náměstí, nyní

  náměstí Přemysla Otakara II. čp. 34, průčelí zde-

  vastovaného domu zvaného Spitzerovina, zdroj:

  NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, foto: Karel

  Krejčí, 1962

  Obr. 4. České Budějovice, Žižkovo náměstí, nyní

  náměstí Přemysla Otakara II. čp. 34, průčelí domu

  zvaného Spitzerovina v průběhu obnovy, zdroj:

  NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, foto: Jihočes-

  ký podnik pro údržbu památek Tábor, P. Špandl,

  před 1968

  Obr. 5. Přehořov, zámek, zahradní průčelí, zdroj: NPÚ,

  ÚOP v Českých Budějovicích, foto: Karel Krejčí, 1966

  Obr. 6. Přehořov, zámek, uliční průčelí, zdroj:

  NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, foto: autor

  neuveden, 1969

  sál, prostě jsem blábolil. On mi na to řekl, ať chvíli počkám, že musí dát vařit brambory

  prasatům a že mám jít s ním. Vešli jsme do klenuté chodby, kde stál veliký kotel a vedle

  něho třízásuvková intarzovaná komoda. On jedno šuple vytáhl a bylo plné brambor. Na

  vrchní straně komody jsem viděl ta černá kola od odkládání horkých hrnců a v tu chvíli

  jsem pochopil, že s tímhle člověkem nemám šanci najít společnou řeč. Zámek nakonec

  odstřelili a jeho inventář předtím buď zničili, anebo rozkradli. Tahle zkušenost sice byla

  intenzivní, ale reálný výsledek bohužel neměla žádný.

  Až groteskní podobu nabral výjezd do vsi Třešně na Písecku. Vlastník jedné z usedlostí

  se štukově zdobeným průčelím si na jejím místě chtěl vystavět dobově obvyklou březo-

  litem opatřenou novostavbu. Ředitel Švejda mě tehdy vzal s sebou, chtěl mi asi ukázat,

  jak se má s vlastníky jednat. Držel tehdy k vesnickým majitelům domu dlouhý proslov

  o hodnotách lidového stavitelství, já stál stranou a mlčky pozoroval, jak se v tom venko-

  vanovi zvolna hromadí vztek. Najednou se rozběhl ke špalku, do něhož byla zaseknutá

  sekera, vytrhl ji, chvilku váhal, a pak ji vší silou do toho špalku zasekl zpátky. A už běžel

  do míst, kde byl na řetězu přivázaný vlčák. To už jsme se dali na rychlý ústup, řediteli

  jsem se snažil podržet plechová vrátka, do nichž se ale ke vší smůle zasekl a pes mu

  začal skákat po krku. Metodická ukázka památkářské praxe se tedy řediteli nevyvedla.

  Sice jsme vyvázli se zdravou kůží, brzy nato ale usedlost i se štukovým průčelím padla.

  Od té doby mi bylo jasné, že tudy cesta nevede, že urážkami vlastníků, byť zaobalenými

  do vznešeně odborných slov, památková péče ničeho nedosáhne.

  MG: Příběhy o zdivočelých psiskách a prchajících památkářích patří ke zlatému fondu

  oborového vyprávění. Jiné vaše tehdejší zkušenosti měly konstruktivnější dopad?

  AK: Kolegové mě například vyslali na projednávání směrného územního plánu Strako

  -

  nic, kam se nikomu z nich ani trochu nechtělo. Já před tím ve Strakonicích nikdy nebyl,

  tehdy jsme měli cestovní rádius velmi malý. Kolega Jakoubek mě naštěstí odkázal na

  architekta Josefa Roušala ze SÚRPMO, který na jednání měl být. Já ani nevěděl, koho

  mám hledat, nakonec se mi ho ale povedlo oslovit a on naštěstí pochopil, o co jde: že

  jsem tam poslaný jako papírová vlaštovka, která se jen podepíše a o věci nic neví. On

  sám byl zjevně pod silným tlakem zadavatele, tedy odboru výstavby krajského národ-

  ního výboru, a tak mi – přestože byl zpracovatelem územního plánu – dopředu poradil,

  co bych měl do vyjádření z památkového hlediska napsat. To byla obrovská pomoc,

  a to včetně urbanistické terminologie, kterou jsem tehdy znal jen zčásti.

  MG: On Vám vlastně poradil, jak máte zkritizovat jeho vlastní práci!

  AK: Ano. Potřeboval tam dostat to, co by jemu samotnému neprošlo, jen by mu řekli:

  „Soudruhu, to přece nejde.“ Já jsem jeho rady zformuloval a získal jsem v něm i pro

  příště cenného konzultanta v urbanistických záležitostech. Urbanismus na středisku

  tehdy nikdo „neuměl“ a těžko se pak dalo oponovat zásahům zničujícím strukturu měst.

  Jenže zrovna Strakonice jsou ukázkovým příkladem tohoto neblahého trendu. Průtah,

  který nakonec – po dalších letech politických tlaků – město rozstřihl, je tam z urbanis-

  tického hlediska doslova strašný.

  MG: Mohl jste ještě k někomu dalšímu pro radu?

  AK: Čas od času jsem měl možnost konzultovat s Janem Mukem, Dobroslavem Líbalem,

  manžely Menclovými, Jakubem Pavlem nebo Stanislavem Vetterem. Vynechat nemohu

  ani Jaroslava Herouta, který mne – s nekončící osobitou trpělivostí – naučil používat

  správnou terminologii oboru. Důležitá, byť velmi svérázná osoba, zejména pro instituci,

  byl Hugo Rokyta, který měl profesuru na salcburské univerzitě, tu ale nemohl „konzumo-

  vat“. Vážil jsem si ho. Rád také vzpomínám na Viktora Kotrbu, k němuž jsem se dostal

  prostřednictvím arch. Oldřicha Boušky z Památkostavu Tábor, a postupem času jsem

  se s ním potkával téměř pokaždé, když měl cestu do jižních Čech. I on mi hodně dal.

  MG: „Zaškoloval“ vás někdo přímo na krajském středisku?

  AK: Až dodatečně jsem si ale uvědomil, že mým prvním opravdovým zasvěcovate-

  lem do „památkařiny“ byl kolega architekt Jan Kubíček. Do Budějovic přijížděl jen na

  pondělní porady, jinak měl kancelář na krumlovském zámku. Dojížděl jsem tam za ním

  a on mě vodil po různých rekonstrukcích a ukazoval mi, co se povedlo, co ne a co by

  se mělo udělat. V té době jsem si neuvědomoval, že jemu šlo víc o Krumlov než o mě.

  Chtěl zachovat kontinuitu svých myšlenek a postojů v době, kdy už plánoval emigraci.

• Strana 124-125

  památky 1/2022/1 123122 památky 1/2022/1

  Obr. 7. Český Krumlov, projekt statického zajištění severozápadního křídla zámku, detail pohledu na přiz-

  nané betonové bloky, zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, PD 180, vypracoval SÚRPMO, ing. Urban –

  ing. Haščyn, srpen 1965

  Uskutečnil ji ještě před 21. srpnem, když dostal povolení vyjet za svou sestrou do Anglie.

  Přes Británii a Španělsko se pak dostal až do Brazílie a nakonec se vrátil do Španělska.

  Měl na starosti i Prachatice a jezdili jsme tam jeho starou krásnou pragovkou. Z Pracha-

  tic tehdy skoro neexistovalo spojení do Budějovic, a tak jsme se vracívali do Krumlova,

  odkud jezdil autobus pro noční směnu z papíren ve Větřní. Jezdili jsme tím nádherným

  krajem mezi Prachaticemi a Krumlovem, kolem Chvalšin, a on, když svítil měsíc, zhasínal

  světla. A tak jsme jeli nocí. Říkal, že ta země je tak krásná, že je škoda do ní svítit. To je

  nezapomenutelné. Po čase mi došlo, že se s tou krásou loučil.

  MG: Architekt Kubíček Vám tedy předával zkušenosti z osobní iniciativy. Mělo na tom

  zájem i vedení střediska?

  AK: Zpětně mi vadilo, že tu neexistoval žádný systém zácviku. I já jsem byl – s výjimkou

  Kubíčkova zájmu – prostě hozen do vody. Byli tu lidé, kteří by své zkušenosti mohli

  předat, ale nebylo to obvyklé. Když jsem se posléze trvaleji dostal do šéfovské funkce,

  to ale bylo až v závěru sedmdesátých let, snažil jsem se tohle změnit. S úsměvnou

  nadsázkou se tomu tehdy říkalo „dělat šota“. Podle jakéhosi dobového nařízení nesměl

  jezdit v autě na služební cesty jen jeden člověk, a tak kolegové zprvu využívali eléva

  „investičáka“ Jana Schotta, aby s nimi jezdil, a posléze přibírali i další mladé kolegy.

  Do auta sedali formálně proto, aby se vůbec mohlo vyjet, protože při přidělení vozu

  rozhodovala i jeho obsazenost, ale mělo to další pozitivní dopady – mladí viděli ty věci

  na vlastní oči a účastnili se jednání na místě.

  MG: Jsou v této první fázi vašeho památkářského působení ještě nějaké akce, které

  se Vám zvlášť zaryly do paměti? Vnímáte zpětně některé z nich jako pro sebe zvlášť

  důležité, formativní?

  AK: Dodnes nemám názorově uzavřeno, jestli bylo v Českém Krumlově dobré přiznat

  technickou konstrukci železobetonových bloků na jižní skalní stěně pod hradem. Při-

  znané kotvení pro „sešití“ té skály předpjatými lany se projektově rozhodlo ještě za

  mého předchůdce Jana Kubíčka, já jsem jeho názor přejal a obhajoval ho. Tehdy se

  razilo, a prosazovali to i odborníci ze SÚRPMO a SÚPPOP, že zásah do památky má být

  vidět, má se přiznat. V další fázi se to už pod Plášťovým mostem schovávalo za vyzdě-

  ní z lomového kamene. A já si dodnes nejsem jistý, jestli byl dobře první, anebo druhý

  způsob řešení. A jestli technologie předpjatých lan, náchylných ke korozi, do budoucna

  nezadělá na závažný problém. K odpovědi jsem se za celou tu dobu nedopracoval. Na

  rozdíl například od tehdejšího projektu SÚRPMO pro Kratochvíli. Tam se kvůli statickým

  poruchám zalily asi tři komíny, respektive větrací průduchy, betonem pro ocelové kotvy

  a rázem vznikl ještě mnohem větší problém v celém neodvětrávaném přízemí včetně

  roštu, na kterém ta vila stojí. To byl zjevný omyl velkých projektantů.

  S Krumlovem mám spojenou i jednu opravdu dobrou vzpomínku. Akci, o níž už se

  dnes moc neví, jsem také začal ještě s Janem Kubíčkem. Hledal se tehdy záchranný

  depozitář sufit, opon, kulis a dalších mobilií ze zámeckého barokního divadla, kde teh-

  dy vládla naprostá katastrofa. Zatékalo tam, rozšířila se dřevomorka a bylo zapotřebí

  ty věci rychle a bezpečně uložit. Jako jediné alespoň trochu schůdné řešení se tehdy

  jevila českokrumlovská synagoga, která do té doby sloužila jako sklad smaltovaných

  hrnců Domácích potřeb. I tam ale bylo pro to všechno málo místa. Jan Kubíček mě

  tehdy vyzval, jestli bych do interiéru nevymyslel něco, co by pomohlo, aby se to tam

  všechno vešlo. Navrhl jsem tedy konstrukci z husté sítě „předpjatých“ ocelových lanek

  chemicky kotvených v obvodových stěnách. A také jsem je v tom prostoru instaloval.

  Byla to vlastně prostorová pavučina, která v sobě měla princip spolupůsobení, o kterém

  nám na ČVUT přednášel profesor Václav Rojík. Na tuhle zdánlivě subtilní konstrukci se

  pak dalo umístit vše, co bylo z barokního divadla zapotřebí vystěhovat. Nebyla to věc

  příliš složitá, nebylo kolem toho mnoho řečí, ty unikátní předměty, jejichž restaurování

  a návrat do původního prostoru posléze získaly cenu Europa Nostra, to ale zachránilo

  před zkázou. Mám pořád dojem, že jsem tehdy našel optimální řešení toho konkrétního

  problému a nešlo to asi udělat lépe.

  MG: Jak si vlastně stálo středisko po srpnu 1968? Jaký dopad měla na jeho činnost

  emigrace některých odborných pracovníků?

  AK: Za hranice postupně odešly hlavní odborné opory, nejen ing. Průša a arch. Kubíček

  před Srpnem, ale i dr. Vetter, paní Tůmová a další po Srpnu, a najednou nás byla půlka.

  Z kunsthistoriků zbyla jediná dr. Olga Jelínková a měla – chuděra! – dopracovat celý

  seznam movitých památek. Po té dámě v letech skutečně nebylo možné chtít, aby jela

  do nějakého zapadlého kostela autobusem s trojím přesedáním… Šéfem památkářů

  architektů byl po srpnu 1968 ing. Eduard Jakoubek. Protože byl straník, prošel prověr-

  kami – a o takové tehdy byl velký zájem –, vzali si ho brzy na KNV, a to bez ohledu na

  to, že středisko za něho nemělo náhradu. Prověřených straníků se nedostávalo… Ze

  střediska zbyla personálně naprostá troska. Zbyl jsem tam já, Jan Bulíř a Ivo Hofman

  přes zahrady a krajinu. Dostatečně kvalifikovaní lidé nebyli k mání a začali se nabírat

  aspoň středoškolsky vzdělaní zájemci, např. Eva Jarošová nebo již zmíněný Jan Schott.

  Ale ti jen těžko mohli být nasazováni do složitějších kauz. Zdenka Žemličková (později

  Paloušová) k nim také patřila. Je jí potřeba přiznat velká zásluha, do značné míry za-

  chránila uměleckohistorické oddělení tím, že se ujala velké administrativní práce na

  státním seznamu movitých památek. Teprve s dvouletým zpožděním byl tým doplněn

  Ing. arch. Petrem Peškem, který zaujal po Janu Kubíčkovi dislokovanou pozici v Českém

  Krumlově.

  Mělo to jeden výrazný dopad i pro mě osobně: ředitel Karel Švejda ze mě chtěl udělat

  vedoucího, ač jsem tam byl nejmladší. Najednou mi bylo jasné, že na tu práci rozhod-

  ně nejsem dobře odborně připravený. A přihlásil jsem se proto při první příležitosti do

  postgraduálního studia v Praze. Běh směrovaný přímo k památkové péči, první, který

  se vůbec otevíral, měla Fakulta architektury ČVUT společný s Filozofickou fakultou UK.

• Strana 126-127

  památky 1/2022/1 125124 památky 1/2022/1

  ↑ Obr. 8. České Budějovice, katedrá-

  la sv. Mikuláše, pohled k presbytáři po

  úpravě inspirované závěry druhého va-

  tikánského koncilu, vlevo kazatelna

  nově upravená do světlé barevnosti,

  před nově sestaveným obětním stolem

  secesní svícny, zdroj: NPÚ, ÚOP v Čes-

  kých Budějovicích, foto: Karel Krejčí,

  1971

  ← Obr. 9. České Budějovice, katedrála

  sv. Mikuláše, pohled k presbytáři před

  započetím úprav interiéru, zdroj: NPÚ,

  ÚOP v Českých Budějovicích, foto Be-

  dřich Bouška, 1969

  Znamenalo to, že jsme se učili nejen technické předměty, ale i dějiny umění či základy

  archeologie. Končilo se diplomovou prací. Absolvoval jsem směr „historik architektu-

  ry“ (paralelní byl nazvaný „památkový architekt“). V auditoriu jsme se tehdy potkali

  v zajímavé sestavě, včetně například numismatiků či heraldiků. Na stejný kurz se spolu

  se mnou z budějovického pracoviště přihlásil i jeho tehdejší ředitel Švejda, který sice

  krátce předtím dálkově dodělal práva, ale zřejmě cítil svůj odborný hendikep a nechtěl,

  aby se mu kolegové za zády smáli. A tak jsme do školy jezdili vlakem spolu. Po cestě

  jsme někdy i pracovali. On ale studium nedokončil, protože bylo o rok delší, než mělo,

  a zasáhlo do doby jeho odvolání.

  MG: Vaše postgraduální studium započalo na podzim roku 1968?

  AK: Ano. Kurz měl být původně pětisemestrový, ale nakonec trval tři a půl roku, proto-

  že postupem času byli ti, kteří nám přednášeli, z vysoké školy postupně vyhazováni.

  Přednášející nám tedy ubývali. Mohl jsem se ale mezi nimi seznámit s řadou osobností,

  jejichž jména jsem znal jen ze sdělovacích prostředků nebo knížek. Pro mě to studium

  znamenalo první opravdové seznámení s velikou šíří oboru. Přednášela nám i řada

  restaurátorů a měl jsem tedy možnost nahlédnout do specializovanějších technologií.

  Právě díky tomuto studiu jsem měl možnost se blíže seznámit například s manžely

  Menclovými, přednášeli tam oba. Já jim tehdy, když to v rámci svých průzkumů po-

  třebovali, zajišťoval ubytování na jihu Čech, například ve Vyšším Brodě. A za odměnu

  jsem s nimi mohl po těch místech chodit. Ano, byla to skutečně odměna, a to zvlášť

  v případě Václava Mencla, který byl zvyklý myslet nahlas. Naslouchal jsem tedy tomu,

  jak uvažuje, s překvapením jsem zjišťoval, že ani on při svých pozorováních nemá jistotu

  a že se k řešení průzkumnických hádanek musí postupně propracovávat.

  MG: Napadá mě ještě jedno jméno z těch, kteří po sovětské okupaci odešli z vlasti:

  českobudějovický rodák Marian Farka, urbanista, po roce 1968 pracovník vídeňského

  památkového úřadu a vyučující na vídeňské univerzitě. Setkal jste se s ním? Na čes-

  kobudějovickém středisku sice působil jen krátce na počátku šedesátých let a pak

  odešel na SÚPPOP do Prahy, ale na jaře roku 1968 se intenzivně angažoval při snaze

  o záchranu sadů na místě českobudějovického opevnění, kde se plánovalo barbarské

  rozšíření vozovky a napřímení silničního průtahu městem.

  AK: Nepotkali jsme se. Znám jen jeho jméno, které se vyskytuje na několika spisech

  z oné doby. Při snahách o záchranu tvaru bývalého českobudějovického opevnění, který

  se dodnes propisuje do půdorysu městských sadů, jsem na počátku sedmdesátých

  let na něho navazoval.

  MG: Kromě „boje“ za záchranu městských sadů v Českých Budějovicích konce

  šedesátých let jistě silně rezonovala vnitřní úprava katedrály sv. Mikuláše. Jak jste

  ji tehdy vnímal? Pokud je mi známo, prosazoval ji tehdejší sekretář pana biskupa

  Hloucha a pozdější kardinál Miloslav Vlk. Měli na tu radikální pokoncilní úpravu nějaký

  vliv památkáři?

  AK: Nejsem si jistý, jestli byl ten hlavní spiritus agens celé věci zrovna Miloslav Vlk,

  spíše o tom pochybuji. Stavební dozor tehdy zajišťoval pan Jirkovský, který dělal na

  budějovickém Stavebním podniku, s panem stavitelem Maškem. Angažoval se v tom

  také ing. Groulík. Celkový projekt úprav vypracovali Oldřich Bouška s Viktorem Kotrbou.

  Rozsah změn ale měl svůj postupný vývoj. Základním problémem bylo hledání staveb-

  ních kapacit a hodně se tehdy řešila možnost temperování. Vzadu za katedrálou tehdy

  byla – a asi pořád je – rozvodová šachta parovodu směrem do budovy spořitelny. Od-

  straňování mobiliáře, myslím, započalo tím, že při budování oltáře směrovaného k lidu

  začaly v presbytáři překážet kanovnické lavice. Byla v tom jistá bezradnost. Chórové la

  -

  vice se tehdy odvezly zpět do Zlaté Koruny, odkud původně pocházely, a dlouhou dobu

• Strana 128-129

  památky 1/2022/1 127126 památky 1/2022/1

  Obr. 10. Třeboň, Svinenská brána po celkové opra-

  vě, sgrafitová výzdoba průjezdu, zdroj: NPÚ, ÚOP

  v Českých Budějovicích, foto: Jihočeský podnik

  pro údržbu památek Tábor, P. Špandl, 1967

  tam ležely rozložené v boční lodi. Při jejich odstranění z katedrály se tehdy argumento-

  valo nepůvodností umístění. To se ale týkalo i jiných částí mobiliáře, třeba kajetánské

  kazatelny, jejíž radikální změnu barevnosti – bez ohledu na její původní podobu – tehdy

  prosadil Viktor Kotrba. Ta příliš světlá kazatelna je od té doby v celku interiéru poněkud

  „ulétlá“. Zpočátku se vůbec neuvažovalo o tom, že by se měly odstraňovat menší oltáře

  u sloupů v lodi, postupně ale převládl názor, že ty části vnitřního vybavení, které nebyly

  zapsané v seznamu památek, budou vyklizeny. A to, bohužel, byla chyba památkářská…

  Odstraněný byl i tehdejší pel-mel sedadel v lodi a pan Jirkovský zařídil ve Vimperku

  zhotovení jednotných ocelo-dřevěných lavic. Rozebrané oltářní architektury pak ležely

  na dvoře děkanství – pamatuji se, že jsem tehdy byl za Jirkovským a přesvědčil ho, aby

  část z nich použil alespoň na zhotovení pokoncilního oltáře. Podařilo se mi tehdy za-

  chránit i masivní mosazné svícny secesních tvarů, které pak stály před novým oltářem.

  Nemohl jsem přenést přes srdce, že se to všechno jen tak rozbije a zahodí.

  MG: Katolický básník Václav Renč na počátku sedmdesátých let napsal dopis oslavu-

  jící čistotu a světlost nové úpravy katedrály. Měl jste tehdy podobné pocity? Vnímali

  tehdejší věřící úpravu interiéru jako svým způsobem nadějnou změnu?

  AK:

  Nadějnou změnou bylo zejména to, že se obětní stůl přiblížil lidem, bylo to možná

  o třicet metrů! Ať už byl jakýkoli. Pamatuji se na první oltář čelem k lidu v Čechách –

  v Týnském chrámu za P. Jiřího Reinsberga, a ten byl úplně jednoduchý. Chodil jsem tam

  jako student. Tam se ale v souvislosti s koncilní reformou žádné starší vnitřní vybavení

  nevyhazovalo. A k té čistotě prostoru: myslím, že tehdy bylo skutečně tím hlavním příno-

  sem přesunutí oltáře a užívání ambonu. Vnímal jsem to tak, že Boží slovo sestoupilo mezi

  lidi, kazatelna mi ho pocitově poněkud vzdalovala. V katedrále jsem bronzem natřené

  konstrukce lavic se sedáky ze světlé dýhované dřevotřísky bral jako nová sedadla v auto-

  buse. O něco lépe se na nich sedělo, to ale bylo všechno, co se o nich dalo říct. Stýskalo

  se mi po odstraněných oltářích a nebyl jsem jistě sám. Na středisku z toho byla nešťastná

  Olga Jelínková. Na samém počátku úpravy si asi nikdo nemyslel, že zásah půjde tak dale-

  ko. Je možné, že oltáře u sloupů svými předstupni pouze překážely rozvodům s topením

  a volila se jednodušší varianta realizace. Ta postupná radikalizace přístupu nakonec měla

  pokračování i v úpravách, které tam proběhly před několika lety. Ani tehdy, ani teď jsem

  ale k prostoru katedrály blízký osobní vztah nenašel. Na rozdíl od kostelů jiných.

  MG: A co hrady a zámky? Máte nějakou vzpomínku na tehdejší kastelány?

  AK: Napadá mne jedna obdivná. Na konci šedesátých let byl kastelánem na Zvíkově

  dr. Josef Kopeček, který později odešel na SÚPPOP jako historik. Měl manželku pochá-

  zející z rodu Šternberků a hradní prostředí jim bylo oběma natolik blízké, že se přenášeli

  i přes ty velké těžkosti, které tam s rodinou museli podstupovat. Každou zimu tam

  zamrzal vodovod. Potkal jsem ho v době, kdy se na Zvíkov musela prošlapávat cesta

  hlubokými závějemi, a on denně tahal sáňky, na kterých měl tři hliníkové konve a dová-

  žel tak na hrad vodu, aby rodina měla na vaření a v čem se umýt. Když dnes kasteláni

  hovoří o svém poslání a těžkostech, které musí podstupovat, často si na tu postavu se

  sáňkami vzpomenu…

  MG: Zajímavé je, že v průběhu roku 1968 se vážně jednalo o převzetí hradu Zvíkov,

  zámku Orlík a kláštera Milevsko do správy krajského střediska. Ještě v prosinci toho

  roku například na okresním památkovém aktivu v Písku zazněla informace, že se tak

  stane k 1. lednu 1969. Nevíte, proč se tento záměr na poslední chvíli odsunul a k jeho

  naplnění došlo až v závěru roku 1972?

  AK: Po roce 1958 mělo krajské středisko ve vazbě na nový zákon o kulturních památ-

  kách převzít hrady a zámky do své správy. Fyzicky se tak ale nestalo a ani nemohlo

  stát, protože bylo personálně velmi poddimenzované. Ani jejich zaměstnanci tehdy ne-

  začali být vypláceni z rozpočtu krajského národního výboru. A vzápětí byly památkové

  objekty převedené do správy okresních úřadů. Krajskému středisku poté zůstala jen

  funkce investora pro obnovu kulturních památek hrazenou z rozpočtu kraje. Ta se ale

  netýkala jen hradů a zámků. Odborný dohled jsme pro krajský investorský útvar (KIU)

  prováděli i pro akce městské. Jako příklad můžu uvést prachatickou Dolní bránu, hra-

  dební opevnění Bechyně a Třeboně, Jihlavskou bránu v Pelhřimově, Svinenskou a No-

  vohradskou bránu v Třeboni nebo slavonická sgrafita. Z KIU nám byli partnery stavitelé

  Dušek a Gaseldorfer. Myšlenka na přímou správu hradů a zámků skrze krajské středisko

  se ale vracela. Ten náhlý obrat na přelomu let 1968 a 1969 s největší pravděpodobností

  souvisel s posrpnovými změnami uvnitř krajské garnitury, tedy s politickými „čistkami“.

  Fakticky převod nastal až od roku 1972, byl postupný podle okresů a trval další tři roky.

  Ostatně ještě dlouho po revoluci Josef Bulíček, bývalý vedoucí odboru kultury v Pel-

  hřimově, který poté dělal kastelána na hradu Kámen, se vracel k opatřením zákona

  č. 20/58 Sb. A domáhal se mobiliáře, který v roce 1959 – podle jeho názoru – převzalo

  krajské středisko. Ten jsme ale nikdy nepřevzali, což jsem se mu několikrát snažil vy-

  světlit, ale nepodařilo se mi to. To, co je psáno v nějakém nařízení, nemusí být vykona-

  nou realitou, čehož je tento neuskutečněný převod dokladem.

  MG: V čem vidíte největší rozdíl, co se památkové péče týče, mezi koncem šedesá-

  tých let a následujícím obdobím?

  AK: Vaše generace to bude jen těžko schopná pochopit a ta, která přichází po vás, už

  vůbec ne. My jsme si v sedmdesátých letech museli čas pro památkovou péči doslova

  krást. Aby to náš zaměstnavatel neviděl! V době ředitele Klečky se z nás stala politická

  organizace. Nakonec ale i on sám v závěru svého působení pochopil, že to vedl špatně

  a že se obklopil lidmi, kterým obor nic neříkal. Dospělo to do takových konců, že jsme

  museli zapírat, že doplňujeme informace do seznamu památek. Ten byl oficiálně prohlá-

  šený za hotový. Jenže my jsme věděli, jak žalostně vypadají karty památek, často nejen

  bez fotografií, ale i bez základních popisů. Muselo se čekat na pozvánky od městských

  národních výborů z jednotlivých míst, pak se vyjíždělo „na zapřenou“ a doplňování karet

  se nesmělo objevit ve výkazu práce.

  K tomu jen krátká odbočka: Prvotní cyklostylované evidenční soupisy památek patřily

  k základní výbavě památkáře a propiskou v nich byly zaškrtnuté položky, které prošly

  procesem zápisu do státního rejstříku. Ještě na konci šedesátých let nebyl celostátní

  rejstřík ani zdaleka dokončený, pamatuji se, že jsem jako elév jeho desky svazoval

• Strana 130-131

  památky 1/2022/1 129128 památky 1/2022/1

  Obr. 11. Evženovo údolí, Hatín – Jemčina čp. 13, roubený dům, evidenční list kulturní památky s informa-

  cemi dodatečně doplněnými Alešem Krejčů v září 1973, zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích

  trikolorní šňůrkou. A když se na začátku sedmdesátých let na ministerstvo nahlásilo, že

  je hotový, byla to do značné míry jen forma bez adekvátního obsahu. Na kartách bylo

  často jen číslo naražené paginýrkou a k tomu jen několik slov bez fotografie. Kupříkladu

  u seníků na třeboňských Mokrých lukách nebylo ani uvedeno, kolik jich tam je. Dobře

  si také vzpomínám, jak bylo na kartě k roubence v Jemčinské oboře v Evženově údolí

  napsáno, že ji nikdo zatím nenašel. A tak jsme se na zapřenou vydali hájenku hledat

  a po několika hodinách prohledávání rozsáhlého lesa jsme ji i našli.

  Abychom vůbec mohli doplňovat karty kulturních památek, pomohly nám po roce 1973

  celostátně vyhlášené akce, za které jsme dokumentaci schovávali. Byla to jednak ka-

  tegorizace, tedy nástroj snahy komunistického státu ztenčit památkový fond a vyčlenit

  z něho méně významné kategorie 3 a 4, kterých by bylo možné se zbavit. Usnesením

  federální vlády tehdy měly de facto přetrvat jen památky kategorie 1 a 2, přičemž dvoj-

  ky na to měly právo jen v případě, že byly nějak využitelné – pro domovy důchodců,

  úřady, školy, obchody a podobně. „Využití současnou společností“ se tak stalo alfou

  a omegou argumentace pro záchranu památek. Druhou celostátní akcí, která nám po-

  mohla zakrýt doplňování informací do karet, byla takzvaná prostorová identifikace. Šlo

  tehdy o vytváření plánů velkých územních celků v souvislosti s vodními díly, dopravními

  stavbami a podobně. Mělo být předem známo, jestli při výstavbě nemůže nastat kon-

  flikt s památkovou péčí. Informace o památkové ochraně totiž v územních podkladech

  tehdy nebyla vůbec zanesená, územní plánování tedy potřebovalo památky posadit na

  konkrétní čísla parcel. Do negativů mikrofiší jsme zanášeli tečky lokalizující památky,

  odtud se to pak přenášelo do plánů velkých měřítek. Významné dopady to tehdy mělo

  zejména v severních Čechách, na jihu tolik ne. Posléze se to tu ale přece jen projevilo

  hlavně v souvislosti s přípravou Temelína.

  MG: V souvislosti s reorganizací střediska na počátku sedmdesátých let mě napadá

  osud ředitele Karla Švejdy. Dle korespondence, kterou uchováváme ve spisovém archi-

  vu, byl na tomto postu ještě na počátku roku 1972 a poté ještě asi půl roku fungoval

  jako vedoucí oddělení architektury.

  AK: Původně bylo středisko rozdělené na oddělení památkové péče, kde byli kunsthis-

  torici (dr. Jelínková, dr. Vetter a paní Tůmová) a architekti, kam jsem patřil i já a většina

  jmen, o nichž jsem tu hovořil, a oddělení ochrany přírody (po Jiřím Ebenhöhovi tam

  nastoupil ing. Václav Polák, kterého po roce 1968 vyloučili ze strany, a ing. František

  Urban). Funkce vedoucího oddělení architektury, které se oddělilo od uměleckohisto-

  rického, tehdy byla zřízena nově. Ze střediska tedy bývalý ředitel neodešel „na dlažbu“.

  Po několika měsících pak přešel do vedoucí pozice Sigmy a pak, tuším, Modřanských

  strojíren, jelikož jako nevyloučený straník zůstal v nomenklatuře.

  MG: A další politicky vynucené změny?

  AK: Dr. Švejda byl sesazen z ředitelského postu poté, co Eduard Klečka neobhájil funkci

  náměstka předsedy KNV. Oba během roku 1971 prošli stranickými prověrkami, ze strany

  je tedy nevyloučili, oba ale byli s jarem 1968 nějak spojení. Názorově Švejda jistě více,

  Klečka výrazně méně, vytáhli ale na něho podpis na petici proti okupaci ze srpna či

  září 1968, což mu funkcionářsky zlomilo vaz, a vyhledalo se proto pro něho místo na

  krajském středisku. Z podobných důvodů na středisko přešel i bývalý předseda kulturní

  a školské komise Vodák, o němž už jsem se krátce zmínil. Byl sice vyučený kameník,

  jeho úkolem se přesto stalo dokončit ustavení správy chráněné krajinné oblasti Šu-

  mava. Prohlášena sice byla už v roce 1963, nebyly ale stále jasně stanovené tamější

  podmínky ochrany.

  MG: Dalo by se tedy říci, že na počátku sedmdesátých let bylo odklizení na krajské

  středisko mírnou formou trestu pro nepohodlné „osmašedesátníky“?

  AK: Ostatně z podobných důvodů se stal zaměstnancem střediska i bývalý ředitel Al-

  šovy jihočeské galerie Bohumil Houdek, který nastoupil do – jak jsem už říkal – per-

  sonálně zcela decimovaného uměleckohistorického oddělení. Malířské a sochařské

  umění „uměl“, vždyť to byl on, kdo pro galerii sháněl sbírkové předměty po opuštěných

  pohraničních oblastech.

  MG: Kromě těchto „přemístěnců“ tedy na krajském středisku zbylo jen několik málo

  zaměstnanců, kteří byli schopni a ochotni vykonávat tu odbornou činnost, kvůli níž

  středisko existovalo. Jak jste měl vymezenou pracovní náplň vy? Předpokládám, že

  jste měl na starosti několik jihočeských okresů, které to byly?

  AK: Postupně se mnou „vymetli“ všechny, což se ale nakonec ukázalo i jako veliká výho-

  da, protože jsem mohl srovnávat a poznával jsem spoustu lidí. Každý z těch památkářů

  si ve svých cca dvou okresech, na nichž zrovna působil, nutně musel postupně zavařit

  nějaký problém s funkcionáři, kteří tam „vládli“, a tak se odtud volalo řediteli a nastávaly

  výměny. Byly i jiné důvody změn. Někteří, například Petr Pešek, měli sice o památky

  zájem, ale k institucionálnímu fungování vlohy neměli. Jan Bulíř uměl skvěle posoudit

  věc přímo na místě, měl „památkařinu“ vrostlou pod kůži, ale většinou to nedokázal –

  ačkoliv tehdy neexistovaly oficiální správní lhůty! – včas „zúředníkovat“. Měsíce to ale

  trvat nemohlo. A tak se různě vykrucovali a zoufalí žadatelé je pronásledovali. Před

  přestěhováním střediska byli Jan Bulíř s Eduardem Jakoubkem mistři ve vymýšlení

  strategií, jak se vyhnout „pronásledovatelům“, včetně vyskakování z oken v přízemí,

  kde jsme seděli v časech, kdy jsme ještě sídlili u výstaviště. (smích)

  MG: Proměňovala se nějak pracovní atmosféra na středisku v postupujících

  sedmdesátých letech?

  AK: V mnoha směrech. Dost to souviselo i s tím, kde a jak jsme v sedmdesátých le-

  tech pracovali. Těžko si dnes představit, že v domě na českobudějovickém náměstí,

  kam jsme se přestěhovali z budovy na výstavišti, byli všichni zaměstnanci krajského

• Strana 132-133

  památky 1/2022/1 131130 památky 1/2022/1

  střediska včetně ochrany přírody. Seděli namačkáni i v místnůstkách, kde bylo okno

  pouze do světlíku bez možnosti větrání. V jediné větší místnosti nás pracovalo i sedm.

  Přitom za mnohými z nás chodili lidé z venku, stavebníci a projektanti, kteří se potře-

  bovali dohodnout na postupu prací, k tomu jsme v obrovském ruchu ještě telefonovali

  jeden přes druhého. Příšerná situace! Dalo by se tedy i říct, že „kradení času“ na do-

  kumentaci památek v terénu, o němž jsem hovořil, pro nás z tohoto úhlu pohledu bylo

  odpočinkem. Vzpomínám, jak jsme s Bohuslavem Mičánem vyjížděli na motocyklu.

  Obcházení památek na čerstvém vzduchu bez dosahu neustálé kontroly nám vyhovo-

  valo. Fotografoval jsem sovětským aparátem Ljubitěl, což byla dvouoká zrcadlovka, jejíž

  čočky se při ostření pohybovaly pomocí ozubených koleček vně aparátu. Stál tehdy asi

  200 korun, na nic lepšího jsme neměli nárok, měl však kupodivu velice dobrou optiku.

  Dostat se za hranice pracoviště hlídaného ve vrátnici „lampasáky“ znamenalo úlevu

  a kousek svobody.

  Obr. 12, 13 a 14. Třeboň, Mokrá luka za městem, seníky č. 50, 12 a 22, v průběhu dokumentace zachycen

  památkář Bohuslav Mičán, zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, foto: Aleš Krejčů, 1975

  Obnovy a restaurování

  Konzervace zříceniny Karlova

  Hrádku u Purkarce

  Václav Hájek

  Předáním staveniště byla dne 12. dubna 2019 fyzicky zahájena první etapa celkové kon-

  zervace a statického zajištění zdiva zříceniny hradu Karlův Hrádek u Purkarce (obec

  Hluboká nad Vltavou na Českobudějovicku, historicky Karlshaus). Dosavadní odborná

  literatura předpokládá výstavbu hradu v jeho torzálně dochované podobě mezi lety

  1352–1357, s ohledem na dobové události snad ještě přesněji mezi lety 1356–1357. Dis-

  poziční řešení i způsob výstavby (včetně použitého materiálu) nasvědčují tomu, že se

  nemělo jednat o stavbu se zvláštním obranným účelem, ale spíše o příležitostné sídlo

  panovníka či správní centrum okolních královských držav (v souvislosti s nedalekou vsí

  Purkarec). Ve spojitosti se svou prvotní (?) správní funkcí byl hrad zmiňován ještě k roku

  1370. O sedm let později (již v držení Karlova syna Václava IV.) již s největší pravděpo-

  dobností úlohu správního centra neplnil a patrně byl opuštěn.

  1

  Započetí konzervačních zásahů předcházel několik měsíců trvající proces projektové

  přípravy. Prvotní snahy o zahájení této rozsáhlé a z odborného hlediska velmi náročné

  Obr. 1. Karlův Hrádek u Purkarce, pracovní schéma s označením jednotlivých úseků zdiva, stav v říjnu

  2018, zdroj: Ateliér Heritas, s. r. o.

  akce však sahají hlouběji do minulosti. Původní projektová dokumentace konzervace

  a zajištění zříceniny hradu

  2

  byla předložena se žádostí o vydání závazného stanoviska

  Magistrátu města České Budějovice již 12. března 2014, přičemž 6. května 2014 bylo vy-

  dáno příslušné závazné stanovisko a 8. srpna 2014 i souhlas s provedením ohlášeného

  stavebního záměru.

• Strana 134-135

  památky 1/2022/1 133132 památky 1/2022/1

  Obr. 2. Karlův Hrádek u Purkarce, provizorní zajištění havarijního stavu zdiva v místě vstupní brány, po-

  hled od severu, foto: autor, 2019

  Obr. 3. Karlův Hrádek u Purkarce, úsek stěny č. 6a,

  31, stav před zahájením konzervačních a zajišťova-

  cích prací (I. etapa), foto: autor, 2019

  Obr. 4. Karlův Hrádek u Purkarce, úsek stěny č. 8,

  9, stav před zahájením konzervačních a zajišťova-

  cích prací (I. etapa), foto: autor, 2019

  V souvislosti se změnou vlastníka nemovitosti (převod práva hospodaření s majetkem

  státu ze subjektu Lesy České republiky, s. p., na město Hluboká nad Vltavou) došlo

  ke zdržení dalšího postupu záměru plánovaných prací až do první poloviny roku 2018.

  S ohledem na několikaleté pozastavení prací bylo ze strany Národního památkového

  ústavu doporučeno otevřít diskusi o možné revizi dosavadního záměru na základě ak-

  tuálního stavu poznání objektu i jeho technického stavu. Mohlo tehdy sice zcela legitimně

  dojít k zahájení realizace na základě doposud vydaných stanovisek a rozhodnutí, díky

  dobré vůli a osvícenému přístupu nového vlastníka, který preferoval postup v souladu

  s potřebami objektu, však přece jen došlo k aktualizaci dosavadního záměru. Kromě

  změny rozsahu nutné stabilizace a konzervace zdiva (vlivem postupující degradace

  v průběhu uplynulých čtyř let) došlo též k dílčímu přehodnocení původního přístupu

  k nejproblematičtějším partiím zdiva (zejména koruna zdiva, lomové plochy, otvory, ka-

  verny a převisy).

  Nejvýznamněji se tato revize v praxi projevila v plánovaném rozsahu nově doplňované

  -

  ho zdiva. Dle původního návrhu se v případě korun počítalo s nadezdívkou až tří nově

  doplněných řad kamenů, která měla jednak chránit původní dochované zdivo a jednak

  představovat jakousi „obětovanou“ vrstvu pro další postupující degradaci. Dále se před-

  pokládalo rozsáhlejší dozdívání v místech, kde byla existence zdiva v minulosti prokaza-

  telně doložitelná (např. parapetní partie okenních otvorů). S ohledem na podstatu této

  památky (jedinečný příklad daného typu hradní architektury 14. století na území České

  republiky a přímá spojitost s osobou Karla IV.) bylo nově rozhodnuto o čistě konzervač-

  ním a takřka pietním přístupu. V tomto smyslu je jakékoliv doplňování zdiva přípustné

  pouze v místech, kde ze statických důvodů jeho absence představuje vážné riziko jak pro

  návštěvníky areálu, tak pro další možné nevratné destrukce většího rozsahu. To se týká

  především statického zajištění převisů a stabilizace kaveren, záklenků, rozpadajících se

  okenních parapetů a samovolně vzniklých otvorů ve zdivu. Nestabilní koruna zdiva pak

  má být nově v rámci přezdění (v nezbytném rozsahu – dle stavu vyplavené a degrado-

  vané malty) navrácena prakticky do současného stavu. Jako stavební materiál má být

  primárně používán kámen, který je v případě přezdívání (doplňování malty) navracen

  na své původní místo. V případě nutného doplnění ze statických důvodů má být (pod

  dohledem archeologa) vybírán kámen z místní suti. V případě nedostatku vhodného

  stavebního materiálu z tohoto primárního zdroje je možné zvolit doplňkový zdroj odpo-

  vídajícího stavebního kamene z místních či blízkých zdrojů.

  Samotnému zahájení konzervačních a stabilizačních prací předcházelo vyčištění areálu

  od náletových dřevin, podporujících destrukci zdiva, a zejména pak zbavení koruny zdi-

  va veškeré invazivní zeleně, jejíž kořenový systém představuje nebezpečí jak v podobě

  rozrušování zdiva, tak přívodu vlhkosti do jeho jádra. Stabilizovaná koruna zdiva bude

  v závěrečné fázi opatřena drnovým krytem, tvořeným místními suchomilnými travami

  a další extenzivní zelení, která vytváří ochrannou (tlumicí) vrstvu absorbující srážkovou

  vodu. Drnový kryt chrání korunu zdiva před nárazovými klimatickými extrémy v podobě

  přívalových dešťů či náhlého vystavení vysokým teplotám z přímého slunečního půso-

  bení, redukuje též zatékání cyklicky zmrzající vody z odtávajícího sněhu.

  V souladu s výše naznačenými principy byla 20. prosince 2018 předložena nová projek

  -

  tová dokumentace, která reflektuje veškeré v současnosti uznávané zásady a postupy

  v péči o hradní zříceniny.

  3

  Následně bylo 16. ledna 2019 vydáno příslušné závazné stano-

  visko. Ještě před koncem roku 2018 se v rámci samostatného řízení podařilo realizovat

  neinvazivní zajištění havarijního stavu zdiva v místě vstupní brány pomocí provizorní dře-

  věné konstrukce. První etapa prací, zahájená v dubnu 2019, probíhala na dvou na sobě

  nezávislých úsecích zdiva areálu (8, 9, 14, 31 a 6a) a dokončena byla v červenci téhož

  roku. Konzervační práce a statické zajištění zříceniny uspokojivě pokračovaly v jednotně

  nastaveném materiálovém i řemeslném standardu a za použití zvolených technologic-

  kých postupů taktéž ve stavební sezoně roku 2020 (druhá etapa – úseky zdiva 2, 3, 4,

  26 a 30) a 2021 (třetí etapa – úseky zdiva 22, 27, 28, 29, 25 a 6b). V rámci třetí etapy

  došlo zároveň k operativní změně návrhu zajištění převisu (dochované části okenního

  záklenku) v úseku zdiva 29 (respektive 27), s ohledem na aktuální stav a hrozící další

• Strana 136-137

  památky 1/2022/1 135134 památky 1/2022/1

  Obr. 5. Karlův Hrádek u Purkarce,

  úsek stěny č. 8, 9, stav po dokon

  -

  čení konzervačních a zajišťovacích

  prací (I. etapa), foto: autor, 2019

  Obr. 6. Karlův Hrádek u Purkarce, úsek stěny č. 6a, 31, stav po

  dokončení konzervačních a zajišťovacích prací (I. etapa), foto:

  autor, 2019

  Obr. 7. Karlův Hrádek u Purkarce, úsek stěny č. 27, 28, stav po dokončení konzervačních a zajišťovacích

  prací a zajištění převisu pozůstatku okenního záklenku (III. etapa), foto: autor, 2021

  Obr. 8. Karlův Hrádek u Purkarce, úsek stěny č. 27

  (resp. 29), stav před zahájením konzervačních

  a zajišťovacích prací a zajištěním převisu pozůstat-

  ku okenního záklenku (III. etapa), foto: autor, 2021

  Obr. 9. Karlův Hrádek u Purkarce, úsek stěny č. 25,

  stav po dokončení konzervačních a zajišťovacích

  prací (III. etapa), foto: autor, 2021

  destrukci. V tomto smyslu byla tato partie – oproti původně zamýšlenému zajištění pro-

  střednictvím ocelové kotvy či spony – stabilizována podezdívkou, která svým průběhem

  sleduje prokazatelně zaniklý stav. Rozsah doplňovaného zdiva byl však redukován na

  staticky nezbytné minimum a v kontextu navazujících konstrukcí působí jako zcela přiro-

  zený stupeň samovolné destrukce. V roce 2021 byla zároveň osazena nová konstrukce

  přístupové lávky. Na rok 2022 je (v rámci čtvrté etapy prací) předběžně naplánována

  konzervace a stabilizace dalších sedmi vybraných úseků zdiva.

  Postupující celková konzervace hradního areálu je doprovázena průběžným archeologic

  -

  kým výzkumem, který nejen samotné archeology neustále překvapuje novými zjištěními

  o lokálním osídlení, dějinách hradu i způsobu života v dobách jeho funkčního užívání.

  Archeologický výzkum, prováděný Archeologickým ústavem Filozofické fakulty Jihočeské

  univerzity v Českých Budějovicích pod vedením prof. Rudolfa Krajíce, významným způ-

  sobem posunuje úroveň poznání této lokality. Současné výzkumné archeologické práce

  zásadním způsobem aktualizují dosavadní poznání o dějinách hradu. Nové interpretace

  doposud nepředpokládaných zjištění mohou vést k závěrům, jejichž publikaci očekáváme

  s netrpělivým nadšením.

  Mimo jiné i tyto skutečnosti sehrály zásadní roli v rozhodnutí o přístupu k udržovacím

  a zajišťovacím pracím a preferenci ryze konzervačního postupu. Na tuto nákladnou a po

  odborné stránce značně náročnou akci je každoročně kromě zdrojů vlastníka památky

  (rozpočtu Hluboké nad Vltavou) využíváno též finanční pomoci z dotačního programu

  Kulturní dědictví – Nemovité kulturní památky poskytovaného Jihočeským krajem, do-

  tačního titulu Havarijní program poskytovaného Ministerstvem kultury České republiky

  a dalších dostupných zdrojů. Vlastník se (bohužel zatím neúspěšně) opakovaně uchází

  o zařazení do víceletého běhu dotačního Programu záchrany architektonického dědictví

  Ministerstva kultury České republiky.

  Karlův Hrádek měl na rozdíl od mnoha jiných hradních zřícenin to štěstí, že unikl po-

  zornosti programového trendu bezhlavé aplikace „zhoubných moderních technologií

  a materiálů“ (především na cementové a betonové bázi), praktikované v šedesátých až

  osmdesátých letech 20. století v rámci dobově obvyklého přístupu tzv. komplexní sanace

  historického zdiva.

  4

  U mnoha objektů, které pozornosti tohoto dobového experimentu

  neunikly, se s jeho dalekosáhlými destruktivními následky bezradně potýkáme dodnes.

  Celkově pozitivní výsledek doposud realizovaných etap prací na Karlově Hrádku je vý-

  sledkem příkladné spolupráce a shody zástupců památkové péče, vlastníka, projektanta,

  zhotovitele a dalších zainteresovaných účastníků, kteří s nadstandardním nasazením

  a osobním zaujetím směřují ke společnému cíli.

• Strana 138-139

  památky 1/2022/1 137136 památky 1/2022/1

  Obr. 10. Karlův Hrádek u Purkarce, archeologický výzkum, foto: autor, 2021

  Obnova historické budovy školy

  ve Vimperku

  Petr Kotrba

  Základem moderní památkové péče je úcta k historickému originálu. Zachování auten-

  tických materiálů, konstrukcí, prvků, úprav povrchů, dispozice či urbanistického koncep-

  tu je jejím primárním úkolem. Přijmeme-li tento předpoklad, pak při hodnocení záměrů

  obnovy památek není možné formálně ani metodicky rozlišovat např. mezi zámkem,

  kostelem, venkovskou usedlostí či budovou školy. Nemovité kulturní památky jsou evi-

  dovány v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky. V současné době

  je v něm zachyceno více než 41 000 objektů, z toho je 294 škol. Pro srovnání s objekty

  jiného charakteru lze uvést, že na území ČR je evidováno např. 1 098 zámků, 670 hradů

  a zřícenin, 308 radnic či 231 klášterů.

  V roce 2018 byla ukončena obnova budovy základní školy ve Vimperku (Pražská čp. 167).

  Velkoryse koncipovaná budova je nemovitou kulturní památkou od roku 2008. Je situo-

  vána na hranici vimperské městské památkové zóny a zůstává pohledově exponovanou

  dominantou městského parku v sousedství historického centra. Budova bývalé dívčí

  měšťanské školy byla postavena v letech 1897–1899 vimperským stavitelem Franzem

  Tickem dle návrhu významného českoněmeckého architekta a pedagoga na Vyšší prů-

  myslové škole v Plzni Victora Schwerdtnera (1846–1926).

  1

  Jednalo se mimo jiné o autora

  budovy Městského (dnes Jihočeského) muzea v Českých Budějovicích, luteránského

  evangelického kostela tamtéž či obecné školy v Nové Bystřici.

  2

  Z císařského otisku mapy

  stabilního katastru z roku 1837 lze vyčíst, že prostor dnešního parku byl tehdy částí dále

  neurbanizované volné krajiny. Výstavbou budovy školy tak byl v daném prostoru položen

  ↑ Obr. 1. Vimperk, měšťanská dív-

  čí škola, plán uliční fasády, Victor

  Schwerdtner, 1897, zdroj: SOkA

  Prachatice, Archiv města Vimperk,

  Dívčí měšťanská škola, školní kro-

  nika 1896–1915, příloha

  ← Obr. 2. Vimperk, měšťanská dív-

  čí škola, půdorys přízemí, Victor

  Schwerdtner, 1897, zdroj: SOkA

  Prachatice, Archiv města Vimperk,

  Dívčí měšťanská škola, školní kro-

  nika 1896–1915, příloha

  1 KOVÁŘ, Daniel, Tvrze, hrady a zámky Českobudějovicka, České Budějovice 2011, s. 170–174.

  2 NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, specializovaná spisovna plánové dokumentace, PD 10373, Kar-

  lův Hrádek u Purkarce, konzervace a zajištění zříceniny, I. etapa, MURUS – Monumenta renova-

  mus, s. r. o., České Budějovice, září 2013.

  3 NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, specializovaná spisovna plánové dokumentace, PD 12382, Kar-

  lův Hrádek, Purkarec – konzervace a zajištění zříceniny, Ateliér Heritas, s. r. o., České Budějovice,

  říjen 2018.

  4 Citovány formulace Josefa Štulce z metodické publikace SOKOL, Jan – DURDÍK, Tomáš – ŠTULC,

  Josef, Ochrana, údržba a stavební úpravy zřícenin hradů, příloha časopisu Zprávy památkové péče,

  Praha 1998, s. 6.

• Strana 140-141

  památky 1/2022/1 139138 památky 1/2022/1

  ↑ Obr. 3. Vimperk, měšťanská dívčí škola, řez, Victor Schwerdtner, 1897, zdroj: SOkA Prachatice, Archiv

  města Vimperk, Dívčí měšťanská škola, školní kronika 1896–1915, příloha

  ↑ Obr. 4. Vimperk, Pražská čp. 167, základní škola, uliční fasáda na počátku obnovy, foto: autor, 2017

  zásadní urbanistický základ městského parku a nástupního prostoru potenciální prome-

  nády podél řeky Volyňky. Rozvoj školství ve druhé polovině 19. století byl významným

  impulsem pro masivní výstavbu chybějící infrastruktury školních budov, obvykle dopro-

  vázený zásadními urbanistickými vstupy do autentické struktury nejenom historických

  center měst a obcí.

  Budova školy ve Vimperku byla postavena pro školské potřeby a k tomuto účelu slouží

  doposud. Město Vimperk, vlastník objektu, před několika lety zahájilo jeho postupnou

  rekonstrukci, která spočívala zejména ve výměně oken (2008–2016) a obnově střešního

  pláště a fasády (2017–2018). Došlo rovněž k obnově omítek v interiéru (2016–2018), kde

  se na chodbách a schodištích dochovaly fragmenty původní zdobné výmalby s geo-

  metrickými a rostlinnými motivy. Ta byla s ohledem na náročný provoz objektu plně re-

  staurována jen v části prostorů, například na stropě vstupní haly. K financování projektu

  regenerace objektu město kromě vlastních zdrojů využilo i dotace z externích veřejných

  zdrojů (Ministerstva kultury ČR a Jihočeského kraje).

  Obnova střešního pláště proběhla standardním způsobem, zahrnujícím zachování původní

  konstrukce krovu, její tesařskou opravu, chemickou sanaci a nahrazení stávajících doži-

  lých azbestocementových šablon vláknocementovými českými šablonami v grafitovém

  odstínu. Rovněž obnova fasády byla realizována metodicky nijak nevybočujícím postupem,

  koncentrovala se na odstranění nesoudržných vrstev a jejich nahrazení novou vápennou

  omítkou s hladkou štukovou povrchovou úpravou. Většina plastických prvků fasády (římsy,

  šambrány a podobně) byla zachována, případně doplněna či obnovena v profilaci shodné

  s původní. Koncept řešení barevnosti a tektonického členění fasády se opíral o výsledky

  průzkumu dochovaných vrstev fasádních nátěrů a jejich konfrontaci s dokumentací pů

  -

  vodního architektonického návrhu. S ohledem na velký rozsah plochy fasády, náročnou

  dostupnost pro běžnou údržbu i exponovanost nepříznivým povětrnostním vlivům byl apli-

  kován tomuto odolnější silikátový fasádní nátěr, který je stejně jako vápno na minerální

  bázi. Ostatně doba vzniku stavby koresponduje s obdobím, kdy se silikátové nátěrové

  hmoty začaly aplikovat na stavby (silikát byl patentován roku 1878).

  Rekonstrukce fasády přinesla několik zajímavých poznatků. V době stavby byla v sute-

  rénu objektu, v úrovni parapetu oken, na celou šíři zdiva a po jeho celém vnějším obvodu

  aplikována živičná izolace. S ohledem na rozsah vlhkostních map v soklové části zdiva

  bylo zřejmé, že při stavbě provedená živičná hydroizolace je i přes své stáří z větší části

  funkční, a proto nebyl důvod na tomto stavebně-technickém řešení něco měnit. Přesto

  byla na základě požadavku investora v soklové části zdiva použita trasová sanační omítka.

  Účinnost tohoto opatření prověří čas. S ohledem na mocnost soklového zdiva a míru jeho

  kontaminace minerálními solemi lze předpokládat, že účinnost technologie bude těmito

  faktory výrazně limitována. V době realizace původní živičné hydroizolace se nejednalo

  o nějaký novátorský experiment, historicky byla aplikace živice jako hydroizolace zdoku-

  mentována již i na výrazně starších objektech. Jako standardní technologické řešení se

  však začala používat spíše až na počátku 20. století, což bylo dáno dosaženou mírou po-

  znání fyzikálních vlastností potřebných surovin, jejich dostupností, specifikací technologie

  výroby a vlastní aplikace. Problémy s hydroizolací staveb se do té doby řešily spíše praxí

  ověřenými postupy a za pomoci v té době dostupných a známých technologií. Zejména

  se jednalo o udržování stabilních vlhkostních poměrů staveb, tj. jejich průběžným tem-

  perováním, odvětráním okny nebo průduchy v podlaze, stěnách, druhotně i komínovými

  průduchy. Mnohému jistě dopomohla i průběžná údržba, lokální obnova vápenných omítek

  a nátěrů, které absorbovaly minerály obsažené ve vzlínající zemní vlhkosti. Dosažení po-

  třebného udržitelného vlhkostního režimu se často přizpůsobovala nejenom konstrukční

  řešení staveb (včetně zřizování záchytných jímek – studní) či úpravy terénu v jejich okolí,

  ale i struktura a dispozice objektů. Kupříkladu větrané sklepy či suterény plnily nepřímo

  i funkci vložené vzduchové hydroizolační vrstvy. Jistou míru vlhkosti navíc nelze u histo-

  rických objektů a jejich konstrukcí vnímat pouze negativně. Přílišné vysušení historických

  konstrukcí s sebou nese riziko urychlení degradace použitých materiálů.

  V průběhu snímání nesoudržných vrstev omítek fasády vimperské školy se podařilo

  zjistit, že některé stávající okenní otvory byly původně koncipovány jako dveřní, včetně

  položení kamenného prahu, a teprve následně dozděny do dnešní podoby a funkce.

  Některé otvory byly dokonce zazděny zcela. Tyto úpravy byly zřejmé zejména v parteru

  a patře objektu. Původní záměr předpokládal – jak je ostatně patrné i z původní projek-

  tové dokumentace – výrazně rozsáhlejší objekt. Směrem do parku byla projektována dvě

• Strana 142-143

  památky 1/2022/1 141140 památky 1/2022/1

  ↑ Obr. 5. Vimperk, Pražská čp. 167, základní škola,

  uliční fasáda po obnově, foto: autor, 2019

  ←

  Obr. 6. Vimperk, Pražská čp. 167, základní škola,

  detail zazděného dveřního otvoru a původní živičné

  izolace, foto: autor, 2017

  Pohřební kočár na židovském hřbitově

  v Jindřichově Hradci

  Blanka Rozkošná

  Kočáry, jak je dnes chápeme, se vyvinuly nejspíše v Uhrách, v písemných pramenech je

  tento typ jednoduchého lehkého vozu s natáčivou přední osou, dvířky a stupátky poprvé

  doložen roku 1487 v obci Kocs nedaleko dnešního Györu, kudy vedla cesta z Budapešti

  do Vídně. Odtud se také nejspíše dochovalo označení tohoto vozu jako kočár (němec-

  ky Kutsche, francouzsky coche nebo anglicky coach).

  1

  S jejich používáním je spojeno

  zrychlení dopravy osob, které trvalo po dobu následujících čtyř století.

  2

  Od pozdního

  středověku se stavěly pro potřeby panovníků a jejich doprovodu slavnostní zdobené

  kočáry určené k reprezentaci. V Evropě jsou dva nejstarší zcela dochované slavnostní

  kočáry prezentované v pevnosti nad městem Coburg v Bavorsku.

  3

  Nejstarším kočárem

  v Čechách je zlatý egenberský vůz z roku 1638, který je možné vidět na zámku Český

  Krumlov.

  4

  Bohatě zdobené, nádherné, ale těžké karosy vyráběné v 17. a 18. století vystřídaly

  v 19. století moderní lehčí kočáry, vznikaly nové tvary cestovních i městských vozů

  a stavěly se také kočáry pohřební. Pohřební vozy se v prostředí venkovských židovských

  obcí vyskytovaly běžně a prakticky se používaly ještě v meziválečném období. Některé

  jsou proto známy z fotografií – například v Polné. V důsledku válečných a zejména pová-

  lečných událostí většina z nich zanikla, sloužily k různým účelům, většinou byly zničeny,

  nelze vyloučit ani jejich vývoz do zahraničí. Do současnosti se v Čechách dochovalo

  jen pět exemplářů židovských pohřebních vozů. Vedle kočáru jindřichohradeckého jde

  o pohřební kočár z Brandýsa nad Labem (za kulturní památku byl prohlášen koncem

  roku 2011), který byl postaven nejspíše ve druhé polovině 19. století.

  5

  Jsou to jediné dva

  kočáry dochované v autentické podobě a na původních místech. Kočár nacházející se

  původně na židovském hřbitově v Hořicích v Podkrkonoší byl počátkem devadesátých

  let 20. století převezen do márnice v Heřmanově Městci, kde je vystaven dodnes. Byl

  velmi poškozený a v současné době se jedná z velké míry o repliku původního kočáru.

  V moravském Mikulově je možné vidět v obřadní síni židovského hřbitova židovský po-

  hřební kočár, který je zapůjčený ze slovenské Senice.

  Další dva pohřební kočáry se nacházejí ve sbírkách Památníku Terezín. Jeden z nich

  původně patřil židovské obci v Bzenci, odkud pochází druhý, není známo. Pohřební

  kočáry byly za války z jednotlivých židovských obcí převáženy do terezínského ghetta,

  kde z nich byly odstraňovány zdobné prvky, a následně sloužily jako univerzální dopravní

  prostředek nejen pro převoz zemřelých, ale i pro dopravu starých a nemocných. Užívaly

  se též pro zavazadla a potraviny. Taženy bývaly lidmi.

  6

  Obr. 1. Fotografie pohřebního ko-

  čáru zaslaná ve firemní nabídce

  plzeňské firmy Václava Brožíka

  židovské obci v Berouně, nedato-

  váno, zdroj: NTM, Archiv pro ději-

  ny průmyslu, obchodu a technické

  práce, rkp. Zdenka Chylíková, Vác-

  lav Brožík a synové v Plzni

  1 Schwerdtnerovy plány jsou uložené ve Státním okresním archivu Prachatice, Archiv města Vimperk,

  Dívčí měšťanská škola, školní kronika 1896–1915, příloha (plány, stavební deník z let 1897–1899),

  Bauplan Mädchen Volks - und Bürgerschule in Winterberg, Pilsen 1897. Prameny zachytil MÜLLER,

  Jan, Vimperk, Pražská čp. 167 – základní škola. Historický průzkum, Národní památkový ústav,

  územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, PD 8809.

  2 Srov. VOSTŘELOVÁ, Věra – LAŠTOVIČKOVÁ, Věra – VYBÍRAL, Jindřich, Cizí dům? Architektura čes-

  kých Němců 1848–1891 / Ein fremdes Haus? Die Architektur der Deutschböhmen 1848–1891, Praha

  2015, katalog je dostupný online na https://cizidum.umprum.cz/cz/home/architect/605 [1. 10. 2019].

  Je zde mylně uvedeno, že se Schwerdtnerův plán týkal vimperské chlapecké školy.

  krajní křídla budovy a ve střední části byla hlavní budova propojena spojovací chodbou

  se samostatnou budovou tělocvičny a kaplí. K realizaci další etapy již nedošlo a zasle-

  pené otvory tak zůstanou pouhou upomínkou příprav na dokončení původního ambici-

  ózního návrhu.

  V obecné rovině je možné shrnout, že každá stavba (a památka tím spíše) je i jistou

  formou interaktivní edukační pomůcky, která nám pomáhá pochopit, jak se v době

  jejího vzniku žilo, jak lidé uvažovali, kde hledali inspiraci pro své návrhy, jaké řemeslné

  zručnosti či technologické úrovně dosáhli. V garanci uchování a zprostředkování tohoto

  poznání nejenom odborné veřejnosti pak lze spatřovat nezastupitelný smysl moderní

  památkové péče.

• Strana 144-145

  památky 1/2022/1 143142 památky 1/2022/1

  Obr. 2. Kresba pohřebního kočáru v nabídce rozesílané židovským obcím od plzeňské firmy Václava

  Brožíka, nedatováno, zdroj: NTM, Archiv pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce, rkp. Zdenka

  Chylíková, Václav Brožík a synové v Plzni, inv. č. 791/503-170

  ↑

  Obr. 3. Heřmanův Městec, már

  -

  nice židovského hřbitova, pohřební

  kočár původně užívaný v podkrko-

  nošských Hořicích, foto: autorka,

  2019

  ←

  Obr. 4. Památník Terezín, židov-

  ský kočár vystavený v expozici,

  foto: autorka, 2019

  V jižních Čechách je dochováno také několik křesťanských pohřebních kočárů. Jeden

  z nich se nachází ve sbírkách Husitského muzea v Táboře, uložený je ve Veselí nad Luž-

  nicí. Další kočár je ve správě Národního památkového ústavu a pochází z Chřešťovic,

  nyní je vystavený v areálu vimperského zámku. Ve sbírkách volyňského muzea se na-

  cházejí dva pohřební kočáry a torzo třetího, jeden z nich byl postaven v letech 1873–1874

  ve Volyni, druhý pochází pravděpodobně z Nepomuku.

  7

  Další pohřební kočár přechová-

  vá pohřební služba v Křemži. V žirovnickém muzeu je možno obdivovat pohřební kočár

  původem ze Strmilova. Další je možné vidět v soukromém muzeu v Pořežanech. Taktéž

  v soukromém vlastnictví se nachází pohřební kočár v Nových Hradech; postaven byl

  roku 1895 a používal se až do šedesátých let minulého století.

  8

  Pohřební kočáry jsou

  samozřejmě vystaveny také mimo území jižních Čech, např. pohřební vůz původem

  z Mutěnína je dnes instalován v muzeu na hradě v Domažlicích, několik pohřebních

  kočárů je možné vidět v soukromém muzeu v Čechách pod Kosířem. V nedalekém Ra-

  kousku rozhodně stojí za pozornost velmi cenný pohřební kočár z plzeňské Brožíkovy

  dílny, který je vystaven v soukromém muzeu sběratele kočárů a dalších dopravních

  prostředků J. Grubera v hornorakouském Grossramingu, stejně tak jako kočár uložený

  v muzeu kočárů v dolnorakouském městě Laa an der Thaya.

  Kočár dochovaný v Jindřichově Hradci nebyl prvním vozem užívaným při pohřebních

  ceremoniích jindřichohradecké židovské obce. Víme totiž, že v říjnu roku 1919 přibylo

  do pokladny pohřebního bratrstva čtyři sta korun za prodaný starý pohřební vůz.

  9

  Nic-

  méně kdy přesně se podařilo pořídit stávající kočár jindřichohradeckého pohřebního

  bratrstva, není známo. Nedochoval se žádný doklad o jeho zakoupení, dle analogií lze

  usuzovat, že byl vyroben nejspíše v poslední čtvrtině 19. století. V průběhu restaurování

  bylo mimo jiné zjištěno, že některá kola byla vyměněna, s největší pravděpodobností

  tak došlo ke ztrátě štítku výrobce, který býval umístěn v náboji kol. Na oji se dochoval

  štítek se jménem J. Kubína, který s největší pravděpodobností neodkazuje na výrobce,

  ale na řemeslníka, který kočár opravoval.

  V průběhu prvních tří desetiletí 20. století kočár prošel několika opravami. V září roku

  1909 byl vyroben jeden pár nových kočárových luceren; 30. září toho roku si za ně ne-

  chal zaplatit šedesát korun sklenář Ottokar Winternitz z Jindřichova Hradce.

  10

  Za opravu

  pohřebního vozu bylo 11. října 1922 zaplaceno kováři K. Reissnerovi 70 korun. Doklad

  nezachytil specifikaci prací.

  11

  V listopadu 1924 vystavil účet na sto korun sedlář a lakýrník

  Jan Roubal. Na doklad napsal, že pohřební vůz opravil černou barvou, lakem a bronzem,

  dodal dva nové řemeny a dva nové šrouby. V říjnu 1925 byla opravena svítilna (z dokladu

  vyplývá, že byla celá rozmontována a znovu smontována). Klempíř Felix Hanek z Jindři-

  chova Hradce požadoval za tuto práci 42 korun a 84 haléřů. Poslední rozsáhlejší opravy

• Strana 146-147

  památky 1/2022/1 145144 památky 1/2022/1

  Obr. 5. a 6. Jindřichův Hradec, přístavek obřadní síně, pohřební vůz, přední a zadní strana, foto: autorka, 2015

  byly zaznamenány na jaře roku 1927. V dubnu vystavil účet na 958 korun a 48 haléřů

  sedlář Jan Roubal. Za vyspravení, nalakování a opatření bronzovým nátěrem požadoval

  500 korun, dalších 372 korun stálo zhotovení čtyř nových černobílých střapců a nových

  třásní na bok v délce 1,6 metru a oprava čtyř vložek do kol. Podkovář V. Matoušek, který

  ukul nová ramena podvozku, předělal pod ně vzpěry, sesadil podvozek, napnul a do-

  dal dvanáct nových šroubů, si účtoval 69 korun a 4 haléře. V květnu 1927 se 178 korun

  a 50 haléřů platilo za opravu pohřebního vozu Františku Machačovi z Jindřichova Hradce,

  který měl ve městě firmu na výrobu kočárů, vozů, bryček a autokaroserií. Ve specifikaci

  prací nalezneme zvýšení truhly na voze, nová dvířka k truhle, zabednění vozu po stra-

  nách, novou podlahu na vysunovací desce, nové prkno do vnějších dveří a jeden pár

  nových řemenů. Zřejmě jednou z posledních drobných prací byla oprava vozové lucerny

  v únoru roku 1929, která zahrnovala čtyři nová skla, vyrovnání a sletování. Opravu pro-

  vedl klempíř Felix Hanek a za práce dostal zaplaceno 19 korun. Tentýž řemeslník provedl

  drobnou opravu lucerny také v březnu roku 1932.

  Kočár byl uložený nejprve v kolně, která stávala při starší hřbitovní budově, po postavení

  nové obřadní síně pak v jejím přístavku. Používal se k pohřbům v Jindřichově Hradci

  minimálně do poloviny třicátých let 20. století, byl tehdy zapůjčován i k pohřbům do

  Nové Včelnice nebo Kardašovy Řečice. Koně si pohřební bratrstvo půjčovalo od jin-

  dřichohradecké firmy Stampf

  12

  , později od Samuela Kohna.

  13

  V té době již ale začaly

  být využívány – zejména pro zámožnější vrstvy lidí, jak o tom svědčí účty – pohřební

  automobily.

  Jen několik let po postavení obřadní síně došlo k ustavení tzv. protektorátu Čechy a Mo-

  rava, v němž docházelo ke stále častějším perzekucím obyvatel židovského původu,

  které vyústily v deportace a faktický zánik většiny židovských komunit. Jejich movitý

  majetek byl velmi výběrově soustřeďován do Prahy, většinou byl ale za války nebo po

  ní rozkraden. Také hřbitovy zůstaly opuštěny a chátraly. Tento stav trval téměř po celou

  druhou polovinu 20. století. Teprve v devadesátých letech se židovské obce počaly

  ujímat svého majetku a napravovat jeho mnohdy žalostný stav. Tento proces se týkal

  i areálu židovského hřbitova v Jindřichově Hradci. V roce 2000 byly obnoveny střechy

  přístavků obřadní síně. V jednom z nich se stále nacházel pohřební kočár. Opravou bylo

  dosaženo alespoň základního přijatelného prostředí pro jeho uložení.

  Snahy o restaurování kočáru se sice datují do počátku devadesátých let, prvním krokem

  k jeho záchraně se ale stalo až prohlášení movitou kulturní památkou 7. června 2012.

  14

  V odůvodnění rozhodnutí se uvádí, že je „významným dochovaným nositelem židov-

  ské pohřební tradice“. Oceněný byl zejména „vysoký stupeň dochování v původních

  tvarech a rozměrech, včetně unikátních zdobných a řemeslných prvků, jako jsou dr-

  žáky na svícny, dřevěné sloupky, textilní doplňky a jiné“. Součástí rozhodnutí je rovněž

  popis památky, který si pro svou preciznost zaslouží delší citaci: „Pohřební kočár se

  skříňovou otevřenou korbou se čtyřmi dvojicemi plasticky vyřezávaných sloupků se

  stylizovanými korintskými hlavicemi a kanelovanými dříky má v korbě vloženou černou

  rakev se stříbrnými festony a rozetami, spočívající na vložených márách zasunutých do

  postranních drážek. Spodek kočáru je v zadní části opatřen vyklápěcími dvířky, jimiž se

  rakev s márami při jízdě zajistila proti vysunutí.

  Spodek korby je oblý, elegantní svým eliptickým tvarem, rohové sloupky nesou hladkou

  rovnou střechu. Na každém rohu střechy byly původně umístěny čtyři čučky v podobě

  stylizovaných pochodní či věčných světel v rozetě s listovým dekorem. Boky korby

  zdobily vavřínové věnce se stuhou, esovité ornamenty se stáčenými listy akantu a znak

  (pohřebního bratrstva?) v zavíjené kartuši. Tyto zdobné detaily jsou vyřezávané z měk-

  kého dřeva, opatřeny stříbrnou a černou polychromií. Dnes jsou na korbě dochovány jen

  fragmenty výzdoby, věnec je pouze na pravé straně korby, některé odlomené kusy jsou

  uloženy v korbě, část bude asi nenávratně ztracena. K doplňkům ještě náleží kovové

  esovité držáky na lucerny nad sedadlem kočího. Kočár je typem vozu konstruovaného

  na odděleném předním a zdaním podvozku. Přední podvozek je tvořen nápravou s me

  -

  chanismem otočným kolem své osy s vychýlením přibližně 30 stupňů do obou stran.

  Přední kola jsou odpružena eliptickými listovými péry posazenými na osu kol, shora

  nasedá otočná náprava s připojenou korbou. K přednímu podvozku jsou připojeny váhy

  na připřahání koní. Před korbou je umístěn nekrytý kozlík pro kočího. Na kozlíku je pevný

  plastický formovaný kryt s textilním potahem, ozdobnou drapérií a třapci. Tento poměr-

  ně celistvě dochovaný pokryv kozlíku je kónického tvaru na obdélném půdorysu s trojitě

  zaoblenými rohy evokujícími drapérii. Jeho tvar je tvořený kovovou kostrou vyztuženou

  papírovým kartonem. Pokryv je potažen černým suknem, doplněným dvouřadovým

  lemováním z široké černobílé porty s dlouhými třásněmi. Na vyztužených rozích jsou

  aplikovány pletence ze stáčených šňůrek s velkými černobílými třapci. Dochovány jsou

  pouze dva ze čtyř střapců. Potah je zaprášen a místy potrhán, kostra s kartonovou

  výztuží není výrazně poškozena.

  Zadní kola mají eliptická listová péra, na která přímo dosedá zadní část korby. Kočár má

  na zadním kole špalíkové brzdy ovládané klikou u kozlíku, jejíž kovové táhlo je protaženo

  krytem kozlíku a vnitřkem korby kočáru.“

  15

  Druhým krokem, který následoval, byla žádost zástupce vlastníka o vydání závazné-

  ho stanoviska k obnově kulturní památky.

  16

  Součástí této žádosti byly i restaurátorské

  záměry, na jejichž základě vydal 12. června 2015 Městský úřad v Jindřichově Hradci

  rozhodnutí.

  17

  Restaurování pohřebního kočáru bylo spolufinancováno jeho vlastníkem –

  Židovskou obcí v Praze. Vzhledem k jejím omezeným finančním možnostem a významu

  památky bylo opakovaně využito prostředků Programu restaurování movitých kulturních

  památek Ministerstva kultury. Práce, které probíhaly pod odborným dohledem zástupce

  českobudějovického pracoviště Národního památkového ústavu,

  18

  byly rozloženy do tří

  ročních etap uskutečněných v letech 2016–2018.

  19

  Kočár se kvůli restaurování převezl do ateliéru, kde restaurátoři demontovali textilní,

  kožené i dřevěné části, zbavili je nečistot a kovový podvozek rozložili na jednotlivé sou-

  části, které stabilizovali proti korozi. Kožené součásti byly penetrovány.

  20

  Dřevěná kola

  stejně jako další dřevěné součásti kočáru (jeho dvojité dno, boky, rakev, osm sloupků

  zdobených kanelami a řezanými hlavicemi, střecha s vázou a dalšími dřevěnými ozdo-

  bami i ozdoby na bocích kabiny) byly silně napadeny dřevokazným hmyzem. Proto byly

  chemicky ošetřeny a petrifikovány. Chybějící části byly následně dořezány na zákla-

  dě analogie s dochovanými prvky. Závěrečným krokem bylo doplnění černého nátěru,

  stříbření a retuše.

  21

  Také textilní draperie a kozlík byly silně znečištěny, proti plísni byly

  ošetřeny v etylenoxidové komoře. Následovalo etapové čištění jednotlivých prvků a port

  v lázni, podložení trhlin a poškozených míst vlněným suknem, zpevnění a doplnění uvol-

  něných port a rozet, zhotovení replik chybějících střapců, barvení nových prvků, přišití

  všech aplikací a zpětná montáž. Také lakované plátno kozlíku bylo očištěno a konzer-

  vováno.

  22

  Po skončení restaurátorských prací byl v červenci 2018 převezen pohřební

• Strana 148-149

  památky 1/2022/1 147146 památky 1/2022/1

  Obr. 7. a 8. Jindřichův Hradec, ob-

  řadní síň židovského hřbitova, po-

  hřební vůz po restaurování, detail

  přední části a celý vůz zpředu, foto:

  Pavel Körner, 2019

  Obr. 9. Jindřichův Hradec, obřadní síň židovského hřbitova, pohřební vůz po restaurování zezadu, foto:

  Pavel Körner, 2019

  kočár do obřadní síně v Jindřichově Hradci, závěrečná montáž proběhla v říjnu 2018.

  Následně byl kočár vystaven v poměrně velkých prostorách obřadní síně, kde se již

  delší dobu nachází stálá expozice věnovaná židovskému osídlení na Jindřichohradecku,

  zejména dochovaným hřbitovům.

  23

  1 HLAVAČKA, Milan, Cestování v éře dostavníku. Všední den na středověkých cestách, Praha 1996, s. 37.

  2 LUSTIG, Alois – JEZDINSKÝ, Jaroslav, Od dřevěného kola k automobilu, Praha 1938, s. 77.

  3 GELBHAAR, Axel, Von Kobeln, Kutschen und Karossen, Coburg 2003.

  4 SOJKA, Jaroslav, Zapřažená krása. Kočáry, saně a nosítka 18.–20. století, Praha 2014, s. 6;

  CICHROVÁ, Kateřina, Jan Antonín I. z Egenbergu v roce 1638 – římská mise ve „zlatém voze“ a co

  po ní zůstalo, in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii, PAVELEC, Petr –

  GAŽI, Martin – HAJNÁ, Milena (edd.), České Budějovice 2020, s. 282–294.

  5 Archiv Matana, a. s., rozhodnutí Ministerstva kultury České republiky ze dne 13. prosince 2011.

  6 Památník Terezín, Databáze sbírek sbírkového oddělení Památníku Terezín – trojrozměrný a listinný

  materiál, inv. č. 8834 a 8883.

  7 SKALICKÝ, Karel, Cesty na Malsičku, Volyně 2010–2011, s. 40.

  8 Tyto informace sdělil autorce majitel kočáru pan František Hommer v Nových Hradech 20. února 2019.

  9 Archiv Židovského muzea v Praze, ŽNO Jindřichův Hradec, sign. 47305.

  10 Archiv Židovského muzea v Praze, ŽNO Jindřichův Hradec, sign. 51011.

  11 Archiv Židovského muzea v Praze, ŽNO Jindřichův Hradec, sign. 47305.

  12 Archiv Židovského muzea v Praze, ŽNO Jindřichův Hradec, sign. 51011.

  13 Archiv Židovského muzea v Praze, ŽNO Jindřichův Hradec, sign. 47902.

  14 Archiv Matana, a. s., rozhodnutí Ministerstva kultury ČR, č. j. MK 32880/2012.

  15 Archiv Matana, a. s., rozhodnutí Ministerstva kultury ČR ze 7. června 2012.

  16 Archiv Matana, a. s., žádost o vydání závazného stanoviska z 15. května 2015.

  17 Archiv Matana, a. s., rozhodnutí Městského úřadu Jindřichův Hradec z 12. června 2015

  (zn. ROZ/24988/My).

  18 Za cenné rady, připomínky a další spolupráci děkuji Mgr. Dagmar Geršlové. V průběhu restaurování

  konzultoval zástupce vlastníka i s Václavem Obrem, ředitelem Muzea kočárů se sídlem v Čechách

  pod Kosířem.

  19 Archiv Matana, a. s., vyúčtování dotací za roky 2016–2018. Práce prováděli restaurátoři Robert Ritschel

  (kovový podvozek), Jiří Vaněk (dřevěné části kočáru) a Radka Kalabisová (draperie a kozlík kočáru).

  20 Archiv Matana, a. s., restaurátorský záměr od Roberta Ritschela z 6. května 2015.

  21 Archiv Matana, a. s., restaurátorský záměr od Jiřího Vaňka z 6. května 2015.

  22 Archiv Matana, a. s., návrh na restaurování draperií a kozlíku na pohřebním kočáře od Radky Kala

  -

  bisové z 5. května 2015.

  23 Nacházejí se tu také dva velké svícny, které pocházejí z jindřichohradecké synagogy. Blíže Archiv

  Židovského muzea v Praze, ŽNO Jindřichův Hradec, fotodokumentace synagogy.

• Strana 150-151

  památky 1/2022/1 149148 památky 1/2022/1

  Neobjevené památky

  Mirkovice čp. 1

  K osudu nejstaršího známého vesnického

  domu v Česku

  Luděk Dvořák – Jiří Škabrada – Daniel Šnejd – Roman Tykal

  Usedlost čp. 1 v Mirkovicích na Českokrumlovsku zahrnovala nejstarší známý vesnický

  dům na území České republiky. Jeho roubená konstrukce vznikla už v husitské době. Pro

  českou kulturu je až tragické, že o něm dnes musíme mluvit v minulém čase.

  Novodobá etapa historie domu v této usedlosti byla výrazně spjatá s památkovou péčí.

  Započala 23. června 1988 zápisem usedlosti na státní seznam kulturních památek.

  V dané době se památkové ochrany dočkala i řada dalších objektů, a to v souvislosti

  s nástupem platnosti nového památkového zákona, který měl oproti předchozí legislativ-

  ní úpravě chránit pouze věci vedené Ústředním seznamem kulturních památek. Z obavy

  o tu část kulturního dědictví, která by se ocitla mimo kompetence orgánů památkové

  péče, se během roku 1987 projevovala enormní snaha zapsat co největší počet nejcen-

  nějších staveb, které až do té doby nebyly evidovány. Na rozhodnutí okresních národních

  výborů koncentrovaných do závěru roku 1987 nebylo v silách krajských středisek státní

  památkové péče a ochrany přírody reagovat včas. K zápisu některých proto došlo až

  v průběhu roku 1988, kdy již ale nabyl účinnosti zákon o státní památkové péči č. 20/1987

  Sb. Zcela ilustrativní je v tomto směru rozhodnutí o zápisu nemovitých kulturních pa-

  mátek Okresního národního výboru v Českém Krumlově, na jehož seznamu s téměř

  180 položkami figurují i Mirkovice čp. 1 a které nese datum 27. prosince 1987. Léta sporů

  o legitimitu těchto tzv. pozdě zapsaných památek definitivně ukončil Nejvyšší správní

  soud v závěru roku 2020, kdy rozhodl, že kulturními památkami chráněnými zákonem

  nejsou. Ke zrušení památkové ochrany většiny budov mirkovické usedlosti ovšem došlo

  o 8 let dříve. Některé v té době již neexistovaly. Vlastník se proti rozhodnutí o zápisu

  odvolal v rámci zákonné lhůty již roku 1988 k jihočeskému krajskému národnímu výboru,

  ten ovšem okresní rozhodnutí o zápisu potvrdil. V roce 1997 na základě žádosti vlastníka

  Ministerstvo kultury zahájilo řízení o zrušení památkové ochrany, které téhož roku v srpnu

  ukončilo s tím, že památkovou ochranu neruší. K tomu vedená korespondence poskytuje

  vcelku ucelený obraz o stavu usedlosti i průběhu vedených jednání.

  Dotčené instituce státní památkové péče si již tehdy plně uvědomovaly mimořádnou

  hodnotu usedlosti jedinečně zachycující proměny a trvání venkovské architektury od

  Obr. 1. Mirkovice, zemědělská used-

  lost čp. 1, obytný dům a přilehlý špý-

  char, zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých

  Budějovicích, foto: Michaela Špina-

  rová, 2007

  středověku po první polovinu 20. století. Ve svých vyjádřeních za nejstarší části areá lu

  opakovaně považovaly samostatně stojící špýchar i roubenou světnici. Dům v té době

  vlastník trvale obýval a udržoval, ostatní hospodářské objekty a výměnek byly sice

  v podstatě bez využití, ovšem i v jejich případě probíhala základní údržba. Okresní úřad

  v Českém Krumlově tehdy naproti tomu upozorňoval na mnohem zanedbanější obdobné

  usedlosti, například tvrz ve Štěkři, jejíž stav byl v té době skutečně havarijní a majitel

  usilovně pracoval na její záchraně.

  Po marných pokusech přimět vlastníka, aby si požádal o příspěvek z dotačních progra-

  mů, pracovníci pražského Státního ústavu památkové péče i Památkového ústavu v Čes-

  kých Budějovicích žádali o zpřístupnění objektu. Bylo zapotřebí provést průzkumové

  práce, nebo alespoň základní dokumentaci. Bohužel naráželi na trvalý odpor vlastníka,

  který se v roce 2000 dvakrát pokusil zpochybnit legitimitu zápisu. Dopisy adresoval

  ↑ Obr. 2. Mirkovice, zemědělská

  usedlost čp. 1, obytný dům, přilehlý

  špýchar (vlevo) a výměnek (vpravo),

  zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých Budě-

  jovicích, foto: Michaela Špinarová,

  2007

  ← Obr. 3. Mirkovice, zemědělská

  usedlost čp. 1, chlévy, zdroj: NPÚ,

  ÚOP v Českých Budějovicích, foto:

  Michaela Špinarová, 2007

• Strana 152-153

  památky 1/2022/1 151150 památky 1/2022/1

  Obr. 4. Mirkovice, zemědělská usedlost čp. 1, výměnek, foto: Michaela Špinarová, 2007

  okresnímu úřadu a argumentoval chybějícím dokladem o naplnění povinnosti sdělit zápis

  vlastníkovi. Okresní úřad odpověděl zamítnutím s tím, že zápis nelze zpochybnit na zá-

  kladě absence některých dokladů v archivu obecního či okresního úřadu a že legitimitu

  zápisu potvrdilo i Ministerstvo kultury svým rozhodnutím o nezrušení ochrany v roce 1997.

  Počínaje březnem 2001 začal českokrumlovský okresní úřad úředním postupem řešit

  ohrožení památky a svolal místní šetření. V té době již nemovitost začala nést viditelné

  následky cíleně opomíjené vlastnické péče, což nakonec v zápise z jednání majitel po-

  tvrdil prohlášením naprostého nezájmu o její údržbu.

  V červenci roku 2007 byla novou majitelkou, jež objekt získala dědictvím, podána žádost

  o odstranění výměnku, přilehlé kolny a stodoly. Žádost byla sice vzápětí stažena, nicmé-

  ně předznamenala budoucí osud této části usedlosti. V srpnu obdržel okresní úřad novou

  žádost o vydání závazného stanoviska k záměru adaptace stodoly a kolny na rodinný

  dům, maštale s průjezdem na garáže a snesení havarijních konstrukcí výměnku. Maji-

  telkou obstaraný statický posudek hovořil o havarijním stavu výměnku a kolny a nezbyt-

  nosti jejich odstranění, za havarijní označil i klenby v maštali. Naopak u obytného domu,

  špýcharu a stodoly prohlásil opravu a statické zajištění za možné. Okresní úřad ve shodě

  s Národním památkovým ústavem vydal závazné stanovisko, které adaptaci stodoly na

  obytný dům – provedenou šetrnými stavebními úpravami – připustilo jako možnou. Říze-

  ná demolice výměnku a kolny, jak navrhoval statický posudek, byla zamítnuta a havarijní

  konstrukce určeny k náhradě kopiemi. V případě dodržení tohoto závazného stanoviska

  by se jednalo o památkovou obnovu respektující a zachovávající veškeré hodnotné kon-

  strukce dotčených objektů. Ještě před vydáním závazného stanoviska ovšem vlastník

  znovu zpochybňoval oprávněnost zápisu, upozorňoval na vydání rozhodnutí o zápisu

  v neděli 27. prosince 1987 a opět se odkazoval na absenci vyrozumění vlastníka.

  Frustrace z vleklého a nikam nevedoucího přesvědčování o mimořádné hodnotě domu

  a potřebě jeho uchování nakonec vedla pracovníky památkové péče k hraničním kom

  -

  promisům. Doufali, že se jim tím podaří pomoci alespoň nejcennější části usedlosti. Pa

  -

  ↑ Obr. 5. Mirkovice, zemědělská usedlost

  čp. 1, odříznutá zhlaví trámů příčky oddělu-

  jící jizbu od síně, doklad nekompletního do-

  chování středověkých konstrukcí, vpravo

  původní vstup do domu, zvýšené nadpra

  -

  ží při mladším okenním otvoru, foto: Daniel

  Šnejd, 2013

  ← Obr. 6. Mirkovice, zemědělská usedlost

  čp. 1, „zajištění objektu proti zatékání“ pro-

  vedené vlastníkem na základě opakova-

  ných výzev ze strany pracovníků památkové

  péče, foto: Michaela Špinarová, 2009

  trně i to byl důvod, proč kompetentní orgán památkové péče nijak nereagoval, když byla

  koncem roku 2007 – v rozporu s vydaným závazným stanoviskem – zbourána stodola

  s kolnou. Počátkem roku 2008 byl projednáván projekt, jehož název Adaptace stodoly

  a kolny na rodinný dům byl bohužel čistě formální. Jednalo se o novostavbu, která měla

  respektovat půdorysnou stopu i přibližné hmotové řešení obou zaniklých staveb.

• Strana 154-155

  památky 1/2022/1 153152 památky 1/2022/1

  Obr. 7. Mirkovice, zemědělská usedlost čp. 1, havárie roubení při severovýchodním nároží zachycená v době

  před rozebíráním objektu, foto: Daniel Šnejd, 2013

  Obr. 8. Mirkovice, zemědělská usedlost čp. 1, částečně odryté roubení v interiéru světnice (bývalé jizby)

  během průzkumových prací, zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, foto: Jakub Drozda, červen 2013

  Doslova políčkem památkové péči byla žádost o zrušení památkové ochrany, kterou

  vlastník opětovně podal v roce 2008. Ministerstvo kultury zohlednilo zachování převážné

  části usedlosti, především nejhodnotnějších částí domu se špýcharem, a žádost zamítlo.

  V červenci 2009 si vlastník na Městském úřadu v Českém Krumlově podal žádost o po-

  volení odstranění sutě výměnku. Při svolaném jednání se ukázalo, že objekt výměnku je

  z velké části destruován, přičemž vlastník tvrdil, že ke zřícení konstrukcí došlo samovol-

  ně. Vzhledem k tomu, v jak špatné kondici výměnek byl, se toto tvrzení dalo jen těžko

  zpochybnit. Zbývající konstrukce výměnku byly z bezpečnostních důvodů odstraněny

  ještě během července.

  Přínosem jednání byl alespoň souhlas s provedením dendrochronologické analýzy dřevě-

  ných konstrukcí. Výsledky přinesly překvapující dataci roubené konstrukce domu spada-

  jící do rozmezí let 1422–1430. Zkoumala se také část dochovaných stropních konstrukcí

  výměnku. Jeden z trámů stropu chlívku byl vyroben ze stromu pokáceného v zimě na

  přelomu let 1757 a 1758 a trámy stropu světnice z borovic pokácených po roce 1839.

  Nově získané datace přinesly oživení širšího zájmu o osud mirkovické usedlosti. V dubnu

  roku 2010 navrhla památková inspekce Ministerstva kultury Městskému úřadu v Čes-

  kém Krumlově „uložení nezbytných opatření“ k zachování kulturní památky. Na základě

  této výzvy bylo vlastníkům uloženo během tří měsíců zabezpečit objekt před zatékáním

  a zabránit v destrukcích, které se již začaly projevovat i na roubené konstrukci domu.

  Byla jim také uložena lhůta jednoho roku na pořízení projektové dokumentace řešící trva-

  lou sanaci havarijních situací. Vlastník se s pomocí advokáta proti tomuto rozhodnutí

  odvolal ke krajskému úřadu. Ten námitku ve věci vyžadovaného zpracování projektové

  dokumentace uznal a věc vrátil prvoinstančnímu orgánu k novému projednání.

  V březnu roku 2011 podal vlastník na Ministerstvo kultury novou žádost o zrušení památ-

  kové ochrany, ve které uvedl, že nemovitost získal od prarodičů v havarijním stavu, za

  tuto situaci necítí odpovědnost a nemá prostředky na její opravu. V květnu vlastník zadal

  nový statický posudek, ve kterém bylo následně doporučeno obytné stavení zbourat.

  Hlavními argumenty byl technický stav, značné náklady na opravu a nezájem majitele

  o jeho využití. Zachovat doporučoval pouze gotickou sýpku a maštale. Navzdory názoru

  památkových institucí a intervenci autorit v oboru rozhodlo Ministerstvo kultury žádosti

  vlastníka vyhovět a zrušilo památkovou ochranu usedlosti vyjma samostatně stojící go-

  tické sýpky. Tím bylo o osudu domu definitivně rozhodnuto.

  1

  Následně nastal závod s časem, neboť jak ukazovala zkušenost, majitel byl v rychlosti

  provádění demolic nebývale efektivní. Jednání s vlastníkem sice komplikovaly napjaté

  mezilidské vztahy, přesto se podařilo pozdržet demolici alespoň o rok. Během této doby

  prováděli pracovníci Národního památkového ústavu dokumentační a průzkumové práce

  a zároveň se rozběhlo horečné hledání instituce, která by stavbu dokázala zachránit

  transferem. Počátkem března roku 2013 na výzvu pozitivně zareagovalo Vlastivědné

  muzeum Dr. Hostaše v Klatovech, které provozuje Expozici lidové architektury v Chano-

  vicích. Po prostudování dokumentace pořízené Národním památkovým ústavem a den-

  drochronologické analýzy o dům projevilo zájem, ovšem s tím, že v jeho silách je pouze

  transfer dřevěných konstrukcí. Vzhledem ke zvyšujícímu se tlaku vlastníka na provedení

  demolice, demonstrovanému strhnutím části střechy domu, považovali pracovníci pa-

  mátkové péče tento obrat za nejradostnější okamžik v jinak naprosto depresivní letité

  kauze.

  Záchranu alespoň části mimořádně cenného domu v tu chvíli všichni zúčastnění vnímali

  jako prvořadou. Samozřejmě se počítalo s následnou prezentací objektu, ale i s ohle-

  dem na neznalost míry dochování dřevěných konstrukcí nemohlo být vůbec jasné, jakou

  formu by mělo mít. Finanční zajištění také nemělo reálné kontury. K dispozici byly pou-

  ze finance na rozebrání a převoz materiálu. Národní památkový ústav zajistil veškeré

  dokumentační a průzkumové práce. Formální náležitosti předání stavebních konstrukcí

  proběhly bez zásadních komplikací a v létě roku 2013 se začalo s jejich rozebíráním.

  Souběžně s postupem dekonstrukce byla pořizována dokumentace a podrobný průzkum

  odkrývaných částí stavby. Rozšíření dendrochronologické analýzy obohatilo spektrum

  datací konstrukcí o další zajímavé výsledky, ale ukázalo rovněž na složitější vývoj stavby

• Strana 156-157

  památky 1/2022/1 155154 památky 1/2022/1

  Obr. 10. Klatovy, depozitář muzea, způsob uložení prvků roubení mirkovického domu čp. 1 v depozitáři Vlas-

  tivědného muzea Dr. Hostaše v areálu bývalých kasáren v Klatovech, foto: Jiří Škabrada, 2015

  (trámový strop bývalé síně byl datován do sedmdesátých let 15. století). Po komplexním

  odkrytí roubené konstrukce bylo pořízeno geodetické zaměření a fotoplány stěn. V místě

  nejstaršího jádra domu byl proveden archeologický výzkum. Díky tomuto postupu, na

  kterém měli zásadní podíl erudovaní pracovníci klatovského muzea, se podařilo dosáh-

  nout vysoké kvalitativní úrovně a podrobnosti dokumentace. Získané informace byly

  ještě v závěru roku 2014 publikovány.

  2

  Nejpozději po tomto publikování průzkumu začala být zřejmá nereálnost představ

  o skanzenové znovuvýstavbě objektu. Zachovaným částem domu navíc hrozilo vážné

  nebezpečí z prodlení. Protože se během následujícího roku neukázal v řešení problému

  žádný pokrok, rozhodl se Jiří Škabrada využít k apelu shromáždění odborníků na konfe-

  renci Odkaz Národopisné výstavy českoslovanské 1895 v oblasti etnografie, muzejnictví

  a památkové péče, pořádané Národním zemědělským muzeem v Praze ve spolupráci

  s Národním památkovým ústavem, Národním muzeem a Českou národopisnou společ-

  ností, která se konala 22.–23. října 2015. Připravil pro toto jednání stručnou proklamaci,

  s níž bylo možné seznámit účastníky zasedání. Poukázal přitom na vyvíjející se podob

  -

  nost této kauzy se zánikem domu čp. 22 v Živohošti z roku 1617, považovaného rovněž ve

  své době za nejstarší známý a zachovaný vesnický dům v Čechách. Uvedl také výraznou

  a jednoznačnou formou své mezitím upevněné přesvědčení, že „proklamovaná znovuvý

  -

  stavba tohoto domu ve skanzenu v Chanovicích je přitom z hlediska možností tohoto

  zařízení i vědomostí o objektu nereálná a nesmyslná“. Důvodem pro takové stanovisko

  bylo především domyšlení dopadu uvažované rekonstrukce na zachované autentické

  fragmenty dřevěných konstrukcí i možnosti jejich dalšího studia, a také průzkumem

  zjištěná složitost vývoje objektu. Proklamace končila apelem na urychlené řešení si

  -

  tuace, počínající svoláním speciálního pracovního setkání, které by mělo najít reálné

  řešení problému, pokud možno se zapojením odborného tisku – logicky zejména Zpráv

  památkové péče. Z krátké diskuse na samém závěru jednání konference bylo patrné

  překvapení posluchačů z odlišností reálného stavu případu od mezitím proklamované

  ideje znovuvýstavby objektu přeneseného do skanzenu.

  Problém mirkovického domu následně zařadil – zásluhou Romana Tykala – do své agen-

  dy Hlavní výbor České národopisné společnosti, který se v prosinci 2015 otázal vedení

  klatovského muzea, „co s domem zamýšlí a jak chce vzniklou situaci řešit“. Rozklad

  na toto téma zaslal do České národopisné společnosti ředitel Vlastivědného muzea

  Dr. Hostaše v Klatovech Mgr. Luboš Smolík (prostřednictvím Libora Kodýdka) 3. květ-

  na 2016. Vyjádření rekapitulovalo mimořádně obtížnou situaci v Mirkovicích v době do-

  kumentace a záchrany dřevěných částí stavby, uvedlo zamýšlené možnosti prezentace

  v chanovickém skanzenu, jejich obtížnou realizovatelnost z finančního hlediska i kvůli nut-

  nému přednostnímu řešení jiných úkolů. Z textu je zřejmé, že vedení muzea od myšlenky

  rekonstrukce celého objektu v té době již ustoupilo: „Přesto, že se zachovala značná

  část roubené hmoty jizby, je nereálné zakomponovat tyto prvky do rekonstrukce celého

  domu bez velkých ztrát na původní hmotě.“ Jako snad reálné řešení – zjevně ale bez

  naděje na brzké uskutečnění, které by bylo v možnostech samotného skanzenu – bylo

  uvedeno sestavení a doplnění alespoň dřevěné konstrukce obytné části domu s umís-

  těním „např. do prostoru některé z přenesených stodol“.

  Ani toto vyjádření o nedosažitelnosti rozumného a rychlého řešení problému bohužel

  nevyvolalo potřebné jednání zainteresovaných institucí a osob, které by mohlo způsobit

  zvrat směrem k reálnému řešení. K přípravě takového jednání došlo až po různých urgen-

  cích po dalších třech letech. Svoláno bylo na 21. května 2019 do klatovského muzea, aby

  bylo možné spatřit reálný stav přenesených prvků v jejich stávajícím uložení. Účastníci

  jednání zhlédli depot dřeva z mirkovického domu v depozitáři – neizolovaném ocelovém

  hangáru na okraji Klatov, a na místě vyslechli operativní informaci o stavu a potřebě kon-

  zervace tohoto materiálu od Luďka Dvořáka z Metodického centra pro muzea v přírodě

  v Rožnově pod Radhoštěm.

  Obr. 9. Mirkovice, zemědělská usedlost čp. 1, síňový díl a komorová část (v pozadí) během demoličních pra-

  cí zděných konstrukcí po uložení roubení jizby v klatovském depozitáři Vlastivědného muzea Dr. Hostaše,

  zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, foto: Daniel Šnejd, listopad 2013

• Strana 158-159

  památky 1/2022/1 157156 památky 1/2022/1

  1 Informace v předchozích odstavcích vycházejí z dokumentů uložených ve spisovně Národního pa

  -

  mátkového ústavu, územního odborného pracoviště v Českých Budějovicích. Stať neobsahuje kom-

  plexní přehled správních řízení vedených s vlastníkem, například k informacím o udělených sankcích

  za nedodržení závazných stanovisek nemá Národní památkový ústav přístup.

  2 HAVLICE, Jiří – KODÝDEK, Libor – ŠNEJD, Daniel, Středověké jádro domu zemědělské usedlosti čp. 1

  v Mirkovicích, Průzkumy památek 2014, roč. 21, č. 2, s. 139–155.

  Luděk Dvořák za problém označil především deponování dřeva spolu s dalšími sbírkový-

  mi předměty, protože kvůli omezeným možnostem muzea není tento objekt možné uložit

  zcela samostatně. Pro další uchování objektu je nutné nastavit depozitní režim tak, aby

  byly zabezpečeny vhodné podmínky i jejich monitorování, tj. dostatečné větrání prostoru

  (teplota u těchto typů stavebních prvků nehraje větší roli). Současně je nutná preven-

  tivní konzervace i proto, že je mirkovické dřevo uloženo ve společném prostoru s jinými

  předměty, které jsou napadeny dřevokazným hmyzem natolik, že se může v brzké době

  rozšířit. Postřiky proti plísním, dřevomorce a dalším dřevokazným škůdcům bylo proto

  doporučeno použít urychleně na všechny předměty uložené v depozitáři. Kromě návr-

  hu konkrétních chemikálií bylo nabídnuto i operativní provedení konzervace pracovníky

  rožnovského Metodického centra, pokud o takovou pomoc klatovské muzeum požádá

  (k takové žádosti ale nedošlo).

  Na následujícím jednání v sále klatovského muzea se pak účastníci vcelku rychle a snad-

  no sjednotili v názoru, že jako možnost záchrany a prezentace fragmentů připadá v úva-

  hu pouze urychlená konzervace a následná instalace jako samostatného muzejního

  exponátu v zabezpečeném prostředí s možností prohlídek, dalšího studia a doprovod-

  ných instalací, protože pouze taková alternativa může zabezpečit zachování maxima

  autentického stavu materiálu i možnosti dalšího studia jeho výpovědních možností. Rea-

  lizace takové verze přístupu ale neodpovídá možnostem a úmyslům klatovského mu-

  zea, respektive skanzenu v Chanovicích. Zástupci dvou muzeí s celostátní působností,

  tj. Národního technického muzea, respektive jeho Centra stavitelského dědictví v Plasích,

  a Muzea české vesnice v Kouřimi, kteří se v předtuše tohoto výsledku z podnětu Jiřího

  Škabrady zúčastnili, bohužel prohlásili takovou akci v jejich současných podmínkách za

  nereálnou.

  Jako určitá naděje na řešení se v závěru jednání objevila – ale jen jako teoretická al-

  ternativa – případná prezentace v rámci aktivit spolku Hrady na Malši, pravděpodobně

  v areálu hradu Pořešína u Kaplice. Zde by se v rámci uvažované expozice lidového sta-

  vitelství mohlo počítat i s výstavbou vhodné budovy pro muzeální prezentaci torza mir-

  kovické jizby, což by zároveň znamenalo žádoucí návrat objektu do „jeho“ regionu. Celý

  projekt tohoto areálu ale naráží na nedostatek finančních prostředků. Díky domluvené

  spolupráci s Ústavem památkové péče na pražské Fakultě architektury ČVUT (ateliér

  Tomáše Eflera) existuje alespoň naděje na studentskou práci, jež by dala projektu vizuál-

  ně prezentovatelnou podobu.

  Podobná sisyfovská snažení skupin nadšenců zůstávají prozatím bez naděje na rychlý

  a reálný pozitivní výsledek a bohužel nemění nic na pokračujícím tragickém osudu naše-

  ho nejstaršího známého vesnického domu. Jeho novodobé osudy je možné vnímat jako

  selhání funkcí veřejných institucí, které mají potřebnou záchrannou činnost v náplni, ale

  k unikátní konstrukci se prozatím nijak nehlásí.

  Prohlášené kulturní památky

  Výběr z kulturních památek nově prohlášených

  v letech 2019–2021

  Jana Štorková

  Lety, jádro bývalé středověké tvrze čp. 31 – č. ÚSKP 15294/3-2596

  Bývalá středověká tvrz, datovaná do 14., popřípadě počátku 15. století, se dochovala

  v areálu hospodářského dvora čp. 30 v Letech u Písku. Přestože její podobu ovlivnily

  přestavby v baroku i v 19. a 20. století, její pozůstatky členěné do tří budov jsou dosud

  dobře čitelné. Nejvýznamnějším objektem je věžový palác s dvoudílnou dispozicí, do-

  chovaný v relativně autentické podobě včetně historických konstrukcí a architektonic-

  kých prvků (sedlové kamenné portály, trámové stropy či barokní krovy).

  Tučapy (TA), zámek čp. 1 – č. ÚSKP 106656

  Zámek Tučapy, postavený v druhé polovině 18. století na základech původní tvrze z roku

  1404 a přestavěný v roce 1893 do dnešní podoby, nabízí mimo jiné vhled do kulturního

  zázemí podnikatelské rodiny bratří Pfeifferových, továrníků z Jablonce nad Nisou. Hmo-

  tové uspořádání zámku, vnější vzhled, dispozice i převážná většina hlavních stavebních

  konstrukcí se dochovaly v autentické podobě, bez výraznějších nevhodných zásahů

  a úprav. Téměř v celém jeho přízemí nacházíme valené klenby s výsečemi, v patře pak

  fabionové stropy se štukovou výzdobou. Areál výrazně zhodnocuje přilehlý zámecký

  park vymezený ohradní zdí. Památková hodnota zámeckého areálu stojícího v blízkosti

  náměstí Tučap je umocněna i jeho urbanistickou funkcí.

  Obr. 1. Lety, hospodářský dvůr čp. 30 a 31, západní křídlo se středověkou tvrzí, foto: Pavel Hájek, 2020

• Strana 160-161

  památky 1/2022/1 159158 památky 1/2022/1

  Protivín, budovy předzámčí – č. ÚSKP 19009/3-2689

  Areál správních a hospodářských budov předzámčí (čp. 2, 3, 4, 5, 9, 518 a 519, brána

  a dvě ohradní zdi) dokládá vývoj šlechtického sídla od první poloviny 18. do 19. století.

  Tradičně koncipované barokně-klasicistní stavby jsou logickou součástí širšího zámec-

  kého areálu. Část z nich, včetně brány, nese znaky odkazující k návrhům vídeňského

  architekta ve schwarzenberských službách Antona Erharda Martinelliho (1684–1747).

  Z památkového hlediska je hodnotné nejen jejich hmotové uspořádání, ale zejména

  dochované historické konstrukce a architektonické a stavební prvky, jako jsou valené

  klenby s výsečemi, segmentové klenby, hambalkové krovy s ležatou stolicí, nákolníky,

  kamenná ostění či rámové dveře. Předzámčí má zásadní urbanistickou funkci ve vý-

  chodní části protivínského náměstí, jehož prostor byl v jiných částech silně degradován

  novodobými demolicemi a nevhodnými modernizačními zásahy.

  Obr. 3. Protivín, zámecký areál, zadní nádvoří s budovou čp. 4, foto: Pavel Hájek, 2017

  Obr. 2. Tučapy, zámek čp. 1, pohled od severovýchodu, foto: Pavel Hájek, 2015

  ↑ Obr. 4. Protivín, zámecký areál, budovy čp. 5 a 9 s bránou uza-

  vírající přední nádvoří, foto: Martin Gaži, 2020

  →

  Obr. 5. Protivín, zámecký areál, brána do zadního nádvoří, foto:

  Martin Gaži, 2020

  České Budějovice, obchodní dům Brouk a Babka, Široká čp. 432/11 – č. ÚSKP 106351

  Obchodní dům Brouk a Babka postavený roku 1935 je kvalitním příkladem funkciona-

  listické stavby, která svým konceptem přesahuje regionální zvyklosti. Jejím autorem je

  významný meziválečný architekt Karel Chochola (1893–1942), který v jižních Čechách

  působil ve dvacátých a zejména ve třicátých letech 20. století. Exteriér i interiér se

  stále vyznačují poměrně značnou autenticitou dochování původních konstrukcí. Dílčí

  druhotné úpravy, včetně repasovaných původních pásových oken, výrazněji nenaru-

  šily původní koncepci stavby. Součástí hodnoty objektu jsou jak zachované stavební

  konstrukce, tak i řemeslné prvky (např. kamenné schodiště s kovovým zábradlím či

  mramorové obložení stěn).

  Nové Hrady, okresní dům čp. 56, ulice 5. května – č. ÚSKP 106654

  Okresní dům v Nových Hradech postavený v letech 1906–1908 patří k raným a záro-

  veň nejhodnotnějším příkladům architektonické moderny na jihu Čech. Tento styl se

  odrazil ve hmotě domu s výrazně předsazenou římsou i v podobě fasády, jejíž členění

  je založeno na střídání hrubé a hladké omítky, charakteristickém architektonickém rá-

  mování oken, schematizovaném rostlinném dekoru a obloučkovém vlysu. Tyto znaky

  jsou mimo jiné typickým rukopisem architekta Jana Kotěry. Vzhledem k tomu, že se

  jednalo o užitkovou stavbu v malém městečku, prostory interiéru ani jeho vybavení

  neměly reprezentační funkci.

  Jindřichův Hradec, Gymnázium Vítězslava Nováka, Husova čp. 333/II – č. ÚSKP 106655

  Budova z počátku 20. století ve stylu prvorepublikové moderny s prvky secese a neo-

  klasicismu patří mezi přední prvorepublikové stavby ve městě, vyniká jednotným kom-

  plexním a uceleným architektonickým pojetím vysoké umělecké a architektonické kva-

  lity. Jejím autorem je významný pražský architekt Bedřich Bendelmayer. Půdorysně

  členitá budova zůstala zachována ve velmi autentickém stavu. Většina prostor dodnes

  slouží svému původnímu účelu – najdeme zde odborné učebny s kabinety, původní

  knihovnu či tělocvičnu. Stále jsou zde umístěné byty určené pro ředitele školy a škol-

  níka. Uliční průčelí má reprezentativní moderní výraz kombinovaný s tradičními prvky

  neoklasicismu. Jeho dynamičnost umocňuje výšková a dispoziční členitost jednotlivých

  traktů.

• Strana 162-163

  památky 1/2022/1 161160 památky 1/2022/1

  Obr. 8. Jindřichův Hradec, Gymnázium Vítězslava Nováka, Husova čp. 333, foto: Jakub Drozda, 2017

  Protivín (PI), sokolovna, ulice Mírová čp. 299 – č. ÚSKP 106689

  Budova sokolovny byla postavena v letech 1922–1923 dle návrhu architekta Františka

  Krásného. Vznikla pro potřeby místní tělocvičné jednoty a ukazuje na zdejší zakotvení

  českonárodně orientovaného sokolského hnutí. Památkově hodnotný je nejen exteriér

  rytmizovaný rozličnou strukturou povrchů a okenními otvory, ale i interiér včetně moder-

  ního dispozičního řešení, stavebních konstrukcí a architektonických a řemeslných prvků.

  V interiéru se mimo jiné dochoval kazetový strop sálu, klenby do traverz v suterénu, par-

  ketové a prkenné podlahy, teraco, hlavní schodiště, kovové zábradlí s modernistickým

  až kubistickým tvaroslovím, interiérové dveře, okna či závěsná svítidla.

  České Budějovice, bývalá modlitebna evangelické církve augsburského vyznání, ulice

  28. října čp. 1306 – č. ÚSKP 106703

  Modlitebna je ojediněle dochovaným příkladem církevního stavitelství německy hovo-

  řících protestantů v jižních Čechách, zároveň je hodnotným příkladem architektonické

  výbavy rozvíjejícího se předměstí. Její historizující podoba je ovlivněná zejména novo-

  románským slohem. Svým stylem a vhodně zvolenou hmotou organicky zapadá do

  okolní zástavby, zároveň se ale výzdobnými prvky a rozvržením fasády s věží dostatečně

  ↑ Obr. 9. Protivín, sokolovna, Mírová

  čp. 299, západní fasáda, foto: Jana

  Štorková, 2020

  ←

  Obr. 10. Protivín, sokolovna, Mí-

  rová čp. 299, východní fasáda, foto:

  Jana Štorková, 2020

  ↑ Obr. 7. Nové Hrady, bývalý okresní dům, ul. 5. května

  čp. 56, foto: Jakub Drozda, 2019

  ←

  Obr. 6. České Budějovice, obchodní dům Brouk a Bab-

  ka, Široká čp. 432/11, foto: Jana Štorková, 2017

• Strana 164-165

  památky 1/2022/1 163162 památky 1/2022/1

  odlišuje od obytných domů. Zajímavost objektu podtrhuje i spojení bohoslužebné, komu-

  nitní a obytné funkce v jedné hmotě. Za návrhem modlitebny stojí osobnost architekta

  Victora Schwerdtnera, mimo jiné i autora muzea na Senovážném náměstí, jedné z nej-

  větších solitérních budov v Českých Budějovicích. Prohlášení kulturní památkou se týká

  i zvonu, varhan, oltářního obrazu, vyřezávané architektury oltáře a kovové křtitelnice.

  Obr. 12. České Budějovice – Pražské předměstí, bývalá modlitebna evangelické církve augsburského vy-

  znání, ul. 28. října čp. 28, stavební plán, pohled na uliční fasádu, řezy, zdroj: SOkA České Budějovice

  Obr. 11. České Budějovice – Pražské předměstí, bývalá modlitebna evangelické církve augsburského vy-

  znání, ul. 28. října čp. 28, interiér, pohled ke kůru, foto: Jakub Drozda, 2020

  Tábor, budova sboru Božích bojovníků Církve československé husitské, Farského

  čp. 1960 – č. ÚSKP 106534

  Budova postavená roku 1939 na základě projektu významných pražských architektů

  Jaroslava Kabeše a Václava Vejrycha je cennou puristickou stavbou, která kontextuálně

  zapadá do moderního předměstí okresního města. Řadí se k nejhodnotnějším stavbám

  meziválečné architektury na jihu Čech, svou kvalitou dosahuje celorepublikového vý-

  znamu nejen mezi sborovými stavbami Církve československé husitské, ale i v obec-

  ném měřítku meziválečné architektury. Její skladba vyplývá jak z primární funkce, tak

  i z nesnadných podmínek úzké svažité parcely. Nápadité je zejména odhalení konstrukce

  nad terasou kolumbária a napojení na okolní zástavbu prostřednictvím farní budovy.

  Hodnotu architektury zvyšuje i původní mobiliář bohoslužebné síně, včetně pozdějších

  dodatků, které jsou dílem sochaře Jana Vítězslava Duška. Objekt se zachoval z větší

  části v autentickém stavu, dochované jsou konstrukce, povrchy i detaily.

  Obr. 13. Tábor – Nové Město, budova sboru Božích bojovníků, Farského čp. 1960, foto: Jakub Drozda, 2019

• Strana 166-167

  památky 1/2022/1 165164 památky 1/2022/1

  České Velenice, kostel sv. Anežky České – č. ÚSKP 106455

  Kostel byl vystavěn roku 1935 dle projektu pražského architekta Václava Pilce. Je hod-

  notným příkladem typově tradiční stavby v moderním pojetí, která kombinuje historizu-

  jící reminiscence s dobově aktuálním architektonickým jazykem za použití moderních

  materiálů a stavebních postupů. Součástí hodnoty objektu je jeho uměleckořemeslné

  provedení v autenticky dochovaných konstrukcích i detailech (například fasády, dlažba,

  krov, obklad exteriéru, výplně otvorů včetně původního kování a zasklení). Stavba koste-

  la je citlivě zakomponována do (typologicky anglického) parku z třicátých let 20. století,

  založeného společně s výstavbou kostela.

  České Budějovice – Čtyři Dvory, kostel sv. Vojtěcha – č. ÚSKP 106401

  Budova kostela sv. Vojtěcha postavená v letech 1937–1939 podle návrhu významného

  pražského architekta Jaroslava Čermáka (1901–1990) je jedním z mála dokladů funkcio-

  nalistické sakrální architektury na jihu Čech. Zachoval se nejen architektonický koncept,

  a to jak v exteriéru, tak v interiéru, ale i významná část původního vybavení. Čtyřdvorský

  kostel, původně ve správě františkánského řádu, jehož terciářem architekt byl, patří

  spolu s kostelem sv. Jana Nepomuckého v pražských Košířích k autorovým nejhod-

  notnějším realizacím přirozeně prolínajícím tradiční principy katolické sakrální architek-

  tury s ryze funkcionalistickými formami. Mezi prvky inspirované historicky utvářeným

  liturgickým prostorem patří motiv lomeného oblouku, uplatňující se ve tvaru hlavního

  vstupu i vítězného oblouku, železobetonová konstrukce stropu lodi, která evokuje ka-

  zetové stropy renesančních chrámů, nebo střecha věže, připomínající zastřešení zvonic

  italských kostelů. Strohé pravoúhlé tvary funkcionalistického slohu posunuje směrem

  k emociálněji pojatému výrazu, například konkávně prohnutými úseky zdiva nebo dia-

  gonálně kladenými glazovanými cihlami na východní stěně presbytáře.

  Trhové Sviny, fara, Husova čp. 166 – č. ÚSKP 106537

  Areál budov fary představuje architektonicky i kulturněhistoricky hodnotný funkční celek

  urbanisticky vkomponovaný do organismu historického města. Pozdně barokní obytná

  budova se dochovala téměř v intaktním stavu z konce 18. století, a to včetně materiálové

  skladby, dispozičního řešení, historických konstrukcí a řemeslných prvků. V interiéru

  Obr. 14. České Velenice, kostel sv. Anežky České, interiér lodi, pohled z kůru, foto: Jakub Drozda, 2018 ↑ Obr. 15. České Budějovice – Čtyři

  Dvory, kostel sv. Vojtěcha, pohled

  od jihozápadu, foto: Jakub Drozda,

  2018

  ←

  Obr. 16. České Budějovice –

  Čtyři Dvory, kostel sv. Vojtěcha,

  návrh interiéru, SOA Třeboň, Bis

  -

  kupský archiv České Budějovice,

  desky č. 1700

  Obr. 17. Trhové Sviny, fara čp. 165

  a 363, pohled od jihovýchodu, foto:

  Zdeňka Kočková, 2020

• Strana 168-169

  památky 1/2022/1 167166 památky 1/2022/1

  Strunkovice nad Blanicí, stodola a kolna v areálu fary čp. 1 – č. ÚSKP 10128/3-3769

  Doprohlášení stodoly a kolny bylo žádoucí nejen pro jejich nepochybné památkové

  hodnoty, ale i z hlediska ucelení památkové ochrany areálu. Významné je též jejich

  začlenění do urbanistické struktury obce. Hospodářské budovy z první poloviny 19. sto-

  letí, které jsou nedílnou součástí areálu fary, se dochovaly téměř v autentickém stavu

  z doby výstavby, a to včetně dispozičního řešení, historických konstrukcí a řemeslných

  prvků (trámové stropy s fošnovým záklopem, vaznicový krov se stojatou stolicí či úzké

  štěrbinové průduchy v kamenném zdivu).

  Tábor, budova bývalých lázní Housova mlýna – č. ÚSKP 106481

  Autenticky dochovaná budova bývalých lázní Housova mlýna představuje kvalitní pří-

  klad občanské architektury města z druhé poloviny 19. století a poukazuje na architek-

  tonickou a historickou výjimečnost tohoto specifického typu staveb v celém regionu.

  Z památkového hlediska je hodnotná nejen dispozice a dochované stavební historické

  konstrukce (klenby do traverz, hambalkový krov, klenutý náhon pod budovou), ale i ar-

  chitektonické členění hlavního historizujícího průčelí budovy. Zcela unikátní je vnitř-

  zaujmou valené klenby s výsečemi, fabiónové stropy, prkenné podlahy či hambalkový

  krov se stojatou stolicí. Památkově hodnotné je i západní průčelí s mohutným barokním

  štítem členěným pilastry a římsami. Areál výrazně zhodnocují hospodářské budovy

  tvořící zázemí fary, zejména budova stájí vybavená plackovými klenbami.

  Hořice na Šumavě, fara čp. 2 – č. ÚSKP 106764

  Budova fary, postavená v jižní frontě hořického náměstí nejpozději ve třicátých letech

  18. století a dílčím způsobem upravovaná až do druhé poloviny 20. století, vykazuje

  vysoký stupeň autenticity zejména v interiéru. Hmota, vnější vzhled a dispoziční řešení

  jsou určené stavebním vývojem objektu od 18. století. K památkovým hodnotám objektu

  patří dochované hmotové uspořádání, trojtraktová dispozice a historické konstrukce,

  především valené klenby s výsečemi v celém rozsahu přízemí, fabiónové stropy se

  štukovými zrcadly v patře, prkenné podlahy, hambalkový krov s ležatou stolicí či vytá-

  pěcí systém s přikládacími komorami v přízemí i v patře. Cenné jsou rovněž jednotlivé

  architektonické prvky (okna, dveře, portály či kamenné kádě).

  Obr. 19. Strunkovice nad Blanicí,

  stodola a kolna v areálu fary čp. 1,

  foto: Jana Štorková, 2019

  Obr. 18. Hořice na Šumavě, fara čp. 2, severní průčelí, foto: Zdeňka Kočková, 2021

  ↑

  Obr. 20. Tábor, Housův mlýn, bu-

  dova lázní, foto: Jakub Drozda, 2020

  ←

  Obr. 21. Tábor, Housův mlýn, štu-

  ková výzdoba interiéru budovy lázní,

  foto: Jakub Drozda, 2020

  ní výzdoba a vybavení z druhé poloviny 19. století související s lázeňským provozem

  (dlažby, výplně otvorů, kamenná vana, výzdoba stěn). Objekt je dochovaný ve vzácné

  celistvosti a neporušenosti.

• Strana 170-171

  památky 1/2022/1 169168 památky 1/2022/1

  Záblatí u Ponědraže, Valentův mlýn čp. 24 – č. ÚSKP 106555, 106556

  Mlýn založený roku 1575 byl do první poloviny 20. století několikrát přestavován, přesto

  představuje hodnotný funkční architektonický celek včetně dochovaného mlýnského

  zařízení z konce 19. a první třetiny 20. století. Technologie mlýnského zařízení je ukáz-

  kou tzv. uměleckého složení se třemi válcovými stolicemi a Francisovou turbínou in-

  stalovanou roku 1930, kdy nahradila stará vodní kola. Z památkového hlediska je areál

  hodnotný nejen hmotovým uspořádáním budov či jejich vnějším vzhledem (včetně prů-

  čelí s částečně dochovanými obdélnými monochromatickými psaníčky renesančních

  sgrafit), ale i dispozicemi jednotlivých domů či dochovanými historickými konstrukcemi

  a architektonickými prvky (např. renesanční klenba síně či konstrukce v mlýnici). Mlýn

  je velmi dobře dochovaným svědectvím hospodářských aktivit na třeboňském panství.

  Nepominutelné jsou i jeho vazby na významné historické osobnosti (Vilém z Rožmberka

  či Jakub Krčín z Jelčan).

  Slavonice, měšťanský dům, Horní náměstí čp. 532 – č. ÚSKP 106373

  Pohledově významný dům se zásadní urbanistickou funkcí je dokladem stavebního vý-

  voje od 16. století přes pozdně barokní a klasicistní úpravy týkající se zejména interiéru

  až po modernizace ve 20. a 21. století. Z památkového hlediska je hodnotné jak jeho

  hmotové uspořádání a uliční průčelí se sgrafitovou výzdobou v podobě nepravidelných

  psaníčkových sgrafit, tak i třítraktová dispozice, dochované historické konstrukce či

  architektonické a stavební prvky (např. zaklenutí průjezdu, klenuté sklepy, dvouúrovňový

  hambalkový krov). Dům obsahuje i některé pozdně gotické detaily (lomený oblouk na

  dvorní straně průjezdu, okénko do dvora). Památkově významné jsou rovněž dochované

  klenuté hospodářské budovy ve dvoře.

  Sedlice, usedlost, Palackého čp. 17 – č. ÚSKP 106442

  Městečko Sedlice je jádrem oblasti domů s empírovými atikovými štíty. Menší usedlost

  z první třetiny 19. století představuje dobře dochovanou obytně-hospodářskou budovu,

  dokládající specifický vývoj maloměstského domu od první třetiny 19. do 20. století

  v daném regionu. Z památkového hlediska je hodnotné nejen její hmotové uspořádání,

  ale i dochované historické konstrukce, zvláště atikové štítové průčelí členěné lizénami

  a otvory, a stavební prvky, například valené a plackové klenby, hambalkový krov, okna

  či interiérové dveře.

  Obr. 22. Záblatí u Ponědraže, Valentův mlýn čp. 24, pohled od náhonu, foto: Jakub Drozda, 2020

  Obr. 23. Slavonice, měšťanský dům, Horní náměstí, čp. 532, foto: Jakub Drozda, 2018

  České Budějovice, činžovní dům, Žižkova/Jeronýmova čp. 173/19, č. ÚSKP 106773

  Architektonicky ztvárněný činžovní dům s nárožní věžičkou představuje kvalitní příklad

  obytné budovy postavené v historizujícím slohu s bohatou štukovou výzdobou z konce

  19. století. Památková hodnota domu spočívá nejen v částečně zachované dispozici

  a historických konstrukcích (klenby do traverz, segmentové klenby, cementová dlažba

  na podestách, kamenné schodiště s litinovým zábradlím, štuková výzdoba průjezdu), ale

  zejména v členění hlavního historizujícího průčelí budovy s prvky neorenesance a neoba-

  roka. Dům obsahuje i některé řemeslné prvky, jako jsou původní dveře včetně kování.

  ↑ Obr. 24. Sedlice, měšťanský dům, Palackého čp. 17, foto:

  Jana Štorková, 2018

  ← Obr. 25. České Budějovice, činžovní dům, Žižkova

  čp. 173/19, detail výzdoby uliční fasády, foto: Jana Štor-

  ková, 2021

• Strana 172-173

  památky 1/2022/1 171170 památky 1/2022/1

  Týn nad Vltavou, Bargerova vila, Dewetterova čp. 445 – č. ÚSKP 106577

  Půdorysně poměrně jednoduchá vila vltavotýnského mlynáře Ladislava Bargera se řadí

  mezi ryze moderní puristické stavby. Postavená byla dle projektu stavitele Adolfa Be-

  neše na konci dvacátých let 20. století a vyniká jednotným architektonickým pojetím

  vysoké umělecké a architektonické kvality bez odkazů na historickou architekturu. Její

  moderní dispoziční řešení zahrnuje centrální halu a po obvodu přízemí i patra situované

  soukromé i reprezentační prostory (salón, pokoje, ložnice, kuchyň a koupelna). Komu-

  nikačním jádrem vily je dvouramenné betonové schodiště umístěné v polokruhovém

  rizalitu na severní straně stavby. Jak fasády, tak interiéry se dochovaly v autentickém

  stavu, a to včetně architektonických a řemeslných prvků (např. interiérové dveře, okna,

  dochovaný obklad ze zeleného skla, plochy teraca atd.).

  (další objekt tohoto typu stojí v Rudolfově u Jindřichova Hradce). Netradiční podobu

  stavby, situované v pohledově dominantním místě na kopci Vinice při severním okraji

  města, vhodně dotvářejí dosud uchované architektonické a řemeslné prvky interiéru

  (dveře, okna, kachlová kamna, prvky osvětlení či výmalba stěn). Vila má nemalý kulturní

  a společenský význam i díky vazbě na svého tvůrce, blatenského rodáka, který spolu-

  pracoval s významnými architekty své doby, především s Kamilem Hilbertem. Karel Fiala

  se mimo jiné účastnil i obnovy katedrály sv. Víta na Hradčanech a ve dvacátých letech

  20. století se – coby stavitel Pražského hradu – významně podílel na stavebněhistoric-

  kých průzkumech tohoto excelentního areálu.

  Blatná, vila Theodora Fialy, Holečkova čp. 394 – č. ÚSKP 106369

  Vilu Fiala (nazývanou též Krčkovna) navrhl architekt a památkář Karel Fiala (1862–1939)

  pro svého bratra, blatenského hostinského a řezníka, v roce 1905. Dílčí úpravy zde

  proběhly kolem roku 1910. Jedná se o autenticky dochovanou výletní restauraci s hos-

  podářským zázemím, kterých se z dané doby na jihu Čech dochovalo jen velmi málo

  Ločenice, venkovská usedlost čp. 13 – č. ÚSKP 106388

  Autenticky dochovaná usedlost v historickém návesním jádru obce zahrnuje jeden

  z posledních dochovaných příkladů špýcharového domu s patrovou zděnou sýpkou,

  zděným síňovým dílem a roubenou světnicí. Špýcharové domy byly v dané oblasti hojně

  rozšířené a postupně zanikaly při přezdívání vesnic v průběhu 19. století. Dnešní po

  -

  doba dvoutraktové usedlosti, včetně jejího hmotového uspořádání, vznikla přirozeným

  stavebním vývojem objektů v průběhu 19. a 20. století. Za památkově nejhodnotnější

  objekt můžeme považovat intaktně dochovanou obytnou budovu s roubenou světnicí,

  dendrochronologicky datovanou do let 1777–1781. V interiéru usedlosti se dochovala řada

  hodnotných historických konstrukcí (klenby, trámové a povalové stropy, roubení „v ko-

  žichu“) i stavebních prvků (například okna a dveře včetně kování). Areál se dochoval

  ve vzácné celistvosti a neporušenosti.

  Záluží u Vlastiboře, venkovská usedlost čp. 12 – č. ÚSKP 106545

  V obci Záluží u Vlastiboře se dochoval jedinečný soubor blatské zděné architektury, která

  byla pro své nesporné hodnoty v roce 1995 vyhlášena vesnickou památkovou rezervací.

  Přestože se třítraktová venkovská usedlost čp. 12 dochovala v téměř autentickém sta-

  vu a plní zásadní urbanistickou funkci, nebyla až dosud prohlášena kulturní památkou.

  Důvodem zřejmě byla její přestavba v první polovině 20. století. Památkově hodnotné

  je nejen hmotové uspořádání budov včetně dispozice, konstrukcí a prvků, ale zejména

  ↑

  Obr. 26. Týn nad Vltavou, Barge-

  rova vila, Dewetterova čp. 445, za-

  hradní průčelí, foto: Jana Štorková,

  2020

  ←

  Obr. 27. Týn nad Vltavou, Barge-

  rova vila, Dewetterova čp. 445, sta-

  vební plán, pohled na uliční fasádu,

  zdroj: archiv vlastníka

  Obr. 28. Blatná, vila Theodora Fialy, Holečkova čp. 394, pohled od jihovýchodu, foto: Pavel Hájek, 2016

• Strana 174-175

  památky 1/2022/1 173172 památky 1/2022/1

  ztvárnění návesního průčelí s pozdně secesní výzdobou a s lidovými motivy z roku 1928.

  Na území soběslavsko-veselských Blat se jedná o velmi netradiční řešení, které poukazu-

  je na společenské postavení tehdejšího majitele, jímž byl starosta obce, a nabízí ukázku

  svébytného řešení návesní fasády v „konzervativním“ venkovském prostředí.

  Rožmberk nad Vltavou, Prudice, Nosetín, Nová Bystřice, Kovářov, Český Krumlov –

  Horní brána, Protivín, Třeboň, židovské hřbitovy – č. ÚSKP 103418, 106470, 106396,

  106397, 106417, 106425, 106426, 106424

  V letech 2019 a 2020 se kulturní památkou podařilo prohlásit osm jihočeských židov-

  ských hřbitovů, které až dosud na seznamu kulturních památek chyběly. Zůstávají zá-

  sadním svědectvím o existenci židovských komunit v regionu a způsobech jejich života.

  Nápisy na náhrobcích z 18. až 20. století obsahují velké množství informací o životě

  jednotlivců i rozvětvených rodin, některé z nich lze vnímat jako specifický druh příleži-

  tostné hebrejské poezie.

  Obr. 29. Ločenice, venkovská usedlost čp. 13, interiér roubené světnice, foto: Pavel Hájek, 2018

  Obr. 30. Záluží u Vlastiboře, venkovská usedlost čp. 12, severní průčelí, foto: Jana Štorková, 2019

  Písek, pomník padlým c. a k. 11. pěšího pluku – č. ÚSKP 106467

  Na vojenském hřbitově v Písku se nachází pomník padlým místního pluku, který je jedním

  z prvních umělecky zpracovaných memoriálních artefaktů spojených s událostmi první

  světové války v Čechách. Slavnostně odhalený byl v květnu 1917. Jedná se o figurální dílo

  zhotovené z umělého kamene na hranolovém podstavci s druhotně doplněným (či upra-

  veným) nápisem a nárožními hlavami vojáků. Pravděpodobně jde o jedinou dochovanou

  monumentální plastiku akademického sochaře Františka Žemličky (1892–1971), který byl

  v době zhotovení příslušníkem 11. pěšího pluku rakousko-uherské armády a nacházel

  se v jihouherské Gyule. Figura okřídleného klečícího Génia s mečem, která je hlavním

  motivem díla, obsahuje symbolický podtext, zároveň je ale velice realisticky provedená

  a svým pojetím předznamenává směřování výtvarného umění poloviny 20. století (a to

  včetně sochařství svázaného s nacionálním socialismem či socialistickým realismem).

  Bošilec, kamenný dvouobloukový most – č. ÚSKP 106540

  Kamenný dvouobloukový most přes Bukovský potok v extravilánu obce Bošilec byl po-

  stavený v letech 1753–1755 během tereziánské stavby císařské silnice. Je autenticky

  dochovaným příkladem důležité a architektonicky kvalitní technicko-dopravní stavby,

  která dokládá stavební a konstrukční technologie své doby a je důležitým pramenem

  pro dokumentaci vývoje tohoto druhu staveb v jihočeském regionu.

  Obr. 31. Český Krumlov – Horní Brána, židovský hřbitov, obřadní síň, pohled od severozápadu, foto: Jakub

  Drozda, 2018

• Strana 176-177

  památky 1/2022/1 175174 památky 1/2022/1

  Pěčín, kamenný jednoobloukový mostek – č. ÚSKP 106466

  Masivní klenutý mostek z lomového kamene byl postavený v 19. století na místní ko-

  munikaci. Je autenticky dochovaným příkladem lokální technicko-dopravní stavby, jejíž

  stavebně konstrukční technologie se užívala zejména ve venkovském prostředí. Mostek

  velmi významně zhodnocuje své prostředí, je cenným krajinotvorným prvkem v histo-

  ricky utvářené krajině a citlivě dotváří moderními vstupy nedotčený charakter údolní

  nivy Svinenského potoka.Obr. 32. Písek, vojenský hřbitov, pomník padlým c. a k. 11. pěšího pluku, foto: Martin Gaži, 2018

  Obr. 33. Bošilec, kamenný dvouobloukový most, foto: Jakub Drozda, 2019

  Obr. 34. Pěčín, kamenný jednoobloukový mostek, foto Zdeňka Kočková, 2019

• Strana 178-179

  památky 1/2022/1 177176 památky 1/2022/1

  Červená – Jetětice, železniční příhradový most, č. ÚSKP 106761

  Ocelový příhradový most, postavený na konci osmdesátých let 19. století u osady Čer-

  vená, je unikátní technickou stavbou mimořádného významu jak svými rozměry, tak

  statickým uspořádáním. Byl postaven jako druhá nejvyšší mostní stavba v Rakous ku-

  -Uhersku (po Trisaně v Tyrolsku). Na konci 19. století šlo o vůbec první železniční most

  u nás vystavěný bez lešení letmou montáží, což byla dobově převratná technologická

  novinka. Nýtovaná konstrukce s příhradovými nosníky svědčí o průmyslovém rozvoji

  regionu na konci 19. století. Dnes je na železničních tratích v českých zemích jedním

  z posledních příhradových mostů se zachovalými původními ocelovými i zděnými kon-

  strukcemi. Stal se neodmyslitelnou součástí pohledů na údolí Vltavy, tvoří jeho zásadní

  krajinotvorný prvek.

  Obr. 35. Červená – Jetětice, železniční příhradový most, foto: Pavel Hájek, 2016

  Obr. 1. Zálší, venkovská usedlost čp. 5, relikt stodoly, stav po vykácení náletových dřevin, foto: David Ja-

  vorský, 2018

  Zprávy

  Z nejvýznamnějších oprav a restaurování

  na jihu Čech

  Dagmar Geršlová – Václav Hájek – David Javorský – Petr Kotrba

  –

  Roman Lavička – Kateřina Šálková

  Zálší, venkovská usedlost čp. 5 – hmotová rekonstrukce stodoly [DJ]

  V roce 2021 již třetím rokem pokračovaly práce na obnově areálu venkovské usedlosti

  v Zálší, vesnické památkové rezervaci, která je součástí etnograficky i památkově vý-

  znamného regionu soběslavsko-veselských Blat. Usedlost je vrcholným dílem blatské

  architektury s mimořádně zdobným průčelím připisovaným Františku Šochovi.

  V uplynulých dvou letech byla realizována hmotová rekonstrukce stodoly, ze které zbyly

  po dramatickém vývoji ve druhé polovině 20. století pouze fragmenty obvodových stěn

  z pálených i nepálených cihel. Tyto původní zbytky byly v první fázi obnovy stabilizovány

  a zakomponovány do nového zdiva z pálených cihel. V loňském roce se podařilo dokon-

  čit hrubou stavbu včetně zastřešení krovovou konstrukcí tradiční typologie a položení

  pálené keramické krytiny v režné povrchové úpravě. Provedenými pracemi byl v nadprů-

  měrné řemeslné kvalitě dovršen fyzický návrat chybějící hmoty areálu, čímž se naplňuje

  jeden ze základních principů památkové péče. Doplněná hmota bývalé stodoly přispívá

  výraznou měrou nejen k rehabilitaci daného statku, ale i urbanistické struktury celé

  památkové rezervace. Za příkladný lze označit přístup majitele objektu k dochovaným

  fragmentům obvodového zdiva, které se podařilo zakomponovat do nových konstrukcí.

• Strana 180-181

  památky 1/2022/1 179178 památky 1/2022/1

  Modlešovice, venkovská usedlost čp. 15 – rehabilitace návesního štítu [PK]

  Obytná část souboru staveb opravované modlešovické usedlosti je určující pro působi-

  vost návesní kontury, jejíž jihovýchodní linii – spolu se zvoničkou – bezesporu dominuje.

  Barokizující architektonický koncept návesního štítu je pro daný region atypický zejména

  tím, že reaguje na výrazně svažitou morfologii terénu návsi a tu využívá k rozložení obyt-

  ného stavení do více podlaží. Parter tvoří klenuté sklepní prostory, na nichž stojí další

  dvě obytná podlaží, a celek završuje podkroví.

  Předchozí majitel údržbě areálu nevěnoval dostatečnou pozornost, a tak se některé prvky

  a konstrukce dostaly erozí času na hranu havarijního stavu. Naštěstí noví majitelé objekt

  již třetím rokem postupně sanují a vracejí mu jeho původní podobu. V roce 2021 realizovali

  obnovu štítu obytného stavení směrem do návsi. Po konzultaci s interní odbornou komisí

  územního odborného pracoviště NPÚ se na základě dochované historické dokumentace

  přistoupilo k rehabilitaci regionálně neobvyklého architektonického konceptu. Rekonstruo-

  vána byla jeho oblastně netypická forma nápadná zejména symetricky osazenými sloup

  -

  ky ve vrcholu štítu, které dřívější nevhodné zásahy odstranily. Vlastní obnova fasády byla

  jinak z pohledu památkové péče realizována metodicky obvyklým způsobem, sejmuty

  byly pouze nesoudržné vrstvy omítek, podklad začištěn, nové omítkové vrstvy byly zho-

  toveny na vápenné bázi, přičemž se kladl důraz na zčásti rekonstrukční obnovu profilace

  plastických zdobných štuků. Barevný koncept respektoval nálezovou situaci zjištěnou při

  operativním průzkumu. Výplně otvorů pak byly s ohledem na technicky nemožnou repasi

  původních prvků provedeny jako jejich materiálové, profilové a barevné repliky.

  Zbudov, venkovská usedlost čp. 25 – obnova špýcharu [VH]

  Objekt špýcharu památkově chráněné usedlosti se na první pohled vymyká z urbanis-

  tické struktury historického jádra obce, jehož současná podoba se formovala kolem

  poloviny 19. století. Dendrochronologický rozbor dřevěných konstrukcí krovu a trámového

  ↑ Obr. 2. Zálší, venkovská usedlost čp. 5, stodola v průběhu

  rekonstrukce, foto: David Javorský, 2020

  ←

  Obr. 3. Zálší, venkovská usedlost čp. 5, rekonstrukce krovu

  a střešního pláště, foto: David Javorský, 2021

  Obr. 4. Modlešovice, náves s jasně

  patrnou původní konturou štítu ven-

  kovské usedlosti čp. 15, pohlednice

  z roku 1917, soukromá sbírka

  Obr. 5. Modlešovice, venkovská usedlost čp. 15, návesní fasáda, foto: Jana Štorková, 2013

  Obr. 6. Modlešovice, venkovská usedlost čp. 15, návesní fasáda, foto: Petr Kotrba, 2021

• Strana 182-183

  památky 1/2022/1 181180 památky 1/2022/1

  stropu určil skácení použitého smrkového dřeva do let 1781 a 1782. Hodnotný objekt je

  svědectvím o starší typologii vesnické architektury jihočeských Blat i historickém vývoji

  obce. V roce 2021 prošel celkovou obnovou.

  Prioritou byla záchrana maximálního rozsahu původní hmoty a zachování autentického

  archaického výrazu objektu, a to za použití tradičních technologických postupů a ma-

  teriálů. Cílem bylo mimo jiné prodloužení životnosti lokálně typické, i když jen málokdy

  dochované, lepencové konstrukce střechy. Jednoetapová obnova zahrnovala tesařské

  práce na opravě krovu a trámového stropu, jimž předcházelo vypracování odborného

  dendrologického a mykologického posudku veškerých dřevěných konstrukcí, výměnu

  střešní krytiny včetně tradičního ukládání hřebenáčů a krajových tašek u štítů do malty,

  opravu vnějších i vnitřních omítek, provedení sjednocujícího vápenného nátěru a eliminaci

  vlivů zemní vlhkosti na obvodové zdivo. Statické zajištění místy značně nestabilní kon-

  strukce obvodového zdiva se provádělo především ve štítových nárožích, která byla ve

  dvou výškových úrovních stažena ocelovými táhly. Jejich kotevní destičky byly zapuštěny

  pod omítku. Oprava lokálně chybějících či degradovaných a nesoudržných partií omítek,

  zejména venkovních, byla provedena tradiční vápennou vrstvou hrubě strhávanou dře-

  vem. Použito bylo dostatečně odleželé vápno. Povrch takto opravené fasády byl finálně

  opatřen sjednocujícím vápenným nátěrem v odstínu lomené bílé, lehce pigmentované

  do nádechu hlinitopísčité barvy. Pro eliminaci nežádoucího působení zemní vlhkosti byla

  navržena zemní drenáž. Zároveň byl po obvodu objektu doplněn přirozeně archaicky

  působící okapový chodníček z místního kamene.

  Unikátní hodnota objektu spočívá nejen v dochovaných historických konstrukcích, tech-

  nologických řešeních a řemeslných detailech, ale též v jeho výpovědní hodnotě z hlediska

  dobové lokální typologie a urbanistického vývoje obce. Obnovu zbudovského špýcharu

  můžeme považovat za ukázku úspěšné spolupráce zástupců památkové péče, vstříc-

  ného a osvíceného vlastníka i zručného a zkušeného zhotovitele.

  Čimelice – restaurování a prezentace barokních soch v obecním lapidáriu [KŠ]

  Soubor 31 barokních soch původně umístěných na různých místech pozdně barokní

  krajiny Čimelicka je v rámci regionu ojedinělý jak svým počtem, tak uměleckou kva

  -

  litou. Sochař Jan Karel Hammer se svou dílnou působil v Čimelicích doložitelně mezi

  Obr. 7. Zbudov, venkovská usedlost čp. 25, špýchar, foto: Václav Hájek, 2019

  ↑ Obr. 8. Zbudov, venkovská used-

  lost čp. 25, špýchar po obnově, foto:

  Václav Hájek, 2022

  ←

  Obr. 9. Zbudov, venkovská used-

  lost čp. 25, detail lepence po opra-

  vě, foto: Václav Hájek, 2022

• Strana 184-185

  památky 1/2022/1 183182 památky 1/2022/1

  lety 1737–1757. Jeho sochařská díla ozdobila řadu míst v obci a jejím okolí, část z nich

  byla zřejmě určena pro alej vedoucí od čimelického zámku k zámku v Rakovicích, odkud

  byla později přemístěna na více míst v okolí. Od osmdesátých let 20. století stále více

  materiálově degradované originály postupně v exteriéru nahrazovaly kopie. Výdusky

  šesti soch světců na podstavcích stojí na pilířích hřbitovní zdi v Čimelicích. Na západní

  hranici hřbitova se nacházejí kopie monumentálního sousoší Kalvárie se sochami Krista

  na kříži, Pannou Marií, sv. Janem Evangelistou a sv. Máří Magdalenou. Kopie čtyř soch

  světců zdobí kamenný most přes Čimelický potok. Další soubor osmi soch se nacházel

  na mostě přes Skalici v Dolních Nerestcích nedaleko Čimelic, další pochází ze sloupu

  Nejsvětější Trojice v blízkosti čimelického farního kostela a některé stály samostatně.

  Originály dlouhodobě zůstávaly uloženy v provizorních podmínkách ve veřejnosti ne-

  přístupných prostorách. Před několika lety se objevila možnost vystavit sochařská díla

  přímo v Čimelicích v bezpečném prostoru bývalé kotelny u čp. 244. Obec zahájila celko-

  vou rekonstrukci objektu, při té příležitosti se podařilo zrealizovat konzervační a restau-

  rátorské práce. Sochy byly v prostoru nového lapidária seskupeny do celků na základě

  svého předchozího umístění v exteriéru. Kromě sousoší dvou putti jsou všechny sochy

  registrovanými kulturními památkami.

  Soubor je významným dokladem sochařského umění v regionu v době kolem poloviny

  18. století. Obec při prezentaci regionálního kulturního dědictví nespoléhala na přidělení

  dotačních prostředků, nýbrž hledala racionální finančně dosažitelné řešení. Dala tak

  dobrý příklad dalším samosprávám v regionu.

  Český Rudolec, kostel sv. Jana Křtitele – restaurování epitafu Jana Hodějovského

  z Hodějova [RL]

  V roce 2021 bylo dokončeno dvouleté restaurování renesančního epitafu Jana Hodějov-

  ského z Hodějova umístěného ve dvoulodním farním kostele v Českém Rudolci na Jind-

  řichohradecku. Epitaf nechal roku 1582 zřídit Jan Hodějovský z Hodějova. Textová část

  monumentálního, téměř sedm metrů vysokého díla, opatřeného sochařskou výzdobou,

  prozrazuje, že tak učinil na památku svých rodičů a dalších členů rodiny. Poškozený arte-

  fakt v následujících staletích postupně pokryly desítky vápenných nátěrů, takže přestala

  být patrná umělecká kvalita unikátní renesanční památky. Ve středním poli edikulového

  rámu se nalézá reliéfní zobrazení členů rodiny v modlitbě pod ukřižovaným Kristem – Jan

  Hodějovský ve zbroji se dvěma syny a jeho manželka Eufrozína z Vartemberka se dvěma

  dcerami. V tympanonu trojúhelného nástavce je umístěna polopostava Boha Otce, an-

  dělé adorují zmrtvýchvstalého Spasitele s vítěznou korouhví, který stojí na vrcholu jako

  symbolický cíl pozemské pouti člověka, respektive členů rodiny donátora.

  Dílo je unikátně dochovaným příkladem rodinného památníku z druhé poloviny 16. století,

  který byl v souvislosti s vlastnickými vztahy a politickým působením donátora zasazen

  do interiéru venkovského farního kostela. Jeho umělecká a řemeslná kvalita je nezpo-

  chybnitelná, a to i ve srovnání s doposud zjištěnými paralelami epitafů dochovaných na

  Moravě (zejména Telč, Boskovice nebo Olomouc). Jeho ikonografický program dovolu-

  je nahlédnout do memoriálních praktik renesanční šlechty, navíc poskytuje informace

  o kvalitě štukatérského umění 16. století na českomoravském pomezí.

  Výjimečnost epitafu z Českého Rudolce spočívá mimo jiné v tom, že dosud nebyl – mimo

  nápisové desky – nikdy restaurován. Nynější obnova se uskutečnila díky spolupráci Uni-

  verzity Pardubice, konkrétně Fakulty restaurování v Litomyšli, a Univerzity Palackého

  v Olomouci. Náročné restaurování pozapomenutého renesančního epitafu vyžadovalo

  mezioborovou spolupráci restaurátorů, technologů, historiků a historiků umění z několika

  institucí. Díky ní se podařilo odkrýt a prezentovat ojedinělé a velmi kvalitní renesanční

  dílo kamenického a štukatérského umění s původní polychromií, která zůstávala několik

  století skryta pod silnou vrstvou mladších úprav. Odborný odkryv tak odhalil mimořádně

  autentický stav povrchů včetně původní polychromie. Návštěvníci kostela mají nyní šanci

  spatřit unikátní renesanční památku v téměř původní podobě.

  Obr. 10. Čimelice, provizorní úscho

  va barokních soch v ocelokolně, foto: Pavel Hájek, 2006

  Obr. 11. Čimelice, barokní sochy v nově upraveném lapidáriu, foto: Kateřina Šálková, 2022

• Strana 186-187

  památky 1/2022/1 185184 památky 1/2022/1

  Kájov, kaple sv. Jana Nepomuckého – restaurování mobiliáře [DG]

  V rámci vnitřního vybavení kaple sv. Jana Nepomuckého byl v posledních letech kromě

  konstrukce kůru zrestaurován její barokní mobiliář – hlavní oltář, kazatelna, vestavěná

  skříň, zpovědnice, relikviář sv. Klementa a 14 obrazů s náměty života sv. Jana Nepomuc-

  kého zhotovených na základě grafických předloh Johanna Andrease Pfeffela.

  Zejména stav hlavního oltáře byl velmi neutěšený, v sedmdesátých letech 20. století

  se na něj totiž zřítil strop, jehož trámy byly napadeny dřevomorkou. Utrpěla tím nejen

  statika jeho architektury, ale i řada dekorativních prvků z nástavce a bočních stran ol-

  táře, které byly rozlámány a zčásti zcela zničeny. V rámci restaurování došlo k jejich

  rekonstrukčnímu doplnění na základě historických fotografií a analogie. Raně barokní

  vestavěná skříň trpěla vzlínající vlhkostí z obvodové stěny kaple, část dřevěných desek

  proto musela být nahrazena novými. U obrazů, malovaných na dřevěné podložce, se

  povedlo sejmout silnou vrstvu zčernalého laku a obvodový hnědý nátěr iluzivních rámů,

  pod kterými se zachovala okrová polychromie imitující zlacení. Celý obrazový cyklus

  získal výraznější výtvarný efekt. U relikviáře byly jak z kosterních ostatků, tak z textilní

  části provedeny stěry a laboratorní rozbor plísní a mikroorganismů. Následně bylo nutné

  přistoupit – ještě před standardním restaurováním – k celkovému ošetření v dezinfekční

  komoře pražského Národního archivu.

  Obr. 12. Český Rudolec, kostel sv. Jana Křtitele, epi-

  taf Jana Hodějovského z Hodějova před restauro-

  váním, foto: Vojtěch Krajíček, 2019

  Obr. 13. Český Rudolec, kostel sv. Jana Křtitele, epi-

  taf Jana Hodějovského z Hodějova po restaurování,

  foto: Vojtěch Krajíček, 2021

  Obr. 15. Kájov, interiér kaple sv. Jana Nepomuckého, foto: Josef Batík, 1990

  Obr. 14. Český Rudolec, kostel sv. Jana Křtitele, epitaf Jana Hodějovského z Hodějova v průběhu snímání

  druhotných vápenných nátěrů, foto: Roman Lavička, 2019

• Strana 188-189

  památky 1/2022/1 187186 památky 1/2022/1

  Dobrá Voda u Horní Plané, poutní kaple – restaurování polychromované dřevěné sochy

  Panny Marie Bolestné [DG]

  Pozdně středověká dřevěná polychromovaná socha, datovaná do první čtvrtiny 16. sto-

  letí, byla ještě v sedmdesátých letech 20. století umístěna ve vitríně rokokového hlavního

  oltáře poutní kaple Panny Marie Bolestné. O tom, kdy byla přemístěna do depozitáře

  českobudějovického biskupství, se nenašel záznam, pravděpodobně se tak stalo v sou-

  vislosti s nebezpečím zcizení. Impulsem pro restaurování byla možnost nového uplat-

  nění památky v rámci expozice vybudované v areálu minoritského kláštera v Českém

  Krumlově. Socha sice byla v poměrně dobrém technickém stavu, po výtvarné stránce

  však byla znehodnocena novodobým olejovým nátěrem zhotoveným roku 1896. Strati-

  grafický průzkum doložil čtyři v různém rozsahu dochované barevné vrstvy, přičemž

  druhá nejstarší se týkala pouze zlacení líce Mariina pláště. Jelikož se původní barevné

  řešení dochovalo pouze ve fragmentech, byla prezentována historicky třetí vrstva po-

  lychromie, kterou se podařilo odhalit v poměrně kompaktním stavu.

  Obr. 17. Dobrá Voda u Horní Plané, poutní kaple, so-

  cha Panny Marie Bolestné před restaurováním, foto

  v restaurátorském ateliéru: Dagmar Geršlová, 2021

  Obr. 18. Dobrá Voda u Horní Plané, poutní kaple, so-

  cha Panny Marie Bolestné po restaurování, foto v re-

  staurátorském ateliéru: Dagmar Geršlová, 2022

  Obr. 16. Kájov, kaple sv. Jana Nepomuckého, hlavní oltář po restaurování, foto: Dagmar Geršlová, 2022

• Strana 190-191

  památky 1/2022/1 189188 památky 1/2022/1

  Památky jižních Čech 2008–2020

  Několik vět na rozloučenou za deseti svazky sborníku

  a bibliografie uveřejněných příspěvků

  Martin Gaži

  Když se v roce 2007 na českobudějovickém územním odborném pracovišti Národního

  památkového ústavu podařilo prosadit výhled na několik edičních řad, v jejichž rámci

  byly v následujících letech publikovány knihy o jihočeském památkovém fondu a péči

  o něj,

  1

  jednou z prvních myšlenek bylo i koncipovat strukturu odborně plnohodnotného

  periodicky vydávaného sborníku. Společně s autorem těchto řádek hledal co nejed-

  nodušší, ale přehlednou a funkční podobu těchto publikací Vlastislav Ouroda, tehdejší

  náměstek ředitele.

  2

  Právě on s nápadem na sborník přišel jako první. Do té doby praco-

  viště vydávalo pouze interní tisky výročních zpráv, které sice kromě přehledových infor-

  mací zahrnovaly i kratší více či méně odborně zabarvené texty, svazečky ale nemohly

  mít – s ohledem na mizivé finanční i redakční zázemí – jinou než amatérskou podobu

  a dostávaly se jen k minimálnímu množství čtenářů. Nově vydávaný sborník měl za úkol

  oslovit nejen památkáře uvnitř instituce a širší oborově zainteresovanou veřejnost, ale

  i co největší množství regionálně patriotických milovníků jihočeského kulturního dědictví.

  K tomu cíleně dopomáhala střízlivá, a přesto ani trochu fádní výtvarná podoba deseti

  postupně vydaných svazků, jež je dílem dalšího „rodiče“ sborníku, grafika Tomáše Ha-

  lamy. Ostatně právě jeho trpělivá práce měla lví podíl na skutečnosti, že si každé číslo

  neváhalo zakoupit několik stovek zájemců.

  Od samého počátku bylo oběma redaktorům sborníku

  3

  jasné, že je sice velmi potřebné

  poskytovat na jeho stranách prostor památkářům z jihočeského i jiných pracovišť NPÚ

  a že to je dokonce jeden ze zásadních důvodů jeho existence, ale nestačí to. Cíleně tedy

  oslovovali osobnosti z jiných ctihodných institucí, od Akademie věd přes univerzity až

  po regionální muzea, archivy, obce či restaurátorské dílny. Přestože autoři publikaci ne-

  mohli uplatnit v neblaze proslulém „kafemlejnku“ RIV, tedy v rámci celostátního systému

  hodnocení vědeckých výstupů, a nedostali za ni dokonce ani honorář (kromě „naturálií“

  sestávajících z několika výtisků daného čísla), našli se tací, kteří své texty sborníku

  velice nezištně poskytli. Nejednou se tak stalo na základě znalosti jeho již vydaných

  svazků a sympatie, kterou v nich vyvolaly. Patří jim za to neskonalý dík.

  Již úvodní svazek Památek jižních Čech, který vyšel roku 2008, byl členěný do tří zá-

  kladních částí. V pořadí první (Tutelae Memoria) se věnovala textům zaměřeným na

  historii jihočeské památkové péče. Články v této rubrice hojně využívaly studia ve stát-

  ních oblastních a okresních archivech, jejich specifikem navíc bývalo i to, že progra

  -

  mově odkrývaly bohatství, které skrývá spisový archiv českobudějovického pracoviště

  NPÚ. Ostatně i autor těchto řádek s vděčností vzpomíná na autorský impuls, který mu

  přineslo vymezení této rubriky na cestě k hlubšímu pochopení snah památkářských

  předchůdců. Mezi uveřejněnými články zaslouží zvláštní pozornost přehled vývoje jiho-

  českých památkářských institucí v letech 1958–2008 od Aleše Krejčů a bilančně laděný

  text Vojtěcha Storma, který vzpomínkovou formou rekapituloval svou činnost českobu-

  dějovického okresního konzervátora v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století.

  Prostřední oddíl byl nazván Studia a zahrnoval odborné články a studie s prokaza-

  telným odborným přesahem. Některé se týkaly důležitých jednotlivostí, jiné rozsáh-

  1 K tomu v širších souvislostech GAŽI, Martin, Prezentace památkové péče (nejen) na jihu Čech,

  Zprávy památkové péče, 2011, roč. 71, č. 6, s. 395–399.

  2 V letech 2013–2015 byl ředitelem pracoviště, poté (až dosud) zastává funkci náměstka pro řízení

  sekce kulturního dědictví a příspěvkových organizací Ministerstva kultury.

  3 Prvních pět svazků uspořádal tandem Martin Gaži a Vlastislav Ouroda, od šestého svazku je v ti-

  rážích uvedený redaktor Martin Gaži a redakční rada sestávající z vedoucích pracovníků územního

  odborného pracoviště. V čele tohoto grémia stál ředitel Daniel Šnejd. Mezi externími odbornými

  lektory se vystřídali Josef Štulc, Michael Rykl, Jiří Křížek či Eliška Nová.

  lých historických areálů, některé obsahovaly formální komparace, jiné – a nebylo jich

  málo – přesahy do vrstevnatého života památek a „jejich lidí“, pro něž autoři podstoupili

  důkladné studium archivních pramenů. Texty i jejich bohatý obrazový doprovod jsou

  tedy použitelné nejen pro vlastní památkovou péči, včetně té archeologické, ale i pro

  historické disciplíny od dějin umění, hmotné kultury a řemesel přes historickou geografii

  až po dějiny náboženství či výzkum každodennosti rozličných sociálních skupin. Zvláštní

  zmínku jistě zaslouží pět komplexních pojednání o významných židovských hřbitovech

  od Ivy Steinové, která vznikala v letech příprav pro následné monografické uchopení

  této problematiky pro celý jihočeský region. Některé zde uveřejněné studie svým obsa-

  hem i nemalým rozsahem dokázaly suplovat monografie o pozoruhodných, byť širšímu

  publiku nepříliš známých památkových areálech a společenských souvislostech jejich

  rozvoje – kupříkladu pojednání Jarmily Hansové o lázeňském zámečku v Elbančicích.

  Mnohé příspěvky jsou pozoruhodné svým komparačním potenciálem. Najdeme mezi

  nimi například interpretaci středověkých odpustkových desek z Kájova od Roberta Ši-

  můnka, zpracování barokních nástěnných maleb v opařanské jezuitské rezidenci od

  Jany Kunešové a Martina Mádla, uvedení nově restaurované výzdoby Ro žmberské brá-

  ny ve Vyšším Brodě do povědomí odborné obce, kterého se zhostil Roman Lavička,

  zachycení historických proměn exponovaného českokrumlovského letohrádku Bellarie

  publikované Lenkou Šabatovou, Danielem Šnejdem a Michaelou Špinarovou, seznámení

  s nejcennějšími jihočeskými zvony od Radka Lungy, přehled památek c. a k. vojenské

  historie na Písecku od Martina Zemana či sumáře vývoje českokrumlovské architektury

  a úvahy o proměnlivých podobách exteriérové reklamy z pera Jana Müllera.

  Část z těchto přesahů v sobě nesou i texty v závěrečném oddílu nazvaném Relationes.

  Čtenáři z nich získávali přehled o aktuálním dění v památkové péči, významnějších ob-

  novách a restaurátorských zásazích, průzkumech, dokumentačních pracích či výstav-

  ních projektech. Od šestého čísla, které vyšlo v roce 2015, pro tuto rubriku připravovala

  pravidelný výběrový přehled o nově prohlášených kulturních památkách Jana Štorková.

  Z důvodu institucionální snahy o celostátní sjednocení vydavatelských aktivit, která

  vyústila ve vznik nového recenzovaného časopisu Památky (v jehož řadě je každoročně

  plánováno jedno jihočeské číslo, první právě držíte v ruce), bylo z rozhodnutí generálního

  ředitelství NPÚ vydávání sborníku Památky jižních Čech ukončeno. Třináctileté úsilí, kte-

  ré si našlo poměrně ustálený okruh čtenářů a zvolna se mu dařilo zakládat specifickou

  publikační tradici, vedení stále centralizovanější instituce nepovažovalo – a jistě na to

  mělo plné právo – za natolik důležité, aby mu mohlo poskytnout prostor pro další růst.

  Dvoutisící dvacátá čtvrtá tisková strana sborníku tak sice byla poslední, neznamená

  to ale, že by jeho čtenáři „osiřeli“. Přejme si, aby nový časopis vlil nový elán do žil jeho

  autorů, redaktorů a zejména čtenářů. A aby svým trváním překonal nejen třináctiletí

  Památek jižních Čech.

  Vážení příznivci jihočeských památek, pevně věřím, že se máte na co těšit!

  Bibliografie

  TUTELAE MEMORIA

  GAŽI, Martin, Boletický kostel sv. Mikuláše pod vojenskou správou. Příspěvek k poznání

  památkové (ne)péče o militarizovanou krajinu druhé poloviny 20. století, Památky jižních Čech,

  2016, roč. 7, s. 23–45.

  GAŽI, Martin, Hrobka rodiny Rosenauerů v Českých Budějovicích. Konzervátorův marný boj

  o zachování „politicky neúnosné“ památky v letech 1958–1962, Památky jižních Čech, 2017,

  roč. 8, s. 29–35.

  GAŽI, Martin, Jak „zvýšit kulturní úroveň návštěvníků Prachaticka“? K mobiliáři kostela sv. Petra

  a Pavla ve Starých Prachaticích, Památky jižních Čech, 2010, roč. 3, s. 18–33.

  GAŽI, Martin, Když Vltava stoupala… Ze zákulisí přemístění kostela sv. Bartoloměje v Červené na

  Písecku: 1958–1964, Památky jižních Čech, 2014, roč. 5, s. 9–27.

  GAŽI, Martin, Modernizace Písku, zánik Portyče a památková péče v socialistických koncích,

  Památky jižních Čech, 2018, roč. 9, s. 11–50.

  GAŽI, Martin, Restaurování pozdně gotické výzdoby „svatební síně“ na hradě Zvíkov v roce 1976,

  Památky jižních Čech, 2015, roč. 6, s. 68–75.

• Strana 192-193

  památky 1/2022/1 191190 památky 1/2022/1

  HAVLICE, Jiří, Sídlo nobility, či refugium? Zaměření a dokumentace hradiště na Hradišťském vrchu

  u Kaplice, Památky jižních Čech, 2008, roč. 1, s. 43–47.

  HAVLICE, Jiří, Středověké dlaždice z kostela sv. Mikuláše v Boleticích, Památky jižních Čech, 2010,

  roč. 3, s. 71–86.

  HAVLICE, Jiří, Zaniklá věž hradu Nové Hrady, Památky jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 51–62.

  HLINOMAZ, Milan, Heraldika kláštera Vyšší Brod. K jubileu 750. výroč. založení cisterciáckého

  opatství, Památky jižních Čech, 2009, roč. 2, s. 47–61.

  HONYS, Vít, Relikty vlivů pasovského varhanářství v barokní varhanářské produkci jižních Čech,

  Památky jižních Čech, 2008, roč. 1, s. 95–103.

  HONYS, Vít – KADEŘÁBEK, Vít, Varhany arciděkanského kostela sv. Jakuba v Týně nad Vltavou.

  Památník nenaplněného pokusu o nástroj středoevropského významu, Památky jižních Čech,

  2010, roč. 3, s. 103–122.

  HUNČOVSKÝ, Tomáš, Lhenická kašna. „Pro bono publico“ městečka na konci 18. a v polovině

  19. století, Památky jižních Čech, 2014, roč. 5, s. 97–104.

  HUNČOVSKÝ, Tomáš, Petr z Lindy a založení augustiniánského kláštera v Borovanech mezi tradicí

  a výzkumem, Památky jižních Čech, 2017, roč. 8, s. 83–98.

  IVANEGA, Jan, K dějinám bělohůreckého kostela sv. Štěpána v baroku a počátkům díla Františka

  Jakuba Prokyše v jižních Čechách, Památky jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 81–98.

  KINDLMANN, Petr, Nově nalezené předlohy ke štukům a nástěnným malbám vily Kratochvíle,

  Památky jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 63–80.

  KOVÁŘ, Daniel, Z minulosti českobudějovického domu U Ferusů, Památky jižních Čech, 2013,

  roč. 4, s. 99–113.

  KOVÁŘ, Daniel – LANGWAIL, Ladislav, Zlatá stoka v Českých Budějovicích. Půl tisíciletí od vzniku

  umělého napájecího kanálu pro městské rybníky, Památky jižních Čech, 2020, roč. 10, s. 37–45.

  KUNEŠOVÁ, Jana – MÁDL, Martin, Malířská výzdoba jezuitské rezidence a kostela sv. Františka

  Xaverského v Opařanech, Památky jižních Čech, 2009, roč. 2, s. 87–120.

  LAVIČKA, Roman, Rožmberská brána cisterciáckého kláštera Vyšší Brod. Historie, rekonstrukce

  a restaurování fasád v letech 2014–2016, Památky jižních Čech, 2017, roč. 8, s. 116–134.

  LAVIČKA, Roman, Věž kostela sv. Václava ve Velešíně, Památky jižních Čech, 2010, roč. 3, s. 87–95.

  LUNGA, Radek, Zvony na jihu Čech, Památky jižních Čech, 2015, roč. 6, s. 143–175.

  MÜLLER, Jan, Architekt Bohumil Böhm a jeho českokrumlovské kino Družba, Památky jižních

  Čech, 2016, roč. 7, s. 149–155.

  MÜLLER, Jan, Český Krumlov na konci „dlouhého 19. století“: 1890–1918, Památky jižních Čech,

  2017, roč. 8, s. 65–82.

  MÜLLER, Jan, Drobnosti k dějinám plešivecké papírny v Českém Krumlově, Památky jižních Čech,

  2008, roč. 1, s. 55–58.

  MÜLLER, Jan, Nacionálně socialistická architektura v Českém Krumlově: 1939–1945, Památky

  jižních Čech, 2016, roč. 7, s. 136–148.

  MÜLLER, Jan, „Reklama byla, jest a bude, pokud lidstvo nezahyne…“ O českobudějovické

  a pražské venkovní reklamě v minulosti a dnes, Památky jižních Čech, 2014, roč. 5, s. 61–96.

  OURODA, Vlastislav, Zámek v Zálší. Základní stavebněhistorické informace, Památky jižních Čech,

  2008, roč. 1, s. 48–54.

  OURODOVÁ-HRONKOVÁ, Ludmila, Servitské obrazové cykly v Nových Hradech a jejich

  restaurování, Památky jižních Čech, 2010, roč. 3, s. 123–149.

  PROKOPOVÁ, Zdeňka, „Kájovská Matko milosti, mor, drahotu odvrať od nás!“ Nález barokních

  dokumentů a devocionálií ve věži poutního kostela v Kájově, Památky jižních Čech, 2020, roč. 10,

  s. 141–157.

  ŘÍHOVÁ, Vladislava – KŘENKOVÁ, Zuzana – KLAZAR, Josef, Mozaika pro kostel Panny Marie

  Růžencové v Českých Budějovicích. Ke spolupráci Viktora Foerstera, Pantaleona Majora

  a Desideria Lenze, Památky jižních Čech, 2017, roč. 8, s. 135–149.

  SALAVA, Jan, Telčské souvislosti renesanční přestavby zámku Komařice, Památky jižních Čech,

  2015, roč. 6, s. 131–142.

  STEINOVÁ, Iva, Židovský hřbitov v Dubu u Prachatic, Památky jižních Čech, 2020, roč. 10, s. 95–112.

  STEINOVÁ, Iva, Židovský hřbitov v Jindřichově Hradci, Památky jižních Čech, 2015, roč. 6, s. 110–130.

  STEINOVÁ, Iva, Židovský hřbitov v Jistebnici, Památky jižních Čech, 2016, roč. 7, s. 47–67.

  STEINOVÁ, Iva, Židovský hřbitov v Milevsku, Památky jižních Čech, 2017, roč. 8, s. 46–64.

  STEINOVÁ, Iva, Židovský hřbitov v Radeníně, Památky jižních Čech, 2018, roč. 9, s. 101–120.

  ŠABATOVÁ, Lenka – ŠNEJD, Daniel – ŠPINAROVÁ, Michaela, Letohrádek Bellarie

  v českokrumlovské zámecké zahradě, Památky jižních Čech, 2016, roč. 7, s. 79–114.

  ŠANDA, Martin, Martinelli, či Bayer? Jedna kapitola ze stavebních dějin loveckého zámku Ohrada,

  Památky jižních Čech, 2010, roč. 3, s. 96–102.

  ŠIMŮNEK, Robert, Pozdně středověké odpustkové desky z Kájova, Památky jižních Čech, 2008,

  roč. 1, s. 111–135.

  GAŽI, Martin, Rožmberk pod Vltavou, Dívčí Kámen na ostrově. K záměrům dokončení Vltavské

  kaskády v druhé polovině 20. století, Památky jižních Čech, 2015, roč. 6, s. 33–67.

  HÁJEK, Pavel, Památkový fond jižních Čech v posledních třech desetiletích, Památky jižních Čech,

  2020, roč. 10, s. 11–35.

  HANSOVÁ, Jarmila, „Šeredná“ pultová střecha a „mimořádně krásný“ obraz prachatických hradeb.

  Příklad praxe státní památkové péče v letech 1924–1938, Památky jižních Čech, 2016, roč. 7,

  s. 13–22.

  HANSOVÁ, Jarmila, Kanceláře, nebo vězení? Jak schwarzenberský starý zámek Libějovice „hrozil

  zřícením“ a „čekal na lepší časy“, Památky jižních Čech, 2017, roč. 8, s. 13–28.

  HANSOVÁ, Jarmila – Zuzáková, Eva, Barokní knihovní skříně z kláštera Lnáře po „akci K“, Památky

  jižních Čech, 2015, roč. 6, s. 76–91.

  KOVÁŘ, Daniel, Dva smutné příběhy věží z doby likvidace českobudějovických městských hradeb,

  Památky jižních Čech, 2015, roč. 6, s. 13–21.

  KREJČŮ, Aleš, Půlstoletí památkové péče v jižních Čechách. K výročí. první zákonné úpravy pro

  ochranu kulturních památek a vzniku jejího institucionálního zajištění, Památky jižních Čech,

  2008, roč. 1, s. 9–41.

  LAVIČKA, Roman, Hřbitovní zeď v Albrechticích nad Vltavou. Zrcadlo památkové péče druhé

  poloviny 20. století, Památky jižních Čech, 2009, roč. 2, s. 9–40.

  MAREŠOVÁ, Jana, „Byl již všude vítán jako známý…“ Schwarzenberský památkář Jan Sedláček,

  Památky jižních Čech, 2015, roč. 6, s. 22–28.

  MÜLLER, Jan, Českokrumlovský archivář, starosta a památkář Karl Tannich, Památky jižních Čech,

  2015, roč. 6, s. 29–32.

  MÜLLER, Jan, O malíři a restaurátorovi Tomáši Peterkovi (1882–1962), Památky jižních Čech, 2009,

  roč.

  2, s. 41–45.

  MÜLLER, Jan, Půlstoletí stavební kultury v Českém Krumlově: 1945–1995, Památky jižních Čech,

  2018, roč. 9, s. 51–65.

  OURODA, Vlastislav, Kde vzít břidlici? Drobná sonda do praxe oprav stavebních památek

  v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století (kostely sv. Petra a Pavla ve Starých Prachaticích

  a Nanebevzetí Panny Marie ve Vyšším Brodě), Památky jižních Čech, 2010, roč. 3, s. 9–17.

  OURODA, Vlastislav, Velké potíže „Malé Hluboké“. K historii devastace zámku Český Rudolec,

  Památky jižních Čech, 2014, roč. 5, s. 28–37.

  STORM, Vojtěch, Památkářské úsilí na Českobudějovicku v letech 1970–1987. Kronika a poznámky

  okresního konzervátora, Památky jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 9–35.

  STUDIA

  ADÁMEK, Jan, K renesanční výmalbě kostela sv. Václava v Písku, Památky jižních Čech, 2016,

  roč. 7, s. 68–78.

  BABICKÁ, Veronika – ŠPINAROVÁ, Michaela – MÜLLER, Jan, Zámek Červený Újezdec, Památky

  jižních Čech, 2009, roč. 2, s. 121–133.

  BLOCH, Jiří, Českokrumlovské stropy zdobené pletenci, Památky jižních Čech, 2014, roč. 5, s. 105–117.

  BLOCH, Jiří – ELIŠKA, Jan – ŠPINAROVÁ, Michaela – BABICKÁ, Veronika, Fasády starého zámku

  v Libějovicích, Památky jižních Čech, 2017, roč. 8, s. 99–115.

  BROŽ, Vojtěch – SÁMEL, Ivan, Renesanční zámecká kuchyně v severovýchodním křídle

  vimperského Horního zámku, Památky jižních Čech, 2018, roč. 9, s. 121–137.

  FRANC, Jiří, „Pohlédne-li na mě Bůh, rozkvetu.“ K emblematice obrazu Pětisté výročí založení

  cisterciáckého kláštera Vyšší Brod, Památky jižních Čech, 2009, roč. 2, s. 62–86.

  GAŽI, Martin, Světci na zem padlí. K historii a restaurování bočního oltáře Panny Marie Loretánské

  v kapli sv. Jana Nepomuckého v Horosedlech, Památky jižních Čech, 2008, roč. 1, s. 105–110.

  GAŽI, Martin, Výzdoba knihovny a letního refektáře ve vyšebrodském klášteře druhé poloviny

  18. století, Památky jižních Čech, 2016, roč. 7, s. 115–135.

  GAŽI, Martin – LAVIČKA, Roman, Vznik a rozvoj barokního poutního místa Klokoty u Tábora,

  Památky jižních Čech, 2020, roč. 10, s. 113–140.

  HÁJEK, Pavel – HANSOVÁ, Jarmila – KOHLÍČEK, Zdeněk, Kaplický potok. Součást připravované

  národní kulturní památky Šumavské plavební kanály, Památky jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 37–50.

  HANSOVÁ, Jarmila, Barokní lázně Elbančice a co po nich zbylo, Památky jižních Čech, 2020,

  roč. 10, s. 46–94.

  HANSOVÁ, Jarmila, Osudy mostu ve Zlaté Koruně, Památky jižních Čech, 2010, roč. 3, s. 35–44.

  HANSOVÁ, Jarmila, Renesanční vodní mlýn u Holubova po přestavbě roku 1929, Památky jižních

  Čech, 2010, roč. 3, s. 45–60.

  HANSOVÁ, Jarmila – OURODA, Vlastislav – BABICKÁ, Veronika, Kamenný domek v areálu

  čižkrajické tvrze, Památky jižních Čech, 2009, roč. 2, s. 134–147.

  HANZAL, Jiří, Cikánské varovné tabule z Nových Hradů v kontextu Svaté říše římské a českých

  zemí, Památky jižních Čech, 2010, roč. 3, s. 150–165.

• Strana 194-195

  památky 1/2022/1 193192 památky 1/2022/1

  ŠNEJD, Daniel – HANSOVÁ, Jarmila, Nález středověkého špýcharového domu v usedlosti čp. 6

  v Záluží na Českokrumlovsku, Památky jižních Čech, 2008, roč. 1, s. 66–76.

  ŠNEJD, Daniel – HANSOVÁ, Jarmila, Roubenka čp. 12 v Zubčicích. Proměna domku pro mrzáka ve

  zmrzačenou památku, Památky jižních Čech, 2008, roč. 1, s. 59–65.

  ŠPINAROVÁ, Michaela – HANSOVÁ, Jarmila – BABICKÁ, Veronika, Poutní kaple ve Studenci

  a v Rožmitále na Šumavě, Památky jižních Čech, 2008, roč. 1, s. 77–94.

  TUMA, David, Kačeník mezi rybníky Malý a Velký Tisý na Třeboňsku. Historie zařízení k odchytu

  divokých kachen a výsledky terénního výzkumu, Památky jižních Čech, 2017, roč. 8, s. 37–45.

  TUMA, David, Kolenecká obora. Průzkum a dokumentace zaniklého pozdně barokního zařízení pro

  chov zvěře, Památky jižních Čech, 2015, roč. 6, s. 93–109.

  TUMA, David, Stará obora v Hluboké nad Vltavou. Z historie obornictví v jižních Čechách, Památky

  jižních Čech, 2014, roč. 5, s. 39–60.

  ZEMAN, Martin, Památky vojenské historie podunajské monarchie na Písecku. Vojenské hřbitovy,

  hroby, pomníky a památníky, Památky jižních Čech, 2018, roč. 9, s. 67–100.

  ZEMAN, Martin, Zemský hřebčinec v Písku, Památky jižních Čech, 2010, roč. 3, s. 61–70.

  RELATIONES

  CICHROVÁ, Kateřina, Dámská vycházková a plesová garderoba z druhé poloviny 19. století

  a počátku 20. století na zámku Český Krumlov, Památky jižních Čech, 2008, roč. 1, s. 168–174.

  CICHROVÁ, Kateřina, Delfínový kabinet z majetku Adalberta Stiftera na zámku Hluboká, Památky

  jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 200–207.

  CICHROVÁ, Kateřina, Tapiserie Hostina u Kalypsó na zámku Jindřichův Hradec a její restaurování,

  Památky jižních Čech, 2009, roč. 2, s. 184–190.

  CICHROVÁ, Kateřina, Tapiserie Kristus ochraňuje hříšníka před žádostmi světa, Památky jižních

  Čech, 2008, roč. 1, s. 165–167.

  CICHROVÁ, Kateřina – LIPSKÁ, Vladimíra – ZMEŠKAL, Martin, Restaurování rokokových saní na

  zámku Český Krumlov, Památky jižních Čech, 2009, roč. 2, s. 173–183.

  EHRLICH, Marek – GERŠLOVÁ, Dagmar – HAVLICE, Jiří – LAVIČKA, Roman – LIŠKA, Radek –

  ŠNEJD, Daniel – VINAŘOVÁ, Alena, Z nejvýznamnějších průzkumů, oprav a restaurování

  kulturních památek na jihu Čech, Památky jižních Čech, 2015, roč. 6, s. 210–223.

  EHRLICH, Marek – PAVLÁTOVÁ, Marie, Obnova naučné stezky v Terčině údolí u Nových Hradů,

  Památky jižních Čech, 2008, roč. 1, s. 137–138.

  ELIŠKA, Jan – GERŠLOVÁ, Dagmar – LAVIČKA, Roman – KOTRBA, Petr – OURODOVÁHRONKOVÁ,

  Ludmila, Z nejvýznamnějších oprav a restaurování kulturních památek na jihu Čech, Památky

  jižních Čech, 2017, roč. 8, s. 204–219.

  ERBANOVÁ, Eva, Památník a muzeum dělnického revolučního hnutí jižních Čech v Českých

  Budějovicích, Památky jižních Čech, 2017, roč. 8, s. 171–179.

  ERBANOVÁ, Eva, Plavecký stadion v Českých Budějovicích, Památky jižních Čech, 2016, roč. 7,

  s. 199–204.

  EXNER, Jaroslav, Umělecká výzdoba lhenické základní školy, Památky jižních Čech, 2016, roč. 7,

  s. 205–211.

  GAŽI, Martin, Vimperská madona v 18. století, Památky jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 180–185.

  GERŠLOVÁ, Dagmar, Restaurování historických divadelních opon z Radomyšle, Bavorova

  a Netolic, Památky jižních Čech, 2015, roč. 6, s. 195–200.

  GERŠLOVÁ, Dagmar, Soupis procesních korouhví a nebes na jihu Čech, Památky jižních Čech,

  2017, roč. 8, s. 191–203.

  GERŠLOVÁ, Dagmar, Vodňanský obraz Panny Marie Montserratské, Památky jižních Čech, 2008,

  roč. 1, s. 159–164.

  HÁJEK, Václav, Obnova čakovské fary, Památky jižních Čech, 2020, roč. 10, s. 168–171.

  HANSOVÁ, Jarmila, Dvě tváře diktatury pod jednou střechou. Nálezy nástěnných maleb

  propagujících NSDAP a SNB v areálu českokrumlovského zámku, Památky jižních Čech, 2016,

  roč. 7, s. 192–198.

  HAVLICE, Jiří, Archeologický výzkum vimperského Horního zámku a přilehlých zahrad. Předběžná

  zpráva o průběhu a výsledcích výzkumů prováděných v letech 2016–2018, Památky jižních Čech,

  2018, roč. 9, s. 139–144.

  HAVLICE, Jiří, Studna hradu Nové Hrady, Památky jižních Čech, 2014, roč. 5, s. 119–127.

  HLINOMAZ, Milan – ŠKODA, Jan, Dosud neznámý náhrobník ve vyšebrodském klášteře, Památky

  jižních Čech, 2009, roč. 2, s. 169.

  HONYS, Vít, Záchrana rancířovských varhan, Památky jižních Čech, 2017, roč. 8, s. 180–185.

  JAVORSKÝ, David, Nový trend v užití dřevěných šindelů na historických objektech, Památky jižních

  Čech, 2018, roč. 9, s. 166–171.

  KOHOUTEK, Petr, Obnova zámku Vodice po požáru, Památky jižních Čech, 2010, roč. 3, s. 182–185.

  KOHOUTEK, Petr, Oprava střechy táborského kostela Proměnění Páně, Památky jižních Čech,

  2008, roč. 1, s. 147–149.

  KOLÁŘOVÁ, Zdeňka, Studna ve sklepení hradu Landštejn. Předběžná zpráva o archeologickém

  výzkumu, Památky jižních Čech, 2020, roč. 10, s. 162–165.

  KOVÁŘ, Daniel, Heraldické připomínky rodu Klariců ve výzdobě českobudějovické architektury,

  Památky jižních Čech, 2016, roč. 7, s. 176–181.

  KOVÁŘ, Daniel, Povážlivý stav raně novověkého popraviště u Rožmberka nad Vltavou, Památky

  jižních Čech, 2020, roč. 10, s. 159–161.

  LAVIČKA, Roman – HANSOVÁ, Jarmila – VOJTĚCHOVSKÝ, Jan – GERŠLOVÁ, Dagmar,

  Z nejvýznamnějších průzkumů a restaurování kulturních památek na jihu Čech, Památky jižních

  Čech, 2018, roč. 9, s. 172–189.

  LAVIČKA, Roman – OURODOVÁHRONKOVÁ, Ludmila – THIMOVÁ, Danuše – GERŠLOVÁ, Dagmar,

  K rehabilitaci areálu klášterů v Českém Krumlově, Památky jižních Čech, 2016, roč. 7, s. 163–175.

  LAVIČKA, Roman – VINAŘOVÁ, Alena – GERŠLOVÁ, Dagmar, Z nejvýznamnějších oprav

  a restaurování kulturních památek na jihu Čech, Památky jižních Čech, 2016, roč. 7, s. 215–219.

  MACHULA, Jan, Dříky pohárů s motivem lví hlavy z hradu Landštejn, Památky jižních Čech, 2015,

  roč. 6, s. 201–206.

  MACHULA, Jan, Nález dýmky typu Jonaspfeife na hradě Landštejně, Památky jižních Čech, 2017,

  roč. 8, s. 186–190.

  MALÍK, Stanislav, Bývalý klášter Borovany – jeho regenerace a revitalizace, Památky jižních Čech,

  2017, roč. 8, s. 151–162.

  MASARYK, Josef, Obnova bývalé kovárny a ledárny v areálu českokrumlovského zámku, Památky

  jižních Čech, 2009, roč. 2, s. 156–160.

  MASARYK, Josef, Obnova fasád zámku Hluboká, Památky jižních Čech, 2008, roč. 1, s. 139–146.

  MIKEŠ, Jan, Nová instalace v jindřichohradeckém zámku, Památky jižních Čech, 2017, roč. 8,

  s. 163–170.

  MÜLLER, Jan, K českokrumlovským stavebním plánům klasicistní doby a jejich autorům: 1780–1850,

  Památky jižních Čech, 2015, roč. 6, s. 190–194.

  MÜLLER, Jan, K reflexi romantické gotiky a novogotiky na jihu Čech, Památky jižních Čech, 2013,

  roč. 4, s. 151–169.

  MÜLLER, Jan, O kulturním potenciálu přírodního parku Poluška, Památky jižních Čech, 2013,

  roč. 4, s. 115–123.

  MÜLLER, Jan, Projektanti a stavitelé v Českém Krumlově. 1918–1938, Památky jižních Čech, 2014,

  roč. 5, s. 149–155.

  MÜLLER, Jan, Přemítání o Samsonovi a jeho českobudějovické kašně, Památky jižních Čech,

  2010, roč. 3, s. 167–169.

  OURODA, Vlastislav – KÁPL, Michal – NOVOTNÁ, Hana, Nová zjištění ke stavebnímu vývoji

  panského sídla v Budkově na Jindřichohradecku, Památky jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 135–144.

  OURODOVÁHRONKOVÁ, Ludmila, K tvorbě nové instalace letního apartmá Jiřího II. Buquoye na

  hradě Rožmberk, Památky jižních Čech, 2010, roč. 3, s. 186–196.

  OURODOVÁHRONKOVÁ, Ludmila, Poodhalená tajemství obrazu Panny Marie Klokotské, Památky

  jižních Čech, 2014, roč. 5, s. 168–175.

  OURODOVÁHRONKOVÁ, Ludmila, Restaurování reliktů vybavení kaple na Křížové hoře u Českého

  Krumlova, Památky jižních Čech, 2014, roč. 5, s. 156–167.

  OURODOVÁHRONKOVÁ, Ludmila, Sochy římovské pašijové cesty v Borovanech, Památky jižních

  Čech, 2010, roč. 3, s. 175–177.

  OURODOVÁHRONKOVÁ, Ludmila, Záchrana obrazu schwarzenberského rodokmenu na zámku

  Český Krumlov, Památky jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 192–199.

  PÁLKOVÁ, Naděžda, Českobudějovický měšťanský dům v Kanovnické ulici čp. 76, Památky jižních

  Čech, 2010, roč. 3, s. 178–181.

  PÁLKOVÁ, Naděžda, Obnova hrobky schwarzenberské sekundogenitury v areálu zámku Orlík,

  Památky jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 170–175.

  PÁLKOVÁ, Naděžda – HAVLICE, Jiří, Průzkum a obnova solnice v Českých Budějovicích, Památky

  jižních Čech, 2020, roč. 10, s. 172–174.

  PAVLÁTOVÁ, Marie – OLŠAN, Jiří, Krajinářský park v Červeném Dvoře, Památky jižních Čech,

  2016, roč. 7, s. 157–162.

  PROKEŠOVÁ, Zdeňka, Záchranný archeologický výzkum na zámku Červená Lhota, Památky

  jižních Čech, 2009, roč. 2, s. 149–152.

  PROKOPOVÁ, Zdeňka, „Ježíši s Marií Matkou tvou, poroučím ti s tělem duši mou.“ Soubor

  barokních předmětů pro duchovní ochranu v Románské komoře na zámku Český Krumlov,

  Památky jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 186–191.

  PROKOPOVÁ, Zdeňka, Návesní kaple sv. Václava v Domaníně nově prohlášena za kulturní

  památku, Památky jižních Čech, 2008, roč. 1, s. 156–158.

  STORM, Vojtěch, Znak orlické linie rodu Schwarzenbergů, Památky jižních Čech, 2016, roč. 7,

  s. 212–214.

• Strana 196-197

  památky 1/2022/1 195194 památky 1/2022/1

  ŠLECHTA, Jindřich, Horažďovice a Oplakávání Krista z Korkusovy Huti. K přesunům uměleckých

  děl v jihozápadních Čechách, Památky jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 176–179.

  ŠNEJD, Daniel, Nález dymné jizby v domě čp. 15 v Hořicích na Šumavě, Památky jižních Čech,

  2009, roč. 2, s. 161–168.

  ŠNEJD, Daniel, Obnova dvou štítových průčelí renesančního zámku Pole u Kadova, Památky

  jižních Čech, 2013, roč. 4, s. 124–134.

  ŠPINAROVÁ, Michaela – BLOCH, Jiří – BABICKÁ, Veronika, Středověká výzdoba vjezdové a vstupní

  brány venkovské usedlosti čp. 1 v Horním Třeboníně, Památky jižních Čech, 2018, roč. 9, s. 145–151.

  ŠPINAROVÁ, Michaela – BLOCH, Jiří, Dřevěná rámová konstrukce v českokrumlovském

  měšťanském domě. K průzkumu v Rooseveltově ulici čp. 29 po požáru, Památky jižních Čech,

  2020, roč. 10, s. 175–187.

  ŠTORKOVÁ, Jana, Bechyňská duha. Železobetonový most přes Lužnici národní kulturní památkou,

  Památky jižních Čech, 2014, roč. 5, s. 128–133.

  ŠTORKOVÁ, Jana, Výběr z kulturních památek nově prohlášených v roce 2014, Památky jižních

  Čech, 2015, roč. 6, s. 207–209.

  ŠTORKOVÁ, Jana, Výběr z kulturních památek nově prohlášených v roce 2015, Památky jižních

  Čech, 2016, roč. 7, s. 220–223.

  ŠTORKOVÁ, Jana, Výběr z kulturních památek nově prohlášených v roce 2016, Památky jižních

  Čech, 2017, roč. 8, s. 220–223.

  ŠTORKOVÁ, Jana, Výběr z kulturních památek nově prohlášených v roce 2017, Památky jižních

  Čech, 2018, roč. 9, s. 190–199.

  ŠTORKOVÁ, Jana, Výběr z kulturních památek nově prohlášených v roce 2018, Památky jižních

  Čech, 2020, roč. 10, s. 188–191.

  THIMOVÁ, Danuše, Areál klášterů v Českém Krumlově a jeho plánované využití, Památky jižních

  Čech, 2013, roč. 4, s. 145–150.

  THIMOVÁ, Danuše, Konzervace fasád tvrze ve Vlksicích, Památky jižních Čech, 2009, roč. 2,

  s. 153–155.

  THIMOVÁ, Danuše, Obnova areálu mlýna v Hoslovicích, Památky jižních Čech, 2008, roč. 1,

  s. 150–153.

  TRMALOVÁ, Olga, Malířský rukopis a technika malby Johanna Georga Hamiltona. K výsledkům

  restaurátorského průzkumu deseti portrétů koní ze sbírek zámku Hluboká, Památky jižních Čech,

  2010, roč. 3, s. 197–207.

  TROJÁKOVÁ, Michaela, Zánik a obnova roubených stavebních památek na Šumavě, Památky

  jižních Čech, 2018, roč. 9, s. 152–165.

  TROUP, Zdeněk, Hraniční kameny v Novohradských horách a na Šumavě, Památky jižních Čech,

  2015, roč. 6, s. 177–189.

  VAVERKOVÁ, Zuzana, Italská inspirace na zámku Hluboká. K předlohám a restaurování luceren

  před vstupním mostem, Památky jižních Čech, 2009, roč. 2, s. 170–172.

  VINAŘOVÁ, Alena, Obnova pláště a krovu poutního kostela v Kájově, Památky jižních Čech, 2020,

  roč. 10, s. 166–167.

  VINAŘOVÁ, Alena, Rekonstrukce kovárny v Nových Hradech v letech 2001–2003, Památky jižních

  Čech, 2008, roč. 1, s. 154–155.

• Strana 198

  196 památky 1/2022/1

  Památky

  Jižní Čechy

  1/2022/1

  Redakce

  Mgr. Martin Gaži

  Redakční spolupráce

  PhDr. Jitka Balcarová, Ph.D.

  Mgr. Milan Kudyn

  MgA. Gabriela Zelenková

  Redakční rada

  PhDr. Jitka Balcarová, Ph.D. (předsedkyně)

  MgA. Gabriela Zelenková (tajemnice)

  redakční okruh jižní Čechy

  Mgr. Zdeněk Bezecný, Ph.D.

  PhDr. Daniel Kovář

  PhDr. Jan Šimánek

  Mgr. Martin Gaži

  Ing. Daniel Šnejd

  redakční okruh západní Čechy

  PhDr. Eva Dittertová

  Ing. arch. Petr Domanický

  Mgr. Pavel Kodera, Ph.D.

  doc. Mgr. Karel Nováček, Ph.D.

  Mgr. Radek Široký, Ph.D.

  Bc. Lukáš Smola

  Mgr. Petr Sokol

  redakční okruh východní Čechy

  doc. Mgr. Petr Grulich, Ph.D.

  Mgr. Ladislav Hloušek

  doc. PhDr. Vladimír Hrubý

  Mgr. Radek Pokorný

  Ing. Jiří Slavík

  PhDr. Zuzana Vlasáková

  redakční okruh Morava

  Mgr. Michal Kamp

  Mgr. Petr Odehnal, Ph.D.

  Mgr. David Valůšek

  Mgr. Petr Žákovský, Ph.D.

  Mgr. Jan Matyáš, Ph.D.

  redakční okruh Morava a Slezsko

  doc. RNDr. Petr Bednář, Ph.D.

  Mgr. Miroslav Kindl, Ph.D.

  prof. PhDr. Irena Korbelářová, Dr.

  doc. Mgr. Petr Kozák, Ph.D.

  dott. Jana Michalčáková, Ph.D. et Ph.D.

  doc. PhDr. Andrea Pokludová, Ph.D.

  PhDr. Dalibor Prix, CSc.

  Mgr. Jana Koudelová, Ph.D.

  prof. PhDr. Ing. arch. Miloš Matěj, Ph.D. et Ph.D.

  Mgr. Michaela Ryšková

  Mgr. Martin Strakoš

  Mgr. Michal Zezula, Ph.D.

  Recenzovaný časopis

  Vydává Národní památkový ústav s finanční podporou

  Ministerstva kultury České republiky (IP DKRVO).

  Periodicita 5x ročně v tištěné a elektronické verzi

  Evidenční číslo MK ČR E 24309

  ISSN 2788-0435

  Sídlo a IČ redakce

  Národní památkový ústav, Valdštejnské nám. 162/3

  118 01 Praha 1 – Malá Strana, IČ 75032333

  Kontaktní e-mail: pamatky.gnr@npu.cz

  Webové stránky časopisu s požadavky na formální

  úpravu textů: http://www.pamatky.npu.cz

  Pokyny pro autory příspěvků:

  http://www.pamatky.npu.cz

  Za původnost a věcnou správnost uveřejněných

  příspěvků odpovídají autoři.

  Články a studie procházejí nezávislým

  recenzním řízením.

  Překlady: Eva Pardoe

  Jazykové korektury: Mgr. Jana Válková

  Obálka: Kateřina Landová

  Layout: Kateřina Landová

  Grafická úprava a sazba: Kateřina Landová

  Tisk: fronte s.r.o., Studánecká 1120, 530 03 Pardubice

  Distribuce: Knihkupectví NPÚ, Na Perštýně 12, 140 00

  Praha 1 – Staré Město, tel.: 234 653 331, 739 752 968,

  e-mail: prodejna.praha@npu.cz

  Informace o nabídce titulů vydaných NPÚ:

  https://www.npu.cz/knihkupectvi

  © Národní památkový ústav, Praha 2022

  Vyšlo 27. 9. 2022.

• Strana 199

• Strana 200

  ISSN 2788-0435

  ČLÁNKY A STUDIE

  Nádvoří královského paláce hradu Zvíkova před Marchettiho rekonstrukcí

  v osmdesátých letech 19. století

  Špitály ve Vyšším Brodě. Historické stavby v kontextu několikasetletých dějin

  charity a památkové péče druhé poloviny 20. století

  Židovský hřbitov v Kolodějích nad Lužnicí

  Egenberská a schwarzenberská knižní sbírka ve světle archivních pramenů

  a provenienčního průzkumu českokrumlovské zámecké knihovny

  ZE SVĚTA PAMÁTEK

  Z historie památkové péče

  Památkářským elévem na jihočeském krajském středisku konce šedesátých

  a počátku sedmdesátých let 20. století

  Obnovy a restaurování

  Konzervace zříceniny Karlova Hrádku u Purkarce

  Obnova historické budovy školy ve Vimperku

  Pohřební kočár na židovském hřbitově v Jindřichově Hradci

  Neobjevené památky

  Mirkovice čp. 1. K osudu nejstaršího známého vesnického domu v Česku

  www.npu.cz