Strana 140-141
památky 1/2022/1 139138 památky 1/2022/1
↑ Obr. 3. Vimperk, měšťanská dívčí škola, řez, Victor Schwerdtner, 1897, zdroj: SOkA Prachatice, Archiv
města Vimperk, Dívčí měšťanská škola, školní kronika 1896–1915, příloha
↑ Obr. 4. Vimperk, Pražská čp. 167, základní škola, uliční fasáda na počátku obnovy, foto: autor, 2017
zásadní urbanistický základ městského parku a nástupního prostoru potenciální prome-
nády podél řeky Volyňky. Rozvoj školství ve druhé polovině 19. století byl významným
impulsem pro masivní výstavbu chybějící infrastruktury školních budov, obvykle dopro-
vázený zásadními urbanistickými vstupy do autentické struktury nejenom historických
center měst a obcí.
Budova školy ve Vimperku byla postavena pro školské potřeby a k tomuto účelu slouží
doposud. Město Vimperk, vlastník objektu, před několika lety zahájilo jeho postupnou
rekonstrukci, která spočívala zejména ve výměně oken (2008–2016) a obnově střešního
pláště a fasády (2017–2018). Došlo rovněž k obnově omítek v interiéru (2016–2018), kde
se na chodbách a schodištích dochovaly fragmenty původní zdobné výmalby s geo-
metrickými a rostlinnými motivy. Ta byla s ohledem na náročný provoz objektu plně re-
staurována jen v části prostorů, například na stropě vstupní haly. K financování projektu
regenerace objektu město kromě vlastních zdrojů využilo i dotace z externích veřejných
zdrojů (Ministerstva kultury ČR a Jihočeského kraje).
Obnova střešního pláště proběhla standardním způsobem, zahrnujícím zachování původní
konstrukce krovu, její tesařskou opravu, chemickou sanaci a nahrazení stávajících doži-
lých azbestocementových šablon vláknocementovými českými šablonami v grafitovém
odstínu. Rovněž obnova fasády byla realizována metodicky nijak nevybočujícím postupem,
koncentrovala se na odstranění nesoudržných vrstev a jejich nahrazení novou vápennou
omítkou s hladkou štukovou povrchovou úpravou. Většina plastických prvků fasády (římsy,
šambrány a podobně) byla zachována, případně doplněna či obnovena v profilaci shodné
s původní. Koncept řešení barevnosti a tektonického členění fasády se opíral o výsledky
průzkumu dochovaných vrstev fasádních nátěrů a jejich konfrontaci s dokumentací pů
-
vodního architektonického návrhu. S ohledem na velký rozsah plochy fasády, náročnou
dostupnost pro běžnou údržbu i exponovanost nepříznivým povětrnostním vlivům byl apli-
kován tomuto odolnější silikátový fasádní nátěr, který je stejně jako vápno na minerální
bázi. Ostatně doba vzniku stavby koresponduje s obdobím, kdy se silikátové nátěrové
hmoty začaly aplikovat na stavby (silikát byl patentován roku 1878).
Rekonstrukce fasády přinesla několik zajímavých poznatků. V době stavby byla v sute-
rénu objektu, v úrovni parapetu oken, na celou šíři zdiva a po jeho celém vnějším obvodu
aplikována živičná izolace. S ohledem na rozsah vlhkostních map v soklové části zdiva
bylo zřejmé, že při stavbě provedená živičná hydroizolace je i přes své stáří z větší části
funkční, a proto nebyl důvod na tomto stavebně-technickém řešení něco měnit. Přesto
byla na základě požadavku investora v soklové části zdiva použita trasová sanační omítka.
Účinnost tohoto opatření prověří čas. S ohledem na mocnost soklového zdiva a míru jeho
kontaminace minerálními solemi lze předpokládat, že účinnost technologie bude těmito
faktory výrazně limitována. V době realizace původní živičné hydroizolace se nejednalo
o nějaký novátorský experiment, historicky byla aplikace živice jako hydroizolace zdoku-
mentována již i na výrazně starších objektech. Jako standardní technologické řešení se
však začala používat spíše až na počátku 20. století, což bylo dáno dosaženou mírou po-
znání fyzikálních vlastností potřebných surovin, jejich dostupností, specifikací technologie
výroby a vlastní aplikace. Problémy s hydroizolací staveb se do té doby řešily spíše praxí
ověřenými postupy a za pomoci v té době dostupných a známých technologií. Zejména
se jednalo o udržování stabilních vlhkostních poměrů staveb, tj. jejich průběžným tem-
perováním, odvětráním okny nebo průduchy v podlaze, stěnách, druhotně i komínovými
průduchy. Mnohému jistě dopomohla i průběžná údržba, lokální obnova vápenných omítek
a nátěrů, které absorbovaly minerály obsažené ve vzlínající zemní vlhkosti. Dosažení po-
třebného udržitelného vlhkostního režimu se často přizpůsobovala nejenom konstrukční
řešení staveb (včetně zřizování záchytných jímek – studní) či úpravy terénu v jejich okolí,
ale i struktura a dispozice objektů. Kupříkladu větrané sklepy či suterény plnily nepřímo
i funkci vložené vzduchové hydroizolační vrstvy. Jistou míru vlhkosti navíc nelze u histo-
rických objektů a jejich konstrukcí vnímat pouze negativně. Přílišné vysušení historických
konstrukcí s sebou nese riziko urychlení degradace použitých materiálů.
V průběhu snímání nesoudržných vrstev omítek fasády vimperské školy se podařilo
zjistit, že některé stávající okenní otvory byly původně koncipovány jako dveřní, včetně
položení kamenného prahu, a teprve následně dozděny do dnešní podoby a funkce.
Některé otvory byly dokonce zazděny zcela. Tyto úpravy byly zřejmé zejména v parteru
a patře objektu. Původní záměr předpokládal – jak je ostatně patrné i z původní projek-
tové dokumentace – výrazně rozsáhlejší objekt. Směrem do parku byla projektována dvě