Strana 128-129
památky 1/2022/1 127126 památky 1/2022/1
Obr. 10. Třeboň, Svinenská brána po celkové opra-
vě, sgrafitová výzdoba průjezdu, zdroj: NPÚ, ÚOP
v Českých Budějovicích, foto: Jihočeský podnik
pro údržbu památek Tábor, P. Špandl, 1967
tam ležely rozložené v boční lodi. Při jejich odstranění z katedrály se tehdy argumento-
valo nepůvodností umístění. To se ale týkalo i jiných částí mobiliáře, třeba kajetánské
kazatelny, jejíž radikální změnu barevnosti – bez ohledu na její původní podobu – tehdy
prosadil Viktor Kotrba. Ta příliš světlá kazatelna je od té doby v celku interiéru poněkud
„ulétlá“. Zpočátku se vůbec neuvažovalo o tom, že by se měly odstraňovat menší oltáře
u sloupů v lodi, postupně ale převládl názor, že ty části vnitřního vybavení, které nebyly
zapsané v seznamu památek, budou vyklizeny. A to, bohužel, byla chyba památkářská…
Odstraněný byl i tehdejší pel-mel sedadel v lodi a pan Jirkovský zařídil ve Vimperku
zhotovení jednotných ocelo-dřevěných lavic. Rozebrané oltářní architektury pak ležely
na dvoře děkanství – pamatuji se, že jsem tehdy byl za Jirkovským a přesvědčil ho, aby
část z nich použil alespoň na zhotovení pokoncilního oltáře. Podařilo se mi tehdy za-
chránit i masivní mosazné svícny secesních tvarů, které pak stály před novým oltářem.
Nemohl jsem přenést přes srdce, že se to všechno jen tak rozbije a zahodí.
MG: Katolický básník Václav Renč na počátku sedmdesátých let napsal dopis oslavu-
jící čistotu a světlost nové úpravy katedrály. Měl jste tehdy podobné pocity? Vnímali
tehdejší věřící úpravu interiéru jako svým způsobem nadějnou změnu?
AK:
Nadějnou změnou bylo zejména to, že se obětní stůl přiblížil lidem, bylo to možná
o třicet metrů! Ať už byl jakýkoli. Pamatuji se na první oltář čelem k lidu v Čechách –
v Týnském chrámu za P. Jiřího Reinsberga, a ten byl úplně jednoduchý. Chodil jsem tam
jako student. Tam se ale v souvislosti s koncilní reformou žádné starší vnitřní vybavení
nevyhazovalo. A k té čistotě prostoru: myslím, že tehdy bylo skutečně tím hlavním příno-
sem přesunutí oltáře a užívání ambonu. Vnímal jsem to tak, že Boží slovo sestoupilo mezi
lidi, kazatelna mi ho pocitově poněkud vzdalovala. V katedrále jsem bronzem natřené
konstrukce lavic se sedáky ze světlé dýhované dřevotřísky bral jako nová sedadla v auto-
buse. O něco lépe se na nich sedělo, to ale bylo všechno, co se o nich dalo říct. Stýskalo
se mi po odstraněných oltářích a nebyl jsem jistě sám. Na středisku z toho byla nešťastná
Olga Jelínková. Na samém počátku úpravy si asi nikdo nemyslel, že zásah půjde tak dale-
ko. Je možné, že oltáře u sloupů svými předstupni pouze překážely rozvodům s topením
a volila se jednodušší varianta realizace. Ta postupná radikalizace přístupu nakonec měla
pokračování i v úpravách, které tam proběhly před několika lety. Ani tehdy, ani teď jsem
ale k prostoru katedrály blízký osobní vztah nenašel. Na rozdíl od kostelů jiných.
MG: A co hrady a zámky? Máte nějakou vzpomínku na tehdejší kastelány?
AK: Napadá mne jedna obdivná. Na konci šedesátých let byl kastelánem na Zvíkově
dr. Josef Kopeček, který později odešel na SÚPPOP jako historik. Měl manželku pochá-
zející z rodu Šternberků a hradní prostředí jim bylo oběma natolik blízké, že se přenášeli
i přes ty velké těžkosti, které tam s rodinou museli podstupovat. Každou zimu tam
zamrzal vodovod. Potkal jsem ho v době, kdy se na Zvíkov musela prošlapávat cesta
hlubokými závějemi, a on denně tahal sáňky, na kterých měl tři hliníkové konve a dová-
žel tak na hrad vodu, aby rodina měla na vaření a v čem se umýt. Když dnes kasteláni
hovoří o svém poslání a těžkostech, které musí podstupovat, často si na tu postavu se
sáňkami vzpomenu…
MG: Zajímavé je, že v průběhu roku 1968 se vážně jednalo o převzetí hradu Zvíkov,
zámku Orlík a kláštera Milevsko do správy krajského střediska. Ještě v prosinci toho
roku například na okresním památkovém aktivu v Písku zazněla informace, že se tak
stane k 1. lednu 1969. Nevíte, proč se tento záměr na poslední chvíli odsunul a k jeho
naplnění došlo až v závěru roku 1972?
AK: Po roce 1958 mělo krajské středisko ve vazbě na nový zákon o kulturních památ-
kách převzít hrady a zámky do své správy. Fyzicky se tak ale nestalo a ani nemohlo
stát, protože bylo personálně velmi poddimenzované. Ani jejich zaměstnanci tehdy ne-
začali být vypláceni z rozpočtu krajského národního výboru. A vzápětí byly památkové
objekty převedené do správy okresních úřadů. Krajskému středisku poté zůstala jen
funkce investora pro obnovu kulturních památek hrazenou z rozpočtu kraje. Ta se ale
netýkala jen hradů a zámků. Odborný dohled jsme pro krajský investorský útvar (KIU)
prováděli i pro akce městské. Jako příklad můžu uvést prachatickou Dolní bránu, hra-
dební opevnění Bechyně a Třeboně, Jihlavskou bránu v Pelhřimově, Svinenskou a No-
vohradskou bránu v Třeboni nebo slavonická sgrafita. Z KIU nám byli partnery stavitelé
Dušek a Gaseldorfer. Myšlenka na přímou správu hradů a zámků skrze krajské středisko
se ale vracela. Ten náhlý obrat na přelomu let 1968 a 1969 s největší pravděpodobností
souvisel s posrpnovými změnami uvnitř krajské garnitury, tedy s politickými „čistkami“.
Fakticky převod nastal až od roku 1972, byl postupný podle okresů a trval další tři roky.
Ostatně ještě dlouho po revoluci Josef Bulíček, bývalý vedoucí odboru kultury v Pel-
hřimově, který poté dělal kastelána na hradu Kámen, se vracel k opatřením zákona
č. 20/58 Sb. A domáhal se mobiliáře, který v roce 1959 – podle jeho názoru – převzalo
krajské středisko. Ten jsme ale nikdy nepřevzali, což jsem se mu několikrát snažil vy-
světlit, ale nepodařilo se mi to. To, co je psáno v nějakém nařízení, nemusí být vykona-
nou realitou, čehož je tento neuskutečněný převod dokladem.
MG: V čem vidíte největší rozdíl, co se památkové péče týče, mezi koncem šedesá-
tých let a následujícím obdobím?
AK: Vaše generace to bude jen těžko schopná pochopit a ta, která přichází po vás, už
vůbec ne. My jsme si v sedmdesátých letech museli čas pro památkovou péči doslova
krást. Aby to náš zaměstnavatel neviděl! V době ředitele Klečky se z nás stala politická
organizace. Nakonec ale i on sám v závěru svého působení pochopil, že to vedl špatně
a že se obklopil lidmi, kterým obor nic neříkal. Dospělo to do takových konců, že jsme
museli zapírat, že doplňujeme informace do seznamu památek. Ten byl oficiálně prohlá-
šený za hotový. Jenže my jsme věděli, jak žalostně vypadají karty památek, často nejen
bez fotografií, ale i bez základních popisů. Muselo se čekat na pozvánky od městských
národních výborů z jednotlivých míst, pak se vyjíždělo „na zapřenou“ a doplňování karet
se nesmělo objevit ve výkazu práce.
K tomu jen krátká odbočka: Prvotní cyklostylované evidenční soupisy památek patřily
k základní výbavě památkáře a propiskou v nich byly zaškrtnuté položky, které prošly
procesem zápisu do státního rejstříku. Ještě na konci šedesátých let nebyl celostátní
rejstřík ani zdaleka dokončený, pamatuji se, že jsem jako elév jeho desky svazoval