Strana 34-35
památky 1/2022/1 3332 památky 1/2022/1
či v rámci sbírek, bylo také nutno získat souhlas místního faráře. V praxi se tato situace
často řešila stavbou špitálu poblíž farního kostela, kam špitálníci chodili na mše. Základní
majetek věnovaný špitálu jeho fundátorem se postupně rozrůstal darováním dalších
statků a důchodů členy rodiny zakladatele či dalšími osobami. Také každá z těchto ná-
sledujících nadací musela být schválena panovníkem. Pokud byla součástí špitálu kaple,
mohly být ve středověku dalším zdrojem financí odpustkové listiny. Smyslem odpustků
bylo prominutí časného trestu za hříchy v případě, že věřící splnil určité podmínky, ze-
jména pokud hmotnými a finančními dary přispěl na podporu chudých nebo na zařízení
jim sloužících staveb.
16
Úměrně navyšování majetku záduší mohl být zvětšován i počet špitálních míst. Proto-
že příjmy špitálů nebývaly zpravidla nijak závratné a živobytí jejich chovanců skromné,
bývali v řadách špitálníků vždy vítáni ti, kdo mohli špitálu přinést nějaký další majetek.
O nejdůležitějších potřebách špitálníků se dozvídáme z konkrétních určení některých
odkazů v podobě menších platů či hotových peněz. Velmi početnou skupinu představo-
valy odkazy určené na opravu a výstavbu špitálních budov, jejich osvětlení a vyhřívání,
ale i na vytápění lázní či nákup sukna pro ošacení. Některé městské špitály dostávaly
podíl z výnosu mýtného, z masných a pekařských krámů, z pokut a podobně. Na chudé
ve špitálu se také pravidelně vybíraly almužny.
17
Nejvyšší dohled nad špitálním majetkem a chodem špitálu měl vždy zakladatel či jeho
potomci, kteří však výkon fundátorských práv obvykle svěřovali správcům, které sami
jmenovali. Často (ne však vždy) tuto roli zakladatel přidělil městské radě, která pak jme-
novala konkrétní „špitální úředníky“, většinou dva, často členy městské rady, aby dohlíželi
především na jeho provoz a hospodaření. Kromě nich fundátor a městská rada, někdy za
účasti místního faráře, jmenovali bezprostředního správce, který bydlel přímo ve špitále
a byl vyživován na jeho náklady, aby vedl chod celého domu. Mezi jeho povinnosti pat-
řilo mimo jiné každoročně skládat účty o hospodaření špitálu a najímat služebné osoby,
jejichž počet přesně určil zakladatel a které měly posluhovat nemocným a starat se o čis-
totu. U špitálů, jejichž zřizovateli byly kláštery, o správě klášterního majetku rozhodoval
opat a konvent, správce špitálu pocházel vždy z řad řeholníků. Protože se stávalo, že se
správci někdy na úkor svěřeného majetku sami obohacovali, fundátoři se snažili, aby tuto
funkci zastávala taková osoba, která je finančně dostatečně zajištěna. Pokud zakladatel
nebyl se správou špitálního jmění spokojen, mohl správce dle své vůle změnit.
18
Kdo mohl využívat dobrodiní špitálů?
Na otázku, kdo ve středověku našel ve špitále přístřeší, nám může odpovědět pražský
arcibiskup Arnošt z Pardubic († 1364). Charakterizoval špitál jako „posvátné místo, kde
žijí osoby dopuštěním Božím ponížené a ubohé, zbavené všech časných statků a po-
moci přátel“.
19
Potřebných lidí však byl velký počet a špitály v žádném případě nemohly
stačit pro všechny. Zdá se, že místo ve špitále získali především ti, kteří měli určitou
„protekci“, neboť počet míst byl velmi omezený, zřídkakdy na více než deset.
20
Navíc je
nutno si uvědomit, že pojem „chudý“ se ve středověku neužíval ve významu nemajetný,
spíše znamenal „potřebný“, ten, který měl málo možností nalézt pomoc a zastání. Nelze
si představovat, že středověké špitály sloužily pro nejchudší z nejchudších, námezdní
dělníky, čeleď a jim podobné, protože těm nepříslušela práva měšťanů. Nejubožejším
chudákem podle vidění středověkého kněze či veřejného činitele byl někdejší „boháč“,
zámožný pán, který krutostí osudu ztratil majetek a jmění.
21
Mimo chudáků, kteří se kvůli stáří a nemoci nebyli schopni o sebe postarat a žili zde na
náklady špitálu, byli do špitálů přednostně přijímáni ti, kdo si zakoupili „provizi“, tj. doži-
votní ubytování s plným zaopatřením a v případě nemoci i potřebným ošetřením, nebo
16 ROUČKA, B., Špitály, s. 42 a 47–49.
17 ROUČKA, B., Špitály, s. 45, 51–69.
18 ROUČKA, B., Špitály, s. 70–79.
19 TEJČEK, M. – HŮRKOVÁ, J., Klatovský špitál, s. 49.
20 HOFFMANN, František, České město ve středověku, Praha 1992, s. 339.
21 Srov. MACEK, Josef, Jagellonský věk v českých zemích (1471–1526) III. Města, Praha 1998, s. 106–107,
145–147.
ti, kteří si odevzdáním nemovitosti nebo peněz špitálu zajistili z jeho výnosu jeho pevný
roční důchod.
22
Například roku 1617 byl do špitálu v Pardubicích přijat Jan Melkáš ze
vsi Chvojenec jen s tím, poukáže-li špitálu svou krávu a správci peněz složí nějakou
hotovost.
23
Ze žádostí o přijetí do vrchnostenského špitálu v Třeboni zhruba z přelomu
17. a 18. století vyplývá, že pokud se naskytla příležitost, přednost pravidelně dostávali ti
uchazeči, kteří byli ochotni část svého majetku věnovat majitelům špitálu – tedy schwar-
zenberskému panství.
24
Před ostatními pak měli přednostní právo na ubytování členové rodiny zakladatele.
25
S tím se setkáváme například ve městě Polná (okres Jihlava): v roce 1447 tu založil a fi-
nančně zabezpečil špitál pro 12 osob Jan Sezima z Rouchova, který v něm pak dožíval
svůj život.
26
Šanci na přijetí do špitálu také výrazně zvyšovala přímluva nějaké vážené
osoby nebo zásluhy samotného žadatele či člena jeho rodiny, například pokud někdo
zastával nějaký městský úřad nebo pracoval pilně v řemesle přispívajícím k prosperi-
tě obce. Výhodu znamenalo také to, pokud byl žadatel schopen vykonávat ve špitále
nějakou práci. Mezi přijatými se však nalézala řada těch, kteří byli opravdu nemohoucí,
věkem sešlí, upadli do velké chudoby, popřípadě byli „slabomyslní“.
27
Po jak dlouhou dobu – nebo pro které špitály – platilo, že do špitálu mohl být přijat pouze
člověk disponující právy měšťana, se nám nepodařilo zjistit. Jak vyplývá z některých
dílčích studií či pramenů, které se vztahují k jednotlivým špitálům, mohl každý zakladatel
stanovit podmínky vstupu do špitálu libovolně. Záleželo pochopitelně také na tom, jak
velká byla poptávka po umístění ve špitále, který měl vždy velmi omezenou kapacitu.
Například ve špitále sv. Pavla, který měl sloužit především měšťanům Starého Města
pražského, byli všichni špitálníci měšťanského původu. Nikdy se mezi nimi nevyskytl
například někdo z poddaných.
28
Jiná situace vládla v menších městech. V Jindřichově
Hradci byl do jednoho z městských špitálů kolem roku 1520 přijat stařec sedlák, opuštěný
po smrti příbuzných, a kromě něj tu žil i jiný zmrzačený sedlák.
29
V zakládací instrukci
špitálu sv. Jana Křtitele v témže městě z roku 1564 stanovil Adam z Hradce posloupnost
jednotlivých panství, ze kterých měli být chudí přijímáni. Rozhodující byl podíl těchto pan-
ství na hmotném zabezpečení špitálu. Na prvním místě stáli obyvatelé města Jindřichova
Hradce, zejména členové cechů, následovalo panství hradecké, hlubocké a žirovnické.
O přijetí konkrétních lidí rozhodovala městská rada, která měla u každého uchazeče
zjistit, zda nemá špatnou pověst, není-li nakažen infekční chorobou či není-li „bláznivý“.
Pro dlouhodobě nemocné sloužil „domek malomocných“.
30
V případě špitálů zakládaných vrchností mívali pochopitelně přednost vysloužilí a ne-
mocní zaměstnanci panství,
31
jak to vidíme například v instrukci krumlovského špitálu
sv. Jošta z roku 1711. Je sympatické, že slepí, nepohybliví a neschopní lidé nesměli být ze
špitálu propouštěni; tento trest však čekal na chovance, kteří dvakrát nebo třikrát porušili
špitální řád. Že prioritou špitálu nebylo starat se o těžce nemocné, vysvítá z obnovené
knížecí instrukce z roku 1826, v níž se výslovně nedoporučovalo přijímat lidi slepé, hluché,
22 ROUČKA, B., Špitály, s. 45.
23 SCHWALLER, Jan, Pardubický špitál (1737) 1744–1753 (rozbor účtů), Východočeský sborník histo-
rický, 1997, 6, s. 183–202, zde s. 189.
24 MATLAS, Pavel, Panský špitál jako prostředek disciplinace poddaných? K sociálnímu zabezpečení
raně novověkého venkova, in: Chudinství a chudoba jako sociálně historický fenomén. Ambivalence
dobových perspektiv, individuální a kolektivní strategie chudých a instrumentária řešení, HLAVAČKA,
Milan – CIBULKA, Pavel, et alii, Praha 2013, s. 204–234, zde s. 222–223.
25 ROUČKA, B., Špitály, s. 45.
26 TAUSCH, Jaromír, Špitály na Českomoravské vrchovině, Vlastivědný sborník Vysočiny. Oddíl věd
společenských, 1998 (vyd. 1999), roč. 11, s. 267–284, zde s. 268 a 270.
27 KATOVSKÁ, J., Špitál sv. Pavla v Praze, s. 47–60.
28 A to ani z vesnic, které přímo patřily špitálu a tvořily jeho hospodářské zázemí. Blíže KATOVSKÁ, J.,
Špitál sv. Pavla v Praze, s. 47–48.
29 MACEK, J., Jagellonský věk, s. 106–107, 145–147.
30 LOVĚTÍNSKÁ, I., Historie špitálu, s. 71.
31 MATLAS, P., Panský špitál, s. 214.