Strana 130-131
památky 1/2022/1 129128 památky 1/2022/1
Obr. 11. Evženovo údolí, Hatín – Jemčina čp. 13, roubený dům, evidenční list kulturní památky s informa-
cemi dodatečně doplněnými Alešem Krejčů v září 1973, zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích
trikolorní šňůrkou. A když se na začátku sedmdesátých let na ministerstvo nahlásilo, že
je hotový, byla to do značné míry jen forma bez adekvátního obsahu. Na kartách bylo
často jen číslo naražené paginýrkou a k tomu jen několik slov bez fotografie. Kupříkladu
u seníků na třeboňských Mokrých lukách nebylo ani uvedeno, kolik jich tam je. Dobře
si také vzpomínám, jak bylo na kartě k roubence v Jemčinské oboře v Evženově údolí
napsáno, že ji nikdo zatím nenašel. A tak jsme se na zapřenou vydali hájenku hledat
a po několika hodinách prohledávání rozsáhlého lesa jsme ji i našli.
Abychom vůbec mohli doplňovat karty kulturních památek, pomohly nám po roce 1973
celostátně vyhlášené akce, za které jsme dokumentaci schovávali. Byla to jednak ka-
tegorizace, tedy nástroj snahy komunistického státu ztenčit památkový fond a vyčlenit
z něho méně významné kategorie 3 a 4, kterých by bylo možné se zbavit. Usnesením
federální vlády tehdy měly de facto přetrvat jen památky kategorie 1 a 2, přičemž dvoj-
ky na to měly právo jen v případě, že byly nějak využitelné – pro domovy důchodců,
úřady, školy, obchody a podobně. „Využití současnou společností“ se tak stalo alfou
a omegou argumentace pro záchranu památek. Druhou celostátní akcí, která nám po-
mohla zakrýt doplňování informací do karet, byla takzvaná prostorová identifikace. Šlo
tehdy o vytváření plánů velkých územních celků v souvislosti s vodními díly, dopravními
stavbami a podobně. Mělo být předem známo, jestli při výstavbě nemůže nastat kon-
flikt s památkovou péčí. Informace o památkové ochraně totiž v územních podkladech
tehdy nebyla vůbec zanesená, územní plánování tedy potřebovalo památky posadit na
konkrétní čísla parcel. Do negativů mikrofiší jsme zanášeli tečky lokalizující památky,
odtud se to pak přenášelo do plánů velkých měřítek. Významné dopady to tehdy mělo
zejména v severních Čechách, na jihu tolik ne. Posléze se to tu ale přece jen projevilo
hlavně v souvislosti s přípravou Temelína.
MG: V souvislosti s reorganizací střediska na počátku sedmdesátých let mě napadá
osud ředitele Karla Švejdy. Dle korespondence, kterou uchováváme ve spisovém archi-
vu, byl na tomto postu ještě na počátku roku 1972 a poté ještě asi půl roku fungoval
jako vedoucí oddělení architektury.
AK: Původně bylo středisko rozdělené na oddělení památkové péče, kde byli kunsthis-
torici (dr. Jelínková, dr. Vetter a paní Tůmová) a architekti, kam jsem patřil i já a většina
jmen, o nichž jsem tu hovořil, a oddělení ochrany přírody (po Jiřím Ebenhöhovi tam
nastoupil ing. Václav Polák, kterého po roce 1968 vyloučili ze strany, a ing. František
Urban). Funkce vedoucího oddělení architektury, které se oddělilo od uměleckohisto-
rického, tehdy byla zřízena nově. Ze střediska tedy bývalý ředitel neodešel „na dlažbu“.
Po několika měsících pak přešel do vedoucí pozice Sigmy a pak, tuším, Modřanských
strojíren, jelikož jako nevyloučený straník zůstal v nomenklatuře.
MG: A další politicky vynucené změny?
AK: Dr. Švejda byl sesazen z ředitelského postu poté, co Eduard Klečka neobhájil funkci
náměstka předsedy KNV. Oba během roku 1971 prošli stranickými prověrkami, ze strany
je tedy nevyloučili, oba ale byli s jarem 1968 nějak spojení. Názorově Švejda jistě více,
Klečka výrazně méně, vytáhli ale na něho podpis na petici proti okupaci ze srpna či
září 1968, což mu funkcionářsky zlomilo vaz, a vyhledalo se proto pro něho místo na
krajském středisku. Z podobných důvodů na středisko přešel i bývalý předseda kulturní
a školské komise Vodák, o němž už jsem se krátce zmínil. Byl sice vyučený kameník,
jeho úkolem se přesto stalo dokončit ustavení správy chráněné krajinné oblasti Šu-
mava. Prohlášena sice byla už v roce 1963, nebyly ale stále jasně stanovené tamější
podmínky ochrany.
MG: Dalo by se tedy říci, že na počátku sedmdesátých let bylo odklizení na krajské
středisko mírnou formou trestu pro nepohodlné „osmašedesátníky“?
AK: Ostatně z podobných důvodů se stal zaměstnancem střediska i bývalý ředitel Al-
šovy jihočeské galerie Bohumil Houdek, který nastoupil do – jak jsem už říkal – per-
sonálně zcela decimovaného uměleckohistorického oddělení. Malířské a sochařské
umění „uměl“, vždyť to byl on, kdo pro galerii sháněl sbírkové předměty po opuštěných
pohraničních oblastech.
MG: Kromě těchto „přemístěnců“ tedy na krajském středisku zbylo jen několik málo
zaměstnanců, kteří byli schopni a ochotni vykonávat tu odbornou činnost, kvůli níž
středisko existovalo. Jak jste měl vymezenou pracovní náplň vy? Předpokládám, že
jste měl na starosti několik jihočeských okresů, které to byly?
AK: Postupně se mnou „vymetli“ všechny, což se ale nakonec ukázalo i jako veliká výho-
da, protože jsem mohl srovnávat a poznával jsem spoustu lidí. Každý z těch památkářů
si ve svých cca dvou okresech, na nichž zrovna působil, nutně musel postupně zavařit
nějaký problém s funkcionáři, kteří tam „vládli“, a tak se odtud volalo řediteli a nastávaly
výměny. Byly i jiné důvody změn. Někteří, například Petr Pešek, měli sice o památky
zájem, ale k institucionálnímu fungování vlohy neměli. Jan Bulíř uměl skvěle posoudit
věc přímo na místě, měl „památkařinu“ vrostlou pod kůži, ale většinou to nedokázal –
ačkoliv tehdy neexistovaly oficiální správní lhůty! – včas „zúředníkovat“. Měsíce to ale
trvat nemohlo. A tak se různě vykrucovali a zoufalí žadatelé je pronásledovali. Před
přestěhováním střediska byli Jan Bulíř s Eduardem Jakoubkem mistři ve vymýšlení
strategií, jak se vyhnout „pronásledovatelům“, včetně vyskakování z oken v přízemí,
kde jsme seděli v časech, kdy jsme ještě sídlili u výstaviště. (smích)
MG: Proměňovala se nějak pracovní atmosféra na středisku v postupujících
sedmdesátých letech?
AK: V mnoha směrech. Dost to souviselo i s tím, kde a jak jsme v sedmdesátých le-
tech pracovali. Těžko si dnes představit, že v domě na českobudějovickém náměstí,
kam jsme se přestěhovali z budovy na výstavišti, byli všichni zaměstnanci krajského