Strana 122-123
památky 1/2022/1 121120 památky 1/2022/1
Obr. 3. České Budějovice, Žižkovo náměstí, nyní
náměstí Přemysla Otakara II. čp. 34, průčelí zde-
vastovaného domu zvaného Spitzerovina, zdroj:
NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, foto: Karel
Krejčí, 1962
Obr. 4. České Budějovice, Žižkovo náměstí, nyní
náměstí Přemysla Otakara II. čp. 34, průčelí domu
zvaného Spitzerovina v průběhu obnovy, zdroj:
NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, foto: Jihočes-
ký podnik pro údržbu památek Tábor, P. Špandl,
před 1968
Obr. 5. Přehořov, zámek, zahradní průčelí, zdroj: NPÚ,
ÚOP v Českých Budějovicích, foto: Karel Krejčí, 1966
Obr. 6. Přehořov, zámek, uliční průčelí, zdroj:
NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, foto: autor
neuveden, 1969
sál, prostě jsem blábolil. On mi na to řekl, ať chvíli počkám, že musí dát vařit brambory
prasatům a že mám jít s ním. Vešli jsme do klenuté chodby, kde stál veliký kotel a vedle
něho třízásuvková intarzovaná komoda. On jedno šuple vytáhl a bylo plné brambor. Na
vrchní straně komody jsem viděl ta černá kola od odkládání horkých hrnců a v tu chvíli
jsem pochopil, že s tímhle člověkem nemám šanci najít společnou řeč. Zámek nakonec
odstřelili a jeho inventář předtím buď zničili, anebo rozkradli. Tahle zkušenost sice byla
intenzivní, ale reálný výsledek bohužel neměla žádný.
Až groteskní podobu nabral výjezd do vsi Třešně na Písecku. Vlastník jedné z usedlostí
se štukově zdobeným průčelím si na jejím místě chtěl vystavět dobově obvyklou březo-
litem opatřenou novostavbu. Ředitel Švejda mě tehdy vzal s sebou, chtěl mi asi ukázat,
jak se má s vlastníky jednat. Držel tehdy k vesnickým majitelům domu dlouhý proslov
o hodnotách lidového stavitelství, já stál stranou a mlčky pozoroval, jak se v tom venko-
vanovi zvolna hromadí vztek. Najednou se rozběhl ke špalku, do něhož byla zaseknutá
sekera, vytrhl ji, chvilku váhal, a pak ji vší silou do toho špalku zasekl zpátky. A už běžel
do míst, kde byl na řetězu přivázaný vlčák. To už jsme se dali na rychlý ústup, řediteli
jsem se snažil podržet plechová vrátka, do nichž se ale ke vší smůle zasekl a pes mu
začal skákat po krku. Metodická ukázka památkářské praxe se tedy řediteli nevyvedla.
Sice jsme vyvázli se zdravou kůží, brzy nato ale usedlost i se štukovým průčelím padla.
Od té doby mi bylo jasné, že tudy cesta nevede, že urážkami vlastníků, byť zaobalenými
do vznešeně odborných slov, památková péče ničeho nedosáhne.
MG: Příběhy o zdivočelých psiskách a prchajících památkářích patří ke zlatému fondu
oborového vyprávění. Jiné vaše tehdejší zkušenosti měly konstruktivnější dopad?
AK: Kolegové mě například vyslali na projednávání směrného územního plánu Strako
-
nic, kam se nikomu z nich ani trochu nechtělo. Já před tím ve Strakonicích nikdy nebyl,
tehdy jsme měli cestovní rádius velmi malý. Kolega Jakoubek mě naštěstí odkázal na
architekta Josefa Roušala ze SÚRPMO, který na jednání měl být. Já ani nevěděl, koho
mám hledat, nakonec se mi ho ale povedlo oslovit a on naštěstí pochopil, o co jde: že
jsem tam poslaný jako papírová vlaštovka, která se jen podepíše a o věci nic neví. On
sám byl zjevně pod silným tlakem zadavatele, tedy odboru výstavby krajského národ-
ního výboru, a tak mi – přestože byl zpracovatelem územního plánu – dopředu poradil,
co bych měl do vyjádření z památkového hlediska napsat. To byla obrovská pomoc,
a to včetně urbanistické terminologie, kterou jsem tehdy znal jen zčásti.
MG: On Vám vlastně poradil, jak máte zkritizovat jeho vlastní práci!
AK: Ano. Potřeboval tam dostat to, co by jemu samotnému neprošlo, jen by mu řekli:
„Soudruhu, to přece nejde.“ Já jsem jeho rady zformuloval a získal jsem v něm i pro
příště cenného konzultanta v urbanistických záležitostech. Urbanismus na středisku
tehdy nikdo „neuměl“ a těžko se pak dalo oponovat zásahům zničujícím strukturu měst.
Jenže zrovna Strakonice jsou ukázkovým příkladem tohoto neblahého trendu. Průtah,
který nakonec – po dalších letech politických tlaků – město rozstřihl, je tam z urbanis-
tického hlediska doslova strašný.
MG: Mohl jste ještě k někomu dalšímu pro radu?
AK: Čas od času jsem měl možnost konzultovat s Janem Mukem, Dobroslavem Líbalem,
manžely Menclovými, Jakubem Pavlem nebo Stanislavem Vetterem. Vynechat nemohu
ani Jaroslava Herouta, který mne – s nekončící osobitou trpělivostí – naučil používat
správnou terminologii oboru. Důležitá, byť velmi svérázná osoba, zejména pro instituci,
byl Hugo Rokyta, který měl profesuru na salcburské univerzitě, tu ale nemohl „konzumo-
vat“. Vážil jsem si ho. Rád také vzpomínám na Viktora Kotrbu, k němuž jsem se dostal
prostřednictvím arch. Oldřicha Boušky z Památkostavu Tábor, a postupem času jsem
se s ním potkával téměř pokaždé, když měl cestu do jižních Čech. I on mi hodně dal.
MG: „Zaškoloval“ vás někdo přímo na krajském středisku?
AK: Až dodatečně jsem si ale uvědomil, že mým prvním opravdovým zasvěcovate-
lem do „památkařiny“ byl kolega architekt Jan Kubíček. Do Budějovic přijížděl jen na
pondělní porady, jinak měl kancelář na krumlovském zámku. Dojížděl jsem tam za ním
a on mě vodil po různých rekonstrukcích a ukazoval mi, co se povedlo, co ne a co by
se mělo udělat. V té době jsem si neuvědomoval, že jemu šlo víc o Krumlov než o mě.
Chtěl zachovat kontinuitu svých myšlenek a postojů v době, kdy už plánoval emigraci.