Strana 126-127
památky 1/2022/1 125124 památky 1/2022/1
↑ Obr. 8. České Budějovice, katedrá-
la sv. Mikuláše, pohled k presbytáři po
úpravě inspirované závěry druhého va-
tikánského koncilu, vlevo kazatelna
nově upravená do světlé barevnosti,
před nově sestaveným obětním stolem
secesní svícny, zdroj: NPÚ, ÚOP v Čes-
kých Budějovicích, foto: Karel Krejčí,
1971
← Obr. 9. České Budějovice, katedrála
sv. Mikuláše, pohled k presbytáři před
započetím úprav interiéru, zdroj: NPÚ,
ÚOP v Českých Budějovicích, foto Be-
dřich Bouška, 1969
Znamenalo to, že jsme se učili nejen technické předměty, ale i dějiny umění či základy
archeologie. Končilo se diplomovou prací. Absolvoval jsem směr „historik architektu-
ry“ (paralelní byl nazvaný „památkový architekt“). V auditoriu jsme se tehdy potkali
v zajímavé sestavě, včetně například numismatiků či heraldiků. Na stejný kurz se spolu
se mnou z budějovického pracoviště přihlásil i jeho tehdejší ředitel Švejda, který sice
krátce předtím dálkově dodělal práva, ale zřejmě cítil svůj odborný hendikep a nechtěl,
aby se mu kolegové za zády smáli. A tak jsme do školy jezdili vlakem spolu. Po cestě
jsme někdy i pracovali. On ale studium nedokončil, protože bylo o rok delší, než mělo,
a zasáhlo do doby jeho odvolání.
MG: Vaše postgraduální studium započalo na podzim roku 1968?
AK: Ano. Kurz měl být původně pětisemestrový, ale nakonec trval tři a půl roku, proto-
že postupem času byli ti, kteří nám přednášeli, z vysoké školy postupně vyhazováni.
Přednášející nám tedy ubývali. Mohl jsem se ale mezi nimi seznámit s řadou osobností,
jejichž jména jsem znal jen ze sdělovacích prostředků nebo knížek. Pro mě to studium
znamenalo první opravdové seznámení s velikou šíří oboru. Přednášela nám i řada
restaurátorů a měl jsem tedy možnost nahlédnout do specializovanějších technologií.
Právě díky tomuto studiu jsem měl možnost se blíže seznámit například s manžely
Menclovými, přednášeli tam oba. Já jim tehdy, když to v rámci svých průzkumů po-
třebovali, zajišťoval ubytování na jihu Čech, například ve Vyšším Brodě. A za odměnu
jsem s nimi mohl po těch místech chodit. Ano, byla to skutečně odměna, a to zvlášť
v případě Václava Mencla, který byl zvyklý myslet nahlas. Naslouchal jsem tedy tomu,
jak uvažuje, s překvapením jsem zjišťoval, že ani on při svých pozorováních nemá jistotu
a že se k řešení průzkumnických hádanek musí postupně propracovávat.
MG: Napadá mě ještě jedno jméno z těch, kteří po sovětské okupaci odešli z vlasti:
českobudějovický rodák Marian Farka, urbanista, po roce 1968 pracovník vídeňského
památkového úřadu a vyučující na vídeňské univerzitě. Setkal jste se s ním? Na čes-
kobudějovickém středisku sice působil jen krátce na počátku šedesátých let a pak
odešel na SÚPPOP do Prahy, ale na jaře roku 1968 se intenzivně angažoval při snaze
o záchranu sadů na místě českobudějovického opevnění, kde se plánovalo barbarské
rozšíření vozovky a napřímení silničního průtahu městem.
AK: Nepotkali jsme se. Znám jen jeho jméno, které se vyskytuje na několika spisech
z oné doby. Při snahách o záchranu tvaru bývalého českobudějovického opevnění, který
se dodnes propisuje do půdorysu městských sadů, jsem na počátku sedmdesátých
let na něho navazoval.
MG: Kromě „boje“ za záchranu městských sadů v Českých Budějovicích konce
šedesátých let jistě silně rezonovala vnitřní úprava katedrály sv. Mikuláše. Jak jste
ji tehdy vnímal? Pokud je mi známo, prosazoval ji tehdejší sekretář pana biskupa
Hloucha a pozdější kardinál Miloslav Vlk. Měli na tu radikální pokoncilní úpravu nějaký
vliv památkáři?
AK: Nejsem si jistý, jestli byl ten hlavní spiritus agens celé věci zrovna Miloslav Vlk,
spíše o tom pochybuji. Stavební dozor tehdy zajišťoval pan Jirkovský, který dělal na
budějovickém Stavebním podniku, s panem stavitelem Maškem. Angažoval se v tom
také ing. Groulík. Celkový projekt úprav vypracovali Oldřich Bouška s Viktorem Kotrbou.
Rozsah změn ale měl svůj postupný vývoj. Základním problémem bylo hledání staveb-
ních kapacit a hodně se tehdy řešila možnost temperování. Vzadu za katedrálou tehdy
byla – a asi pořád je – rozvodová šachta parovodu směrem do budovy spořitelny. Od-
straňování mobiliáře, myslím, započalo tím, že při budování oltáře směrovaného k lidu
začaly v presbytáři překážet kanovnické lavice. Byla v tom jistá bezradnost. Chórové la
-
vice se tehdy odvezly zpět do Zlaté Koruny, odkud původně pocházely, a dlouhou dobu