Strana 124-125
památky 1/2022/1 123122 památky 1/2022/1
Obr. 7. Český Krumlov, projekt statického zajištění severozápadního křídla zámku, detail pohledu na přiz-
nané betonové bloky, zdroj: NPÚ, ÚOP v Českých Budějovicích, PD 180, vypracoval SÚRPMO, ing. Urban –
ing. Haščyn, srpen 1965
Uskutečnil ji ještě před 21. srpnem, když dostal povolení vyjet za svou sestrou do Anglie.
Přes Británii a Španělsko se pak dostal až do Brazílie a nakonec se vrátil do Španělska.
Měl na starosti i Prachatice a jezdili jsme tam jeho starou krásnou pragovkou. Z Pracha-
tic tehdy skoro neexistovalo spojení do Budějovic, a tak jsme se vracívali do Krumlova,
odkud jezdil autobus pro noční směnu z papíren ve Větřní. Jezdili jsme tím nádherným
krajem mezi Prachaticemi a Krumlovem, kolem Chvalšin, a on, když svítil měsíc, zhasínal
světla. A tak jsme jeli nocí. Říkal, že ta země je tak krásná, že je škoda do ní svítit. To je
nezapomenutelné. Po čase mi došlo, že se s tou krásou loučil.
MG: Architekt Kubíček Vám tedy předával zkušenosti z osobní iniciativy. Mělo na tom
zájem i vedení střediska?
AK: Zpětně mi vadilo, že tu neexistoval žádný systém zácviku. I já jsem byl – s výjimkou
Kubíčkova zájmu – prostě hozen do vody. Byli tu lidé, kteří by své zkušenosti mohli
předat, ale nebylo to obvyklé. Když jsem se posléze trvaleji dostal do šéfovské funkce,
to ale bylo až v závěru sedmdesátých let, snažil jsem se tohle změnit. S úsměvnou
nadsázkou se tomu tehdy říkalo „dělat šota“. Podle jakéhosi dobového nařízení nesměl
jezdit v autě na služební cesty jen jeden člověk, a tak kolegové zprvu využívali eléva
„investičáka“ Jana Schotta, aby s nimi jezdil, a posléze přibírali i další mladé kolegy.
Do auta sedali formálně proto, aby se vůbec mohlo vyjet, protože při přidělení vozu
rozhodovala i jeho obsazenost, ale mělo to další pozitivní dopady – mladí viděli ty věci
na vlastní oči a účastnili se jednání na místě.
MG: Jsou v této první fázi vašeho památkářského působení ještě nějaké akce, které
se Vám zvlášť zaryly do paměti? Vnímáte zpětně některé z nich jako pro sebe zvlášť
důležité, formativní?
AK: Dodnes nemám názorově uzavřeno, jestli bylo v Českém Krumlově dobré přiznat
technickou konstrukci železobetonových bloků na jižní skalní stěně pod hradem. Při-
znané kotvení pro „sešití“ té skály předpjatými lany se projektově rozhodlo ještě za
mého předchůdce Jana Kubíčka, já jsem jeho názor přejal a obhajoval ho. Tehdy se
razilo, a prosazovali to i odborníci ze SÚRPMO a SÚPPOP, že zásah do památky má být
vidět, má se přiznat. V další fázi se to už pod Plášťovým mostem schovávalo za vyzdě-
ní z lomového kamene. A já si dodnes nejsem jistý, jestli byl dobře první, anebo druhý
způsob řešení. A jestli technologie předpjatých lan, náchylných ke korozi, do budoucna
nezadělá na závažný problém. K odpovědi jsem se za celou tu dobu nedopracoval. Na
rozdíl například od tehdejšího projektu SÚRPMO pro Kratochvíli. Tam se kvůli statickým
poruchám zalily asi tři komíny, respektive větrací průduchy, betonem pro ocelové kotvy
a rázem vznikl ještě mnohem větší problém v celém neodvětrávaném přízemí včetně
roštu, na kterém ta vila stojí. To byl zjevný omyl velkých projektantů.
S Krumlovem mám spojenou i jednu opravdu dobrou vzpomínku. Akci, o níž už se
dnes moc neví, jsem také začal ještě s Janem Kubíčkem. Hledal se tehdy záchranný
depozitář sufit, opon, kulis a dalších mobilií ze zámeckého barokního divadla, kde teh-
dy vládla naprostá katastrofa. Zatékalo tam, rozšířila se dřevomorka a bylo zapotřebí
ty věci rychle a bezpečně uložit. Jako jediné alespoň trochu schůdné řešení se tehdy
jevila českokrumlovská synagoga, která do té doby sloužila jako sklad smaltovaných
hrnců Domácích potřeb. I tam ale bylo pro to všechno málo místa. Jan Kubíček mě
tehdy vyzval, jestli bych do interiéru nevymyslel něco, co by pomohlo, aby se to tam
všechno vešlo. Navrhl jsem tedy konstrukci z husté sítě „předpjatých“ ocelových lanek
chemicky kotvených v obvodových stěnách. A také jsem je v tom prostoru instaloval.
Byla to vlastně prostorová pavučina, která v sobě měla princip spolupůsobení, o kterém
nám na ČVUT přednášel profesor Václav Rojík. Na tuhle zdánlivě subtilní konstrukci se
pak dalo umístit vše, co bylo z barokního divadla zapotřebí vystěhovat. Nebyla to věc
příliš složitá, nebylo kolem toho mnoho řečí, ty unikátní předměty, jejichž restaurování
a návrat do původního prostoru posléze získaly cenu Europa Nostra, to ale zachránilo
před zkázou. Mám pořád dojem, že jsem tehdy našel optimální řešení toho konkrétního
problému a nešlo to asi udělat lépe.
MG: Jak si vlastně stálo středisko po srpnu 1968? Jaký dopad měla na jeho činnost
emigrace některých odborných pracovníků?
AK: Za hranice postupně odešly hlavní odborné opory, nejen ing. Průša a arch. Kubíček
před Srpnem, ale i dr. Vetter, paní Tůmová a další po Srpnu, a najednou nás byla půlka.
Z kunsthistoriků zbyla jediná dr. Olga Jelínková a měla – chuděra! – dopracovat celý
seznam movitých památek. Po té dámě v letech skutečně nebylo možné chtít, aby jela
do nějakého zapadlého kostela autobusem s trojím přesedáním… Šéfem památkářů
architektů byl po srpnu 1968 ing. Eduard Jakoubek. Protože byl straník, prošel prověr-
kami – a o takové tehdy byl velký zájem –, vzali si ho brzy na KNV, a to bez ohledu na
to, že středisko za něho nemělo náhradu. Prověřených straníků se nedostávalo… Ze
střediska zbyla personálně naprostá troska. Zbyl jsem tam já, Jan Bulíř a Ivo Hofman
přes zahrady a krajinu. Dostatečně kvalifikovaní lidé nebyli k mání a začali se nabírat
aspoň středoškolsky vzdělaní zájemci, např. Eva Jarošová nebo již zmíněný Jan Schott.
Ale ti jen těžko mohli být nasazováni do složitějších kauz. Zdenka Žemličková (později
Paloušová) k nim také patřila. Je jí potřeba přiznat velká zásluha, do značné míry za-
chránila uměleckohistorické oddělení tím, že se ujala velké administrativní práce na
státním seznamu movitých památek. Teprve s dvouletým zpožděním byl tým doplněn
Ing. arch. Petrem Peškem, který zaujal po Janu Kubíčkovi dislokovanou pozici v Českém
Krumlově.
Mělo to jeden výrazný dopad i pro mě osobně: ředitel Karel Švejda ze mě chtěl udělat
vedoucího, ač jsem tam byl nejmladší. Najednou mi bylo jasné, že na tu práci rozhod-
ně nejsem dobře odborně připravený. A přihlásil jsem se proto při první příležitosti do
postgraduálního studia v Praze. Běh směrovaný přímo k památkové péči, první, který
se vůbec otevíral, měla Fakulta architektury ČVUT společný s Filozofickou fakultou UK.