Strana 142-143
památky 1/2022/1 141140 památky 1/2022/1
↑ Obr. 5. Vimperk, Pražská čp. 167, základní škola,
uliční fasáda po obnově, foto: autor, 2019
←
Obr. 6. Vimperk, Pražská čp. 167, základní škola,
detail zazděného dveřního otvoru a původní živičné
izolace, foto: autor, 2017
Pohřební kočár na židovském hřbitově
v Jindřichově Hradci
Blanka Rozkošná
Kočáry, jak je dnes chápeme, se vyvinuly nejspíše v Uhrách, v písemných pramenech je
tento typ jednoduchého lehkého vozu s natáčivou přední osou, dvířky a stupátky poprvé
doložen roku 1487 v obci Kocs nedaleko dnešního Györu, kudy vedla cesta z Budapešti
do Vídně. Odtud se také nejspíše dochovalo označení tohoto vozu jako kočár (němec-
ky Kutsche, francouzsky coche nebo anglicky coach).
1
S jejich používáním je spojeno
zrychlení dopravy osob, které trvalo po dobu následujících čtyř století.
2
Od pozdního
středověku se stavěly pro potřeby panovníků a jejich doprovodu slavnostní zdobené
kočáry určené k reprezentaci. V Evropě jsou dva nejstarší zcela dochované slavnostní
kočáry prezentované v pevnosti nad městem Coburg v Bavorsku.
3
Nejstarším kočárem
v Čechách je zlatý egenberský vůz z roku 1638, který je možné vidět na zámku Český
Krumlov.
4
Bohatě zdobené, nádherné, ale těžké karosy vyráběné v 17. a 18. století vystřídaly
v 19. století moderní lehčí kočáry, vznikaly nové tvary cestovních i městských vozů
a stavěly se také kočáry pohřební. Pohřební vozy se v prostředí venkovských židovských
obcí vyskytovaly běžně a prakticky se používaly ještě v meziválečném období. Některé
jsou proto známy z fotografií – například v Polné. V důsledku válečných a zejména pová-
lečných událostí většina z nich zanikla, sloužily k různým účelům, většinou byly zničeny,
nelze vyloučit ani jejich vývoz do zahraničí. Do současnosti se v Čechách dochovalo
jen pět exemplářů židovských pohřebních vozů. Vedle kočáru jindřichohradeckého jde
o pohřební kočár z Brandýsa nad Labem (za kulturní památku byl prohlášen koncem
roku 2011), který byl postaven nejspíše ve druhé polovině 19. století.
5
Jsou to jediné dva
kočáry dochované v autentické podobě a na původních místech. Kočár nacházející se
původně na židovském hřbitově v Hořicích v Podkrkonoší byl počátkem devadesátých
let 20. století převezen do márnice v Heřmanově Městci, kde je vystaven dodnes. Byl
velmi poškozený a v současné době se jedná z velké míry o repliku původního kočáru.
V moravském Mikulově je možné vidět v obřadní síni židovského hřbitova židovský po-
hřební kočár, který je zapůjčený ze slovenské Senice.
Další dva pohřební kočáry se nacházejí ve sbírkách Památníku Terezín. Jeden z nich
původně patřil židovské obci v Bzenci, odkud pochází druhý, není známo. Pohřební
kočáry byly za války z jednotlivých židovských obcí převáženy do terezínského ghetta,
kde z nich byly odstraňovány zdobné prvky, a následně sloužily jako univerzální dopravní
prostředek nejen pro převoz zemřelých, ale i pro dopravu starých a nemocných. Užívaly
se též pro zavazadla a potraviny. Taženy bývaly lidmi.
6
Obr. 1. Fotografie pohřebního ko-
čáru zaslaná ve firemní nabídce
plzeňské firmy Václava Brožíka
židovské obci v Berouně, nedato-
váno, zdroj: NTM, Archiv pro ději-
ny průmyslu, obchodu a technické
práce, rkp. Zdenka Chylíková, Vác-
lav Brožík a synové v Plzni
1 Schwerdtnerovy plány jsou uložené ve Státním okresním archivu Prachatice, Archiv města Vimperk,
Dívčí měšťanská škola, školní kronika 1896–1915, příloha (plány, stavební deník z let 1897–1899),
Bauplan Mädchen Volks - und Bürgerschule in Winterberg, Pilsen 1897. Prameny zachytil MÜLLER,
Jan, Vimperk, Pražská čp. 167 – základní škola. Historický průzkum, Národní památkový ústav,
územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích, PD 8809.
2 Srov. VOSTŘELOVÁ, Věra – LAŠTOVIČKOVÁ, Věra – VYBÍRAL, Jindřich, Cizí dům? Architektura čes-
kých Němců 1848–1891 / Ein fremdes Haus? Die Architektur der Deutschböhmen 1848–1891, Praha
2015, katalog je dostupný online na https://cizidum.umprum.cz/cz/home/architect/605 [1. 10. 2019].
Je zde mylně uvedeno, že se Schwerdtnerův plán týkal vimperské chlapecké školy.
krajní křídla budovy a ve střední části byla hlavní budova propojena spojovací chodbou
se samostatnou budovou tělocvičny a kaplí. K realizaci další etapy již nedošlo a zasle-
pené otvory tak zůstanou pouhou upomínkou příprav na dokončení původního ambici-
ózního návrhu.
V obecné rovině je možné shrnout, že každá stavba (a památka tím spíše) je i jistou
formou interaktivní edukační pomůcky, která nám pomáhá pochopit, jak se v době
jejího vzniku žilo, jak lidé uvažovali, kde hledali inspiraci pro své návrhy, jaké řemeslné
zručnosti či technologické úrovně dosáhli. V garanci uchování a zprostředkování tohoto
poznání nejenom odborné veřejnosti pak lze spatřovat nezastupitelný smysl moderní
památkové péče.